Shounen - ai povídky

Nevyřčené - 1

Temnotou problesknou mohutné provazce fialové energie a místem se rozlehne hluboký povzdech. Temný svět se otřese pod velkolepým výbojem a tváří rudovlasé ženy proběhne prchavý úsměv. Natáhne ruce a potěšeně se dívá, jak se její sen konečně naplňuje.

„Už brzy Kunzite, Jadeite. Už brzy získám nadvládu nad Zemi a nikdo, ani ty příšerné strážkyně mě nezastaví!“ zasměje se.

Kunzite se ušklíbne a plavovlasý Jadeite poklekne na koleno.

„Nic nebude stát v tvé cestě, královno Beryl.“ Jeho oči přetékají láskou k majestátní ženě, která je pohlcená zlem.

„Tak Kunzite, jak jsi postoupil? Už máš Stříbrný krystal?“

„Zatím ne, ale budu ho mít. Víme, kde se nachází a teď jenom ji přemoci.“

„Prokletá princezna. Zab ji a dostaneš odměnu, o jaké se ti nesnilo! Slyšíš, už ji nechci vidět.“

Kunzite se ukloní, máchne červeným pláštěm a odchází.

V ten moment se místem pokrytém temnotou, ozvou líbezné tóny melodie.

„Zoisite,“ zašeptá sama pro sebe královna Beryl a rozhlédne se.

Kunzite sevře ruce a rychle odejde. V bezpečí chodby bouchne do stěny a jeho černé oči hoří žádosti. „To jsi přepískl, Zoisite,“ šeptá hněvivým hlasem. „Nedovolím ti to. Slyšíš, nikdy ti to nedovolím! Teď jsi tady! Ne na zemi, ne na měsíci. Nedovolím ti získat ty prokleté vzpomínky.“

„E…Endymione, brzy se uvidíme,“ tiše sjede z rudě namalovaných úst. Temnota se zachvěje a královna Beryl odejde bránou k místu, které se bouří a šeptá o energii vysátou z lidí.

Endymione. Můj kníže Endymione, zní v hlavě stříbrovlasého muže, který sedí u piana a jeho ruce v rukavičkách tvoří melodii. Vážná tvář zírá před sebe a usilovně se snaží spojit se svým bývalým mistrem.

„Dost!“ místnosti se rozlehnou přerušené tóny vyvolané hněvem a násilím Kunzite. Dlouhé černé vlasy sepnuté pouze dvěma řetízky splývají po červeném plášti jako černý vodopád.

Muž lhostejně zvedne oči.

„Co je Kunzite? Nevzpomínáš si ještě? Chtěl bys vzpomínky nebo ne? Mohu ti je dát.“

„Nezahrávej si se mnou. Vedle mě, hlavního generála, jsi nula.“

„Dříve jsme byli čtyři generálové a náš mistr - kníže Endymion - nás vedl. Nechceš si vzpomenout?“

„Já ti radím, nech toho. Je slabý a není náš mistr.“

Zoisite neodpoví a pohladí černobílé klávesy. Jeho moc tkví v nich a melodiích, které napíše.

Kunzite ho chytne pod krkem, ale Zoisite vstane a odrazí jeho ruku.

„Radím ti, nech těch bláhových snů!“

Zoisite neodpoví a jeho jemný dlouhý bílý plášť se chvěje, jako by v místnosti byl vítr. Celý v bílém se stříbrnými ozdobami vzdoruje mocí Kunzite. Ten se ušklíbne a přistoupí k němu. „Proč se nevzdáš? Nejsme jako ti dva pobláznění Jadeite s Nephrite. Jsme jiní.“

„Možná, ale oni ji milují.“

„Pche. Zoisite, přistup na moji žádost. Proč odmítáš?“

„To je moje věc a teď jdi!“

„Mě nebudeš rozkazovat. Nejsem tvým nevolníkem. A odejdi.“ Víc  nic Zoisite neřekne, odhrne plášť a usedne za klavír. Místnosti se rozlehne jemná melodie. „Requiem pro princeznu,“ šeptá. Kdyby jí nebylo, byla by Země zachráněna a Endymion… Musí to dokázat.

Kunzite práskne dveřmi a vztekle vyjde ven, aniž by na své tváří cokoliv dal vědět. „Pojď se mnou, Mercury.“

„Nepůjdu,“ odmítne Ami. „Nevidím důvod. Dělám si, co já uznám za vhodné. Ta hudba je…“

„Radím ti dobře, jestli tu chceš být… Nebo?“ vytasí meč a pohybem ho přejede po celé délce. Meč začne plát fialovým světlem.

Ami se ušklíbne a postaví se do pozoru. „Chceš bojovat?“ v rukou se jé jako kouzlem objeví modrý meč.

„Ty nejsi mým protivníkem. Jsi jen bojovnice z Mercury. To Ona - Ona to je jiná. Ona stojí za moji námahu ji zabít!“ otočí se až červený plášť zvíří tmu a odjede. Stěnami temného tunelu zní dlouhý smích.

Ami se zamračí a dupne. Ona pokoří Usagi. Nikdo jiný.

Mistře Endymione, kde jsi? Proč se neozýváš? Musíš si vzpomenout, musíš se od ní držet dál. Svádí tě a Země kvůli tomu byla zničená. Vzpomínáš si? Byli jsme s tebou na návštěvě Měsíčního království a ty jsi ihned pro ni ztratil oči. Nechal jsi nás na pospas nicotě, zatímco ses ji věnoval. Zapomněl jsi na nás – na tvé věrné generály. Našel jsem si tam dívku. Byla krásná a vládla vodě. Strážkyně princezny a i ostatní si našli dívky, ale ty jsi byl a zůstaneš navždy v mém srdci. Byla krásná, ale ty jsi byl krásnější. Byla velmi moudrá, ale to jenom tvoje slova jsem vnímal. Bojovala jako lvice, ale jenom tvůj boj byl mistrovský.

Místnosti se rozléhá hudba a po klávesech běhají hbité prsty. Zoisite pátrá svoji melodii po knížeti. Nemůže uvěřit, že není tam, kde je a svoji hudbu roztáhne po celé zeměkouli. Je jí slyšet v každém koutě, v každé uličce a zvířata vrčí.

Hledám tě.

Kde jsi?

Prosím, objev se mistře.

Radost vybuchne pod prsty Zoisite a rty se roztáhnou do něžného úsměvu. Má ho. Spí a jeho prsty zjemní údery tónin. Nesmí ho vzbudit, ale může ve snu našeptávat, kým je. Může mu předat svoje vzpomínky o tom, co se stalo. Nechce vidět pukat zemi v plamenech a vidět ji zničenou. Už nikdy nechce vidět Endymiona mrtvého. Co na tom, že miluje ji. Jemu stačí, že může ho vidět.

Je rád, že je daleko od ní.

Nemá na něj právo. Ví, že je to pošetilé, že jejich láska bude věčná, ale i jeho bude.

Tóny se zjemní a on je sotva hladí. Naklání hlavu na stranu a v jeho mysli se objevují dávné vzpomínky. Úsměv jeho knížete, pochvala plynoucí ze rtů. Objetí po dlouhém boji. Rozzářená tvář a slova k němu promlouvaná. Drobnosti, které v něm zanechaly vyrytou pečeť. Bál se mu vyjevit cokoliv z toho a vnímá posměšný pohled Kunzite. Ví, že by rád, kdyby byli spolu, ale on ho nedokáže. Nedokáže to stejně, jako mu tehdy říct: Miluji tě.

Co na tom, že miluje jinou.

Vklouzne do snu. Je tam. Jsou spolu a ona mu šeptá. Povzdechne se a vyklouzne ze snu.

Místnost na kolejích se zachvěje, roztáhne se a objeví se klavír se stříbrobílou postavou.

„Zoisite!“

„Mistře Endymione, vítej. Je dobře, že jsi od ní odešel.“

Chibi Mamoru, dříve kníže Endymion, vstane a protře si oči. Zdálo se mu o Usagi v bílých šatech. Usmívala se. Smutně a najednou ho probudily tóny klavíru. Bojí se jich. Neví proč, ale bojí se jich.

„Řekni mi, kdo jsem?“

Zoisite na něj se podívá údivem a potom začne vyprávět.

„Kdysi dávno bylo na zemi jen jedno království a ty jsi mu vládl, kníže Endymione. Byl jsem tvým generálem. Bránili jsme království před útoky všech nepřátel a démonů, ale jednoho den…“ tón se rozprskl do tisíce střepů. Postava stříbrného generála se rozmazala, pokojem se ozval povzdech.

„Počkej!“

„Já přijdu. Musíš si přece na vše vzpomenout. Země nesmí být…“

„Co!“ klesne zpět na postel a protře si oči. „Co se tehdy stalo? Vzpomněl si na ženu ze svých snů a Hino, jeho přítelkyně mu vrátila slovo. Byl volný a mohl jít za Usagi, měsíční princeznou, ale rozhodl se pátrat po své minulosti. Jediný kdo mu to mohl říct, byl Zoisite.

„Stříbrný generál. Můj generál. Proč není u mě?“ šeptá a jde se napít. Stane u okna a dívá se na Londýn. „Tak daleko od tebe Usagi. Stýská se mi,“ šeptá do tmy.

„To jsi ty?“ pohrdlivý tón Zoisite k Mercury. Ví kdo je a je rád, že ona si nepamatuje, čím si byli. Měl jsem ji rád? Měl, ale nikdy nemiloval se vší vášní. Oči lhostejně sklouznou po její postavě. „Změnila ses?“

„Já? Není ti tu smutno?“

Zoisite přejede po klávesách. „Smutno? Ne. Mohu udělat cokoliv, dostat se kamkoliv.“

Ami přejde a na zádech cítí mrazení z tónu. Neví, proč sem přišla. Fascinuje ji a někoho připomíná. Zřejmě, ještě v době kdy byla hodnou a poslušnou Ami, s ním bojovala.

„Jdu!“

„Nikdo ti nebrání,“ řekne kousavě i smutně Zoisite a přestane hrát. Palácem, tunely temnějšími než černota se rozlehne ticho.

„Konečně přestal hrát!“ řekne s úlevou Kunzite.

„Nesnášíš tu hru?“

„Nephrite, co, že neklečíš u nohou královny Beryl? Rozhodl ses něco udělat a splnit její přání? Zvládneš to vůbec?“

„Ty…“ rudovlasý generál zaprská. Nesnáší ho.

„Nech si své slova pro někoho jiného. Beryl chce muže činu, ne bábu!“ zasměje se a očima Nephrita proběhne vztek.

„Neotírej se o ni. Ona je božská.“

„A ty se musíš před ní plazit. Nezvládneš ani její jednoduchý úkol. Teprve já… Já oživil královnu Metalii a dál jejím snům podobu. Ne ty… Takové ubožátko. Já ti ukázal jak sbírat lidskou energii. Na nic se nevzmůžeš!“

„To vezmeš zpět!“ v rukou se mu objeví fialová koule, ale Kunzite ji s pomocí svého meče odrazí.

„Jsi k smíchu!“ řekne posměšně a odkráčí temnou chodbou za svými cíly.

„To mi zaplatíš!“

Opodál s úsměškem na ty dva zírá Jadeite. Kde se perou dva kohouti, on může získat a on velmi stojí o přízeň královny Beryl.

Zvedne hlavu a zpozorní. Opět tóny té prokleté melodie. Chytne se za hlavu a odchází.

Královna Beryl se otočí od středu všeho zla. „Co máš za lubem, Zoisite?“ optá se spíš sama pro sebe, když v tom se tma rozsvítí záblesky mohutné fialové energie a do středu zla přibude další energie. Nasává ji a vzpíná k tomu své ruce. „Už brzy… kníže Endymione... Už brzo o mně znovu uslyšíš.“

Po klávesách se rozeběhnou hbité prsty a Zoisite se opět ponoří do hudby. Mistře Endymione... Moje lásko. Najdu tě a budu následovat i přes tmu, která mě obklopila.

Zoisite

Nevyřčené 2