Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nevyřčené - 2

15. 11. 2009

Nevyřčené  -2

 

Překrásné tóny melodie obklopí Endymiona a hýčkají ho. Zoisite s úsměvem hledí na svého mistra. Nemohu tě mít, ale mohu ti dát budoucnost, myslí a hraje. Ví, že jestli bude pokračovat jeho dny budou sečteny, ale jemu to je jedno. Tentokrát neopustí svého mistra. Tentokrát nedovolí, aby země byla zničená. Zaplatí za to strašnou cenu, ale vše, proč existoval se, ztratilo se v době, kdy obě království spolu začaly bojovat.

„Zoisite.“

„Endymione, mistře, pane můj,“ říká s něžným úsměvem stříbrný generál. Hraje v temnotě píseň, kterou sepsal, aby se vrátily vzpomínky. Tady na hranici světů, kterou jeho hudba vytváří, není tma, není světlo, pouze oni dva.

„Vyprávěj, prosím. Chci…“

„Získat ji. Pochopit.“ Bolí ho to i těší, že se na něj obrací. Nebojí se a stříbrovlasý generál vstane. Kolem nohou má rozprostřený bílý plášť. Hudba pokračuje dál, jako by u piana seděl a laskal klávesy.

„Ano. Co se tehdy stalo? Proč si nemohu vzpomenout?“

„Nevím. Vím jen to, co se mi vrátilo s tvým objevením. Jednoho dne jsme navštívili Měsíční království. Bylo na měsíci. Překrásné a zelené. Tam jsi uviděl princeznu a tvoje srdce zahořelo k ní láskou. I ona se do tebe zamilovala. Zakázána hříšná láska, ale vy dva jste to tak neviděli.“

„Co se stalo?“

„Nevím vše, to víte jen vy dva. Ty, mistře a princezna. Království začala proti sobě bojovat a Země i Měsíční království bylo zničené. Zahynuli všichni. Ty, princezna i její strážkyně.“

„Sailor Mercur, Venus, Jupiter a Mars.“

„Ano a my…“ tvář se zachmuří, postava se zavlní a rozplyne se. „Objev své…“

„Co? Zoisite co?“

Usedne na židli a přemítá. Opravdu s Usagi zavinili pád dvou království? A co Stříbrný krystal? Co ten? Tolik otázek a pak je tu on a jeho generál. Proč není po jeho boku? Udělal dobře, že odjel z Japonska.

 

„Královno Beryl, vítejte zde.“

„Zoisite. Proč nic neděláš?“

„Tvořím Requiem.“

„Dobře.“ Na zádech ucítí prsty královny a přejede mu mráz po zádech. „Jsi tak jiný, tak chladný, můj Zoisite.“

„Někdo musí mít chladnou hlavu, má královno.“

„Má královno. Nádherné. Udělej, co je v tvé moci, ale chci Stříbrný krystal. Slyšíš mě?“

„Ano. Dostaneš ho, jen co dopíšu tuhle skladbu. Zničí všechny tvé nepřátele!“

„Všechny? Zajímavé.“ Je silný a chladný jako led, pomyslí si.

„Ano. Všechny.“ Udeří do kláves a dál si jí nevšímá. Kolem se propletají tóny mohutné divoké melodie.

V rohu místnosti postává Ami a nenávistně pozoruje královnu. Neví, proč se jí ten muž v bílém líbí a proč k němu má divné pocity. Bouchne do stěny a vyběhne ven. Zoisite si jí sotva povšimne, v mysli má jen jediné. Mistře, probuď se.

Zběsilé čmárá po barveném papíře a odhazuje je za sebe. Zkouší tóny a jeho oči lačně se dívají dopředu. Poslední papír a on udeří do kláves.

Chodbami a palácem se rozezní zvuk hudby. Divoké, nespoutané, magické. Nikdo nemůže ignorovat skladbu.

„Nepřátelé se ztratí,“ mumlá si rudovlasá Beryl a usmívá se. Hladí průhlednou kouli a pozoruje bránu, která se otevře a dá jí sílu, díky které se zmocní všehosvěta.

 

„Moje sbohem, Endymione.“

Je noc a Mamoru čte knihu. Netrpělivě čeká, zda Zoisite přijde. Vzduch se zaplní a on zahlédne stříbrného generála, jak hraje. Jeho prsty jsou sotva vidět, jak přebíhají po klávesách a melodie v něm bouří a vyvolává dávno zapomenuté pocity.

„Zoisite,“ mu splyne ze rtů. Proč tu je? Proč neustále za ním chodí? Co chce?

„Vítej, mistře Endymione. To jsem složil pro tebe. Musíš si plně vzpomenout a najít svoji sílu.“ Vstane do piana a to dál hraje.

„Ty jsi tady?“ udělá k němu krok. „Proč? Proč mi pomáháš?“

„Protože jsi můj kníže. Bojoval jsem po tvém boku.“

„Ale opustil jsi mě,“ řekne hořce. Začíná si vzpomínat. Na zradu svých generálů. „Nevěřím ti. Jsi nepřítel!“

„Copak nepřítel by ti pokoušel vrátit paměť? Měl bych tě zabít, ale nemám ten rozkaz.“

„Máš zabít princeznu.“

„Ano. Vlastní Stříbrný krystal, ten, který po tobě chtěla. Jsi s ní svázán, Endymione.“ „Ne… Jsem Chibi Mamoru?“ brání se urputně. „Nejsem…“

„Ne,“odmítne to Zoisite a přistoupí k němu. „Ty jsi Endymion, kníže Pozemského království a já ti budu vždy věrně sloužit.“

„Zradil jsi.“

Tváři Zoisite proběhne vina, ale rychle se vzpamatuje. „Zaposlouchej se do té melodie. Slyšíš, jak ti bije v srdci, v žilách?“ odváží se ho vzít za ruku a vede ho k pianu. „Musíš být silný. Musíš se jim dokázat postavit. Teď tě zabije každý démon a bez její ochrany byl bys mrtvý, ale jestliže chceš chránit Zemi, musíš od ní dál.“

„Proč?“

„Protože historie se opakuje. Zlo, láska, nenávist a ona uprostřed toho a ty s ní. Nebo chceš, aby zemi pohltilo peklo? Aby strávilo ji zlo?“

„Ne.“

„Pak naslouchej.“ Usedne na stoličku a vedle sebe cítí Endymiona.

Je to už dávno, co naslouchal jeho hře. Tak dávno a přece jeho blízkost, jeho já jsou vyryty v paměti. Co na tom, že ho miluje. Nikdy se jeho přání nesplní.

Mamoru sleduje jeho prsty a mimoděk se podává hře.

Palác, všechno se třpytí a on sedí v poduškách a vedle něj hraje stříbrovlasý muž. Dívají se po sobě a mlčí. Oknem doléhá zvuk mečů Nephrite a Jadeita. Kunzite je venku u armády. Usmívá se a je šťastný. Cítí, že se v něm něco rozechvělo. Je to ukryté hluboko v něm a dostává se na povrch. Zničehonic se mu v ruce objeví červená růže.

„Přivezl jsi jí do Měsíčního království. Nikdy takovou květinu tam neviděli. Daroval jsi ji.“ Melodie zpomalí, až plyne líně jako velká řeka. Nespěchá a jemně objímá Mamoru. „Tvoje oblíbená zbraň. Něžná a ostrá jako ty.“

„Zoisite?“ na rameně v bílém šatu spočine silná ruka.

„Mistře?“ tiše splyne ze rtů. „Jsem tu pro tebe. Pro nikoho jiného.“ Mysli mu probíhá, že nikdy nebyl spokojenější, než je v tuto chvílí. „Je to jako kdysi, když jsme byli na zemi a ty jsi nepoznal princeznu. Vzpomínáte si?“

„Ano. Vrátím se do Japonska.“

„Vím.“ Usměje se, i když je mu smutno. „Tušil jsem, že moje varování nebudete brát na zřetel.“

„Prosím.“ Mamoru se k němu nachýlí a Zoisite zavře oči. Být mu tak blízko. Nesnesitelné a přitom nádherné. „Proč je mi tak divně?“ optá se. Dívá se na prsty, které už nehrají divoce, ale jemně přejíždějí klávesy.

Zoisite na poslední chvílí zachytí svého pána. Nese ho k posteli a položí na něj. „Endymione, můj pane.“

„Co jsi mi udělal?“

„Já nic,“ řekne, ale lže. Vytvořil dvě melodie. Jednu uvnitř druhé. Jako je jeho pravé JÁ. Probuzení a jeho láska k svému knížeti. Ví, že je to špatné, ale nemohl odolat. Probudil se a oni opět stanou na protějších stranách. Příště možná dostane rozkaz ho zabít a on se královně Beryl nevzepře. Usměje se a pohladí po černých vlasech svého pána. Vypadá trochu jinak, ale je to on.

Chce ho jenom držet.

„Zoisite, polib mě.“

„Co… že?“ zakoktá se. Tohle tam nebylo. „Jak, jak jsi to věděl?“

Dlaň na tváři a on se o ní otře. Nemůže uvěřit, že se ho dotýká, laská.„Copak jsem byl tak slepý?“

„To ta melodie, ale já chtěl… Tohle je sen. Miluješ ji.“

„Ona tu není.“

Zoisite vyskočí a rozhlédne se kolem sebe. Zahlédne stín. „Kunzite,“ zavrčí a potom se otočí na Endymiona. Skloní se a pohladí ho po tváři. „Můj mistře? Splním ti to, i když to není tvoje vůle. Zaplatím za to, ale jsem na to připravený už dlouho.“ Dotkne se plných rtů svého knížete. Prodlévá na nich a najednou je uvnitř. Jeho srdce doslova tone v štěstí a přitom, ví, že to je klam. Aspoň na chvilku bude snít, zatímco líbá svoji lásku, která mu odpovídá.

Krátký sen, za který zaplatí.

Pohladí ho a přejde k pianu. Usedne a jeho prsty spočinou na klávesách. „Sbohem lásko,“ tiše zašeptá a piano i se stříbrným generálem se rozplyne ve tmě.

„Já tě varoval, Zoisite.“

„Ty jsi to celou dobu věděl Kunzite? Proč jsi ho očaroval?“

„Tušil a dnes se mi to potvrdilo. Co on má, co nemám já?“ vybuchne jindy klidný a sarkastický generál, jehož meč je obávaný přes démony i lidi. „Ani Mercury tě od něj nedokázala odlákat. Nikdo!“

„Kdo ví?“ tiše šeptá. Uvědomuje si, že ve stínech naslouchá Ami s očima doširoka otevřenýma. Pochopí rychle. Ona a Zoisite, kdysi spolu? Nemožné! Začne utíkat chodbou pryč.

„Jsme tu jenom já, slyšíš? Proč mě neustále odmítáš?“ melodie přestane hrát a Zoisite se zamyslí. Pomalu sundá Kunzitovu ruku.

„Nevím, proč je láska taková, ale v této podobě, takový jako jsi teď, tě nedokážu milovat. Změň se. Staň se tím, čím jsi byl a  já tě přijmu,“ rozhodne se. Ví, že jeho láska je bez budoucnosti.

„Já jsem Kunzite a ty Zoisite. Generálové Temnoty. O tom starém JÁ už nechci nikdy slyšet ani vidět.“ Nakloní se k němu. „Poddáš se a já budu u toho. Budeš mě prosit.“

Stříbrovlasý generál se zasměje. Je to jenom jeho výmysl. „Miluješ někoho jiného, Kunzite. Ne mě. Najdi si jiný objekt svých vášní.“

„Mám tě dost. Ty budeš jediný!“

„Nebudu,“ řekne klidně a začne hrát. Pro tebe, jako sen tě budu chránit, šeptá melodie tmavou místnosti, kterou pouze ozařuje pouze stříbrobílý šat generála. Sklání hlavu k bíločerným klávesám a jeho srdce mluví ve snu o jeho beznadějné touze k svému ztracenému pánu.

 

Konec

ObrazekEndymion

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmm

(arya, 16. 11. 2009 13:25)

škoda že jsem anime naviděla ale bylo to zarážející i poučujíci nechces příště skusit treba naruto toho já ráda bylo to zajímávé

:-)

(Davida666, 15. 11. 2009 17:59)

kdo, kde, s kým, proč? Já to vzdávám. Tato anime jde úplně mimo mě.

nenechalo to ve mě nic

(sisi/ctenar, 15. 11. 2009 15:34)

nezapůsobilo ani neohromilo, nevím proč, možná tou zmateností to může být, ale já si to neužila a podle mého to ktobě vlastně ani vůbec nepatří a přesně to je ten důkaz že jsi to ty.Myslet si můžeš cokoli ale já už ted vím že je to tak jak má a jak bude.Vždycky to dopadne stejně, neodpovězené otázky proč když nás to naplnůje jinému se to nelíbý, ej to jednoduché, protože to jsme prostě mi, to co ostatní nechtějí příjmout.Prostě je to pojaté tak že já jsme to vzala ale jednoduše mi to vypovídá pouze o tobě a mě to nepřipadá jako to co má být.Promin je to tvým způsobem nádherné ale pro mě to v skutku neznamená nic jiného než jen pouhou další část toho všeho.
Nevadí že tohle nepochopíš :D