Shounen - ai povídky

Hodiny dělají tik tak

Svou první ženu jsem nechal zabít.

U své druhé lásky jsem přihlížel, jak ji upalují.

Zařekl jsem se, že se už nezamilují.

Jenže já se zamiloval a nevím, co s tím.

Bojím se, že budu opět přihlížet smrti milované osoby.

„Prestone, další úkol. Vyjíždíme do západní čtvrti.“

Tmavovlasý muž zvedne hlavu od psacího stolu. Je celý zavalený papíry a jemu to někdy vadí. Tolik let žil v přísné sterilitě, ne spíš to byla strohost a účelnost, že teď, když je po všem, mu to vadí. Když zabil vicekancléře Duponta – Otcův hlas, myslel, že svět se změní. Byl bláhový. Je tam, kde byl. Dál stojí v čele ozbrojených složek, jenže teď pro změnu zabijí ty, kterým dřív sloužil.

„Jdeš? Je ti něco?“

John sebou trhne. Provinile se usměje. „Ne. Jsem v pořádku. Půjdeme. Kolik jich je?“

„Asi dvanáct. Brání se v jedné továrně. Policejní složky si vyžádaly naší přítomnost.“

Preston přikývne. Nandá si rukavice, upraví černou uniformu. Nic se nezměnilo, i když možná ano. Kdo ví.

„Jsi v pořádku?“ optá se ho světlovlasý parťák. „Jestli jsi nemocný, omluvím tě u nadřízených. Kdy jsi měl naposled dovolenou?“

„Ne. Jsem v pořádku, opravdu. Povídej jak se má Lucy a děti?“

Světlovlasý muž se pousměje a začne mu vykládat o posledním úspěchu své dcerky Miriam. „Je nadaná v malířství. Když si představím, kolik toho jsme zničili – není ti z toho smutno?“

„Je.“ Nádherných věci, které on vyhledával a jedním pohybem, slovem je nechával spálit nebo odvézt do spalovny. Otřese se, když si vzpomene na obličej tmavovlasé ženy v šarlatovém hávu. Chtěl ji zachránit, protože ji miloval, ale viděl už jen plameny, které ji strávili za živa. Z té hrůzy v jejích očích se po nocích budí. Sedí v posteli a naslouchá rytmu svého srdce.

„Gratuluji. Bude velkou malířkou.“

„Moc bych si to přál. Jen…“

„Co?“ vyjdou z velké budovy ven. Na nádvoří se proplétají barevně odění lidé. Jen my v černotě zabíjení vypadáme divně, pomyslí si hořce. Nic se nezměnilo a možná ano, když zahlédne dítě, které s výskotem běží někomu naproti.

Je to krásné a on se rozhodl tento život bránit, protože i když zničil systém, ten stále nechce pořád zemřít. Stejně jako kdysi bojovalo podzemí proti bývalému řádu Librie, tak nyní bojují zbytky lidi za to, aby se časy vrátili. Horší je, že poslední dobou zjistili, že někde existuje malá továrna vyrábějící zakázanou drogu Prozium. Tu by chtěli zničit. Otázkou je jak? Už ho napadlo infiltrovat odboj, ale udělali by stejnou chybu? On myslí, že ne, ale nadřízení naopak to stále více prosazují.

Nechce, aby se to opakovalo, protože nechce, aby se vrátila doba bez citu. Nechce dál přihlížet, jak se upalují lidé, jak černé vozy přijíždějí, aby vyrazili dveře. Nechce ničit věci. Sáhne si na kapsu. Stále v ní nosí červenou stužku, jako památku na Mary a Errolla, kteří mu otevřeli oči. Nebo to už bylo dřív?

„Soustřeď se, Johne.“

„Já vím, bude to v pořádku.“ Bojí se a ví moc dobře proč. Ne toho, že by mohl zemřít, ale toho, že tam opět narazí na muže, s kterým byl v klášteře. Střetli se minulý měsíc. Jen letmo a on byl udivený svým postojem k němu. Mohl ho zabít, ale neudělal to. Nechal ho žít. Zákmit chladných modrých oči v něm něco zanechalo a on se bál toho, co to znamená. Teď, vyzbrojený znalosti, je klidný. Ví, co chce. Ale dobře ví, že nemusí to získat. Žít s city je nesmírně těžké, usoudí jako tolikrát předtím.

„Jsme tu.“ John se udiveně podívá na svého kolegu. Nechápe, proč nevystupuje. Natáhne ruku ke dvířkům. „Neměl bys tam chodit. Nejsi ve své kůži.“

Preston zavrtí hlavou. Jakmile dojde na boj je klidný. Někdy přemýšlí o sobě jako o stroji. Chladný výkonný neznající milost. Uvědomí si, že to tak není. Jednoho muže z toho výjezdu ušetřil.

Proč on?

„Jsem v pořádku.“ Světlovlasý muž vystoupí. Obdivuje Johna. Je chladný, dokonalý. Přesně takové muže vyrobil bývalý režim a teď i tenhle. Stále ještě musí bojovat, ale jednou nebudou muset. Touží po dni, kdy bude moci se dívat na dcerku, aniž by musel jít zabíjet. Zdánlivě jde klidně, ale ví, že mu neunikne jediný detail.

John přistoupí k policejnímu důstojníkovi. V očích mu zahlédne strach.

„Bojují jak zuřiví psi, pane. Nemůžeme je odtamtud dostat.“

„Zkoušeli jste slzné granáty, plyn?“

„Ano, pane. Mají masky. Je to výborně vycvičená skupina. Mám pocit, že někteří z nich patřili k tetragramatonu.“ V hlase se mu objeví úcta. Preston si pomyslí, že mu taky patří. Jim prvotřídním zabijákům. Jediné povolené a dokonalé bojové učení zakládající se na sebekázni a na dokonale provedených nacvičených pohybech je gun – kata, i když podle starých filmů kdysi existovala i jiná bojová umění.

„Dobře. To je ta budova?“ kývne směrem k oprýskané šedivé budově. Vzpomene si, kolikrát do takových vešli a ničili. Byl známý tím, že dovedl odhalit skrýše. Dnes mu v tom nic zázračného nepřipadá. Do dlaní mu vklouznou dvě pistole. Jsou stejně jako dříve nastavené na jeho DNA. Vyrazí vpřed. Policejní důstojník skoro přestane dýchat. Pokaždé, když je vidí v akci, tak je to něco strašného. Dokonalý smrtící nástroj. Věří, že za chvilku bude moci jet domu.

John se rozeběhne, když ucítí vedle sebe pohyb. Ví, že je to Lucian, jeho parťák. Kolem nich prosviští několik kulek. Mají mezi sebou jeho bývalé přátelé? I když přátelství bylo taky prázdné slovo. Jako láska, nenávist, touha. Zákaz citu. Teď je to naopak. Chtěl by už žít v míru. Bude tam Ronald?

Vymete vše z hlavy. Musí na vše zapomenout, musí se soustředit jen na úkol.

„Jsi klidný.“

„Ano, Luciane. Proč bych neměl být? Možná se dozvíme tu informaci a potom bude klid. Už žádné zabíjení…“

„Věříš v to?“

John se na něj podívá. Nic neřekne a vykopne dveře. Ozve se střelba. Vpadne tam, zatímco ho Lucian kryje. Začne střílet, přesně jak ho naučili. Po chvilce zůstane stát. Rozhlédne se. Mrtví. Dvanáct těl.

O podlahu udeří vyprázdněné zásobníky. Automaticky je vymění. Jsou tu další. Je tu něco víc? Ti muži nebyli z tetragramatonu. Byl by to daleko těžší boj. Někdy si říká, jak dlouho ještě bude zabíjet a přitom zůstane naživu?

„Johne?“

„Luciane, jsou tu další. Zajisti to, půjdu hledat.“ Luciana zamrazí z jeho dokonale se ovládajícího hlasu. Jako by stále byl pod účinkem Prozia. Stále nejlepší, jako předtím.

„Dobře. Mám ti dělat zeď?“

„Není potřeba. Zvládnu to. Zajisti to tady a prohledej je. Snad najdeme nějakou stopu,“ vydá se k dalším dveřím. Soustředí se. Nikdo za nimi není. Bude tu, nebude? Opět potřese hlavou. Co by dal za jednu dávku. Emoce ani myšlenky by mu nepřekážely v práci, ale zas by necítil teplo na tváři, neměl by radost z úsměvu svých dětí. Přišel by o hodně věci.

Nikdo. Pusto. Dívá se do rohu místnosti. Zamíří k jednomu stolku, otevře šuplík. Starý výtisk novin hlásající jak jejich Otec je dobrý. Zavře. Otočí se. Nikdo za ním nestojí. Vydá se dál. Nic. Budova se zdá být tichá Odněkud zaslechne dupot. Policie jenom zajišťuje místo, usoudí podle množství hluku. Jde k stěně. Přejíždí ji rukou v rukavici. Potom lehce klepne. Tajné dveře. Hledá cokoliv, co by to otevřelo. Zkoumá místnost. Přistoupí ke komodě a posune ji. Tajné dveře se otevřou. Otočí se, když napřáhne zbraň.

Proti němu stojí světlovlasý muž. Chladně ho pozoruje.

„Zdravím, Prestone.“

„Zdravím, Dickensi.“ Ticho. Oba zvažují, kdo první vystřelí. Odhadují směr kulky. Oba mají stejnou šanci, oba stejně dobří, oba stejně chladní, oba vycvičení v stejném klášteře. „Je to už dlouho, co jsme se viděli.“

„Naposled v klášteře. Přišel jsem si tam zacvičit. Tebe zrovna převeleli.“ Má pocit, že zbraň se mu napětím chvěje.

„Přesně tak a potom jsme se setkali při jedné přestřelce, že.“

„Ano.“

„A ty jsi mě nechal žít. Slabošské!“ skoro si odplivne.

„Chceš říct lidské, že.“ John si ho prohlíží. Jeho výrazné rysy, úzké rty, které se nesmějí, chladné modré oči, dokonalý účes, z něhož nevyčuhuje ani vlásek. Oděný do bundy a modrých kalhot. V ruce zbraň kleriků.

„Proč? Mohl jsi mě zabít velmi snadno. Zbavil by ses dalšího obtížného hmyzu.“

„Kde je továrna?“

Dickens nedá na sobě nic znát. „Nevím, o čem mluvíš.“

„Další dávka Prozia bude kdy? Za dvě hodiny?“

„Stále si pamatuješ, jaký byl klid, když jsme si ji brali. Žádné pochybnosti, nic takového. Přinášela nám řád do života. Ne chaos. Proč si ji nevezmeš? Proč se nepřidáš k nám? Budeš vítán.“

„A vyměnit úsměv dětí za prázdné chladné oči? Ne.“

„Bylo by to čisté, dokonale, jen se podívej, kam ten tvůj režim zašel. Opět zabíjíte.“

„Zabíjeli jsme už dřív, nebo si to snad nepamatuješ?“ odvětí John. Cítí, že se schyluje k bitvě, ale nechce ho zabít. Ví proč. Dokud žije naděje, potom i my žijeme.

„Ale pamatuji.“

John zaváhá a najednou si uvědomí. „Ty jsi byl cituschopný. Proč? Nechápu.“ Nerozumí tomu. Muž naproti němu zaváhá a potom vystřelí. Mine, ale i John mine. Střílí po sobě v přesně daných pohybech. John si vzpomíná, že byl stejně dobrý jako on, ale on musí přežít. Nedovolí, aby smrt vyhrála. Poslední výstřel, výměna zásobníku. Je úkryt za komodou. V místnosti jinak nic není. Vrhne se na zem a střílí. Nikdo tu není. Dveře jsou opět zavřené. Postaví se, přejde ke zdi a přitiskne k nim čelo. Utekl a on je šťastný.

„Johne, co se stalo?“

„Byl tu jeden z rezistence a od nás. Možná ho znáš. Dickens.“

„Ronald Dickens?“ Prestonovi přeběhne přes rty úsměv.

„Ano.“ Otevře tajné dveře. Ví, že už tam nebude. Ví taky, že ho netrefil a ví, že oba dělali vše proto, aby to tak zůstalo.

„Tohle je už věc policie. Půjdeme, naše práce tu skončila,“ řekne Lucian.

„Stopy?“

„Jako vždy zajištěné. Nic jsme se nedozvěděli. Nechal jsi dva postřelené. Nechápu, jak jsi poznal vůdce. Nevědí nic. Někdo jim dávky vždy přinesl.“

„Mají to perfektně vymyšlené, ale dostaneme je. Nemohou to tajit navždy.“ Vymění zásobníky a zamíří ven. Za ním Lucian. Policie se mlčky rozestoupí. Světlo je oslní. Jdou k dodávce. John se ještě otočí k budově. Kde jsi, Ronalde? Nastoupí. Černé výjezdní auto s označením zvláštní jednotky vyjede.

„Co se tam stalo?“ John sebou podrážděné trhne. Někdy by rád, aby se ho nikdo na nic neptal.

„Nic. Snažil jsem se z něj vytáhnout informace, ale nedal mi je. Znáš ho.“

„Ano. Mlčel by, i když…“

„Co?“

„Nic, vypráví se, že kdysi málem skončil stejně jako rezistence. V procesu.“ Šokovaný John se po něm podívá. Ronald? Proč?

„Proč?“

„Prý se stal cituschopným, ale jeden z nás? Nevěřím tomu. Rozhodně ho přeložili a nic víc už nevím. Jenom řečičky.“

John se dívá na město. Je šedivé, ale lidi už nejsou ti stejní jako dřív. Je tu krásně. Sáhne do kapsy a v prstech se mu objeví červená stužka. Parfém už dávno vyprchal. Bojí se citů, a přesto by bez nich nemohl žít, i když někdy přinášejí trápení.

„Tati, ahoj!“

„Ukaž, co kreslíš?“ optá se dcerky. Je unavený, ale je to jedno. Posadí se k ní a podívá se na obrázek. Je neumělý, ale jemu se líbí ty barvy. „Kdo to je?“

„To jsi ty!“ ukáže na velkého černého muže. „A tohle je brácha a náš dům a tohle je Stan.“ V pokoji z koberečku zvedne hlavu pes, podobný tomu, kterého kdysi zachránil u spodiny. Chtěl ho zabít, ale nemohl. Tehdy už byl v zajetí citu, i když si to neuvědomil.

„Moc se ti povedl. Osprchuji se, ano.“

„Ano, tati. Podívám se na film a potom půjdeme spát. Tati, co je to ZOO?“

„ZOO? Podívej se do encyklopedie. Musím se přiznat, že nevím.“ Zcuchá ji světlé vlasy. Jde do jednoduše a velmi účelné zařízené koupelny. Vybavení bytu zůstalo stejné, ale u dětí se objevily plyšové hračky, hry, kterými se baví. A taky nechal sundat potah z oken, takže do místnosti proudí světlo. Každý týden kupuje květiny a dává je na stůl. Vivian by jimi byla nadšena.

Osprchuje se, zkontroluje domácí úkoly a všichni společně se najedí. Oba dva jsou vzrušení představou ZOO. Vyhledá si, co to je.  Zvířata. Tak to už je chápe. Ještě chvilku sedí u televize a vzpomíná na programy, které doslova praly mozek. Teď je to jiné. Dokonce je i víc kanálů, které vysílají různé zábavné pořady a filmy. Největší hitem jsou staré zachráněné filmy. I on je má rád a teď se dívá na jeden z nich. Dracula.

Mrazivý výkon herce… Zvedne hlavu, když něco zaslechne. V kalhotách od pyžama, potichu přejde ke dveřím. Svaly se mu vlní při opatrných pohybech. Nezúčastněný divák by řekl, že jde smrt. Neváhá a otevře dveře, připravený na vše. Uskočí v pozici sebeobrany.

„Ronalde?“

„Zatraceně!“ zamumlá postava na zemi. Snaží se vytáhnout zbraň, ale nesvede to. Zakašle. „Tak jsi mě dostal, co?“ John ho vtáhne dovnitř.

„Tati, co se děje?“ John se otočí a hledí do očí svého syna.

„Pomůžeš mi?“

„Samozřejmě.“ Odběhne pro lékárničku. John ho prohmatá. Zraněn. Rychle z něj vše sundá. Chlapec se na nic neptá, podává mu obvazy.

„Tiše.“

„Samozřejmě. Kdo to je?“

„Přítel.“ Chlapcův zrak sklouzne k pistoli, v které kdysi měli léky na nemoc zvanou Cit. Vezme to a tázavě se podívá na otce. Ten zaváhá. Sebere mu lék. „Vyhoď to.“

„Ano.“ Opatrně to nese před sebou. Preston ho vezme do náruče a nese do své ložnice. Položí na stranu, kde spávala jeho žena.

„On patří k odboji?“

„Ano.“ Co udělá, napadne ho. Dřív by zvedl telefon a udal by i jeho. Nikdy netušil, že jeho děti se tak dobře přetvařuji a neberou Prozium. Zavolá? Nezavolá?

„Dobře.“ Odejde. John ještě chvilku čeká, když uslyší zvonek. Jde ven. V pozadí se na velké obrazovce upír zakousne do hrdla půvabné blondýnky. Jde otevřít. Ve dveřích stojí dva policisté.

„Pane, omlouváme se vyrušení, ale nebušil tu světlovlasý muž? Patří k odboji a je na něj vydán zatykač. Je raněný.“

„Ne.“ Dřív by vtrhli, prohledali byt, neptali se.

„Děkujeme a omlouvám se. Výborný film, co?“

John si uvědomí, že film ještě hraje. „Ano, poručíku. Výborný. Zítra bude další, prý Tři mušketýři.“

„Na to se těší moje žena. Už si přečetla knihu. Prý je výborná. Musím jít. Omlouváme se.“

„Je to vaše povinnost.“ Stejná slova by řekl i předtím, ale teď je to jiné. Zavře dveře. Ve dveřích stojí jeho syn. Zvědavě se na něj dívá.

„Proč jsi jim lhal?“

John se zarazí. „Kdysi mi ten muž zachránil život, já…“

„Tak to je v pořádku. Dobrou noc.“ Přijde k němu a obejme ho. „Máme tě rádi.“

„Já vás taky. Dobrou noc.“ Jde k sobě do ložnice. Po cestě vypne Drákulu. V ložnici se posadí do křesla. Krvácení ustalo, dostal lék i proti horečce. V těle kulku neměl, protože mu proletěla naskrz. Co tady dělal? Uvědomí si, že na dveřích nebyla krev. Určitě ji uklidil. Je to hodný kluk a bystrý. Určitě někam to dotáhne. Jenže co s ním má dělat?

„Kde jsem?“

„U mě v ložnici.“ Muž sáhne po zbrani. Ruka mu klesne, když ji nenahmatá.

„Proč?“

„Co já vím?“ Ale moc dobře to ví.

„Odpověď cituschopných. Nikdy nevědí přesně proč,“ odfrkne si. Na tváři se mu nepohne sval.

„Bolí?“ Zvedne se a přejde ke stolku s vodou. Vezme skleničku. Ronald máchne rukou, až sklenička odletí na stěnu. Voda udělá velkou skvrnu. John ji zvedne.

„Kde jsou? Kdy mně vydáš?“

John stojí. „Zítra ráno odejdeš.“

„Proč? Chceš prodlužovat má muka? Chceš mě chránit, aby mě potom upálili?“

„Sotva. Máme vězení. Proč jsi mě nezabil?“

„A proč ty mě?“ John neodpoví, vyjde ven a zamíří do kuchyně. Natočí vodu a jde nazpět. Postaví ji na noční stolek. Uvědomí si, že to bude asi dlouhá noc.

Ronald mlčí. Nadzvedne se a upije vody. Uvědomuje si, že v tom může být droga.

„Co se tehdy stalo?“

„Nerozumím,“ zabručí Ronald a položí se nazpět. Byl už unavený, když dorazil k tomu domu. Ihned si uvědomil, kdo tu bydlí, ale nemohl dál. Doufal, že tu najde nějaký úkryt. To, že skončí tady, nedoufal, i když něco v nitru mu říkalo: Zajdi za ním, pomůže ti. Je cituschopný. Na poslední chvíli zaváhal a chtěl odejít, ale nohy ho neunesly a on se k nenáviděným dveřím sesunul.

„Ta fáma, že jsi byl cituschopný,“ upřesní John. „Chceš se něčeho najíst?“

„Ne díky. Hloupost. Nikdy se to nestalo.“

John se usměje. „Ale ano, stalo. Zajímalo by mě, proč jsi přešel na druhou stranu.“

„A proč ty?“

John zauvažuje.„Sám nevím. Nejspíš to bylo setkání s jednou ženou a jejími slovy, uvědomění, že všechno, co nám říkají, není pravda.“

„Láska! Nicotnost, zbytečnost. Jen přináší bolest.“

John uvažuje, proč v jeho slovech je tolik hořkosti. Určitě se zamiloval, proto… „Koho jsi miloval?“

Ronald se zvedne a chce odejít, ale nemůže. Uvědomuje si slabost i potřebu spánku. Hodinky zapípají. „Kde mám dávku?“

John tiše odvětí: „Zničena. Tady doma už nikdy to nechci mít.“

„Jedna dávka… vydržím to. Neovlivní mě to.“ John se podiví strachu v hlasu. Je opravdu tak na dávce závislý? Ale spousta jich přestala brát dávky z hodiny na hodinu a neměli chuť si brát další. V tomhle je něco víc, ale co? Vzpomene si na sebe. Nemá pravdu. Právě to, že nevzal jednu dávku, ho ovlivnilo.

„To není pravda a dobře to víš, protože už jsi to zažil. Co se stalo? Mohu ti pomoci.“

„Chci mít klid. Už nikdy žádné trápení, žádné pochybnosti, žádné euforické stavy. Nechci zažít ve své duši chaos, chápeš?“

John ho chápe. Taky to zažil a zažili to všichni, protože najednou nevěděli co si s tím počít.

„Chci mít klid.“

„Je to droga, ne lék. Nechápeš to?“

„A co má být? Dej mi ji. Určitě někde máš něco schovaného. Nemůžeš být tak klidný při boji.“

„Dobře víš, že mohu,“ namítne John. „Disciplina…“

„Běž s ní někam! Musím jít.“

„Zůstaneš tu. Policie prohledává celý komplex. Dojde jim, že poslední krvavé stopy končily na tomhle patře. Nakonec seženou povolení k prohlídce.“

„A ty mě vydáš.“

„Myslíš?“ nakloní se k němu. Zelenohnědé oči se ponoří do modrých. „Proč bych to měl dělat, Ronalde? Proč?“

„Protože jsi členem zásahové jednotky. Protože jsi nejelitnější voják a protože víš, co je tvou povinnosti. Proto to nakonec uděláš. Povinnost vyhraje.“

„Jestli mi řekneš, kde je tajná továrna, potom ne. Můžeš přece žít…“

„S čím? S neopětovanou láskou? Posměchem? Ne, děkuji. To raději zemřu.“

John posmutní. Podívá se na něj. Najde tu odvahu? Co bych měl ztratit? Nic. „Co se mnou?“ Sedí klidně, ale v duši má strach z odmítnutí, z nepochopení, z toho, že se mu vysměje, ale v ložnici je ticho.

Ronald na něj hledí. Nemůže tomu uvěřit. Zbláznil se, špatně slyšel. Nemůže to přece být pravda. „S tebou?“

John se nakloní a vezme mu jeho ruku do své. Drží ji. Nikdy jsem ji nedržel, uvědomí si. Jedině, když spolu v klášteře bojovali. Nikdy. Dokud ho tehdy neviděl a nevystřelil, neuvědomil si, kolik mu záleží na tomhle muži. Měl spoustu dní si zvyknout na tento nezvyk. Nechápal ho. Hledal v knihovnách. Hlavním cílem manželství byly děti. Vzal si Vivian a miloval ji, aspoň si to myslel, ale vždy mu něco chybělo a nevěděl co. Potom našel knihy, filmy, i když těch nebylo moc. Psali tam o lásce muž a muž, žena a žena. Byl v šoku. Toho dne nešel do práce. Omluvil se. Poprvé v životě nešel do práce, aniž by nebyl nemocný nebo zraněný. Seděl doma, koukal do zdi a přemýšlel. Analyzoval, jak ho učili v klášteře, když hledal skrýše s uměleckými poklady. Smířil se a dostal strach, že ho bude muset zabít. Vrhl se na pátrání a našel informace o tajné továrně. Nadřízení byli nadšení. Konečně vědí, jak zvrátit boje a soustředit se na něco jiného. Veřejnost už volala, že by je neměli zabíjet, ale napravovat. Jenže snadno se jim to řekne, když protivník bojuje do posledního dechu.

„Ano,“ odpoví po dlouhé chvilce. Uvědomí si, že ho to nepřekvapilo. Jak to? On z toho byl celý špatný. Ale Ronald je klidný. Klidnější než, když sem přibyl. „Nejsi překvapený.“

Ronald mu vymaní ruku. Váhá, bojí se. Neví čeho. Má se mu svěřit? Má si to nechat pro sebe? Za chvilku bude mrtvý, protože dobrovolně se policii nevydá. Nechce do vězení, kde by byl vyslýchán. Lepší je smrt.

„Kdysi dávno, ještě v klášteře se mi rozbil dávkovač, nestihl jsem si vzít dvě dávky. Svět byl najednou ostřejší a ostřejší. Vnímal jsem věci, které jsem dřív nevnímal. Tón hlasu, vůně, barvy, počasí, pocity. Začínal jsem cituschopné chápat, ale bránil jsem se. Svou další dávku jsem nedokázal vzít.“

John poslouchá.

„Začal jsem pátrat. Myslím, že to udělají všichni. Snažil jsem se být nenápadný. Ty víš, že to nejde. Někdo si vždy všimne lesku tvých očí nebo změnu návyku. Přišli i na mě. Nezabili mě, ale rozhodli se mnou podstoupit experiment. Dostal jsem ji znovu. V určité míře to byla úleva. Vše se zastřelo a taky ustoupila moje láska. Trápení odešlo.“ Odmlčí se, zkoumá pokoj a otočí se k oknu. „Máš nezakrytá okna. Víš, nemohu ti říct, kde je továrna. Ne proto, že bych nechtěl, ale nechci jim vzít možnost rozhodnutí. Chápeš? Oni se rozhodli netrpět.“

John pochopí.

„A ty?“ Je zvědavý. Kdo byl tím mužem, do kterého se zamiloval? Miluje ho ještě? Chápe ho. Vědět, že druhého milujete, ale nemít možnost ho mít…

„Chceš znát jeho jméno?“

Váhá.

„Bývalý klerik John Preston by neváhal. Rovnou by řekl ano.“

„Jenže už nejsem tím, čím kdysi. Nechci se bát, že budu tě muset zabít. Potřetí,“ zamumlá nesouvisle. První tvář – Vivian Preston. Chladně se díval do očí lesknoucí se láskou k němu. Šílený bolestí se díval do druhých očí – Mary O´Brien. Nechce se dívat do třetích očí, které by musel zabít vlastníma rukama. Jenže nechce brát Prozium jen kvůli tomu, aby nic necítil.

„Nejsme ochotní se vzdát způsobu svého života. Půjdu.“ Zvedne se. Slabostí se mu točí hlava. John mu podá oblečení. Dotkne se rány na ruce.

Ronald se na něj dívá. Cítí v sobě záchvěvy pocitu. Váhá. Na úsek svého života, kdy miloval, má silné vzpomínky, kterým se brání. Obleče se.

„Děkuji.“

„Přijď kdykoliv budeš chtít.“

Ronald nic neřekne. Odchází. Klidný nesmiřitelný. Už nechce podruhé trpět, i když tentokrát by nemusel, ale své rozhodnutí nevezme nazpět.

„Ronalde, jeho jméno.“

Ronald s rukou na klice zaváhá. „John Preston,“ odpoví a dveře se zavřou. John za ním omráčeně hledí. Vyběhne ven. Není už tam. Vrátí se dovnitř, zavře je a opře se. Proč utíkáš? Vždyť tě miluji, tak proč? V mžiku se rozhodne. Už nikdy nedovolí, aby někdo, koho miluje, umřel. Bezmocně hledí za odcházejícím. Chtěl by nic necítit. Nechat ho odejít bez ohlédnutí, bez postranní myšlenky. Jde do ložnice. Zdřímne si. Lehne si a uvědomí si cizí neznámou vůní. Jeho vůní. Přitáhne si polštář. Usměje se. Líbí se mu ta vůně.

„To je vše, co máme, pane.“ John se dívá na důkazy, které sebrali v šedivém bloku během poslední razie. Klouže po neosobních věcech. Kdysi i on měl takové. Otevře zápisníky. Nic. Zkoumá další přinesené důkazy. Snad mu napovědí, co chce vědět a to jedno. Továrnu na Prozium. Lék, který odložili s jeho vzpourou.

„V pořádku. Jen se dívám. Musíme odhalit továrnu a potom už nás nebude potřeba.“ Neví, co bude dělat. Možná bude dál vyučovat Gun – kata. Meditace a cvičení přináší určitý stupeň klidu. Anebo jak Otec říkal, válka je lidstvo a pokud je lidstvo cituschopné, potom budou války a pak i oni budou potřeba. Ne, lidé se poučí, nebudou války, ale v nitru ví, že to není pravda. Je mu smutno, když se zarazí. Proč tu jsou? Vezme jeden z kabátů a přičichne k němu. Vůně. Jaká?

„Pojďte sem!“ přikáže nedaleko stojícímu policistovi. „Co cítíte?“ podá mu kabát. Muž přičichne.

„Lak?“ váhavě nabídne.

„Zjistěte to. Dejte do laboratoře a vyřiďte, že to spěchá. Budu v kanceláři. Zorývu chci ihned.“ Odejde. V mysli se mu promítá důkaz. Vejde do kanceláře. Vedle něj má stůl Lucian. Není tu. Určitě je někde na výjezdu. Zavře oči. Čeká. Dřív klidně čekal, teď je netrpělivý. V mysli si přehrává pozice z Gun – katy. Bojové umění, kde postoje vycházejí z matematických vypočítaných postojů střelce a střílejícího. S matematickou přesností se dá předpovědět a odhadnout dráhy střel všech zúčastněných. Povzdechne si a jemně se zamračí. Jeho syn se rozhodl jít v jeho šlépějích. Nemusel pokračovat ve výcviku teď už akademie, ale rozhodl se, že bude bránit svět, kterému přinesl svobodu. Je na něj pyšný a zároveň se bojí jeho rozhodnutí, ale respektuje je.  

„Pane?“

„Ano?“ vrhne se dychtivě k interkomu. „Výsledky?“

„Jižní město pane. Speciální druh laku, ale továrna…“

„Stačí mi to. Děkuji.“ Prověří to. Spokojeně se usměje. Je konečně na stopě. Cítí to. Pojede sám. Zvládne to. Překontroluje zbraň. Podívá se na sousední stůl. Každý má úplně jinak uspořádaný stůl, ale hlavně každý má na stole fotografii někoho blízkého. I on ji má. Děti se psem a potom starou zašlou fotografii, kde je Mary s Errollem. Je škoda, že se toho nedočkali. Vyrazí ven. Posadí se do bílého auta a odjede na jih. Cestou zavolá svému nadřízenému.

„Děje se něco, kleriku Prestone?“

John se pousměje. Nadřízený, bývalý jeho kolega, který rychle povýšil, si zvykl na to oslovení, že ho používá i teď.

„Jedu do jižní čtvrti prověřit továrnu s laky.“

„Proč?“ optá se bystře a někomu pokyne. John ví, že je to jeho nová sekretářka. I to je novinka, protože dřív ženy sloužily k reprodukci. Teď se začínají prosazovat ve všech odvětvích. Jedině, kam zatím nepronikli je akademie. Přijímají pouze chlapce. Vysvětlí jeho domněnky, proč se tam jede.

„Posílám tam tři týmy. A žádné námitky nepřijímám, rozumíš?“

„Ano, pane, ale zvládl bych to sám.“

„Nejsi superman, Prestone. Posílám je tam a kde je Lucian?“

„Nevím, pane. Domníval jsem se, že si vzal volno. V kanceláři jsem ho dnes neviděl. Přibližuji se k továrně. Budu končit, pane.“

„Dobře. Týmy jsou na cestě. Byl bych raději, kdybys počkal.“

„Je to neověřená domněnka, pane.“

„Tvoje odměnky jsou někdy děsivé pravdivé, Prestone.“ John se podiví, co tím vlastně myslel, ale spojení je už přerušeno. Neměl by počkat na týmy? Zápasí se svým já. Je to jen prověření situace. Nakonec vyjde ven. Jde k továrně. Je to mohutná dvojpodlažní budova. Je to tu? Rozhlíží se. Je hezký sluneční den a slunce vrhá na čtvrť vlídné světlo, které zjemňuje strohost a účelnost budov. Zamíří si to ke dveřím. Projde ji, když ho zarazí vrátný.

„Zásahová jednotka,“ předloží mu průkaz.

„Ale…“

„Rád bych se tu porozhlédl.“ Muž kýve hlavou. „Prosím.“ Pošle ho samotného. John se nemusí ohlížet, aby věděl, že okamžitě zavolá svého nadřízeného. Pokračuje dál, zvědavý, kdy ho konečně někdo zastaví.

„Pane Prestone!“ ozve se zadýchaný hlas. John se otočí. Běží k němu starší muž. „Prosím, počkejte!“

John stojí.

„Potřebujete něco?“

„Pár informací a porozhlédnout se.“ Na rozdíl od policie jim zůstalo mnoho pravomoci.

„Budu vám dělat průvodce, jestli dovolíte.“

John vytáhne fotografii. „Znáte tohohle muže?“ Přistrčí mu k obličeji fotku. Muž zavrtí hlavou.

„Ne, ale možná v oddělení pro zaměstnance, prosím, povedu vás.“ John se za ním vydá. Přemýšlí, zda by dokázali za tu krátkou chvilku zlikvidovat stopy pro výrobě Prozia.

„Dobrý den,“ pozdraví muž v kanceláři.

„Pan Preston potřebuje vědět, zda u nás pracoval tento muž.“

John jim podá fotografii.

„Jistě,“ ozve se lehce napjatý hlas. „Pracoval ve výrobě. Hlásili mi, že dnes nepřijde do práce. Byl velmi svědomitý a přicházel každý den. Ještě něco, pane?“

„Složka?“

„Hned to bude.“ Vstane, zajde do zadní místnosti. Přinese je a podá mu do ruky. John si stoupne stranou. Uvědomuje si napjaté ovzduší. Teď už před vchodem by měli být slíbené týmy. Začte se do složky. Žádná rodina, nic takového. Nic neříkající informace o jednom z vůdců té bandy. Svědomitě pracoval. Pravidelně přicházel na určitou hodinu, pravidelně odcházel. Zaklapne desky. Někteří sebou trhnou.

„Děkuji za pomoc, rád bych se tu porozhlédl.“

„Samozřejmě.“ Starší muž stojí u dveří. John z něj cítí strach. Povzdechne si. Co se mu to tady snaží zatajit?

„Johne.“

„Luciane. Přijel jsi s týmy?“

„Ano, jen nechápu, proč jsi mi nezavolal.“

„Omlouvám se, nějak jsem si myslel, že máš volno.“

„Proč jsme zde a ty týmy?“

„Prohledávají to tu?“

„Ano.“ Zneklidněně se na něj podívá. Je vážný a jakoby vzdálený. Jde mlčky za mužem a naslouchá všemu, co říká. V jedné místnosti jim dají roušky a pláště. Vejde dovnitř. Dívá se na muže, kteří tu pracují.

„Modrý tým, nic.“

„Červený, také ne.“

„Bílý, jistíme vchod. Nikdo se nepokusil utéct.“

John přikývne. Ano, vše jde tak jak má být. Stojí a přemýšlí. Najednou si všimne dveří. Nejsou nijak nápadné mezi tisící mezi jinými. Udělá k nim krok. „Co je tam?“

„Skladiště, pane.“

„Otevřete.“

„Omlouvám se, ale nemám klíče.“ John zvedne ruku k vysílačce, když se s úsměvem otočí a dívá se do chladných modrých očí svého partnera. Oba drží zbraň.

„Už v klášteře jsi byl geniální. Dostál jsi své pověsti. Odejdi.“

John posmutní. „Co mě naučili, bylo nevěřit svým partnerům. Rozhlížet se po okolí. Největší zrada, vždy přichází od blízkých. Jak dlouho, Luciane?“

„Vždy. Nesnáším tenhle svět. Chybí v něm čistota, symetrie. Celý svět je ponořený do jednoho velkého chaosu. Patříš mezi ně. Je mi líto, neodjedeš odtud. Nemohu ti dovolit zničit náš svět podruhé.“

„A týmy? Nebo náš nadřízený v tom jede?“

„Ten? Ne. Má rád svoji pozici. Dřív by se musel hodně snažit, aby ji získal.“ Oba chladně se na sebe dívají.

„Řekni mi jednu věc, Luciane. Je tohle poslední továrna?“

„Nevím, ale dává nám spokojenost, řád v tomhle chaosu. Nedovolím ti ji zničit. Spadneš někam, bude to nehoda, chápeš.“

„Samozřejmě, jak jinak!“ Vystřelí. Tisíckrát prováděné pohyby. Střely lítají kolem nich. Má pocit zpomaleného záběru, když ho šlehne kulka. Oba jsou dobří, ale… poslední střela. Tělo se zlomí a on stojí. Ještě jeden přesný výstřel. K nohám se mu zhroutí tělo jeho bývalého partnera.

„Otevřete to! Tým modrý, červený k části s nádržemi. Bílý histí budovu. Nikdo se nesmí z ní dostat. Povolujte posily.“

Ohlédne se. Muž zmizel. Jde ke dveřím, které se ničím neliší od ostatních a přece mu přinesou klid. Možná. Rád by si myslel, že zničení továrny přinese vyřešení všech jeho problémů. Možná. Za ním zadupou týmy. Neohlédne se. Tihle jsou v pořádku. Ustoupí a dívá se, jak jsou dveře vyražené.

„Kryjte mě!“ Kolikrát jsem to řekl? Kolikrát to řeknu? Uklidni se. Zbraň má připravenou. Z hlavy vyžene vše nepodstatné. Zezdola slyší jemné zvuky. Neví, kolik jich tam je. Cítí náhradní zásobníky. Těch mužů dole nebude mnoho.

„Jdu!“ Vběhne dovnitř. Týmy hlídají vchod. Nic. Na krátký okamžik je ticho. Potom to začne. Oheň, střelba. Jeden muž modrého týmu se podívá dolu. Zavrtí hlavou.

„Nic není vidět.“

Ostatní čekají.

Dusné ticho plné očekávání. Někteří sevřou zbraň víc. Přežil nebo ne? Světlo se dole rozsvítí. Muži, jeden po druhém jistíc se, seběhnou dolu. Uprostřed místnosti stojí Preston. V ruce zbraně. Schová se a potom jde dál. Odhrne neprůsvitné obaly. Nádrže. Nejraději by vše spálil. Rukou přivolá jednoho muže.

„Ohlaste to veliteli a smrt Luciana.“

„Pane?“ překvapení. „Byl jedním z nich,“ kývne dolu k nádržím a mužům, kteří tam jsou. Ví, že jen dohlížejí na výrobní postupy. Spustí igelit a vyjde po schodech nahoru.

„Pane, nic jsem nevěděl, opravdu ne!“ dušuje se starší muž.

„Velitelství to prozkoumá. Rád bych odešel.“ Je to poslední továrna nebo ne? Bude moci žít konečně klidně? Vyjde ven. Slunce svou dráhu dokončilo.  Čtvrť plnou továren osvětlují tentokrát krvavé paprsky. Posadí se do bílého auta a vyjede k domovu. Rád by věřil, že je konec, ale nebude. Vzpomene si na slova svého bývalého partnera.

„Až to vše spálíme, k čemu budou muži jako my?“

Teď už by věděl odpověď. Nikdy se vše nespálí, dokud bude existovat člověk. Proto bude probíhat i ten boj. Zastaví před domem, kde bydlí. Váhá, zda má jít nahoru. Lucian ho zval několikrát do baru na skleničku. I to je novinka. Mohl by si sednout. Jen tak. Stočí auto a zajede na ulici, o které mu povídal. Hned ho vidí. Už z dálky svítí modrý nápis Freedom.

Vstoupí dovnitř. Pohledem sklouzne po ženách i mužích.

„Vítej, Johne!“ otočí se a usměje.

„Jurgene! Ty? Tady?“

„Ano. Otevřel jsem si bar. Nazval jsem ho po tom, co jsme nejvíc toužili. Svoboda. Díky tobě tobě žiju. Nevím, jak poděkovat.“

„Já bych měl mnohým lidem poděkovat.“

„Přišel sis sednout? Těžký den?“

„Měl bys být v radě.“

Smích. „Já? Nechodím se na to. Tohle mi vyhovuje víc. Pojď, sedni a vyprávěj co rodina. Dnes jsi udělal velký zátah.“

„A stále tak dobře informovaný.“

Jurgen se usměje. „Znáš to. Obchody bez informací nekvetou. Cokoliv budeš potřebovat, řekni si. Jsme ti zavázání víc, než mohu vyslovit.“

„Možná… Říká ti něco Ronald Dickens?“

„Kdo je to?“

„Bývalý klerik první třídy  tetragramatonu.“

„Ach ten?“

„Víš něco víc?“

„Nic moc. Vím, že se teď potlouká odboji. Znám jen jméno. Jestli chceš, mohu zjistit víc.“

„To je v pořádku. Raději mi něco nabídni.“

Jurgen se na něj zvláštně podívá, potom sáhne pod pult. „Tahle láhev přežila třetí světovou a potom veškeré pokusy o zničení. Je velmi stará, ale její aróma je skvělé. Pro zvláštní přátelé.“ Nalije do skleniček zlatavou tekutinu.

John nedůvěřivě si přičichne. Upije. „No brr. To je ale hnus.“

„Pak ti mohu nabídnout láhev téhle skvělé vody.“

„Jurgene!“

Muž se rozesměje a do jiné skleničky nalije perlivou vodu. John se usměje. Je skvělé, že sem zašel. Po dvou hodinách se vydá domu.  Byl rád, že ho viděl. Za celou dobu ho nenapadlo, aby ho vyhledal. Vstoupí do domu. Uvědomí si, že se dnes vrátil pozdě a děti už spí. Nahlédne k nim do pokoje. Klidně spí. Přemýšlí, co by měl udělat. Televize, kniha, tolik možnosti. Mohl by jí cvičit, protože se mu nechce spát. Hlavou mu probíhají scény na boj, i myšlenky co bude dál. Chce už vyrazit, když uslyší zvonek. Překvapeně, ale opatrně jde ke dveřím. Je po půlnoci, uvědomí si.

„Ahoj!“

John se dívá na Ronalda, který stojí mezi dveřmi. Ustoupí. Ronald se křivě usměje.

„Mohu dál?“

„Jistě.“

Ronald zaváhá a vstoupí dovnitř. „Nejsi překvapený,“ řekne, když se dveře za ním zavřou.

„Chtěl jsem to. Věděl jsem, že když zmizí…,“ dojde mu, že je to hloupost. Tohle ještě nemůže vědět nebo ano? „Pojď dál. Proč jsi tu?“

„John Preston,“ slyší klidnou odpověď. Jako by nic necítil.

„Ty víš proč. Zatraceně, je to těžké. Neusnadníš mi to?“ John se k němu otočí. Natáhne ruku. Uvědomí si, že je ještě v uniformě. Je mu to jedno. Pomalu mu položí ruku na tvář.

„Jeden z prvních pocitů byl dotek. Dřív to bylo okouzlení, překvapení. Jurgen mi kdysi řekl, že někteří se musí citů vzdát, aby ostatní mohli cítit. Odmítl jsem to. Chtěl jsem cítit, když jsem otevřel Pandořinu skříňku.“ Hledí do modrých očí svého kdysi přítele i protivníka v soubojích. Měl jsem ho už tehdy rád? Nejspíš ne. „Nikdy jsem netušil, že cit je krásný.“ Neochotně stáhne ruku.

„A chaotický.“

„Přesně tak.“ Neví, co má dělat. „Proč jsi tu?“ zopakuje otázku. Muž k němu vzhlédne.

„Nejspíš zjistit, zda to, co jsem cítil před léty, bylo pravdivé. Nic o mně nevíš.“ John se otočí, vezme ze stolku složku a podá mu ji.

„Vím, víc než tušíš a co nevím, čtu mezi řádky v tvých očích.“ John natáhne ruku a položí ji na tvář. Vnímá její strukturu. Mysli se mu mihnou tváře mrtvých. Některé sám zabil, u některých přihlížel.

„Jsi romantik.“

„To mě naučil Erroll. Měl jsem ho rád a neuvědomil jsem si to.“ Oba se na sebe rozpačitě dívají. Potom se Ronaldovi zableskne v očích, přistoupí k němu a políbí ho. John překvapeně spustí desky. Opětuje polibek.

V mysli mu vytane: Jak dlouho jsem se nelíbal?

„Nevzpomínám na svůj první polibek.“

„Tak proč si vzpomínky nevytvořit?“

„Ty mě miluješ?“

Johnovi se zvlní tvář. „Ano, nebo myslíš, že bych tu továrnu tak rychle našel?“

„Jsi blázen,“ zašeptá Ronald. Obejme ho.

„Svět je bláznivý, ne?“ zašeptá John. Obejme ho. Rád zaplatí jakoukoliv cenu za pocit lásky, za objetí milované osoby. Ví, že to nebude snadné, ale život není lehký. Přeje si, aby tahle chvíle neskončila. Život bez citů jsou jen hodiny, které dělají tik tak, tik tak. V tomto momentu se je pokouší zastavit.

Povedlo se to?

Konec

 Komentář