Shounen - ai povídky

Nemohu odejít

Temnou krajinou jak dlouhý had jdou lučištnicí odění do tmavých plášťů, které je kryjí před náhodnými zraky. V rukou drží dlouhé zahnuté luky, pod kapucemi jsou vidět kovové ozdoby přileb, které se matně lesknou v občasném záblesku měsíčního svitu. Jdou pravidelným krokem jako jeden muž. Tiše a hrozivě. Nad nimi vlají dva vyšívané praporce. Vepředu kráčí vysoký světlovlasý muž s odkrytou hlavou. Na sobě má bohatě tepanou zbroj, červený plášť sepnutý nádhernou nezvyklou broží, po boku zahnutý meč s dlouhou rukojeti. Neohlíží se na své vojáky. Ví, že jsou řádně vycvičení. Před chvíli se před nimi objevila pevnost, do které míří, protože mají smlouvu s lidmi. Ví, že ho tam čeká nejspíš smrt, ale klidně jde kupředu. Svému slibu dostojí.

Je tam? Říká si v duchu s očima upřenýma na hrozivou pevnost nikdy nedobytou, ale on sám dobře ví, že se dobýt dá všechno.

Skoro lhostejně kráčí v čele svých druhů.

Je tam? Pomyslí opět v duchu na muže, s kterým svázal svůj život. Rád by ho viděl, ještě než Sauron získá prsten a probudí se, aby zničil svět, který zná. Doufá, že cesta Froda a jeho přátel úspěšně pokračuje. Zatímco oni se snaží zničit prsten, oni se tu snaží zadržet hordy skřetů. Aragorn, Legolas syn Thranduila z Temného hvozdu a další jdou vstříc svému osudu. Želel, když je v Lórienských lesích potkal a nebyl s nimi Mithrandir. Podle jejich slov zemřel, ale on si nebyl jistý. V první chvílí tomu nechtěl uvěřit, ale pozdější zpráva, že je zpět, ho rozradostnila. On se svou hlídkou v šedém musel zůstat v Lórienu chránit lesy a svou paní královnu Galadriel, ale nakonec se připojil k záchraně světa, v kterém žil. Popravdě chtěl vidět jen jednu osobu, které se říkalo Gandalf nebo Šedý čaroděj. Pro něj byl Mithrandir. Za celý svůj život se nezamiloval, ale když ho poprvé uviděl, uvědomil si, že jeho srdce zůstalo uvězněné v šedém moudrém pohledu.

Trvalo mu celý život, než se mu svěřil se svými city. Usmál se svým jemným úsměvem a on zahlédl v starší tváři mladou nádhernou. Pochopil kým je a padl na kolena. Nechápal svou odvahu vyjevit mu své city.

Mithrandir opětoval jeho city, ale přesto odjížděl a toulal se po Středozemí a on trpělivě čekal, kdy ho uvidí. Teď se rozhodl nečekat, ale jít za ním. Chtěl být v rozhodujících okamžicích s ním. Co na tom, že za to možná zaplatí nejvyšší cenou?

Podívá se na obrovskou bránu. Jasným zrakem uzří na hradbách děti i starce, jen zřídka je vidět bojovníka v plné síle. Pyšně a hrdě jak se na elfí národ sluší, projdou bránou. Vystoupají jako jeden muž, až ke králi Théodonovi. Už chce pronést slova na vysvětlenou, když uvidí Aragorna i Legolase. Překvapeně strne, když ho Aragorn obejme, ale potom se usměje a vrátí mu objetí. Mimoděk se dívá, zda tu není ten, koho chce vidět.

Není.

„Vítej. Ani nevíš, jak rád tě tu vidím,“ přivitá ho nadšeně Aragorn. Haldir to chápe. Viděl, jak vojáci v pevnosti při pohledu na ně se narovnali, a pár vrásek zmizelo. Vysvětlí proč tu je. Vojáci za ním se uvolní, ale on se na ně nedívá. V čele svých vojáků, za asistence Aragorna a dalších, své vojáky rozmístí po hradbách. Sám stojí na hradbách. Dívají se do černého údolí, v kterém se v dálce objeví první světla. Dorazili včas.

Skřeti, skuruti, jeden přes druhého se valí do údolí v nekonečných řadách.

Prochází mezi vojáky a povzbuzuje je slovy i písněmi o válce mezi Sauronem, lidmi a elfy. Vypráví příběhy, které nastaly dávno tomu. Ví, že by nemusel, ale on sám potřebuje odvahu ve tváři té děsivé síle, která se proti nim valí. Temnota je hrozivá, ale ta nenávist vycházející z vln nepřátel doléhá až sem.

„Zvítězíme!“ opakuje, přitom on sám si není jistý, zda přežije.

„Pane Aragorne,“ zdvořile osloví vůdce a krále Gondoru. „Mohu se vás optat na Mithrandira? Je tu nebo někam odjel?“ Snaží se ovládat, ale do hlasu se mu vloudí dychtivost i strach.

„Gandalf odjel pro pomoc. Jestliže jsme dobře počítali, potom se musíme udržet do úsvitu. Vydržíme a zvítězíme!“

„Odkud?“ Aragorn se podívá směrem doprava, tam, kde vychází slunce.

„Děkuji ti.“ Jemně schýlí hlavu a podívá se směrem k východu. Naděje jsi nejen pro mě, Mithrandire. Přijeď, abychom mohli svobodně dýchat.

Aragorn se zvědavě podívá po vysokém elfovi. Není zajímavý tím, že je vysoký, což je normální, ale spíš je statnější než většina jeho útlejších soukmenovců. S vlasy skoro bílými svázanými dozadu a zajímavou tváři je velitelem šedé hlídky severního území Lórienu. Uvědomí si, že je to nezvyklé, že je zde tak vysoce postavený elf, který by měl svým mistrným mečem, o kterém se vypráví legendy, chránit Lórien a jeho obyvatelé. Zahlédne Legolase s Gimlim a jde k nim. Haldira vypustí z hlavy

Haldir se opět postaví na hradby. Pozoruje přibližující se voj velkých skurutů. Bitva začne, jakmile se vypustí první šíp. Ucítí ve vzduchu vůní deště. Bude pršet. Klidně se dívá do údolí.

„Slib mi, že se po boku lidí nezúčastníš žádných bitev.“

„Proč?“

„Slib mi to.“

„Nemohu.“

Nechápe, že si na jejich rozhovor vzpomene zrovna teď, když je smrt nablízku a možná právě proto. Poslední chvíle, kdy Mithrandira viděl. Odešel z jeho lože za úsvitu, skoro jako zloděj. Chápe ho, že se nechtěl loučit. I on to nemá rád, proto předstíral spánek. Od té doby ho neviděl. Jenom se k němu donášely zvěsti o jeho skutcích a on byl sám. Odmítl nabídky ostatních k společnému životu. Osamělý Haldir, ale bylo mu to jedno. Věděl, že jiné srdce než Mithrandirovo jeho touhu nemůže uspokojit.

Varoval ho, že zemře, pokud bude bojovat po boku lidi, ale jako vždy jeho umíněnost a taky touha ho vidět, zvítězily. Už dlouho nepřišel do Lórienu. Někdy se ptal sám sebe, co zrovna dělá. Často stál na kraji Lórienského hvozdu s hlídkou a bystrýma očima pátral v dálce, zda ho nezahlédne. Citlivý sluch pátral po jeho kročejích, ale většinou se vracel s prázdnou. Jeho povinnosti velitele stráže mu nedovolovaly se vzdálit a následovat Mithrandira a pak copak by mohl následovat jeho neklidnou pouť? On obyčejný elf.

Měl by se oprostit od myšlenek na svou lásku a věnovat se boji. Sotva slyšitelně si povzdechne.

V dálce se mohutní skuruti kupodivu ukázněně seřadí v řadách před Helmovým žlebem, nejmocnější Gondorskou pevnosti. Silně prší, ale obránci stejně jako útočnici to nevnímají. Jsou schovaní uprostřed svých myšlenek a hlavně se ptají: Přežiji, uvidím ještě své drahé? Mlčí, připravení zabít. Mladí, staří i válečnici se modlí. 

Zabít! Zničit!

Chránit! Vydržet! Úsvit!

Lidé upřeně hledí na masu obrovitých skřetů. Někteří je vidí poprvé a strachy se sotva drží. Mezi nimi jsou rozmístění elfští lučištnicí, kteří jim svým klidem, odhodláním dodávají odvahu.

Jako jeden muž namíří své luky na nepřátele, kteří řvou a tlučou zahnutými meči o štíty. Další tlučou kopími a vřeští, jak se těší na smrtonosnou žeň. Na jejich helmy dopadají kapky deště, které se rozprskávají do všech stran. Nikdo nevnímá vodu, která zaplavuje údolí, jako by měl nastat konec světa.

Stojí.

Čekají.

„Nestřílet! Nestřílejte! Čekáme!“

Snaží se ignorovat chuť vystřelit, zabít ty útočníky, kteří přišli, aby je pozabíjeli. Řev k nim doléhá jako hustá vlna, která se odrazí od mohutných hradeb, ale přece jen dorazí k obráncům. Čekají, ale napětí se ze situace se dá krájet. Strach svírá útroby a těžce dýchají. Každý je ponořený do svého světa a přitom je součástí všech. V záblescích blesků jsou vidět mohutné postavy připravené je pozabíjet, nekonečný les kopí výhružně ční nad nepřátelskými hlavami.

„Nestřílet! Nestřílet!“

Zvuk bubnů je obklopuje a dráždí.

Nestřílet! Zní příkaz. Jen nestřílejte! Vydržte!

Uprostřed elfských lučištníků stojí Haldir, pevně rozkročený s klidnou tváří se dívá na skuruty s kopími v rukou a jednoduchými přilbami na hlavách. V ruce luk, kterým nikdy nemine cíl. Ví, že dojde na meč, až k nim dorazí. Klidně se dívá do malých skřetích očí, cítí jejich smrdutý pach nemytých těl a z úst.

Čeká. Je půlnoc, kdy mrtví vycházejí lidem vstříc.

Šíp. Veterán, který už tolik viděl, nemohl se dál dívat. Možná se mu před očima mihla vyvražděná rodina, mrtví kamarádi, bitvy, kterých se zúčastnil.

Klid.

Vše zmlklo.

Nikdo nemůže uvěřit, že bitva začala.

Řev a zvednuté zbraně, hořící pochodně planou jak vzteklá světýlka.

Výbuch nenávisti v kotlině, propukne jako na povel. První zabušení meče o štít, sklonění dlouhých pík, první krok a další střela, která se mihla vzduchem.

Největší bitva této války o Středozem právě začala jediným výstřelem. Haldir vytahuje šípy z toulce a střílí rychle a přesně, stejně jako jeho vojáci. Skuruti pod šípy umírají a na jejich místo šplhají další, ignorujíce zraněné druhy. Být první na hradbách, první dobýt tu pevnost. První žebříky jsou opřeny o mohutné hradby. První skřeti na žebřících dopadají na hradby. Ruce s luky a šípy jsou nakloněny a místo do dálky střílejí dolu do řad nepřátel. První skřet s výkřikem sletí ze žebříku zabit mečem obránce.

Strach, pochyby, naděje, vzpomínky zanikly v zoufalém boji. Myšlenky se rozutekly a nezbylo nic. Zamířit, zabít. Zamířit, zabít. Seknout, zabít.

Jediná myšlenka, která pulsuje na hradbách, je: Vydržet! Vydržet!

Jediná myšlenka, která pulsuje v kotlině, je: Dobýt! Zabít!

A čas ubíhá. První útočnici jsou na hradbách. Haldir odhodí luk, který je mu nepotřebný a jedním plynulým pohybem vytasí svůj pověstný meč. S klidnou tváří sekne po prvním skurutu. Neví, jak dlouho bojuje, je mu to jedno. Zabijí a snaží se přežít.

Vytvoří se ulička a potom obrovský výbuch. Nechápe, co se děje, ale pochopí, že musí se stáhnout.

„Dovnitř pevnosti! Dovnitř pevnosti!“ Burácí Aragornův hlas. Ti, co přežili, se stahují dovnitř Hlásky.

V hlubinách pod pevnosti se k sobě tisknou děti, ženy a ti co nemohli jít do bitvy. Modlí se a úpěnlivě se snaží zjistit co se děje. Ale až sem doléhají zvuky bitvy. V tvářích strach, na rtech jména drahých, v očích slzy.

Haldir snaží se všechny zachránit, už mu zbývá jen málo, ale ještě ne všichni unikli. Postaví se s mečem, aby čelil obrovským skurutům. Vyrazí k nim. Je jich tolik. Nepatrně se podívá k východu, kde by mělo vyjít slunce, ale ani šedý paprsek není vidět. Obrátí se k prvnímu útočníkovi. Přesila, ale bojuje se svou pověstnou grácii a umem. Najednou se předkloní.

Příliš mnoho nepřátel, Mithrandire, lásko. Měl jsi pravdu a já to věděl celou dobu. Otočí se, chce seknout svého nepřítele.

Pozdě!

Neslyší Aragornův výkřik ani nevidí, jak ho obrovský skurut udeří mečem do zad.

Chtěl jsem vidět tebe, Mithrandire, nikoho jiného. Tmavomodré oči se potáhnou závojem smrti. „Mithrandire,“ pohnou se rty a klesne.

Aragorn mu položí ruku na srdce a vyrazí proti skřetům. Na chvilku díky Haldirovi a Aragornovi se udělá prázdno a poslední obránce se dostane na další hradby.

„Tak to je smrt,“ pomyslí si Haldir překvapeně. Slabě v něm doznívá bolest od zahnutého meče. Rozhlíží se. Kolem něj proplouvají mrtví. Lidé, elfové i skřeti se mísí navzájem. Nenávist zmizela z tváří. Podívá se k východu, kde by se měla objevit posila vedena jeho milovaným. Udělá krok, když si uvědomí, že odejde.

„Nemohu odejít,“ zašeptá sveřepě, ale s klidnou myslí. Drží se svého těla a čeká. Neví proč. Nevšímavě ho míjí spousta válečníků. Nikdo se u něj nezastaví, neprohodí slovo.  

„Nemohu odejít. Nemohu.“ Ví, že je mrtvý, ale nemůže odejít, dokud neuvidí jeho tvář. Přijde, musí přijít. Neodvažuje se odpoutat od těla, i když je to stále těžší a těžší, protože ho to vábí, aby odešel za ostatními.

Konec - si uvědomí, když cítí, že ho neviditelná síla táhne pryč. Zamračí se a doslova obejme chladné tělo, ale není mu to nic platné.

„Ještě nemohu!“ vykřikne, ale je slyšet jenom slabé zaševelení, jako když si vítr hraje s větvemi stromů v Lórienském lese. „Bude svítat! Vidíš, už slunce vychází! Ještě chvílí. Nemohu odejít, chápeš, protože musím ho vidět. Musím.“ Cítí, že se mu oči zalijí slzami. Kdyby zůstal doma, mohl se těšit, že ho uvidí, ale on nechtěl. Chtěl vědět, že je v pořádku.

„Podívej se: Slunce!“ zašeptá a vstane od těla. Rozzářeně hledí na jasné světlo. Není to slunce, ale jiné světlo a stále jasným zrakem vidí zářivě bílého koně a na něm postavu. Jedou dolu. Slyší řev i hluk, ale to se rozbijí o jeho klid, který získal při pohledu na posilu.

Poklekne. Musí odejít. Viděl ho.

V pravou chvíli, pomyslí si Gandalf. Na Stínovlasu zvedne zářivě bílou hůl a s výkřikem se spustí dolů na nepřátele. Zářivé světlo vycházející z hole bodá skuruty do očí. Za ním dolu jedou Rohirové. Proti nim se utvoří hradba z kopí a řvoucích skřetů, kteří si dodávají odvahu, ale v záblesku světla nejsou efektivní a on jimi projde. Dorazí k hradbám, když si uvědomí elfské mrtvé válečníky. Splnili dohodu, pomyslí s uspokojením, když najednou vidí uprostřed nich vysokou, trochu mohutnější postavu než normální elfové.

Haldir! Vykřikne zmučeně. Skloní hůl a pobídne Stínovlase. Holí odráží všechny, kteří se k němu snaží dostat.

„Proč? Neřekl jsem ti: Zůstaň? Musel jsi mě následovat?“ Zachmuřeně projíždí kolem mrtvých těl. Možná je naživu, ale jeho vidění, když byli spolu na loži, bylo jasné. Zahlédne červenou a zlatou. Jeho válečná zbroj. Pobídne Stínovlase. Sesedne a odhodí silnou paži mrtvá těla. Vyprosti ho. Zavře oči a vnitřním zrakem překvapeně vnímá vedle sebe postavu, která se ho jemně dotýká.

„U sýčka, Haldire! Jsi tvrdohlavější než já!“ Je překvapen, že ho tu vidí, protože podle těla už měl být dávno na cestě, z které není návratu. Dotkne se jeho chladné tváře. Ví, že by neměl, ale nemůže to tak nechat. Jeho smrt neměla být. Pozvedne hůl a začne mumlat slova Návratu. Může to zkusit, protože ještě neodešel na poslední pouť.

Neví, zdá se to povede či ne, ale je tu. V mysli se mu vybaví všechny společné chvilky, které zažili. Když ho prvně uviděl, jen si pomyslel, že je krásný, zvláštní, nic víc. Jeho srdce bylo otevřeno všem, ale potom se něco změnilo. Uvědomil si, že dává přednost být v jeho společnosti, naslouchat jeho písním i vyprávěním z dob minulých, dívat se jak vypouští šíp při cvičení, jak hrdě stojí na stráži, aniž by hnul brvou. Neví, kdy poprvé si uvědomil, že poznal cit zvaný láska. Přijal jeho city a strávili mnoho kouzlených chvil na společném loži. Milovali se do úpadu. Často vyráželi samotní do lesa, který je přijímal s otevřenou náručí. On jako cestovatel, Haldir jako jeho čestná stráž a pod stromy, které je obklopili, si vyznali lásku. Zelený mech stejně jako vítr nerušil jejich projevy lásky. S ním byl šťastný. Byly to doby, kdy nemusel přemýšlet o osudu světa.

Nechce ho ztratit!

Haldir šťastně se dotýká jeho těla. Je starší, vrásčitý, s bílými vlasy jako stařec, ale on to nevidí. Vidí úsměv, který ho zdobí, sněhobílé čelo, které hladí, rty, které líbá.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ šeptá. „Mohu klidně odejít. Sbohem!“ Sotva to dořekne, projede jim nesmírná bolest, až mu zkřiví tvář a tělo se napne jako pod smrtelným úderem. Vykřikne, vztáhne ruku po neviditelné síle i světlu zároveň. Nemůže se rozhodnout.

„Vrať se u všech Eldů, vrať se!“ Je unavený a z jeho těla se odčerpává energie, jak se ho snaží přivolat.

Haldir stiskne rty, obrní se proti bolesti. Ten hlas ho volá a on ho miluje. Dotkne se těla. Je chladné, studené. Nejde to.

„Jde! Musíš!“ vyzve ho milující nekompromisní hlas a on vklouzne nazpět do svého těla. Nadechne se a jeho tělem zmítá bolest.

Gandalf nevěřícně zírá na to, o čem si myslel, že se mu nepodaří. Je zpět, cítí jeho srdce, které se opět nadechlo, cítí pulzovat krev v žilách. Rukávem si utře slzu. Bude žít. Opět se budou milovat pod zelenými korunami stromů.

„Haldire?“ Mávne a holí doslova přerazí jednoho zpozdilého skuruta, který hledá kudy uniknout jezdcům.

„Zestárl jsi, Mithrandire a změnil ses. Zemřel jsem. Viděl jsem své přátele i spolubojovníky stejně jako nepřátelé odcházet s výrazem míru. Nemohl jsem odejít.“

„Díky ti!“

„Jsem unavený.“

Gandalf ho vezme do náruče a potom se s ním dostane na Stínovlase. Jede kupředu chráněn neviditelnou bariérou. „Ranhojič!“ zvolá. Nenápadně se dotkne milované tváře.

„Zestárl jsi,“ zopakuje nesmyslně Haldir.

Nakloní se k němu. „Copak by poslouchali mladíka?“ Na Haldirově tváři rozkvete úsměv. Gandalf ho předá ranhojičům.

„Jak mu je?“

„Nechápu, že žije. Bude mít jizvy, Gandalfe Bílý,“ řekne uctivě ranhojič. „Chtělo by to elfské léky, které nám docházejí.“

„Elrond určitě brzy někoho pošle.“ Jde dál. Nenápadně kolem sebe šiří uzdravující světlo. Ví, že by neměl, protože je vyčerpaný a před sebou má ještě hodně bojů. Zastaví se úplně vzadu, kde pod šedou pokrývkou leží Haldir. Je bledý a rty skoro bílé. Dotkne se ho. Pohladí ho po tváři. Nevidí jeho modrý klidný výraz, který má v srdci.

„Jsi to ty, že. Konečně jsem tě našel a jsem mrzák.“

„Nejsi. Pro mě nikdy nebudeš. Zachránil jsi je.“

„Ne, to ty. Čekal jsem. Aragorn mi řekl, že přijdeš za úsvitu, nemohl jsem odejít. Vidím je stále kolem sebe. Odcházejí do země, kam jsem měl odejít i já. Nemohl jsem.“

Gandalf se na něj soucitně podívá. „Bohužel je budeš vidět neustále.“

Haldir otevře tmavomodré oči.  Gandalf si přejde po tváři a Haldir se usměje, když spatří jeho pravou podobu. Opět mávnutí ruky a je tu opět maska starého unaveného muže s moudrýma očima.

„Oči se ti nemění, Mithrandire. Zůstávají stále stejně. Moudré a unavené, které mám v srdci. Jak to skončí? Zvítězíme? Prohrajeme?“

„Nevím. Kdybych to věděl, potom bych tomu zabránil, nemyslíš? Příště mě má lásko, poslechneš,“ zašeptá tiše od ucha.

Haldir zavře oči. „Ano.“ Gandalf se zvedne a rychlým krokem se vzdálí. Haldir za ním hledí. Spěchá a ani nemá jeho polibek. Otřese se, když zahlédne stín, který se odpoutá od jednoho těla. Nechce vidět postavy, které ho míjí. Zaplatil za to hodně, ale uviděl ho. To je důležité. Je v pořádku. Usne.

„Nechápu to,“ pronese Aragorn, když k němu přijde. Vedle něj je Legolas.  „Viděl jsem ho umírat, jeho oči se potáhly závojem smrti.“

„Pojď, nebudeme ho rušit. Své dílo vykonal.“ Zamyšleně se otočí k bílé postavě, která se tu prochází. Cítí od ní laskavou vlnu, která zalévá všechny kolem. Tuší, že je léčí, ale chtělo by to víc.

„Musíme jít dál,“ říká u Haldirova lůžka Gandalf. Jemně mu upraví pokrývku.

„Já vím. Přežiješ to?“

Gandalf nad tím uvažuje. Už svou smrt přežil a vrátil se. Kvůli Haldirovi se vrátí opět. „Vrátím.“ Vyšle krycí kouzlo, skloní se a dotkne se svými rty jeho. Prodlévá.

„Musím jít, nebo zapomenu na své povinnosti.“

„Budu čekat v Lórienském lese do skonání světa. Nikam neodejdu, Mithrandire.“

„Já vím.“ Zvedne se v bílém hávu s bílou holí v ruce. Shlíží na Haldira s láskou i touhou. Nikdy by neřekl, že dokáže snoubit v sobě i lásku k jednomu tvoru. Obrátí se a odchází. Naplňuje ho, dělá ho ještě dokonalejším a silnějším. Možná kdyby Saruman miloval, možná by to skončilo jinak. Nechtěl mít jiné závazky než k těm, kteří ho poslali. Porušil svůj slib a svázal se s tímto elfem. Nelituje toho. Vědí to i ti, co ho sem poslali. Až skončí tato bitva, odjede s ním do Země nesmrtelných, pokud bude chtít, protože doba elfů a čarodějů minula. Cítí to, ale zatím je zde a tady ještě je potřebný. Musí dovést vše do konce a napravit škody napáchané Sarumanem.

Klap, klap, vydávají kopýtka malého koníka zapřaženého do povozu. Na kozlíku sedí vysoká starší shrbená postava oděná do bílého hávu. Na hlavě má starý šedý špičatý klobouk, který pracně nalezl. Musel ho zašít, očistit, ale teď vypadá jako nový. Tiše se usmívá, mezi rty má fajfku. Vedle sebe položenou dlouhou bílou hůl. Po druhém boku mu leží Glamdring, vzácný meč, který kdysi našel s Bilbem. Šedé oči si bedlivě prohlížejí krajinu. I když je po válce a věž s okem se zhroutila, skupinky skřetů a skurutů z bývalé mohutné armády se stále potulují a bezohledně vraždí. Někteří ještě pod vlivem Sarumanova kouzla mohou chodit i ve dne.

„Hýbni se Sýčku, ať jsme tam brzy. Někdo nás tam čeká,“ pobídne koníka, který se rozkluše. Na chvilku se nechá ukolébat blízkou zelenou hradbou jemu známého Lórienského hvozdu. Doufá, že se sem Haldir dostal v pořádku. Těší se, až ho sevře v náručí, položí se do zeleného mechu a zapomene na celou válku. Cítí, že je unavený tou válkou. Aragorn ho přemlouval, aby zůstal, ale on patří k světlovlasému elfu, který jedním dotekem z něj sundá únavu.

Haldir, velitel stráží z Lórienského lesa se mezitím tiše pohybuje v  lesích. Dostal hlášení, že se tu potuluje skupinka skřetů, která vraždí zvěř a nezná slitování. Nenávidí je, a jizva na zádech mu to připomíná. Už nikdy se nenechá od nikoho zasáhnout. Oblečený do šedé tuniky, kalhot a vysokých bot vypadá jako každý jiný člen hlídky, kdyby nebylo vzácného zvláštního meče po boku.  Zkoumavě přejíždí les a hledá známky proniknutí, ale les zatím mlčí. Dostane se na okraj hvozdu. Jako mnohokrát předtím se zastaví. Hlídka v šedém uctivě čeká za ním.

Haldir se rozhlíží, zda neuvidí Mithrandira. Je už po válce, Aragorn byl korunován, ale on nepřijíždí. Kde může být? Proč ho nechává samotného, ale dobře ví, že přijde, až bude chtít. Napíná zrak do dálky, citlivý sluch lapá po zvucích jeho kročejů.

Mávne rukou. Nic tu není. Les je pohltí jako by tu nikdy nebyli. Najednou se rozšumí a Haldir  i ostatní zvednou hlavy. Rozeběhnou se nazpět. Lehce běží, přeskakují padlé stromy i kaluže po poslední bouřce. Cítí, že blízko nich jsou skřeti.

Haldir vpředu, šedý plášť za ním vlaje.

„Útok!“ V běhu překvapeně otočí hlavou, jak vycítí i jinou přítomnost než skřeti. Mithrander! Jak je to možné? „Pobijte je!“ přikáže v běhu ostatním ze své družiny, sám změní směr a běží, seč síly stačí z hvozdu na planinu. Už z dálky vidí vzpínajícího koníka.

„Mithrandire!“

Gandalf otočí hlavu a na rtech se mu rozprostře úsměv. Haldir, jeho stráž je tu. Teď se nic nestane. Snaží se uklidnit koníka, kterého skřeti poplašili ohněm. Jak byl zasněný, nevšiml si jich. S křikem, aby na sebe přilákal pozornost, vytasí meč. Sekne po prvním a sílou i jak je rozběhnutý ho doslova rozsekne vejpůl. Zastaví se a začne smrtelný tanec přesných úderů, které plynule zabíjejí útočníky.

Gandalf zatím uklidní koníka a s mečem v ruce sleze z kozlíku. Zastaví se.

„Myslím, že je po všem.“ Haldir se trochu zmateně rozhlédne. Byl zabrán do bitvy natolik, že úplně zapomněl na čas, na sebe i na Mithrandira. Hledí na jeho plnovous, na sněhobílé vlasy, bílý oděv. Poklekne.

„Ale no tak, Haldire, nepoznáváš mě?“

Haldir se zvedne. Dívá se mu do očí. Bál se té chvíle, stejně jako ji očekával. Bál se toho, že už to nebude jeho Mithrandir, s kterým ležel ve svém domě. Na druhou stranu štěstím se mu srdce rozezpívalo, když ho viděl.

Gandalf mu čte v srdci. Vidí v modrých očích obavy i radost. Udělá krok a najednou je tu mladík, kterým byl ve své rodné zemi. Když sem dorazil, změnil se. Jak už jednou řekl: Kdo by poslouchal mladíka? Rukou se dotkne jeho tváře. Haldir štěstím přivře oči. Obejme ho.

„Čekal jsem, hledal jsem tě. Nepřicházel jsi a já se bál, že nepřijdeš.“

Gandalf se pousměje. „Nevíš, že moje srdce je s tvým svázané a kde máš ostatní?“

Haldir zbledne. Zapomenout na hlídku je jako zapomenout žít. Vynadá si. „Promiň, mám povinnosti. Vítej v Lórienském hvozdě, mistře Mithrandire. Rádi tě doprovodíme.“  Přiloží si ruku na srdce a skloní hlavu.

„Jistě, běž. Děkuji.“ Udělá krok vzad a změní se. Haldir jen zavrtí hlavou a rozeběhne se k hlídce, kterou zanechal za sebou. Ještě stačí zabít dva skřety. Zjistí, že nikdo z nich není zraněný. Zkontroluje, zda některý z nich žije, ale všichni jsou mrtví. Před očima mu nepřátelé odcházejí do země bez návratu. Vydají se pro Mitrandhira a ještě ten večer jsou v stromovém městě. Haldir ve stínu stromu trpělivě čeká, až se všemi přivítá. Dnes na jeho počest se bude konat oslava, na kterou je pozván. Rád by odmítl, ale nemůže. Vystoupí ze stínů v modrostříbrném slavnostním oblečení. Přidá se k ostatním. Pozvedne číši na zdraví Gandalfa Bílého. Upije. Cítí na sobě jasný moudrý zrak. Bude trpělivý.

Po půlnoci se vytratí. Prochází se pod stromy, když kolem jeho těla se ovine ruka a na krku ucítí teplý dech. Polibek schovaný pod noční oblohou ho vzruší.

„Chci se tě zeptat.“

„Ano? Víš, že ti nedokážu říct ne,“ odpoví Haldir. Pohladí ho po nádherné tváři. Málem ji ztratil, jen proto, že ho neposlechl.

„Odjíždím do Země nesmrtelných. Můj čas nadešel a já sem už nepatřím.“

Haldir ztuhne.

„Chci, se optat, zda mě doprovodíš.“ Haldir se k Mithrandirovi přitiskne ještě víc.

„Ano, pojedu, protože moje stopy musí kráčet ve tvých.“ Gandalf se usměje. Vytratil se z hostiny, protože chtěl být s Haldirem. Ví, že se choval neurvale, ale dlouho byl bez něho. Stýskalo se mu a trochu se i obával, že odmítne, ale jeho slova v něm vyléčila pár jizev, které zanechala válka.  

Zlatý západ slunce zalévá krajinu svou něžnou září. U břehu je upoutaná loď ladných tvarů, která čeká na své cestující, aby je odvezla do Země nesmrtelných. Jednotlivé postavy nastupují loď. Mezi nimi je i vysoká rozložitá postava Lórienského velitele stráži Haldira. Už dávno se uzdravil, i když rána ho občas pobolívá. Vedle něj kráčí starší vysoký muž s bílými vlasy a plnovousem. Před chvílí se rozloučili se všemi, kteří tu zůstávají. Loď se odpoutá a oni mávají svým přátelům, kteří tu zůstali.

Haldir otočí hlavu a usměje se na vysokého štíhlého muže s bílými vlasy sepnutými dozadu. Plnovous zmizel, vrásky se někam ztratily. Oblečený do šedé, stejně jako Haldir jako by chtěl říct, ke komu patří. Někteří v lodi se po nich otočí, ale nikoho to nepřekvapí.

„Kolik máš podob, Mithrandire?“

Ten se usměje. „Jen jednu. Tu co vidíš nebo snad chceš víc?“

„Ne. I kdybys byl stařec nad hrobem, miloval bych tě. Mohl jsi zůstat.“

„Nepatřím tam. Zvolil jsem si svůj život s tebou,“ řekne klidně a moudré oči, které se nehodí k mladé tváři, se usmívají. „Jestli chceš, mohu ještě vystoupit.“

Bývalý Lórienský velitel šedé hlídky se zasměje, až všichni udiveně na něj zůstanou zírat. Jeho smích je tak vzácný jako vidět bílého vrrka.

„Pak bych musel vystoupit s tebou. Přežil jsem,“ najednou zamumlá. Gandalf ho obejme.

„Všechno se zlepší, uvidíš.“ Pustí ho z náruče. V ruce stále drží svou hůl. Loď hladce klouže k ostrovům. „Jsem šťastný.“

„Já taky,“ řekne klidně Haldir. Jsem rád, že jsem tam tehdy byl, že mě miluje, že si mě vybral.

Oba dva přejdou na příď a dívají se k budoucnosti. Oděvy se o sebe otírají a někdo by řekl, že jsou to dva známí, kdyby nebylo zářivých neviditelných nitek pevnějších než smrt, které je spojují.

„Nemohu bez tebe odejít, Mithrandire, to byla moje myšlenka, když jsem byl mrtvý.“ Gandalf nic neřekne. Pochopí, že kdyby zůstal, že kdyby neodcházel…

„Nikam už neodejdu.“

Haldirovy rty se zvlní do úsměvu. „Stejně stále budu na tebe čekat.“

„Já vím.“ Slunce se slovy přísahy uzavřelo zlatou bránu, kterou projeli do Země nesmrtelných.

Konec