Neviditelné sny
1.
Neviditelné sny
Postava na lůžku sebou neklidně pohne. Ruka s prstenem, v kterém je vsazen modrý kámen, neklidně svírá pokrývku. Prsty se hýbají, jako by se něčeho chtěly zachytit. Na čele se perlí pot a rty jsou pootevřeny, jak lapají po dechu. Na chvilku se dech zklidní a ruka spokojeně spočine na nádherné vyšívané pokrývce.
Nad postavou se sklání překrásná žena s vystouplým břichem. Dívá se do obličeje a přemítá. Těžké černé vlasy jí spadají na tmavou pokrývku. Něžná bílá ruka se vznáší nad čelem muže, aby ho uklidnila. Vážně se dívá a pozoruje záchvěvy víček. Něco šeptá prastarou řeči, která zurčí jako potůček. Prsty jemně přetřou čelo a vrátí se k majitelce. Žena se postaví s rukou na břichu a zamyšleně hledí na muže.
„Estel lásko,“ zašeptá smutně. Váhá, zda má ho vzbudit nebo ne, ale potom jen se otočí a přejde k oknu. Posadí se na oblíbené sedátko, z kterého se dívá na zahrady, které teď tonou v tmavých barvách. Jen občas se probudí pták, ale vzápětí jeho hlas umlkne a zahrada se opět ponoří do ticha. Před chvíli se probudila snem, který snil její manžel. Neví, co se stalo, ale uzrává v ní rozhodnutí. Přesto váhá, protože ho miluje víc než cokoliv jiného. Dívá se na temnou noc ozářenou pochodněmi. Je krásná ve své smrtící temnotě. Hledí k obzoru, kde vyjde blahodárné slunce, zahánějící temnotu i přízraky v duši, které má každá bytost kromě dětí. Opět se podívá na břicho. Bojí se o to malé, které nosí pod srdcem.
Muž v posteli se najednou zvedne.
„Arwen?“ Arwen otočí hlavu a smutně se mu podívá do šedých očí. Je v nich vidět dozvuk snu a postava, která mu dělala průvodce snem. Její muž ji nevidí, možná už o ní zapomněl, ale ona ano stále cítí jeho přítomnost. Upevňuje ji v jejím rozhodnutí udělat věc, kterou nechtěla, ale jak to všichni přijmou? Zvedne se a přejde k lůžku.
Pohladí ho po tváři, přitiskne rudé plné k jeho. Polibek se prohlubuje. „Ano?“ zaševelí nádherný hlas. Krásné oči pokojně spočívají na milované tváři. Jedině to co v ní vidí, ji umožňuje se rozhodnout, ale dělá dobře?
„Stalo se něco? Proč nespíš? Vzbudil jsem tě?“ Vědí, že nenarozené dítě bude holčička. Možná stejně tak nádherná jako samotná Arwen - Večernice.
„Ano.“ Z úst ji snadno vyjde lež. Nesmí se dozvědět, co ji ukázaly neviditelné sny budoucnosti. Váhá, co má vybrat. Zda svého pana, svého milovaného manžela nebo nenarozené dítě. Obojí nemůže chtít a rve ji to duši. Jediná útěcha je, že existuje někdo, kdo by mohl ji zastoupit, ale druhá její strana nechce, aby to se stalo. Jenže se bude muset rozhodnout a to brzy.
Aragorn zvedne bělostnou ruku a políbí ji do dlaně. Podívá se jí do očí, pátrá tam, neví po čem. „Je mi to líto. Nechceš něco přinést?“
„Ne.“ Pokojem se rozezní smích, jak zurčící pramínek. „Mám vše, po čem mohu toužit. Manžela, kterého milují od dětství, krásné děti, co bych si mohla přát víc?“
„Tvůj otec…“
„Ano, já vím. Mlč, prosím tě.“ Sněhobílé čelo se zachmuří, vytvoří se vráska, která naruší dokonalou tvář elfky. Přijel se s ní rozloučit a v soukromí ji naposled ještě se pokusil přemluvit, aby s ním odjela. Sice své místo přenechala Frodovi, ale je dcerou Elronda, který zůstal, protože chtěl přivítat na svět své potomky, ale i jeho čas nadešel a on musí odplout na Západ.
„Opět na tebe naléhal? Copak…“
„Estel, prosím mlč, já…“
Aragorn vstane, oděje se do dlouhé tuniky. Obejme ji, dívá se do modrých očí zastřených starostí. „Co je? Prosím svěř se mi? Vidím v tvých ořích, že se už dlouho něčím trápíš. Víš, že pro tebe udělám cokoliv.“
„Sny?“ povzdychne si a vymaní se mu z náruče. Musí získat odstup, chladnou hlavu. Když se jí dotýká, nemůže přemýšlet. „Neviditelné sny.“
„Budoucnost?“ Ví, že má ten dar, ale nikdy by neřekl, že přinesou tolik starosti, i když díky nim nedojela do Země nesmrtelných, jak se nedávno dozvěděl od Elronda. „Co se děje? Proč v tvých očích vidím starosti, proč se ode mě odtahuješ? Udělal jsem něco?“ ptá se mírně.
„Mé, tvé sny sní v různých rovinách, jsou stále stejné a přitom odlišné. Stačí jen malá odlišnost a budoucnost může být jiná. Rían se neměla nikdy narodit.“
„Co to říkáš? To není pravda, snad nechceš…“ Bílá ruka na rtech ho uklidní.
„Ne, jsem šťastná, že přijde na svět, ale…“ nadechne se. Rozhodla se. „Odjedu se svým otcem na Západ.“
„Cože? Proč? Vysvětli mi to. Nepustím tě, jsi má žena, královna této země.“ Aragorn si uvědomí, že hrubě svírá útlou ruku. Pustí a rozčileně začne přecházet. „To Elrond. Promiň, ale proč se nám plete do života? Přivedl tě ke mně a teď najednou jej tady a chce tě odvézt. Přemluvil tě, Arwen, ale já tě miluji.“
A taky někoho jiného, aniž si to uvědomuješ, pomyslí si bolestně Arwen. Jenže ji to zároveň dodává naděje, že neupadne do šílenství z jejího rozhodnutí, že opět začne žít s někým, koho miluje. Ví, že zůstane v jeho srdci a že budou její památku respektovat. Musí to udělat kvůli nenarozené Rían. Je tu možnost ji zachránit a ona to udělá, i když se vzdá života po boku milovaného muže. Ztratí ho, ale každý rys Estela bude v obličeji té malé.
„Nechceš mi to říct? Proč to přede mnou tajíš?“
Arwen se posadí na sedátko u okna. „Rían se má narodit mrtvá.“
Aragorn se odmlčí. Nechápe tomu. Vždyť cítí její pohyby, cítí tlukot malého srdce. Jak se může narodit mrtvá. „Nesmysly,“ odmítne krutou pravdu. Arwen se na něj něžně podívá.
„Víš, že moje sny se plní. Kdysi jsem viděla sebe, našeho syna, tvou smrt, proto říkám, že Rían je dítětem, které nemělo přijít na svět a jestliže tu zůstanu, její osud se zpečetí.“ Odmlčí se Aragorn pochopí krutou pravdu. Poklekne u jejich nohou, položí hlavu na nohy. Arwen ho víská ve vlasech.
„Promiň, netušil jsem to. Proč ses mi nesvěřila dřív? Copak netvořím tvou druhou část? Miluji tě. Neměla jsi být na to sama.“
„Bála jsem se a nechtěla jsem tě zranit, Estele. Váhala jsem. Dokud nepřijel můj otec a neoptal se, nenapadlo mě to. Smiřovala jsem, že Rían tu nebude.“ Políbí ho.
Aragorn se dotkne břicha. Ucítí pohyb. Všechno se v něm sevře. „Rozhodla ses?“
„Ano. Nemohu odsoudit ji k smrti. Nemohla bych žít s vědomím, že jsem tomu mohla zabránit a neudělala to. Ztratím tebe. Bolí mě to.“
„Odjedeš. Přece jenom tě ztratím.“
Arwen nic neřekne. Po bledých lících jí sklouzne slza. I Aragorn je zaražený. Vždy si myslel, že tu s ním bude do jeho smrti. Nikdy se neoptal, co bude potom. Teď poprvé si tu otázku položil. „Co mám dělat?“ Ví, že ji pustí, že sám ji vypraví a doprovodí k Šedé lodi, v které odpluje do Země neumírajících. Oknem pronikne první posel slunce, aby osvětlil ložnici.
„Miluji tě, ale pojedeš. Byla jsi se mnou dost dlouho.“
Arwen se zvedne. Dotkne se jeho čela a z úst vyjde pradávna píseň. Aragorn se cítí dobře a jeho rty se pochybuji s jejími. V srdci se odkrývá další komnata, doposud zapečetěna. Arwen ví, že jakmile odjede, neviditelné sny se vrátí a on si vzpomene. Nechce, aby zůstal po zbytek života sám, když může najít opět lásku.
„Krásná píseň. Děkuji.“
„Odemkla tvé zamčené srdce, můj pane.“ Najednou zatouží vrátit čas, zatouží být po jeho boku, i kdyby to znamenalo její smrt.
„Proč? S tebou zůstane zamčené navždy.“
Arwen se usměje. „Možná, Estele, ale budoucnost je zvláštní.“
„Kruté pomyšlení, že tě už neuvidím. Já… Svítá. Půjdeme za tvým otcem společně.“
„Ano.“ Ví, že bude rád. Musí ještě jednu věc udělat. „Slib mi, že až odjedu, pojedeš do Ilithienu.“
„Do Ilithienu? Co bych tam měl dělat? Dobře slibuji.“ Obejme a vdechuje její nezaměnitelnou vůní. V srdci cítí chlad, v očích ho štípou slzy, ruka hladí černé hebké vlasy. Věděl, že ji ztratil. Nějak to vždy věděl, že nikdy nebude jeho, ale když ji při korunovací spatřil, jeho duše se vznášela ve hvězdách. Myslel, že už to tak bude navždy. Měl vědět, že nikdy nic není navždy. Pustí ji, nechá odjet do země nesmrtelných. Jednou se z toho žalu osvobodí.
„Nechtěla jsem, aby se to stalo. Je možné, že Elrond to věděl, ale já to nechtěla akceptovat. Doufala, jsem, že s tebou zůstanu do konce života.“
„A potom? Co by se stalo potom, až já bych zemřel. Jsi nesmrtelná.“
Arwen ztuhne. Už působí její píseň? Ne, až odjede, zapůsobí. Zamkla tu otázku na dvacet západu.
„Zůstaneš tu sama. Všichni budou pryč.“
„Ano. Vrátím se do Roklinky.“ Oba mlčí. Aragorn pochopí, ale ví, že by zde zůstala. Aragorn se nadechne. Cítí, že umírá pomalu, ale jistě. Jaký bude život bez svitu Večernice? Prázdný.
„Naše děti, postarej se o ně.“
„Opouštíš je. Proč?“ Nemůže se smířit s touto ztrátou, ale ona je rozhodnuta. „Proč je Ríana natolik důležitá? Možná sny lhaly. Může přežít.“
Arwen zaváhá, když vidí jeho tvář. Její místo je po jeho boku. S ním se rozhodla strávit život, jemu přivést děti. „Zůstanu.“ Pohladí ho po tváři. Vydrží to, kvůli své lásce to vydrží. Osud nelze obelhat. Ríana, kterou pojmenovala po prababičce, se neměla narodit. Neví, proč nemá a proč by měla, její sny to neřekly a Elrond mlčí. Nechce ji říct důvod. Chce, aby se rozhodla sama. Usměje se a z Aragorna spadne tíseň. Políbí ji. Oba na sebe s láskou pohlédnou.
Posnídají s Elrondem, ale mlčí o tom co se děje. Elrond si povzdechne, když vidí v jejich tvářích rozhodnutí. Je zachmuřený, protože doufal, že si Arwen uvědomí, že musí odjet, ale je to její rozhodnutí a Mithrandir mu přikázal, aby nechal rozhodnutí na její svobodné vůli. Kdyby nebylo Estela, odjela by.
„Stalo se něco?“
Elrond zvedne hlavu. „Nech ji odjet,“ zapřísahá ho v duchu. „Nic, jen přemýšlím o cestě. Vyjedu už po poledni, abych byl včas u lodě.
„Rozumím. Eldarion mě velmi potěšil. Jsem rád, že jsem ho mohl vidět, Arwen.“ Zkusí to. Naposled. „I když ses vzdala nesmrtelnosti, rád bych abys se mnou odjela.“
Aragorn se zachmuří. Podívá se na Elronda. Překvapí ho neklid v očích. Co se tu děje? Podívá se po Arwen, ale ta je klidná jako jezero za úsvitu.
„Miluji Estela, otče. Nemohu s tebou odjet. Můj život je zde, po jeho boku.“
„Dobře dcero. Rozhodla ses.“ Vstane a vyjde z místnosti. Aragorn se zvedne, ale rukou zadrží Arwen. Vyjde za Elrondem.
„Proč ji přemlouváte? Co se děje?“
Elrond sevřené rty, upřeně shlíží na Bílé město.
Nesmíš ji přemlouvat. Rozhodnutí musí zůstat na nich. Jak bych to mohl udělat, Mithrandile. Lidské oko a láska jsou slepé.
„Nic. Odjedu. Promiň mi to.“ Nechá ho stát a odspěchá ke svým komnatám. Po bok se mu přidá jeho průvodce. Nařídí mu sbalit se.
Aragorn se smíšenými pocity hledí za Elrondem. Proč naléhal na Arwen, aby odjela. Proč? Je opravdu natolik důležité, aby se Rían narodila? Proč? Vejde do jídelny a zachmuří se, když si všimne Arwen, jak shlíží na život, který nosí pod srdcem. Něco Ríaně šeptá a po tvářích se jí kutálí slza. V mžiku se rozhodne. Klekne si k ní.
„Arwen, odjedeš s otcem.“
„Ne!“
„Ano. Nevím proč, ale Rían se má narodit. Nebo spíš zůstat naživu.“ Otře ji zrádnou slzu. „Budu tě milovat navždy a zůstaneš v mém srdci do konce věků.“ Arwen žalostně zvedné oči k milované tváři. Položí mu ruku na tvář.
„Ty taky.“ Obejme ho. Slzy, které nespadly na svět, zůstanou v srdcích.
Koně tiše frkají, šedá loď se západem vyplouvá z přístavu. Na zádi stojí Elrond s Arwen. Neviditelné sny se každou minutou, kdy se vzdaluje od břehu, mění.
„Otče, proč?“
„Rían. Její jméno je Rían a to druhé?“
Arwen neklidně se podívá na otce. „Jak to víš? Jaké druhé?“
Elrond se smutně pousměje, ale dál to nerozvadí. Není to důležité jako to, že je tu s ním. „Mithrandil mi řekl její jméno. Ona je důležitá. Jen řekl, že zachrání Zemi neumírajících. Víc mi neřekl.“
Arwen se chytí za břicho. „Proto se neměla narodit. Kdybych zůstala, nebyla by důležitá, ale tam změní svět.“
„Ano, ale rozhodnutí bylo na tobě a Estelovi. Vy dva jste rozhodli o Zemi neumírajících. O celém národě elfů.“
„Proč jsi to neřekl? Proč?“ vybuchne v pláč a slzy v srdci se dostanou na povrch. Štká. Elrond ji obejme. Vážně hledí k břehům země, kterou opustili. Je mu to líto a Mithrandilovi rovnou řekl, že to nemůže udělat, ale on naléhal. Co by se stalo, kdyby neodjela? Svět, kam míří, by zemřel?
„Nemohl jsem, dcero.“
Aragorn otočí koně k svému domovu. Uvědomí si, že nemůže tam jet. Je tam příliš mnoho vzpomínek, které by na něj útočily. Neví, proč narození Rían je tolik důležité, ale pochopil, že kvůli tomu zde Elrond zůstal. Čekal na tuhle příležitost celé roky. Čekal na Rían. Neví, kde bere tu jistotu, ale ví, že se nemýlí. Jenom neví, proč jim to neřekl. Proč to tajil. Může za to Gandalf, Bílý čaroděj, co odjel s Haldirem už dřív?
Povídal, že doba elfů a čarodějů skončila, ale je to pravda nebo další poloskrytá lež? Jaká je vlastně odpověď? Kde leží pravda?
„Arwen,“ sklouzne mu ze rtů, aniž by dal svým průvodcům najevo své myšlenky. „Kéž bys tady byla. Dovedla jsi poradit. Co mám dělat?“
Slib mi že, půjdeš do Ithilienu
Podivil se tomu, ale někde to v něm zůstalo. Arwen by ho o to nežádala, kdyby to nebylo důležité. Zastaví koně a přivolá svého pobočníka.
„Odjíždím. Nějakou dobu zde nebudu.“
„Ale pane, to nejde, jste...“
„Rada bude vládnout místo mě. Vrátím se. Ať za mnou nikdo nejede.“
„Pane, králi náš, kam aspoň se vypravíte? Může nastat situace, kdy vy budete muset rozhodnout.“
Aragorn pohlédne k severu. „Do Ithilienu. Než napadne sníh, budu doma nazpět.“ Pobídne svého koně a ztratí se svým průvodcům z očí. Ti ještě hodnou chvílí za ním ohromeně hledí. Aragorn se za sebe ohlédne. Nic sebou nemá, jen trochu zlata, meč, koně. Přesně jak byl zvyklý se potulovat, než potkal Froda a jeho přátelé. Cítí se lehce, i když v srdci má žal. Neví, proč ho jeho paní posílá ke knížeti Faramirovi a Éowyn.
Vítr a chladné počasí z něho postupně smývá bolest i ztrátu. S obličejem nastaveným dobrodružství jede kupředu. Vzpomene si, jak ho dřív netrápilo nic. Jen cestoval po celém Středozemí. Miloval to. Nikdy nechtěl být králem, ale musel převzít odpovědnost.
Večerem zastaví na lesní mýtině. Les mu je druhým domovem. Tiše naslouchá zvukům, které se linou z lesních koutů neviditelných lidských očím. Jsou přátelské a nehrozí mu nebezpečí, přesto ví, že za chvilku se může vše změnit. V klidu rozdělá oheň a lehne si na zem. Opřený o sedlo se dívá do tančících plamínků ohně. Uvědomí si, že mu chybí fajfka.
Vzpomíná si na své dřívější cesty, na to jak prvně uviděl Arwen a zamiloval se. Později na svých cestách potkal Gandalfa, Froda a rozhodl ho doprovodit na nebezpečné cestě. Bitvy, které mu vzaly tolik přátel a tolik mu jich přinesly.
Gimli, ale hlavně Legolas. Potřese hlavou a uvědomí si, že už dlouho si na něj nevzpomněl. Co asi dělá? Možná se potuluje někde s Gimlim, možná ne. Kdo ví. Uvědomí si, že mu chybí jeho úsměv, klidný modrý pohled, který v něm občas vzbuzoval rozpaky.
Pozoruje, jak plamínky skomírají, až usínají. Už jsou jen žhavé uhlíky, které neklidně planou do temnoty noci jako teplé body. Zaposlouchá se, ale les je bezpečný. Nikdo se jim nepotuluje. Zavře oči v duchu prozpěvujíc starou elfskou píseň o Zemi nesmrtelných. Valinor.
Rád by se vydal za svými přáteli. Zesmutní nad tím, ale brzy usne. Staré elfské zaklínadlo otevře srdce, které bylo uzamčené a neviditelné sny se prodrou na povrch.
Slunce ve tváři, mokrý dotek. „Arwen.“ Nesmírná bolest, která mu trhá tělo. Musí se dostat ke svým. Chytí se třesoucí rukou hnědáka, který věrně k němu přišel anebo jen proto, že byl jedinou lidskou živou bytostí v okolí? Nechce, ale donutí tělo k pohybu. Vyšplhá se na koně. Neví, kudy jedou, ale důvěřuje instinktu koně, který ho vede do bezpečí. Pevnost u Helmova žlebu. Ano zde jsou. Sáhne si na krk, ale přívěsek nikde není. V tu chvílí je mu jedno. Nevnímá projetí bránou. Má pocit, že napůl plave ve vodě. Kůň, jako by věděl, jde nahoru k Hlásce a zastaví, když už nemůže dál.
Aragorn sotva se držíc sklouzne do něčí náruče. Neví, kdo je to, ale cítí se v ní bezpečně.
Legolas, který ho vyhlížel, protože pořád nemohl uvěřit, že je mrtvý, ho zachytí. Cítí jeho bolest i únavu jako svou vlastní. Odnese ho a městem se šíří zpráva, že Aragorn přežil. Radost se městem vzedme a modlitby za jeho uzdravení se linou ze stovek rtů.
„Jak je na tom?“ optá se Theóden, rohanský král, stojí a dívá se na svůj protějšek. Jak mohl tušit, kým Chodec je?
Legolas zvedne hlavu. „Špatně. Ten pád ze skály a potom návrat, sáhl si na dno lidských sil.“
„Ale on je napůl elf. Přežije to?“ optá se chladně.
Legolas chápe jeho otázku. „Nevím, pane. Tato noc rozhodne o jeho osudu.“
„Pošlu sem léčitele…“
Legolas zvedne ruku. „Ošetřil jsem ho a budu při něm. Nechť se věnují ostatním, prosím.“ Théoden přikývne. Ještě jednou se podívá do dokonale tváře Legolase syna Thurundila. Je krásný. Legolas pod jeho pohledem odvrátí tvář a položí ruku na místo, kde je srdce. Uslyší klapnutí dveří. Vyjde za nimi a jde se podívat na měsíc. Je tu. Spokojeně se usměje. Vrátí se do místnosti. Jediným pohledem zjistí, že Aragornem zmítá horečka. Položí ruku na tvář a pohladí ji. Tělo se zklidní, ze rtů sklouzne. „Arwen.“
„Legolasi!“ vykřikne postava a položí si ruku na srdce. Oddechuje. Kůň se po něm podívá, ale potom se vrátí k dřímotě. Silná ruka vezme větev a přihodí ji na skomírající oheň, který na chvilku udušen se opět rozhoří pod čerstvou potravou. Co se mu to zdálo? Ten sen byl tak skutečný, jako by tam byl, ale dobře ví, že si nic nepamatuje, protože byl v bezvědomí. Legolas se o něj staral. Ví, že kdyby tam nebyl, nepřežil by to, ale co udělal? Cítil, že smrt na něj čekala, hladově vztahovala k němu ruce. Položí se nazpět, přitáhne plášť, který odhodil. Zírá na pomrkávající hvězdy, které vykukují pod baldachýnem zelených korun. Víčka klesnou jako by byla očarována.
„Proč nic nefunguje?“ zamumlá Legolas a přetře si unavenou tvář. V očích starost. Pořád je v stejném stavu, napůl v deliriu. Po chvilce pochopí, že pád byl pro něj příliš. Nemůže to tak nechat! K čemu mu pak je jeho celé vědění, když neumí zachránit svou lásku, přítele?
„Legolasi, Aragorn žije?“
Uslyší hlas mistra Gimliho. „Gimli, ne. Myslím, že nepřežije noc.“ Gimli k němu přijde a dotkne se jeho ramene.
„Vím, že máš síly a znalosti, které my nemáme a miluješ ho. Udělej, co je v tvých silách. Země ho potřebuje víc než mě. Jestli to splatí můj život, rád ho dám.“
Legolas pod jeho sovy zrudne a odvrátí zrak. „To ne!“ zvolá, čímž odmítne jeho nabídku. „Nebudu brát něčí život. Ano miluji ho.“ Pohladí milovanou tvář. „Udělám to.“
Gimli si ho podezřívavě prohlédne s rukou ve vousu. „Co chceš dělat? Doufám, že ne nějakou blbost.“
Legolas se usměje. „Mistře Gimli, právě ty jsi chtěl udělat tu blbost.“
„Já nedělám blbosti, ty ušatý elfe. Odcházím.“ Legolas ho nechá odejít. Rukou vklouzne pod tuniku své lásky. Dotek holé pokožky ho rozechvěje. Nikdy se ho takhle nedotkl. „Estele, probuď se.“ Ale pod rukou cítí pouze splašené unavené srdce. Stáhne ruku, sedí u něj. Gimli má pravdu, on je důležitý, ostatní snad kromě Froda nejsou důležití. Ani on ne. Stáhne pokrývku, položí překřížené ruce v oblasti srdce. Okamžitě postavu zalije měkké světlo.
Postava se zavrtí, ale neprobudí. Kolem proběhne vlk, který ho nechá být anebo možná ho odradí světlo dohasínajícího ohně, nebo možná otevřené oči postavy, která sní za noci. Je klidný. Nemůže tomu uvěřit, co se mu zdá. Je vzhůru, a přesto spí. Ví to, uvědomuje si to a nemůže s tím nic dělat, jako by ho někdo zaklel do noční pustiny, kde vládnou víly snů. Ví, že se dozví vše, co nevěděl. Neví, proč teď. Arwen, vynoří se myšlenka na jeho lásku, ale srdce není jisto. Začíná chápat slova jeho lásky.
Postava sebou neklidně hází a Legolas má co dělat, aby ho uklidnil. Odtáhne ruce. Ještě jedna věc. Váhá, ale potom se hbitě svlékne, až se ukáže vypracovaná štíhlá postava. Svleče i Estela. Zachmuří se nad jeho ranami. Zítra už tu nebudou. Otočí se ke dveřím. Nikdo nesmí sem vstoupit, proto je zavře. Opatrně lehne si k Estelovi. Jeho nohy, ruce ho ovinou něžně jako liána milovaný strom. Tělo se ihned uklidní, dech se ztiší a srdce přestane tlouci, jako splašené.
Legolas se odváží a vtiskne mu polibek. Jediný, kdy bude mít, ale musí přežít. Kvůli tomu se vzdá čehokoliv. Neví, jakou platbu za to bude muset zaplatit, ale rád ji zaplatí za jeho život.
„Spí, sní,“ zašeptá a jeho lahodný hlas začne zpívat staré zaklínadlo uzdravení. Z Legolasova těla se začne zvedat jemný svit, který nejprve pohltí Legolase a později I Aragorna. Jemně září zelenkavou barvou jako lesy, které miluje.
Aragorn vykřikne, tělo se zazmítá, ale liány ho pevně drží. Před dveřmi stojí se sekerou Gimli. Neví, co se uvnitř děje, ale když zaslechl zavírání komnaty, pochopil, že ten ušatý elf potřebuje mít klid. Donesl si sekeru. Za chvilku se seberou lidi a chtějí vyrazit dveře, ale on neochvějně stojí.
„Budete muset projít přese mne!“ Poklepe rukou na svou přítelkyni sekeru. Nakonec nechají všech pokusů. Gimli se pootočí ke dveřím. Legolasi, musíš u toho dělat takový hluk? Pomyslí si zneklidněně.
Legolas ho zatím objímá a ze rtů mu plynou slova kouzla. Skončí s ním, ale stále ho drží v objetí. Dokud svit bude vidět, dotud ho může a musí držet. Znechutí ho, když si uvědomí, že nahé Estelovo tělo ho vzrušilo. Přitiskne se k němu ještě víc. Rty nedokážou odolávat touze a bloudí po místech, kterých se dotýkají a přitom šeptají slova lásky.
„Promiň. Promiň.“ Ruce se jemně chvějí. Ví, že někdy dochází k milostnému vzplanutí, ale Estel o ničem neví. Taky nebude vědět, rozhodne se v okamžiku, proto vysloví slova, která nikdy neřekne. „Miluji tě. I Gimli to poznal. Zamiloval jsem se do tebe hned napoprvé. Nevěděl jsem, kým jsi a byl bych raději, kdybys byl obyčejným Chodcem, ne vznešeným. Miluji tě. Chtěl bych se s tebou milovat, ale nejde to. Svit pohasíná. Zadrž, ještě chvilku, potom se ho vzdám, ale teď je na krátko můj. Na chvilku svit opravdu zesílí, ale potom se vytratí. Legolas naposled vtiskne na plné rty polibek. Položí ruku na srdce a slovy vědění uzamkne vše, co se stalo.
„Nebudeš si nic pamatovat. Je to ve mně. Jen neviditelné sny tě budou doprovázet, protože nad těmi nemá žádná bytost moc. Miluji tě.“ Cítí se strašně slabý. Neví, co bude muset zaplatit za použití prastarého rituálu. Obleče se a posadí se vedle lůžka. Ruka mu spočine na tmavých hebkých vlnitých vlasech. Sevře je v dlaních, aby vzápětí usnul.
Gimli si oddechne, když křik přestane. Sekera mu klesne na zem, ale neodvažuje se ani odejít ani vejít. I ostatní si oddechnou. S prvním ranním paprskem Legolas vstane a vyjde ven. Gimli zabručí něco o tvrdohlavých elfech, když ho beze slova mine.
„Vypadáš, jako by tě celou noc skřeti bili.“
Legolas se ušklíbne. „Taky mám ten pocit.“ Potřebuji vzduch. Necítím se tu dobře.
„Já se tu rochním blahem. Celou noc jsem stál u dveří, místo, abych spal. Viděl jsi jeskyně? Jsou překrásné. Je v pořádku?“
Legolas nakloní hlavu a usměje se svým nenapodobitelným úsměvem. „Byl bych tady jinak?“
Gimli přikývne. „Potom zde nemusím stát. Měl by sis odpočinout.“
„Budu za chvilku v pořádku.“
„Kecy,“ zabrblá znechuceně. Odchází. Legolas vyjde ven, vánek mu ofoukne tvář. Sevře ruce. Co budu muset za to zaplatit?
V dalekých lesích se zvedne postava. Tiše dýchá. Nevidoucíma očima zírá do ohně. Ruce pevně svírají plášť. „Estele,“ zašeptá. Natáhne ruku k ohni, ale včas ucukne.
„Spí. Pomalu jsme s obnovou lesů u konce.“
Legolas stočí zrak na Gimliho, který ho doprovází. Nechápe proč neodešel do své země.
„Opět se ti o něm zdálo?“
Světlovlasý elf nic neřekne
„Láska je holt složitá věc. Lehni si a spí.“
„Nemohu. Můj čas se blíží.“
Gimli se posadí. „Co tím myslíš?“
Legolas si lehne, pozoruje korunami stromů slabý svit měsíce hvězd. Tam někde v dálce spí tiše v komnatách po boku Arwen Estel. Vzpomínky na to co se stalo, jsou stále zapečetěné.
„Zatraceně, Legolasi, nedělej mrtvého. Co jsi tím myslel?“
„Nic. Spí.“
„Jo teď zrovna usnu.“ Gimli se posadí, nachýlí se k ohni a vytáhne větvičku. V ruce drží fajfku, kterou zapálí žhavým koncem. Neřest, kterou převzal od Aragorna. Ví moc dobře, že mu nic neřekne, dokud nebude chtít a co se týče téma Aragorn a on, je to tabu. Podle něj měli to nějak ti tři vyřešit. Je mu jeho přítele líto, ale nemůže nic dělat. Může pouze být s ním a nést trochu i jeho břemeno.
Legolas se otočí, aby neviděl hvězdnou oblohu. Cítí, že konečně nadešel čas zaplatit, ale neví, co to bude. Bojí se toho. Co mu jezírka určili za jeho troufalost? Zavře víčka, aby neviděl nic, ale pod nimi se mu míhají dny, kdy ho doprovázel a dobrodružství, ale hlavně na noc, kdy mu dal vše, co měl.
Uzamkl své sny na zámek. Dobře viděl v jeho očích náklonnost k sobě, ale víc tam viděl touhu po Arwen a on ustoupil. Nebojoval o jeho lásku.
„Měl jsi o něj bojovat.“
„S Arwen? Kdo se může měřit s Večernicí?“
Gimli přikývne. „Paní Galadriel…“
Legolas se pousměje. Je mu dobře známá Gimliho láska k Lesní paní i posvátná úcta, kterou má k jejím třem vlasům zalitých v drahokamu. Je stejně nedostupná jako jeho láska, a možná právě proto jsou spolu a toulají se. Zničehonic se zvedne a zaposlouchá se do šumění listí.
„Budu muset odjet. Spěšně.“
„Koně? Ne.“
„Ne, pojedu sám. Otec pro mě zavolal.“
Gimli si odfrkne. Nacpe novou fajfku. „A to ti řekly stromy?“
„Jistě, jako tobě skály, mistře Gimli.“
„Promiň.“ Legolas se zvedne a lehkým krokem vykročí z kruhu světla vytvořeného ohněm. Les ho pohltí, jako by tu nikdy nebyl. Našlapuje jako vánek a list se pod jeho botami neohne, větvička nezapraská.
„Princi Legolasi.“
„Ano?“
„Máte se okamžitě dostavit za svým otcem.“ Elf si položí ruku na srdce a ztratí se. Legolas přikývne. Tušil to, že ho jezírka povolají právě nyní. Poklekne se sklopenou hlavou. Měl snad nechat kouzlo spát? Ale v tom případě by Aragorn zemřel. Vybaví si objetí i polibky, které mu kradl jako stín za tmavé noci. Zasténá. Žilami mu proudí žádostivý oheň po spojení, které by utišilo jeho bolest, protože nezaplatil. Na chvilku by se mu ulevilo.
S vypětím síly ho potlačí. Zvedne hlavu a bolestivě zavyje, neznající jinou možnost, jak se zbavit trýznění.
Gimli přestane se věnovat fajfce a jeho tvář se stane ještě víc vrásčitou. Legolas. Jednou ho viděl svíjet se a výt nářkem, že všechno kolem umlklo. Potom utichne, ale tělo se mu bude třást, jako by umíral. Gimli zapálí fajfku, v které zhasl oheň. Jeho přítel potřebuje silné objetí, ale jeho by odmítl a on ani to nenavrhuje. Potřebuje zklidnit bolest, která mu proudí žilami. Překrýt ji něčím stejně silným nebo spíš silnějším Nevidí rád, když takhle trpí. Ví, že nejednou se spojí s kýmkoliv, kdo je po ruce, ale má pocit, že je potom ještě víc vyhladovělý po Aragornovi. Nechtěl by takhle trpět za lásku.
Vedle něj padne stín. Vzhlédne k nádherné tváři.
„Otec…“
„Proč on?“
Legolas zamrká, potom se posadí. „Nemusí to být on.“
„Blbost. Vždy když jsi s někým jiným, tvoje duše plane ještě víc.“
Legolas se pousměje. „Ne, mistře Gimli, špatně sis to vyložil.“
„Eh? Vždyť jsem viděl… Oh.“ Zrudne.
Legolas se podívá do plamenů. „Sžírá mě kouzlo, které jsem provedl té noci. Nezaplatil jsem ho dostatečně brzy. Tohle jsou jen průvodní jevy. Proto musím k otci. Jezírka mě volají. Budu muset zaplatit a moje utrpení skončí.“
Gimli na něj se dívá. „Nerozumím. Nestačilo by, kdyby…“
Legols se smutně pousměje. „V jeho náručí bych se cítil jako král, ale on nemůže a nemá nic s tím společného. Ulevit si mohu s kýmkoliv, s Estelem… Je to prokletí. Zaplatím rád.“
„Proč jsi to odkládal tak dlouho?“
Legolas se položí. Hvězdy mrkají, ale jejich svit už bledne v narůžovělém oparu východu slunce. „Protože jsem doufal a nechtěl zemřít. Nikdo neví, co budou jezírka za platbu chtít. Může to být něco obyčejného anebo… Bohužel nadejde čas, kdy už se to nedá odkládat. Otec bude vzteklý.“
„Má tě rád.“
„Ale taky nesnáší, když se někdo vyhýbá povinnosti, a já se ji vyhnul. Vyjedu časně ráno.“ Dotkne se jeho silného ramene, jemně je sevře. „Děkuji.“
Gimli zabručí. Nechtěl by být v jeho kůži ani za nic. Takže proto v poslední době, byl úplně jiný. Dohlíží na sedlání koně a pohledem ho vyprovází ještě dlouho poté, co kůň zmizí za obzorem. Potom se vrátí k ohni. Bude muset si zabalit. Vrátí se do Ilitihienu k Faramirovi a krásné Éowyn.
Paprsek se dotkne otevřených očí a přeruší sen. Aragorn je konečně může zavřít. Bolí to. Dotkne se srdce, rtů, které se najednou rozezvučí dávnou vzpomínkou. Jak teď jasně vzpomíná na to, co se stalo. A druhý den ráno mu vtiskl Arwenin náhrdelník do ruky, jako by ta noc neexistovala. Usmíval se jako by nic.
„Příteli,“ sklouzne mu ze rtů. Kdyby nebylo Arwen, zůstal by uvězněn v tmavomodrých Legolasových očích. Už chápe noční sny, kdy se budil vzrušený, když byl mimo a nespal s Arwen. Něco ze srdce muselo uniknout a Arwen v jeho očích nejspíš viděla stín Legolase. Proto ho tedy posílá za ním? Je ji to jedno? Proč? Nemilovala ho snad? Chce, aby ji někdo nahradil? Tak rychle? Ale Arwen nemůže nikdo nahradit, nejde to.
„Proč Arwen? Proč?!“ vykřikne na celý les. Posadí se. Cítí se malátně a bez energie. „Nechci nikoho jiného než tebe. Vrátím se domu, vychovám naše děti. Budu na tebe vzpomínat do skonání věku.“ Zvedne se, když si vzpomene na její naléhavý hlas.
„Slib mi, že až odjedu, pojedeš do Ilithienu.“
„Proč tam mám jet, lásko? Mám se dál trápit? Proč jsi to udělala?“ šeptá bolestně, podívá se k obzoru, kde břehy země lemuje nekonečné moře. Arwen odplula a on už ji nikdy neuvidí. Vytáhne přívěsek, který mu darovala. Nikdy si ho nesundal. Vzpomene si, jak mu ho vtiskl do dlaně a on se usmál. Byl za něj rád. Musí se naučit žít bez ní. Přistoupí ke koni a osedlá ho. Pohladí ho po hřívě.
„Co mám dělat?“ Ale v srdci ví, že splní Arwenino přání. Vyhoupne se na něj a vyjede. Je rozhodnutý najít Legolase a dozvědět se, co se tehdy stalo. Nikdy neváhal, ale tohle je zvláštní. Mimoděk dumá, zda bude muset navštívit Éowyn a Faramira. V rychlosti se rozhodne, že netouží po přivítání ani je teď vidět. Vysvětlovat co tu dělá jako obyčejný člověk a popravdě nechce, aby ho zdrželi královskými pocty. Nehodlá slavit. Jistě by to pochopili, ale chce mít v duši klid k rozmýšlení celé situace.
V noci se chce utábořit na skalnatém výběžku. Dole líně teče řeka. Vzpomíná si, že z podobné spadl, i když tamta byla daleko vyšší. Oheň nerozdělá. Možná měl tu zůstat, ale nasedne na koně a sjede ze skály. Dokonale místo pro přepadení. V tichosti si vynadá, že zapomněl. Jako by zapomněl tím vládnutím na pravidla přežití. Rozdělá malý ohníček, jen aby měl společnost. V mysli se mu vybavují společné zážitky z putování. Proč to udělal? Proč zamkl vzpomínku na Legolasovo objetí. Je mu líto, že mu nemohl poděkovat, ale udělá to teď.
Přetáhne přes sebe plášť a napůl dřímá. Kůň by ho jistě vzbudil, ale nechce riskovat. Ještě teď několik let po válce stále bloudí neklidné duše prahnoucí po smrti a to nejen mezi skřety. I lidé se těžko vracejí k normálnímu životu.
Otevře oči, když zaslechne odfrknutí. Zaposlouchá se. Kéž by tu byl Legolas! Tomu neunikne ani rostoucí tráva. Jak se asi má? A co Gimli? Frodo a Gandalf odjeli do země nesmrtelných. Nebýt toho, že je dědicem trůnu, chtěl by taky jet. Jaké to tam asi je? Arwen, taky odjela. Ztratila se na šedé lodi v zapadajícím slunci. Bude mu chybět. Už teď mu chybí. Její klidný pohled, její krása, moudrá slova. Vše. Jak vyjádřit lásku k milované osobě?
Jemný noční vánek ho ukolébá a on se probudí s prvním paprskem. Uvědomí si, že má hlad, ale rohanští koně jsou nejrychlejší na svět kromě Stínovlasu, ale to je bájný kůň. Přesto právě rodokmen jeho hřebce sahá až k tomuto prapředků všech koní. Bude za chvilku ve městě, kde si koupí trochu jídla. Podívá se na sebe. Vypadá jako válečník, snad ho nikdo nepozná. Ze zavazadel vytáhne plášť, v kterém kdysi cestoval. Nedokázal se s ním rozloučit a bere si ho, kamkoliv jede. Teď je vděčný, že jej má. Přehodí si ho přes sebe a sepne je sponou, co dostali v Lóthrienu. Vybaví se mu světlovlasý s ušlechtilými rysy Haldir.
Nedal na sobě skoro nic znát, když mu vyprávěli o hrdinské smrti Gandalfa. Kdo mohl tušit, že ti dva? Je to zvláštní pomyšlení, že zrovna ti dva spolu se miluji. Zvlášť u Gandalfa je to podivné, protože on miluje všechny tvory. Odpočinuli v bezpečném náručí Lóthrienského lesa.
Ožije, když uvidí vzdálené město. Nakoupí a pokusí se vyzvědět, kde by mohl být Legolas s trpaslíkem. O Legolasovi nikdo moc nebude vědět, ale Gimli je tak hlučný, že o něm bude vědět i sotva narozené dítě. Je hřmotný, ale srdce má zlaté.
Projede dobře střeženou bránou a doufá, že ho nikdo nezadrží. S hlavou skloněnou jako unavený poutník se vmísí mezí obyvatelé Ithilienu.
Dorazí na tržiště, koupí si chleba na dlouhou cestu, ale potom uvidí hospodu. Dostane chuť na čerstvé jídlo a poslechnout si zprávy. Neboť, kde jinde se je tak dobře získávají, než u lidí, kteří rádi u piva klevetí. Skloněný vejde dovnitř, protože dveře jsou malé. Posadí se do kouta u krbu temné místnosti, kde je příjemně. Poručí si korbel piva. Natáhne nohy.
Arwen, ty jsi tam a já tu někoho hledám, sedím si jako za starých času a je mi dobře. Nemělo by být. Přesto musím se s tím smířit. Král nemůže být troskou. Musí být silný a ty bys to tak chtěla.
Dveře se otevřou a dovnitř pronikne pár slunečních paprsků. V světlém obdélníku se objeví malá rozměrná postava s vaky a sekerou přes rameno. Sotva se jimi protlačí a heká u toho jako kůň pod těžkým nákladem.
„Jsem zde!“
Ticho. To Gimliho naštve. Rukou zajede do vousů. „Jsem tady!“ zařve.
„Sedni a sklapni,“ zařve v dopověď hostinský, vysoký štíhlý muž s dravčíma očima. Ihned upoutá Aragornovu pozornost. Bývalý voják, možná důstojník. Přemýšlí, zda má dát najevo, že je tady. Jenže mohl by ho prozradit. Nechce, aby někdo věděl, že král Gondoru je zde. To by mu ani nevadilo, ale má dost nepřátel ještě z doby, kdy se toulal. Ti jsou horší.
„Je tu volno?“ O zem bouchne sekera a on ucítí skřípající protest lavice.
„Co to bude vaše jemnosti?“
„Já ti dám jemnosti! Korbel piva, chlape a pěkné řízného, ne žádný patok, co tu je obvyklý. Dva. A něco k jídlu. Jsem vyprahlý jako studně.“ Shodí ze zad vak a rozvalí se. Potom se podívá na zahalenou postavu.
Aragorn se dobře baví. Zatracená koruna, ale popravdě ji přijal jen kvůli Arwen. Kdyby na tom Elrond netrval, toulal by se dodnes. Takový život mu vyhovoval.
„Nevadí ti to doufám, cizinče.“
Má se ozvat? Ale kde je Legolas? Podle zpráv se toulají spolu.
„Ne, mistře Gimli. Mlč.“ Ještě dobře, že je v šoku, pomyslí si Aragorn.
„Ty? Tady? Nevěřím…“ Nakloní se nad stůl a zkoumá napůl schované rysy. „U všech svatých, je to pravda. Dlouho jsme se neviděli. Hospodský pro nás dva to nejlepší pivo a víno. Musíme to zapít. Jak dlouho jsme se neviděli?“
Aragorn se usměje. „Dost dlouho a kde je…“
„Tady to je!“ Na stůl přistanou korbele pěnivého moku a džbán s vínem.
Gimli si k němu přičichne. „Dyť je kyselé! To že má být nejlepší víno? Patok to je. Vyndej lepší nebo neznám bratra.“
„Nejsme na královském dvoře, ale v hospodě! Zajdi si tam… mrňousi!“
„A tož že si zajdu!“ vybuchne a vstane. „Cos to řekl? Mrňous?!“
„Gimli, klid,“ požádá ho Aragorn. „Neví, co mluví.“
Gimli se posadí. „Promiň, to jenom radostí z toho, že tě vidím. Tolik času a jak se mají chlapec a děvčata? No jo slyšeli jsme, že Gondor má nástupce a co Arwen?“
„Odjela do Země neumírajících.“
„Cože?“ O stůl se opřou dvě mohutné ruce, oči nevěřícně zírají na klidnou tvář jeho přítele. „To není možné! Gandalf, Frodo, bože všichni.“
„Ano. Odjela s Elrondem. Musela.“
„Je mi to líto.“
„Ano. Gimli, kde je Legolas?“
Gimli přivře oči a napije se piva, až mu zůstanou kníry ve vousech. „Legolas?“ Váhá. „Nevím, proč bych ti to měl říkat. Když si vezmu… Oh. Mlčím.“
„Já to vím, co pro mě udělal. Chci mu poděkovat.“
„Jo tak o to tedy stojí. Hrozně moc,“ říká skřípavě. Vděčnost. Říct mu, nejspíš by mu zakroutil krkem.
U stolu nastane ticho, přerušované pouze ohněm z krbu. Oba v klidu sedí, pijí.
„Zatraceně! Mám toho dost. Má tě rád, víš o tom.“
„Mám ho taky rád.“
„Nejspíš jinak než si myslíme,“ zabručí. „Odjel k otci. Jsou to asi tak dva dny.“
Aragorn v duchu zakleje.
Gimli zatočí korbelem, potom ho nakloní. Na stůl vyteče pár kapek. „Měl bys za ním, co nejrychleji jet.“
„Pojedu určitě. Proč?“
„To je jeho věc. Ou, je tu. Její informační síť je bezvadná.“ Oba se otočí. Dovnitř vejde zlatovlasá Éowyn. Všichni v hospodě padnou na kolena a leckteří zapomenout zavřít nadšením pusu. Éowyn v zelené vyšívané tunice, se zlatým pásem kolem útlých boků, spletenými vlasy do dvou těžkých copů, vypadá překrásně a jako paní této země, si to namíří přímo k nim.
Gimli, aby chránil Aragorna rychle poklekne. „Zdravím tě, má paní. Neměla bys sem hodit.“
„Je to můj lid, mistře Gimli a děkuji ti jeho jménem za obnovení lesu v Ithilienu, ale já jsem tu za někým jiným, i když i tvoje přítomnost je zde vítána a ctěná. Budeme rádi, když přijdeš k nám domu.“ Celá hospoda dobře naslouchá své paní, rohanské štítonošce, té která zabila pána Nazgúhlů. „Vítám tě…“
„Má paní, určitě si mě s někým pletete. Jsem jen obyčejný hraničář, co se rozhodl před dlouhou cestou odpočinout ve městě a nakoupit pár potřebných věcí.“
Éowyn nakloní hlavu a potom se usměje. „Rozumím ti, statečný hraničáři. Obdivují vás, přesto nechtěl bys mě doprovodit do paláce? V půli cesty tě propustím. Chtěla bych slyšet novinky z jiných zemí, i to co se děje na našich hranicích.“
Aragorn si povzdechne. „Má paní, rád vás doprovodím a budu vyprávět novinky.“ Venku odváže koně. Za nimi pobíhá Gimli a něco si bručí pod vousy.
„Králi…“
„Vzpomínáte si, vznešená paní? Jsem nikdo.“
„To není pravda. Jsi…“
„Někoho hledám. Má paní Arwen odjela, prosím…“
Éowyn se zastaví s rukou na ústech. V očích má slzy. „Nic jsem nevěděla. Omlouvám se. Co se stalo?“ Kdysi ho milovala, ale potom našla Faramira a zamilovala se znovu. Hlubší jistější láskou, ale přesto jeho šedé oči v ní vzbuzují neklidné myšlenky a vzpomínky.
„Promiň, ale je to ještě čerstvé.“
„Dobře. Zásobím tě jídlem a pitím. To jistě neodmítneš, protože mám pocit, že máš před sebou dlouhou cestu.“ Podkasá si sukně a vystoupí k paláci. Zatleská.
„Má paní.“
„Vybavte toho muže na dlouhou cestu vším potřebným a nejlepším. Sám vám řekne, co potřebuje a ty mistře Gimli, doufám, že neodmítneš naše pohostinství.“
„Nikoliv jasná paní. Děkuji.“ Podívá se na Aragorna, který stojí uprostřed nádvoří a balí.
„Dožeň ho, Aragorne. Bojím se o něj.“
Aragorn se při kontrole sedla podiví. „Něco mu hrozí?“
„Možná, sám nevím. Nemohu o tom mluvit. Je to Legolasovo tajemství. Ten ušatý elf mě natrápí. Ještě z něj dostanu vyrážku. Jdu. Mají tu výborné víno,“ zabrumlá. Nejspíš se dnes opiju, řekne si cestou do vinných sklepů. Paní Arwen odjela a on je sám. Jede za Legolasem. Může se stát všechno. „Víno, zatraceně!“ zvolá v sklepení.
„Přeji ti, pane, šťastnou cestu.“
„A já žehnám tvému domu a lidu má vznešená paní.“ Oba na sebe se usměji. Éowyn přistoupí ke koni a něco mu pošeptá do ucha.
„Bude běžet jako Stínovlas.“
Aragorn skloní hlavu v němém poděkování s rukou na srdci. Vyrazí z města ven do pustin a dál k Legolasově domovu.
