Neviditelné sny
2.
Les zelených listů
Aragorn zatáhne za uzdu a zastaví se před temnou bránou lesa. Tak tady žije. Nedostihl ho, ale mohli se kdekoliv minout a Legolas vyrazil o několik dnů dřív. Cesta byla jako vždy. Pár skřetů, nepohodlí, možná by měl na cesty vyrazit častěji, ale dobře ví, že je to nemožné. Ve městě by se rada nejspíš zbláznila. Moci si dělat, co by chtěl, ale nemůže. Pobídne koně. Klidně, aby oči strážců lesa viděli, že nemá zlé úmysly.
Neočekává žádné potíže, když najednou na něj dopadne jedna kapka, druhá – celý proud vody. Zakleje, přehodí si kapucí elfského pláště přes vlasy a pobídne koně k hustým korunám stromů, kde se může schovat. Vjede mezi stromy, otočí koně a dívá se na povodeň. Celou dobu co projížděl Sředozemí nesprchlo a najednou tohle. Měl by se někam schovat, protože kapky deště si našly cestu i mezi zelenými větvemi.
Udiví ho, že nepotkává hlídku, ale on žil s lesem vždy v sounáležitosti. Jede dál a rozhlíží se, zda by neuviděl přístřešek. Nic, když po chvilce uvidí čtyři stromy blízko u sebe. Zastaví se a uváže koně, který se neklidně rozhlíží kolem sebe. Popleská ho po hřívě.
„Klid. Tady nic nám nehrozí.“ Sundá šedý plášť a sklepne ho z vody. Místečko je suché protože kmeny stromů s jeho větvemi tvoří dokonalý baldachýn. Posadí se, plášť přitáhne, až k bradě. Naslouchá neviditelné hudbě, kterou je les prosycen. Ukolébává ho, jako by zavítal do matčiny náruče. S otevřenýma očima pozoruje drsnou kurů stromu. Uvědomí si, že si může odpočinout od cesty, aniž by musel napůl spát. Vlastně odpočinout od té doby, co v temné noci vstal, protože se mu něco zdálo a Arwen mu oznámila, že jeho dcera nebude žít. Od té doby neměl čas si sednout, popřemýšlet nad tím.
Obrátí se ke koni. Nechápe, že je neklidný. Zavře oči a vybaví si poslední okamžiky s Arwen. Nejdřív to byl překvapivý příjezd Elronda. Nevěděl a ani Arwen, že neodjel do Valinor. Měl tušit, že to není jen tak. Když začal na ní naléhat, byl vzteklý. Odešel, ale on se snažil i potom přemluvit, přesto jejich přání respektoval, ale zůstal. Jako by na něco čekal.
„Nejspíš na mé rozhodnutí,“ zašeptá. A potom ta noc. Odemkla jeho srdce. Nejspíš už tehdy věděla, že odjede, že nedovolí, aby jejich dcerka zemřela. Znala ho dobře. Potom přípravy k cestě. Bál se o ni, ale spokojený Elrondův výraz mu říkal, že to tak mělo být. Když odjížděl, vzal si ho stranou. Přece jenom Arwen se stala jeho ženou. On sám ji doprovodil k oltáři.
„Bude to v pořádku?“
„Cesta? Jistě. Jsem rád, že ses umoudřil.“
Zaskřípal zuby, ale nedal na sobě nic znát. „Věděl jsi už tehdy, že odjede?“
Elrond se na něj zamyšleně podíval. „Rád bych, ale žel ne. Popravdě zůstal jsem zde na příkaz Mithrandira. Když odjížděl, řekl mi, abych zde čekal na Rían. Nechápal jsem to, ale počkal jsem. Arwen mi napsala, že čeká Rían, ale možná, že se nenarodí. Víc ti nemohu říct. I tohle bych měl si nechat pro sebe, ale odvážím si sebou, co miluješ.“
„Ano, miluji.“
„Je mi to velmi líto.“
Přikývl. Co mohl říct? Nebylo jim souzeno být spolu, ale i tak je vděčný za každý okamžik, kdy byli spolu. Ještě před rozloučením mu urputně nakazovala, aby vyhledal Legolase. Teď už ví proč. Kdyby ji nepotkal, byl by na jejím místě Legolas a vzdal by se trůnu.
Vybaví si jeho jemný úsměv a zároveň všechny jeho podoby. Štíhlou postavu i dlouhé hebké vlasy. Měl ho z elfů nejvíc rád. Nikdy nevěděl proč. Když si vzpomene na noc, kdy ho objímal, tělem mu projede vzrušení. Nenávidí se za ně i vítá. Musí se smířit, že Arwen je pryč. Jenže co, když je to jen sen? Co když se to nestalo. Za ta léta co se neviděli, mohl si najít někoho jiného. Podle něj je nejkrásnější z elfů.
Co má dělat? Přijít k němu a říct: Jsem tu. Taková hloupost. Natáhne se k sedlovému vaku a vytáhne kus chleba. Není už nejčerstvější, ale jedl mnohem méně a daleko horší. Přesto ho chce vidět a pak je to přání Arwen. Copak si vážně myslí, že na ní tak snadno zapomene? Že ji vymění za někoho jiného, i když ho má velmi rád?
„Zdravím v lesním tichu… Chodče.“
Aragorn zvedne hlavu. Nepoznává toho lesního elfa v zeleném. Přes hlavu má přehozenou kapucí, v ruce drží dlouhý luk, na zádech má připevněný toulec se šípy. Kapuce mu stíní tvář.
Vstane. Přiloží si ruku k srdci. „Zdravím. Jedu za králem Thranduilem a jeho synem Legolasem. Rád bych je viděl. Doufám, že mi povolíte vstup na území.“
Elf si ho mlčky prohlíží. „Musíš s námi do města. Nemohu ti dát povolení.“
Aragorn svraští obočí. Vždy žil s elfy v harmonii. Ten elf ho zná, i když on ne. Proč odmítá mu dát povolení? „Děje se něco?“
„Nic. Dobře sis vybral místo.“
Aragorn se najednou usměje. Vstane a přijde k němu. „Nepoznal jsem tě, Tíralo.“
Elf shodí kapuci z čela a usměje se. Tmavé či září spokojeností, dlouhý vlas má stočený do zadu. Aragorn ho obejme.
„Ten tvůj zvyk každého objímat. Jsem rád, že jsi tu. Mohu přisednout? Snadno jsi našel ochranný strom.“
„Znáš mě. Co se děje, že nemohu dál a kde jsou tví muži?“
„Na hlídce. Pozorovali jsme tě už dlouho.“
„A určitě se smáli, jak utíkám pře deštěm.“ Elfům počasí nevadí. Stromy je ochrání.
Tíralo se usměje. „Ano. Pobavilo nás to, že Chodec utíká jako zajíc. Je nezvyklé, že jsi tak daleko od domova. Co tě sem přivádí?“
„Povinnosti a touha.“
„Oh. Nemá to něco společného s Legolasem?“
„S ním? Nemyslím, i když je tu?“
Elf se rozesměje. „Estelo, nikdy ses nenaučil dobře lhát. Náš král ho pozval k sobě. Všichni vědí, že je na tom špatně.“
„Počkej!“ Zmáčkne mu silně ruku. „Co mu je? Nemocný? Zraněný?“
„Ne, to ne.“ Upřeně si ho prohlíží. „Ty, vážně nic nevíš.“
„Říkám ti to celou dobu. Jedu na návštěvu. Chybělo mi cestování.“
Tíralo přikývne. Kdo jednou si zamiloval lesy, pláně, pustiny a řeky, těžko si zvyká být někde zavřený a i když vyráží do boje nebo inspekce své země, potom není to stejné, jako jít si kamkoliv chce, dělat co chce. „Nemohl bych žít ve městě.“
„Co se děje?“
„Jako vždy. Silné tlupy skřetů, ale na ty jsme zvyklí. Lidé.“
„Lidé?“
„Ano. Stromy. Začínají se chovat neuctivě k Temnému hvozdu. Nevidí to rád. Zesílili jsme hlídky, ale není to nic platné. Množná nějaká síla, nevím. Les trpí a pak trpíme i my.“
„A…“
„Ne. Viděli jsme to na vlastní oči Estele. Je to tak.“
„Nemožné. Lidé se vždy chovali uctivě. Neodvážili by se zasáhnout na území, které obýváte.“
Tíralo se zamračí. „Nelžu.“
„Neříkám to, jen možná jde o nějaký omyl.“
„Nevím sám. Je to možné, ale viděli jsme, jak založili oheň a spousta stromů v něm zahynula. Doufám, že se nerozpoutá válka. Přestalo pršet. Chceš tu přespat nebo půjdeš s námi? Hlídku tu nechám a budu tě doprovázet sám.“
„Půjdeme. Mám o něj starost.“
Elf nic neřekne. Vezme do ruky zdobený luk, přetáhne přes tmavé vlasy zelený plášť, který ho schová. Lehkou chůzi vykročí k jeskyním jejich krále. Aragorn vezme koně za uzdu a kráčí za elfem. Ví dobře, že bez jeho vedení by mohl snadno zabloudit, pokud by ho les uznal za vetřelce a pak Lesní elfové si umí své panství pohlídat. Nechtěl by spadnout do nějaké jejich pasti, které znají jen oni.
Tíralo, i když se setmí, přesně kráčí sotva viditelnými stezkami, které zná pouze jejich lid. Aragorn za ním. Je rád, že jeho zrak a hbitost jsou lepší než lidské. Nejspíš by nemohl s ním držet krok. Překročí Začarovanou řeku, která se vlévá do Lesní řeky. Minou Starou cestu, jediným bezpečným průchodem přes les. Směřují k jeskyním, kde má sídlo král Thranduil.
„Jsme zde.“
„Vedl jsi mě přímou cestou a bezpečně. Děkuji ti.“
Tíralo zvedne ruku. „Jsi přítelem elfů a králem.“
Aragorn přikývne. Už o mně vědí.
Elf se usměje a vejde do města. Někteří pokukují po lidském vetřelci, ale když vidí Tírala se usmívat, uklidní se. Někteří poznávají v postavě Chodce.
Předstoupí před stráž. „Vedu krále Elessar Telcontar. Přichází v míru a chce vidět…“
„Je vítán, Tíralo. Prosím, dovedu tě do komnat,“ vyzve Aragorna zdvořile elf, který vykročí ze stínu. Lehce se ukloní a potom rukou ho vyzve k následování. Aragorn nikdy zde nebyl a tak se zvědavě rozhlíží po krásách jeskyň. Je tu světlo, uvědomí si.
„Zde. Král Thranduil tě přijme hned, jak to bude možné. Omlouvám se, ale neodkladné záležitosti mu nedovolují tě přivítat.“
„Děkuji za přivítání a chápu. Odpočinu si. Cesta byla velmi dlouhá.“ Elf přikývne, opět se ukloní a odejde. Aragorn odloží věci a posadí se na lůžko. Položí se a ruku si položí přes oči. Je unavený a přece jeho nervy jsou zjitřené setkáním, zneklidňujícími zprávami. Co se to děje? Lidé vždy nechávali mocný elfský rod na pokoji. Kdo by se s nimi mohl měřit v boji? A potom ty divné zprávy o Legolasovi. Celou cestu si nepřipouštěl otázky, ale teď, když je v bezpečí, opět na něj útočí ze všech stran.
Taky zvláštní, že ho nepřivítal osobně Thranduil. Co se tu u Valar děje? Netuší, že nedaleko něj je Legolas, který o něm ví.
„Nikam nepůjdeš!“
„Otče, já…“
„Řekl jsem ti, nikam nepůjdeš. Jak jsi mohl zneužít to…!“
„Nezneužil jsem ho. Dobře víš, že ho mohu použít. Je to dar, který máme a Estel byl důležitější v té válce než já nebo kdokoliv jiný kromě Froda a Mithrandila.“
„Ano to vím, ale proč jsi tedy nezaplatil hned, jak ses sem vrátil? Chceš naschvál trpět? Nerozumím ti, synu.“
Legolas s stříbřité tunice nepokojně začne přecházet.
„Vidíš, co to s tebou dokázalo udělat? V klidu nepostojíš, v noci vyješ jako zlý vrrk. A k tomu sem dorazil. Co asi žádá?“
„Nic,“ trhne ramenem, ale zastaví se. Cítí bušení srdce. Tlak, který ho může roztrhnout.
Thranduilovi změknou rysy ve vznešené tváře bez vrásek. Obejme ho pevným stiskem. Legolas se trochu uklidní. „Musíš zaplatit.“
„Zatím nemohu.“
Thranduil ho pustí a posadí se do křesla. „Proč?“
„Je tady a pak boje. Nemyslí, že nevím, co se tu děje. Ale proč lidé?“
Thranduil zvažuje. „Hnědé země, náš soused. Nevím, co se děje, protože jsme s nimi dobře vycházeli, ale najednou lidé na nás útočí. Neradi to vidíme. Je pravdou, že v nejbližší době, budeme s nimi bojovat.“ Vstane, nalije si pohár těžkého vína. Upije. „Tvoje pomoc jako zkušeného válečníka by nám přišla vhod.“
„Právě. Vydržím to ještě.“
Thranduil zvažuje. Jakmile půjde k jezírkům, nemusí se vrátit. Proto je na něj tolik rozzloben. Přesto, co kdyby ho to na bojišti ovládlo? „Ne. Musí se to vyřídit hned!“ Mimoděk uhodí do stolu.
„Ne. Počkám. Byl jsem u moře.“
„A?“
„Moře mě zavolalo. Zpěv racků mi připomněl zemi, kam patřím. Vůně ve mně vzbudila stesk. Jestli jezírka budou milosrdná, pak odjedu.“
„To je dobře. Už delší dobu uvažuji, že odjedeme do Země neumírajících, ale nejdřív musíme přichystat lodě a spoustu a k tomu tvoje láska.“
Legolas se zardí a odvrátí. „Jak?“
Thranduil se unaveně usměje. Poslední dobou je toho na něj moc. „Kouzlo, které jsi použil, víš, že by nefungovalo, kdybys k němu něco necítil. Jsi můj syn Legolasi. Je to na tobě znát a pořád odmítáš s někým být. Nezajímají mě tvoje výstřelky, ale on je člověk a k tomu má za ženu Arwen, vládne rozsáhle zemí.“
„Já vím, proto jsem se rozhodl odjet hned, jak skončí válka, a já zaplatím.“
„Nelituješ toho?“ Thranduil se zvedne.
„Ne.“
Na Thranduilově tváří se objeví úsměv. Tiše odejde. Jako stín k němu přijde jeho pobočník.
„Spí. Je unavený po cestě, ve tváři vzdor i otázky. Hledá odpovědi, které nosí v sobě.“
Král přikývne. Zajímalo by ho, co zde chce. Měl by být doma, vládnout své zemi. „Dobře. Zítra ho přijmu. Musíme otevřít bránu k jezírkám.“
„Legolas souhlasil?“ optá se váhavě.
„Ne.“ Pobočník přikývne.
„Zařídím to.“ Zmizí tiše jako stín. V Thranduilově očích se objeví pochyby, zda dělá dobře, ale ty rychle zmizí, když si vzpomene na synovo utrpení. Rázným krokem jde ke svým komnatám.
Legolas zatím leží, ale tělo se mu zmítá střídavě horečkou a zimnicí. Ví, že by mohl najít chvilkovou úlevu v něčí náručí, ale je to pouze jako by žíznivému podali kapku vody. Potřebuje zaplatit. Tím se zbaví bolestí a bude v pořádku.
Sluchem loví, co se děje v jeskyních. Cítí přítomnost Aragorna. Co tu chce? Co proboha a jezírka ho k sobě vábí. Co vkročil do lesa, je tu jako svázaný. Tak blízko a tak vzdálený. Jaké to bude, když se mu postaví po letech před oči a pohlédne do nich? Bojí se toho, těší se na to. Neví, co dál. Tělo se mu vzepne a on se snaží, jako tolikrát udusit výkřik. Nakonec naříkavě vykřikne.
Dveře se otevřou a on v neurčitosti vnímá postavu, která tam stojí. Neví, kdo to je a je mu to jedno. Chce jen jedno. Aspoň na chvilku zapomenout na šílenou bolest, kterou zažívá. Napůl zaslepený bolestí chytí toho dotyčného a přitáhne ho k sobě. Tělem se mu rozlije úleva, ale potom v něm vybuchne ohňostroj oslepující vášně. Slepé, kruté, toužebné. Je mu to jedno, kdo to je. Jen uvolnit se a tím na chvilku ulevit svému tělu. Strhá z něj oblečení. Nic nevnímá jen bolest a sžíravou touhu po uklidnění. Nic něžného, nic uklidňujícího v tom není. Jen drsnost po objetí. Sundá ze sebe oblečení a pronikne do přítomného, který vykřikne.
Úleva a potom vítězoslavné zavytí. Hlava klesne na záda. Políbí ho, tiše se omluví. Na chvilku je mu dobře, ale ví, že opět nezná doby, kdy to na něj přijde. Zničehonic si uvědomí tmavé vlnité vlasy, známou vůní. Začíná chápat, kdo pod ním leží.
„Legolasi.“
„Ty?“ odskočí od něj a dívá se na krvavá záda, na tvář, kterou zasypával něžnými polibky, když ho léčil a teď? Vezme plášť a zahalí jeho a do druhého potom sebe. Nemůže tomu uvěřit, když u jeho lůžka stojí Estel. Miluji tě, ale co to udělal?!
„Ano.“ Přejde k němu, ale Legolas poodstoupí. Nemůže snést pocit viny. Měl ho chránit, milovat a on provede tohle!
„Nedotýkej se mě!“ Otočí se a jako štvaná zvěř vyběhne z komnaty. Aragorn s vážným smutným výrazem se za ním dívá. Nemohl spát, převaloval se z jedné strany na druhou. Únava zmizela, jako by nikdy neexistovala. Vstal, procházel se po pokoji, ale cítil, že neusne. Prohlížel si nádherné věci vyrobené dovednými rukama elfských umělců, ale ani to mu nepřinášelo klid na duši. Vyšel ven, když zaslechl u jedněch dveří hluk a potom děsivý křik. Strnul. Připomínalo mu to skuruty, když řvali pod Helmovým žlebem v naději nekonečné smrti.
Váhal, nechtěl vyrušovat, když si uvědomil, že ten děsivý výkřik má na svědomí známý hlas. Legolas? Udiveně se podíval na dveře. On? V takovém stavu? Proč křičí? Rázně otevřel dveře. Vyděsil se, když ho viděl svíjet na lůžku. V očích nepřítomný vraz. Když k němu otočí hlavu, zamrazilo ho z utrpení, které v něm viděl. Šel k němu blíž. Kdyby tušil, co udělá, možná by odešel, ale neodešel. Chtěl se ho dotknout, zjistit co mu je.
Stisk jeho ruky ho bolel. Ihned si uvědomil, že ho nepoznává, že je pro něj cizí osoba. Byl svlečen a nebránil se. Nevěděl proč. Možná proto, že viděl, jak se k němu tiskne oné osudné noci, hladí, líbá. To co nastalo, bylo zlý sen. Bolelo to a on vykřikl. Něžný polibek, ho přesvědčil, že udělal dobře. Omluvu přijal, protože cítil, že tělo není napnuté, že bolest odchází zároveň s uvolněním. Necítil z něj už to šílenství jako dřív. A potom hrůzný zmatený a nevěřícný pohled. Procitnutí. Měl odejít, nechat ho na pospas tomu co ho ovládalo, ale na druhé straně, nemohl.
Dovnitř vejde mohutná postava. Vážně se podívá na Aragorna. Dveře se zavřou a oni osamí.
„Omlouvám se za svého syna.“
„Králi Thranduile, zachránil mi život, zde není potřeba omluvy. Co se stalo?“ Stojí proti sobě a dívají se na sebe. On nahý v plášti, Thranduil v tmavé tunice s královským diadémem v světlých vlasech.
Thranduil se posadí do stejného křesla jako předtím. Dívá se na nepořádek, který tu jeho syn udělal. „Kdysi použil velmi mocné zaklínadlo. Přivrací člověka z prahu smrti do života. Vyléčí mu všechny rány, zahojí jeho bolest. Ovšem za něco tak mocného se platí. Můj syn, hlupák,“ vyrazí ze sebe vztekle, „nezaplatil. To je jeho trest za to, že se vzpíral.“
„Potom ale stačí zaplatit,“ namítne. Cítí v sobě pulsovat bolest a léčí ji svými sílami.
„Bohužel můj syn to odmítl. Nikdo neví, jaká bude platba, co jezírka za moc, kterou z nich použil, budou žádat.“
„Nechápu.“
Thranduil sevře opěradla. Uhne zrakem, který mu uvízne na rozlitém víně. Podívá se zpříma na muže, který ukradl Legolasovo srdce, aniž o tom ví. „Mohl by zaplatit svým životem.“
„Ne.“
„Bohužel. Proto se prakticky nepoužívá. Platba je pokaždé jiná. Nikdo neví, co zaplatí. Můj syn přesto byl ochoten je použít. Příliš mu to neschvalují, leč chápu, proč to provedl a teď, prosím, pojď k léčiteli. Sám si ty rány nedokážeš vyléčit. Neboj se, je diskrétní.“
„Svedu to…,“
Thranduil se zvedne a stáhne mu plášť. Ukážou se škrábance a jemné zaschlé krůpěje krve. Tvář mu přeběhne lítost. „Omlouvám se, ale když přijde jeho čas, sotva se ovládá. Jinak věř, takový není.“ Vrátí mu plášť, podívá se na spoušť. „Přijmi prosím mou omluvu za jeho chování.“
Aragorn přikývne, potom se podívá na roztrhané oblečení a vyrazí za králem, který ho vede hluboko do jeskyň. Thranduil otevře jedny dveře a nakoukne dovnitř. Nikdo tu není.
„Vítejte u mě. Vidím, že jeden z vás je zraněný.“ Ke králi a jeho průvodci se otočí elf v bílém hávu, jehož oči jsou potažené bílým závojem zapomnění.
„Restalone, ano. Prosím ošetří mého přítele.“
„Pochybují, že bys mu to udělal, ty králi Thranduile. Prosím, lehni si, pane. Člověk?“
„Ano.“
Aragorn si lehne a cukne sebou, když mu je stržen plášť. Nad tělem mu přejde ruka. Tvář s nevidoucíma očima se obrátí ke králi. „Můžeš odejít, králi. O zbytek se postarám.“
Král se ukloní a odejde. Restalon se obrátí k tělu. „Musí tě to bolet.“
„Bolí, ale ne víc než něco jiného.“
„Srdce neumím vyléčit. To se musíš obrátit k někomu jinému.“
Aragorn pocítí důvěru k léčiteli. Ucítí vůní otevíraných sáčku, mastiček. Lehké motýlí doteky, které nanášejí hojivý balzám. „Co mám dělat? Má paní odešla do Valinor a …“
„Bytost by neměla být sama. Najdi si někoho jiného. Tvoje srdce je veliké. Myslím, že může pojmout i druhou vzpomínku.“
Aragorn k němu natočí hlavu. Chápe, o čem mluví. „Druhou vzpomínku. Kéž bych to svedl!“
„Srdce je neuvěřitelně veliké. Neupínej se k jednomu. I když ztratí se v temném lese, opět dokáže najít cestu. Nikdy nejsi na to sám, zapamatuj si to.“
„Kdo jsi?“
„Léčitel. Za chvilku se ti to začne hojit.“ Vstane do lůžka a jde si umýt ruce, přičemž prozpěvuje zvláštní táhlou píseň. Aragorn poznává některá slova.
„Má paní mi otevřela srdce a já od té doby se utápím v pochybnostech. Proč to udělala?“
„Protože tě milovala. Milující osoba se neptá. Udělá to co, si myslí, že je pro její lásku důležité. Otevřela ti srdce, abys mohl přijmout kromě ní, ještě někoho jiného. Ten muž, který ti to udělal, je to snad on?“
Aragorn zavře oči. „Nevím sám. Nepoznával jsem ho.“
„A on tě Poznal?“
Aragorn si vybaví oči štvané zvěře. Poznání, hrůzu, děs a obrovskou vinu. „Ano.“ Léčitel mlčí. I Aragorn jako by řekl něco, co není možné odvolat. Cítí, že se šrámy hojí rychleji než by on sám to svedl. Zavře oči, naslouchá lehounké hypnotické písní. Proč to udělal? Proč mu to dovolil?
„Ne vše je dáno, můj pane. Tvůj osud je zde v této zemi. Co s ním uděláš, ale je na tvé vůli.“
„Já vím,“ řekne hořce. „Bojím se toho.“
Slepý léčitel se usměje. „Bylo by špatné, kdyby ses nebál, ale uvědomuješ si ho, potom se uzdravuješ.“
„Mé srdce bude patřit jen jí.“
„Nikdo ti ho nebere,“ ujistí ho. „Podíváme se na rány.“ Aragorn ucítí zvláštní teplo, které klouže po zádech. „Hotovo. Tvé rány jsou vyléčené.“ Aragorn se posadí, když dovnitř vejde muž, který ignoruje jeho nahotu. Ukloní se.
„Můj pán, král Thranduil ti posílá dar.“ Položí na lůžko oděv, ukloní se a odejde. Aragorn sáhne po tmavé blýskající se látce. Je hebounká a přitom teplá. Obleče se, látka pohladí jeho tělo. Přes útlé boky si zapne zdobený pás. Podívá se na léčitele, který sedí u stolu a rukama se probírá bylinami.
„Děkuji ti, Restalone.“
„Jsem léčitel. Neděkuji mi, ale lesům, bylinám, znalostem naších předků, kteří mi předali mé umění. Těm děkuj za své uzdravení, pane. Mě ne.“
„Pak děkuji lesu.“ Na starcově tváři rozkvete překrásný úsměv. Pokyne mu hlavou.
„Odpusť mu to.“
Aragorn se zastaví.
„Není co,“ řekne klidně. Léčitel přikývne a vrátí se ke svým bylinám. Nahmatá stříbrný nůž, který sevře do rukou. Začne rostlinku krájet, ale to už Aragorn spěchá chodbami. Ví, přesně kde je Legolas.
Ten zatím běsní v komnatách svého přítele. Vyčítá si, co to udělal. Jak mohl? Jak mohl zničit tu jedinou noc, kterou dostal? Byl to dar, který choval ve svém srdci jako poklad. A jedním jediným činem to zničí. Dveře se otevřou.
„Legolasi.“ Ten strne. Neobrátí se k vetřelci. Jak to, že ho nevycítil? Byl oblouzněn svým hněvem, svými vzpomínkami, že zapomněl co je důležité? Bojí se otočit, podívat se do tváře jediného muže, kterého miluje. Bojí se, že najde odpor, nechuť, prázdnotu. Modré oči hledí na goblén se stromy a lesními zvířaty.
„Ano.“
„Takhle zdravíš staré přátele?“
Legolas zaúpí. Přátele? Kdy jsi byl můj přítel? Jednu krátkou chvilku, kdy jsem tě neviděl, jen slyšel? Stačilo se podívat do očí, dotknout se, bojovat tobě po boku a moje srdce, tělo patřilo ti. Ne, nejsi přítel a přece se budu snažit. Otočí se. Je možné, že by byl ještě krásnější, mužnější? „Aragorne.“ Možná kdyby předstíral… „Omlouvám se.“
Aragorn zavře dveře. Cítí, že není unavený. Přimíchal léčitel něco do masti?
Postavím se svému činu, tak jak se sluší a patří. Přijmu trest z jeho rukou. „Nechtěl jsem. Já… proč ses nebránil!? Proč jsi mi to dovolil!?“ křičí. „Stačilo slovo, ubránil ses, ale ty ne! Proč, Aragorne?!“
Aragorn k němu přijde, natáhne ruku, ale Legolas ustoupí. Cítí srdce, jak splašeně vyje a zrak potahuje zuřivost a touha. Opět. Ne! Musí se ovládnout. „Vypadni!“
Aragorn pozná příznaky, které uviděl už dřív. Přistoupí k němu, ale Legolas opět se stáhne. „Odejdi. Tohle není pro cizí oči.“
„Nejsem cizí.“
Legolas přikývne. Má pravdu. Jemu jedinému by to řekl. Jemu jedinému by dovolil, aby byl s ním, když se mění n divokou bestii. Posadí se a snaží se ovládnout. „Vím, nejsi. Proč jsi přijel?“
Aragorn váhá. Posadí se do křesla naproti němu. Dobře, ví, že riskuje. Nikdy dřív ho takového neznal. Vždy mírný i krutý, ale nikdy ne bojácný, vyděšený. Je jak v pasti, která nemá dno. „Byl jsem v Ithilienu. Potkal jsem Gimliho.“
„Užvaněný trpaslík,“ zavrčí. „Nasloucháš slovům nějakého mizerného trpaslíka?“
„Nic neřekl. Hledal jsem tě.“
Legolas sebou trhne, cítí, že opět nad ním nabývá nadvlády šílenství. Bude moji platbou šílenství? „Aha a co chceš?“ Ví, že se chová neurvale, ale touží zůstat sám.
Aragorn se mu zadívá do očí. Kde se ztratil jeho klidný pohled jiskřící smíchem? Teď je tam jen bolest a to díky němu. „Omlouvám se, že jsem k tobě vpadnul.“
Legolas se zvedne. Mohutně zařve. „Proč?!“
Dovnitř vejde mohutný muž v temném oděvu. Přeběhne stav svého syna a návštěvníka. „Měl bys odejít,“ řekne příkře Aragornovi a rukou naznačí odchod. „Legolasi je čas. Brány jsou otevřené.“
Legolas potřese hlavou. „Zvládnu to. Teď na to není čas. Budeš mě potřebovat,“ vysvětluje úporně. V srdci má strach. Zvedne oči a zadívá se dlouze na Estela. Bolí ho, že je tak blízko a tak vzdálený. Prosím odejdi.
