Shounen - ai povídky

Případ Diamantového květu

2.

„Závod? V tuhle hodinu?“

„Pss. Dívejte se. Myslel jsem, že už to provedli. Je výborné, že se můžeme dívat.“ Oba se připlíží až k hranici, kde mohou dobře vidět, ale sami být nevidění. Zalehnou do trávy.

Na tréninkové louce stojí pár lidi. Zřetelně rozeznávají Zlostného Siria, který svou postavou a rozmáchlými gesty je nezaměnitelný. I ta vysoká nahrbená postava za ním. Na dráze běží tři koně jako přízrační poslové temnot. Watson se dívá a ničemu nechápe. Holmes se pochechtává.

„Filuta,“ zaslechne Watson. Nechápavě stočí zrak na smějícího se Sherlocka. Proč se směje a proč ten noční závod?

Koně zastavují, jezdci dál sedí. Je ticho, jako by měl nastat konec světa. Sirius se pohne a obchází koně. Nic nedělá. Potom pokyne a koně odcházejí. Watson pochopí, že musí za nimi. Už se hne, když ho jeho přítel zadrží. S údivem hledí, jak jdou další koně.

Holmes se zamračí. Proč? Čeká, ale je uspořádán další závod. Za chvilku i oni zmizí. Vstanou, opráší se od země a sejdou dolu na dráhu.

„Watsone, přineste lucernu a rychle. Taky hodně papírů a tužku.“ Holmes se dívá na nezřetelně rýsující stopy. Potom opatrně se jedné z nich dotkne. Vyčte si, že to neprovedl už dříve.

„Tady to máte. K čemu to potřebujete?“ optá se zvědavě, zatímco mu drží lucernu, aby viděl na koňské stopy. Holmes neodpoví, ale přesně je kopíruje a dělá si k nim poznámky. Po značné době se zvedne a narovná.

„Jdeme spát.“ Watson ví, že nemá cenu se ptát co se děje. „V šest hodin mě probuďte.“

„Proč, Holmesi?“

Ale ten opět nedopoví. Watson pozná, že bloudí úplně mimo. Dojdou do domku a Holmes ihned rozežehne světla a rozloží papíry. Některé dává pryč, některé mu zůstanou.

„Mazaný, ale na mě nemá. Víte, Watsone, ty nejstarší triky jsou nejlepší. Nemohu uvěřit, že se o to opravdu pokusil a ještě k tomu mu to vychází. Pan Sirius je velký znalec povah, víte.“

„O co?“

„Uvidíte.“ Shrne papíry na hromádku. Podívá se oknem ven na začínající svítání. „Vida zapomněli jsme spát. Nevadí. Je čas na doktora Sarkózyho.“ Watson bezmocně sleduje, jak se opět mění a bere hůl do rukou. Na druhou stranu je čilý jako už dlouho ne. Jenže měli tu odpočívat. Někdy si myslí, že Holmes toto slovo nemá ve slovníku. Vyjdou z domku.

„Dobrý den, pane Holmesi, doktore Watsone. Na ranní procházce?“ zvedne klobouk Mason. Usmívá se.

„Ano a co vy pan Masone? Máte dobrou náladu.“

„No ano, protože tu jste vy a ještě dnešní den a bude po závodě. Uleví se mi, až se zbavím těch lidí. Nevidíte jak je tu plno? Noční můra a ti všichni mohou ukrást Diamantový květ.“

„Myslíte, že bychom ho mohli vidět?“

„Ale samozřejmě. Je na zámku, pečlivě hlídán ve dne v noci mými nejlepšími muži. Včera jsem se na něj díval. Je nádherný a vítězi přinese slušný majetek, pokud by ho chtěla prodat.“

„To je tak drahý?“ optá se doktor Watson.

„Jistě. Má šest dokonale vybušených diamantů té nejjasnější barvy jakou jsem viděl. Je zasazen do nejčistšího zlata. Nádherná zlatnická práce. Samozřejmě kromě toho jej ještě finanční odměna a klisna, která závod vyhraje… Znáte sami, jak to v chovu chodí. Vítěz bude boháč, i kdyby teď nebyl. Vida, někdo vede koně domu. To bude pan Lowle. Má trénink brzy z rána. Prý jsou jeho koně na to zvyklí. Hm, dneska je vede všechny, ale pojďte dál. Uvidíte co je to za nádheru. Věřím, že pan Douglas by si rád ten květ odvezl sám.“

„A to dal cenu dobrovolně?“ optá se Watson, zatímco Holmes zkoumá z dálky koně. Uklidněn se usměje.

Holmes se zasměje a odpoví dřív než Mason. „To nedal. Losovalo se mezi těmi, kteří se účastní závodu. Mohlo to padnout na kteréhokoliv z nich. Tentokrát je to Američan. Kdo by to řekl.“ Projdou kolem strážných. Potom dlouhou chodbou, kde jsou další dva až ke dveřím, kde stojí další dva. John si pomyslí, že takovou ochranu snad nemá ani královská rodina… Kontrola a představení. Dveře se otevřou a oni vejdou do naprosto holé místnosti, kde v každém rohu jsou čtyři strážní, a jeden sedí u prosklené vitríny na sloupu. Místnost je jasně osvětlená. Jinak tam není nic.

„Masone, to je úžasné.“

„Poučil jsem se,“ řekne pyšně. „Přes ně neprojde nikdo. Nehnou se odtud, i kdyby vybuchla bomba.“

„Opravdu?“ zapochybuje John.

„Jistě. Jinak zaplatí ten květ a jdou do vězení. Podívejte se.“

Holmes se dychtivě skloní k vitríně. „Nádhera.“ Uprostřed sametového tmavomodrého polštářku leží nádherný blyštící květ. Watson se skloní. Krása. Holmes je zkoumá zkušeným okem.

„I podle toho, co mohu vidět, jsou nádherné. Podle kulatého dokonalého, směle mohu říct ideálního Peruzziho brusu, bych řekl, že je leštili v Amsterdamu, kde jsou nejlepší brusiči na světě. Odhadují, že tak významnou zakázku dostala společnost Coster Diamonds. Podle zabarvení, velikostí určitě pocházejí ze sibiřských dolů v Jakutské oblasti, bohužel nemohu odhadnout z kterého dolu přesně. Jsou známé svou velikostí, průzračnosti a taky vhodností pro zpracování ve šperkařství. Ne, každý kámen je k tomu vhodný. Musel to dělat umělec, možná dokonce sám velký Coster.  Ten květ má velkou hodnotu.“

„Hlavně je krásný, Holmesi.“

„To máte pravdu, Watsone.“ Narovná se a s obdivem se dívá na dokonale kulaté diamanty. Najednou se ozve křik. Všichni tři se otočí ke dveřím. Policisté netečně zdvihnou hlavy a potom se opět zadívají na vitrínu. Sherlock se pousměje. Opravdu vycepovaní. Nejspíš jim Mason nahnal pořádný strach. Důstojným krokem jde k případu. Dovnitř vtrhne policista. Uniformu na křivo a dýchá jako by sám běžel Diamantový závod.

„Co se stalo?“ vyhrkne Mason dřív, než mu stačí policista říct proč tu je.

„Vražda, pane Masone. Vražda!“

„Koho?“ optá se Sherlock Holmes dříve než White Mason.

„Jezdec pana Douglase. On ho našel,“ říká udýchaně. „Prej ho celou dobu hledal a nakonec ho našel pod senem ve stájích.“

„Půjdeme!“ rozhodne Mason a jde za policistou. Jdeme za ním. Vražda? Holmes povídal, že k něčemu takovému nemůže dojít. Proč zavraždili jezdce? Není nijak důležitý. Může ho nahradit někdo jiný. Jdou za Douglasem k místu činu. Vzpomene si na tajemný noční závod. Co to znamenalo?

„Pane doktore Watsone, budete asistovat?“ optá se zdvořile pan Mason. Mezi obočím výraznou rýhu. „Bude chvilku trvat, než pošleme pro svého doktora. Vražda – to nám chybělo.“

„Samozřejmě. Velmi rád.“ Další případ. Strážní se snaží uhlídat všechny zvědavce, aby nechodili k místu činu.

„Snažili jsme se, aby tam nikdo nechodil, ale je to frekventované místo,“ omlouvá se policista, který jim to oznámil. „Ranní čištění a krmení už proběhlo. Většina koní je v klidu. Tudy pane.“ Po hostech se nedívá.

Holmes a já vejdeme do čisté útulné stáje, kde to voní senem a pícninou. Holmes se rozhlédne po koních. Přimhouří oči. Nejsou nervózní. Naopak Goldie v klidu chroupe svůj ranní příděl stravy. Je vidět, že drahocenné klisny jsou oddělené do sebe třemi boxy, v nichž stojí doprovodní koně.

„Tudy. Tamhle v tom koutě. Úplně vzadu. Proto si ho nikdo nevšiml. Není důvod tam chodit.“ Douglas pokyne panu Holmesovi. Ten za ním vyrazí. Policisté ustoupí.

„Co jste zatím zjistili?“

„Jezdec se jmenuje John Kartowitz a pochází z malého městečka… Narciss, pane. Z jihu Spojených států. U pana Douglase je už deset let. Nejdřív pracoval ve stáji, potom, ale prej nerostl a vyšvihl se na jezdce. Má na kontě několik známých amerických závodů. Jako…“

„V pořádku. Pane Watsone, budete tak laskav.“

„Jistě.“ John se skloní k tělu. Nejdřív nahmatá puls. Je mrtvý. Ve vzduchu je doslova slyšet napětí. „Exitus,“ zazní verdikt stájemi. Nejdřív si ho prohlédne, jak leží. Tváří dolů do sena. Vypadá jako by spal, kdyby neměl obličej zabořený do sena. Kolem je rozházená sláma. Nad ním stojí Holmes a bedlivě sleduje Watsona a ohledání mrtvoly. Nespěchá na něj. Ví, že musí mu dát čas, stejně jako když on pátrá. Všímá si každé maličkosti. Rozházené seno, jedna noha neobuta, oděv v nepořádku. Zamyšleně ho pozoruje. Hne se a prohledává místo. Nikde. Jak si myslel.

Watson otočí muže na záda. Překvapeně zírá na roztříštěný obličej. Zamrká. Proč je tu tak málo krve? Potom mu dojde, že krev se vpila do sena. „Myslím, že je jasné co způsobilo jeho smrt.“

„Ano. Někdo mu roztříštil hlavu velmi nehezkým způsobem a my musíme zjistit, kdo to byl. Pane Masone, můžete na chvilku?“ Poodejdou.

„Ano, pane Holmesi? Nechápu to. Proč?“ zašeptá.

„Měl jsem se optat dřív, ale v jaké intervaly tu chodí strážní?“

„Co dvě hodiny důkladně vše objedou. Tady kolem by měli projít každou sudou hodinu. K tomu ve stáji jsou stájníci od koní, kdyby něco.“

„Dobře. Mohu mluvit s dnešními hlídači?“

„Jistěže. Kdo dnes v noci měl službu?“ Tři policisté se vrhnou kupředu. Jeden z nich má ještě neupravenou uniformu.

„Omlouvám se, pane, právě jsem vstal. Tady Deneb pro mě došel.“

„V pořádku. Můžete mi říct, jak dnes v noci probíhala služba?“

Watson zatím pokyne mužům. „Vyneste ho ven. Prohlédnu si ho. Pane Sarkozy, budete chtít ho ještě vidět?“

„Ne, viděl jsem vše, co jsem měl vidět. Děkuji za výbornou službu. Takže pánové, co se dnešní noci stalo? Byla brána zavřena?“

„Ano. Nezahlédl jsem, že by byla vytažena, ale je pravdou…“

„Omlouvám se, pane, ale kolem půlnoci byla vytažena,“ namítne muž s rozepnutou uniformou.

„Jméno?“

Dickens, pane. Dickens Jacub, pane. Jsem místní. Všiml jsem si, že prošlo několik koní, ale byla s nimi pan Lowle. Pan Mason říkal, že pokud je s nimi majitel, mohou procházet, jak chtějí. S úsměvem mi povídal, že jdou na trénink. Jelikož jsem vyrůstal uprostřed koní, vím, že trenéři mají divné metody jak vyhrát závody. Určitě bych to hlásil.“

Holmes si ho prohlíží. Menší hubený mladší muž s knírkem a světlé hnědými vlasy. Napadne ho, zda si uvědomuje, že stál blízko smrti. Zřejmě ne. Má štěstí.

„Udělal jsem něco špatně, pane?“ obrátí se na pana Masona.

„Všechno je v pořádku. Nechápu, proč šel, ale je pravdou, že majitelé mají volnost. Kdyby někdo chtěl jiný dovést koně, nepustili by ho, ale s majitelem mohou. Vymínili si to.“

„Samozřejmě. U brány nikdo nehlídá? A chtěl bych mluvit se strážným, který hlídal pana Loweleho,“ prohodí tiše k Masonovi.

„Hlídá. Dickensi, prosím zajděte za nimi. Hned je přiveďte. Myslíte, že v tu chvílí se někdo dostal dovnitř?“

„Ne. Chvilečku, jen se podívám na mrtvolu.“ Odejde k Watsonovi. Ten zamyšleně prohlíží ránu.

„Co to bylo?“

„Je to divné, ale vidíte tu špínu? Tipl bych si kámen. Vezmete kámen a jednoduše praštíte, ale musel by to být někdo zkušený. Ono se to zdá jednoduché, ale není.“

„Nemohl to někdo hodit?“

„Ne, nemyslím. I když by to mohlo být, ale byl to určitě kámen.“

„Děkuji, Watsone. Můžete ho odnést.“ Watson přikývne. Holmes vyrazí opět k policistům. Stojí tam dva další strážní, nikdo jiný. Ten co sledovala Siriuse není tu? Nejdřív se optá dvou strážných od brány.

„Nevšiml jste si ničeho zvláštního?“ Oba zavrtí hlavou. 

„Dobře a už jděte. Mohu se optat, byla dnes v noci otevřená brána?“

„Ano. Pan Lowle šel trénovat koně. Říkal, že při měsíčku je to nejlepší.“ Nechápavě pokrčí rameny. „Pan Mason povídal, že prej můžeme.“ Pokukují po mrtvém.

„Jak dlouho byla otevřená?“

„Krátce. Asi pět minut a potom, když se pan Lowle vracel.“ Holmes přikývne. Ti dva jsou ostřílení policisté už starší, ale kapsy se jim nadouvají Siriusovým zlatem. Dnes v noci měl Sirius bránu k dispozici. Nevyčítal by jim to, kdyby nedošlo k té vraždě.

„Dobře. Kdo našel mrtvého?“

„Pan Douglas. Je na zámku v knihovně.“

„Tak co?“ optá se Mason, když S Holmesem poodešel stranou.

„Pan Dickens nám prokázal nesmírnou službu, když uviděl pana Lowleho a jeho koně. Ty dva u brány vyměňte, hned a musíme zjistit, kde se vražda stala. Kde je hlídač pana Lowleho?“

Mason zrudne. „Omlouvám se, nechápu, co se to stalo. Spí. Samozřejmě bude potrestán.“

„Myslel jsem. Pan Sirius je všímavější než bych řekl. Nejspíš mu dal nějaký uspávací prostředek.“

„Cože? Jak to víte?“

„Nevšiml jste si toho? To nic. Ten jezdec, když ho zabili, byl napůl svlečený. To znamená, že nejspíš spal, když ho něco probudilo a uviděl něco tak důležitého, že vyběhl ven. Taky koně v stáji byli klidní. Dokonce žrali, to znamená, že se tam nic nestalo. Koně, zvlášť plnokrevníci jsou velmi citlivá zvířata a nemají rádi krev. Jistě někteří si na to zvyknou, ale tihle jsou velmi dobře chránění. Pana Kartowitze  zabili kamenem. Někde musí být a na něm musí být otisky krve. Pochybuji, že ho odnášeli. Jen nechápu, proč… Už vím. Zřejmě si mysleli, že si budeme myslet, že se zabil náhodně. Fïlutové. Nevšiml jste si toho. U mrtvoly byl žebřík. Proto byl v takovém místě. Šel nahoru. Spadl a byl konec.“

„Chápu. Dickensi pojďte se mnou. Já zatím půjdu se podívat do knihovny za panem Douglasem. Nesmírně rád se s ním seznámím. Mají skvělé zločince s otevřenou myslí,“ pousměje se. Watson se k němu připojí.

„Proč jste se neoptal, kdy nastala hodina úmrtí?“ optá se živě. „Zajímavý případ. Musela to být nesmírná rána.“

„Protože nastala mezi druhou a třetí noční hodinou.“

„Jak to víte?“ ozve se udiveně Watson. „Nechápu, jak to můžete vědět.“

„Zkušenosti, Watsone. Hodně jste mě toho naučil. „Dobrý den, omlouvám se, ale pan Douglas?“ Z pohovky se zvedne mladý vysoký muž v bezvadném černém obleku. Obličeji dominují chladné modré oči a orlí nos. Černé rovné vlasy mu sahají na ramena.

„Co chcete?“

„Omlouvám se, ale pan Mason mě požádal, abych mu pomohl s tou vraždou.“

„Jste snad policista?“

„Kdepak, mohu vám položit pár otázek?“

„Ne. Všechno jsem už řekl.“

„Jen jednu. V noci jste byl u sebe?“

„Jistěže, kde bych byl? Spal jsem. Může vám to dosvědčit můj komorník.“

„Chápu, děkuji.“ Holmes odejde.

„Zločin, Watsone je starý jako lidstvo sama. Se zločinem vnikla i lež. Ti dva v bráně lhali, až se jim prášilo z huby. Určitě od Zlostného Siriuse vzali zlato, proto brána byla Siriovi té noci k dispozici. Sirius miluje zločin stejně jako já, ale on je na druhé straně. Nemůže vyhrát obyčejným způsobem, chápete. Musí provádět machinace. Má to v žilách. Miluje to víc než závod. Kdyby nebylo Dickense a jeho zvědavosti, protože určitě měli vše vypočítané, nikdo by nepřišel na to, že v noci byl ven a brána otevřená. Nebýt dobrých duší, bylo by mnoho zločinů neodkrytých. Jen díky pilnému úsilí pana Masona se dozvíme, co se možná stálo. Možná opravdu najde kámen, kterým ho uhodili, a možná zjisti, kdo ještě je v tom případě zapletený. Je velmi spletitý a pomalu ani já se v tom nedokážu vyznat, co vše Sirius udělal, aby vyhrál.“

„Pane Holmesi, pane Holmesi! Našli jsme to. Prosím pojďte za námi. Dovolil jsem si ještě jednou prohlédnout tělo. Máte pravdu. Neskutečné, ale co viděl?“

„Našel jste ještě něco?“

„Ano. Holínku, kterou neměl nazutou, byla u jeho postele. Postel nebyla uklízena a ostatní povídali, že je velmi pořádný a sám si i stele. Všechny věci má vyrovnané a čisté. Taky se nám podařilo najít kámen. Byl hozený do křoví, ale prohledali jsme centimetr po centimetru. Bylo to nedaleko jeho okna. Zřejmě něco viděl, ale co a kdo ho zabil?“ Dojdou do místnosti, kde je holínka a kámen. Sherlock vezme lupu a pomaličku ho ze všech stran zkoumá.

„Vida.“

„Našel jste něco?“ optá se dychtivě Mason.

„Ani ne,“ spokojeně odvětí. „Je tam přesně to co tam má být. Krev a lidská kůže. Hnusný obrázek, když se na to díváte. Víte, je to o tom, jak člověk může zneužít jiného člověka, až k vraždě. Zašel až moc daleko. Vidíte tady to místo je úplně čisté. Krev zašpinila ruku, která kámen držela. Problém je, že on není vrahem. Je jím člověk, kterého využil.“

„Pak kdo?“

„Boty - boxer, který všude chodí za panem Lowlem.“

„Jak to víte?“

„Protože ten úder vedl zkušený boxer, který držel kámen v rukou. Je to smutné. Zřejmě se dostal s ním do hádky nebo něco viděl. Aby zamaskovali vraždu, odtáhl ho do kouta stáje k žebříku, abychom si mysleli, že spadl. Nebo spíš mu bylo to přikázáno.“

„Stále nechápu, pane Holmesi. Toho boxera rozhodně zatkneme.“

„Měl byste si pospíšit, protože nejspíš už je na útěku.“ Pan Mason rychle odejde a nechá je o samotě.

„Stejně to celé nechápu.“ Sherlock se k Watsonovi obrátí se smutným unaveným pohledem.

„Víte, Watsone, zločin mě fascinoval už jak malého. Kam až člověk zajde v touze získat pro sebe něco, co nemá. Kam až je ochoten zajít. Do teď Zlostný Sirius byl jen podvodníček možná velkého formátu, ale stále byl tak nějak v mezích, kdy jsem ho nechával být. Jenže zločin je jak temná chobotnice, která roztahuje své chapadla do všech směru a člověk, který je jí pohlcen klesá hloub a hloub. Čekal jsem, kdy překročí neviditelnou hranici a přesune se do temných pastí zločinu. Touha po Diamantovém květu způsobila, že onu neviditelnou hranici překročil.

Dnes v noci přikázal tomu boxerovi, aby zabil svědka. Nevím proč z jakého důvodu, možná že ani neměl důvod, i když si myslíme, že lidé jednají logicky… možná byl zklamán podvodnými závody. A on, ten muž to udělal. Zabil pro svého chlebodárce muže, který nic jim neudělal, jen vyběhl ven, aby chránil koně, kterého měl rád. Sirius totiž přestal věřit sám v sebe. Přestal věřit, že vyhraje závod.

V noci pod rouškou tmy si vypůjčil Goldie, vypůjčil si Juliet a Razie lorda Denninga. Chtěl vědět, zda jeho Miss Lazy je opravdu tak dobrá. Zdálo se mu, že závod nevyhraje. Toužil po tom květu, tak šíleně, že byl by schopen koně zavraždit. Přesto se tam udržel, protože jeho Miss se ukázala jako nejrychlejší.“

„Ale jak je dostal ven a proč přestal věřit? Přece by si někdo všiml, že odvádějí nejcennější z koní. Holmesi, to je nesmysl.“

„Ale je. Použil nejstarší cikánský trik na světě. Stačí přemalovat vápnem a máme tu místo černého koně, černou kobylku s punčoškami a hvězdou. Nevšiml jste si, že jeho vedoucí koně se nápadně podobají klisnám protivníků?“

„Oh jistě!“ zvolá udiveně Watson. Vzpomene si, jak viděl odvádět Miss Lazy s ostatními koňmi. „Neuvědomil jsem si to.“

Holmes nad tím mávne rukou. Mračí se.

„Takže takhle to bylo, ale proč proboha? Jen kvůli jednomu závodu? Co kdyby se jim něco stalo a John Kartowitz?“

„Jednoduché jako facka. V noci ho vzbudil zvuk kopyt. Nevšiml jste si, ale měl otevřené okno. Vyklonil se a uviděl svého koně vracet do stáje. Jezdce stejně jako stájníky neošidí kousek barvy. To jen náhodného diváka. Začal se oblékat, ale po chvilce toho nechal a šel dolu. Samozřejmě si neuvědomil, že se děje zločin. Zatímco pan Dickens měl štěstí, pan Kartowitz měl smůlu. Boxer vzal kámen a zabil ho. Možná, že začal být až moc hlasitý a Sirius dostal strach, že by mohl vzbudit zámek. Je možné, že se pojistil, že dal všem uspávací prášek, ale nemyslím si to. Spoléhal na to, že vzrušení z nadcházejícího závodu vykoná své. Nepřepokládal jsem, že k tomu dojde.“

Watson k němu přijde a položí mu ruku na rameno. „Nemůžete vědět vše. Náhodu neovlivníte.“

„Náhoda neexistuje. Pane Masone, našli jste ho?“ optá se dychtivě.

„Ano.“

Watson s Holmesem se k němu otočí.

„Bylo to snadné. Okamžitě jsem telegrafoval do sousedních městeček, aby když tak ho zadrželi. Našli jsme ho nedaleko vlakového nádraží.“

„Je mrtvý, že?“

Mason překvapeně zamrká. „Ano. Pustil se do našich chlapců. Nechápu proč. Byli jsme v přesile. Najednou se zapotácel a padl jak podťatý. Vůbec jsme nechápali, co se stalo. Prohlédli jsme si ho. Ruku ještě měl od krve. Ani se nesnažil ji očistit. Určitě to byl on. V kapse měl hodně peněz. Sto liber.“

„Mrtvice.“

„Nejspíš ano. Neříkal jsem, že vypadá už vysloužile? Stačilo málo, aby praskla mu nějaká žilka, a je konec. Je mi ho líto, na druhou stranu nic už neusvědčí Siriuse z toho, že on to přikázal. Myslím, že to vzdal, že chtěl, aby ho našli. Určitě by jim to řekl, ale potom mu pýcha nedovolila, aby ho zatkli. Porval se a zemřel tak jak žil. Ve rvačce.“

„Nebyl tam sám. Najdeme ostatní.“

„Budou mlčet, Watsone. Vsadím se, že všichni už odjeli. Zatraceně, zase mu to prošlo. Sto liber, Watsone, je cena za lidský život.“

„Musím vám velmi poděkovat. Bez vás bych tak rychle toho vraha nedostal. Zůstanete tu na závody?“

Holmes zvedne oči. Zděsím se svého přítele. Takový zarputilý výraz málokdy jsem u něj viděl. Chce ho dostat.

„Určitě. Nenechám si to ujít. Watsone, jdeme. Pane Masone, jste skvělý policista.“

Mason se začervená. „Děkuji moc. Toho Siriuse budeme hlídat jako oko v hlavě. Neřeknete ostatním majitelům o těch koních?“

„Ne. Nic se jim nestalo. Dnes určitě nebudou závodit. Možná se jen lehce projet. Ještě jednou, skvělá práce.“ Vyjde ven. Jde k stájím. Rozruch se už dávno uklidnil a na nádvoří před stájemi je opět klid. V tomto světě nevládnou lidé, ale koně. Vejdou dovnitř, pokynou policistům a dívají se na koně.

„Vsadíte si, Watsone?“

„Holmesi, víte, že nesázím a vy?“

„Určitě si vsadím na Juliet.“

Watson nechápavě k němu zvedne hlavu. „Na Juliet? Proč? Měl byste být patriotem.“

Holmes se pousměje. „Líbí se mi, Watsone. Půjdeme k dobré Annie a potom na procházku. Nechtěl jste jít na procházku?“

„To ano, ale copak to necháte jen tak být?“

Holmes se otočí k Johnovi. „Jednou se chytí sám a já u toho budu, ale teď bych se rád věnoval vám. Když jste mně sem táhnul takovou dálku, nerad bych, aby vaše úsilí vyšlo nazmar. Takže pane doktore, co mi doporučíte jako terapii?“

„Dlouhou procházku,“ řekne nemilosrdně John.

„Zklamal jste mě, Watsone. Myslel jsem, že máte větší fantazii, ale rád bych vám ukázal jeden experiment.“

„Ano?“

„Jistě. Stačí k tomu jenom vaše přítomnost.“

„Holmesi!“

Holmes se uculí, ale v očích má led. Když vyjdou za bránu, ohlédne se po bráně a zámku.

„Zahraju vám opus 26 od Svendsena!“

Watson nehnut zírá na Holmese. „Proboha, kdy jste je stihl vzít?“

„Manžel paní Annie, byl vášnivý houslista. S jejím dovolením jsem si je půjčil. Určitě se vám bude líbit.“ John se dívá na Holmese opět v saténovém županu s vyšívanými draky. Poslední dobou tíhne k všemu čínskému. Několikrát opět z něj cítil opium, protože je návykové, i když Holmes říká, že není pod jejím vlivem. Nelíbí se mu to. Po půlhodině usoudí, že opus může být nádherný, ovšem v podání někoho jiného. Drží hůl a přemýšlí, kdy mu dojde trpělivost.

„Hudba uklidňuje a pomáhá mi soustředit se.“

„Co kdybychom zašli do Covent Garden na operu?“

„Lákáte mě do pasti, Watsone? Víte, že úspěšně? Byl jsem zvědavý, kdy vám dojde trpělivost.“ Odloží housle a jde k němu. John ho pozoruje. Co chce dělat? Povzdechne si, když se mu posadí na kolena.

„Myslím, že menší zdravotní cvičení by mě i vám udělalo dobře, co myslíte?“ Políbí ho na tvář, sklouzne na rty.

„Určitě,“ zamumlá Watson. Zdá se, že vše se vrátilo do normálu, když rukama vklouzne pod župan. Opět pod ním nic nemá. Holmes mu rozepíná knoflíky, když zaslechnou klepot. Rychle se upraví a Holmes stojí nad Watsonem. Dívá se mu do klína. „Potřebujete nutně pomoci.“

„Vaše chyba,“ zavrčí. „Dále.“

„Přinesla jsem vám něco k večeři. Krásně hrajete, pane Holmesi.“

„Děkujeme.“

„Není za co. Ti duchové - bylo jich mnoho.“

„Opravdu?“ řekne lhostejně Holmes.

„Ano. Vy mi věříte, že. Jsou zlí.“

„Ano, moc zlí,“ pronese zamyšleně Holmes. „Děkujeme, paní Annie.“

„Cože!? Dodělat něco? Máte pravdu, čaj.“ Holmes s Watsonem pobaveně se dívají za dveřmi.

„Tak nevím, zda je paní Annie hluchá nebo to dělá.“

„Něco nevíte, Holmesi? Udivujete mě, ale podle mě každý, kdo prohlásí, že krásně hrajete je hluchý jako poleno.“

„To mám za to, že jsem vám nepomohl?“ optá se ublíženým hlasem. „Vynahradím vám to příště.“ V tom se otevřou dveře a dovnitř vpluje Annie s velkým podnosem. Položí na stůl. „Dobrou noc. Budu se dívat na duchy. Musím je zaříkávat.“

„Holmesi, proč tak staré chůvy dokážou přemoci nás dva jednou větou?“

John upije a vezme topinku. „Nevím. Zřejmě je to vámi.“ Holmes se nemilosrdně zadívá směrem k lesu a potom na Johna. „Ovšem ne vždy u toho se musí dělat hluk.“ Zakousne se do topinky. Watson se dívá na jeho oči a ruměnec, který je způsoben opět jeho neřestnými myšlenkami.

„Tak co?“ zašeptá a pohladí vztyčený úd.

Watson zamžiká. „Cože?“

Smích a rty, které opět vezmou úd do svého tepla.

„Zatraceně, ty ďáble.“

„Děkuji,“ olízne si rty. „Urazil byste mě, kdybyste mě nazval andělem.“

„Zbláznil jsem se a vy taky!“ políbí ho na rty a přitiskne. „Vsadím si na Lisabon.“ Holmes se rozesměje, ale úsměv mu ztuhne na rtech, když ucítí drobné polibky putující po těle. Štíhlá dlouhá ruka vjede do vlasů, které mu učarovaly už v prvním momentě. Chtěl by, aby to trvalo věčně, ale jakmile přestane, nudí ho to.

„Ano.“

„Děkuji za pochvalu, od tak velkého virtuosa, jakým jste…“

„Mlčte.“

„Ano.“ John se opět skloní ke klínu, který ho zve k hostině. Nikdy by neřekl, že ho to bude fascinovat, lákat, milovat. Jenže on ho miluje. Holmes stiskne rty, aby nevykřikl. John se zvedne a vítězoslavně se na něj podívá. Aspoň taky jednou nad ním má moc.

„Skvělé, Watsone. Jste prostě nejlepší,“ zamumlá nedbale. John pokrčí rameny. Posadí se vedle něj. Holmes mu položí hlavu do klína. Je mu jedno, že je nahý. „V takových momentech je mi svět ukradenej. Klidně by ho mohli rozkrást, zničit.“ John ho hladí po skráních a ve vlasech.

„Šedivý vlas.“

„Kde?“ vyskočí. Podívá se do zrcadla. „Hloupost. Vy jste mě chtěl poškádlit.“

„Trochu. Co bude zítra, Holmesi?“

„Zítra? Co já vím, co vymyslí pan Sirius Lowle? Rozhodně bych vám doporučil vzít zbraň.“

Watson se na něj podívá. „Zvažujete nebezpečí?“

„Nebezpečí bude pouze tehdy, pokud Miss Lazy prohraje,“ řekne trochu nedbale, ale v očích mu svítí tvrdý svit. John se zachvěje. Už několikrát si pomyslel, že by byl skvělým zločincem. Ne, on by byl skvělým kýmkoliv. I jako herec by se uživil, ale to by jeho skvělý mozek jen unavovalo, i když kdo ví.

„Nad čím přemýšlíte?“

John se nad ním skloní a políbí ho na rty. „Že byl byste skvělým v čemkoliv.“ Holmes neodpoví.

„Možná. Půjdeme spát. Závod začíná v deset.“ Zvedne se a přejde ke své posteli. Vyhlédne oknem. Watson se za něj postaví. V dálce se lesem mihotají drobná světýlka.

„Zítra,“ ozve se ledový hlas a ruka natažená v okně zatáhne závěs. John se zachvěje. Ten tón se mu nelíbí.

Ráno Watsonem probudí nešetrná ruka.

„Holmesi, vy jste už vzhůru.“ Holmes přikývne. „Jdeme. Musíme zaujmout dobrá místa.“ Watson vyskočí rázně jako voják, zvyklý vstávat v kteroukoliv hodinu. Obleče se.

„Oholím se, najím a kde jsou podle vás ta dobrá místa?“

„Samozřejmě u Diamantového květu, Watsone. Kde jinde bych mohl být.“

John se zastaví. „Holmesi, co máte za lubem?“

Holmes se zasměje, jako by mu někdo řekl dobrý vtip. U snídaně mu jenom řekne. „Nesázel bych rozhodně na Miss Lazy.“

„Stalo se jí něco?“

„Kdepak. Nic. Jen tak. Pojďte. Tak honem!“ popohání ho rozesmátý Holmes. Watson se pozastaví nad tím, co se stalo. Přece ještě večer byl zachmuřený, že šel z něj strach a najednou málem skáče radosti. Neobvykle. Jdou k louce. Už zdálky hraje hudba, stánky jsou rozeseté jako houby. Mezi nimi procházejí lidi, malí kluci i slečny květinářky nebo prodavačky s dobrotami, co mají na dřevěných tácech. 

„Možná bychom měli častěji hodit na dostihy. Nikde tak skvělé nepoznáte lidskou povahu jako v davech, kde se dá dobře skrýt. Podívejte se na tamtoho uličníka. Je to už jeho třetí peněženka. Má dobrý styl. Podívejte se, věštkyně. Nechcete znát svoji budoucnost, Watsone?“

„Já ji znám. Jsme s vámi nebo ne. Až dokonce.“

„Jste blázen, doktore.“

„Holmesi, co se stalo?“ Nic. Otočí se a vsadí si, aniž se podívá na Grey Anne.

„To je irský kůň. Výborná volba. Vsadím si na něj taky.“ Vytáhne libru a vsadí si. Oba se dívají, jak bookmakeři vyvolávají sázkové kurzy. Vede rozhodně Miss Lazy.

„Holmesi, to je divné.“

„Copak?“

„Nic, jen že je v kurzu 1:1. To znamená…“

„Ano. Není to hezké, ale panu Lowelovi nejde o peníze. Těch svými zločiny bude mít dost. Jeho duše touží po květu do své sbírky. Nejspíš ho vystaví na čestném místě a bude si ho po nocích prohlížet.“ Zamne rukama. „Není to hezké, když plány vycházejí podle vašich přání? A já nemám v plánu mu odevzdat Diamantový květ.“

„Nenávidíte ho.“

„Já? Ne.“ John si myslí o tom své. Nejspíš je naštvaný, že ho dostal, ale bylo to tak skutečně? Kdyby nezemřel ten boxer, potom by ho dostali. Koním se nic nestalo, takže ho za to nemohou zavřít. Za půjčení koní k závodům by ho nejspíš klepli přes prsty, i když kdo ví. Strašný člověk.

„Nebojte se, jeho šťastná hvězda právě zapadá. Podívejte se, už jsou tu. Nejsou nádherné? Vida pan Douglas si našel náhradu,“ prohodí. Watson si půjčí dalekohled a dívá se na zlatavého koně. Má pravdu, na klisně sedí někdo jiný. Nedaleko nich pod pečlivým dozorem trůní trofej pro vítěze tříleté klisny. Zahlédnou černou klisnu Juliete a rezatou Razie. Nastupují spořádaně. Nedaleko na tribuně postávají vzrušení majitelé. Koluje mezi nimi a dámami skleničky se šampaňským. Krásné oděvy přítomných dam oslňuji zraky, stejné jako černé pánů naopak. Na štíhlých rukách se blýskají drahokamy nesmírné ceny. Vysoký hlásek občas zalétne až k nim.

„Připomeňte mi, Watsone, že se nikdy se nemám oženit. Kdyby náhodou, dejte mi do ruky kus provazu. Ženy jsou…“

„Start!“ Oba se dychtivě zadívají na pole koní.

„Podívejte se, moje Grey Anne je vepředu. Bílá košile s třemi zelenými pruhy a Lazy pan Lowleho…“

„Zelená s modrou hvězdou… zaostává.“

„Cože? To není možné. Vždyť vyhrála noční závod.“ Oba dva se podívají na sinalého pana Loweleho.

„To ano. Zřejmě ji moc přetěžil,“ řekne spokojeně Holmes. Zadívá se na svého soka, který si zuřivě trhá pečlivě pěstovanou bradku.

„Holmesi, snad jste?“

„Ne. Tentokrát v tom prsty nemám, i když se vám přiznám, že strašně rád bych to provedl. Tohle zaonačil totiž pan…“ Jméno zanikne v hluku řvoucích sázkařů. Někteří strhli čepice a vztekle po nich šlapou. Někteří drží tikety se šťastným úsměvem a utíkají si vyzvednout výhru. Najednou se ozve výbuch. Watson se Holmesem se stejně jako ostatní přikrčí.

Holmes se ohlédne po Diamantovém květu. Pousměje se, když vidí, jak je sklo rozbíjeno a květ mizí v zlodějských prackách.

„Zastavte ho,“ křičí, ale sám Watsona drží za rukáv. I ostatní policisté se vlečou jako slimáci. Spíš si překážejí, než aby se vzmohli a chytli je. „Zloději! Chyťte je!“

„Vy se bavíte!“ řekne. „Jak můžete? Běžíme.“ Holmes vstane a rozhlédne se. Dav je v šoku. Musí toho využít dřív, než se vzpamatuje. Rozeběhne se a nevybíravě odstrčí každého, kdo mu stojí v cestě. Dostanou se na okraj davu.

„Pane Holmesi, jestli ho nezískáme nazpět, mohu jít do Toweru. Uvědomujete si, jakou má to hodnotu? Budu zničen.“ Říká pan White Mason. Je rozčilen na nejvyšší míru. Kolem sebe má asi deset policistů. „Záměrně jsem dovolil ukrást trofej. Stáhnou ze mě kůži, ale já vám věřím. Jste nejlepší detektiv na světě.“

„V pořádku. Půjdeme.“ Vede je do zámku. Za ním jdou policisté. Watson si překontroluje zbraň a vzpomene si na lístek. Kdo vlastně vyhrál? V tom mumraji si toho ani nevšiml. Bude to muset počkat.

Holmes naznačí ticho a potom na stáje. Skupinka ztuhne. Opravdu někdo tam je. Mason, Holmes a Watson se přiblíží.

„Je moje. Dostaneš peníze!“

„Tak to ne. Byla to moje akce. Nic nedostaneš. Potřebuji celý. Kvůli tomu kusu šutru jsem se zadlužil a zabil jsi mi nejlepšího jezdce. Proto dostanu ho celý nebo větší částku peněz.“

„To je mi jedno, ale chci ten květ.“

Mason se na ně podívá. Holmes přikývne. Tohle je jasné.

„Policie, stát!“ Pan Douglas a Lowel ztuhnou. Zpanikařeně se rozběhnou všemi směry, ale policisté mají, když východ obsazený. Lowel vyšplhá po žebříku nahoru. Nikdo nechápe, co tam chce dělat.

„Vy hlídejte dolu a zadek. Watsone, jdeme.“

„Co to nechat na policii?“ zasupí Watson, ale jde nahoru. Najednou práskne výstřel. „Mám ho dost.“ Vyskočí nahoru a běž vpřed.

Proto tě miluji, pomyslí si Holmes, když se dívá za neohroženým doktorem. Zlost z něj úplně sálá. Dívá se, jak skočí po Lowelovi. Má štěstí, že ten dobrý muž nemá revolver. Je to jeho blázínek. Nějak u dnes vynahradí svou lhostejnost. Jde k němu.

„Zdravím, Zlostný Siriusi. Jistě mě poznáváš.“

„Sherlock Holmes, nechť tě pohltí peklo! Tušil jsem, že někdo proti mně brojí. Kdybych věděl, že jsi to ty, dával bych větší pozor. Zatracená práce. Stejně nepůjdu do vězení.“

„Ale, ano,“ ujistí ho Holmes. „Půjdeš rovnou na šibenici, kam patříš.“ Watsona i Loweleho, kterému nasazují želízka, z toho zamrazí.

„Pane Holmesi, děkuji. Jsem opět vaším dlužníkem.“

„To je v pořádku, byl jsem tu na zdravotní dovolené. Nádherný kus výborné práce.“

„Pořád nechápu, co se vlastně stalo?“ nadhodí nenápadně Mason. Dívají se, jak odvádějí pana Lowleho.

„Vše se točí kolem diamantů, koní a Siriuse. Pan Sirius Lowle je velmi zlý člověk, který rád sbírá trofeje. Jedné noci, aby se utvrdil, že jeho klisna vyhraje, vyvede všechny koně přítomných pánu a uspořádá malý závod. Předtím ještě klisny trochu pozmění, aby nikdo se nedomyslel, že byli pryč. Jen náhodou má tři podobné. Samozřejmě jim měří čas.  Jeho klisna více odpočinutá, vítězí. Uklidněn jde do zámku, ale tam se vzbudí pan Kartowitze, která na něj zaútočí. Sirius rozkáže, aby ho jeho ochranka - ten boxer zabil. Ten to učiní. Tělo schovají do stáje, tak aby se myslelo, že se stala nehoda. Jenže se mu to nepovede. Koně jsou přilíš klidní. Boxer utíká. Brání se a umírá. Doktor jistě řekl, že to nevydržel. Douglas, který už jak víme je na mizině, dojde mu co se děje a spolčuje se Siriem. Otráví jeho koně, protože věří, že Miss Lazy je vítězkou závodu. Jenže to pan Lowle netuší. Je v šoku, že jeho kůň se potácí na konci závodního pole. Nechápe, kam se ztratila pověstná rychlost Miss Lazy. Ale ani kůň pana Douglase Goldie nevyhrává. Jenže oni chtějí mít diamanty. Už předtím se domluví, že kdyby vyhrál jiný kůň, květ ukradnou. Myslím, že byl to nápad pana Douglase. Pan Lowle souhlasí. Chce mít ten květ za každou cenu. Další závod se pojede až za deset let. Květ se má rozdělit na půlku, ale ani Douglas ani pan Lowle se ho nechtějí vzdát. Nejspíš by o něj svedli menší potyčku. Jsem rád a gratuluji, pane Masone k chycení nebezpečného pachatele. S panem Douglasem to bude horší, ale věřím, že úřady si poradí.“

„Bože to je spletité! Samozřejmě budou sedět, až zčernají. Ještě jednou děkuji. Co teď budete dělat?“ V ruce drží Dimantový květ nesmírné ceny.

„Teď? Nejspíš se budu procházet a dýchat zdravý venkovský vzduch,“ řekne značně otrávený.

„Počkat, kdo vyhrál?“

„Nebojte se, Watsone, Grey Anne skončila druhá. Vyhrála Juliet. Hrabě z Anjou musí být nadšený.“

„Škoda. A ti duchové byli Sirius?“

„Ano Vzteklý Sirius a ke konci, poslední den pan Douglas. Annie nebude rád, že její duchové zmizeli. Pane Masone, loučím se.“

„Určitě se ještě uvidíme.“ Nadzvedne klobouk a odchází. Holmes se vydá na zpáteční cestu. Největší ruch ustal.

„Byl to zajímavý případ.“

„Ano.“ Vejdou dovnitř.

„Bylo by hezké, kdyby paní Annie, chtěla odejít. Té její hluchotě nevěřím.“

„Holmesi, já myslel, že víte všechno. Paní Annie je na návštěvě u své sestry na druhém konci. Tak brzy se nevrátí.“

„Opravdu, Watsone? Vy mě stále něčím udivujete. Mohu se optat, jak pojmenujete tenhle případ?“

„Hm… rozptylujete mě.“

„Ano?“

„Případ Diamantového květu.“

„Zajímavý název,“ zamumlá Holmes s kravatou v ruce. Rozpustilé ji odhodí. „Teď, když radovánky skončily, není tu případ, zločinci pryč, musíte mě nějak zabavit.“

„Opět?“ Políbí ho.

„Měl jste vědět, co děláte, když mě unášíte.“

Věděl jsem to přesně. Jen ten případ… s tím jsem nepočítal.

Konec

Komentář