Zoufalá hra 4
Po ulici, která se už dávno vzpamatovala z války, jde klidným krokem mladý muž. Okolí si nevšímá a na tváři bez úsměvu, i přes jarní období, je vidět klid. Pískové blond vlasy, modré oči, vysoká postava přitahuje pozornost. Nejedna žena se za ním otočí, ale on i je ignoruje. Pod paží nese koženou hnědou aktovku. Jen málokdo si všimne, že voní novotou.
Muž se zastaví před vysokou novou budovou, která tu vyrostla po válce. Mimoděk si sáhne dozadu, jako by si chtěl něco upravit. Muž si jen nevrle pomyslí, že by se už měl odnaučit návykům z války, kdy si upravoval uniformu. Odhodlaně vejde dovnitř. Za pultem recepce sedí příjemná usměvavá žena. Tvář muže vykouzlí příjemný úsměv, ale v očích má chlad, možná i nástin únavy.
„Dobrý den, přejete si?“ Recepční sklouzne po štíhlé vysoké postavě.
„Dobrý den. Jmenuji se Hans Kloss a jdu na pohovor.“ Usměje se ještě víc.
Úsměv recepční se ještě o pár stupínku rozšíří. Hans přesně ví, na co myslí, ale popravdě někde někdy ztratil zájem o jakékoliv milostné dobrodružství. Ještě po válce občas si někoho našel, aspoň na pár noci, ale v posledních dvou letech už ani to ne. Jedině co ho zajímá, jsou lodě.
„Samozřejmě. Už na vás čekají. Prosím tamty dveře, potom jděte rovně. Vyčkejte, dokud si vás nezavolají.“
„Děkuji moc.“ Mrkne na ní. Žena se potěšeně zapýří. Hans jde dál už opět s nic neříkajícím výrazem. Otevře dveře, po tváři mu proběhne mírný údiv. Nečekal, že tu budou ještě jiní zájemci, ale ovládne se. Zdvořile je pozdraví. Rychle si vryje jejich tváře do paměti, uloží detaily, tak jak byl naučený. Všichni mlčí, tak položí si na kolena tašku a dívá se na protější stěnu. Napětí z čekání houstne. Hans zavře oči. Válka skončila, ale pro něj pokračuje dál. Kdyby jenom našel… ale dá se uniknout minulostí?
Tajně doufal, že unikl, že na něho zapomněli, když se tak dlouho nehlásili. S novými, skoro novými, protože minulost mu zůstala přišitá jak kůže, začal si budovat nový život v nenáviděné zemí. Možná i proto nikoho nemá, protože by ho musel nenávidět. S penězi a s papíry co dostal, našel si univerzitu, aby dokončil své vzdělání. Je neuvěřitelné, že i ten druhý měl stejné zájmy, ale na rozdíl od něj on přestal studovat a šel k abwheru. On by to nikdy neudělal. Vystudoval polytechniku s vyznamenáním. Bylo to trochu hořké vítězství, protože byl sám. Kdyby všechny neztratil ve válce, tak by tu událost rodina s ním oslavila, nejspíš i jeho přítelkyně. Tady odešel s diplomem v ruce, doma si otevřel víno, ani je nevypil a šel spát. Jako by to byl běžný den.
Možná kdyby pro něj válka skutečně skončila, potom by vše bylo jiné, ale bohužel nebyla.
Kontaktovali ho nedávno. Tajně doufal, že na něho zapomněli, ale jak vidno tajné služby ze svých rukou své lidi nepouštějí. V jednom okamžiku ho napadlo, že by mohl vše skončit. Něco se v něm vzepřelo a odložil konečné řešení. Dostal instrukce, aby přišel do téhle firmy a ucházel se tu o zaměstnání. Společnost se zabývá stavbami, proto tu možná je. Od mostů, přes letadla až po lodě. Všechny podklady se naučil zpaměti a spálil, jak byl zvyklý. Nechápe proč tu je, ale určitě má něco vyzvědět, proč jinak by dělali takové věci? Jestli se to povede, bude muset dát výpověď u Klause, u kterého pracoval na lodi.
Zatraceně, chtěl vidět, jak loď dokončují.
Dveře se otevřou. Všichni se k nim dychtivě otočí. Z místnosti vyjde starší muž. Vypadá vážně. Zavře dveře, když z ničeho nic spustí.
„Parchanti! Prej nejsem dobrej! Hlavně ten… Sbohem!“
Dveře se opět otevřou. Na chodbu vyjde žena v kalhotovém kostýmku, což se nevidí. Okamžitě všechny muže zaujme, i Hanse. Je krásná. Žena přeběhne pohledem uchazeče.
„David Raczek.“
Muž se zvedne. Hans pobaveně sleduje, jak nenápadně se upravuje. Dveře se opět zavřou.
„Asi to bude tvrdý,“ prohodí tichým hlasem muž po jeho levici. Posune si brýle na očích, v kterých jsou obavy.
Hans si pomyslí, že sice ano, ale tu práci dostane on. Musí. Neví, jestli mu pomohou nebo ne, ale musí ji získat. Nostalgický si vzpomene na profesora Gerhardta. Choval se k němu spíš otcovsky než jako k studentovi. Povídal: „Vy jednou něco dokážete a já jsem rád, že jsem vám mohl předat vše, co umím. Máte před sebou skvělou budoucnost, mladíku.“ Co by asi říkal, kdyby věděl kým je? Kým byl? Ve válce bylo vše jiné. Byl to boj. Tam dělal věci, které by normálně nedělal, ale je těžké v někom vidět nepřítele, když je mír. Nemá to rád, ale nevidí – kromě smrti jinou skulinu, která by mu dovolovala únik. Přesto, kdyby se měl rozhodnout znova, zda půjde špehovat Němce, neváhal by. V tom si je jistý.
Dveře se otevřou, muž vyjde. Je bledý jako plátno. To je tak těžké, pomyslí si nebo proč? Oba dva muži vedle znervózní. Cítí to. On nesmí. Nahrává mu to, protože pak mohou udělat chyby. Zdá se, že je poslední, když během té doby nikdo nepřišel. Žena opět pozve druhého muže. Dveře se zaklapnou jako od vězení.
„Výběr se dělá už týden. Jsem z Frankfurtu. Zatím jim nikdo nevyhovoval, ale podmínky, které nabízejí, jsou víc než výhodné.“
Hanse to udiví. Vždyť hledají jen obyčejného strojníka. Naštěstí to zvládá taky. Dřív pracoval v táboře, teď i na té lodi. Byl nejen jejím spolu konstruktérem, ale i dával dohromady jednotlivé díly. Zjistil, že ho to baví, když sledoval, jak pomalu roste. Klausovi zatím nic neřekl, ale bude muset. Pochopí to. Vrátí se zpět k podmínkám. Jeho nezajímají, protože by dělal i za malý peníz. Proč jenom ho nenechali na pokoji? Proč? V duchu kleje polsky. Podle něj prostě v němčině nadávat není ono.
„Potřebuji peníze. Mám velkou rodinu a čekáme další.“
„Aha.“
Na tváři muže se objeví úsměv. „Miluji ji. Vím, že bychom neměli mít jich tolik, ale máme děti strašně rádi. Doufám, že tu práci dostanu. Dělal jsem za války ve Francii v loděnicích na ponorky.“
Hans cítí, jak už má na jazyku otázku. Potom si připomene, že už není válka. „Bylo to zajímavé? Mně válka přerušila studia.“
„Kde?“
„Gdaňsk, polytechnika. Samozřejmě, že jsem už tam nemohl dokončit studia.“
„To je výborná univerzita. Jak dlouho?“
„Dva roky.“ Dál se nedostane, protože se otevřou dveře. Z nich vypochoduje brunátný muž a klidná žena. Stočí zrak na Hanse, potom na toho vedle. „Další,“ řekne lhostejně. Hanse napadne, zda už není tím unavená.
Muž vstane, jde do místnosti. Hans osamí. Pochopí, že je posledním z kandidátů. Zajímalo by ho, co vlastně požadují, ale pochybuje, že se to dozví. Přál by tomu muži, aby tu práci získal, ale bohužel musí ji získat on. Zatraceně, proč? Všechno šlo do pekla s příchodem Adama. V duchu se zasměje, když si uvědomí paralelu se slovem Adam jeho láska a první muž. Tak nějak je to pravdivé. Nebýt jeho, byl by život rozhodně klidnější. Přistihne se, že se slabě usmívá. Ne tím úsměvem, který se naučil před zrcadlem, ale svým vlastním. Uvolní se.
Co mu asi mohou udělat, kdyby nezískal to místo? Přece ho kvůli tomu nezastřelí. Nebo ano? Spíš by řekl, že se pokusí tam dostat někoho jiného. Stále nevychází. Bude čekat dál. Podívá se na hodinky. Už je tu skoro dvě hodiny, zjišťuje udiveně. Času má dost. Vzal si na ten den dovolenou.
Dveře se otevřou. Vyjde z nich spokojený muž. Povzbudivě se usměje. „Vybrali mě do užšího kola. Mám šanci.“
„Gratuluji.“ Podívá se na ženu.
„Pojďte dál.“
„Hodně štěstí,“ popřeje mu muž.
„Děkuji a pozdravujte paní s dětmi.“ Neví, co má čekat. Vejde dovnitř. Trochu ho překvapí, protože čekal stůl, několik lidi, kteří ohodnotí praxi, zkušenosti, vzdělání. Je pravdou, že kromě ženy jsou tu ještě dva muži, ale jinak nikdo.
„Dobrý den. Jmenuji se Hans Kloss. Zde jsou moje reference. Doteď jsem pracoval u Klause Vendera jako strojník i konstruktér.“ Položí desky z tašky na malý stoleček. Nikdo se ani nehne. Všichni ho hodnotí. Nemá odvahu se kolem sebe rozhlédnout, ale je to mužská pracovna, jakoby změněna pro dočasnou funkci hledání adepta na strojírenství. Je to šílenství. Neví, zda se má posadit nebo zůstat stát. Potom se posadí. Vypadá, že udělal dobře, ale stále nechávají papíry na pokoji.
Nakonec jeden z mužů se natáhne pro papíry. Otevře desky. Zběžně si je prohlédne. „Jaká je vaše praxe?“
„Po válce jsem vystudoval Hamburskou univerzitu polytechniky a strojírenství.“
„Před válkou?“
Hanse zamrazí. Proč se ptají? Má se přihlásit ke Gdaňské polytechnice? „Dva roky Gdaňská polytechnika.“
„Výborná univerzita. Jistě znáte profesora Krzysztofa Dzikiego.“
„Měl jsem čest u něj být tři semestry.“ Cítí, že to vyvolalo dobrý dojem. „Bohužel nevím, co se s ním stalo.“
„Chápu. A co válka?“
Hanse zastudí. Proč se ptají na válku? I když on by to asi taky udělal. „Kapitán abwheru,“ zahrčí neochotně.
Překvapení. Hans neví, zda kladné nebo záporné. Cítí kapku vodu na zádech. Nikdy se tak necítil. Ty mlčenlivé zvídavé tváře, jsou horší než gestapo, pomyslí si, a že ti uměli člověka rozebrat na kousky. No, on to taky zvládl. Mimoděk se otočí k velkému zrcadlu, skoro přes stěnu. Rychle pochopí, k čemu slouží. Otočí se zpět. Takže tihle jsou jen loutky. Ten pravý, který rozhoduje, sedí za zrcadlem stejně jako on, když poslouchal při výslechu pravého Hanse Klosse.
„A vaše současná praxe?“
Jako by mu někdo napověděl, na co se má ptát. Zamrazí ho z neznámého. Co je to za firmu, která používá zrcadla? „Klaus Vender. Má firmu Vender a syn. Pracoval jsem tam jako strojník i jako konstruktér.“
„Nebyl jste spokojený?“
„Byl, ale rád bych se podílel na něčem větším.“ Začíná být neklidný z toho neznámého.
„Rád cestujete?“
Zvláštní otázka, ale pokud by chtěli, aby cestoval po zemi – je tu snad kvůli tomu? Co má říct? V papírech rozvědky nic takového nebylo. Zase ho poslali naslepo. „Ano.“
„Svobodný?“
„Ano.“
Zazvoní telefon. Hans odolá nutkání se podívat na zrcadlo. Místo toho se podívá na ženu. Překvapí ho slabý úsměv. Vědí, že odhalil zrcadlo a líbí se jim to. Jsou z toho spokojení. Zatraceně, co je to za firmu? Vybírají strojníka nebo koho?
„Rozumím.“ Jediná odpověď. Muž se posadí zpět do křesla. Hans neví, co má dál dělat.
„Tak se opět vidíme, Hansi.“
Hans strne. Bojí se otočit. Hlas, který neslyšel léta, ale který v paměti mu stále vyvstává jako memento toho, co mohlo být a nebylo.
„Můžete jít. Děkuji.“
Muži i žena vstanou, odejdou. Hans najde odvahu vstát. Vzpomene si na tanec, když válka zuřila, na polibky, na vůní šeříku, na chuť lásky i rozlučky. Vše je to spojeno jen s jedním člověkem - Adamem.
„Adame.“ Vypadá stejně, jako, když ho viděl naposled. Jediné co chybí, je německá uniforma. „To je tvoje firma?“
„Ne. Společnosti. Pracují pro ni. Posaď se.“ Přistoupí k němu. Neodvažuje se ho dotknout a tak ho hltá pohledem. „Jsem rád, že jsi přežil.“
„Ano,“ řekne bolestně, když si vzpomene na dobytí Berlína. Čekal, že bude mít větší radost, ale vlastně byl vyhaslý. Vítězství oslavil, ale vše mělo takovou zvláštní pachuť. Hned na to se musel rozloučit a odejít do zóny ovládané Američany. Rok ho drželi, vyslýchali, propírali ze všech stran a on obstál. Dostal se z povalečné mašinérie nenávisti. Jak asi na tom byl Adam? Nemyslí si, že si prošel tím stejným peklem jako on.
„Nebylo to asi jednoduché,“ řekne Adam. Stojí opřený o mohutný starý psací stůl.
„Nebylo.“
Oba se na sebe dívají, jako by byli cizinci. Ve válce jejich úlohy byly přesně vyměřeny, ale teď je po válce. Nejsou tím, kým byli. Oba se bojí, že to co je pojilo, se někam vytratilo, že to bylo válečným běsem, který je dal k sobě. Přesto cítí se k sobě přitahování. Hans sevře opěradla židle. Zoufale s touhou a nepochopením: Co teď bude? Posadí se.
„Víš, kým jsem. Potřebuješ ještě tuhle maškarádu? Je po válce!“ optá se trochu neurvale. Najednou má strach zemřít.
„Zrcadlo? Maškaráda? Zajímavé, ale ano potřebuji, abych věděl, koho mám před sebou. Taky nechci, aby mě někdo viděl. Byl jsem překvapený, že jsi tady.“
„Ty jsi to nevěděl?“
Adam se zatváří pobaveně. „Ne. Vlastně je to náhoda, že jsem tu. Původně tu měl být někdo jiný. Jsem rád, že nemohl přijít.“
Hans s upřeným pohledem se na něj stále dívá. „Náhoda?“
„Ne, protože náhody neexistují. Vše ve vesmíru má své místo a čas. Nic není náhodné. Jestli ano, pak náhodu přivoláváme. Po válce jsem tě ztratil z dohledu. Zmizel jsi dokonale, ale stále jsi Hans Kloss. Proč ses nevrátil do své země? Hledal jsem tě tam.“
„Dobře víš,“ řekne kysele. Cítí, že s ním jako jediným člověkem nemusí nic skrývat, protože ví. Zná jeho, i jeho minulost. Ne celou, ale bylo by pošetilé si s ním hrát na schovávanou. On o něm toho ví méně než on. Kým jsi, Adame?
Adam k němu přistoupí, poklekne, obejme ho kolem těla. Vdechne jeho staro novou vůní. „Je mi to líto. Ani nevíš jak. Musel ses těšit a oni…“
Hans, který překvapeně ho sledoval, si vzpomene, že o tom snil. Proč musí dělat věci, po kterých toužil? Rukou mu vjede do plavých vlasů. Pohladí ho. Dva nemocní v objetí. Miluje ho. Celou dobu ho miloval a bude.
„Je mi to líto.“
„Nic se nedá dělat. Půjdu. Myslím, že moje přijetí je odloženo, ne?“
Adam zvedne hlavu, rty se usmívají, v očích nezbedný pohled. Hanse opět udiví jeho tvář. Jako by nezestárl ani o minutu, ale jak je to možné? „Doprovodím tě. Je po válce, můžeme si dělat, co chceme a já rád bych se s tebou miloval,“ vysloví nahlas, po čem oba touží.
Hans zamrká nad jeho přímočarostí, ale vzápětí si uvědomí, že i on si to přeje. „Ve válce to nebylo možné, ale teď? Stále jsem nepřítel.“
„Kašleme na to. Uděláme jednu bláznivinu! Nechceš?“ Nadzvedne se, aby dosáhl jeho úrovně. Obejme ho, vnímá jeho teplo. Když ho osvobodil z tábora, odkud nebylo úniku, myslel, že se nikdy neuvidí. Měl být potrestán za ten čin, ale nebyl. Stále ještě jeho prioritou je bezpečnost společnosti. Bál se, že Hans nezvládne dobytí Berlína, ale mýlil se. Když ho viděl napochodovat do místnosti, málem štěstím vybuchl. Hltal jeho štíhlou vysokou postavu, jeho vlasy, protože si dobře pamatoval jejích vůní i hebkost. Jeho dokonalé rysy a modré oči. Seděl, díval se a nevnímal nic z toho, co bylo řečeno. Bylo mu to jedno. Když pohovor končil, zasáhl. Věděl, že se jim zdá nevyhovující na pozici, kterou chtěli obsadit, ale nemohl ho nechat jen tak odejít. Bylo – je mu vše jedno. Našel ho. Našli se, opraví se. Tentokrát ho ze svého náručí nepustí.
„Chci, ale…“
„Necháme tomu volný průchod. Jak to bude, tak to bude, ano? Chyběl jsi mi, Hansi. Každou minutu, každou hodinu. Říkal jsem si: Co děláš? S kým jsi? Chtěl jsem tě pozorovat, co děláš. Půjdeme, ano.“
„Ano.“ Nebrání se a proč, když chce totéž? Stačila by mu jen jeho přítomnost. Vyjdou ven. Hans ještě sebere své reference. Vyjdou ven do vlídného podzimního sluníčka. Usmívají se, mlčí, jdou vedle sebe. Nebojí se, že je někdo přepadne, že budou mrtví jako kdysi.
„Bydlíš vůbec tady nebo někde jinde?“ optá se Adam.
„Nedaleko. Taky jsi mi chyběl. Pořád musím myslet na to, co jsem viděl.“
Adam se usměje. „Postavil jsi snad talířovou loď?“
„Ne. Není to možné. Loď musí být, ale hádám, že nemusí.“
„Správně, nemusí, ale já nejsem konstruktér.“
„Řekl jsem jim o tom.“ Podívá se na modrou oblohu se slabým jakoby zastřeným sluncem. Vezme Adamovu ruku do své. Je mu jedno, kdo to uvidí. Ve válce začal brát všechno jinak. Je sice už mír, ale pro něj ne. „Něco už věděli. Nepřekvapil jsem je.“
„Já vím, proto jsem ti ji ukázal, ale možná to k něčemu bude.“
„K čemu?“
Adam se usměje. „Jsi nebezpečný, víš o tom?“
Hans si vzpomene na válku. Proč musí pořád na ni vzpomínat, když by chtěl zapomenout. „Staszek,“ zamumlá z ničeho nic.
„Stanislav.“
Hans překvapeně zamrká. „Našel sis to.“
„A co sis myslel? Že nebudu se pídit po tvém pravém jméně?“ opáčí jemně.
Hans si pomyslí, že ano. Vytáhne klíče od staršího domu, který měl štěstí, že zůstal celý. Otevře těžká vrata. Sáhne po vypínači a jako pokaždé prokleje slabý svit. Nemá to rád, protože vytváří strašidelné stíny. „Do druhého patra.“ Jde k ozdobnému zábradlí, položí na ně ruku, když ucítí na té své jinou. Polkne. Začne si uvědomovat, co chce udělat.
„Odejdu,“ navrhne jemně Adam.
„Ne. Není to dobré zakončení našich setkání?“
Adam přimhouří oči. Co má za lubem? Jemné vymanění ze sevření, pohlazení klouby hřbet ruky. Uklidňující dotek, který ho vzruší. Jdou po schodech, když těsně před druhým patrem zhasne světlo. Šmátrají, až se dostanou na patro. „Je to pokaždé. Už jsem to říkal majiteli domu, ale nechce se mu nic dělat. Musel bys vyběhnout, abys to stihl,“ říká úplnou zbytečnost. Najde příslušný klíč, zastrčí do dveří. Bude se mu u něj líbit nebo ne? Není ani velký ani malý, i když možná nad poměry.
Ustoupí, pustí ho dovnitř. Byt je zalitý světlem z mnoha oken. Odloží klíče do košíčku. „Pojď dál. Není velký, ale vyhovuje mi. Dokonce tu teče teplá voda. Majitel chce dost peněz, ale šéf mi platí dobře.“ Povídá nesmysly, uvědomuje si to, ale nemůže přestat. Jako by chtěl říct vše, co si vůbec neřekli. „Nic o tobě nevím.“
„Jsem nezajímavé malé kolečko ve velkém.“ Přistoupí k oknu, odhrne záclonu. Chvilku pozoruje provoz. Otočí se, něžně se podívá na stojícího bezradného Hanse. Je úplně jiný než, když ho viděl předtím, ale je stále jeho osudem. Stále cítí, že s ním by mohl být šťastný. Jeho druhá polovina. Nikdy na to nevěřil.
„Myslím, že ne. Dáš si něco? Moc toho nemám, ale pivo mám.“
„Dám si.“ Sleduje ho, jak otevírá další dveře, zřejmě do kuchyně. Šramocení, ale nejde se podívat.
„Myslím, že lžeš. Nezměnil ses. Vypadáš stále stejně, jako když jsme se viděli naposled.“
„Mámení?“ zabručí rozpačitě Adam. O svém vzhledu se nehodlá s nikým bavit. Opět vykoukne z okna. Pousměje se, potom rychle obhlédne střechy, okna.
„Ne.“ Ucítí, jak k němu zezadu přistoupí. Lehounký polibek na odhalený krk. „Mám na to paměť. Vidím tě, jako bych měl před sebou fotografii.“
Adam odstoupí od okna, posadí se do křesla. Hans udělá to samé. Čeká, protože nic jiného nemůže udělat. „Jsem polák, narodil jsem se tam. Jeden čas jsem bydlel ve Varšavě. Miluji ji. Taky jsem dva roky pobýval v Gdaňsku. Po okupaci mě chytli nácci. Přiznal jsem se, že jsem studoval strojařinu. Paradoxně mi to zachránilo krk. Šoupli mě do Klajpedy, do jednoho pracovního tábora. Byl luxusní, to jsme si už tehdy dobře uvědomovali. S Pierrem, to byl francouzský komunista, jsme utekli. On mě ponoukal, abychom zkusili Sovětský svaz. Útěk se povedl, ale Pierra jsem nikdy neviděl.“
„Tam byl stvořen Hans Kloss.“
„Ano.“
„Neuvěřitelné.“
„Ano. Nikdy bych neřekl, že vydržím tak dlouho. Potkal jsem tě.“
„Začínám tvé chování chápat. To ve Varšavě nebyl německý agent, ale partyzán?“ řekne s jistotou. Hans mlčí. „Já jsem se narodil roku 1905.“
„To není…“
Adam se pousměje. „Roku… Proč to tu říkám, když to není důležité?“ Zvedne se z křesla, obejme ho kolem kolen, stejně jako v kanceláři jejich firmy. „Miluji tě, ale taky nemohu se nechat ovládat city. Uvažoval jsem. Víš, co je to povinnost.“
„Chceš mě zabít? Vlastně by mně to vyhovovalo. Proč ne? Ano vím to.“ Pohladí ho konejšivým pohybem po tváři. Miluje jeho oči, výrazné rysy. Nakloní se, políbí na rty. Polibek se prohloubí. Nebojují spolu, spíš se jejich jazyky proplétají v milostném pomalém rytmu. Vychutnávají si roky odloučení, kdy nebyli spolu. Připomínají si polibky, doteky, chuť vůní, které zažili. Paměť se jím vrací. Leží na koberci, židle jsou odstrčené. Uvažuji, jak přesně k sobě pasuji, ale i to je odsunuto. Hledí si do očí, pozorují toho druhého. Nic je nezajímá. Ruce pátravě hladí toho druhého, i když nejsou svlečeni. Přitisknou se k sobě. Na tvářích se objeví slzy.
„Jsem pitomec. Brečím,“ zamumlá Adam.
„Jsme dva.“ Otře si tváře o kabát toho druhého, ale nechává je téct. Je to jako konečné osvobození, pomyslí si. Přál by si takhle ležet do konce svých dní, ale svět je neúprosný. Hlásil se tehdy v Berlíně, ve Varšavě, v Sedlčanech, hlásí se i tady. Realita se děsivě přibližuje. „Jsem šťastný, neumím to lépe vyjádřit. Snad básník nebo spisovatel, ale nejsem jimi.“
„To je jedno. Chce se mi spát. S tebou v náručí. Nechci se ani milovat, jen chci tě cítit vedle sebe. Přitom…“ Prst na rtech ho přeruší.
„Tak to udělejme. Jeden den pro nás dva.“
„Den pro nás dva. Ano. Proč ne, ale budeme ležet tady?“ říká šibalsky Adam. „Máš tu nějakou postel, ne?“
„Proč ne? Je ti zima?“ Nadzvedne se na loktech. Něžně se dívá do tváře, která ho přitahovala už do začátku. Nechápe proč on. Nikdy netoužil po muži, nikdy o tom neuvažoval. Je to opravdu tím, že člověk má na světě druhou polovinu? Proč ale muž? Proč to nemůže být žena? Bylo by to o tolik lehčí.
„Není.“ Odmlčí se, dívá se mu do Hansovy tváře. „Přemýšlíš. O čem?“
„O tom, proč nejsi žena.“ Položí si hlavu na jeho hruď. Je spokojený. Nikdy se tak necítil. Možná proto, že mu naprosto věří? Zachránili si navzájem život. Je to snad proto?
„Chceš, abych byl ženou?“
„Ne, ani to nejde. Jen si říkám, že by bylo vše jednodušší.“
Adam mlčí, vnímá jeho tělo, jeho celého. Objímá ho rukou, hladí. Je zmatený, že mu stačí jen tohle, ale dobře si uvědomuje touhu, která je pod povrchem. Stačí jen málo a budou hořet vášní, ale nechce tuhle chvilku přerušovat. „Možná.“ Ještě mu to neřekne nebo ano. „Chci, abys pro nás pracoval.“
Hans se udiveně posadí. „Zbláznil ses?!“ vyjede ostře. „Vždyť by sis nasadil do firmy hned několik tajných služeb.“
Adam se ušklíbne. To je Hans. Do něj se zamiloval.
„Ani náhodou. To nedovolím. Jsou to hyeny, promiň,“ řekne nepřítomnému Jakubowskému. Vstane, přechází. Kouše si rty, což nikdy nedělal. Uklidní se. „Ne. Nahlásím spojce, že jsem neuspěl.“
„To je nebezpečná hra. Nejsi jediný, kdo se k nám pokoušel dostat.“
„Samozřejmě, že to vím. Nejsem blázen. Dobře vím o těch stínech, které jsou tam venku.“ Hans mávne směrem k oknu.
„Ty o nich víš? Myslel jsem… Zapomínám, kým jsi byl.“
Hans se na něj zpříma podívá. „Já jim pořád jsem. J 23, bylo moje krycí jméno,“ řekne to pyšně.
Adam se rozesměje.
„Nesměj se.“
„Promiň, ale víš, že tvé krycí jméno se objevilo i na mém stole?“ Zálibně si ho prohlíží. „Neuvěřitelné, že i mě dostane slavný J 23. Co chceš dělat? Proto jsi mě vzal za ruku?“
Hans přistoupí k oknu. Rychle omrkne situaci. Ten na rohu stále čte tu stejnou stránku a ten v okně s dívkou je ve stejné pozici. Povzdechne si – amatéři.
„Chceš se dostat z jejich pasti?“
Hans zavrtí hlavou. „To nejde. Strávíme tu noc.“
„Využíváš mě.“
Hans k němu přistoupí, políbí ho. „Tobě to nebude vadit, vím to, protože to je divadélko pro tamty.“ Přiloží si jeho ruku k srdci. „Chápeš?“ Polibek do dlaně.
„Jistěže. A na povel se umíš milovat?“
Hans zrudne. „Nemusím nic předstírat. Myslíš, že bych to dokázal?“
Adam nadzvedne obočí v němé otázce. Vezme ho do náruče. „Když už podívána, potom se vším všudy, ne?“
Hans štěstím přimhouří oči. „Proč ne? Důležitý jsi ty. Musíš se zachránit a pusť mě!“ Smích. Nejdřív jen pobublávající, potom sytý smích, který je oba přikryje jako peřina. Usmívají se, když se líbají. Smějí se, když se pomalu svlékají.
Sedí proti sobě, dívají se na své těla, na jizvy, které utržili. Pohladí je. Jsou vážní, ale šťastní. Miluji se pomalu i dravě, přestávají, mlčí, nic si neříkají. Hladí své utržené rány, léčí je. A každý další polibek, každý další dotek je k sobě poutá víc a víc. Leží ve tmě nepřikrytí, dívají si do očí, které se slabě lesknou. Pouto vytvořené v Berlíně konečně se pevně spojilo.
„Teď?“
„Myslím, že ano. Půjdeš, já tu zůstanu.“ Hans chladně kalkuluje. Tentokrát bude konec. Tuší to. Některé věci se nepromíjejí, ale on jich má dost. Možná tuhle hru opět vyhraje, možná ne, ale čert to vem!
„Mikrofony?“ Adam se obléká do obleku, v kterém přišel. Hans k němu přistoupí, dravě ho políbí. Nikdy by neřekl, že se mu milování s mužem bude líbit, ale pochybuje, že by to bylo takové s někým jiným.
„Ne. Našel bych je. Nic netuší. Musí být opatrní, protože ví, kdo jsem. Myslím, že se rozhodli mě obětovat. Nechápu, proč tvá společnost je tak důležitá, ale ani mě to nezajímá.“
„Já taky ne? Nezajímám tě?“ řekne rozverně. Zatočí se s ním po pokoji v rytmu valčíku. Usmívá se štěstím. „Netančili jsme, tak to musíme napravit. Rád s tebou tančím.“
„Blázne, jistěže zajímáš. Nezlob. Snažím se, abys to přežil. Dům má zadní východ. O něm budou vědět, ale netuší o jiném, ve sklepě. Proč tančíme?“ Ale dobře to ví – protože jeho náruč je to nejúžasnější místo.
Adam na něm obdivně spočine. „Chápu J 23. Protože je to správné, protože cítíme, že jsme úplní. Směšné takhle přemýšlet, ale s tebou není nic směšného. Jako by vše dávalo smysl,“ řekne zadumaně.
Hans se zamračí i přes jeho slova. Přestane tančit, protože ho to bolí, ale nedá se nic jiného dělat. Uvědomí si vůní milování, jeho vůní šeříku. Obrní se proti ní. Nesmí povolit. Jako kdysi zachraňoval své lidi z německého vězení, tak musí i jeho zachránit a pokud bude potřeba někoho zabít, udělá to.
„Zoufalá hra,“ zašeptá. Vzpomene si, že už to použil dříve, ale nevzpomíná si kdy. Je opět sám. Možná se někdy někde setkají. Taky je tu možnost, že ne.
„Hra? Proč ten divný název, Staszku?“
Hans zvedne hlavu. Neslyšel to jméno, kromě ze svých úst, už léta. „Krásně to říkáš. Musíme… Nechce se mi nic dělat. Strávil bych tak roky.“
Polibek na rty. „V mém náručí?“
„Ano.“ Nadechne se. Nikdy se nebál, ale to, že ho opět ztratí, ho vyvádí z míry a hlavně se bojí. „Sehni se, jdeme ke dveřím.“ Adam ho poslechne. Zamilovaně ho následuje. V duchu se usmívá, protože je nádherný. Teď když o něm ví, už z něj nespustí oči. Tentokrát udělá vše, aby ho ochránil.
Dveře se potichu otevřou, zavřou. Hans se přitiskne ke stěně, potom ukáže nahoru. Adam nadzdvihne v němém údivu oči. „Taky?“ dá najevo. Hans se ušklíbne. „Amatéři,“ vysloví tiše a pečlivě. Adam má co dělat, aby se nerozesmál. Má pravdu. Oproti někomu, kdo přežil celé roky jako špion v srdci abhweru musí být ten nejlepší. Pomalu, klidně sestupují dolů. Světlo nechají zhasnuté. Spoléhají se jenom na své smysly. Uslyší šramot – ztuhnou, ale je klid. Dojdou dolu. Hans vytáhne klíč, který předtím vzal z botníku. Otevře malé zašlé zrezivělé dveře. Zaskřípou. Oba ztuhnou, ale je klid. Po schodech sejdou dolů. Úzké schody jim na klidu nepřidávají. Když schody skončí, Hans nahmatá vypínač. Rozsvítí holou žárovku, která svým světlem zalije harampádí.
„Musel to být úkryt.“
„Ano.“ Vede ho dál. Odstraní dvě dřevěné bedny. Objeví se malá dvířka. „Nevím, k čemu to sloužilo, ale dostaneš se do malé místnůstky. Vede odtamtud žebřík nahoru. Poklop snadno nadzvedneš. Neboj se, dostaneš se daleko odtud. Ta chodba je dost dlouhá. Běž!“
Adam stojí, nehýbá se. „Půjdeš se mnou?“
„Už jsem ti řekl, že nemohu,“ řekne podrážděně.
„Nemiluješ mě?“
„Adame, nebuď osel. Dělal bych to kvůli nim?“
Adam nahne hlavu. „Ano.“
Hans se hořce usměje. Má pravdu. „Proto musíš jít.“ Adam k němu přistoupí. Natáhne ruku k milované tváři, potom ji stáhne. Usměje se, pak vleze do chodby. Za ním se zabouchnou dvířka. Adama ovane na chvilku strach, ale potom pokračuje dál. Po nekonečných minutách vyjde na vzduch. Nikdo si ho nevšimne. Nadechne se čistého vzduchu. Opráší si kalhoty, rozhlédne se. Hans měl pravdu. Je dost daleko, aby ho nikdo neviděl. Mávnutím ruky odchytí taxík. Nadiktuje mu adresu bytu jejich pobočky. Zavře oči. Je ukojený, ale k dokonalosti chybí jedna jediná věc - Staszek, ale bude souhlasit? Viděl mu na tváři, že si že myslí, že si dělá legrací s rokem 1905, ale on se tehdy opravdu narodil. Zbytek je těžko chápající, stejně jako společnost, pro kterou pracuje jako strážný. Usměje se. Bude souhlasit, ví to, protože viděl v jeho očích dychtivost, když mu ukazoval letadlo. Musí v to doufat, protože jinak je jediné východisko – smrt.
„Plukovníku Jakubowski, přišla zpráva.“ Ve dveřích stojí vysoký muž v nenápadném obleku. Jakubowski je na rozdíl od něj v uniformě sovětské armády.
„Dejte to sem!“ přikáže popudlivě, protože svého nového sekretáře nesnáší. Vezme desky a obočí mu vyjede nahoru. Hans Kloss. Otevře zprávu. Po chvilce četní se rozchechtá. Pohodí desky na stůl.
Mladý muž ho udiveně pozoruje. Co asi tam zajímavého stalo, že se směje? Věčně je načertěný a najednou taková reakce. Plácnutí ruky o stůl ho vyděsí.
„Dokázal to. Ten parchant to dokázal. Šikovný. Chytej!“ Vezme desky, hodí mu je. „Založ je jako ztracený, mrtvý. Jo to bude přesně ono mrtvý.“ Muž je vezme, vyjde na chodbu. Okamžitě do nich nahlédne. Mladý vysoký muž s přímým pohledem. Hans Kloss, agent v Německu. Nalistuje poslední zprávu. Stojí, čte. Jen nechápe co muže být zajímavého na požáru a následné smrti bezvýznamného agenta polské národností.
Jakubowski vytáhne láhev vodky, nalije si stakan a hodí ho do sebe. „Nevím, jak jsi to Staszku dokázal, ale Bůh tě opatruj. Jednou se projdeme po Varšavě.“ Hodí ji do sebe. Dnešní den přece jen je skvělý.
„Úžasné,“ zašeptá muž k druhému s obdivným pohledem na letadlo, které se tiše vznáší nad zemí. Potom mu ztvrdne pohled. „Chtěl bych ji vidět pod vodou, na vodě. Jde to? A to mám chránit?“
„Jako by na tom záležel život. Možná jednou bude chránit nejen tvůj, ale i druhých. Pod mořem?“ zadumá se. Nový rozměr. Ne nebesa, ale voda. Navrhne to společnosti. Vysoký plavovlasý muž obejme prvního kolem ramen. Přitiskne se k němu. Oba se dívají, jak letadlo se prudce vznáší k nebesům.
Konec příběhu muže Hanse Klosse.
