Zpěv pátý a půltý -2 Slavný Aineiás zle poraněný Diomédésem v bitvě vstává, aby se vrátil pro klisny, jemu srdci drahé. Cestou potkává jednoho z vůdců vojska Achájského.
Odysseus, syn Láertův, ten důvtipný rek Achájců, se zarazí.
Kdo je ten muž, jež nezná jeho, ni jeho slávu,
ni rod, ni matky - otce jeho. Je to snad cizinec nebo bůh?
Pak ale bozi jsou vševědoucí, proto to musí být nepřítel zdárný!
Rozezlí se mírně, jak se sluší na krále Ithaky, jež připlul s dvaceti dutými loďmi.
„Ty mi cizinče, řekni, kdo jsi. Já nepoznávám tě a já věru znám zde každého.
Musíš být nepřítel náš, Achájců, kteří zde ležíme.
Vyjev mi svou totožnost, neb tě zasáhne moje kopí všemocné!“
Aineiás váhá, ale nakonec řka.
Nemůže jinak než říct.
„Moje jméno ti nic neřekne, cizinče,
leč věz, že jsem Aineiás syn Achínův jemuž se vzdala z
nejsličnějších bohyň, Afrodíta spanilá.“
Bohyně zalkala, když poznala reka mocného, důvtipného.
Toť Odysseus mocný, zručný v umění házet kopí,
stejně jako střelbou z luku, a mečem nedostižný.
Válčit umí stejně jako řečnit a jeho duch je mazaný.
Mocný nepřítel pro jeho syna.
Rozhodnuta k němu přijde neviditelná bohyně sama.
Její bílá paže se k němu vznese a jemný závan dotkne se kůže reka Achájského.
Odysseus překvapeně hledí na spanilého jinocha,
jež krásou se nerovná ni mocnému
Achilleovi, jehož matkou je mocná Thetis.
Dlouhé vlasy stažené zlatým kroužkem, jež vydává sluneční svit,
jeho krásná tvář je rovna bohům a stejně tělo,
které je víc podobno bohům než smrtelníkům.
Přesto se v něm vzedme hněv nad tím, že zde je.
Připraví si mocné kopí, bez kterého nevychází.
Už je chce hodit, když si uvědomí jemný dotek a závan božské vůně.
Otočí se, ale jeho ochránkyně Pallas Athéna to není.
„Kdo je tu, jenže není smrtelníkem!
Ukaž se bohyně či bože: co žádáš po Odysseu, synu Láertovi?“
Zalekne se Aineás mocný to trójský rek, uslyšev to jméno hrozné.
Snad každý v Tróji zná to jméno, neboť on byl v poselství, jež tam přišlo.
Nejdřív by nenápadný, podobný spíše medvědu,
ale s prvním slovem proneseným, poznali, že on je nejvíce
obdařený božskými dary.
Jeho zlatoústá řeč perlila jako mořský příboj a zalévala je pravdou.
Byl to on, kdo zasel váhavost v některá srdce Trójanů.
Onen důvtipný mazaný silák, jehož patronkou byla
samotná bohyně, Pallas Athéna,
jejíž moudrosti a válečnému umění nic se nevyrovná.
Přesto v jeho srdci zažehl cit, který zůstal v něm -
hořel jasným plamenem, od prvního setkání.
Běduje, že ho nepoznal dřív, že mu prozradil své jméno.
„Pak patříme k nepřátelům!“ řka tato slova
a připravil si mocné kopí, leč v srdci má žal.
Bohyně se jemně skloní a vůně obklopí Odyssea, důvtipného reka.
Jeho kopí se skloní a v srdci se rozproudí touha milená k překrásnému mladíku.
Netuší, že ji vzbudila bohyně lásky, která chrání svého syna.
Udělá krok, praví: „Proč bychom měli bojovat, Aineiási?
Což bychom nemohli se podívat na temnou Nyx,
jež nás zalévá svými paprsky?“
To praví důvtipný muž, jež sleduje jediný cíl.
Je ohromený krásou cizince jež sem přišel.
V jeho slabinách se rozhořela žádost a srdce plane touhou.
V předtuše slasti se chvěje, jako strom v Zephyrově náručí,
V žilách proudí krev rychleji, touha jím cloumá
a on dychtí spojit své rty s mladíkovými,
ochutnat ten božský nektar, jež prý je předkládán samotným bohům.
Pít slastné výkřiky ze rtů milence božského, jež se svíjí na loži.
Touží po spojení s mladíkem krásným,
jemuž není rovno ni mezi bohy ni smrtelníky.
Nechť někdo řekne, že Ganymédes, ten zlatovlasý mladík,
co uchvátil samotného Dia je krásnější.
On řekne. „Kdeže!“
Jeho krása se nevyrovná kráse Aineia, syna Achínose a bohyně Afrodíty,
která se mu oddala pro jeho moc i krásu.
On je silnější než Apollón ten jasný lukostřelec!
Nic se nemůže vyrovnat jeho jiskrným černým očím,
Dlouhým půvabným údům, smělou tváři a hebké pokožce.
Slabinami mu proudí touha jako jed, zasetá bohyní Afrodítou,
jež se v milostných kouzlech vyzná jako žádná jiná.
„Uzavřeme mír na jednu noc, vždyť je krásná, že škoda je bojovat!
Spočiňme v jejím náručí milený reku, pod něžnými paprsky,
kdy nás laskavě přikryje svým rouchem temným.“
Tak řka, s napětím očekává, co Trójský rek slavný udělá.
Afrodíta, ta pokušitelka mezi bohyněmi největší,
se skloní k srdci svého syna a rozdmýchá žár, jež v něm hoří.
Se zalíbením se dívá na svého syna:
Je krásný, krásnější než měsíc samotný.
Těší se z lásky mezi nimi,
jako se těšila z lásky Parise a Heleny, manželky Achájského reka Meneláá,
toho mocného muže, jež roven bohům jest.
Leč teď je láska jako květ vyrostlý:
„Podívej se,“ šeptá něžně i rozkazovačně.
„Což není krásný svou postavou, hlasem smělým?
Jiskrné oči se dívají na tebe s touhou:
Běž synu a přijmi jeho pozvání k spojení pod rouchem temným
samotné Nyx, dceři Chaosu, co si vzala za muže svého bratra Ereba.
Spočiň pod její laskavou náručí a odevzdej se tomu muži,
jež rozkoš i lásku ti přinese.
Což není krásný svým vlasem, rty smělými,
pohledem strašným i něžným, postavou?
K tomu je význačného rodu muž.
Nemusíš se hanbit, že jeho touze i své podlehneš!“
Tak pravila jasná Afrodíta a v obou srdcích zažehla touhu nesmírnou.
Odhodil trójský rek Aineiás své mocné kopí, sundal přilbici
Afrodítou darovanou.
Odloží štít mocný, jež pro něj vykoval Héfaisots jasný.
Přistoupí k mocnému Achájskému reku.
V slabinách cítí žádost touhu po reku achájskému,
srdce plane ohněm milostným.
Touží spojit své rty s Odysseovými tím mocným rekem.
Odysseus odloží zbroj, až zůstane v tunice jemné -
jeho tělo touží po spojení s mladíkem překrásným.
V slabinách ho bodá touha, jež žádá uvolnění.
Jeho ruce se dotknou krásných vlasů Aíneiásových.
„Tvůj vlas věru je hebký jako ženský,
Leč krásnější než žena může mít.
Vůně ve mně bouří a žádá tebe. Co žádáš za jednu noc?“
Aineiás zrudne a rozezlen od něj odstoupí.
„Ty zpupný Áchájců reku!
Nežádám za sebe nic. Což by se něco mě mohlo rovnat?
Jsem snad zboží, které vyměníš na trhu?
Máš snad ve zvyku se o lásku handrkovat na tržišti jak prostý kmán?
Jdi k Hádu, Odyssese - jak jsi vypustit tu ohavnost ze svých krásných úst!“
Tak pravil rek trójský.
Odysseus se zasměje a zadrží ho stiskem mocným.
Rek trójský se ocitne v jeho náručí.
Cítí jeho vzedmuté mužství na svém pozadí a je mu libě.
Zvrátí hlavu, vystaví rozkošnou křivku krku jeho hladovému pohledu i rtům.
„Ba věru med je vůči tobě hořký. Jsi tisíckrát krásnější, než co jsem spatřil.
Nevyrovná se ti ani bůh ani smrtelník, já toužím pít z tebe onen božský nektar.“
Tak odvětí Odysseus, jehož zrak zamžený spočívá na křivce bělostné.
Rty se dotkne, saje, líbá tepající žílu touhou.
Aíneiás polichocen slovy se dotkne svého vzedmutého mužství.
„Hle, podívej se, jak na mě působíš!
Očekává tvé pozornosti, jako já celý.
Touží po tvé ruce, ústech Odyssee smělý.“
Tak vyzve ho, aby klesli společně na plášť
a bohyně Afrodíta je přikryje svým rouchem,
aby nikdo neviděl lásky vzplanuté.
Těší se Aíneias rek trójský z doteků lehkých,
Které bloudí po jeho kůži.
Těší se z polibků horkých, které bloudí po jeho těle.
Sténá pod pozornosti, jež ho zahrnuje Odysseus, muž skvělý.
Má pocit, že může letět jak bájný Ikaros.
Tiše vykřikne, když pocítí polibek na mužství,
a sladké rty ho vynesou do oblak,
že Olymp v celé kráse vidět může.
Nebrání se ničemu, co po něm jeho milenec věčný žádá.
Proč by se bránil neboť láska je posvátná.
Když si ho vezme a v těle jeho se rozhoří oheň neklamný,
Sténá a svírá v náručí, cizince, jemuž se odevzdal.
Plášť stejně jako země přijímá jeho krůpěje dychtivě.
„Polib mě a nechť zůstane válka doma.“
žádá tiše svého milence.
Odysseus, jehož ruce putují po těle reka trójského,
Zvedne hlavu a políbí ho na rty žádoucí.
„Jsi mi milenější něž kdokoliv jiný. Odejdi z Tróje,
městu milenému Diovi,
přijď do mého stanu, budeš mým druhem mileným.“
Prosí ho slavný rek danajský.
Jeho srdce plane obdivem, touhou i vášni nad krásným synem Afrodítiným.
Jeho ruce, rty, tělo se nemůže nasytit toho překrásného poloboha,
jež uvízl v tenatech lásky. Prosí, žádá, tělo hoří vášní nezměrnou.
Afrodíta bdí nad nimi, tiše radujíc se láskou,
která vzplanula na březích písčitých.
Vždyť jeden je její syn milený a druhý slavný rek danajský.
Což není bohyně lásky, jejíž činnost je nejkrásnější na světě?
Oba sou rovni bohům rodem i postavou, činy smělými.
Jaký by byl pár, touží po spojení jich dvou.
Svými božskými dary rozdmýchává jejich chtíč,
který v nich plane sílou nesmírnou.
I země, oblaky, moře se radují s projevů lásky.
A Aineiás, syn bohyně, přijímá dary,
které mu dává rek smělý.
Jeho tělo žádá, rozkazuje: Chci víc!
Slastně sténá pod přírazy těla rozkošného, jež mu slast dává.
Křičí, aniž by hlas byl slyšet pod rouchem Afroditíným,
Dává najevo, že není mu proti mysli láska Odysseova.
Přijímá jeho rty, ruce, i tělo skvostné,
Nemůže se nasytit Odysseovy lásky.
Odysseus svírá pevně boky hřebce mladého,
jehož krása ho omámila, dává mu vše a ještě víc,
když jeho hlas vykřikne slastí,
ztichne země i nebesa.
Úleva se rozlije žilami a on zmalátnělý se položí vedle milence svého.
Roztřesen navíjí na prst pramen temný, jehož vůně se nasytit nemůže.
Žilami mu koluje touha jako jed a zapomíná na vše.
Rozkoš mu dal nevídanou ten mladík neznámý,
jehož ve stanu by chtěl mít.
Do lože by se ukládali den co den, znavení bojem i cvičením.
Lásku by mu dokazoval večer co večer pod temnými křídly Nyx,
a ráno kdy svitem by jiskřivý zlatovlasý Hélios vyšel,
pak by ho polibkem probudil a žádal znovu důkazy lásky své.
Co na tom, že je nepřítelem Áchájců,
vždyť láska nezná hranic.
Chci ho mít v loži svém, když budu umdlen po boji lítém,
chci se na něj dívat u nohou svých, když hostinu uspořádám
probírat se jeho tmavým vlasem,
Laskat tělo překrásné.
On věru bude patřit pouze jemu!
„Rozkoš jsi mi dal, pane milený,
Rád bych byl ve tvém loži den co den a žádal lásky důkazy tvé,
leč nemohu.
Můj rod, můj původ mi v tom brání,
proto odejdi se mnou od břehu bělostných,
Od lodí dutých, tam kde domov můj slyne.“
Odysseus na něj s opovržením pohlédnuv, i praví příkře:
„Nabízíš mi cestu zrádce?
Pak věz, že jsem Odysseus, syn Láertův, co drží slovo,
a druha svého neopustí, když naň těžkosti dolehnou.“
„A tys žádal to samé po mně?
Rozvaž si svá slova, Odyssee, synu Láertův,
jsem synem bohyně lásky, což nevidíš?
Mám málo co ti dát?“ řka bolestně i něžně
se podívá na milence svého.
Jejich rty se v hněvu spojí, až bílé zuby o sebe narazí.
Těla horké žádoucí, se spojí láskou omamnou, divokou,
jak dva berani jež jsou v stádě sami.
Jejich láska planoucí září do dálky,
Těší srdce bohů i bohyň.
Afrodíta, ladných křivek praví:
„Hle vidíte důkaz mé moci“,
neboť i láska je mocnější než válka.“
Pyšná Pallas Athena se rozzlobí a přikročí k Afrodítě jasné.
„Tys mého miláčka, Odyssea, syna Láertova
obloudila kouzly svými, neb nikdy by se nespojil s nepřítelem svým.
Já nedovolím, abys ho odloudila Achájcům s dlouhými vlasy,
Jež udatně dobývají Tróju prokletou.
Odvedu svého miláčka od tvého, neb on patří mně, ne tobě!“
Afrodíta se rozzlobí, ale potom se uklidní a praví k bohyní znalé:
„Dělej, jak uznáš za vhodné, leč věz,
že láska v jejich srdcích plane.
Tu nezhasíš svým jedem moudrostí.
Oni patří mě, ne tobě!“
Dios sleduje tento mocný zápas i slova hněvivá.
„Klid mé dcery!“
A ony na něj pohlédly v očích rozpaky, ale i hněv.
„Svoje spory zde neřešte,
není tu holubník a mě bolí hlava.
Běžte a vyřešte to někde jinde.
Jen věz, má milená dcero:
Nezapomněla jsi proč syn Aináisův vyšel z bran mocných,
jež v oblibě mám?“
Zardí se bohyně smělá, lásky znalá,
spěchá na zem k dvojici v srdci žal.
Postaví se vedle postav zemdlených.
Lituje je budit ze spánku něžného,
který přichází po lásce vášnivě.
„Nenacházíš odvahy, sestro?“
Ozve se jedovatý hlas bohyně smělé.
Afrodíta sevře dlaně bělostné.
„Což nejsou krásní,
když ruce i nohy se ovijí kolem sebe jak liány pevné?
Není ti líto jich budit do krutého dne?
Jen pohlédni, jak sladce spí!
Rozkoš prožili právě, jaká je daná pouze bohům.
Nemáš slitování, sestro?
Nebo snad ještě máš zlost, že já jablko zlaté dostala?“
„Nemám, neboť jen kvůli tobě tu trpí,“ odvětí
Athény bohyně války znalá a kopím uhodí, až zem se zachvěje.
„Už dost, lži přes tvé rty jdou.
Nelituješ, vždyť válečné pole je místem tvým mileným.
Probudím je, ale věz, že jsou mí jako dva holubi bílí.“
Dotkne se skrání svého syna spanilého,
něžně šeptá, napovídá hlasem Árgénovým.
„Vstávej, reku trójský! Zapomněl jsi, proč tu jsi
nebo snad Odyssesus, ten důvtipný Áchajec ti zatemnil rozum?
Vstaň a dojdi pro své milené klisny.
Věz, že Poseidón ten nerudný bůh, zadržuje koráby duté,
by nemohli odvést klisny tvé. Netouží je vidět za mořem, steskem je umírat.
Přilbici Afrodítou darovanou, mocný štít vezmi do ruky –
dělal jej sám Héfaistos, kopí silné neminoucí se cíl vezmi do ruky.
Tak jdi jak jasný bůh, neb požehnání bohů máš!“
Tak mu šeptá za posměchu své sestry Afrodíta, bohyně krásných tvarů.
I otevře oči rek trójský, s tělem dychtícím po pozornosti milence, zapláče žalostně,
zvedne se z lože prostého, kde lásku zažil vášnivou.
Rozkoš mu tolik dalo, do něj se vpila jeho slast kanoucí.
Zde našel klid v duši, lásku.
Obleče se do zbroje jasné, meč silný připáše k pasu,
přilbici zlatou od Afrodíty vloží,
do ruky vezme štít mocný a kopí, kterým nikdy nemine cíl.
Skloní se k milenci a políbí ho na rty lkajíc, že rozloučit je nucen.
Odysseus, jemuž Morpheus na žádost Afrodíte té bohyně milostné,
potřel víčka spánek hlubokým,
sladce se usmívá zemdlen v loži po zápase milostném.
Zdá se mu sen o mladíku skvostném,
o rozkoši jež se vpila v zem chladnou.
Sen nekonečný, jež v srdci mu plane a v slabinách tepe.
Když sen milený je přetrhnutý zářící postavou,
V které poznává svou ochránkyni Pallas Athénu, tu bohyni znalou,
Jež ho nikdy na holičkách nenechala.
Je podobná obru a její tvář přísná je,
Zlobí se, ale proč, nechápe syn Láertů, mazaný Odysseus.
„Vstávej anebo Aineiás ten syn proradný, jež je vůdcem Trójanů,
odvede Achájcům silné skvělé klisny.
Což jsi mu podlehl jako ženě?
Jsem rozhněvaná, synu Láertův.“
Aineiás, syn Anchísův jde jak mladý bůh k břehům,
kde slyší své klisny naříkat.
Rozhněvá se nad proradností Áchajců,
rozpřáhne se kopím a silně je hodí směrem k lodím černým.
Kopí řízené Afrodítou, bohyní jasnou, se zabodne do černé lodí,
jež přivezla Áchajce vyplenit to skvělé město.
Zachvátila Áchajce bázeň a rozprchli se jak stádo holoubat, před sokolem dravým.
Aineás zvolá mocným hlasem, jež hřmí táborem rozespalým.
„To jsem já! Aineiás, syn Anchísův, jež si pro své klisny přišel.“
Uhodil kopím o štít mocný, až zem zaduněla.
Strach zachvátil blízké Danajce, jež se probudili.
Klisny poznavší svého pána, zařechtali,
až moře se potěšilo nad tím radostným zvukem.
Vezme je za uzdy zlaté i vede je pryč od lodí dutých.
Leč Diómedés miláček to bohů, hrdina toho dne,
co Pandora, reka znakomitého, skolil svým kopím.
i přes zranění hodí silným kopí, avšak to mine reka slavného.
Odysseus s hněvem v srdci se dívá na svého milence krásného.
Jeho tělo se chvěje žádosti, jeho žílami proudí krev otrávená láskou.
Napřáhne kopí po muži, z něhož sál nektar božský.
Hněvem zaslepený hodí kopí po tom, kterému nabízel lože své i stan svůj.
Kopí hnané hněvem i láskou blíží se k spanilému mladíkovi.
Leč kopí jakoby síla neviditelná ho zastaví
a zlomí se vejpůl, až zem se zatřese.
„Toť musí být zásah bohů!“ šeptají si Achájci, kteří to vidí.
I zalekne se Odysseus, vždyť chtěl zabít toho,
jež mu lásku svou dal a sdílel společně lože.
Prosté bylo, ale o to zářivější a vášnivější,
posvěcené samotnou bohyní, jejíž dary se neodmítá.
Rozezlila se Pallas Athéna převelice, že soutěž krásy nevyhrála,
že ji odvedla miláčka jehož v úctě chovala.
„Hoď, Odyssee ještě jedno toto mocné kopí a věz,
že trefíš toho smělce!“
I Odysseus vezme kopí bohů, napřáhne se rovný v té chvílí Arésovi, bohu války.
Hodí je po milenci krásném, jehož tělo si bral na lůžku prostém.
I kopí letí řízeno rozhněvanou bohyní,
ale i kopí bohů všemocné se zachvěje, zasténá jako bouře větrná,
skloní se a spadne k nohám klisnám rychlým.
Pohlédnou na sebe rekové oba,
vyšlou svými zraky jasnými myšlenky o touze své.
Klisny hrábnou kopyty a zadívají se moudrými očima po svém veliteli.
Vyhoupne se na hřbet silný Trójský rek.
Pobídne patami klisnou skvělou, rychlou z rodu koní Diových.
Rozeběhnou se k městu mocnému jak okřídlení koně,
a z jejich pohybu mají radost nejen trójane, kteří je uzřeli, ale i nepřátelé.
„To jsou klisny Tróovi a s nimi Aineiís mocný!“ vykřikne někdo z hradeb!
Proběhnou klisny branou,
u níž bdí nejušlechtilejší z reků, samotný Hector miláček Diův.
Zavře se brána mocna a schová lásku Odysseovu,
Jež v tu chvílí přisahá.
„Ty mocná jedinečná bohyně, jež v umění válečném jsi nedostižná,
pomoz mi dobýt toto město mocné,
nechť se potěšíme s ženami na trójských ložích,
jako se těší Paris s Helenou jasnou.
Nechť vyloupíme poklady a odvezme je do domu.
Za korbou mého vozu půjdou spanilé klisny Tróovi
a jejich vůdce Aineiás, syn Anchísův a bohyně Afrodíte,
nechť zaplatí za pokoření, jež se dostalo tobě i mě!“
Pallas Athéna ráda vyslechne jeho žádost,
neb se sloučilo s jejím přáním.
„Splním ti tvé přání, Odyssee, synu Láertův,
Neb jsi mi ze všech smrtelníků nejmilejší.
Aineiás půjde za tvým vozem jako ten nejposlednější.
Potěšíš se s ženami trójskými a odvezeš poklady nemalé.“
Jasné přání se rozletělo mezi Áchajci a naplnilo jejich srdce radosti.
Hotoví se opět k bitvě další, jako každého rána,
jen Odysseus spí na lůžku prostém, na plášti,
jež je poskvrněn jejich láskou krátkou.
Sní o mladíku překrásném, jež je synem bohyně spanilé.
Srdce toužebně čeká na den,
kdy dobude Tróju - město výstavní a ještě jednou ho spatří.
Pako vezme ho za ruku krásnou a ulehnou spolu na lože prosté,
které bude chránit rouchem svým - bohyně lásky.
