Shounen - ai povídky

                                     Dovolená na rajském ostrově

  „Yuki podívej se! Není to nádhera?“ Shuichi strká leták Yukimu před nos. Ten se bez zájmu na něho podívá a vyfoukne kouř z cigarety. Zrovna pokračuje ve svém nové knížce a Shuichi jako vždy, ne vždy, ale dost často ignoruje. Zkusí se ponořit zpět do děje, ale nakonec to vzdá. Jak jednou začne...

  „Ukaž!“ vzdá to a vezme leták. Prohlíží si nabídku a vypadá opravdu lákávě. Osamělý pustý ostrov s velkým domem, malým přístavištěm a s nádhérně bílou pláži.

  „Víš. Nikde jsme nebyli od té doby co se známe a tobě by dovolená  prospěla. Mohl bys načerpat tam novou inspiraci a já..“ zmizí a obejví se v potápěčském obleku a šnorchlem. Yuki se na něj dívá chvilku skrz brýle. Je pravda, že by potřeboval vypadnout z města. Měl by tam větší klid a Shuichi přes den by se zabavil a v noci... vlahý větřík. Prohlédne si znovu leták. Dole je připsáno: Obsluha velmi diskrétní. Hmm cena je dost vysoká, ale po úspěchu poslední knihy Rozloučení si to může dovolit a Shuichi taky.

  „Dobře.“

  „Dobře? Jééé Yukiiii ty jsi tak hodnýýýý!“ Yuki se podívá do jeho roztoužených oči. Možná by na chvilku... shodí ho na koberec a položí se na něj. Začne líbat. Druhou rukou si sundá brýle.

  „Mám chvilku čas co bys řekl“ políbí ho a umlčí jeho protesty. Shuichi si vzdychne. Tolik  Yukiho miluje. Oplácí mu polibky a pomalu se navzájem svlékají.

  Za hodnou chvili oba leží na koberci a Shuichi hladí Yukiho. Jsou spolu, tak dlouho a on pořád nechápe, že zrovna on je jeho milencem a dokonce to prohlásil veřejně. Vzdychne si.

  „Copak je? Už jsem ti řekl, že pojedeme. Víš máš pravdu, že potřebujeme změnu. Jen tak mimochodem neuhání tě poslední dobou Touma o schůzku? Copak chce?“

  „No víš Yuki... mám tě tolik ráááád!“ Yuki si povzdechne když vidí jeho oddaný pohled štěněte. Co pak má dělat? Přece nemůže být zlý, i když chce. Přitáhne si ho do náruče.

  „Odjedeme hned zítra, ano. Musím říct svému redaktorovi a spoustě lidi a ty bys měl taky říct, že zmizíš se mnou.“ Znovu ho políbí. „A teď budu muset trochu psát. Víš jak mně tlačí termíny.“

  „Já vím a zatím půjdu nakupovat. Potřebuji toho tolik!“ Chytne se za hlavu a vyrazí. V poslední chvílí se zarazí a zavolá: „Klíče!“ Yuki slyší jen prásknutí dveří, obraz sletí dolu a on se konečně  ponoří do děje. Ponoří se tak důkladně do děje a psaní, že neslyší jak se do bytu pomalu stěhuji různé věci. Oblečením začíná a konče skafandrem, malou lodi a dalšími věcmi potřebnými k životu na pustém ostrově.

  Yuki se spokojeně protáhne a podívá se na hromadu popsaných stránek. V noci udělal pěkný kus práce a má chuť na cigaretu.Zašátrá po krabičce. Prázdná. Zvedne se židle a ještě jednou se protáhne. Jde ke dveřím a chce otevřít. Nejde. Zkusí ještě jednou a pak zatlačí. Ještě kousek a dveře se pootevřou.

  „Shuichi!“ řekne hlasitě.

  „Yukiii já jsem tak šťastný. Kde jsi?“

  „V pracovně Shuichi a mám potíže se odtud dostat.“

  „Jé promiň Yukiii, ale nakupoval jsem a podívej co jsem ti koupil“ prostrčí škvírou balíček. Yuki ho rozbalí a zezelená stejně jako žabičky na plavkách. Tak ohavnou věc na sebe nevezme ani náhodou. Rozhlédne se kolem sebe.

  „Jak se ti líbí Yukii? Mám podobné!“ Yuki drží tu příšernost v rukou a myslí si jak je dobře, že budou na ostrově sami.

  „Mohl bys odstranit ty věci ode dveří?“

  „Počkej chvilku Yukii! Hned to bude!“ Yuki stojí se založenými rukama o dveře a touží po cigaretě. Slyší supění a funění a z ničeho nic se dveře otevřou a on spadne na Shuichiho. Ten z něho vstane a se zájmem podívá na hromadu věci v obýváku. Zakroutí hlavou. Jak to jen mohl sem naskládat? Přejde to mlčky a snaží se obejít tu hromadu, aby se dostal ke krabičce s cigaretami. Zakopne o míč a bábovičky. Odsune je. Večer vysvětlí Shuichimu, že některé věci jsou zbytečné a nebudou tam tak dlouho, aby je využili. Vezme krabičku a vytáhne cigaretu. Otočí se k Shuichimu a mlčky se na něho dívá.

  „Shuichi, víš“ raději to vyřídí hned. „Tolik věci nepotřebujeme.“

  „Ani tohle?“ vytáhne nafukovací kruh v podobě kachny.

  „Ty neumíš plavat?“

  „No víš, Yuki...“ sedí s nafukovacím kruhem kolem těla a mele palci. Najednou se rozbrečí. „Neumím!“ Yuki k němu přistoupí.

  „Tak já tě naučím plavat.“

  „Opravdu. Ty jsi, tááák....“

  „Už přestaň. Půjdu zamluvit let na ten ostrov. Jsem rád, že pojedeme na dovolenou. Potřebujeme si odpočinout. Budeme jen tam my dva a tyhle věci rozhodně nepotřebujeme. Mám tebe a ty máš mně ...“ Dívá se do rozzářených oči Schuichiho.

  „Máš jako vždy pravdu!“ Vezme věci a začne je házet z okna ven. Yuki se zvedne a jde do ložnice. Potřebuje si po té noci trochu odpočinout.

  Druhý den naloží kufry do auta a jedou k letadlu. Vše je zařízené. Shuichi táhne tři velké kufry a nafukovací kachničku pod paží, kterou odmítl nechat doma. Yuki nechápe jak se mu tam ještě k těm kufrum mohla vejít a absolutně nechápe co v nich všechno má. Nasednou do letadla a za chvilku roluji na přistávací dráze.

  „Tady píši“ otočí se na Shuichiho těsně k němu přilepeného“ že po letu nás tam odvezou lodi.“

  „Ano Yuki.“

  „Dům je velký. Dvacet ložnic, velká společenská místnost, knihovna s krbem... vypadá to na velké sídlo. Taky je tam jachta, krásná pláž na koupání, čistá průzračná voda, vypadá to Shuichi na dokonalou dovolenou. Obsluha je jeden starší manželský pár. Ten nám nebude  vadit.“

  „Nebude Yuki.“ Trochu se odtáhne. „Možná tam načerpáme inspirací a poslední dobou  mám takový divný pocit. Jsem rád, že tam jedeme.“ Usměje se. „Nevadí ti, když si zdřímnu?“

  „Ne jistěže ne. Let bude docela dlouhý. Ostrů...“ spí. Skloní se k němu, vytáhne deku a přikryje ho. Podívá se ven z okénka. Modrá obloha a pod nimi se už objevilo moře. Tentokrát Shuichi měl dobrý nápad. Začne vzpomínat jak mu vpadl do života jak uragán. Doslova a do písmene. Možná doteď nechápe proč zrovna on ho tolik zaujal, ale ví, že přináší do jeho života radost a zpestření tak trochu jeho nudného života. V žlutých očích se mu objeví hřejivý výraz vyhrazený jen pro Shuichiho. Začne se usmívat. Neměl to lehké a on mu to neusnadnil. Novináři, Ayake a jeho sestra a švagr. Je div, že to vůbec všechno vydržel. Možná i kvůli tomu ho má rád.

  „Yuki...“ otočí se k němu. Pořád spí. Ve spánku vypadá tak klidně a ne jako Calamity Jane v kalhotách. I když ty taky nosila. Dotkne se ho. A přitom ho vzrušuje a dovolí mu si dělat s nim co chce. Narozdíl od kachničky v Shuichiho zvazadlech on veze něco jiného a plavky nebudou vůbec potřebovat. Už vidí jak je rudý jak rak a pak, aby mu udělal radost, tak si je nevezme. Musí to nějak zaonačit. Má rád sex a Shuichi mu dokonale vyhovuje. Povzdechne si možná by měl si taky zdřímnout jinak ho bude muset probudit a po tom šíleném nákupu potřebuje si odpočinout. Podívá se opět ven z okénka. Zavře oči a pohodlně se opře. Na rtech mu pohrává malý smlsný úsměv.

  „Pane už jsme tady.“ Yukim někdo lomcuje a on otevře oči. Nad ním se sklání letuška s hřejivým úsměvem a vše slibujícím pohledem. Automaticky se podívá vedle sebe.

  „Pan Shindo je v kokpitu, ale za dvacet minut budeme přistávát. Nechcete nějak pomoci?“ se skloní ještě víc k němu. ´Další´ pomyslí si Yuki a úsměv mu mrzne.

  „Děkuji, ne. Rád bych si dal kávu.“ S ledovým úsměvem se na ni podívá. Té povadné úsměv z odmítnutí, ale jde uvařit kávu.

  „Yukii, tam je to tak zajímavé. Nikdy jsem ještě nebyl u toho jak se pilotuje.“ Yuki pomalu upiji kávu. Poslouchá s úsměvem vyprávění Shuichiho.

  „Slečno letuško, sodovku prosím“ řekne si mezi vyprávěním Shuichi.

  „Tady pane Shindo. Jsem velkou obdivovatelkou vašich pisníček!“ vyhrkne. Ten zrůžoví. Yuki na něho úkosem pohlédne. Letuška mu strká blog s tužkou. Shuichi vystrčí jazyk a podepíše se rozmáchlým podpisem. Zářivě se usmívá. Yuki pozoruje jak letuška se na něho okouzleně dívá.

  „Nemusíš se na ni tak dívat.“

  „Ale Yukii je to můj fanoušek musím rozdávat podpisy. A víš dobře....“

  „Já vím. Promiň mi.“ V takových chvílich pochybuje. Kdyby mu tolikrát neřekl, že ho miluje asi by už dávno ně nějakou žárlil.

  „Yuki je ti něco?“ Shuichi mu pohladí ruku.

  „Ne nic to jen takové myšlenky.“

  „To jsem rád. Celých čtrnáct dní jen s tebou.“ Yuki si pomyslí jak mu září oči. Má v nich hvězdy. Ne Shuichi ho neopustí. Oba cítí jak přistávaji. Vyvlečou kufry a jdou k velké jachtě.

  „Dobrý den pane Eiri, pane Shindo. Jmenuji se kapitán Oujiri Misako a je mi cti mít Vás na palubě.“ Oba zíraji na velkou jachtu. Yuki si pomyslí, že je až moc velká na tak krátkou plavbu. Námořnicí jim odeberou kufry a dají do kajut. Za chvilku Shuichi vyběhne na palubu, kde je bazén.

  „Yukii pojď se podívat. To je nádhera!“ Yuki vyjde klidněji za nim. Na očích má sluneční brýle a zamyšleně se dívá na bazén.

  „Víš ještě před dvěma roky a než jsem tě poznal, tak o tomhle jsem snil. O tom, že jsem slavným, že mám spoustu fanoušků o jachtách a podobně a teď, když to mám je to tak vše divné.“ Stojí u zábradlí a dívá se na moře a vlny, které se odrážejí od boku lodě.

  „Tvrdě jsi pracoval.“

  „Ano.“ Ucítí jak ho Yuki  obejme kolem ramen.

  „Ale Yuki jsou tu lidi.“ Yuki se zasměje. Ještě po tak dlouhé době a on se červená. Políbí ho.

  „A co má být?“

  „Jdu se vykoupat!“ vyvleče se a po cestě sundává kalhoty. Yuki se otřese, když vidí plavky v kytičky. Zavře oči a už jen slyší cáknutí.

  „AAAAAUUU!“ zařeve Shuichi a vyskočí. Yuki se podívá co se zas děje. Shuichi poskakuje a drží se ua břicho. „To pálí! To pálí!“ křičí. Yuki přijde blíž.

  „Cos proboha dělal?“

  „Jen jsem tam chtěl skočit, víš jako ti závodnicí v televizi.“ Nadechne se  a líčí co bylo dál.“ Tak jsem se přichystal, přesně jako oni, opravdu, ale... nějak mi to nevyšlo.

  „Pojď se opalovat a až budeme na ostrově sami, tak tě naučím plavat.“

  „Jasně Yukii. Co jen budeš chtít.“

  „Yukii a budou tam ryby?“

  „Jistě, že budou.“

  „A mohu nějaku ulovit?“

  „Jestli máš harpunu tak proč ne.“

  „A sníš ji, když ji uvařím?“

  „No máme tam nějakou obsluhu přece se nebudeme namáhat. Oni nám ji udělají.“

  „Takže ode mně nechceš?“

  „Dobře sním ji.“ V duchu se otřese.´Doufám, že ji nechytí.´

  „Ty Yuki a jsou tam krabi?“

  „No to nevím a jak jsi přišel na kraby?“

  „No víš já se jich bojím.“ Vyleze z něho.

  „Acha, ale krabi  se jedí, nemusíš se jich bát.“

  „Když myslíš Yuki a Yuki opravdu?“

  „Ano Shuichi.“ Někdy mám pocit, že je dítě. Velké dítě. To jsou ti umělci.

  „Já se jich fakt bojím.“

  „A proč se jich bojíš?“

  „No Kumagoro mi ho posledně strčil do...“ začervená se.

  „Kam?“

  „Do kalhot. On byl živý Yukiii! Že mně ochráníš!“ Visí mu na krku a brečí.

  „Jistěže tě ochráním!“ uklidňuje Yuki Shuichiho. Je příjemné ho tak držet. Shuichi se pomalu uklidni a lehne si na lehátko.

  „Nádherný den, nemyslíš?“

  „To je pravda.“ Vypadá tak zadumaně. Něco se mu určitě stalo, ale co? Shuichi si povzdechne a otočí se na bok. Dívá se na Yukiho. Stále ho překvapuje, že je sním. S někým takovým jako je on. To například Ayake? To je jiná. Je krásná a je žena. Někdy by si přál být něčím víc. Má ho vůbec rád? Ta otázka na Shuichiho dotírá stále víc a častěji. Odežene ji a zářivě se usměje.

 „Půjdu se trochu vymáhat. Tady by krabi neměli být, že.“ Yuki na to neodpoví. Zrovna čte knihu vyhlášeného autora a musí říct, že se u ni nudí. Otočí se a dívá se jak se jde koupat nebo spíš smočit na dně, kde je málo vody. Dívá se jak zamyšleně sedí na kraji bazénu a máchá si v něm nohy.

  „Pane Eiri za chvilku tam budeme. Chcete ho vidět.“ Naklání se k němu kapitán. Zná pasažéry i to co se o nich vypráví.

  „Kde? Kde? „ přilítné Shuichi od bazénu, který zaslechne pár posledních slov.“Jak daleko?“

  „Prosím pojďte se mnou.“ Oba vyrazí za nim a Yuki si prohliží nenápadně Shuichiho postavu. Vede je na příď a podává jim dalekohled. Trochu nenápadně se přitiskne k Shuichimu.

  „Myslím kapitáne, že Vás tady nepotřebujeme.“ Ten se v duchu ušklíbne a jde pryč.

  „Yuki ty v tom dalekohledu vypadáš tak divně!“ Shuichi se zalyká smíchy.

  „To je tím, že máš dalekohled na očích a díváš se na mně.“ Snaží se ovládnout záchvat mírné žárlivosti. Přece nic nedělal. Nebo jo?

  „Ale je úžasný. Stejný jako na tom obrázku a  podívej tam je malá jachta a tam vykukuje dům. Nádherá! Měli jsme si vyrazit někam už dávno.“

  „Kdy jsi byl na nějaké dovolené?“

  „No počkej... já nevím Yuki. Pořád je co dělat a jedna pisníčka, pak nové album a koncerty...“odloží dalekohled a opře se o zábradlí.

  „No vida tak budeme jezdit každý rok, ne?“

  „Yukiiiii opravdu. Já...“ otočí se a mlčí. Neví co říct. „Podívej ptáci.“

  „Racci a ta jachta je jola. To znamená malá jachta.“

  „Ty toho víš. Jsi o hodně chytřejší než já.“

  „To není pravda Shuichi ty zas dobře zpíváš.“

  „Dííííky Yukii.“ Popadne ho kolem krku a dá mu pusu. Yuki ho obejme a přitiskne ho k sobě.

  „Už tam budeme.“ Ozve se hlas kapitána. ´Nemám ho rád´ v mžiku se rozhodne Yuki. Pustí Shuichiho z náruče.

  „Jistě kapitáne už jdeme.“ Shuichi naprosto vše ignorujíc pozoruje jak se bliží k ostrovu.

  „Shuichi odlož ten dalekohled. Jsme tam!“ Křikne mu do ucha, když vidí, že nijak moc nereaguje. Shuichimu vypadne dalkohled z rukou a pustí ho do moře. Něco po něm chňapne a nechá být. Nejraději by skočil Yukimu kolem krku, ale kapitán ho znervózňuje. Přece jen na veřejnosti.  

  „Zavazadla už máte vynesená a jen čekáme na to až přistaneme.“ Yuki přikývne a jdou se Shuichim na bok jachty. Dívají se jak jachta je obratně vmanevrováná  co nejblíž břehu. Slyší spouštět kotvu a za chvilku je vyhozený můstek. Na břehu je čeká pár v černém a nějaké vozítko. ´Asi služebnictvo´pomysli si, Yuki.

  „Přeji Vám krásný pobyt na Rajském ostrově.“ Shuichi vyběhne ven a zastaví se u zavazadel.

  „A Vám kapitáne šťastnou cestu.“

  „Děkuji“ ukloní se a Yuki vyjde ven.

  „Vítejte pane Eiri, pane Shindo. Moje paní se jmenuje Ayamé a Já jsem Shiro Misaki.“ Starší pár s laskavými obličeji a v černém oblečení se obřadně ukloní.

  „Děkujeme Vám.“

  „Doufám, že se Vám na Rajském ostrově bude líbit...“ Yuki zaslechne zvuk a otočí se k moři. Jachta odplouvá.

  „Ona tady nezůstane?“

  „Ne pane Eiri. Jen Vás sem dovezla. Vše je připraveno. Prosím můžete jít za náma?“ Shuichi už táhne druhý kufr k vozíku. Yuki dá tam svoje zavazadlo a oba nastoupí za tím... jak se vlastně jmenuji? napadne Yukiho. Nějak v tom odjezdu jachty to zapomněl.

  „Tak jsme tady. Prosím buďte tady jako doma.“

  „To jste tady jen Vy dva? Na tak velký dům musí být hodně práce.“

  „Ne přilíš pane. Udržujeme ho vchodu celý rok a moje paní je vynikající kuchařka. Připraví Vám co jen si řeknete.“ Ta se hluboce ukloní. Yuki přikývne. V letáku to taky psali. Spolu otevřou dveře.

  „Páni!“ vyhrkne Yuki. To je něco! Hala a k tomu schodiště. Všechno tak luxusní. Až moc luxusní. Vypadá to spíš na nějaké soukromé sídlo než na dům, kam se jede na dovolenou. Ale když jsou tady, tak tu zůstanou. Dívá se jak Shuichi táhne svoje kufry s vyplazeným jazykem. Docela mu závidí tu jeho nevyčerpatelnou energii.

  „Yukii je tu skvělé, ne.“

  „Jistě. Kdybychom se chtěli dostat na břeh?“

  „Jednou týdne se sem vozí vše co potřebujeme, tak jedině tak.“ Zavrtí hlavou. Kdyby to bylo v knize napadlo by ho... smrtelná past, kdy je někdo pozve a pak jednoho po druhém něco nebo někdo ze společnosti likviduje.

  „Nelibí se Vám tady pane Eiri?“

  „Kdepak. Vše je v pořádku!“ a snaží se ze sebe setřást předtuchu.

  „Prosím pojďte dál. Ukážu Vám vaše pokoje. Moje paní Vám zatím připraví nějaké občerstvení. To na jachtě je strašné. Kapitánův kuchař to je úplná hrůza.“ Yuki si pomyslí, že kapitánův kuchař vaří skvělé. No uvidíme.

  „Yukiiii podívej se ta je velká!“ Yuki uznale přeměří nejdřív pohledem velkou postel do které by se vešly čtyři osoby, velké okno se záclony a závěsy a pak jak Shuichi leží na té posteli rozvalený a spokojeně se usmívá.

  „Děkujeme, myslíte, že můžete něco naservírovat tak za hodinku?“

  „Jak si přejete. Chcete vzbudit?“ Když vidí nenápadné zavrtění hlavou, tiše zavře dveře a Yuki přistoupí k posteli. Shuichi se zvedne do sedu.

  „Yukii je ti...“ začervená se, když si všimne, že si rozepíná košili.

  „Co myslíš, že mi je?“

  „Je přece den!“ snaží se ho odstrčit.

  „Aaaa?“ stáhne mu triko a políbí ho.

  „Nic, Yuki.“ Obejme ho kolem krku a přitáhne si ho k sobě blíž.

  „Yuki co si o nás pomysli?“ po dlouhé chvilce se nad Yukim nachýlí nahá postava Shuichiho.

  „Ti mně vůbec nezajímají. Zajímáš mně jen ty.“  Zvedne se a jde otevřít balkon.

  „Yukiii“ táhne ho zpět Shuichi do ložnice. „Co když tě někdo uvidí?“

  „Nikdo kromě nás na ostrově není.“ Přitáhne si ho k sobě. „Mám ohromně rád, když mi nahé tělo laskají tvoje ruce a sluneční paprsky.“ Zašeptá mu do ucha Yuki roztouženě.

  „Děláš si ze mně legraci.“ Shuichi se začervená a snaží se ho odstrčit.

  „Shuichi to bych nedokázal a jdeme si něco sníst a pak k moři.“

  „Ano!“ vykřikne a objeví se v plavkách s kytičkama a šnorchlem. ´Ty plavky musí pryč. Nemohu se dívat na ty kytky.´ pomyslí si zoufale Yuki, ale nedá na sobě nic znát.

  „Zatím si vezmi něco na sebe a jdeme se najíst. Mám hlad.“

  „Já taky!“ Shuichi se k němu zezadu přibliží a kousne ho do ucha. Vyskočí a zaječí. Yuki si zacpe uši. „Takhle velký!“ Odtancuje do druhého pokoje a za chvilku přijde oblečený.

  Po nemalé chvilce dole v jídelně. „Musím uznat, tak tohle je prvotřídní jídlo.“ Yuki si pochvaluje. Má rád dobré jídlo.

  „Je tak dobré!“ Shuichi má v jedné ruce vidličku s něčím nabodnutým a v puse jídlo.

  „Yukiiii zachraň mně!“ Yuki pustí vše co má v ruce dívá se jak vidlička s něčím letí do kouta a on drží klepajícího se Shuicho v náručí. Prstem ukazuje směrem ke dveřím. „Bojím se.“

  „Pane?“ Yuki se otočí a vidí na podnose velkého kraba a usmívající se Ayamé.

  „Odneste to!“ přikáže Yuki, který drží třesoucího se Shuichiho na kolenou.

  „Jsem zbabělec, promiň.“ Yuki ho drží a hýčká v náručí. Je to příjemné. Nevšimne si jak se té milé paní zablýskne v očích.

  „Nejsi. Každý se něčeho bojí.“ S jemným úsměvem povídá Yuki.

  „I ty Yuki?“ Shuichi si otře oči od slz a přivine se k němu blíž.

  „Jistě, že ano. Nemám rád pavouky.“ Nebojí se, ale něco mu musí říct.

  „Júúú pavouci.“ Ty jeho velké oči zbožňuje. „Ty se fakt bojíš pavouků?“ Shuichi má své fialkové oči otevřené do široká.

  „No jsou tak nehezcí a chlupatí a ty nohy s kusadly.“ Yuki se dívá do jeho oči. Tak sladkých nádherných, mohl by...

  „Ahoj!“ Kolem projde Hiro s Ayake. Jsou zahleděni jen do sebe, sednou si na vzdálený konec stolu od všech a drží se za ruce. Už přes rok oficiálně spolu hodí.

  „Zdar. Jak se vede? Mám hlad jak vlk?“ K-san kolem nich projde v zelených plavkách s košili a harpunou. Posadí se ke stolu a začne likvidovat jednu rybu za druhou. Černé brýle má ve dlouhých blond vlasech. Yuki se Shuichim dívají s otevřenými ústy a nevědí co říct na to jak tady defiluje skupina Bad Luck a ostatní jejich známí.

  „Děláte hluk. Moc velký hluk, ale Kumagoro je spokojený. Krásný počasí, krásný pláže a to jídlo...“ za nimi se objeví rozzářený růžový králík a neméně rozzářený  Ruyichiho.

  „Aaaaa!“ Shuichi s Yukim se vyděsí. S vykřikem a děsem v očích vyletí od stolu. Dívají se na celou skupinu Bad luck s připlouživším se Sakanem, který jen zvedne pravici a zahuhlá „Hai!“

  „Zdar Shuichi konečně jsi dorazil. Ježíš mám hlad. Někdo vedle mně dělal takový hluk.“ Fujisaka se samozřejmosti si sedne ke stolu. Shuichi se podívá po červenajícím se Yukim. Přísahal by, že to neumí.

  „Jedu pryč.“ Yuki se otočí k východu.

  „Tak to ne!“ Dveře od jídelny se rozrazí a v nich stojí Touma s obvyklým kloboukem a ledovým úsměvem ve tváří.

  „Touma?!“ Vykřiknou různé hlasy v jídelně s různou intonací. Od žalostného až po naprostý nezájem.

  „Pane já za nic nemohu. Mohu pryč prosíím! Jsem jen neschopný manažéér!“ Sakano klečí před ním na kolenou a potoky slz zaplavuji místnost. Ostatní ho naprosto ignoruji.

  „Konečně mám Vás všechny i tebe Yuki.“ Chladně oznámí Touma ve dveřích. Yuki se podívá na zkoprnělého Shuichiho.

  „Toumo to je špatný vtip. Hodně špatný vtip. Jestli nás odsud nedostaneš tak tě škrtám ze svých...“ Yuki je rozzlobený a je to na něm vidět.

  „Dost. Vyhýbali jste se mně dost dlouho...“ Touma se mu hrdě postaví čelem.

  „Já ne pane Toumo!“ Kumagoro před něj se postaví do pozoru. Pan K se láduje jídlem a ničeho si nevšímá dokud nedojí. Pak se rozvalí se v křesle. „Tak konečně můžeš říct co chceš a já se vrátím k lovu.“ Napřáhne harpunu a upřeně prohlíží si bodec. Touma má pocit, že mu brzy skončí v zádech.

  „Toumo jsem tady na dovolené.“ Yuki se nehne ani o píď ode dveří.

  „Jasně Yuki. Však si můžeš odpočinout. Jak chceš to jen... pan Shindo dobře ví co se tady děje.“ Shuichi sedí na zemi jak hromádka neštěstí a pozoruje Toumu jako pták hada.

  „Promiň Yuki. Zas jsem ti přidělal problémy.“ Shuichi nešťastně zírá na Yukiho.

  „Tak jdeme kluci“ pronese Shuichi srdnatě. Hiro pustí ruku Ayake a přestane na ni zírat. Pan K pustí harpunu na zem. Nechce se s ní rozloučit.

  „Perfektní jdeme.“ Touma se spokojeně odsune ze dveří.

  „Ne. Shuichi zůstane se mnou a víš, že...“Yuki všem zastoupí cestu.

  „Ne Yuki to nemá cenu. Prosím“ Shuichi ho políbí a vyběhne ven. Yuki se za ním zamyšleně dívá. Co se to tady do pekla děje?

  „Ahoj Yuki.“ Vedle něho stojí s milým úsměvem Ayaké.

  „Ayake? Nevíš co se tady děje?“

  „Pojď se projít. Asi to tuším.“ Zavěsí se do Yukiho a oba vyjdou z domu.

  „Sluší ti to.“

  „Děkuji.“ Yuki si ji prohlíží. Jeho exsnoubenka. Tmavé vlasy s čelenkou, lehké šaty. Úplně v péči Hira kvete.

  „Hiro se o tebe stará.“ Ayaké začervená.

  „Moc. Je tak pozorný a laskavý. Všechno mi splní a nemusím nic říkat. Ale asi chceš slyšet proč jsi tady?“

  „To bych rád. Těšil jsem se na krásnou dovolenou. Rajskou dovolenou a nakonec zjistím, že nikam jsem nemusel jezdit, že je tady přelidněno jak v New Yorku.“ Yuki sotva se ovládá. Nemá rád, když mu někdo kazí plány. Ayaké mlčí. Stojí a dívají se na azurové moře.

  „Jedná se o velké turné v Americe a Evropě. Shuichi nechce jet. Je to na dlouho a Touma a ostatní ho teď se snaží přemluvit. Víš co to znamená. Bad luck v Evropě, Americe.“ Nakonec jedním dechem to ze sebe vysype Ayaké.

  „Vím a on nechce jet kvůli mně.“ Yuki si povzdechne. Chybí mu cigareta.

  „Myslíme si to. Proto ta past. Omlouváme se. Neměla jsem ti to říkat, ale Touma bude chtít mluvit s tebou.“ Ayaké si přidrží šaty jak zafouká vítr.

  „Je to na Shuichim, ne na mně.“

  „Máš na něho vliv a velký. Kvůli tobě dělá takové takové... věci.“ Ayaké opět zrudne. Shuichi v ženských šatech, Shuichi na pódiu a jak křičí, že Yukiho miluje. Ona by to nezvládla. Kvůli tomu ho obdivuje. Jak jde za svým snem za tím co chce. „Vrátíme se, ne.“ Yuki přikývne. Oba se vrátí do domu, kde pobíhá Kumogara  s Ruyichim a snaží se zpívat což mu jde skvělé. Yuki pořád mlčí a rozvažuje co mu Ayaké řekla.

  „Co kdybychom šli na pláž?“ Navrhne Ruyichi, když zsatví se s růžovým králíkem.

  „Ryuichi je géénius!“ vypískne Kumogara.

  „Dobrý nápad.“ Všichni společně vyrazí ven na pláž. Natáhnou deky, obrovský deštník. Leží koupou se a nakonec rozkrájí velký meloun. Yukimu je trochu divně.

  „Chybí ti, ne.“ Otočí se Ayaké k Yukimu.

  „Kdo?“ Yuki zvedne k ni oči. Perlivý smích Ayaké.

  „Kumagoro určitě ne. Hádej? Má to růžové vlasy, fialkové oči. Elánu, že by postavil sám pyramidu a zpívá jako bůh.“ Ayaké legračně vypočítává na prstech přednosti Shuichiho. Yuki se musí usmívat. Zvedla mu náladu.

  „Ahoj Yuki“ ozve se hlas Shuichiho. „Už nás pustil. Prý si po cestě potřebuje odpočinout.“ Yuki zvedne hlavu a vytřeští oči. Shuichi nebo mumie? Ostatní vypadají jen o krapet lépe.

  „Jééé Shuichi máme podobné plavky.“ Teprve teď si Yuki všimne plavek Ruyichiho, který přitancoval k Shuichimu. Kachničky. Odporné oranžové kachničky. Shuichi vyskočí a běží k němu.

   „Koupil jsem podobné v žabičky. Zelené žabičky. Aaaaa!“ Shuichi obdivuje kachničky. Yuki ani nezvedne hlavu co se děje.

  „Ayaké co se tam děje?“ Ta k němu otočí oči.“Nemusíš mi nic říkat. Králík. Růžový králík něco provedl.“

  „Kdepak Yuki. Žádný králík!“ Nad ním stoji Hiro vzteklý jak tygr.“Obtěžuješ Ayaké.“ Yuki si povzdechne. Zas jeden co si myslí, že může...“

  „Hiro, jestli chceš být v pořádku odkliď se mi ze slunce. Kruci, kdo...“ Yuki zakleje jak na něho někdo vyhrstne spoustu vody. Rozzuřeně se zvedne a odejde. Přece jim nebude dělat šaška.

  „Promiň Yuki. Nechtěl jsem.“ Doběhne ho Shuichi. Když Yuki vidí jeho tělo mokré od vody, chytne ho za ruku a táhne k domu. Shuichi se dívá na ostatní na pláži.

  „Yuki to jsem rád, že tě vidím. Jistě pana Shinda na chvilku pustíš a promluvíš si se mnou.“ Touma stojí u dveří a nezúčastněně studuje svoji ruku.

  Yuki se zamračeně na oba dívá. Povzdechne si a pustí ruku Shuichiho. Ten ho obejme:„Jestli mu ubližíš, tak, tak...“ nemůže přijít na žádný nápad „hodím ti kraba to kalhot!“ Vyhrožuje Toumovi. Yuki s Toumem má co dělat, aby se nerozesmáli.

  „Shuichi běž se zatím koupat. Za chvilku bude večeře.“ Stojí nad a nim s přísným výrazem rodiče.

  „Ale slíbil jsi, že mně naučíš plavat!“ Shuichi sedí na cestičce a brečí.

  „Zítra je taky den a najdeme si na to nějaké klidné tiché místo.“ Yuki si k němu přisedne.

  „Fíky.“ Shuichi popotáhne a zvedne se. Loudá se k ostatním a pořád se otáčí za Yukim.

  „Nemyslel jsem, že to s nim tak dlouho vydržíš.“ Touma si posune klobouk ještě víc dozadu.

  „ To je moje věc, Toumo a rovnou ti říkám, že je to na něm.“ Touma si povzdechne. Někdo mu něco řekl a co jednou řekne, tak názor už těžko změní.

  „Aspoň mně vyslechni, ano.“ Zavřou dveře a spolu jdou do knihovny. Yuki zamračeně a Touma chladně. Jde tady o budoucnost.

  „Máš vše dobře okořeněno Ayamé?“ Shiro si prohliží chody jídla na kuchyňském stole. Zaslechne děsivý smích od své drahé polovičky.

  „Shiro jistěže mám vše dobře okořeněné. Copak bych mohla první večeři zkazit? Ale, ale za toho kraba mi zaplatí!“ Ayamé hoří oči pomstychtivým výrazem. Shiro se ďábelsky ušklíbné. Ayamé si upraví černý oděv a bílou zástěru. „Moji specialitu ještě nikdo neodmítl!“  Oba se dívaji na  stůl na kterém se skví jídlo připravené výhradně z krabů. Klepýtka, plněné krunýře, maso... vše krabí.

  „To je tvoje konečné slovo?“ Touma stojí u okna se skleničkou v ruce.

  „Ano. Nebudu se mu do toho plést. Přece jsi to musel vědět.“ Yuki sedí na pohovce, nohu přes nohu elegantně přehozenou. Vychutnává si cigaretu.

  „Zkusit“ Toumovi se rty zkřiví do úsměvu“ jsem to musel, ne.“ Ťukot. Oba se otočí ke dveřím.

  „Večeře je připravená.“Ve dveřích stojí Shiro.Yuki se zvedne. Oba jdou do jídelny.

  Jekot.“AAAAA.“ Oba na sebe pohlédnou a prostrčí hlavu škvírou. Všichni sedí... Touma s Yukim se  podívají vzhůru. Na lustru visí Shuichi a řve. Pod nim na stole je Ryuichi s Kumagorem a drží kraba v rukou.

  „Yukiiii pomoc!! On mně chce sníst.“ Shuichi se snaží zvednout ještě víc nohy a zatáhnout zadek.

  „Je to jen krab.“ S klidem řekne Yuki.

  „Já nemluvím o krabu, ale o Kumagorovi. Ten růžový králík má zuby a chce mně sníst.“ Yuki zoufale lká na lustru. Oba se přibliží. Ach ne. Ryuichi nasadil sobě a králíkovi.. naprosto nechápou Jak? upiří zuby a zuřivě společně mávají krabem. Podívají se na zbytek osazenstva. Hiro drží zamilovaně Ayaké ručku, pan K nabodává stehýnka krabu na harpunu a nevšímá si lustru. Sakano se krčí pod stolem a Fujisaka se sluchátky na uších něco pobrukuje a mává s kouskem masa na vidličce.

  „Ahoj Yuki, Toumo“  Fujisaki si jich všimne. Otočí se k nim s jiskřičkami v očích. „Není to skvělá zábava? Super výlet!“ Zvedne palec vzhůru.

  „Yukiii!“ zoufalý výkřik Shuichiho se mnohonásobně odrazí ode zdi. Ryuichi seskočí ze stolu.

  „Já za nic nemohu. To všechno Ryuichi.“ Kumogoro se lísá k Toumovi a ukzauje na Ryuichiho. Ten kroutí hlavou.

  „Shuichi dolu!“Ozve se přísně Yuki. Shuichi seskočí z lustru. Stojí vedle něho a dělá ze sebe nevinného.

  „Víš Yuki, proč jsi neměl moje plav...“ Začal od konce Shuichi, když v tom se dveře  rozrazí a do nich napochodujou nějací lidé. Mají na sobě uniformy a v rukou zbraně. Pan K rozzářeně vstane a zakřičí:“Vivate!“ Ti pohlédnou nechápavě na společnost. První muž s velkými výložky na uniformě přiloží ke rtům megafon.

  „EVAKUACE!“ všichni si zacpou uši.

  „Jaká evakuace?“ Yuki se postaví před zřejmě velitele, jelikož má největší výložky. Vedle něho v armádním úboru Shuichi. Stojí ztuhle v pozoru a s rukou u čela.

  „HURRICANE  VICTORIA!“ zařve opět muž s výložky.

  „Toumo jestli je to tvůj nápad, tak za sebe neručím.“ Yuki procedí mezi zuby.

  „Věř mi Yuki, tak tohle bych nevymyslel ani já.“ Ayaké se ustrašeně tiskne  k Hirovi. Ostatní pozoruji jak Yuki bere megafon a hází ho do kouta.

  „Evakuace před hurikánem Victoria. Projde touhle oblastí za pět hodin. Všichni musí pryč a hned.“ Velitel se dívá jak  Ayaké vyběhne pro kufr nahoru a ostatní taky. Touma s Yukim stojí a pokrčí rameny. Ženy!

  „ZPĚT!“ zařve velitel. Všichni se  jako o překot zastaví. Shuichi zastaví na posledním schodu a padá dolu. Ostatní se mu snaží uhnout. Velitel se strážci, Yuki a Toma se bezmocně dívají jak vzniká jedno velké klubko.

  „Mám ty šaty, Hiro!“ Ayaké se zarazí a dívá dolu. Nemůže ho nějak najít. V ruce má kytičkované šaty.

  „To je dobře Ayaké. Jsi v nich tak nádherná!“ ozve se Hirův  přidušený hlas z hromady údu v hale. Ayaké seběhne a přiklekne k němu. Políbí ho se slzami v očích. „Pamatuješ. V téhle jsem byla poprvé na naší schůzce.“Ayaké začne ličít první svou milostnou schúzku. V hale je ticho a všichni poslouchají.“Řekl jsi mi, že jsem krásná a držel jsi mně za ruku. Pak jsme šli do parku a ty jsi mi povídal....“ Velitel zachránařů se podívá na hodinky. Půlhodiny. Měli by odjet. Nic se nezměnilo.

  Kdesi dole v sklepě domů, Ayamé se Shirem ostří mačetu.

  „Bude stačit miláčku?“ Ayaamé láskyplně se otočí k Shirovi.

  „Vždy přece stačila. Zbyde nám masa i pro příští hosty.“ Shiro něžně políbí Ayamé. Palcem zkusí ostří.

  „Ještě trošku co myslíš, poklade? Miluji jak přitom se zapotíš.“

  „Jak myslíš, broučku.“ Ayamé šlápne na pedál od brusku a zkušeně přiloží mačetu k ostření. Shiro s rozkoší poslouchá zvuk brusky a mačety. Je tak nádherná, když ji ostří.

  Hodina. Yuki s Toumem se posadili ke dveřím a poslouchají  „...vzal jsi mně do té kávarny a já moc nechtěla, ale když jsi mně políbil a dotkl jsi se mých rukou.“ Ryuichi s Kumagorem blaženě usnuli při vyprávění na lavičce. Shuichi se pohodlněji na něm uvelebil a vykroutil si ruku. Sakano s K si návzajem podpírají hlavy.

  „DOST!“ Ayaké k němu zvedne hlavu. V očích má tak sladký výraz. „EVAKUACE, slečno ...“ Velitel rozpaky sebou šije. Ten rozněžnělý pohled.. polkne.

  „Ayaké“ doplní ho.

  „Snad brzy paní Nakano, ne?“ Hiro ze sebe dostane zpod té hromady lidi.

  „Hiro!“ Ayaké nadšeně vykřikne a obejme jeho hlavu. Hlava Hira pomalu bledne.

  „Slečno doufám, že ho nechcete uškrtit.“ Velitel se dotkne jejiho ramene. Ayaké pustí hlavu až žzhne na zem.Všichni se rozpletou a Ryuichiho probudí. Pomalu vstanou, když zničeho nic vypadne elektřina.

  „Je to tady!“ Křičí jeden přes druhého a rychle utíkají z domu.

  „To nic Ayamé, pokračuj!“ Shiro promluví ke své polovičce. Drobné jiskřičky odlétající od brusku osvětluji dvě usmívající se tváře. „Vidíš už je to dobré. Myslím, že je čas jít nahoru.“ Ta přikývne a oba se vyšplhají  ze sklepa.

  „Jste všichni?“ Velitel na ně křičí přes hluk motorů vrtulníku.

  „Ano. Leťme.“ Velitel něco řekne do sluchátek.

  „Yukii?“ Shuichi se ho dotkne.

  „Ano.“

  „A co ten starý pár v domě?“ Yuki se vykloní z vrtulníku. Blesk osvětlí dům a stojící pár ve dveřích domů. Světlo z blesku se odrazí od něčeho velkého a lesklého v rukou a Yuki pozná mačetu.

Konec