Shounen - ai povídky

Viry jsou ošklivé

Poznámka: Schuichi se vrací domu. Nějak brzy.

„Yuki jsem doma!“ vpadne do bytu jako vichr Schuichi, zpěvák momentálně velmi populární chlapecké skupiny Bad Luck a idol všech dívčích srdcí. Odhodí svoji brašnu do kouta a proběhne obývacím pokojem. „Tak Yukiii! Kde se schováváš!? Schuichi je doma!“ Křičí na celý byt a jeho fialové oči jiskří smíchem. Možná bude pracovat na tom ošklivém stroji, který ho od něho odvádí a který on tolik nesnáší. Jenže Yuki je slavný spisovatel románů a je objektem touhy, každé slečny a paní. Jenže jen on Schuichi patří k němu a Yuki ho má ho rád. Řekl mu to a bydlí s ním a miluje se s ním.„No tak Yukii nebuď na Schuichiho zlý!“ křikne do megafonu. Nic. Jak je to možné? Kde jen může být? Zamračí se.

„Tady není! Tady není!“ ještě se mrkne na toaletu, za závěs ve velké koupelně, nakoukne pod skříň a nevynechá pohovku. Otevře troubu jestli se před ním v ní neschovává. „Ložnice?“ opatrně nakoukne.

„Yuki!“ vyděsí se, když ho vidí ležicího na podlaze. Hrne se k němu. „Yukii! Co je ti? Vstávej!“ třese jim a svírá v náručí. Po tvářích se mu kutálejí slzy velikosti hráchu. „No tak Yuki, miláčku, prosím řekni něco svému bonbónku. Cokoliv!“

„Schuichi,“ zachraptí Yuki a otevře oči. „Asi angína!“ dostane ze sebe.

„Já věděl, že žiješ!“ zajásá Schuichi a přitiskne se k němu. Políbí ho. „Hned zavolám nemocnici.“ Vytáhne odněkud mobil a soustředěně vytočí číslo. Ignoruje jak Yuki ho tahá za rukáv.

„Policie? Ale já volal nemocnici. Tak nic děkuji a nemáte tam sanitku? Můj pří... zavěsili?“ řekne smutně. „Neboj hned se dovolám.“

„Nemoc...ne.“

„Nechceš do nemocnice?“ Yuki z posledních sil přikývne. Nesnáší ty obrovské bílé monstra se zápachem dezinfekce a všude přítomnými bílými plášti. Většinou odtamtud lidi odcházejí ještě víc nemocní než tam přišli. „Když nechceš, tak já se o tebe postarám!“ svírá ho v bílém sexy kostýmu zdravotní sestřičky. „Budu ta nejlepší pečovatelka na světě.Uvidíš.“ Yuki kdyby nebyl nemocný hned by se na něho vrhl v tom oblečku sestřičky, který je jak vystřižený z hentai. Och kldině by mohl potom. Kde ho asi vzal.. je tak unavený. Chce do postele a spát.

„Postel!“ snaží se mu naznačit. Schuichi přikývne a vezme ho, jak jen nejlépe svede do náruče a položí na deku. Začne ho svlékat.

„Yukii ty nemáš pyžamo! Co teď? Taková odpovědnost! Musíš si je koupit! Já ti je pak koupím. V medvídky.“ Nakonec ho přikryje bez pyžama a bezradně se na něho dívá. Co má dělat jako teď?

Medvídcí... je mu to jedno. Je mu tak hnusně, že je mu všechno jedno.

„Vím to!“ Yuki si pomyslí, že by mohol být tišeji. Jenže ten jeho hlas ... vytáhne ho tak vysoko, tak vysoko... spí.

„Yuki?“ zatřese jim opatrně. „Yuki nejsi, že nejsi...“ začíná natahovat. Přiloží k jeho hrudi ucho, jak to viděl ve filmu. „Žije. Yuki žije. Co teď? Aha. Knihu!“ Dojde do Yukiho knihovny a soustředěně zírá na ty kvanta psaného slova.

„Tady není, tady není. Kde jen ji mohl dát?“ za ním se vrší halda knih, které povytáhoval z polic. „Juj tady. Tlustá kniha. Tak tlusté knihy mohou být jen špatné knihy.“ Obrací ji v rukou a pak si sedne na podlahu. Soustředěně začně listovat. „Frustrace, Schyzofrenie, Chřipka, Syfilis, SARS...? Angína!“ nalistuje stránku.

„Hmm.. hmmm aha.. no eee aha.. hmm to je ..věc ty brďo..! Zajímavé no neee!“ vykřikne údivem. Začne psát co bude potřebovat. Zaklapne ji. Rychle se převlékne do trička a do bermud a vyrazí ven. Nezapomene si vzít čepici a sluneční brýle. Co kdyby tam někdo číhal? Jako novináři nebo psi?

Poznámka: Schuichi Shindo jde ven. Kam asi? Kolega ho sleduje. Zůstávám nerad na hlídce.

„Lékárna.“ Nadzvedne brýle. Ještě že je tak blízko domu.

„Dobrý den potřebuji...“

„Jé, to je Schuichi Shindo!“ Lékárnice v očích dvě srdíčka a na tváři úsměv. „Co potřebujete a mohu...“ přisune k němu první papír, který ji padne pod ruku. Schuichi se usměje a rozmáchlým písmem dá autogram na leták propagující zdravý sexuální život a vyobrazeným velkým kondomem.

„Děkuji vám!“ schová si leták do kapsy pláště. „Tak co to bude?“ už řekne profesionálněji.

„Prosím něco na angínu. Mám tady co bych asi potřeboval!“ začne tahat z kapsy seznam o třech stránkách.

„Jistě. Tak tohle ne to taky ne...“ Schuichi s údivem zjišťuje jak jeho seznam se smršťuje na pár položek. „Tak to je všechno!“

„Jste si jistá?“ optá se nedůvěřivě.

„Naprosto. Napíšu vám na krabičky jak to používat a kdy.“

„Děkuji moc!“ Sebere léky a odchází. Vrazí do prosklených dveří a pak vyjde ven. „Složité Yuki, ale já tě uzdravím!“ klidně řekne při prohlížení návodů napsaných na krabičce a spěchá domu. Nevšímá si ničeho a tak proklouzne kolem dvou novinářů maskujíc se jako popelnice, jako by tam popelnice byly dojakživa.

„Pane Shindo!“ volají na něho, ale ten je ignoruje a vletí dovnitř.

„Zas utekl! Jak to jen dělá?“

„Stejně jako Yuki. Jednoduše nás oba ignorují!“ posadí se pod strom a vytáhnou jídlo. „Nevděčná práce novináře. Byl v lékárně.“

Poznámka: Schuichi lékárna.

„A zvlášť být novinářem těch dvou!“ zahuhlá ten druhý a nabere hůlkama rýži. Druhý přikývne.

„Tohle je všechno za týden.“ V notesu se skví odchod - příchod pana Shinda a pana Eiriho.

„Hmm hele. Yuki dlouho nebyl venku?“ Oba zírají na časy.

„Yukii jsem doma, zlato. Hned jak se převléknu jsem u tebe!“ zavřeští a letí do kuchyně. Rozprostře léky na linku a pak natočí vodu do džbánu. „Tak vezme si tenhle a tenhle a no ten třetí, taky si může vzít. Teď sexy obleček,“ a už na sebe natahuje bílé punčošky s podvazkem, bílé botky na podpatku, krajkový čepeček a kraťounkou uniformu. Popotáhne si ji přes zadek. Hotovo. Na tác položí léky, džbán s vodou a skleničku a jde k Yukimu.

„Pane Yuki?!“ zavrní. „Je čas na léky!“ Z tmavé ložnice je slyšet jen tiché oddechování. Schuichi se k němu přibliží  a sedne si vedle něho s tácem v rukou. Čím si asi tak zasloužil, že je s ním tak skvělý člověk a úspěšný a on ho miluje. Udělá pro něho cokoliv. Naprosto všechno co bude chtít. Nostalgicky se usměje, když si vzpomene,  jak ho potkal poprvé. Yuki ho sepsul za jeho text k písničce, ale on ho dobyl a teď bude muset udělat tu nejohavnější věc na světě.

„Yukiiiiii, drahoušku probuď se. Léky!“ něžným hlasem mu šeptá do ouška. Yuki se zavrtí. „No tak Yukii vstávej! Jen si je vezmeš a můžeš jít hajat!“ zakřičí o něco silněji. Začíná být zoufalý. „Yukiii Vstávej hoří!“ zakříčí u hlavy s megafonem. Nic. Podepře si boky rukou a přemýšlí. „Vím Yukiii!“ přitiskne se k jeho uchu a „Chramst!“ Kousne ho do něho.

„Au...U!“ zachraptí Yuki vytřeštěně.

„Jeden prášek, polkni. Druhý, polkni a třetí polkni. Zapij! Lehni si!“ Má skvělý pocit jak ho tak krásně ovládá. Pravda je mimo, ale jemu to nevadí. Sedne si na postel až se sukénka vyhrne nahoru a vezme mu ruku do své.

„Víš Yuki neslyšíš mně, ale já to přesto řeknu. Mám tě rád! A moc,“ pohladí ho po čele a zděsí se. Je nějak horké. Knihovna.

„Nitrolebeční hypertenze, Dysénterie... zní to jak nějaká pisníčka, Plicní Eden? Ráj to asi nebude podle obrázku. Parkinson ehm ne. Na to nevypadá aha tady to je Horečka. Chladit. Dobře, ale čím? Voda, kra... led? Led. Dojde do kuchyně a z lednice vytáhne led. Natříská na kousky led a dá do utěrky. Zábal. Dojde s tím k Yukimu.

„Tak uleví se ti,“ přiloží to k čelu. Asi ne, když sleduje vytřeštěné oči Yukiho. Moc studené? Přiloží to k svému čelu. Rychle se rozhodne.

Voda. Dojde pro misku s vodou a kapesníky. Asi se mu to líbí víc, když mu přiloží obklad k čelu. Co chvílí mění kapesníky, jak rychle se od horkého čela ohřívají. Možná by mohl jako v tom filmu, Žhavé výstřely, opéct  něco k jídlu. Jídlo. Yukiii musí něco jíst. Co jedí nemocní? Kniha? Není to kuchařka. Přechází po ložnici a vzpomíná, co jedí nemocní. Má to.

Slepičí polévku. Každý nemocný má dostat slepičí polévku.

Tak to aspoň říkali v tom v tom... nějakém pořadu. Jenže kde sehnat slepici. Vytáhne žluté stránky a nalistuje odkaz farmy.

„Prosím jednu slepici.“ Nadiktuje adresu kam mají ji dovézt a čeká. Zatím přejde k Yukimu a sedne si vedle něho. Chladí mu čelo a něžně se na něho usmívá.

„Pane Toumo, chystá pan Eiri nějakou novu knihu?“ Touma posune si klobouk ještě víc dozadu. Co je to za divnou otázku? Yuki si chtěl naopak odpočinout od té poslední.

„Nevím o tom nic,“ řekne studeným tónem zkušeného obchodníka.

„No tak pane Toumo, nemusíte to skrývat. Pan Eiri už dlouho nevyšel z bytu a to jak víme znamená jedno. Chystá nějakou novou knihu. Můžete nám říct něco víc? Stačí malá informace. Ano nebo ne.“ Touma se zarazí. Nevychází z bytu? Stalo se snad něco?

„Teď vám nemohu říct opravdu nic bližšího. Děkuji a nashledanou!“ Zamračí se a vytočí číslo. Po pěti minutách volání na mobil Yukiho, Schuichiho a  pevnou linku má toho dost. Musí zjistit co se děje. Vyjde ven a narazí na pana K. Cestou ho sebere a vysvětluje mu podivný telefonát od novinářů.

„Jsou to krysy a ty mají ostrý čuch. Jdeme pane Toumo!“ rázně zavelí a vytáhne revolver z pouzdra.

„Dodávka pro pana Shuichiho Shinda. Jedna slepice.“

„Nahoru!“ uslyší řev jak od jejich kohouta ráno co se špatně vyspal. Pokrčí rameny a otevřou dveře.

Poznámka: Jedna slepice v 14.00

„Děkuji moc. Tady jsou peníze!“ vrazí jim balíček bankovek a zabouchne dveře. Ti pokrčí a jdou dolu.

„Yuki je tu jídlo!“ zavolá z předsíně Schuichi a zamává živou slepici.

„Kdak kokkdkak!“ je slyšet v předsíní. Dojde se slepici do kuchyně a zarazí se. Jak ji zabít? Dívá se na svázanou slepici jak se zmítá na stole a zoufalé kdáká.

„Yuki pro tebe všechno!“ vytáhne kuchařku a rozevře ji vedle slepice. První krok. Nůž a oddělit krk. Vytáhne velký porcovací nůž. Nadechne se, zavře oči a sekne.

„Kdák!“ Vedle. Nevadí. Zkusíme to podruhé pomyslí si Schuichi. Zavře oči a sekne znovu.

„Kdák!“

„Ty bídná slepice zmiz!“ shodí ji ze stolu až se hnědé peří zatřese. „Kdák!“ zavříská svázána slepice a snaží se po dlaždičkách hýbat. Shcuichi se na ni znechuceně podívá a pak ji rozváže. „Kdák! Kdák!“ začne kvokat a mávat ostřihanými křídly. „Kdák!“ Schuichi ji popadne a vyyhodí z kuchyně.

Kuchařka. „Proč mi nikdo neřekl, že ta slepice může být i zmrazená?“ zavyje a otevře mrazák. Začne se přehrabovat v sáčkách. Krůta, hovězí, telecí, úhoř, španělské mušky? Nad tím zamrká a pak odloží stranou. Slepice! Vezme ji a pak začne číst návod.

„Rozmrazenou slepici...rozmrazenou?“ prohlédne si pečlivě obal. No je tuhá. Není rozmzrazená. „Rozmrazit můžeme tak, že dáme maso do mikrovlnky.“ Aha to je ta krabice co  v ní dělá popcorn k pátečnímu videu. Jen nevím jestli se mi kdy povedla. Pečlivě nastaví a sedne si k ni a pozoruje jak se otáčí skleněný talíř se slepici. Zívne.

Cink!

Otevře oči a protře oči. Aha slepice. „Auu!“ zařve a pustí ji. „To pálí!“ strčí si pod vodu ruku a přemýšlí. proč je cokoliv uvařit. tak složité. Možná ji měl objednat, napadne ho. Jenže když už si dal tolik práce s tím romzražováním, tak to dokončí.

„Hodit do hrnku s vodou.“ To se lehko řekne. Vytáhne hrnek a začne vařit slepičí polévku krok za krokem dle kuchařky. Po pár minutách se rozlije kuchyni vůně. „Sůl, trochu pepřu... není to málo? Přidám,“ mumlá si a míchá vývar. Hotovo. Vezme ji a ochutná perfektní. Nalije do misky a  pyšně ji nese do ložnice.

„Yuki víš, že není zas tak hrozní vařit?“ Postaví ji na stolek a mrkne na hodinky. Čtyři hodiny uběhly od podání léků.

„Yuki vstávej!“ zakřičí a pak se sehne. Kousne ho opět do ucha. Špatné ucho! pomyslí si. Příště musím kousat do toho bez náušnice!

„Schuichi?!“ zachraptí Yuki a posadí se. Kýve se sem a tam.

„Léky a uvařil jsem ti polévku.“

„Děkuji. Není mi moc dobře,“ dostane ze sebe.

„Pár lžiček. Hele za Toumu, za pana K, za králíka Kumagora, za slepici...“ to už raději Yuki přestane poslouchat a skelným zrakem polyká lžíce  polévky.

„Schuichi.“

„Ano?“ odloží prázdnou misku.

„Vodu!“ pronese zřetelným hlasem.

„Hned Yukii. Jsem rád, že je ti lépe!“ přiloží mu skleničku k ústům.

„Ještě!“ vrátí mu ji. Schuichi nalije z džbánu další skleničku. „Děkuji. Bylo to ... trochu pikantní. Půjdu spát, ano a nikoho ke mně nepouštěj!“ přikáže mu ještě z posledních sil a usne.

„To víš, že ano,Yuki. Nikdo se k tobě nedostane. Jedině přes tohle!“ Vytáhne kulomet ráže 12,7 mm.

„Crrr!“ Schuichi se postaví a dá ruce v bok. Nikoho ke mně nepouštěj! Jeho prosbu nemůže odmítnout.

Poznámka: Pan Touma s panem K jdou nahoru. Další záznam o slepici není.

„Hele nejsou to...?“

„Jo a nedívej se na ně?“ otočí ho Touma ke dveřím. „Volali mně. Něco vědí co my nevíme a já bych rád věděl, co oni vědí a my nevíme, ale zároveň pokud něco zjistíme, byl bych nerad, aby se to dozvěděli, takže tiše a předstírejme, že nic nevíme.“

„Ale my nic nevíme,“ ujistí se pan K.

„Jistě, ale oni to nemusí zrovna vědět, že my nic nevíme.“

„Aha a co víme?“

„Nic nevíme a v tom... Schuichi můžeme nahoru?“

„Ne.“ Oba na sebe pohlédnou. Zazvoní.

„Dobrý den, paní Akiko.“

„Co?“

„Dobrý den. Otevřete nám?“

„Co?“

„Otevřete sakra ty dveře!“ zavřeští pan K.

„Tak to máte říct hned!“ zaječí reproduktor. Zzzzzz

 Poznámka: Schuichi Shindo z Bad Luck je nechce pustit nahoru. Něco se děje.

Oba novináři na sebe pohlédnou.

„Je nějaká šance se dostat k dalekohledu a oknu?“

„Není. Zataženo.“

„Žebřík?“

„Moc vysoko,“ lakonicky řekne soused.

„Hasiči?“

„A platit to bude kdo?“

„Sousedka!“ oba vykřiknou a setřesou ze sebe větve keřů. Přejdou k zvonkům.

„Který?“ Oba na sebe pohlédnou.

„Tenhle?“

„Odprejskni ty idiote!“ Zavřeští první zvonek. Zavrtí hlavou. To není ona.

Zzzzzz. Schuichi přestane chladit čelo Yukiho. Vstane a oči mu zahoří. Vyjde ven a vyhlédne kukátkem. Touma a K. Tak to ne. Otočí se a rychle se vyzbrojí. Samurai, katana, luk a šíp. Tmavé kimono s červeným proužkem.

„Schuichi!“ vykřiknou oba mile.

„Nejsme doma. Nikdo není doma a mluví s váma automat!“

„Yuki je tam určitě. Volal nám.“ Touma se obrní trpělivosti a K samopalem. Pohlédnou na sebe a poodstoupí ode dveří. Šíp.

„Yuki otevři!“ zakřičí a vykopnou dveře.

„Život nebo život!?“ zahaleká Schuichi zalehlý za pytlemi a v ruce tlačítko od granátometu. K a Touma mrknou na sebe a plavně zalehnou po stránách dveří. Dveře se zavřou.

„Něco se děje!“ Touma pochmurně přikývne.

„Jo, jenže co dál? Na granátomet jsme krátký oba.“

„Ubránil jsem byt, Yukii. Můžeš v klidu odpočívat. Nikdo tě nebude otravovat. Mám tě moc rád. Miluji tě!“ zašeptá Schuichi spokojeně už opět v uniformě lepé sestřičky  a lehne si k Yukimu. Přitulí se k němu.

Poznámka: Museli jsme se opět namaskovat. Pan Touma a pan K odcházejí. Slepice tu není.

„Sakra tak kdo chtěl otevřít!?“ slyší v reproduktoru. Vrhnou se ke dveřím a rázně je otevřou. „Kdák!“ zakvičí slepice a proplete se pod nohama novinářů, kteří závravorají a skončí na zemi.

„Bylo to co si myslím?“

„Jo slepice!“ usměje se křivě druhý novinář. „Kolego mohl byste ze mně vstát? Vážíte víc než moje bývala!“

„Za to vy jste kost a kůže. Ta vaše vás asi zapomíná krmit,“ vyjede druhý vztekle. Vyhrabou se zpod sebe a zle na sebe koukají. „Kdak, kdak...“ozývá se blízko a do toho. „Mňauuu!“

„Klap!“

„Dveře!“ zařvou oba a podívají se na zvonky.

„Kolego máte přednost.“

„Ale kdepak. To potěšení nechám na vás!“ naznačí mu rukou přednost druhý kolega.

„Jdu do křoví.“ Druhý přikývne.

„Yukiii drahoušku vstávát, léky a,“ řekne Schuichi slabým hlasem „ a polévku. Jenom trošku!“ zamumlá a obejme Yukiho.

„Jen mně nekousni,“ ozve se Yuki a zamrká na velké hodiny. Šest ráno a  k němu se tiskne vstřícné polonahé tělo nějaké líbezné sestřičky.

„Kde jsi to vyhrabal?“ Schuichi se jen usměje a políbí ho. Polibek se a prohloubí a jazyky propletou v milostném tanci „Léky,“ zamumlá Yuki, i když se už cítí docela zdráv. Mlsně si prohlédne pozadí a krátkou sukénku Schuichiho. Nesnáší kostýmy, ale tenhle výběr se Schuichimu povedl na jedničku.

„Jeden pr...Yukiii!“ snaživě zachraptí. „Není mi nějak dobře. Asi nějaký ..“ polkne, „...vir a ne ang...“ hlesne a zhroutí se na zem. Yuki vytřeštěné zírá na Schuichiho. On onemocněl a určitě od něho.

Konec