Shounen - ai povídky

Jedna sekunda

  Evropa

„Budeš tam zářit jako hvězda. Nikdo se ti nevyrovná,“ říká u snídaně své sestře Sophii Leon.

„Myslíš to vážně?“ odpoví a kouzelně se usměje. Celá se rozzáří. Leon přikývne. Jeho krásná talentovaná sestřička. O hodně talentovanější než on, přizná si klidně. A taky větší snílek. Udělá pro ni všechno. Už od mala ji chrání a bude ji chránit dál. Vyhrají Cirkusový festival a ukáží světu, co v ní je. Její krásu a talent. Její let anděla bude dokonalý, protože ona sama je anděl.

„Ano. Myslím. Jestli chceš, tak si dnes někam vyrazíme. Někam na večeři nebo jen se projít. Máme za sebou těžký trénink.“

„Dobře.“ Sophie je nadšená. „Vezmu si ty nové šaty a ty se musíš se taky hezky obléct a vyčesat si vlasy nahoru,“ dodává milým, ale přísným hlasem. „Vypadáš tak lépe. Určitě se zamiluješ do nějaké dívky a ona se zamiluje do tebe..“

„Chceš se mně zbavit, myško?“

„Nejsem myška a jen chci, abys byl šťastný. Nic víc. Zasloužíš si to.“

„Jsi romantik. Nenapravitelný.“ Leon se usmívá. Jestli si to přeje, tak to udělá. Nemá to rád, ale takové nicotné přání ji splní. Jeho to nic nestojí, jen trochu pohodlí, a Sophie bude šťastná.

 Na opačném konci Atlantiku ve stejnou dobu

„Jaká je konkurence, Yuri?“ ptá se Leila Hamilton svého partnera Yuriho Killiana. Oba zrovna odpočívají po tvrdém tréninku na Festival. Jsou spokojení, ale oba vědí, že nestačí předvést dokonalé číslo. Musí znát i své soupeře.

„Je tady ten ruský pár Boris Ignatjevič a Světlana Trotějovová, ten čínský pár a potom sourozenci Leon a Sophie Oswaldovi. Ti tři jsou našimi skutečnými soupeři.“  Leila zavrtí hlavou.

„Myslím, že se musíme bát jen toho sourozeneckého páru. Slyšela jsem něco o tajemném čísle Let anděla, ale nevím, jestli je to povídačka nebo ne. Musím se přiznat, že jsem je nikdy neviděla. Pokud vím, jsou nováčci, ale provází je až příliš skvělá pověst.“ Leila stojí v trikotu se založenýma rukama. Yuri jí podává láhev vody. Jsou v Kaleido Stage a nacvičují svoje číslo Zlatý fénix.

„Taky jsem o tom slyšel, ale myslím, že na takové číslo jsou ještě mladí. Nezvládnou je. A kdyby náhodou, no, raději se o ně postarám.“ Pokrčí rameny. Leila si vezme vodu a napije se. Neptá se, co chce dělat. Zná praktiky Festivalu.

„Musíme vyhrát, Yuri. Za každou cenu,“ řekne až moc prudce. „Vyhrajeme a já dokáži svému otci, že jsem si vybrala dobře. Konečně získám jeho respekt a bude mít mě rád tak jako dříve. „Jdeme cvičit. Mám pocit, že to v té poslední pasáži není dokonalé.“ A to číslo MUSÍ být dokonalé. Yuri se zvedne a vyhoupne se na hrazdu.

 Paříž za několik dní - začátek Festivalu

„Leone, tolik lidi. Nečekala jsem to,“ řekne vážně Sophie Leonovi.

„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Přece jsme zvyklí vystupovat před davy, nebo ne?“

„Jistě. Tolik známých jmen. Bude tady dokonce i Leila Hamiltonová s Yurim Killianem. Leone, že mi je ukážeš,“ pronese s úctou a zvědavostí Sophie. Leon ji s úsměvem cvrkne do nosu.

„Jsi hezčí než ona a taky talentovanější. Vyhrajeme. A pojď se dívat na ten mumraj. Tolik slavných lidí!“ Oba stojí v hale hotelu ve stínu a nenápadně pozorují ty, kdo dorazili na Festival.

„Leone!?“ Sophie ho zatahá za rukáv. Leon se na ni zvědavě podívá. Někam upřeně hledí.

„Kdo je tamten muž? Znáš ho? Je krásný. Jako anděl. Ten u recepce.“ Sophii září oči a ukazuje tím směrem.

Leon se tam podívá. Vidí štíhlého, vysokého muže s blond vlasy. Zírá na něho a celý se chvěje. Má pocit, že nemůže dýchat, že je tam sám a vůkol něho nikdo není. Srdce mu buší a vpíjí se do té postavy očima.

OSUD. Jeho osud v podobě tohoto muže.

Někdo se na mne dívá. Ten pocit je tak zvláštní, Yuri ho chce odehnat. Komu asi ten upřený pohled patří? Otočí se od své partnerky Leily. Ten pohled je tak divný. Není nepříjemný. Pomalu se otáčí tím směrem. Do zorného pole se mu dostává postava.Tělem mu projede třes. Je tak známá, a přece ví, že ji nikdy nepotkal. Má pocit, že všichni zmizeli. Že jsou tady jenom oni dva a nikdo jiný. Zrovna tady potkává svůj OSUD. Tam v tom stínu stojí jeho osud v podobě muže.

Modré oči se vpíjejí do fialkových. Jedna sekunda nevyslovených přání a slov. Jedna dlouhá sekunda osudu. Co všechno se dá stihnout za jednu sekundu. Nenávidím tě nebo miluji. Jsi můj nebo nechci tě nikdy vidět. Jedna sekunda o budoucnosti dvou párů očí. Modrých a fialkových. V jedné vteřině defilují před jejich zraky nevyslovené obrazy jich dvou. Oni dva v zajetí toho druhého. Navzájem se přitahují a nemohou se od sebe odtrhnout. Smutek, veselí, touha, bolest, to vše a víc se jim promítá v očích. Rozkoš i pláč, splynutí dvou očí, dvou duší a dvou těl. Oba se chvějí jako v zimnici. Někdo něco říká. Není to důležité. Důležitý je jen ten druhý nikdo jiný. Jsi pro mě stvořený, říká jeden a druhý stejně odpovídá. K čemu slova, když oči tolik řeknou. Jdou ještě dál. První schůzka, první objetí, polibek, vzájemná rozkoš. Tolik to bolí. Proč zrovna tady a teď, říkají si. Chci tě! říkají oči Yuriho. Já taky! křičí Leonovy oči. Oba udělají krok k sobě. Přitahují se a neuvědomují si proč. Jen chtějí být spolu, jen spolu. Chceme toho tolik? Budeš navždy můj. Jen můj, opakují oči. Fialkové a modré jako letní obloha. Jedna vteřina splynutí duší.

„Yuri! No tak, Yuri! Je ti něco?!“ mává mu před očima rukou Leila. Prudce ho k sobě otočí a vyrve ho z pohledu těch druhých očí.

Neee! křičí oči a chtějí se vrátit k těm druhým. Neví, kde je, co tady dělá, kdo je vedle něho. Jen prázdno v něm zůstalo. Právě ztratil něco důležitého. Po chvilce se vzpamatuje.

„Leilo?“ Jeho hlas zní udiveně a zmateně. Ta zakroutí hlavou.

„Jdeme!“ zavelí a Yuri za ní poslušně vykročí.

„Leone, je ti něco? Jsi tak bledý.“ Leon se nemůže odtrhnout od odcházející postavy. Cítí, jak mu srdce prudce buší a tak strašně to bolí. To náhlé odtržení od těch kouzelných očí. Zdá se mu, že uběhly miliony let, a zatím si uvědomuje, že to byl jen okamžik. Pomíjivý okamžik osudu. Podívá se na rozzářenou Sophiinu tvář.

„Promiň. Hned zjistím kdo to je.“ Musí si připomínat co chtěla před tou osudovou vteřinou. Otočí se na pár vedle sebe.

„Nevíte kdo byl ten světlovlasý muž a žena u recepce?“

„Vy je neznáte?“

Udivený tón. „Odkud jste proboha přišli? To je Yuri Killian a Leila Hamilton.“ Odcházejí od nich mumlajíc si něco o buranech z vesnice. Leon zčervená. Chce za nimi vyrazit, když ho Sophie zarazí.

„Tak teď to víš.“ A on taky. Muž, který ho upoutal je jeho soupeřem.

„Ano už vím kdo to je.“ Stojí tam s rukou přitisknutou k hrudi. Leon se na ni znepokojeně podívá. Je tak krásná a nezkušená. Myslí si, že Festival je soutěž těch nejlepších a vyhraje ten nejlepší. Netuší nic o intrikách a zuřivých bojích probíhajících v zákulisí Festivalu. On jí to říkat nebude. Stejně by se na něho podívala tím svým fialkovým pohledem a řekla Vážně? Bude ji před všemi chránit.

Zvedne hlavu od Sofiiny tváře a zadívá se za Yurim. Zná jeho jméno. Jeto láska co pocítil nebo jen obyčejná touha, chtíč? Neuvažuje o tom, že je to muž. V tu chvíl je mu to jedno.

„Musíme jít, Leone“ vyruší ho ze snění Sophie. Leon zamrká. Opravdu musí přestat snít.

„Ano půjdeme. Dnes je prezentace a pozítří vystupujeme.“ Sophie se do něho zavěsí.

„Musíme zjistit kdo jsou ti sourozenci Oswaldovi“ řekne Yuri na zahájení Leile. Ta se otočí  s kouzelným úsměvem na pořadatele.

„Neznáte náhodou sourozence Leona a Sophii Oswaldov? Slyšela jsem, že jsou velmi dobří.“ Okouzlený pořadatel, visící Leile na rtech, přikývne. „Jistě. Celá Paříž je zná. Jsou jejími miláčky. A Paříž je přitom velmi vybíravá dáma. Jsou opravdu velmi talentovaní. Zvlášť ona. Povídá se něco o andělském číslu, ale víc nevím.“

Leila se v duchu zamračí. „Tamty dvě postavy vedle sebe, se skoro bílými vlasy.“  Leila s Yurim se podívají směrem, kterým ukazuje pořadatel.

To je ten muž z haly, uvědomí si Yuri a srdce se mu skoro zastaví. V tu chvílí k němu zvedne oči Sophie a on vidí její rozzářený pohled. Je krásná a tak nevinná, napadne ho. Dokonalá oběť. Bude snadnější manipulovat s ní než s jejím bratrem.

Při pomyšlení na Leona se mu sevře úzkosti srdce. Nakonec svědomí i úzkost schová a vyhraje u něho touha po poháru a slávě. Musím to udělat a Sophie je ta pravá.

„Zůstaň tady. Jen si půjdu něco zařídit.“ Leon sestru opouští nerad, ale musí něco zařídit.

„Leone, nejsem malá. Umím se o sebe postarat.“ Sophie se usmívá nad tím, jak o ni pečuje. „A běž, nebo to nestihneš.“

Leon se ještě otočí, ale vidí jen, jak mu mává a vyplázne za ním jazyk.

„Tak krásná dívka a sama,“ ozve se za ní hlas a on se dívá do stejných fialkových očí jako předtím v hale. Tentokrát nic necítí. Nic mu neříkají, jak to bylo u jejího bratra.

„Bratr jen na chvilku odešel. Já jsem Sophie a vy Yuri Killian. Už dlouho vás i Leilu obdivuji. Jste dokonalý pár.“ Její rozzářené oči se dívají přímo na něj.

„Tak to byl váš bratr. A já myslel, že přítel.“ Proč jen tak musí být nevinná, říká si při pohledu do jejich očí Yuri. V duchu zakleje.

„Já nemám přítele,“ začervená se.

„Proč? Tak krásná dívka. Copak Paříž, město lásky, je tak slepé, že si takové krásy nevšímá?“

„Já - a krásná? Bratr mi to říká, ale myslím, že Leila je mnohem krásnější. Děkuji za poklonu.“ Dívá se na něj s tak milým úsměvem, že se musí přemáhat, aby dotáhl svůj plán do konce. Pak si připomene co jev sázce.

„Co vás napadá. Podívejte se do zrcadla. I jaro je vedle vás ošklivé. Mohu?“ Aniž čeká na odpověď, vezme její ruku a políbí ji. „Moc se mi líbíte. Mohu vás vidět? Neříkejte ne. Nebuďte tak krutá.“

Sophie se rozesměje. „To bych vám nemohla udělat,“ řekne koketně. „Co si tak zítra někde dát snídani?“

„Tak u Anglais Café, co vy na to? A bratra nechte doma, jinak mi pukne srdce a vy mě budete mít na svědomí.“ Yuri si přiloží ruku na místo kde má srdce.

„Dobře. V osm hodin. Budu muset jít, a děkuji.“ Odbíhá v duchu se radujíc, že bude sama s Yurim. Je tak krásný. Tajná schůzka. Leonovi nic neřekne. Leon ji ochraňuje možná až moc.

„Yuri, kde jsi byl?“ zeptá se nervózně Leila.

„Jen jsem zařizoval, aby nás nikdo na Festivalu nemohl ohrozit.“

Druhý den Sophie čeká u Café Anglais na svého Anděla, jako ho pro sebe pojmenovala. Bratr je pryč, a tak snadno vyklouzla z domu. Moc ji hlídá a chrání. Ale má ho ráda. Zamračí se. Taky by... někdo jí přikryje oči.

„Kdo je to?“ ozve se za ní hlas, na který čeká.

„Bratr?“

„Hádej znovu!“

Sophie chvilku jakoby váhá. „Anděl. Jinak nevím.“

Yuri se usměje. Mám ji. Teď jen dovést to do konce.

„Ne. Bohužel, žádný anděl.“ Spíš ďábel v lidské podobě. „Yuri Killian z Festivalu, pamatujete? Slyšel jsem, že s bratrem se chystáte předvést andělské číslo.“

„Já... jak bych si vás nepamatovala,“ začervená se. „A jak o tom čísle víte?“

„Na Festivalu se ví všechno. Určitě budete andělem.“

Yuri jí nabídne rámě a odvádí ji do blízké kavárničky na snídani. Objednají si a on rozehraje veškerý svůj šarm. Je tak nesmírně podobná Leonovi.  Proč nemůže to být ona, kdo ho přitahuje. Proč to musí být její bratr, myslí si.

Povídají si o všem možném a Yuri začne nenápadně s výslechem o andělském číslu. Sophie bezelstně vypráví zapomínajíc, že i Leon soutěží na Festivalu.

„Jé, Yuri, budu muset běžet. Bratr bude za chvilku doma a musíme někam jít. Nechce, abych teď cvičila. Trénink na andělské číslo je velmi namáhavý, a tak cvičí sám.“ Postaví se před něj, stále celá rozzářená. „Bylo mi potěšením s tebou dnes snídat. Bylo to nádherné.“

„Sophie!“

„Ano?“

„Uvidíme se zítra? Prosím. Nebudu moc dlouho zdržovat.“

Yuri se definitivně rozhodl. Sophie vrtí hlavou, ale Yuri vidí její váhání. Vystupují ve tři hodiny. Yuri to ví přesně, protože vystupuje těsně po nich.

„Nejde to,“ řekne Sophie.

„Ve dvanáct u Notre Dame.“ Ví, proč si vybral právě tohle místo. Je daleko od Festivalu, je tam spousta lidí a doprava přímo děsivá. Sophie váhá.

„Budu tam,“ vyhrkne a ztratí se v davu. Je rozhodnuto. Vítězem letošního ročníku Festivalu bude on.

„Tak to bychom měli,“ zamumlá si. Nepřijde tam. Nepůjde na tu schůzku. Sophie to nestihne a Leon bez své partnerky není nic. Závidím ti, Leone, že je tvou partnerkou, pomyslí si a dopije kávu. Je nějak hořká, a před chvilkou byla tak sladká. Jako on.

Neděsí se svých myšlenek. Zvedne se a za obdivu přítomných dam odjede na Festival. Musí ještě cvičit. A pak si vzpomene, že o něčem podobném i mluvila Sophie - že její bratr cvičí. Možná ho tam potkám. Ne, to by byla příiíš velká náhoda.

Vejde do šatny a chce se převléct, když vtom uvidí Leona. Zachvěje se. Zrovna se obléká. Je nádherný. Rozhlédne se. Nikdo nikde. Přistoupí k němu.

„Leone.“

Ten se k němu otočí. Je to on, ten muž z haly s modrýma očima. Poslední dobou se jeho myšlenky točí jenom kolem něj.

„Yuri,“ zašeptá Leon a Yuri má co dělat, aby se udržel, když slyší svoje jméno z jeho rtů. Vztáhne ruku a dotkne se jeho tváře. Doslova se tetelí nad tím dotykem. Dotýkám se ho.

 Dotýká se mě, myslí si Leon a zavře oči. Nedá se to vydržet. Oba si jen matně uvědomují, že sem může kdokoliv přijít.

Yuri ho zatlačí na skříňku. Hladí ho po tváři a těsně se k němu přitiskne. Oba zasténají. První se vzpamatuje Yuri.

„Jsi můj. Budeš tady pro mne, až to vše skončí,“ oznamuje mu klidně.

Leon jen přikývne. „Ano.“ Vztáhne ruku a taky se ho dotkne.

Hluk. Oba od sebe odskočí a Yuri odchází s bušícím srdcem. Převlékne se. Leila už na něj čeká.

„Yuri, abych tě pořád někde sháněla.“

„Byl jsem na snídani.“

„Snídaně?“ V očích má velké otazníky. „Teď?“

„Hmm, se Sophií. Zítra se tady andělské číslo neukáže,“ řekne se stoprocentní jistotou. Leila to nekomentuje a oba se jdou rozcvičit.

„Jsi dnes nějak roztržitý.“

„Promiň.“

To ten Leon. Vzpomíná, jak se k němu tiskl. Soustřeď se! přikáže si.

„Sophie, vypadáš jak sluníčko. Jsi celá rozzářená. Co se stalo?“ Čeká na ni v manéži, aby se dívali na čísla, která předvedou ostatní.

„Ne, byla jsem jen na snídani. Leone, na zítřek se moc a moc těším. Předvedeme spolu dokonalé andělské číslo. Splní se můj sen a všichni budou šťastní.“

Sophie štěbetá a Leon si poprvé přeje, aby toho nechala a on se mohl dívat jen na Yuriho, který sedí nedaleko Leily. Závidí jí, že může být jeho partnerkou. Svobodně se ho dotýkat.

 Doslova cítí, kam se jeho myšlenky ubírají, a přitiskne si své hořící tváře do dlaní. Dnes, jak se ho dotýkal, chtěl víc. O hodně víc. Jestliže zítra vyhrajeme, tak se opět setkáme a dotknu se ho znova. Dál se neodváží přemýšlet. Musí se soustředit na zítřek. Nesmí nad sebou ztratit kontrolu. Už kvůli Sophii a jejímu bláhovému snu.

Je tak rozzářená. Vypadá stejně jako on. Je zamilovaná. Takže jeho sestřička Sophie se konečně zamilovala. Až to všechno skončí, určitě mu řekne, kdo je ten šťastlivec.

A on? Najde odvahu jí to přiznat?

Má ho ráda. Bude mu přát vše nejlepší a nebude jí to vadit. Určitě ne. Dívají se na číslo ruského páru s názvem Ruské kolo, ale Leon si uvědomuje, že jejich číslo je lepší.

„Pojď. Musíme se připravit na zítřek. Půjdeme oba spát, a žádné odmlouvání.“

Sophie našpulí rty. „Leone, měl by ses více bavit, nebo skončíš špatně. Jako dědeček obklopený jen kočkami. Je festival a všude tolik krásných žen. Můžeš si vybírat.“

„No tak, Sophie. Co když už jsem se zamiloval?“ Je zvědavý na její reakci.

„Opravdu? Já taky. Kdo je to? No tak, Leone, řekni, kdo to je. Jinak neusnu, budu mít pod očima kruhy a budu vypadat strašně,“ škemrá Sophie.

„Teď půjdeš spát a zítra si všechno řekneme. Nevím, jestli se ti to bude zamlouvat.“

„Bojíš se, že na ni budu jako fúrie. S tím nepočítej. Konečně jsem se dočkala a ty mi nic nechceš říct. Jak vypadá, jméno, míry, no všechno. Leone, neusmívej se a odpověz své sestře..“

Někdy je jak tyranka. Yuri zahlédne Leonův úsměv a přeje si, aby se takhle usmíval na něho.

Příští den se nasnídají a odjedou na Festival. Leon celou dobu poslouchá Sophiin mučivý výslech, ale drží se a nic jí neříká, jen se usmívá a vrtí hlavou, když mu předříkává jména z Festivalu. Nechápe, kde a kdy sebrala ten seznam účastníků. Prostě ženy.

„Leone, já něco zapomněla. Počkáš tu na mně? Prosím.“

„Tak dobře, myšičko. Ve tři vystupujeme, tak nezapomeň.“ Sophie se rozzáří.

Aspoň přestane na chvilku s tím výčtem účinkujících.

Sophie chytne taxík a nechá se dovézt k Notre Dame. Sedne si na schody, kde se setkávají všichni milenci. Rozhlíží se. Je tady přesně. Usmívá se a prohlíží si davy lidi. Zasní se. Za chvilku tady bude. Možná ji obejme a políbí. Dotkne se jejích rtů. Ještě nikdo ji nepolíbil. Jistě, bratr jí občas dá pusu, ale to se nepočítá. Jaké to bude? Určitě sladké a krásné.

 Démonické chrliče ze střechy ji pozorují, jak tam čeká. Zvony. Vzhlédne. Jedna hodina. Už tady dávno měl být. Co když ji nemůže najít? Co když se mu něco stalo? Ne, ještě chvilku tady počkám.

Vstane a začne přecházet po schodech. Sleduje ručičky hodin. Čtvrt na dvě. Netuší, že právě teď se Yuri převléká do trikotu a soustřeďuje se na číslo. Půl druhé. Musím na Festival. Leon je už určitě nervózní a ani se nestihnu rozcvičit, napadne ji.

Teprve teď si uvědomí, jak je daleko od místa, kde se Festival koná. S hrůzou se podívá na dopravní zácpu a na davy lidi. Zdá se jí, že je tady celá Paříž. To nemohu zvládnout, říká si s panickou hrůzou, ale zatvrdí se. Stihnu to. Bratr se spoléhá, že tam budu. Kdyby tak věděl, že jsem ho obelhala. Určitě by mě nikam nepustil. Musím, a chytne taxík. Po kousku popojíždějí a ona sleduje, jak ručičky u hodinek utíkají.

„Půjdu pěšky.“

Vyskočí z taxíku a rozeběhne se pařížskými ulicemi, které s Leonem dokonale znají. Tolikrát jsme tady vystupovali, napadne ji. Určitě mě nemohl najít, dává si za vinu.

Dvě hodiny.

„Kde jen může být?“ Leon už je převlečený a ustaraný. Už volal do bytu, ale tam není. Snad se jí nic nestalo.

Už jen kousek. Tam je Festival. Vběhne do ulice s myšlenkou na čekajícího Leona a na Yuriho.

Ze zatáčky vyjede auto. Zákmit šatů, zářivých vlasů, náraz, výkřik ulice. Tělo je nárazem odhozeno na dlažbu a tam bezvládně leží. Zpod něj vytéká krev a tvoří kaluž.

„Já za nic nemohu. Viděli jste. Sama mi vběhla pod kola.“ Otřesený řidič sedí u auta.

„To musí být nějaká akrobatka z Festivalu. Podívejte, už sem jede sanitka.“ Všichni se dívají, jak ji ošetřují a nakládají do sanitky.

„Já ji znám. Dám vědět jejímu bratru.“ Zavolá nějaký muž a rozeběhne se k budově Festivalu. Zdrží se vysvětlením u vchodu, ale pustí ho dál.

„Leone!“

„Chaviere! Co ty tady?“

„Tvoje sestra.“ Nemůže popadnout dech. „Měla před vchodem do budovy nehodu.“

Leon strne.

„Je v nemocnici sv. Kryštofa,“ dodá Chavier a přehodí Leonovi přes ramena bundu. Leon se otočí a rozeběhne se k východu. Chytá taxík.

Sophie. Jeho malá zářivá sestřička. Co se stalo? Teď ho nezajímá Festival, ale jen Sophie. Jen ať je v pořádku. Ostatní není důležité.

Začíná se modlit. Taxík zastaví a on vběhne do nemocnice. Všichni se k němu otočí, jako by věděli, že je to bratr té malé, co ji před chvilkou přivezli.

„Sophie Oswald!“

Někdo mu položí ruku na rameno. Otočí se na postavu v bílém plášti.

„Doktore, řekněte, že bude v pořádku. Že to není nic vážného. Mám pravdu?“ Leon horečnatě třese doktorem.

„Je mi líto,“ odvrátí oči. „Už dávno měla být mrtvá. Nechápu, jak mohla přežít cestu sem. Je mi to líto,“ opakuje.

Leon tomu nemůže uvěřit. Špatně jsem slyšel, myslí si, ale ví, že jeho nejhorší obavy se splnily. Celou dobu měl špatnou předtuchu.

„Kde je?“ dostane ze sebe.

„Pojďte,“ řekne doktor tiše a mlčky ho vede do pokoje, kde leží Sophie. Leon jde za ním jako náměsíčný a jeho jedna polovina tomu pořád nemůže uvěřit. Ne, jeho krásná, veselá sestřička nemůže být... nemůže být...

Do očí se mu tlačí slzy. Utře si je. Sophie nesmí vidět slzy. Nesnáší je. Co bude dělat, jestli... Proboha, co se stalo? Neměl jsem jí dovolit odejít.

Doktor otevře dveře a Leon vstoupí do pokoje. Sophie leží na lůžku, celá bledá, pouze s jedním přístrojem.

Doktor za sebou tiše zavře dveře a opře se o stěnu. Kdyby něco potřebovali. Tak nádherný pár. Bude to pro něho těžké. Je vidět, že na své sestře lpí.

„Leone. Jsi to ty?“ řekne tiše a namáhavě Sophie.

„Ano. Jsem to já.“ Vezme její ruku do své. Sophie chce ji sevřít, ale ani to nesvede. Jen prsty se jí zachvějí.

Leon pláče, když vidí její bledou tvář bez života.

„Yuri je v pořádku. Řekni, že ano.“

„Myslíš Yuriho Killiana?“ Sophie zavře oči.

„Ano, je v pořádku. Proč?“ říká se zlou předtuchou.

„Bála jsem se... nepřišel...je to anděl...“ těžce dýchá a Leon si vše dává dohromady. Proč jsem na ni nedával lepší pozor.

„Miluji ho. Prosím, chci ho vidět. Prosím,“ šeptá.

Při každém dalším slovu jako by Leonovi někdo vrážel do srdce dýku. Tak neuvěřitelně to bolí. Oba milují stejného člověka  a ten člověk zradil. Vylákal jeho sestru na schůzku a nepřišel.

Zvedne se. Splní její prosbu. Otevře dveře a uvidí jejího doktora.

„Prosím, mohu si zavolat?“

Doktor přikývne a otevře dveře do nějaké kanceláře. Leon tam vstoupí a tiše zavře za sebou dveře. Vytočí číslo.

„Prosím Yuriho Kiliana. Je to důležité.“ Kdosi odpoví „Moment“ a odloží sluchátko.

Leon má pocit, že čeká celou věčnost. Nepřemýšlí. V tu chvílí chce slyšet jeho hlas a... a co vůbec chce slyšet?

„Yuri Killian. Kdo volá?“ V Leonovi se vše sevře.

„Tady Leon. Pozval jsi dnes na schůzku moji sestru a nepřišel jsi tam. Měla nehodu a chce tě vidět. Můžeš sem přijet?“

„Promiň, ale mám vystoupení a tvoji sestru vůbec nemiluji.“

„Já vím. Ale ona tebe ano. Prosím, přijeď. Prosím.“

„Už jsem ti jednou řekl, že mám vystoupení. A ty bys na mém místě udělal totéž.“

Leon skloní hlavu. Neví, co by udělal..

„Myslím, že ne, Yuri.“

Ticho.

„Prosím, přijeď. Je to prosba umírající. To snad můžeš, ne? Nedopusť, aby  ten prokletý Festival všechno zničil. Yuri, prosím. Oba tě prosíme...“ volá zničeně a svírá sluchátko. Leon prosí, jako neprosil nikdy a nikoho, ale ve sluchátku je jen oznamovací tón.

Nepřijede. Položí sluchátko a zvedne hlavu. Co má proboha říct Sophii? Že její anděl nepřijede. Že ten, koho miluje, ji odlákal pryč, aby vyhrál ten mizerný Festival. Že si s ní a jejími city jen zahrával.

Sevře hranu stolu. Ne, to nemůže. Otevře dveře a jde do pokoje, kde leží Sophie.

„Leon a Sophie Oswaldovi a jejich Let anděla.“

K hlasateli se někdo nakloní a cosi zašeptá.

„Sourozenci Oswaldovi byli z letošního Festivalu vyškrtnuti. Prosím, ať se připraví další pár.“ Po chvilce šustění papíru ohlašuje: „A teď nastupují Leila Hamilton a Yuri Killian s číslem Zlatý Fénix!“ 

Oba tam stojí ve světlech reflektorů, zlatě září a usmívají se. Konečně nadešla jejich chvíle.

„Leone.. přijede.. že ano?“ ozve se Sophiin hlas. Leon se kousne do rtů, aby jí neřekl pravdu.

„Je na cestě. Je hrozná zácpa,“ řekne ji milosrdnou lež a vidí, jak se její fialkové oči rozzářily tichou radostí. Ach, Yuri, co jsi to provedl? 

Leon drží Sophii za ruku a hladí její čelo. Je oblečený do bílého trikotu, který mu připomíná jejich číslo.„Promiň, že nepředvedeme anděla.“

U úst se jí objeví krev. Leon ji jemně setře měkkým polštářkem z vaty. „Mlč. Nic neříkej.“

„Asi ho už nezastihnu, Leone,“ řekne jasným, čistým hlasem. Jeho srdce kamení a ledovatí s každým jejím výdechem a nádechem.

„Ano, Sophie.“ Přejede jí jemně po čele. Právě mu odchází to nejcennější v životě a on nemůže nic dělat. Jen sedět, poslouchat a držet ji za ruku.

Diváci ani nedýchají, když vidí Leilu s Yurim na hrazdě, jak se tam třpytí jak dva zlatí motýli. Ani nedýchají napětím a jen sledují Zlatého fénixe. Zvedají se z křesel, aby viděli, jak Leila jako Zlatý fénix krouží po manéži. Září a oslepuje svým jasem. Je nádherná a všem je jasné, kdo vyhraje tento Festival, pokud dokončí spirálu.

„Slib mi, že budeš šťastný. A taky mi slib, že Yurimu nic neuděláš.“

„Slibuji,“ odpoví a myslí to vážně. Proti Yurimu nic nepodnikne. Není to totiž jeho chyba, ale jeho. On měl vědět, co se děje. Neměl se jím nechat zaslepit.

„Můj sen... o jevišti a andělu. Splníš ho, viď. Jednou najdeš partnerku, která...“ ale to už nedopoví. Její oči se němě dívají na Leona a jen přístroje napovídají, že ještě žije.

„Ty jsi moje jediná partnerka. Nikdy nebude žádná, která by se ti vyrovnala, Sophie.“ Leon se dívá na její tvář. Je tak bledá.

Ohlušující burácení a jásot diváků. Zlatý Fénix je u konce a oni tuší, že jsou vítězi. Leila a Yuri se vyhřívají v přízni jásajícího davu. Usmívají se na sebe a mávají divákům. Jsou sami se sebou spokojeni a šťastni.

Dlouhé pípání. Přístroj se vypne a on svírá Sophiinu ruku bez života. Výraz v očích i dech se ztratil. Dívá se na její bledý obličeji, prázdné oči a  úsměv anděla. Byla jeho andělem. Zvedne ruku v bílém trikotu a navždy zavře její oči.

„Sbohem,“ zašeptá do jejích vlasů. Chce se mu plakat, ale nemůže. Jeho srdce je najednou tak prázdné. Neví, co si bez ní počne. Byla jeho slunce, jeho všechno. Cítí, že i kus jeho duše odešla s ní. Jeho lepší část zůstala s ní.

Byli spolu odmala. Promítá se mu její život. Její uličnictví i její zářivost a nevinnost. A on to vše zničil.

Musím jít. Zvedne se a otevře dveře. Doktor se na něho podívá.

„Vše zařídíme.“ Leon přikývne.

„Děkuji. Musím ještě někam zajít. Prosím, postarejte se o ní. Byla světlem mého života.“

 Doktor přikývne a sleduje Leona, jak se vzdaluje. Změnil se, pomyslí si. Ale smrt vždycky lidi změní. Vidí to skoro každý den.

Leon se každým krokem od Sophie vzdaluje. Zamkl ji do svého srdce a tam s ním zůstane navždy. A co se týče Yuriho, tak byl, existuje vůbec? Už nic nebude tak jako dřív. Chytí taxík a jede na Festival.

 „Leone! Co tvoje...“ ozve se Chavier, jeho přítel, a jeho výraz ztuhne, když pohlédne do Leonovy tváře. To už není Leon, kterého znal. Pochopí, že Sophie už není mezi nimi. Jak jen ho to mohlo tak poznamenat, je tak... bojí se to říct sám sobě... i ten sloup z kamene je živější než Leon. Ach, příteli....

Leon jde dál za pořadateli. Prochází kolem akrobatů a ostatních a vtom uvidí Leilu a Yuriho. Jdou proti němu a září. Už vědí, že vyhráli. Že jsou letošními vítězi Cirkusového festivalu. Jejich číslo bylo dokonalé.

Yuri zpozoruje Leona. Radostně k němu zvedne oči.

Setkání dvou pohledů. Modrých rozjásaných a studených fialkových bez života. Oči plné života a vyhaslé oči. Jedna sekunda spojení očí, tak krátká. Tak neosobní. Fialkové oči sklouznou po očích a postavě, kterou míjí.

Viděl mě vůbec? Ví, že jsem tady? ptá se Yuri.

Leon jde dál. Uzamkl svou sestru do sebe jako zářivou vzpomínku a stejně tak Yuriho jako temnou vzpomínku do svého srdce, aby ho už nikdy nebolelo to setkání dvou očí, dvou duší. Zamkl a zapomněl, že někdy takové city existovaly, že někdy existoval on a Yuri.

Jedna sekunda pohledu a Yuri se zahledí do těch fialkových očí plných života. Konečně to skončilo a budeme spolu, chtějí říct, ale pohled Leona ho zmrazí. Ne, zděsí se. Co jsem to udělal?

 A v jedné krátké sekundě pochopí. Sophie, Leonova sestra, jeho slunce, už není mezi nimi a on Leonovy prosby bral jen jako trik. Leon ho prosil, a on to nepochopil. Nechtěl to pochopit, protože sláva a první místo byly důležitější. Získal je a ztratil lásku. I když mu svět leží u nohou, vyměnil by ho za jeden jediný Leonův pohled. Za možnost být šťastný.

Konec

Obrázek kreslila Pepca, děkuji

Za beta read děkuji Alane