Shounen - ai povídky

                                                                Zpověď

1.    „Tak tento úkol se mi nezamlouvá, Sinistro. Mám z něho špatný pocit. Co si o tom všem myslíš?“ ozve se Dexter jeden z agentu GOTTU. Podívá se na svého jemnějšího partnera. Je stejně silný jako on, ale má pocit, že ho pořád musí chránit.
    „Po pravdě je to akce jako každá jiná. Děláme to už tak dlouho. Honíme se za různými úkoly a tak nám zbývá málo času. A zrovna teď ho máme až moc.“
     „Nemám rád, když musíme čekat. Jako agentům GOTTU by nám měli udělit výjimku. Opravdu z té práce pomalu nekynou žádné výhody.“ Dexter je mrzutý. Oba mají nohy nahoře a čekají až je pustí přes bránu. Sinistra se usměje. Je tak nedočkavý a netrpělivý. Znají se tak dlouho a poznal tolik jeho podob, ale netrpělivost mu zůstává pořád.
     „Jen tři hodiny. Vždyť jsme čekali už déle. A obchodní flotila má přednost.“
     „Já to vím nemusíš mi to vykládat.“
     „Co je ti, Dextře? Poslední dobou jsi tak já nevím...jiný. Děje se snad něco?Víš, že mně můžeš vše říct.“ Sinistra se k němu nakloní s vráskou na čele.
     „Nic mi není. To jen to čekání víš. Jsem taky unaven a podívej se budeme na řadě“řekne, aby odvrátil jeho pozornost. Ano vše mu může říct až na jednu věc. Ne nikdy se to nedozví. Jestli to bude na něm záležet nedozví se nic.
     „Konečně.“ Přesto se koutkem oka podívá po Dextrovi.
     „Let XT 0Z506 můžete letět. Další okno bude až za tři hodiny. Šťastnou cestu!“ přeje neviditelný dispečer. Dexter ani Sinistra nikoho nechtějí vidět a tak vypli obrazovku.  Loď jemně zahučí a odlepí se z doku, kde čekala na instrukce z letové věže. Sinistra položí svoje štíhle ruce na tlačítka a skoro samy se mu rozeběhnou po nich.
     „Let XT 0Z506 připraven k průletu. Děkujeme!“ Sinistra se ozve dispečerovi. Moc dlouho to už taky nevydržím si pomyslí. Jsme spolu tak dlouho, celá staletí a poslední dobou se to zhoršuje. Vždy to nějak šlo, ale teď s tou jeho náladou...koutkem oka se podívá na Dextera. Na co asi myslí? napadne ho. Musíme dál, ale jak dlouho ještě. Po tomto úkolu musím pryč. Aspoň na chvilku. Úkol je jednoduchý. Mají dorazit na planetu Calystro, vyhledat, zajmout a dopravit jednoho muže, který vyvezl tajné plány z GOTTU.
      Brána se pomalu otevírá a vše je v pořádku.
     „Anomálie!“ hlásí jejich loď Centurion a zachvěje se pod náporem něčeho neviditelného. Dexter se Sinistrem jsou okamžitě na nohou.
     „Zapnout štíty!“
     „Nefunkční.
     „Zbraně!“
     „Nefunkční!“ Oba se na sebe šokovaně podívají.
     „Je něco funkčního?“ zeptá se klidně Sinistra.
     „Ne není. Jen podpora života a analyzátory.“ Ozve se  po chvilce loď.
     „Takže..“
     „Analyzuji....vypadá to jako síť neznámého původu. Možná energetického. Já... nejsem schopná nic víc zjistit.“Hlas lodi zmlkne.
     „Na to, že jsme lapeni si tady dost klidně sedíš, Dextře“ ozve se Sinistra.
     „Já to tušil, že ten úkol bude špatný. Jsme ještě vůbec v naší galaxii?“položí ironickou otázku.
     „Nejsme. Nejsem schopná analyzovat naší polohu.“ Sinistra usedne a podívají se na sebe.
     „Tak to je malér. Co budeme dělat?“
     „Nejhorší je, že nemůžeme dělat nic. Jsme v nepřátelském vesmíru, loď je ochromena a my se svými silami máme konkurovat cizí síle. Asi bychom jimi měli šetřit. Nevím co nás čeká. Neznámý nepřítel a neznámá síla.“
    „Už jsme přece stali před neznámým.“
    „Ano to ano. Bojím se o tebe, Sinistro. Já...“ Dexter zaváhá“ budeme spolu ať se děje co se děje, ano.“ Sinistra je mu vděčný za ta klidná slova. Dodává mu síly a on se na něho něžně podívá. Dexter nevidí jeho pohled. Cítí jak ho něco skenuje, zkoumá. Po chvilce totéž cítí Sinistra.
     „Zkoumají nás“ ozve se klidným hlasem. Oba to nechají být. Bojí se co může přijít a mají tušení, že to nejhorší je před nimi. Dexter najednou vezme sinistrovou ruku do své.
     „Mám pocit, že je to moje chyba. Odpusť.“
     „Ne není..“ stačí jen říct Sinistra a oba cítí jak jsou paralyzováni. Uvědomuji si co se s nimi děje, ale nemůžou nic. Poprvé se cítí tak bezmocní. Ani jejich síla jim nepomáhá, nic. Nakonec oba ztrácejí vědomí s myšlenkou na toho druhého. Chtějí něco udělat, podívat se naposled na toho druhého, ale znehybněni je dokonalé.
      „Soud je zahájen!“ slyší a oni se rozhlédnou. Stojí na něčem černém v podivné místnosti v které se barvy ztrácí. Jejich oči z toho až skoro bolí. Podívají se na sebe a chtějí něco říct, ale nemohou. Jen jejich oči vyjadřují tichou radost, že jsou stále spolu. Radost, ale i starost a smutek, když vidí toho druhého, jak bezmocně stojí, visí? v těch barvách ani člověk neví. Z ničeho nic  slyší tichý zvuk. Chtějí si zakrýt  uši, ale jen bezmocně trpí pod nim. Koule oranžové koule. Jedna stojí v klidu a zřejmě ona pronesla ta slova Soud zahájen. Ostatní se přelévají sem a tam nebo se mihotají jak neviditelné oranžové čáry. Soustředí se. Jsou to vůbec rozumné bytosti? Nebo jsou..., ale ano jsou a zaslechnou šumění.
     „Staré zakázané metody...neodpustitelné...rozprášit...Lovec...mýlka...ne to je...“ jednotlivé útržky jim zaplavují vědomí. Bolí to a hodně. Dexter vidí kapičky potu na Sinistrovi a bolest v jeho očí. Nejraději by vyl vzteky, ale ani to nemůže.
     „DOST!“ zahřmí síní a koule umlknou. Koule, která jako jediná je v klidu to vykřikne a ostatní zpomalí svoje pohyby. Teprve teď v klidu si je můžou prohlédnout. Bolest ustala a oni si oddechnou. Oranžové koule se zářícím povrchem jako slunce. Občas po nich přejedou drobné čáry jako při výbojích elektřiny. Oba pochopí, že zřejmě jsou to myslící bytosti energetického založení. Proto ta síť, proto to vše, ale jak to že jim rozumí?
     „Hned vám to vysvětlím.“Ozve se laskavý hlas té bytosti, která řekla DOST. Aspoň si to myslí, protože nejsou schopní je od sebe odlišit. Chtějí něco říct, ale nemohou.
     „Kdysi dávno dva z nás, můžete nám říkat Kronove, jinak byste to neuměli vyslovit, zatoužili po tom co jsme dávno odhodili jako zbytečnost, jako něco co není důležité. Byla to moc!“ ozve se šumění“ dobývání, války, vše co nás minula tisíciletí a oni, jedni z nás  jednoduše použili starých zakázaných metod, které jsme taktéž odhodili jako zbytečnost. Mysleli jsem, že jsou zapomenuty, ale vysvětlím Vám to. Rodíme se uprostřed slunci a hned po zrození se napojujeme na kolektivní vědomí, na databázi z které čerpáme veškerou moudrost. Náš vesmír není Vaším vesmírem ti dva zatoužili po Vašem. Použili metod a přenesli svoje vědomí, svoje znalosti vše do vašeho světa. Ale zapomněli na jedno, že Váš svět není jejich a tak se museli ukrýt. Je mi velmi líto, ale Vaše pokožka nese genetické informace a jste vlastně oni dva. „ Sálem zašumí dohady.
     „Dost!“ zahřmí podruhé. Kronové-koule umlknou.“ Chtěli být vámi do té doby dokud nenačerpají Vaší vesmírnou energii, dokud se neadaptují na váš vesmír. Museli jsme použít opět staré metody a vytvořili Lovce. To on vás nalezl a zajal. Bylo to naštěstí včas než si Vás, ale i váš svět mohli podmanit. Víte oni jsou uznáni vinnými a tím pádem budou rozprášeni do našeho vesmíru. Jelikož není v naší síle odstranit je bez újmy na Vašem životě bohužel i vy budete mít stejný osud.“ Síní se rozlehne šepot a opět úryvky jejich myšlenek.
     „To není.. nic ..zločinci..“ koule se rozzářují  do ruda a některé až do bílá.
     „Byli izolováni!“ To jen naše pýcha, že jsme dokonalí, je přiměla  k útěku, k tomu,aby začali někde jinde. Donutili nás vytvořit to co nemělo být vytvořeno a co když se ON mýlí..“
     „Lovec...bytost...ne nemýlí, lovec nikdy, nemýlí...pravda. Musíme ...ne rozprášit!“ Kronové se mezi sebou dohadují. Proplouvají síní sem a tam. Oba mají pocit, že jedni mizí a druzí přibývají. Útržky Sinistrovi a Dexterovi se mihají hlavou a nejsou schopní zvládnout telepatickou výměnu mezi nimi.
      Zavřou oči a nechápou jak to, že je slyší. Oni nejsou telepati. To není v lidských silách možné. V GOTTU se s tím experimentovalo, ale zjistilo se, že dva lidské mozky nemohou navázat kontakt a vyměnit si mezi sebou informace. Sice v hlubokém spánku útržky ano, ale jinak ne. Jistě jedna bytost může kontaktovat druhou, ale oni nemají tyto schopnosti. Pokud vědí nikdo je nemá. Jedině se můžou domlouvat  elektronickou cestou a i to je nebezpečné. Znamená to, že Kronové mají pravdu? že díky těm informacím jsme schopni jim aspoň trochu rozumět. Podívá se na soustředěného Sinistra, který i přes bolest, kterou mu to působí poslouchá.
     „Počkat..jsou bezmocní..ne teď!“ vykřikuji „...jiný. Nejsme zločinci...musíme ..najít...“ zbytek už nechápou. Oba omdlévají a vzbudí se v podivné místnosti.
     „Dextře!“
     „Sinistro!“
     „Museli jsme Vás oddělit. Výrok nad Vámi byl odložen.“ Koule projde něčím co není skoro vidět a jen jemným chvěním vzduchu se dá tušit, že je tam překážka.“ Není kam utéct. Venkovní prostor by Vás okamžitě zabil a stěny jsou energetické. Ta druhá bytost je vedle Vás.“ Koule jemně odletí. Dexter si protře oči.
     „Sinistro? Slyšíš mně? Slyšel jsi to?“
     „Ano. Co budeme dělat.“ Dexter se rozesměje. Sinistra by přísahal, že je v něm lehce hystericky tón, ale Dexter nikdy se nevzdává a j..
     „Nic. Nemůžeme  dělat nic. Jsou na takové úrovní, že nepotřebuji ani fyzická těla. Oni jsou vesmírem, rodí se v něm a žijí. Nevím co dělat. Poprvé mi není nic platná moje síla, rychlost, naše schopnosti jsou proti jejich jako dětská metlička.“Dexter si povzdechne. Opře se o stěnu, kde si myslí, že je Sinistra.
     „Opři se o stěnu.“ řekne.
     „Proč?“ ptá se zmateně Sinistra.
     „Chci tě cítit nebo aspoň se takhle dotýkat.“ Sinistra zrudne, ale Dexter slyší jak se přesune ke stěně a zády se o ni opře. Oba poslouchají svůj dech a toho druhého.
     „Víš teď, když vím, že jsme na konci života tak mám pocit, že za ta staletí nic jsme neudělali. Nic důležitého.“
     „Jak to myslíš? Přece jsme vedli armády, zachraňovali planety...“
     „Ne! Ne! Tak to nemyslím.“ Dodá tišeji.
     „To vše je jen něco. Myslím tím, že jsem ti neřekl tolik věcí, neudělal jsem tolik věcí. Kolikrát jsem se zastavil a podíval se do tvých oči nebo jen na list stromu, na slunce, na vítr ve tvářích? Tolik věci začatých a tolik věcí nedodělaných. „
    „Aha“ ozve se Sinistra. Mlčí neví co říct svému partnerovi. Má mu říct, ne stydí se a mohl by si myslet a přitom..
     „Víš..“ uslyší hlas z vedlejší místnosti.
     „Ano vyhrkne“ dychtivě. Chce slyšet jeho hlas. Tak dlouho jsou spolu a najednou se mu zdá, že se znají neuvěřitelně krátce. “Jak dlouho se známe?“ optá se.
     „Nevím, přestal jsem to počítat. Kdy vlastně? Nevzpomínám si, ale pamatuji si den, kdy jsem tě potkal.“ Jeho hlas zněžní vzpomínkou. „Bylo to jednoho deštivého dne a město bylo zničené válkou. Procházel jsem ruiny a zaslechl jsem zvuk. Štěkot. Chtěl jsem projít, ale nevím něco mně přimělo tam se jít podívat. Seděl jsi schoulen s klubíčkem černé srsti a rozhlížel jsi se jak lapená zvěř. Tvůj pohled štvané zvěře se mi zaryl tehdy do srdce. Tiskl jsi to poštěkávající klubíčko a mně bylo jasné, že je pro tebe důležitější než tvůj život...“
     „Ryss..“zašeptá Sinistra.
     „A pak jsem je uviděl. Ty co po tobě šli. Bylo jich pět nebo šest. Díval ses tak na mně najednou důvěřivě a já...zabil jsem je. Potom jsem natáhl ruku a ty jsi mi ji klidně podal. Odešli jsme všichni tři od těch těl. Od té doby jsme byli spolu. Potom jsme za celé staletí neměli žádné zvíře. Ani nevím proč?“ Dexter se zadumá.
     „Nechtěl jsem...“ opět tiše řekne Sinistra. Je skrčen a objímá si kolena. Jasně si vzpomíná na to chlupaté malé psisko, které k němu dovedlo Dextera.
     „A pak jsme potkali ji. Šéfku. Odbornici přes nanotechnologii a stali jsme se tím čím jsme teď a já mohl s tebou zůstat navždy..“
     „Ano to setkání bylo osudové? že..“
     „Říkal jsi něco? Ano máš pravdu.“ Dexter sebou trhne jak uslyší sinistrův hlas. Skoro na něho zapomněl.
     „Pamatuji si všechny tvoje podoby. Všechna těla, která jsi měl za celé staletí. Byl jsi můj bratříček. Malý bratříček...“
     „Bratříček..“ ozve se jako ozvěna Sinistra. Schová hlavu do kolen a schoulí se. Je pro něho jenom bratříček. Nechce ne...
     „A potom v tom dalším městě a vzpomínáš na tu první planetu jak se...“
     „DOST!“ vykřikne Sinistra.
     „Proč. Promiň, já jen nechci myslet na to co se stane s námi.“
     „Já vím. Jsem opravdu pro tebe bratříček? Stále jen to?“ Odváží se Sinistra a děsí se odpovědi.
     „Jistě jsi.“Odpoví po dlouhé chvílí Dexter. Sinistra tiše vzlykne a schoulí se ještě víc. Oba mlčí.
     „Ne lžu. Lžu sobě a lžu tobě.“ Sinistra zvedne hlavu.
     „Lžeš?“ Ticho. Sinistra zneklidní.
     „Jsi tam ? Prosím řekni něco.“
     „Lžu, lžu a lžu!“ divoce křičí. „To chceš slyšet, chceš všechno slyšet? Opravdu všechno? Chceš slyšet pravdu?“ ozve se už tišeji. Dexter zatíná ruce do pěsti a kouše si rty.
     “Ano“ ozve se tichounce. Dexter skoro neslyší a napíná sluch jestli se ještě ozve.
     “Poznali jsme toho tolik. Život a smrt. Viděl jsem tě umírat a ty mně taky. Tolikrát jsem myslel, že mi odejdeš nebudu tě vídat.“ Dexter vzpomíná. Sinistra se přitiskne tváří ke zdi kde cítí Dextera. „A potom ten osudný den, kdy jsme je poznali a oni na nás vrhli tu energetickou kouli. Tvoje zranění a já najednou jsem si uvědomil, že je to možná poslední chvíle kdy tě vidím. Málem jsem se zbláznil, chtěl jsem jít za Éclair a prosit na kolenou, aby tě z toho dostali, ale nebylo to nutné. Od té chvíle ...já pochopil jsem, že možná celá staletí se obelhávám. Víš..“ zasměje se krátkým tvrdým hlasem. „Nechtěl jsem si nic připustit. Byl jsi se mnou každou chvílí. Nechtěl jsem si připustit, že jsme smrtelní. A najednou chci se tě dotknout, pohladit, mít tě na očích, vědět co děláš, vědět o tobě ještě víc než vím.“ Sinistra je přitisknut a bojí se dýchat. Chytá každé slovo ze sousední místnosti. Bojí se uvěřit tomu co slyší.
     „Já taky, já taky..“ šeptá do zdi a doufá, že ten šepot Dexter zachytí a zároveň doufá, že ne. Je tak blízko a přece vzdálený. Dexter je v myšlenkách velmi daleko a neslyší co povídá Sinistra. V té chvílí vidí jen jeho, jeho úsměv, jeho oči jak se na něho dívají. Svým způsobem je rád tady v této místnosti bez oken. Tam ve svém vesmíru by se nikdy neodhodlal mu říct co k němu cítí. Zvedne hlavu.
     „Víš, když jsem zjistil co k tobě cítím tak já...chtěl jsem utéct hodně daleko , ale potom jsem si uvědomil, že to nedokážu. Nedokážu tě opustit a odejít. Ani nevíš jak mně byly ty tři hodiny u brány. Neskutečné dlouhé vteřiny. Chtěl jsem si vzít dovolenou  na nějaký zapadákov a tam, jen být nepřemýšlet a rozhodnout se. Bez tebe. Už jsem to nemohl vydržet.“ Mluví jedno přes druhé. Zmateně. Sinistra si povzdechne. Je to tak dobře. I on si chtěl vzít dovolenou na nějakou opuštěnou stanici a přemýšlet.
     „Dextře?“
     „Ano.“
     „Proč jsi to už neřekl dřív. Proč ? Proč teprve teď?“ Poslouchá odpověď a teprve po chvilce zaslechne.
     „Styděl jsem se a bál. Jsi tak hodný. Vím, že mně máš rád. Já jsem se bál, že mně odmítneš a pak byla ta horší varianta. Nedokázal bych to snést.“ odmlčí se
     „Jaká druhá varianta. Řekni.“
     „Že to přijmeš, kvůli svému dobrému srdci, že mně máš rád, že budeš se mnou ze soucitu. Já bych to nesnesl být s tebou a vědět, že mně nem...“ nedopoví.
     „Jsi osel Dextře. „
     „Já vím. Počkej co jsi to řekl? Proč bych byl osel? Co jsi tím myslel?“
     „Jsi osel, když si myslíš, že bych s tebou byl jen ze soucitu!“ Dexter uslyší tlumenou ránu. Další a další.
     „Proč se musím to dovědět teprve teď? Nejraději bych tě osobně zabil!“ zařve Sinistra. Dexter je vytočený. Co se to děje s jeho tak jindy klidným partnerem?
     „Já ti to říkal a teď se vztekáš.“
     „Až se odsud dostaneme, tak uvidíš co je to můj vztek.“
     „Nedostaneme, tak nebudu moci to poznat a rád bych...“ Oba zmlknou. Dexter jako vždy má pravdu. Odhrne si z čela modré vlasy. Chci slyšet všechno  uvědomí si. Všechno, ale nejvíc chci slyšet, že mně má rád, že mně miluje.
     „Chci slyšet všechno, protože jsem naštvaný, že jsem to nevěděl dřív. Naštvaný, že jsem to neřekl já, že jsem se bál a teď, když jsme tady teprve teď se to dovídám. Naštvaný, že tě nemohu ani políbit za ty slova...“
     „Políbit, ty bys mně chtěl políbit?“
     „Nepřerušuj mně laskavě. Co je na tom divného?“
     „Nic. Já jen víš asi jsem celý červený. Já jsem si představoval hodně věcí , ale tvůj polibek na mých rtech to je víc než kdy bych čekal, že uslyším.“
     „Co sis představoval? Jen trochu prosím , prosím.“
     „Budu se červenat, ale dobře . Jsme v tvém pokoji a já ti kartáčuji tvoje vlasy. Víš, že je miluji? Asi ne, ale to nevadí. Jsou tak hebké, tak živé jako modrý plamen. Probírám se jimi a dlouhými tahy ti je češu. Praská v nich elektřina, ale nevšímám si toho . Dívám se do zrcadla v kterém vidím tvoje oči. Modré jako letní obloha, modré jako vodní hladina  v létě, modré tak jedinečné, tvoje oči. Díváme se na sebe. Kartáčují je a pořád se díváme. Je ticho a nic neříkáme. Dívám se na tvoji sladkou tvář a přemýšlím, jak bys reagoval na polibek. Ale vím, že ano. Odložím kartáč a odhrnu tvoje vlasy. Protékají mi rukama jako písek v dlaních a já se jimi kochám. Políbím ti krk. Jemně se  přisaji a slyším jak zavzdycháš. Líbí se ti. Jásám. Odvážím se dál. Líbám tě dál až se dostanu ke rtům. Dívám se na ně. Toužím po nich . Neptám se jestli mohu nebo ne. Políbím je. Nejdřív jemně jako peříčko. Lehce je přejíždím. Ale za chvilku mně to nestačí. Chci, abys mně pustil dovnitř, chci tě líbat až nebudeš mohl popadnout dech. Otevíráš mi je a já do nich vklouznu...“
     „Odpovím ti. Políbím tě taky.“
     „Já jsem..víš dostal jsem se k tomu co budu dělat já s tebou, ale jak budeš reagovat ty. Jen jsem si myslel, políbíš mně. Krásné. Nevím jestli mám pokračovat.“ Sedí tam a přemýšlí o celé situaci. Sinistra klečí u stěny a dotýká se stěny. Objíždí ji a prstem kreslí obrys postavy. Dexter. Jeho láska, jeho milenec...polkne. Ano chce to slyšet co by udělal dál. Bude mít jen to. Nic víc.
     „Jak to pokračuje?“ Dexter se dychtivě nadechne. Chce slyšet co bude dál. Neví má nemá, ale chce to říct. Chce, aby slyšel všechno co kdy o něm si vysnil. Jeho tajemství.
     „Líbám tě a potom kleknu před tebe. Sundávám ti věci jednu po druhé odhaluji tvoje tělo. Znám je a přece je to vše pro mně nové. Hladím je jak nejvzácnější samet. Odvážím se tě dotknou rty. Svýma rukama je laskám a hladím. Drobnými polibky ti vzdávám úctu. Jsi tak krásný. Bojím se tě skoro dotknout, ale moje touha vítězí. A nakonec se dotknu rty tvých bradavek.  Hraji si s nimi dokud nejsou tvrdé. Poslouchám tvé vzdechy...“
     „Mám svoje ruce v tvých vlasech a dívám se co děláš s mým tělem. Je vzrušené...“ Dexter polkne.
     „Rozepnu ti kalhoty, ale nechci tě vidět celého. Ne takhle. Zvednu se a vezmu tě do náruče. Políbím tě na rty. Jsou tak vláčné, horké, blázním z nich. Nejraději bych tě tak držel a jen líbal. Měl jsem tě tak tolikrát a ani jednou mně nenapadlo tě políbit. Ochutnat tvé rty. Odtrhnu se od tvých sladkých rtů a přenesu tě v náručí...“
     „Držím se tě kolem krku a cítím tvoje srdce. Opětuji tvůj polibek...“
     „Položím tě na postel. Je velká...“
     „Svlékni se. Chci vidět jak se svlékáš. „ Přeruší Sinistra Dextera.
     „Začínám se svlékat...já...já nevím nikdy jsem to takhle ...“
     „A co? Svlékni se chci tě vidět jen tak. Udělej to pro mně. Chci toho tak moc?“
     “Ne já zkusím to. Pomalu se svlékám. Jednu věc po druhé. Díváš se na mně těmi svými modrými očima. propalujou mně a já cítím jak se pod tvým upřeným pohledem červenám. Díváš se na mně a já... toužíš po mně stejně jako já po tobě?“
     „Ano toužím...“ Dexter vstane a přitiskne se obličejem ke stěně. Být tak blízko a přece tak vzdálený. Nedosažitelný. Může jen o tom snít. Snít o tom o čem mu vypráví. Trochu si odkašle. Má tak sucho v krku.
     „Ležíš a díváš se na mně. Stojím před tebou bez kouska oděvu. Dojdu k posteli a neustále tě pozoruji. Nevnímáš to, ale já vidím jak hladíš pokrývku a slyším tvůj zrychlený dech. Lehnu si vedle tebe. Pořád ještě máš kalhoty, ale nechci to uspěchat zatím mi stačí jen se na tebe dívat, ale vím, že chci víc a vím, že ty taky. Políbím tě a ty mi odpovíš. Vzdychnu do tvých rtů. Tak se mi to líbí. Myslím, že by mi stačilo jen tě líbat, ale moje tělo chce víc a tak tě pohladím a rukou sklouznu níž. Váhám..“
     "Víc!" řekne Sinistra. Má zrychlený dech, napjaté tělo, oči otevřené a hltá Dextrova slova jako žíznivý člověk vodu na poušti. Dexter zvedne hlavu a dívá se kde si myslí, že je strop. Nic nevnímá. Ani hlas Sinistry k němu nedolehne. Je úplně v zajetí své představy.
     „Vezmu tě do dlaně a zároveň líbám. Laskám tě a chci tě vidět celého. Stáhnu ti i zbytek oblečení a najednou jsi přede mnou nahý. Nemohu se na tebe vynadívat. Nevím kde začít, líbat tě , hladit, vzít do úst. Rty už jsem ochutnal, teď je na řadě..skloním svoji hlavu a vezmu tě do úst. Slyším jak jsi zasténal. Líbí se mu to víří mi divoce v hlavě. Líbí se ti to?“ Nečeká na odpověď. Nic neslyší. Je v zajetí představ, v zajetí snů, v zajetí své zpovědi. Neslyší tiché bzučení myslí. Neslyší jak se stěny otevírají a dovnitř vklouzává Kron. Doprovází ho jen tiché bzučení.
     „Jdeme!“ přikáže. Rozkaz rezonuje v mysli a a Dexter zařve vzteky. Nepřemýšlí co dělá. On mně přerušil, chtěl jsem vše říct a oni mi vzali i tuto možnost. Neee křičí a sbírá svoje síly. Vytváří kouli a háže ji na tu kouli. Je plný vzteku a neví jak to potlačit. Vzteku a nenaplněné touhy. Koule stojí a nic nedělá. Čeká. Koule se k ni blíží. Modrá jako vlasy Sinistry, napadne ho a teprve teď mu dojde co udělal.
     „Neee!“ a vrhá se za koulí, ale uvědomuje si, že je pozdě. Pozdě. Nemůže nic. Je bezmocný. Klesne na kolena a schoulí se do klubíčka. „Sinistro!“ zašeptá bezmocně. Co jsem to udělal? Modrá koule se blíží k oranžové, která vyčkává. Udeří do ní a rozplyne se jako prach ve větru. Dexter zvedne hlavu.
     „Jdeme!“ ozve se znovu a on se chce zvednout. Nemůže. Je opět dokonale bezmocný. Za kouli postřehne Sinistru jak bezmocně se po něm dívá. Zavře oči.
     „To co jste udělali je opovrženíhodné a neomluvitelné. Chcete něco k tomu říct?“ Ozve se sálem v kterém je mnohem víc Kronů. Ticho je zlověstné a všichni čekají na slova na myšlenku. Dexter se nadechne.
     „Já jsem jen mně..omlouvám se..ne promiňte to je neomluvitelné. „ Místnosti proběhne šumění. Dexter  neví jestli souhlasný nebo ne. Cítí tlak, ale nic víc. Netuší, že jeho slova jsou zkoumány.
     „Dobře. Myšlenka je přijata. Máte mocné zastánce. Váš příchod rozviříl naší klidnou hladinu žití. Museli jsme se spojit s ostatními mimo tuto místnost. Je tady mnohem více věcí, které je potřeba udělat. Nemůžeme moc udělat s našimi viníky, ale starší si vzpomněli na další zapomenuté metody a my zatím jsme vytvořili duplikáty, aby šlo odstranit je bez újmy na vašem zdraví. Procedura, ale je dlouhá a nevíme jak dopadne. Bude na Vás jestli ji chcete podstoupit nebo ne. Je možné, že se nepovede. A zatím než dokončíme poslední úpravy buďte našimi hosty.
     Neviditelné pole, které je svazovalo se roz plyne a oni klesnou na podlahu. Sinistra s Dextrem nemohou uvěřit, že možná se vrátí. Oba si vzpomenou na místnost a zrudnou. Odvrátí se od sebe. Sinistra se opře o podlahu a vnímá její hladkost a teplo. Jako by to byla živá věc. Zachvěje se. 
     „To je Ox. Bude Vás tady provázet než se rozhodnete a my to dostavíme. Já jsem Kaa a kdybyste  něco někdy potřebovali tak se na mně obraťte.“
     „Já nepotřebuji se rozhodovat. Podstoupím to a ty Sinistro taky ne.“ Ten mlčí.
     „Sinistro?“ V místnosti jsou už jen Kaa a čekající Ox. Sinistra s Dextrem cítí, že mezi nimi proběhla komunikace, ale nic nezachytili.
     „Já promiň, ale co když zemřeš? Co když tě už neuvidím? Možná by šlo...“
     „Byli byste rozprášeni tak jako tak. Nemůžeme jim dovolit, aby se dostali odsud ven a Vy tady v našem vesmíru nepřežijete ani sekundu. Teď jděte! Ox Vám některé věci osvětli.“
      Oba pochopí, že se zeptají znova až po exkurzi a vysvětlení. Pozoruji Oxe. Je to zvláštní vidět jen kouli a vlastně jak se živí, má oči, mozek ? Otázky jim víří hlavou.
     „Jsme energetické bytosti rodící se ve středu samých slunci. Většinu času trávíme v jejich náručí. Dovolil jsem si Váš jazyk naučit.“ Oba vydechnou úžasem. „Některé věci prostě byste v našem jazyce nepochopili a tak se Vám to budu snažit přiblížit ve vašem jazyce. Neumíráme v pravém slova smyslu. Žijeme velmi dlouho až Vaše tisíciletí. Když cítíme, že je čas tak se připojíme jak by to šlo říct k databázi. Ke kolektivnímu vědomí. Ta vaše terminologie absolutně to nevystihuje. Celou dobu se učíme, ale příchod  vás taky divných a zároveň zajímavých bytostí před nás položilo další otázky a další zajímavosti. Kaa je Vámi velmi fascinován. Jen díky němu možná přežijete. Chcete něco vědět?“
     „Lovec?“ napadne Dextera první myšlenka. Jde vedle Sinistry a přemýšlí proč neřekl, že chce taky podstoupit proceduru.
     „Lovec je věc s vlastním myšlením, ale zároveň je naprogramován tak aby po skončení úkolu se zničil. Ten, který Vás lapil tak už tady není. Je velmi mocný a umí se neuvěřitelně regenerovat. Je Lovec a chytá zločince. Museli jsme ho stvořit. nebyla jiná možnost.“
     „Proč vy jste..“
     „My?!“ zděšení. Dexter ucítí snad první známku nějakého citů. „Ne my ne. My lovit. Dávno jsme se toho vzdali. Jsme pozorovatelé. Pozorujeme hodnotíme, učíme se. Lovit? Jak Vás to napadlo?“ Dexter ani Sinistra nechtějí říct, že je to jejich práce v jejich světě. „Vy jste Lovci. My to víme a zároveň se od našeho lišíte.“ Oba polknou. Jak to vědí?
     „Vaše myšlenky před námi leží tak jasně. Když jste dorazili tak jsme Vás důkladně prozkoumali. Je úžasné jak pestrobarevný svět tam máte a tolik živoucích bytosti. Fascinujete nás.“
     „Ta místnost? Je taková divná. Mám  pocit, že dýchá.“ Ozve se opět Sinistra.
     „Ona je živá. Je to rostlina. Rodí se ve víru kosmického prachu a potom se usídlí na planetě, kterou doslova pozře. Roste a bere si vše co může. Je jich velmi málo. Je živá, nemá vlastní vědomí, ale poslouchá příkazy dostatečně silné mentální myšlenky. Jestli chcete můžete si to vyzkoušet. Nevím jestli máte dostatečně silné impulsy.“ Najednou se ocitnou uprostřed místnosti.“ Zadejte jednoduchou a přesně definovatelnou myšlenku. Jen jeden“ když si všimne úsilí obou najednou.
     „Zkus to ty Sinistro.“ Ten přikývne. Najednou neví co zadat. Obrazy mu víří hlavou. Stěny se mění a přecházejí do duhových barev až jsou světlé.
     „Teď já!“ Dexter ví přesně co chce. Pohovku. S úžasem pozoruji jak doslova z ničeho roste pohovka. Sinistra jen zírá.
     „Můžete cokoliv pokud máte dostatečně silný impuls. My se omlouváme za nepohodlí, kterého se Vám tady dostalo, ale nebyli jsme si jistí jak dalece Vás ovlivnili. Taky jste nás zarazili. Pojďte. Je čas se rozhodnout.“ Sinistra i Dexter stojí uprostřed pokoje a dívají se vůkol. Kdyby byli na své planetě doma, tak by přísahali, že jsou v bytě Sinistra.
     „Jak se rozhodneš. Já to podstoupím. Pro tebe cokoliv. Jestli je tady jen mala šance, že se z toho dostaneme, já..prosím.“ Dexter mluví tiše. Stojí uprostřed pokoje a odvrací zrak. Ještě se za celou dobu od vyjíti z cely nepodíval na Sinistru. Říkal tam různé věci, které za normálních okolnosti by zůstaly skryté , ale to byla jiná situace a teď je to taky jiná. Změnila se. Vše se změnilo jeho slovy.Už není cesty zpět a to, že Sinistra váhá.
     „Já to udělám. Půjdeme. Ještě ti chci něco říct. Něco co jsem ti tam neřekl a já snad...uvidíme. Pojď! Ať na nás nečekají.“ Ox trpělivě čeká a vnímá jejich myšlenky, jejich pocity. Jsou to tak zajímavé bytosti, ale neklidné. Přinášejí sebou živel a neklid. Ox vyšle myšlenku a po místnosti není ani vidu ani slechu. Nic tady není jen opět černá chodba, která splývá v jedno.
     „Oxi kde teď vlastně jsme?“
     „V slunci. V největším a v pravém smyslu slova v domově nás všech. Tady je nás nejvíc. Jinak volně plujeme vesmírem a pozorujeme život. Nezasahujeme a když tak tak velmi jemně a pečlivě, abychom neporušili rovnováhu. Dva z nás to vše narušili. Nevíme jak se Vám omluvit.“
     „Jak to, že jste schopní telepatie. U nás se to zkoušelo, ale nejsme schopní komunikace.“
     „Jste mladí. Až Vám bude tolik kolik nám tak to přijde. Prostě ještě nejste dostatečně..vyzráli..staří. Nevím jak to říct. Prostě jste ještě mladá rasa. Ten váš jazyk je tak nedokonalý“ postěžuje si opět Oxy. Sinistra  Dexter se poprvé od zajetí usmějí.
     „Tak jsme tady.“ Před nimi se otevře chodba a oni vejdou do jasné místnosti. Přivřou oči, před tím rozdílem barev a světla. Po chvilce otevřou oči. Uprostřed místnosti stojí dva katafalky a vedle nich dvě koule.
     „Kaa“ ukáže napravo.“Sia“ ukáže na levo. Barva Kronů se trochu rozzáří a do jejich myslí najednou se dostanou několik obrazů. Dexter se chytne za hlavu a podívá se na Sinistra. Oproti němu vypadá to , že to zvládá lépe.
     „Vysvětlím Vám postup a pak se rozhodnete. Uložíme Vás do těchto katafalků a nalijeme určitou tekutinu. Složení Vám nic neřekne. Jste silní a je tady šance, že bude vše v pořádku. Trvalo to delší dobu než jsme mysleli.“
     „Proč?“ ozve se Dexter.
     „Museli jsme to přizpůsobit je vaší fyziologii, takže tekutina Vás postupně zbaví genetických informací na vašich tělech. To je v pořádku, ale tekutina bude muset taky zbavit genetické informace ve vašem centru myšlení. Nevíme jak to bude působit. Je to jen u jednoho z vás. Druhý nebyl jak to říkáte nakažen genetickým materiálem Syr. Tak se jmenovali. Syr a Trr. Uděláme co je v našich silách, abyste přežili. A teď bychom chtěli slyšet vaše rozhodnutí.“
     „Kdo z nás je víc nakažen?“ Dostane ze sebe Dexter. Jen ať to není Sinistra. Nee.
     „Dexxtre!“ ozve se trochu jiná myšlenka. Dexter pochopí že je to asi ta druhá koule jménem Sia. Vyslovila jeho jméno nezvykle.
     „Ano chci to. Sinistra taky“ dodá.
     „Musí to říct oon. Nemůžžžete mluvit za něhoo.“
     „Ano chci to taky. Podstoupím to.“ Ozve se Sinistra. Kaa i Sia přikývnou. Je rozhodnuto. Sinistra se otočí k Dextrovi.
     „Pořád jsem rozzloben. Takže koukej to přežít, ať ti mohu vynadat a políbit“ dodá u jeho hlavy. Dexter se zachvěje jak mu ovane jeho dech citlivé místo za uchem.
     Dexter a Sinistra jsou znehybněni a cítí jak vše z nich padá. Levitují ke katafalkům. Ty se otevřou a jsou uloženi dovnitř. Nemohou nic dělat. Je to pro ně tak jasné a na druhé straně nezvyklé. Vzpomínají na stejné procedury u nich doma. Jenže tam byli lidé, přípravy injekce s různými léky a tady nic. Jen neznámá tekutina. Chtějí se nadechnout, ale nemůžou a už cítí jak je zaplavuje hustá lepkavá tekutina. Je to tak nezvyklé. Úplně jiné než u nich doma. Ztrácí vědomí a jeden i druhý si uvědomují, že tentokrát ho nebude pozorovat ten druhý. Nebude u něho stát a tiše s nim promlouvat. Nebude si dělat o něho starost. S myšlenkami na toho druhého upadají do kómatu.
     „Sia dokážeš kontrolovat jejich centra myšlení? Ta bolest bude nesmírná. Nechci, aby se jim něco stalo.“
     „Kaaa. Zznáš mně, ale bojím sse, že Dexxtre..budu potřebovat poomoc.“ Kaa přikývne.
     „Zavolám Ner. Je schopný.“ Za chvilku do místnosti vplouvá další koule.
     „Pomohu rád.“ Sia a Ner se postaví u jednotlivých katafalků. Ner u Sinistry a Sia u Dextera. Oba opatrně vstoupí do jejich myslí. Druhou částí komunikují ze sebou. ´Musíme vytvořit něco od čeho bolest ustoupí. Najdi skryté myšlenky co si přejí´ Oba prohledávají. Nalézají a uvědomí si že tekutina už pomalu začíná zbavovat jejich těla pokožky. Jak předpokládali bolest nastála ihned a dívají se jak jejich těla se napínají bolesti,  jak kůže mizí.
     „Sia, Ner“ křikne Kaa. Ti ihned začínají potlačovat bolest v jejich mozcích. Těla se uvolní a ochabnou.
     „Je to děsivé“ oba vyšlou ostatním to co oba cítí. Kronové se zachvěji. Už zapomněli co jsou zač tak silné pocity a žijí si klidným životem pozorovatelů. Procedura pokračuje a obě těla jsou bez kouska kůže. Tekutina mizí i s genetickým materiálem obou Kronů. Oba klesnou a je napuštěná druhá tekutina. Průzračná jak sklo. Obklopí jejich těla a všichni čtyři se dívají jak kůže je obnovovaná. Sia s Ner zatím potlačují bolest a zároveň vysílají jejich přání.
     „Zvláštní“ vyšle myšlenku. „Oba chtějí to skoro stejné.“ Sia souhlasí. Zkusíme to. Oba berou přání a promítají je do jejich mozků. Neuvědomují si co promítají a zachytí u nich zvýšený tep krve. Sinistra sebou neklidně zazmítá jak se mu zdá jak se miluje s Dextrem. Oba jsou napjati.
     „Sia, Ner. Něco je v nepořádku“ řekne Kaa.
     „Možná ta přání?“ navrhne Sia. „Začalo to hned po tom co jsme do nich to začali vysílat.“
     „Je to možné. Stáhneme to.“ Souhlasí Ner. Oba stáhnou ihned přání a nechají je koupat ve slunci s pocitem radosti. Oba zároveň předávají vše co cítí, co se děje do databáze, aby to mohli sdílet i ostatní. Tekutina je skoro s práci u konce. Kůže je obnovena. Ner skončí s vysíláním a odpojí se od Sinistry. Tekutina se vypouští a oba klesnou dolu. Ner přejde k Sia.
     „Potřebuješ pomoci?“
     „Nevím. Nikdy jsem nic podobného nedělal. Dívej se a když tak pomoz.“ K Dexterovi a jeho tělu je vpuštěna další tekutina. Která se ihned mění na plyn, který proniká do celého jeho těla. Je inteligentní a jemně prohledává jeho tělo jestli nejsou tam skryté genetické informace. Najde a jemně je izoluje od buněk v jeho těle. Stlačuje je a musí zničit. Má takový příkaz. Lovec začíná pracovat.
     Sia zčervená. Ta bolest. Tak to nazývají. Potlačuje jak může. Už nevysílá do databáze co a jak. Snaží se potlačit bolest a uchovat informace uprostřed sebe. Ner se na ni napojí a odebírá část jeho úkolu. Dexter sebou zmítá a v hlavě má dvě rozžhavené koule. Nemůže nic dělat nemůže to vydržet. Je to šílené, propadá se do hlubin temnoty. Dívá se jak kolem něho je čerň a nic. Prázdno pusto. Nicota. Schoulí se tam do klubíčka a nechce jít nikam nechce pryč. Proč, vzlyká. Dívá se po pustině svého vědomí. Je tak černé ohavné. Zůstanu tady. Nic mně nehrozí. Obklopí se bariérou myšlenek na nicotu. Nic tam nedoléhá. Konečně žádná bolest.
     „Sia, Ner co se děje?“
     „Jeho vědomí je pryč. Nepovedlo se to!“
     „To není možné! On ne. Vraťte ho, zpět!“ křičí Sinistra, který se probudil a vylezl z katafalku, aby se podíval na Dextera.
     „Nejde to. Nemůžeme za nim.“
     „Tak mně napojte na něho. Dělejte!“
     „Můžeš zemřít!“
     „To je jedno udělejte to.“ Ner zachycuje jeho vědomí a propojuje s jeho mozkem.
     „Aaaaaa!!!“ křičí a hroutí se na zem. Neuvědomuje si nic jen tu strašnou bolest. Přesto se sebere a za pomoci Ner se postaví v Dextrovi.
     „Dextře! Dextře!“ křičí. „Kde jsi!“ Dexter zvedne za barierou, která ho chrání hlavu. Slyší Sinistru.
     „Nee to je výmysl. Nikdo tam není. Jen ho chtějí vylákat a nechce tu bolest nechce.“
     „Dextře! Prosím! Ozvi se!“ Pořád ten otravný has. Ať ho nechají na pokoji.
     „Jestli se neozveš tak ti nemohu vynadat.“ Ozve se s tichý zvuk. Pláč. Kdo pláče? To nemůže být on. Ale zná ten tichý vzlykot. Slyšel ho prvně tam . Kde tam? Kde to bylo? Kde ho slyšel? Kdo to byl? Snaží se usilovně vzpomenout. Štěkot. Pes. Tady pes. Tady nemá co dělat pes. Schoulena postava s černým ňafajícím uzlíčkem. Sinistra. Jeho partner. Ne něco je špatně. Partner. Ne on není jeho partner. Proč si nemůže vzpomenout? Je tady něco špatně, něco co zanechal a opustil, když se tady uchýlil. Já chci vědět co to je! Přijde bolest. Bude tě to bolet. Zůstaň. tady jsi v bezpečí. Nic ti nehrozí. Zůstaň. Ne chci vědět. „Chciii!!!“ Vykřikne.
     Rty sladké rty. Líbá je. Je to k zbláznění. Už vím. Sinistra. Jeho láska. A on ji zahodil.
     „Kde jsi?!“ je tady blízko. Bariéra se hroutí a ona vidí postavu Sinistra. Blíží se k němu a natahuje ruce. Pojď šeptají jeho rty a usmívají se. Modré oči se dívají na něho s láskou a něhou. Zvedne se a jde k němu. Natáhne ruku.
     „Konečně jsi se mnou. A budu ti moci vynadat.“
     „Proč?!“ ale to už postava mizí a on zůstává sám. Už se nebojí bolesti. Tam někde ho někdo čeká a on musí být s nim.
     „Je to v pořádku“ řekne Ner. „Jak mu je?“
     „Otřesený, ale dobrý. Není to moc radostné být v cizí mysli, ale myslím že to zvládne. Má určité dispozice, ale jsou velmi latentní. Bude v pořádku. A jak to pokračuje?“
     „Lovec už to zničil. Mysl je v pořádku, podle toho co ji skenuji, ale něco z jejich spojení v nich zůstane navždy. Něco v obou. Bylo by dobré..“
     „Já vím, už jsem to přednesl a všichni souhlasí.“ Ner se odpojí a nechává zbytek na Sia. Lovec vyklouzne z vědomí Dextera a venku se sám zničí. Jeho úkol definitivně skončil. Sinistr i Dexter jsou přeneseni do pokoje vytvořeného dle přesně jejich vzpomínek.
     „Tak teploučko“ a přitiskne se ke zdroji tepla a obejme ho.
     „Odsuň se nebo mně udusíš“ ozve se hlas. Sinistra?! Co ten dělá vedle něho?
     „Sinistro! Co tady děláš?“ rychle ho pustí a odsune se na okraj postele.
     „Asi chtěli šetřit místem. Hostitelé. Kronové.“ Dodá, když vidí jeho nechápavý výraz.
     „No jo. Jak to dopadlo?“Sinistra se usměje.
     „Jsme čistí a můžeme se vrátit domů. Kronové opravili naši loď Prokyon a chtějí si s námi promluvit. Je konec Dextře. Konec.“
     „Já si myslím, že začátek.“ Sinistra zrudne, když se mu podívá do oči a vidí jeho toužebný pohled. Skloní se k němu a k jeho rtům. Chce ho políbit. I Dexter se k němu naklání.
     „Už Vás čekáme. Myslím, že už se taky chcete vrátit do svého světa. „ Ozve se laskavý tón Kaa. Dexter sevře polštář s nutkáním mu ho omlátit o hlavu. Nejdřív Oxy a teď Kaa.
     „Klid!“ upozorní ho Sinistra. Dexter ho pustí a přikývne. Pravda už chce být na lodi a dal od nich a jejich vstupování dveřmi bez vyzvání v ten nejnevhodnější okamžik. Vlastně nemají dveře si uvědomí mrzutě, když se před nimi otevře stěna. Vejdou asi do stejné místnosti, kde probíhal ten podivný soud. V místnosti je spoustu Kronů a oni mohou nechat oči na té zářivosti a jak se přemisťuji rychlosti nepostřehnutelném ani pro ně.
     „Jsme rádi, že jste to přežili. Byla to i pro nás výzva. A máme pro vás dárek. Ve vaší paměti jsme nalezli jednu informaci. Doufám, že to přijmete.“ Sinistra a Dexter se rozhlednou po místnosti. Ehmm co tím vlastně myslí. Štěkot? Podívají se dolů a  u jejich nohou je pes.
     Pes?? v očích mají otazníky. Údiv se jim zračí ve tvářích. Je úplně stejný jako Syrr. Podívají se na sebe. Přesně čtou si v očích, že nemají na výběr a dárek musí přijmout.
     „Je to Lovec, ale říkejte mu Ryss.“
     „Lovec!!!“ zasténají v duchu. Kolik jich  vlastně mají?
     „Mysleli jsme, že vám nebude vadit tato podoba a je i praktická. Víte jste tak fascinující a Váš vesmír, že jsme se rozhodli ho prostřednictvím Lovce-pozorovatele prozkoumat. Doufám, že nebude Vám to vadit.
     „Vadit?! Ne ani ne, myslím.“Už abychom byli pryč si oba pomyslí.
     „Jsme moc rádi. Trochu jsme upravili Vaši loď. Něco přidali a tak podobně. Je to jen pro Vás a vaší ochranu a jistě i pro Lovce. Je nám opravdu líto, že jste to vše museli podstoupit. Kdybyste něco potřebovali tak řekněte Lovci. Ale teď už musíte jít. I tak jste tady byli víc než je pro vás bezpečné.“ Koule se začali dohadovat a šumot jejich hovoru je přibije k zemi. Leží a jen pozorují jak jsou zvedání a jak někam plují. Kolem sebe si uvědomují ochrannou bariéru. Aspoň, že jsme při vědomí. Už jsme tady, když zahlédnou loď
     „Proboha co udělali s naší lodi?“ zaskučí oba. Byla tak krásná a teď tmavě černá s něčím matným. Nápadně připomíná místnosti  v kterých se pohybovali.
     „Nemyslel jsem, že Kronové  znají humor“ vyprskne Dexter ve svém křeslu.
     „Myslím, že nemají“ suše řekne Sinistra. Dexter si zvědavě prohlédne Sinistru. Ten pobyt je celý jako sen. Jak asi bude další ...
     „Anomálie!“ hlásí loď. Dexter už chce říct ´Zapnout štíty´, ale nechá toho.
     „Tak a teď tě konečně mohu seřvat.“ Sinistra nad nim stojí a nevšímá si co loď říká. Z pohovky je pozoruje Ryss. Dexter se zvedne z pohodlného křesla. Sinistra se nadechne a Dexter se ušklíbne. To zrovna, skloní se k němu a políbí ho. Sinistra zalapá po dechu a obejme ho kolem krku. Dexter ho líbá dlouho až nemohou popadnout dech. Zakloní hlavu a Dexter sklouzne k jeho krku.  Zuby mu roztrhne jeho náhrdelník. Chce mít lepší přístup. Nechce, aby mu něco v líbání překáželo.
     „Nemyslí...si, že..tomu ..unikneš.“ Vyráží ze sebe Sinistra s jeho rty na svém krku.. Ryss sedí a vše důkladně zaznamenává. Čím více informací tím bude větší.
     „Volání z GOTTU!“ ozve se loď. Oba se podiví, že se hned tam neukáže obraz Šéfky. Co ještě udělali s lodi? napadne je. V tu chvílí si uvědomí, že se objímají. Odskočí od sebe.
     „Přijmi hovor.“
     „Agenti Dexter a Sinistra“ oba otevřou údivem oči nad krátkým účesem Šéfky. „Jsme rádi, že jste v pořádku. Okamžitě se hlaste na ústředí GOTTU. Chci vysvětlení, kde jste byli ty dva roky. Konec.“
     „DVA ROKY?“ vykřiknou a zadívají se na Ryssa.

Konec