Shounen - ai povídky

                                Zapovězené otázky

  „Kam jdeme Zeigu?“ ozve se slabý hlas jako z jiného světa.
  „Půjdeme jak nám to příkrá cesta dovolí“ odpoví chladný hlas nádherného muže. Delší blond vlasy mu spadají kolem souměrného obličeje jako z alabastru na široká ramena, zelené oči jarní trávy a štíhlá vysoká  postava. Nese v náručí postavu, která ho oslovila Zeigu. „Jak dlouho jsi mně zradil?“ Postava zavře své fialové oči. Bolí to.
  „Není to dobré. Umírám. Konečně po tolika staletích.“ Zeig neodpoví a jen si ho k sobě přitiskne. Musí ho zachránit.
  „Ach Duo“ ale postava v náručí ho neslyší.
   „Zeigu kde to jsem?„ ozve se slabý hlas.
   „Tam kde jsi v bezpečí.“ Duo se odmlčí a zahledí se na sníh jak víří a poletuje za oknem. „Co jsi udělal? Proč nejsem mrtvý? Ty jsi mi dal svou krev. Vzal jsem ti tvou moc a ty mně se snažíš zachránit. Proč?“ Postava štíhlého muže k němu přistoupí. Bledý obličej má ještě bledší a jeho oči se vpiji do tváře muže na lůžku.
   „Protože, chci vědět to co jsi mi dal najevo , když jsme tam bojovali na život a na smrt. Pořád tě chci zabít, ale taky chci znát odpovědi na vše co jsi mi řekl a hlavně na tu jedinou.  Já nevím proč jen chci...“
  “Co chceš?“ ozve se Duo. Jeho štíhlá chlapecká  postava je přikrytá dekou. Nepotřebuje ji, ale dává to zdání lidskosti. Oni, kteří lidskost nepotřebují se ji obklopuji nejvíc.
  „Odpovědi. Proč jsi to řekl lidem, proč se to všechno stalo? Zradil jsi klan Věčných Duo.“
  „Já vím. Já...“
  „Co, řekni to už. Neměl jsem tehdy od tebe odcházet, když jsi mně proměnil na upíra a daroval věčný život. Neprosil jsem se o to. Potřebuješ krev. Jsi hodně zesláblý a ty...“
  „Já vím co jsem udělal. Nemusíš mně to připomínat. Lovec a jeho oběť  na konci cesty. Kdo koho lovil? Miluješ pořád lidi? Věříš v jejich dobré srdce? Proč?“
  „A proč ty mně miluješ? Napij se.“
  „Ne. Jsem na konci cesty, ale ty můžeš ještě něco změnit.“
  „Ne jsme na začátku cesty. Nemůžeš odmítnout.“ Namítá Zeig oči plné bolesti. Tak moc chápe a teprve teď když je skoro pozdě hledá odpovědi u toho u koho se měl zeptat nejdřív.
  „Změnil jsi se.“  Zeig odvrátí hlavu a nastaví mu krk. Oči Dua se potáhnou červeně, když vidí pulsovat jemnou žilku na jeho krku,  přitiskne svoje rty k jeho krku. Laská ho jazykem jak o tom snil, jak to udělal poprvé. Po chvilce se mu vysunou zuby a začne pít krev. Je to jiné než člověk, kterého loví obvykle. Je to Zeig. Chutná stejně jako před lety. S krvi mu zaplavuji vzpomínky na první setkání, na květiny, na jeho chuť, na jeho vzhled, jeho úsměv i smutek. Potom se vše změnilo a když přišla první oběť nemocí tak vše bylo teprve jiné. Odtrhne se od jeho krku a klesne na polštář. Cítí jak jeho rána se hojí. Pomalu, ale jistě. Bude potřebovat více jeho krve. V koutku se mu leskne krůpěj krve. Nechává ji tam. Dívá se jak rána na krku Zeiga se zatahuje. Zeig u něho sedí a hlídá jeho oči. A on se vpijí do jeho zeleného  pohledu do kterého se zamiloval před staletími. Zeig se dívá jak usíná. Potřebuje spánek. Zvedne ruku a dotkne se jeho rtů. Skoro dětských rtů. Setře kapku své krve. Je tak starý a pořád vypadá stejně. Jako on. Jak ho zachytil život v tom okamžiku, kdy se dotkl věčného života.
   Pohyb ruky.
   „Držel jsi mně celou dobu.“
   „Ano.“ Odpoví jednoduše Zeig. Je tak krásný když spí. Vzpomíná na jejich první setkání i na poslední a na dva meče, které skončili v jejich těle. Zůstali na zemi ležící na důkaz jejich pošetilosti, jeho pošetilosti. Nesl ho v náručí a cítil jak z jeho těla pomalu vyprchává život. Nakrmil ho nedobrovolně, ale je záchraněn. Budou opět stát proti sobě? Neví
  „I když jsem upír, v srdci jsem stále člověk.“
  „Tolik je miluješ?“ Ptá se Duo oči do široká otevřené.
  „Ano. Věřím v ně. Moc mně toho nezbývá.“ Duo cítí jak každé slovo se mu zabodává do srdce. Zavírá svoje   fialové oči. Je věčný, ale i jeho některé věci bolí. Zeig se dívá jak od něho odvrací oči. „Moc mně toho nezbývá, ale já doufám, že zbytek cesty půjdu s tebou jak jsem ti slíbil. Chci poznat to co cítíš ke mně.“ Duo otevře oči s novou naději. Natáhne ruku a přiloží k jeho chladné tváři. Cítí jak je oslaben a přesto se ho snaží zachránit stejně jako se ho pokoušel zabít. Celým srdcem, celou svou vášni. Jestli by se mu podařilo to vše získat mohl by být šťastný. Tak dlouho  o to usiluje, tak dlouho to chce. Dokonce se stal kvůli tomu zrádcem. Dívají se do oči. Fialové do zelených. Čtou v sobě. Duo čeká otázku. Ví, že ji položí.
   „Proč jsi lidem řekl o tom léku na jejich nemoc. O tom, že je může zachránit jedině krev upíra. Stali jsme se štvanci. Zabíjejí nás jako psy jen kvůli pár kapkám krve. Pro ně drahocenné krve. Zradil jsi svůj klan, zradil jsi mně. Z lidi jsou bestie. Zradí své bližní zradí sama sebe. Zabil jsi v nich vše co je dělá lidmi.  Neznají nic jen touhu zabíjet nás a brát naší krev!“ Zeig to obvinění skoro křičí. V hlase se mu ozývá zahořklost a zklamaní.
  „A přesto v ně věříš.“
  „Ano věřím v lidské srdce.“
  „Tak pro mně neuvěřitelné. Nechápu tvou víru v ně. Bylo to kvůli tobě.“
  „Jak kvůli mně? Vysvětlí Duo! Prosím!“ Snaží se ho nedotýkat, neubližít mu a tak  svýma rukama  drtí pelest postele.
  „Protože jsem už nevěděl jak přetrhat pouto mezi tebou a lidmi. Doufal jsem, že když uvidíš co je opravdu v lidských srdcích vrátíš se ke mně, ale přepočítal jsem se. Nepočítal jsem s tvoji vírou v ně. A tak jsi mně začal lovit a já...mně nezbývalo než utíkat, bránit se a nakonec obrátit se proti tobě. Jenže když jsi proti mně tam stál v paprscích slunce tak jsem tě nemohl zabít. Copak mohu zabít toho kterého miluji. Jsem šťastný, že jsi poznal mé city.“ Smutně se usměje. První úsměv od chvíle kdy zradil klan. „A teď sedíš u mé postele, snažíš  se mně zachránit a stáváš se zrádcem.“
  Zeig mlčí. Neví co říct na takové vyznání. On je původcem toho všeho. Jeho nevšímavost k Duovi. Kdyby tehdy víc mu věnoval ohledu, možná by viděl co se děje. 

  „Přestává sněžit, Zeigu. Mám pocit, že i můj konec se blíží.“
  „Ne nedovolím to. I když jsi zrádcem klanu Věčných tak zůstanu s tebou. Tím, že jsem tě nezabil i já se jim stávám. Víš jsme věční. Možná na své cestě najdeme lék, který tak hledají.“
  „Budeme hledat ve svých srdcích po odpovědích, ano Zeigu. Jsi pro mně vším. Pamatuj si to.“ Zeig neodpoví. Jen mu stiskne chladnou ruku ve své ruce. Půjdou dál a jednou najdou odpovědi pro svá srdce. Oba pozoruji jak sníh za oknem tiše padá a opět začne vířit v poryvech větru. Zeig odhalí krk a nakloní se ke rtům Dua.

Konec