Shounen - ai povídky

Jeden krok stačí

„Je tam krásně a Seimei sníh miloval“ řekne si potichu chlapec s černými vlnitými vlasy. Dívá se ven jak padá jedna vločka za druhou. Na hlavě má dvě roztomilé ouška a před sebou knihu ke které po chvilce pozorování vloček vrátí. Nenápadně se rozhlédne po třídě štěbetajících děvčat a chlapců. O něčem se dohadují, ale jeho to nezajímá. Jeho kamarádka Yuiko je nemocná a Yaoi je zas pryč a někde lítá po škole. Zůstal tady sám. Vlastně ne tak docela. Jako předtím než přišel do této školy mu dělá společnost kniha.

„Ritsuka Ayoagi máte návštěvu“ řekne mu třídní učitelka. Ritsuka zvedne hlavu od knihy. Mají zrovna přestávku. To musí být Soubi. Usměje se a učitelka si řekne jaký je to krásný chlapec. Ritsuka radostně vyběhne ven před budovu a rozhlédne se. Nikde Soubiho svého Fightera nevidí. Rozeběhne se až k vratům, ale opět nikde. Zasmuší se a obrátí se ke škole.

Neslyší tiché mužské kroky a jen ucítí nasládlou vůní a nepříjemnou ruku na svých ústech, zazmítá se, ale jeho tělo ohabne. Poslední myšlenka která ho napadne je éter a Soubi.

Učitelka se s hrůzou dívá jak dva muži nesou Ritsuku do auta a ona ho tam poslala. Tvrdil, že jeho otec. Vykřikne a rozeběhne se do sborovny.

„Unesli Ritsuku!“ Vykřikne a omdlí.

Minulost, před dvěma dny škola Sedmi měsíců

„Je nejvyšší čas aby Ritsuka Ayoagi začal výcvik u nás.“

„Má Soubiho“ namítne starší muž v brýlích. „Je nejlepší a podle toho jak si vedou tak  nepotřebují nás.“

„Ne porazím ho!“ vykřikne nenávistně Nagisa - sensei.

„Uklidněte se kolegyně. Jednou prohrajou a...“

„Soubi je sice nejlepší, ale nepatří Loveless, ale Beloved. Mám zjištěno, že Sacrifice od Beloved žije.“

„Cože?“ vykřikne Nagisa a ostatní nevěřícně za ní. Risu si posune na nose brýle a vážně přikývne. Ozve se šepot. „Proto ho musíme sem dovést a najít mu pravého Fightera.“

„Soubi je moc silný. Všechny páry s ním v boji selhaly. Tak jak ho chceš sem dostat?“ Všichni přikyvyujou a dívají se na Risu – sensei, který vychoval Soubiho.

„Trochu jsem pátral a zjistil, že spolu jako pár nejsou“ někdo vydechne údivem „ a jsou rozdělení. Takže provedeme tu nejstarší věc na světě a to únos. Později to nějak vysvělíme.“

„To je trestné“ namítne jedna z učitelek.

„Ano vím to, ale Soubi by raději vykrvácel než, aby ho sem přivedl po tom co se stalo minule.“ Ostatní zachmuřeně přikývnou.

„Dobře souhlasím.“

„Já taky. Je na čase, aby Loveless našel svoji druhou polovinu.“ Nejdéle váha starý učitel, ale nakonec i on souhlasí.

„A teď projděme boje a výuku a další věcí.“ Začnou probírat další školní věcí týkající se školy Sedm měsíců. Školy, která vyučuje Figtery a jejich Sacrifice.

Současnost

„Nemohu tomu pořád uvěřit“ šeptá učitelka a v ruce tiskne šálek horkého čaje. Co chvilku začne plakat a ztěžuje policistům práci. Už jim popsala všechno co věděla. Hlavně toho muže co ji řekl, že je otcem Ritsuky. Otře si oči a pak si vzpomene, že musí ještě někomu zavolat. Vytáhne roztřesenou rukou mobil a najde číslo Soubiho Agatsuma. Stiskne volat. Čeká.

„Soubi Agatsuma?“

„Ano přejete si Sensei? Stalo se snad něco s Ritsukou?“ když zaslechne v jejím hlase úzkost.

„Unesli Ritsuku.“ Ticho.

„Řekněte mi všechno“ poručí Soubi. Je klidný, ale jeho srdce je na střepy. Celý den měl divný pocit, že by měl zavolat Ritsukovi, ale místo toho byl v práci. Ledová hrůza mu sevře srdce. Ne není možné a poslouchá o tom co viděla. Dva muži ho odnesli a zřejmě ho omámili. Stiskne telefon až ho málem rozmáčkne.

Kdo to mohl provést? Svět se s nim točí a jemu se nedostává dechu.

„Soubi! Soubi!“ křičí učitelka vyděšená odmlkou. Soubi ho zvedne.

„Děkuji“ řekne tiše a přeruší hovor. Schová mobil do kapsy. Celý jeho život se točil kolem Ritsuky. Pro něj žil, protože Seimei ho od sebe zapudil. Těšil se na Valentýna. Nevěděl jestli ho Ritsuka slaví. Rozhlédne se po bytě. Plyšový medvěd a chtěl udělat večeři a jen s ním sedět a dívat se na něco v televizi nebo povídat. A všechno je pryč. Sevře ruce a horečnatě přemýšlí kde je a pak ho napadne. Škola. Zvedne telefon.

„Kio přijeď pro mně a fofrem.“

„Tak počkej Soubi - chan. Mám tady dvě krásné modelky a dychtivě čekají až je budu malovat takže nikam NEJEDU!“ vykřikne naštvaně Kio.

„Kio prosím“ zaslechne a změkne. Soubimu tomu hříšně krásnému klukovi nemůže nikdy nic odmítnout. Kolikrát se snažil o něho, ale on má jen oči pro toho malého mizeru Ritsuku. No není mizera, ale je to prostě zajíček.

„Dobře hned tam budu.“

„Děkuji“ uslyší. Kio zakroutí hlavou. Prosím a Děkuji to není styl Soubiho. Někdy si říká jestli zná ty dvě slova, ale jak vidno tak ano. Muselo se stát něco opravdu hrůzostrašného, že mu volá a ještě prosí.

„Tak děvčata je mi líto, ale kamarád něco potřebuje. Můžete přijít zítra?“

„Pchh si ještě rozmyslím“ řekne pěkná černovláska s ještě kočičima ušima.

„Zlatíčko“ řekne blondýnka také s ušima „jak je  možné, že my ti nestačíme?“

„No tak Kaede běž a zítra ano.“ Ta se zachichotá a utíká za černovláskou svou njelepší kamarádkou. Kio se usmívá a vytáhne z pusy nepostradatelné lízátko. Soubi sice říká, že si kazí zuby, ale on je rád. Sundá si upatlanou zástěru od barev a vyjde z atélieru. Nasedne do auta a za chvilku troubí před Soubiho bytem.

„Díky Kio. Máš to u mně.“

„Co takhle noc ve dvou?“ Soubi se na něho přísně podívá a Kio zvedne ruce v obranném pohybu. „Tak dobře je tu Ritsuka. Kolik že mu je?“

„Čtrnáct mu bylo“ vydechne Soubi a oči se mu zalesknou.

Kio hvízdne. „Ten čas utíká. Tak kam jedeme?“

„Do školy.“

„K Ritsukovi?“ řekne kysele.

„Ne tam kde jsme byli. Pamatuješ Sedm měsíců.

„Ne tam ne. Už vícekrát ne. Soubi to mi děláš nachvál viď“ hořekuje teatrálně Kio.

„Nelamentuj a řiď. Potřebuji jen tam dovézt. Nic víc. Ritsuku unesli.“ Kiovi vypadne lízátko z úst a on nevěřícně zírá na Soubiho. Je tak úžasně ledový a chladný a přitom jeho oči se lesknou zuřivosti. Polkne.

„Jak se to stalo?“ nakonec ze sebe dostane.

„Nevím. Jeho učitelka to viděla a zavolala mně. Asi vím kdo to udělal. Jen nevím proč“ řekne, aby předešel otázky Kia. Jenže moc dobře to ví. Jestli ho najde ve škole, tak to byli oni. Ale proč porušili pravidla? Škola si na nich tolik zakládá . Musí ho zachránit. Odvést odsamtud. Kio zmlkne a řidí pryč z města. Soubi sedí vedle něho a přemítá o všem co se stalo.

Škola Sedm měsíců

„Hrrr“ vyjde z postavy na prostém lůžku a muž zvedne od knížky hlavu. Tak se probudil. „Kde jsem?“ zachroptění a muž se zvedne. Přejde k posteli a vezme sklenku s vodou. Je už noc. Podá mu ji k ústům a Ritsuka se vděčně napije.

„Kde jsem?“ zopakuje.

„Sedm měsíců“ řekne muž tiše, mezi stránky knihy vloží záložku a zavře ji.

„Nenávidím to tu. Chcete mi ho vzít“ řekne Ritsuka a sedne si na posteli. Rukama si obejme nohy a sedí skrčen. Nedívá se na toho kdo je tady s ním. Uvažuje jak dlouho tady bude muset zůstat.

„Nechceme.“

„Chcete“ řekne umíněně Ritsuka a jeho uši se zachvěji.

„Nepatří k tobě. Patří k Beloved a ty jsi Loveless.“

„Nevím jak mám vám říct, že nejsem Loveless. Jsem Ritsuka a budu jim a Soubi patří ke mně. Není Beloved.“ Řakne už naštvaně. „Pletete se“ a podívá se na staršího muže. Zřejmě některý z učitelů.

„Sacrifice nesmí mít dva bojovníky.“

„Mám jen jednoho. Nikoho jiného nepotřebuji a patří mi.“ Muž se usměje. Takhle si představuje vztah mezi Sacrifice a Fightrem. Jsi můj a patříš mi. Pobaví ho jak zarytě to opakuje. Až se setká se svým skutečným Faightrem je zvědavý co bude říkat.

„Jak myslíš, Ritsuka Aoyagi. Odpočiň si.“

„Soubi si pro mně přijde“ řekne tiše Ritsuka a lehne si s tváří ke stěně. Muž zavrtí hlavou. Bláhové dítě. Zavře dveře.

„Tak co?“ otáže se Nagisa a Risu. Kaito – sensei zavrtí hlavou.

„Nevědět, že Soubi patří Seimei, tak si myslím, že je jeho. Tvrdí to tak upřeně, že jde z toho strach.“

„Proto taky vyhrávají“ jedovatě poznamená Nagisa sensei. „Ne proto, že tvůj miláček je perfektní.“ Risu zavrčí a odejde. Nagisa vítězoslavně za ním hledí a Kaito za nimi dvěma užasle hledí. Pokrčí rameny. Hádky mezi Risu a Nagisou jsou ve škole proslavené. Jde pryč a Nagisu nechá o samotě. Ta samozřejmost a  umíněnost Ritsuki na něho udělaly dojem a zároveň má i z toho strach. Je mu čtrnáct a taková odhodlanost stát za svým. Jak moc to může zvrátit jejich předpoklady a k tomu ještě to, že jeho bratr je naživu. Zítra se uvidí a pak si vzpomene co je to za den. Nic lepšího asi nebude než  když to vyjde na den zamilovaných. Vždyťa páry, které tu jsou, jsou k sobě připoutány poutem pevnějším než jen pár Fighter a Sacrifice. Je možné, že by Soubi s Ritsukou citili to stejné?

Nesmysl zavrtí hlavou. Soubi je přece Seimeiho a Ritsukovi je čtrnáct. Není ještě vyzrálý na takový cit. Ne všechno bude v pořádku. Jestli Risu mluvil pravdu, zítra se ukáže nový bojovník pro Ritsuku. Jenže co bude se Soubim a co když sem přijde? Ne nepřijde. Přece by...

„Kaito – sensei“ se u něho ozve a on pohlédne na Midori a Aie. Kdypak si ztratí uší? Zasní se trochu. Má rád ten pár jménemBreathless.

„Copak chcete?“

„Viděli jsme Soubiho Agatsumu v recepci. Jak to, že opustil Ritsuku?“ Kaito se nuceně usměje. Tak Ritsuka měl pravdu. Nechá je stát na chodbě a spěchá k recepci.

„Agatsuma Soubi. Jak rád tě vidím.“ Soubi na něho bez emoci pohlédne.

„Kde je?“

„Kdo?“ předvede perfektní údiv, ale všechno v něm hrkne.

„Ritsuka Ayoagi. Kaito - sensei, moc lhát neumíte. Hned mně k němu zavedete a pak opustíme školu společně.“ Kaito je omračený. Jak to, že tady poroučí a on se ozývá. Chce k Ritsukovi. To není možné. Něco takového je nepřípustné.

„Je mi líto, ale k němu nemůžeš. Zítra má svoji Slavnost.“ Soubi sevře rty. Nedovolí to.

„Ano a koho jste mu vybrali?“ Kaito pokrčí rameny.

„To ví jen Risu a znáš ho lépe než my všichni.“

„To ano“ řekne tiše. „Počkám na zítřek pak odjedeme. Mohu se zde ubytovat?“ Má na to nárok jako žák školy. Recepční přikývne a podá mu klíč. Soubi ho vezme a bez ohlédnutí jde pryč. Kaita zamrazí z jeho vzpřímené postavy. Ritsuka a on jsou tak neví jak říct jako slunce a měsíc a přece něco v nich je stejné.

„Hlouposti. Měl by se vyspat. Zítra bude den na který dlouho nikdo nezapomene.“ Zívne a jde spát. Soubi jde po chodbě klidný a chladný jako ledeovec, ale uvnitř zuří. Aspoň ví, že Ritsuka je tady. Jenže co chtějí s nim dělat? Jak může dostat nového bojovníka? On jim je. On mu patří stejně jako Ritsuka jemu. Jak kacířské, by řekl Kaito sensei. Jenže to tak je.

Otevře dveře a oblečený jde si lehnout. Leží a zírá do stropu. Někde nedaleko je Ritsuka. Spí nebo bdí a myslí na něho jako ona něj? Zítrá vlastně už dnes, když pohlédne na svítící ručičku hodinek, chtěl oslavit svátek nejen zamilovaných, ale všechny páry ho slaví.

Vrzzzzz.

Ztuhne.

„Soubi? Dělej Natsuo.“

„Youji nech toho jsme tu.“

„Ale copak tady u mně dělají v tuto hodinu Zera?“

„Ahoj Soubi!“ Oba se mu vrhnou kolem krku. „Když jsme tě zahlédli, jasně tak jsme museli vypátrat proč jsi tady, když to tady tolik nesnášíš.“ Ťukot. Zera zmlknou a rychleji než fretky se schovají pod postel.

„Dále.“

„Dobrý den Soubi. Jsi sám?“

„Jistě sensei“ ho osloví tak jak byl naučen za dlouhých hodin sebekázně u něho v kabinetu.

„Nezměnil ses. Jsi pořád tak rozkošný jako pře léty. Sice dospělejší, ale mi to nevadí.“ Natsuo s Youjim třeští pod posteli oči. Sensei a Soubi? Ten se trochu odtáhne.

„Teď už patřím někomu jinému a mám právo se bránit.“

„A kdyby tě za mnou poslal?“ a přitiskne se k němu.

„To asi se nestane.“ Natsuo s Youjim zapomínají dýchat. Takové novinky.

„Dobře dobře. Máš pravdu Ritsuka není Seimei.“ Soubi přimhouří svoje nádherné modré oči. Kalkuluje. Sensei to řekl jako by tušil. Ne, opraví se on to ví.

„Takže už víte, že je naživu.“ Konstatuje. Risu se zarazí.

„Počkej jak to víš ty?“

„Vím to několik let“ řekne klidně. Risu zalapá po dechu.

„Proč jsi mi nic neřekl a jak to, že jsi s Ritsukou? Nemáš být se svým Sacrifice?“ Je udivený stejně jako Natsuo a Youji. Soubi mlčí.  „Tak dobře, ale tohle není normální.“ Přestane svádět Soubiho a v duchu zvažuje jaký by to mělo dopad na ostatní páry i školu. Tohle převrací všechny jeho doměnky. Jak to dopadne zítra?

„Půjdu, ale zítra budu chtít vysvětlení. Jsi jiný“ podotkne ve dveřích. Natsuo a Youji se štrachají ven, když jsou Soubim zatlačení zpět.

„Soubi“ otevřou se dveře a v nich Risu. Rozhlédne se, ale vidí Soubiho stát přesně jako před minutou. „Od kdy si povídáš sám se sebou?“

Ten pokrčí rameny. „Od únosu Ritsuky“ klidně řekne. Risu se usměje jeho ledovému klidu a nezájmu.

„Jsi jen tady, že musíš, že ano.“ Soubi přikývne a dívá se na Risu. Ten zavře dveře.

„Už můžeme?“ ozve se tiše zpod postele.

„Tak vylezte a jestli to zítra uslyším ve škole tak vás rozmačknu jako blechu a kde máte uši a ocásek?“ Ti se zašklebí.

„Předevčírem. Nagisa – sensei tak hrozně zuřila. Jenže neměla vyhrožovat, že nás dá od sebe. To nejde nás rozdělit.“ Soubi se zasměje.

„Soubi chceš zjistit kde je Ritsuka?“

„Ne zítra ho uvidím a nevím co má v plánu.“

„Sensei?“ s očima navrch řekne Youji.

„Kdepak Seimei a teď běžte do postele jinak Nagisa  - sensei vás roztrhne jako háďáta.“

„Je to otravná stará ženská, že jo Natsuo?“

„Přesně tak Youji“ oba se vypliží ze dveří. Soubi si lehne a začne přemýšlet o zítřku. Jenže až k tomu dojde všechno co chce udělat nakonec bude jinak. Zavře oči a podřimuje. Rozednění není daleko a on chce být připraven na vše.

Ráno vstane a ze zrcadla na něho hledí tvář, kterou nepoznává. Možná, protože se bojí  podívat do svých oči. Přečeše si vlasy a nechá je rozpuštěné. Zavře oči a představí si Ritsuku jak se jima probírá, jak k němu zdvihá oči a líbá ho na rty. Nikdy se to nestalo, ale on pevně věří, že se to stane, protože jestli by nevěřil tak proč by jinak žil. Dostal od něho klíč k jeho srdci a on ho hýčká. Má ho stále u sebe jako připomínku události, kdy zjistil, že svět není takovým jakým on chce. Že v něm jsou a žiji postavy, které ovlivňuji všechno kolem sebe a on jen může přihlížet. Snad za ten rok a půl něco změnil. Snad se mu povedlo něco změnit i v něm. Nebo spíš Ritsuka ho změnil?

Je tak odlišný od Seimeiho, který teprve teď si to uvědomí měl ho jako hračku a jde přes všechno za jediným cílem a on stále ještě neví za jakým cílem. Dnes v svátek, kdy chtěl být sám s Ritsukou a mít ho pro sebe, se všechno prozradí a Ritsuka... jak to přijme? Co udělá? Otevře dveře a jde do pracovny Risu. Prochází chodbami a slyší šumění řeči a udivené pohledy. S některými se střetl v boji a vždy vyhráli. On a Ritsuka. Ne on a Seimei, ale oni beze jména dalo by se říct. Oni dva mají jen půlu svých jmen. Jenže jemu záleží jen na jediném. Na Ritsukovi. On je jediný.

Loveless jak příhodné jméno pro oba. Nemilovaní. Protože jak on tak Ritsuka nikdy nebyli milováni, ale teprve spolu jsou úplní. Miluje ho a věří, že Ritsuka jeho miluje. Možná si to ještě neuvědomil, ale on doufá, neboť co jiného mu zbyde než doufat.

Zaklepe na dveře pracovny a vzpomínky na něho udeří jako dělová koule: Sensei ho udeřil bičíkem přes záda. Kolikrát dostal, aby se stal necitelným vůči bolesti. Stál opřený o stůl a nechal se bít a pak stál tak, když sem šel na příkaz Seimeiho potěšit senseie a poznat další věci, další slova i jejich význam. Trpěl, ale pro něho to byl příkaz a když tím potěšil svého Sacrifice udělal to. Udělal pro Seimeie vše, protože je jeho Fighter. Nebo byl? Dnes se uvidí. Otevře dveře a v pracovně uvidí Ritsuku.

„Soubi!“ vykřikne Ritsuka a Soubi cítí jak všechny pochybnosti, všechny otázky z něho padají. Je u Ritsuky ke kterému patří. S ním je celý, s ním se cítí svobodně. Ritsuka k němu jde a obejeme ho už ne kolem boku jako dávno, ale kolem pasu. Vyrostl si uvědomí a podívá se na Risu. Odtáhne se do Ritsuky a on k němu vzhlédne. Všecho si řeknou očima.

„Myslím, že půjdeme.“

„Tady mluví pouze Sacrifice.“

„Soubi mluví i za mně. Je mým mluvčím.“ Risu se znechuceně ušklíbne. Do místnosti vejdou dva muži a Ritsuka se instiktivně přitiskne k Soubimu.

„Půjdeme ne.“ Ukáže jim cestu a oni jdou. Za nimi ty dvě gorily. Někdo přijde k Risu a něco mu pošeptá.

„Doveďte je do knihovny.“ Otočí se k Soubimu a Ritsukovi. „Tam se ukáže pravda. Mezi knihama a věděním, kde lež nemá místo.“ Zahne jinam než měl původně v úmyslu a vede je do knihovny. Zpovzdálí je sleduje Youji a Natsuo. Všichni vejdou do knihovny.

Ritsuka drží Soubiho za ruku. Potřebuje oporu. Včera tak moc přemýšlel o tom co se stalo i nad slovy toho muže, který mu podal sklenku vody. Nepatrně přede dveřmi ji sevře. Bojí se. Nechce nikoho jiného než Soubiho. Vždyť ho naučil milovat a věřit tomu, že jej lidé mají rádi.

Vejdou dovnitř a první koho uvidí jsou nějaci starší lidé. Soubi se jemně ukloní. Jeho učitele. Ritsuka se dál rozhliží po knihovně. Je skvostná. Všude knihy a světlo sem proudí velkýma okny. Slabě slyší zpěv ptáků. Zadívá se až na nejvzdálenější konec knihovny. Sevře ještě víc ruku Soubiho. Ta postava, která se k němu bliží. Má strach. Soubi to vycítí a zadívá se směrem pohledu Ritsuky. Seimei. Zbláznil se? a ochránitelsky sevře Ritsukovy ramena. Copak si troufá se přibližít po tom co udělal? Má strach, když pozoruje jeho nádhernou dokonalou postavu a tvář. Ritsuka něco říká, ale slova neslyší.

„Dobrý večer. Ritsuka, Soubi. Jak se daří?“ Soubi pevně sevře rty, aby ho nezabil a hned se zděsí nad tím co si přeje udělat. Vždyť je jeho Sacrifice. Seimei přejde k Ritsukovi a dotkne se ho. Vyrostl pomyslí si a je z něho překrásný chlapec. Tak jak si to myslel.Pohladí ho. Ritsuka na něj zírá.

„Vyrostl jsi!“ řekne Seimei a Ritsuka sebou trhne. Chce utéci, ale Soubi ho pevně drží a pak ucítí podivnou vlnu a vzhlédne. Za Seimeiem stojí nějaký muž. Je jen možná trochu mladší než Soubi.

„Ritsuka to je Nisei tvůj nový Fighter.“ Soubi se neudrží a otevře ústa údivem. To přece není možné. Má pocit, že není zde, ale někde jinde, kde se odehrává předem připravená komedie. Dívá se do jeho pohrdlivého obličeje. Patří k Seimei. Ten Nisei nepatří k něžné duši jeho Ritsuky. Ritsuka se vytrhne a vyběhne z knihovny.

„Omluvte mně. Šok“ řekne Soubi a vyběhne za ním.

„Tudy!“ zakřičí Youji a ukáže rukou. Soubi změní směr. Zanedlouho dostihne Ritsuku a sevře ho do náruče.

„Proč Soubi? Proč? On není.. není mrtvý. Nevím a ten Nisei je to tak je tak.. nechci ho prosím Soubi.“

„Já vím“ klekne si k němu a přitáhne do náruče. „Já vím“ šeptá a je rozzlobený na svého Sacrifice. Vždyť je to jeho bratr proboha.

„Odejdeme ano. Prosím, Soubi“ a on si vzpomene jak o totéž prosil Ritsuku, když zjistil, že je Seimei na živu. Zůstali kde byli a dál spolu bojovali jako by se nic nikdy nestalo a on nepřestával myslet co chce dělat Seimei.

„Nemáme kam. Vždy nás doženou.“

„Nevzdám se tě“ zamumlá mu do svetru Ritsuka. Soubi cítí, že se uklidňuje. Odtáhne se a utře si oči. „Budeš za mně bojovat? Jsem tvůj Sacrifice, že ano. Řekni ano.“

Soubi pod jeho vlivem řekne „Ano“ a zděsí se toho. Přece nemůže lhát. Patří Seimeimu.

„Dobře půjdeme a nic neříkej ano. Seimei proč to vše udělal?“ zamumlá Ritsuka. Otočí se a jde. Vrávorávě, ale jde. Párkrát utře si oči a Soubi mu půjčí svůj kapesník. Před dveřmi se podívá na Soubiho a on se zděsí jak najednou je jeho tvář podobná Seimeimu a je tak stará. Neměl to Seimei udělat. Proč vstal z živých? Jen přináší žal. Ritsuka otevře dveře a se smíchem se vrhne do bratrova náručí.

„Promiň mi to, ale byl jsem v šoku. Jsem tak šťastný, že jsi naživu, ale proč?“ Ucítí ve svých vlasech jeho ruku jak ho hladí. Podívá se do jeho oči tak podobných jeho.

„Tak co říkáš Nisei. Vycičil jsem ho pro tebe“ řekne pyšně Seimei. Ritsuka k němu přistoupí.

„Ritsuka.“ Cítí nějaký proud, který je mezi nimi, ale taky ví, že nikdy nebude mu věřit. Otočí se k bratrovi.

„Nisei a jsem tvůj Fightr.“ Ritsuka přikývne.

„Děkuji ti!“ vrhne se kolem jeho krku a podívá se na Soubiho. Ten nehnutě stojí a dívá se do jeho oči. Je v nich smutek i trpkost. Ritsuka nenávidí lež a přetvářku. Dívá se jak bratři se objímají. Nakonec se od sebe odtrhnou. Seimei mu položí ruku na hlavu a opět zčechrá mu vlasy až Ritsuka zapiští a zaprotestuje, že je velký. Ritsuka se usmívá. Naučil se dobře přetvařovat před učiteli a oni nic nepoznají jedině snad Soubi. Kradmo se na něho podívá. Stojí tak sám a Seimei si ho vůbec nevšímá. Musí zjistit co a jak.

„Seimei proč jsi mi nikdy neřekl o této škole a Soubim. Je skvělý.“ Seimei se zamračí.

„To by měl být. Je nejlepší z bojovníků a chtěl jsem tě chránit nic víc. Proto taky jsem předstíral smrt.“

„Aha. Víš neměl jsi to dělat nebo jsi mi něco měl říct. Matka je...“ nedořekne.

„Neboj se už ti nikdo neubliží a Nisei je stejně dobrý jako Soubi. I když mám pocit, že poslední dobou se zhoršil. Vím že párkrát prohrál.“

„Ale Seimei to bylo jen proto, že byl sám.“

„To je jedno měl vyhrát. Až se všechno urovná tak musíme začít tam kde jsme přestali, viď Soubi. Těšíš se.“

„Ano Seimei.“ Ritsuka poslouchá jeho hlas bez emocí. Takový hlas mu občas proklouzl zvlášť když spolu bojovali. S ním nikdy takový nebyl a on byl rád, ale Seimei. Proč to všechno provádí?“

„Seimei potřebujeme nějaké vysvětlení. Můžeš se mnou?“ Seimei se pohrdavě podívá na Risu. Pokrčí rameny. Jde za ním, když se otočí.

„Soubi“ řekne řezavým hlasem. Soubi sebou trhne a jde za Seimeim. Pořád cítí tu přitažlivost mezi nimi. Mezi Sacrifice a Fighter. Je zvláštní, že i něco podobného citil mezi sebou a Ritsukou. Přemýšlí jak ho Seimei potrestá.

Zatím v knihovně Ritsuka sedí na židli a přemýšlí kam jde Seimei se Soubim. Vedle něho stojí Nisei. Ritsuka se rozhlédne a uvidí toho staršího učitele. Sveze se ze židle a přistoupí k němu.

„Dobrý den,“ otočí se a řekne. „Nisei můžeš si jít číst knihu. Jakoukoliv knihu“ dodá. Jestli je stejně vycičen jako Soubi, okamžitě poslechne.

„Tak co tvůj nový bojovník?“ otáže se s úsměvem „A jmenuji se Kaito Sano, ale můžeš mi říkat jen Kaito – sensei. Dlouho jsi se škole vyhýbal.“

„Promiňte mi Kaito - sensei, ale  jak získám Soubiho zpět?“ řekne přímo. Za ty léta má dobrý odhad na lidi a tento vypadá, že to nikomu neřekne. Kaito nevěřícně se podívá na Ritsuku. Vždyť se pozdravil s Nisei a všímal si ho a Soubi nic neudělal. Je možné, že lhal? A jak to, že odmítá svého bojovníka?

„Tobě se tvůj nový Fighter nelíbí?“ Skoro se zděsí co to tady pronesl za kacířskou věc. Přece je jeho druhá polovina tak proč Soubi? Ritsuka se podívá z okna.

„Nechci ho. Je bratrův.“ Kaito neví co dělat. Ještě za nim nikdy nikdo nepřišel s tím, že nechce svoji druhou polovinu.

„Soubi je taky Seimeie“ jemně naznačí.

„Už ne, ale je tady ta přitažlivost.“ Ritsuka se mračí. Neví jak to vysvětlit. „Děkuji vám sensei. To bude v pořádku!“ Usměje se a Kaito je zírá jak je najednou veselý. „Nisei pojď prozkoumáme školu. Byl jsi tady někdy?“

„Ne Ritsuka.“

„Výborně a seznámím tě s některými páry s kterými jsem kdysi bojoval.“ Popadne ho za ruku a táhne pryč.

„Co se tak mračíš Kaito?“ pronese jedna z učitelek.

„Jen Ritsuka. Je jiný než jsme předpokládali.“

„Tvoří spolu nádherný pár nemyslíš?“ Kaito přikývne až na to, že Nisei nemá uši a Ritsuka ho nechce. Nemá to logiku. I když hledat v tomto logiku je těžké.

„Tvoříme spolu pár Loveless. Jak se ti to jméno líbí?“

„Je hezké.“ Ritsuka se zastaví. Hezké?

„Mně se nelíbí. Říkej mi Ritsuko a nikdy neříkej Loveless je to jasné?“ Youji a Natsuo s ohromením pozoruji toho cizince, který jde s Ritsukou.

„Youji já už nevím co si mám myslet.“ Podrbá se na hlavě a zamračí se.

„To já taky ne, ale budeme je sledovat. V osm hodin tady. Ty sleduj Ritsuku a já Soubiho.“ Oba přikývnou a rozdělí se.

V osm hodin stojí na stejném stanovišti jako když se rozdělili.

„Tak co?“ optá se Youji.

„Nejdřív ty. Co dělal Ritsuka?“ Natsuo se zamyslí. „Je to záhada. Takhle snad veselého jsem ho ještě neviděl. Je sice pravda, že jsme ho neviděli hodně dlouho, ale taky je pravda, že nikdy nebyl tak veselý. Proháněl se po škole, jako by tady byl odjakživa. Jsem z toho běhání po škole úplně vyždímaný a co ty Youji?“

„A Nisei?“

„Ten se choval hůř než Soubi. Naprosto korektně jak se sluší  a patří na Fighter. Byli spolu jako by byli takhle odjakživa. Nechutné.“

„Nelíbí se mi ta přilíšná veselost Ritsuky.“ Natsuo přikývne. Vždy souhlasí s Youjim a on souhlasí s ním.

„Soubi byl se Seimei, ale zůstali dlouho u senseie a podle mně dostal trest.“ Natsuo pokrčí rameny. Je to věc Sacrifice jak zachází se svým Fighter. „Teď je u sebe v posteli. Jinak jsem se nic nedozvěděl. Ale víš co si myslím?“

„Copak?“ se otáže zvědavě Natsuo.

„Že dnes se něco chystá.“ Kolem nich projde pár a jeden druhého krmí čokoládou. Oba na to zírají a pak zrudnou.

„On je dnes Valentýn!“ vyhrkne Natsuo a přitáhne k sobě Youji. Políbí ho, když uslyší zakašlání. Odtrhnou se a uvidí Ritsuku. Natsuo se pátravě rozhlédne.

„Není tu. Posadil jsem ho do knihovny. Je to velká škola“ nevšímá si jak se objímají ani polibku předtím. Nahne se k nim. „Nevíte kde bydlí Soubi?“

„Doprava, doleva, rovně a...“

„Dovedeme tě tam,“ řekne líbezně Youji a šťouchne Natsua. Ten uraženě zmlkne, ale to už jdou všichni tři do pokoje Soubiho.

„Tady to je“ řekne ve vší vážnosti. Ritsuka si otře dlaně o kalhoty a zaklepe. Nakonec vejde a Zera už jen slyší výkřik Soubi! Pokrčí rameny a Youji Natsua obejme.

„Jak to myslíš, že dopadne?“ a rukou vklouzne pod tričko.

„Já jen vím jak dopadneme my jestli na nás Soubi přijde. Jdeme!“ chytne ho za ruku a vleče do jejich pokoje.

„Soubi!“ vykřikne Ritsuka a dívá se na Soubiho jak se snaží ošetřit.

„Ritsuka! Proč jsi tady?“ Ritsuka sevře rty a zamračí se.

„Jak to proč? To je mi otázka. Kdo to byl? Sensei nebo Seimei?“ vyjede zuřivě. Už dávno přestal mít iluze o bratrovi. Vytrhne mu lavor s vodou a hadřík. „Otoč se a chci odpovědi. A proč jsi mi neřekl, že je naživu?“ Soubi se poslušně otočí a Ritsuka ho ošetřuje.

„Chtělo by to dezinfekci.“

„Druhá zásuvka.“ Ritsuka ji vytáhne a začne ho ošetřovat. Ví jak to pálí, ale Soubi ani nevzdechne. „Ty odpovědi.“

„Sensei“ řekne a ruce svírá v pěsti jak ho to bolí.

„Na Seimeiho příkaz hádám.“ Soubi mlčí a Ristuka si povzdechne. Nemusí nic říkat. Mlčí a ošetřuje mu záda. Jsou to spíš napuchlé pruhy než aby tam byla krev. Namaže je chladivou mastičkou a pomůže Soubimu do košile. Pomalu mu zapíná košili. Soubi ho pozoruje. Je opravdu jeho Sacrifice. Seimei se o něj nikdy nezajímal jak mu je. Jen o sebe.

„Proč to dovolíš. Přece...“

„Příkaz“ jemně mu odtáhne prsty a dokončí zapínaní.

„To je jedno. Tohle nedovolím.“

„Máš teď svého F...“

„Mlč už konečně Soubi.“ Obejme ho kolem krku. „Půjdeme. Nechci ho. Je seimeiův není můj. Ty jsi můj.“ Soubi se usměje. Konečně na to všechno přišel.

„Ale ale. Soubi co to má znamenat?“

„Nic Seimei, víš nechceš mi dát Soubiho? Je tak skvělá hračka?“ zaprosí Ritsuka a jemně se usměje. Seimei na ně dva pohlédne.

„Vždyť máš Nisei a je ti věkově bližší. Taky je lepší bojovník a Soubiho nezvládáš. Nisei udělá všechno co mu řekneš.“

„Naučím se to. No tak prosím“ zaškemrá. Seimei se pod jeho pohledem ošije a přitáhne ho k sobě.

„Je mi líto, ale nejde to. S Nisei budeš silnějším. Soubi jen ti překáží v rozvoji tvé skutečné síly.“ Ritsuka se vymaní z jeho objetí. Má ho rád nebo spíš měl? Neví,a le má pocit, že to enní jeho bratr, který ho ošetřoval a který ho nechával spát ve své posteli.  V posledních dvou dnech se toho tolik naučil.

„Soubi jdeme“ přikáže. Seimei se rozesměje.

„No tak Ritsuka. Soubi je můj ne tvůj. Přestaň tady vyvádět a jdi za Nisei. Uvidíš jak je dokonalý narozdíl od Soubiho.“ Soubi zdvihne oči. Takže Nisei je dokonalý a co je on? Jen něco co náhodou je jeho Fighter?

„Pro mně je Soubi dokonalý“ řekne tiše Ritsuka. Sotva ho zaslechnou a v Soubim se zvedně taková vlna pocitů, že má strach, že vybuchne štěstím. Tolik ho miluje.

„Soubi“ otočí se k němu a dívá se do jeho oči. Ten se zvedne.

„Ano Ritsuka.“

„Půjdeme. Ta škola se mi nelíbí a jsem unavený. Chci domu.“

„Jak si přeješ Ristsuka.“ Seimei se dívá jak ho bere za ruku a vycházejí ze dveří.

„Soubi vrať se.“ Soubi se zachvěje.

„Řekl jsi, že ho mám chránit a milovat. Jeho přání jsou moje přání. Jen plním tvá slova.“

„Ruším je!“ vykřikne vztekle Seimei. Nechápe co se tu děje. Přece měl to tak dokonale vymyšleno. Soubi se zachvěje a pohlédne vedle sebe na Ritsuku. Měl by se vrátit. Ritsuka mlčí, ale chvěje se. Co když ho opustí. Co bude dělat? Stojí a za sebou zaslechnou vítězoslavný smích.

Ritsuka se nadechne, ale nakonec nic neřekne. Je to na Soubim. On musí překonat to pouto mezi nima dvěma.

„Ritsuko?“ se ozve tiše a on se podívá na stranu. Nisei a rozklepe se přijít k němu. I on musí překonat to pouto mezi nimi. Cítí jak jejich stisk rukou povoluje. Jak se rozpojují.

„Krok stačí?“ zašeptá a těžce zvedne nohu. Udělá krok. Soubi se vedle něho postaví .

„Ano krok stačí.“ Ritsuka ho obejme a pláče. „Jsi blázen Soubi, víš to. Blázínek.“ Otře si oči a chytne ho za ruku. „Pojede nám něco?“

„Uvidíme.“ Ritsuka přikývne a nevšímá si ani Seimeie ani Nisei. V přítmí z jedné chodeb se na to vše dívá Kaito – sensei. Zakroutí hlavou a odejde. Risu nebude mít radost. Příště už žádný únos neschválí.

Ritsuka se Soubim chytnou poslední autobus do města. Ritsuka sedí a opírá si hlavu o soubiho rameno.

„Zapomněl jsem ti něco dát.“ Políbí ho na tvář.

„To je krásný dárek. Nejhezčí. Seimei se s tím nesmíří.“

„Vím to. Chce mně? Proč Soubi?“ Soubi si ho prohlédne. Proč ho chce Seimei? Copak nevidí ty svoje krásné oči vlasy, postavu. Copak nevidí jak je hezký? „Díval se na mně stejně jako ten učitel.“ Soubi se zachvěje. Risu. Tak odtud to ví.

„Nelíbílo se mi to. Někdy se tak díval i Seimei. Jenže je můj bratr a no teď vím co to je. Nebudeš se na mně tak nikdy dívat, že ne.“ Zívne. „Kdy tam budeme?“

„Někdy okolo půlnoci.“ Bude, ale to už Ritsukovi nebude vadit. Vybral si ho přece. Přijedou domu a dnes to oslaví spolu jako by se nic nestalo. Nebo zítra to bude lepší a on se ho dotkne a bude líbat. Potom usne a on ho uloží do velké postele a neodolá, aby mu nerozepnul pyžamo, hladil ho a drobnými polibky neslíbal z něho vešekeré napětí. Bude u něho sedět a dívat se na jeho hezkou tvář jak spí. Jak je nádherná ve spánku a pak se sehne a jako motýlek ho políbí na rty.

„Chce se mi spát.“ Ritsuka si položí hlavu do klína Soubiho a zavrtí se. „Tak je to lepší, Soubi. Asi budu spát. Nevadí ti to?“ Soubi zavrtí hlavou. Vadit mu to? Ne. Jak tam leží a dotýká se jeho mužství  je to nejvzrušující co za svých dvacet dva let zažil. Bude muset Ritsukovi vysvětlit některé věci ohledně milování i toho jak na něho působí. Usměje se a přestane myslet o všem kromě Ritsuky. Je jeho světem a zůstane to tak. Seimei je přece mrtvý.

Ruku mu položí do vlasů a jemně se jimi prohrabuje a dotýká se lehce uši. Miluje Ritsuku. Podívá se u okénka na noční krajinu jak kolem nich proplouvá. Dnešní den byl opravdu dnem pravdy a on to zvládl. S jedním krokem, ale zvládl to. Jeden krok po mostě života.

Konec