Shounen - ai povídky

Obraz a klíč

Za beta read děkuji Alane

„Nedívej se tam, Kio, a nechoď k tomu oknu.“

„Děje se tam něco? Soubi je u velkého plátna. Tak to je špatné.“

„Už celé dva dny tak sedí a maluje.“

„Dva dny? A co maluje?“

„Chryzantémy.“

„Tak to je vážné.“

Kio a Seji poodejdou a dívají se na Soubiho, jak velmi pečlivým tahem udělá na plátno čáru. Kio cumlá lízátko.

„Možná bych o něčem věděl!“ Vytáhne mobil a vytočí číslo, které uzmul v Soubiho mobilu.

Zabiji ho. Zabiji toho bojovníka, který sledoval Ritsuku. Toho, který se mi vysmíval. Jak mu to říkal Seimei - Nisei. Byl tak sebejistý, že se mu nic nestane, a měl pravdu. Mladý, nezkušený, a já jen tam tak stál. Měl jsem to udělat hned tam na místě. Zabít ho. Kdyby nebylo toho hlasu z telefonu, který tak dobře znám a kterému nemohu odporovat. Hlas ze záhrobí. Hlas o kterém jsem si myslel, že ho nikdy neuslyším. Čára. Další tah a další květ chryzantémy. Proč zrovna chryzantémy?

Seimei. Bolí to víc, než když jsi mě tady nechal samotného. Jak jsi to mohl přežít? Nebýt tvých slov, že mám být s tvým bratrem, byl bych mrtvý. Správně to tehdy řekla ta mladá holka z Breathless. Je to šokující a není to správné. Ale co teď vůbec je správné? Zdá se mi, že svět je vzhůru nohama. Máš nového bojovníka a já donedávna ani netušil, že Sacrifice lze vyměnit. Vyměnil jsi i bojovníka? Nebo jen Sacrifice? Sensei říkal, že škody mohou být hrozné, a já vím, o čem mluvil. Proč to děláš, Seimei? Proč? Samé otázky a žádné odpovědi.

 Tah štětcem. Ještě jeden. Obraz bude hotov. Miloval jsi chryzantémy, zatímco já je nenáviděl, ale teď je to květina, kterou potřebuji vytvořit.

Jak hluboko to jde do minulosti? Možná dál, než tuším, dál, než jsem ochoten akceptovat. Znal jsem tě vlastně, nebo ne? Myslel jsem, že ano, ale teď nevím. Nejsem si jistý ničím. Jen ta minulost se tě možná týká, Ritsuki. Mám pravdu, nebo ne? Proč jsi ho nechal sledovat? Byl ti dražší, než jsem kdy byl já? Byl ti něčím víc? Poslal jsi mě, abych ho chránil. Ale to nebylo potřeba, abys předstíral smrt. Bylo to tak strašné, když jsi zemřel. Potácel jsem se mezi životem a smrtí, ale to, co jsi řekl do telefonu, víš, je stokrát horší než tehdy ty plameny, ve kterých jsi zahynul. Měli a mají pravdu všichni, kteří tvrdili, že jsem pro tebe byl jen nástroj, hračka. Nechci na to myslet, nechci vůbec nic. Proč jsi to udělal, proč to nemohlo být stejné, jako když jsi byl naživu? Vždy jsem tě poslouchal na slovo. Proč jsi mě zavrhl? Tady se Soubi zastaví a jeho tvář se zamračí, když objeví na obraze nedokonalost. Obraz musí být dokonalý.

Byl jsem nedokonalý, Seimei? Proto jsi mě vyměnil? Proto jsi se mě zbavil a našel sis někoho jiného? Měl jsi mě dost? Ne, nechci na to myslet. Nechci to vědět, anebo ano?

Opraví malý kaz na lístku květiny.

Vyměnil, odložil, nechal, opustil ... víří mu hlavou. Začíná se mu špatně dýchat. Neee, křičí, ale slova mu procházejí hlavou a ne a ne se jich zbavit. Co mám dělat? Řekni, Seimei, proč?! křičí v duchu. Drží štětec nad plátnem a sleduje prázdnýma očima chryzantémy. Sklání štětec. Zničím je, rozhodne se, když vtom koutkem oka zachytí drobný předmět vedle obrazu, který tam položil. KLÍČ.

Drží se klíče jako své záchrany. Klíč od Ritsuky. Je jeho Sacrifice a zároveň jím není. Kdo jim teď je? Seimei nebo Ritsuka? Klíč, myslí na Ritsuku. Klíč k jeho domu. Možná k jeho srdci. Uleví se mu. Vztáhne k němu ruku a zastaví ji, jak se ho bojí dotknout. Vzpomene si, jak mu ho Ritsuka dal. Kdy to bylo? Neví. Jeden klíč a tolik různých významů. Tolik to pro něj znamená.

„Co tam dělá?“zamumlá Kio, stále s lízátkem v puse.

„Klíč. Dívá se na nějaký klíč. Přijede tvůj přítel už brzy? Je na hranici svých možnosti.“ Kio přikývne. I on má o něj starost.

„Nevím. Není tak úplně svým pánem.“

Ritsuka. Jeho Sacrifice. Mladší bratr Seimeiho, a přece tak odlišný. Nikdy mu nepřišlo zvláštní, že ho tak rychle přijal. Stačilo jméno Seimei. Bylo mezi bratry něco víc? Ne. To ne. Je to pro něho asi ta nejhorší myšlenka. Ritsuka svého bratra opravdu miluje. Ví to. Jak mu má říct tu krutou pravdu? Ritsuka chce vypátrat, kdo ho zabil. Jak mu říct, že není po čem pátrat? Jak mu říct, že ho slyšel, a má mu to vůbec říct? Smrt Seimeiho toho tolik zničila. Zničila jeho život, život jeho rodiny a hlavně Ritsukův život.

Seimei to musel vědět, musel něco tušit, nebo ne? Tak velmi bezohledné. Byl už takový, když jsem s ním bojoval? Byli jsme Sacrifice a Fighter. Měli jsme se znát, ale opravdu jsme se znali, nebo to byla všechno lež? Neměl bys to říkat. Neměl bys na něho tak myslet. Není... není co, řekni to nahlas. Neee.

Udělá další tah štětcem. Obraz je skoro hotový. Ne, není. Něco chybí. Ale co? Sáhne po dalším štětci a jiných barvách. Růžová, bílá. Něžné barvy sakury. Stín a světlo.

Ritsuka a jeho klíč. Vše se točí kolem něj. Jaký vlastně je? Ne, nedá se to říct slovy. Ritsuka je Ritsuka a co ho poznal změnil se. Někdy sám sebe nepoznává. Ritsuka ho k sobě přijal a dal mu to, co mu nejvíc chybělo, ale proč to udělal?

Začne kreslit svoje oblíbené květy. Květy sakury. Krásně křehké květy, a přece silné. Ach ano, trochu se usměje, připomínají mu Ritsuku.

Co má dělat? Když slyšel hlas Seimeiho byl ještě v šoku. Co má dělat? Nejdřív zabiji toho bojovníka a potom... co potom? Nevím. Štětec v jeho ruce klesne. Vždy za něj rozhodovali ostatní a najednou musí rozhodovat sám. Proč vlastně dal ty dvoje květy dohromady? Nepatří k sobě. Vznešené chryzantémy a křehké květy sakury. Tak rozdílné. Stejně jako jeho dva Sacrifice. Seimei, koho vlastně jsi chtěl? Koho jsi potřeboval? Ne, mne ne. Mne jsi nepotřeboval. Bude to někdo jiný než já. Ten nový Fighter? Co má on a co nemám já? Proč?

Od vchodu se ozve nějaký hluk, ale Soubi ho neregistruje. Dívá se na obraz. Vezme klíč a pevně ho sevře v dlani.

„Pusť ho, Seji. To je ten, který pomůže Soubimu,“ řekne Kio se stopou nechuti. Nejraději by měl Soubiho pro sebe a nerad vidí, jak je zas v područí bratrů Apyagových. I když Ristuka, díky bohu, je jiný než jeho bratr Seimei. Je dobře, že Seimei zemřel.

„Školák? Kio, ty ses taky zbláznil?!“

„Kio, co se stalo Soubimu? Naposled jsme se viděli před dvěma dny a neozývá se mi, když ho volám. Ignoruje mě,“ ozve se netrpělivě Ritsuka. Kio se Sejim se na něj zadívají. Dvanáctiletý kluk, možná až moc hezký. Na ruce má náplast. Ocas a uši jasně dokazují jeho zkušenosti. Seji se na něho nevěřícně dívá.

„Neříkej, Kio, že...“

„Hlavně to neříkej před Soubim,“ zarazí ho v půlce věty a otočí se k Ritsukovi. „Už dva dny kreslí a kreslí a okolo něho... no, běž se podívat sám. Bojím se o něho. Tebe poslechne. Musí, ne?“ Seji tu řeč poslouchá s úžasem. Proč by Soubi měl poslouchat dvanáctiletého fracka? Kio se podívá znechuceně na lízátko a vyhodí ho. Mračí se.

„To naše rodina,“ řekne bez dalšího komentáře Ritsuka. Vejde dovnitř a Seji chce něco říct.

„Mlč. To je Soubiho věc.“

„Soubi, to je hezký obraz,“ ozve se za Soubim měkký hlas Ritsuky. Soubi ztuhne. Cože?

Ritsuka odloží školní tašku a usedne vedle něj. „Už dávno jsem se měl podívat, jak trávíš čas, když nejsi se mnou. Byl jsem sobecký.“

Soubi otočí k Ritsukovi hlavu. Příliš dospělá slova na dvanáctiletého chlapce. Jenže toho má za sebou víc než kdokoliv jiný, koho zná. Podívá se na něho pozorněji. Změnil se od té noci, kdy za ním přišel a chtěl po něm, aby s ním odešel.

„Nic moc. Nemusel jsi. Není to důležité.“ Mimoděk sevře pevněji klíč. Proč je tady? Co chce? Proč přišel? Bojím se toho. Bojím se toho, co mi chce říct. Dívají se vzájemně do svých očí. Oba vidí v nich temné stíny. Proč zrovna já?

„Ale pro mne je to důležité. Měl jsem to udělat už dávno, Soubi.“ 

Soubi se chvěje. Ten jeho hlas a blízkost...

„Víš, od toho dne, co jsi ke mně přišel domů...“ Ritsuka nedořekne, ale oba vědí, který to byl den, „...víš, přemýšlel jsem, co tě mohlo rozhodit, že jsi tady chtěl nechat všechno, kromě mne.“ Soubi přitaká.

„Seimei ti řekl, že mě máš chránit.“

Soubi bez váhání přikývne. Nechápe, kam Ritsuka směřuje.

„Vždy ho poslechneš. Posloucháš ho i teď, když je po smrti, a to natolik, že mně nic nechceš říct a musím na to přijít sám.“

Soubi opět přikývne a nic neříká. Vezme opět štětec do ruky. Zachvěje se, když slyší další slova.

„Otoč se ke mně!“ Jasný příkaz. Soubi skloní hlavu a celým tělem se otočí k Ritsukovi. Sedí naproti sobě.

„Podívej se na mne!“ Další příkaz. „Nechci ti přikazovat, ale vím, že to sám chceš. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem poznal, že je to pro tebe jednodušší a potřebuješ to. Pro mne ne,“ řekne tišším hlasem. Ritsuka se na něho dívá stejně jako Soubi na něj. „Je to příkaz, ano. Ber to jako jasný příkaz. Pokud ho nemůžeš splnit, protože ti Seimei něco řekl, řekneš mi to. Rozuměl jsi tomu, Soubi?“

„Ano.“ Soubi přikývne a přemýšlí, co mu chce Ritsuka říct.

„Co tě mohlo, Soubi, tak rozhodit? Jiný bojovník ne. Škola ani práce ne. Daří se ti. Seven Moons taky ne. On-line hra taky ne.“

Soubi se pod každým dalším slovem chvěje a kamení. Začíná chápat, kam Ritsuka směřuje, a začíná se bát. Chce něco říct, ale neví jak.

„Musel to být šok. Musel to být šok i pro mne, pokud jsi mne požádal abych s tebou odešel. Ale kromě toho, že máš poslouchat Seimeiho, máš přikázáno chránit mne. Proto jsi mě chtěl vzít sebou. Dlouho jsem se nad tou hádankou trápil a ty na ni znáš odpověď, ale nic nechceš říct.“

Ritsuka se váhavě nadechne a uhne očima. Pak se podívá do jeho tváře. Tak dospělé, na rozdíl od té jeho. „Soubi ,řekni, Seimei není mrtvý, mám pravdu?“ Soubi otočí hlavu. Nechce vidět, jak se bude Ritsuka tvářit, až z něho dostane pravdu. 

„No tak, Soubi!“ křikne na něho. „Ovládá tě ještě teď?!“ chytne ho za ruku  a třese jím. „Neřekneš mi to, Soubi? Prosím.“

Soubi se zachvěje a zavře oči. Nechce vidět Ritsukův výraz ve tváři, až mu odpoví. Na tu bolest, kterou zažije. 

„Je naživu.“ Ritsuka jeho ruku pustí a Soubi si uvědomí, jak málo se ho sám od sebe Ritsuka dotýkal. Vždy to byl on, kdo se ho dotkl a polibil. 

„To je dobře.“ Soubi otevře oči a udiveně se na něho podívá.

„Soubi, proč to udělal?“

„Nevím,“ řekne tiše. „Já nevím.“

„Tentokrát mluvíš pravdu. Chtěl bych, abys mi vždy říkal pravdu.“ Soubi si uvědomí, jak obludná byla Seimeiho smrt. Byla to jedna velká lež a Ritsuka lež nenávidí.

Je toho na něj moc. Měl by být bezstarostný, a zatím musí vyřešit věci, které řeší dospělí. Svět je krutý, ale proč to má poznat tak brzy zrovna on? myslí si Soubi. Místo prvních schůzek a poznámek ve škole má mne a problémy s bratrovou smrtí. Umí se tak dobře přetvařovat, až to děsí.

„Určitě měl důvody, proč to udělal,“ řekne, ale i jemu to připadá prázdné.

„Neomlouvej ho, Soubi. Pro tohle není důvod.“

Soubi si uvědomí, že přes veškerou zkušenost, kterou Ritsuka doposud získal, stále věří na dobro a zlo a přísně je odděluje. Možná proto ho tak přitahuje, možná proto ho miluje. A možná jen proto, že je to Ritsuka, jeho Sacrifice.

„Já jen jsem tě chtěl chránit.“

„Já vím, že jsi chtěl, a děláš to dobře. Budu se tě ptát a ty mi odpovíš, ano?“

„Ano.“

Soubi klidně přikývne. Je mu lépe. Jako by přítomnost jeho Sacrifice vše vyřešila. Teď nemusí nic. Je tak rád, že ho tady má a rozhodnutí není na něm. Udělá všechno, co bude Ritsuka chtít.

„Chci zjistit, proč to Seimei udělal. Pomůžeš mi?“

„Ano.“ On sám to chce vědět.

„Koho chceš zabít. Soubi?“

Ten zamrká a ve tváři se mu objeví provinilý výraz. Jak to může vědět?

„Soubi, kdo to je? Právě jsi mi to svým výrazem řekl. To je příkaz!“

Soubi přivře vzteky oči. Takhle pitomě se prozradit!

„Fightera od Seimeiho!“ zahučí neochotně. To mu může říct. O tom nedostal příkaz nemluvit, i když by to rád zatajil. Ritsuka vytřeští oči.

„Tím chceš říct, že... to není možné. To muselo být hrozné a kruté. Promiň, to jsem nevěděl,“ omlouvá se mu překotně. Skočí mu do náruče a sevře ho ve svých pažích. „Promiň,  že tu na tebe křičím. Jsem hlupák.“

Soubi je v šoku z toho, že má Ritsuku v náručí, ale rychle toho využije a pevně ho k sobě přitiskne.

„Slib mi, že ho necháš být. Soubi, slib mi to.“ Ritsuka se dívá do jeho rozzářených očí. Soubi mu to ochotně odkývá. Přemýšlí, kolikrát by toho mohl využít. Je to nádherné, držet ho v náručí. Upírá své modré oči na Ritsuku a jednou rukou mu jemně přejíždí záda. Je tak rozkošný, krásný.

„Soubi, je ti něco?“

„Ne, nic. Já... jistě, nechám ho být,“ prohlásí a ví, že ten slib dodrží. Ritsuka si teprve teď  uvědomí jeho náruč a ruku na zádech. Vymaní se z objetí a začervená se. Pořád si na jeho dotyky nemůže zvyknout, ale jsou mu tak příjemné. Skoro nikdo se ho nedotýká a on ani nechce, a pak přijde se svými doteky Soubi a ignoruje jeho přání, aby ho nechal být.

„Jak jsi věděl, co chci udělat?“ zeptá se Soubi a pohodlně se usadí myslíc, že nejhorší má za sebou. Má ho tady a může se na něho dívat. Držel Ritsuku v náručí a on byl tak spokojený a  je... vždy mu dojdou slova, když chce o něm něco říct.

„Ty květiny... Začínám tě docela dobře znát.“

To jsem tak průhledný? napadne Soubiho. Oba tam sedí, dívají se na sebe a uvažují.

„Soubi?“ řekne váhavě Ritsuka.

„Ano?“ Napřímí se. Zničehonic má pocit, že teprve teď to přijde nejdůležitější.

„Jestliže... jestliže ti Seimei dá příkaz splníš ho, mám pravdu? I kdybys mně měl zabít?“ Ritsuka to říká klidným, nezúčastněným hlasem. Soubimu to dojde.

„Ty jsi to tušil. Ty jsi to věděl od začátku. Proto ses mě na to už jednou ptal.“

„Ne, nevěděl, ale později jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, že je něco kolem mne. Nějaká síť... Víš co se říká: mít přítele blízko sebe a nepřítele ještě blíž.“

Soubi je ochromený. Nikdy by netušil, že...

„Takže já jsem byl nepřítel?“

„Ano,“ řekne popravdě Ritsuka a začervená se. „Kdybys mi řekl, že Seimei je mrtvý...“ nechá slova vyznít do prázdna.

„Chápu.“

„Nic nechápeš!“ řekne trochu divoce. „Kdybych ti neuvěřil, tak ti nikdy ten klíč nedám. Stal ses pro mne důležitou součástí, Soubi. Takže co uděláš, Soubi, když ti dá takový příkaz?“

„Už jsem ti kdysi odpověděl. Ale to se změnilo, že mám pravdu? Ta opověď už neplatí. Já nevím, Ritsuko.“

„Ale já musím vědět, čí příkazy budeš plnit. Moje, nebo Seimeiho? Mám ho rád, ale po těch dvou letech se ptám, jestli jsem ho vůbec znal. Víš, že dva pány mít nemůžeš. Promiň mi to.“

„Proč promiň mi to?“

„Protože tě nutím, aby ses rozhodl. Aby sis vybral mezi mnou a svou druhou přirozenou polovinou.“

Oba po těch slovech zmlknou. Má pravdu, Soubi není jeho bojovník.

„A co uděláš ty, Ritsuko, jestliže se najde tvůj bojovník?!“ zaútočí Soubi na Ritsuku a zažene ho do kouta. Neví, co odpovědět, ale Ritsuka to ví.

„Vždy budeš mým jediným bojovníkem, Soubi. I kdyby se našel můj Fighter.“

„Nevykládej nesmysly. Nevíš nic o párech, o jejich sounáležitosti, o jejich přitažlivosti...“ Soubi zvýší hlas.

„Tak jako ty a Seimei?“ skočí mu do řečí Ritsuka.

Hádají se. Soubi zmlkne. Ritsuka má pravdu. On a Seimei by teď měli být spolu, a zatím se tady hádá s Ritsukou. Je to proto, že není moji druhou polovinou? Se Seimeim jsem se nikdy nehádal. Nebylo to potřeba.

„Já nejsem Seimei.“

Tichá slova Ritsuky ho zarazí. Sevře ruku, až se mu klíč zaryje do dlaně.

Bolest. Klíč od Ritsuky. Má pravdu. Ritsuka není Seimei. Ten klíč je důkazem. Důkazem jejich odlišnosti. Seimei se nikdy neobtěžoval říct o něm komukoliv jinému kromě školy Sedmi měsíců, ale když poznal Ritsuku, poznal jeho přátele ze školy, poznal jeho život a byli i na společném výletě. Nejkrásnějším, co zažil, byla chvíle kdy mu Ritsuka dal klíč od svého domu, prý aby nemusel chodit balkonem, a on jím stejně bude chodit dál.

„Já... Seimeiho příkazy jsou nadřazené,“ odpoví Soubi střízlivým, klidným tónem. Ritsuka zesmutní a přikývne. Věděl to celou dobu, ale doufal, že... „Ale..“

„Ale..“

„Seimei si to možná neuvědomuje. Možná ano, možná ne, nevím. Je tady šance. Před dvěma léty mi přikázal, že tě mám milovat. Nic víc.“ Soubi rozebírá situaci a probírá možnosti.

„A?“ nechápe Ritsuka. Soubi se usměje. Poprvé do té noci, kdy ho ukládal spát a políbil jeho spící rty, dotkl se ho. Jeho pohled je něžný jako tehdy.

„Milovat. Bráníš se, když to říkám,“ řekne měkce Soubi. Ritsuka pod jeho hlasem zčervená. „Ale milovat je víc než slovo. Znamená taky chránit. Pokud to nezruší, ale v této chvílí nemůže, a ani to nebude moci zrušit.“

„Proč?“

„Miluji tě, Ritsuko,“ řekne Soubi vážně. Přiloží svoji ruku k jeho tváři a jemně sevře. Ritsuka přemýšlí, co tím Soubi chce říct, ale nic ho nenapadá. Je přece přirozené, že ho má chránit. Chrání ho přece už od začátku jejich setkání před školou. A on přece pro Soubiho dělá totéž.

„Nerozumím tomu, Soubi,“ řekne nešťastně.

„Nemusíš,“ řekne něžně. „Já to vím a odpověď na tvoji otázku zní ANO. Tvoje příkazy budou prioritní. Jestliže tě jednou opustím nebo se něco stane, tak to nebude moje rozhodnutí, rozumíš.“ Ritsuka přikývne.

„Tak a teď, kdo ti volal?“

„Kio.“

„Kio! Vylez!“ Kio zakleje, ale s úsměvem vyleze.

„Soubi-chan. Nádhernej obraz!“ Spíš děsivý, dodá pro sebe.

„Kio, proč jsi volal Ritsuku?“

„Já, a volal? To bych se neodvážil. Vždyť mě znáš!“

„Soubi, nech ho být. To je příkaz!“ dodá pro jistotu Ritsuka.

Soubi v duchu zakleje. Určitě ho volal. A Ritsuka si začal dost brzy zvykat dávat mu  příkazy.

„Zmiz!“

Kio raději vypadne a Sejiho vleče za sebou. Ten se schovává celou dobu za Kiem spoléhajíc se, že ho ochrání. Ve dveřích se ještě otočí a vidí, jak Soubi s úsměvem popadne Ritsuku do náruče až s esvalí oba na zem.

„Lolita,“ zabručí Kio už opět s lízátkem v puse. Seji nechápe, odkud ho proboha vytáhl.

„Ty, Kio, nemám někoho zavolat? Přece je tady nemůžeme...“

„Ale ne, oni se jen tak škádlí.“ Doufám,  dodá, ale to už jen pro sebe.

„Pusť mně!“

„Nechci!“ říká Soubi, zatímco Ritsuku hladí.

„Máš mě poslouchat, a ne půlku příkazů ignorovat, Soubi,“ dodává přísným hlasem Ritsuka.

„Ale já tě nedržím,“ řekne Soubi pobaveně.

„Ach jo,“ už zase, když zjistí, že na něm jen leží a Soubi ho doopravdy nedrží. Zůstane tak a hlavu si položí na jeho rameno. Soubi mu víská vlasy. Je jim tak dobře.

  „Stejně si děláš, co chceš,“ zamumlá a zvedne se. Podívá se Soubimu do tváře. Ten se na něho dívá tím zneklidňujícím pohledem, který Ritsuka nechápe, ale je mu z něj divně. Takové horko...

Opět se začne červenat. Vezme Soubiho za ruku a teprve teď si všimne, že ji má poraněnou. Dotkne se jí a Soubi ji váhavě otevře. Na poraněné dlani leží jeho vlastní klíč. Ritsuka zvedne tázavě oči.

„Zachránil mně,“ řekne Soubi a dál to nerozvádí. Není proč. Klíč svoji úlohu splnil a bude plnit dál. Klíč k Ritsukovi.

„Ošetřím ti to.“ Ritsuka sáhne po brašně.

„Nemusíš, to je v pořádku.“

„Soubi, mlč. Natáhni ruku. Někdy mám pocit, že nejsem dítě já, ale ty. Ty mě svým chováním přivádíš k šílenství.“ Soubi natáhne ruku a Ritsuka mu ji soustředěně ošetří. „Byl bych raději, kdybych se nemusel s tebou dohadovat o každou maličkost. Tak, a je to.“  Stoupne si. Soubi si ho přitáhne a obejme.

„Chvilku mě drž. Stejně jako tehdy u tebe doma.“

Ritsuka ho obejme. Pomalu si začíná zvykat na jeho dotyky, na jeho polibky a sám mu je začíná oplácet. Hladí ho po vlasech stejně, jako hladil před chvilkou Soubi jeho.

„Jsi mým bojovníkem.“

„Ano.“

„Soubi?“

„Ano.“

„Mám hlad. Vezmeš mně někam na jídlo? A není to příkaz.“

Soubi taky už dva dny nejedl.

„Přání. Víš, že veškerá tvá přání splním.“

„Soubi, a jaké je tvoje přání? Co si ty vlastně přeješ?“ zeptá se Ritsuka.

Soubi se na něj zvědavě podívá tím svým odzbrojujícím pohledem. Je první, kdo se ho zeptal, co si přeje. Ví, že se jeho odpověď Ritsukovi nebude líbit, ale přesto to vysloví. Rty se mu zvlní úsměvem.

„Milovat tě.“

Konec