Shounen - ai povídky

                                   Rozhodnutí

    Část 1: Setkání

   „Soubi!“ pronese Ritsuka od počítače a přemítavě se dívá na monitor. Sedí u něho a na klávesnici píše něco do školy. Pohne myši a klikne na jeden odkaz. Zítra mu bude šestnáct . Otočí se dozadu a podívá se na..neví jak správně jejich vztah pojmenovat. Je to tak těžké. Soubi je pro něho vše. Otočí se zpět k počítači a upřeně se dívá na jejich společné vzpomínky. Nakonec se definitivně rozhodne.
   Soubi zvedne hlavu od knihy a přemítavě se podívá na Ritsuka. Poslední dobou je takový podrážděný. Neodpovídá a pokaždé se na něho utrhne. Ale vyrostl. Už mu není těch 12 let jako, když se potkali před jeho základní školou. Teď je vyšší, má delší neposedné vlasy, ale je stejný jako před tím.
   „Ano, chceš něco?“ a zaklapl knihu. Jeho povinnost je ho chránit, poslouchat a milovat.
   „Chci, abys zítra přišel pro mně před školu. Vyzvedl mně.“
    Soubi zmlkne a  neví co říct. Ještě před chvilkou si myslel, že asi bude mezi nimi konec. Od té doby co hodí na střední mu Ritsuka zakázal chodit před školu a teď najednou chce, aby tam přišel. Co se děje? Proč najednou?
   „Jistě přijdu“ řekne a zvedne se.
   „Víš v kolik? Ale co to říkám. Ty víš jaké mám hodiny a kde mám školu. Víš všechno“ řekne zamyšleně Ritsuka a odstrčí židli od počítače. Přejde k balkonu a podívá se ven. Je už večer a možná brzy začne sněžit. Jeho bratr Seimei měl moc rád sníh. Zamyšleně se dívá ven, když za sebou ucítí Soubiho a jeho jemné zaváhání. Potom ho Soubi zezadu obejme.
   „Co se děje? Víš, že udělám pro tebe vše. Můj život bez tebe nic neznamená.“Napůl čeká, že ho Ritsuka, jako obvykle posledních pár měsíců odstrčí, ale on si jen povzdechne, uvolní se a přitulí se jako, když byl mladší.
   „Jsem unavený, Soubi. Těmi neustálými boji s neviditelným nepřítelem. Nevím jak z toho ven. Vyzvedneš mně zítra, ano. To není příkaz“ pronese“ ale spíš prosba. Chci jeden den strávit normálně a mohl bys mi něco u sebe uvařit. Jenom jednou.“
   „Víš, že co mi řekneš udělám rád, ale teď bych asi měl jít.“ přitiskne se k němu a vychutnává tak dlouho mu odpíraný dotek Ritsuki. Už dávno si přiznal, že Milovat ho není jen příkaz Seimeiho, ale stal se skutečnosti. Někde v průběhu jejich společného soužití se do něho doopravdy zamiloval. Neochotně ho pustí a přes balkon proklouzne na ulici. Jako vždy ho nikdo nevidí.
   Ritsuka zakroutí hlavou. On se snad nikdy nenaučí chodit dveřmi, ale takhle jim oběma to vyhovuje.
    „Ritsuka!“ ozve se bušení na dveře jeho pokoje.“Večeře je na stole. Udělala jsem ti tvoje oblíbená jídla. Ritsuka? Jsi tam? Ritsuka!“ ozve se opětovné bušení na jeho dveře. Za chvilku jsou slyšet kroky  jak někdo schází dolu po schodech. Ritsuka pokrčí rameny. Jeho a Seimeiho matka, ale on pro ni už dávno ztratil smysl. Pořád žije minulosti a nikdy mu nedokáže odpustit, že zemřel Seimei a ne on. Zítra mu bude šestnáct. Nakonec sejde na večeři.
   Je to jako obvykle. Nejdříve jedí mlčky a potom se jeho matka rozčílí, začne na něho křičet a potom se rozpláče. Už zkoušel ji utišit, ale ví, že to nezabere. Dojí a v klidu odejde do svého pokoje. Podívá se na počítač a na společné fotky jeho se Soubim. Právě udělal rozhodnutí, které možná změní jeho život. Dojde k počítači a jedním prstem obkreslí Soubiho tvář. Na chvilku zůstane na jeho rtech. „Myslím, že nakonec jsi zvítězil Soubi v těch našich malých soubojích“ zašeptá a odejde do koupelny se sprchovat.
    Když vyjde z koupelny, v pokoji ho zastudí  studený vzduch. „Asi jsem zapomněl zavřít dveře“ napadne ho a jde k balkonu. Něco za sebou zaslechne a otočí se. Za ním stojí nějaká postava a drží se za bok.
   „Poslední místo, kde mně budou hledat“ řekne a zhroutí se na podlahu. Ritsuka k němu přiskočí a odhrne mu vlasy z obličeje.
   „Ne to není možné. Jsi přece mrtvý“ zakřičí. „Seimei co je ti „řekne a pořád nemůže věřit tomu co vidí. Odvleče ho do postele a jde dolu udělat čaj. Je jako v horečce a myšlenky se mu točí okolo jeho znovuzmrtvšího bratra. Je přece mrtvý. Opře si čelo o stěnu a rozpláče se. „Je mrtvý. Viděl jsem ho vidět umírat. Byl to klam? Proč po tolika letech? Proč?!“ a bouchne rukou o zeď. Vezme čaj a pořád ještě s chaotickými myšlenkami jde nahoru. V hlavě má jen jednu myšlenku. Jeho bratr žije. Jak? proč? Dozví se to?
   Otevře dveře a napůl čeká, že v jeho posteli nikdo nebude. Ale jeho bratr je tam stále. Ruku, kterou má položenou na boku prosakuje krev. Rychle mu sundává tmavý rolák a vyhrne tričko. Zasykne. To není zrovna lehká rána. Vytáhne lékárničku a vzpomene si jak jeho bratr mu ošetřoval rány v dětství. Tiše se s lékárničkou posadí na postel a rozpláče se. Jeho bratr žije. Nepřemýšlí co to znamená pro něho a Soubiho. Je jen nesmírně rád, že je jeho bratr naživu. Opatrně mu čistí ránu a potom ho obvazuje. Díky Soubimu... a teprve teď ho napadne děsivá pravda.
    Soubi a on. Je konec, už nemůže být jeho Sacrifice. Je mu těžko. Bude mu to muset říct. Jak na to zareaguje. Soubi je ultimátní Fighter Seimeiho a on neví co dělat. Co bude dělat až o Soubiho přijde? Jak bude vlastně žít. Za ty léta si bez něho nedovede představit život bez jejich špičkování, telefonátů a maličkosti jako je čekání před školou. Učení se spolu, společné boje a tisíce drobných věcí. Jako dnešní den kdy on se učil a Soubi zrovna tady četl knihu. Jeho objetí. Moje příkazy a jeho neposlouchání. Tiše se usměje a potom zesmutní. Tomu všemu je konec. Ale Seimei je naživu. Jak to mohu odlišit, porovnat. Soubi proti Seimei. Sedí a dívá se na Seimei.
    Najednou Seimei otevře oči a zašeptá slabým hlasem „Ritsuka.“ ten se k němu nakloní a vychrlí na něho otázky . „Proč? Jak? Kde...“ a spoustu dalších. Ten zvedne ruku a stiskne Ritsukovi ruku.
   „Jak víš škola Sedm měsíců mně chtěla zabít. Vyvázl jsem. Nevím proč. Schovával jsem jak se dalo, ale před měsícem mi byla doručena pozvánka k turnaji, který se pořádá jednou za 5 let. Nemohu odmítnout a jak se tam vrátím hodně věcí se vyjasní. Turnaj je za týden. Do té doby se  uzdravím. Ty jsi se ale změnil“ řekne a prohlíží si Ritsuka.
   Ani se nezeptá na Soubiho na nic. Měla tehdy ta holka z té dvojice Zero pravdu? Že se choval k Soubimu jako k nástroji? „Hodně se toho za ta léta stalo“ začne opatrně Ritsuka.
   „Já vím snažil jsem se Vás dva sledovat. Vedl sis velmi dobře, ale možná je na čase ti sehnat tvého opravdového bojovníka. Toho, který k tobě doopravdy patří.“ Pronese zamyšleně Seimei.
   „Mně, ale Soubi dokonale vyhovuje“ namítne Ritsuka.
   „Ano on je nejlepší, i když jsem slyšel nějaké divné zvěsti... ale nechme toho. Musíš mít svého vlastního silného s tvým jménem bojovníka. Sice jsem původně nechtěl, abys do té školy chodil, neměl s ní nic společeného, ale možná tam najdeme tvoji druhou půlku a budu tě učit já. Jen musím nejdřív objasnit tu věc v minulosti. Mamce nic neříkej, ano“ ještě poprosí Seimei a upadne do spánku.
   Ritsuka je otřesen a chce vykřiknout, že on nechce nikoho jiného než Soubiho, ale v hloubi duše ví, že Soubi patří k jeho bratrovi. Mimoděk se podívá na svoje hodinky. Jedna hodina v noci. To už je tolik? A mně je právě 16 let napadne ho.“ Tento den je jenom můj a já ho prožiju tak jak chci“ rozhodne se toho večera podruhé. Ustele si na zemi a dívá se do stropu až usne.
   Ráno jakoby nic sejde dolu a nasnídá se. Potom něco ještě vezme a zanese ho na podnose nahoru. Položí ho tiše na stůl a podívá se na fotky na nástěnce. Seimei, ale hlavně tady převládá Soubi. Potichu je sundá a vezme je sebou. Podívá se ještě jednou na Seimeiho.
  „Sbohem“ zašeptá a odejede jako každý den do školy. Ve škole je nuda a on netrpělivě vyhlíží ven a dívá se na hodinky. Celý den je nesoustředěný a dostává pokárání od učitelů. Když je poslední hodina tak doslova popohání ručičky silou vůle dopředu. Zvonek. Konečně. Popadne tašku a vylítne ven ze třídy. Několik spolužaček se po něm se zájmem podívá. Je hodně oblíbený, a některé z nich by s ním chtěly chodit, ale jak na to zavedou řeč je absolutně hluchý.
   Běží po chodbách a vyběhne z budovy. Před školou stojí Soubi a dívá se směrem k budově za zájmu všech děvčat, které okolo něho projdou. Ani se jim nedivím, pomyslí si Ritsuka. Z jejich pohledu je to pěkný, zajímavý kluk a ještě k tomu dospělý. Spousta z nich má ještě kočičí ocas a uši. I on k nim patří. Vyšší ročníky už ne, a i v jejich třídě se objevilo pár spolužáku, kteří už měli určité zkušenosti za sebou. Rozhodně si k němu zamíří a pozoruje jak Soubimu se rozjasnila tvář, když ho uviděl.
   „Ahoj!“ řekne Ritsuka a obejme ho. Svoje rty přiloží k  jeho tváři. Soubi je v šoku a také ritsukovy spolužačky, které za ním vyšly před školu. „Půjdeme?!“ a chytne ho pod paží. Tvář má jasnou a bez nějaké známky nervozity nebo jiného neklidného  pocitu. Je vidět, že je rád ze Soubiho společnosti.“Nejdřív půjdeme do centra a potom k tobě na jídlo. Uvaříš něco dobrého. Například to co jsem jedl poprvé, když jsi vařil. To jsme byli spolu s Yuiko. Moc mě to chutnalo.“
   Soubi je ještě v šoku. Dobře si pamatuje co tehdy jedli a svoji poznámku. Tehdy tomu Ritsuka ještě nerozuměl, ale dnes už ví určitě co měl tehdy na mysli. I obsah jeho pozdějších SMS zpráv. „Udělám tedy pikantní kuře“ a usměje se na něho. Ritsuka je dnes nějak veselý.  Po těch měsících nejistoty je tak  najednou sebejistý a rozhodný. Co se včera stalo? Procházejí se  centrem a Soubi se nestačí divit jak je Ritsuka jiný, ale i nakonec i on se nakazí jeho dobrou náladou a začne žertovat. Zajdou si do kina na nějaký akční film a Soubi ho celou dobu drží za ruku. Vůbec nevnímá co jí, pije a na co se to vlastně dívá. Poslouchá co se stalo ve škole a jiné běžné věci ze života. Musí vyprávět jak pokračuje jeho práce na jednom projektu a je vidět, že Ritsuka to doopravdy zajímá. Pozdě večer dojdou k bytu Soubiho.
   Dělá to pikantní kuře a napůl ucha poslouchá Ritsuka. Nakonec zasednou naproti sobě a začnou jíst. „Je stejně dobré jako, když jsem ho jedl poprvé. Aspoň to myslím“ pronese zamyšleně Ritsuka. Podívá se na Soubiho a napadne ho jestli má udělat to co k čemu se právě odhodlává.  Soubi zvedne jedno obočí a přestane jíst. Podívá se na něho s něhou v očích.
   „Co se stalo? Víš, že mně můžeš říct všechno!“
   „Skoro nic myslím. Je mi šestnáct, tak jen tak přemýšlím. Nějak na mně doléhají vzpomínky, víš.“
   „Já vím kolik ti je a mám pro tebe něco přichystaného“ a chce se zvednout. Ritsuka na něho pohlédne vyplašeně.
   „Počkej to může počkat , ne“ a odsune talíř. Zvedne se a přistoupí k velkému oknu, z kterého je vidět město. Soubi se zvedne taky a přistoupí k němu. Tentokrát bez zaváhání ho obejme a drží. Dívají se spolu na město  jak se rozsvěcuje. Soubi pomalu skloní hlavu k jeho krku  a čeká co Ritsuka udělá. Přitiskne rty na krk a políbí ho. Se zatajeným dechem čeká co on na to. Ritsuka trochu ztuhne, ale nakonec se uvolní a zašeptá „Ještě.“
   „To je příkaz nebo není“ tiše se zeptá.
   „Jestliže to chceš, tak ano je to příkaz!“ a obrátí se k němu. „Chceš to tak. Musím ti to přikázat?“ zeptá se.
   „Ne, nemusíš. Já to chci. Chci to už udělat velmi dlouho. Tak moc dlouho“ zašeptá Soubi do jeho úst. Začne ho líbat a pozoruje jak se Ritsuka  uvolňuje a začíná mu nesměle odpovídat. Soubi ví už všechno a ví co chce on. Ale ví to Ritsuka? Oddáli svoje rty od něho a podívá se mu do oči. „Víš co děláš? Opravdu to chceš?“ ptá se a srdce mu zběsile buší. Snaží se je uklidnit, ale tentokrát on Soubi, který se naučil žít bez pocitů, je rozklepaný jako prvňáček, který jde do školy a vede ho maminka za ruku.
   „Já to chci. Chci znát odpovědi na všechny ty SMS, které jsi mi posílal“ snaží se to zlehčit.
   „Pak to je na velmi dlouho!“ a vzpomíná na všechny ty zprávy, které mu poslal. Zprávy za 4 roky od jejich setkání. Najednou rozpaky neví kde začít. Asi něco z toho se mu projevilo v tváři, protože Ritsuka se trošku usměje a navrhne.
  „Nejdřív bych si asi dal sprchu“ odváží se sám a diví se tomu co řekl. Soubi se rozesměje šťastným smíchem.
   „Máš pravdu. Asi proto jsi můj Sacrifice“ a nevšimne si jak Ritsukovi zmrzne úsměv na tváři a zamračí se. Je to jen mžik a Ritsuka si zakáže myslet na budoucnost. Teď je jen přítomnost.
   Oba dva přejdou do koupelny a pomalu se svléknou. Ritsuka se červená a odvrací oči a částečně se děsí toho co má přijít. Soubi mu, ale nedává na vybranou a pomalu bourá jeho zábrany. Stojí spolu pod sprchou a Soubi mu vysvětluje některé z těch zpráv, které mu kdysi psal.
   „Teda Soubi!Tohle psát mně ve 14 letech. Víš co jsem se na přemýšlel nad některýma z nich“ zlobí se Ritsuka, ale hned mu předvede, že je učenlivý žák. Po nekonečně dlouhých minutách se oba zabalí do osušek a přejdou  do ložnice. Ritsuka opět znervózní a neví kam s očima. Dívá se po místnosti, ale jeho zrak se stále vrací k posteli. Soubi mu sundá osušku a Ritsuka v mžiku je pod přikrývkou a vedle něho Soubi. Obejme ho a přitiskne ho k sobě.
  „Spí!“ dává mu příkaz. Ritsuka vytřeští oči nad tím příkazem a Soubi se zarazí. „Pomalu si na mně zvykneš a potom ti to nebude připadat tak divné!“ vysvětluje Ritsukovi. Ten se k němu přitulí a obejme ho. Soubi málem vyletí z kůže a v duchu doufá, že tohle přežije. Je mu trochu nepohodlně, ale je zvyklý na bolest. A to se dá přirovnat k bolestí, myslí si.
   Jenže Ritsuka nespí a přemýšlí. Pomalu z něho ostych padá a najednou cítí lehké vzrušení. Bez rozmýšlení rukou jemně pohladí Soubiho tělo. Je to nezvyklý pro něho pocit spát s někým a ještě k tomu bez pyžama, jen tak. Je tak odlišné od jeho. Je dospělé a znovu zkusí ho pohladit. V místnosti je tma a Ritsuka pod rouškou tmy se odvažuje víc a víc. Soubi předstírá spánek, ale je vzrušený a čeká co bude dál. A zatím se Ritsuka seznamuje s jeho tělem. Jemně ho hladí kam dosáhne. Už mu to nepřipadá divné a nakonec Soubiho políbí na rty. Ani ho nepřekvapí, když mu jeho rty odpoví a polibek se prohloubí. Oba zasténají. V temné místnosti se ozývá sténání a šepot hlasů. Dva hlasy splynou v jeden a dvě těla v jedno.
   Ráno Soubi sáhne vedle sebe a vyskočí, když nenajde  tělo Ritsuky. Vyběhne ven do obývacího pokoje a najde Ritsuka jak se dívá na východ slunce. Přejde k němu a stejně jako včera večer ho zezadu obejme.
   „Nemáš uši a ocas taky“ z ničeho nic mu právě to připadá zvláštní.
   „Já vím“ trochu zaváhá, ale statečně pokračuje. “ Seimei je naživu. Je u nás doma a je zraněný“ řekne přímo a bojí se ohlédnout. „Je to pravda“ řekne a zvedne si ruku k tváři. Chce si otřít slzy, ale oči jsou suché. Cítí jak Soubi ztuhne.
   „Nevěřím tomu. Seimei je přece mrtvý!“
   „Ne je to pravda. Řekl mi včera, že smrt jen předstíral. Řekl ještě něco. Prý za týden se bude konat turnaj na který on dostal pozvánku. Rozhodl se tam jít. S tebou!“ dodá a teprve teď se otočí. Teprve teď tomu Soubi uvěří. Ritsuka nic neví o škole a o tom turnaji. Zamračí se.
  „Proč jsi mi to neřekl včera“ dožaduje se odpovědi Soubi.
  „Já jsem chtěl jeden den prožít tak jak chci já. Prosím..“ a zmlkne, když vidí jeho prázdný pohled. Soubi ze včerejška se ztratil někde v dálce.
   „Já musím jít. Počkej tady na mně!“ rozkáže Soubi. Je  v takovém šoku, že si ani neuvědomí, že to je příkaz. Rychle se obleče a známou cestou spěchá do domu Ritsuky. Vstoupí jako obvyklé do jeho pokoje balkonem a tam snídá Seimei. Je to opravdu on.
   „Konečně jsi tady!“ řekne Seimei. „Za týden je turnaj ve škole a my na něj pojedeme. Musím si tam něco vyřidít a potom najdeme nového bojovníka pro Ritsuka. Takže se připrav. A vůbec kde je Ritsuka? Nepřišel na noc domu“ a zpytavě se dívá na šokovaného Soubiho. „Změnil jsi se. Nějak jsi změknul. To nic zase budeme nejlepší.“
   „Ritsuka je u kamaráda. Aspoň mi tak volal“ a nepřemýšlel proč neřekl pravdu. Odpověděl jak byla naučený poslouchat Seimeiho rozkazy. Jeho absolutní rozkazy mající přednost přede vším. „Nový bojovník pro Ritsuka?“a přemýšlí jestli to nezavinilo Ritsukovo chování včera v noci. Ale ne napadlo ho bylo mu 16 let a myslím, že měl to vše na mysli hned od začátku. Muselo jim to pořádně otřást a on na něm nic nepoznal. Možná nic nechtěl poznat. Musí mu zavolat. „Jen zavolám, že nepřijdu dnes na schůzku“ vysvětluje  Soubi.
  „Pěkně jsi zvlčil Soubi“ řekne mu Seimei.
    Soubi na něho pohledné. Už není jako dřív. Ritsuka ho hodně změnil, ale právě kvůli němu musí být tím čím dřív byl.  Bojovníkem neznajícím bolest, city a poslouchající každý rozkaz. Může začít tam kde přestal. Jde na balkon a vytočí číslo mobilního telefonu Ritsuki. Vzpomněl si na vzkazy a na ten den, kdy mu ho dal.
   „Volané číslo neexistuje!“ ozve se v telefonu a Soubimu vypadne telefon z ruky na podlahu balkonu.

Část 2: Škola
  
   Zaklapne knihu a podívá se oknem do pošmourného dne. Sníh už skoro zmizel a on sedí v knihovně školy, do které nikdy nechtěl přijít a nakonec tady skončil. Tak tady seděl v této knihovně jeho bratr Seimei a dokonce i Soubi. Zakázal si myšlenky na něho. Tak jako odpojil svůj mobilní telefon. Přišel tady, protože doufá, že tady najde klid od nich obou a on chce mít čas k rozhodnutí. Kolikáté už je to jeho rozhodnutí?
   Bylo to před dvěma dny a on stál před velkou bránou a několika budovami mezi stromy. Rozhodoval se jestli má to udělat a nakonec pomohla šťastná náhoda. U brány zrovna šla Midori s Aiem. O něčem diskutovali a najednou ho Midori zahlédla. Usmála se a okamžitě mu otevřela bránu. Štěbetali a byli docela rádi, že ho vidí. Jen otázka, kde je Soubi ho přivedla do rozpaků a potom uviděl své nejlepší kamarády. Natsua a Youjiho. Oba se nakonec vrátili, i když už se neučí pod svou bývalou učitelkou. Oba jsou dvojici Zera. Jsou velmi silný, ale Soubi je sám porazil a nakonec i zachránil. Youji, který pro něho má slabost se mu okamžitě vhrnul kolem krku a úplně vystrnadili Midori a Ai. Ritsuka začne vzpomínat na ten den. Tehdy taky sněžilo.
   „Odvedeme tě k našemu Sensei!“ a vlečou ho někam do budovy. Postaví ho před nějaké dveře a potom tam vlezou. Jsou slyšet nějaké hlasy a potom nějaký trpělivý hlas na ně houkne a oni vtáhnou Ritsuku dovnitř. Sami vypadnou a velmi tiše přiloží ucho k dveřím.
   Ritsuka se rozhlíží po místnosti, ale nevidí skoro nic jiného než samé motýly. Všude na stěnách. Teprve teď chápe proč Soubi tolik miluje a nenávidí  motýly. Musel tady strávit hodně času. Za stolem sedí nějaká postava a tvář ji ozařuje jen bledé světlo počítače.
  „Tak si sedni Loveless“ řekne hlas a Ritsuka se k němu otočí.
   „Nejsem Loveless. Jsem Ritsuka. To je moje jméno“ řekne.
   „Jestli nejsi Loveless tak co potom tady děláš?“
   „Chci poznat místo, které mi vše vzalo a zničilo, a možná vše pochopit. Chtěl bych zůstat tady do turnaje.“ Oznámí mu Ritsuka.
  „Tak Seimei dostal moji pozvánku. Zajímavé. Takže přijede se Soubim. Už se na ně tady moc těšíme. Moc se toho vysvětlí, ale ty chceš a potřebuješ zrovna teď útočiště. Dobře můžeš tady zůstat. A ještě něco. Chtěl bych tě později s někým seznámit“ a nepatrně se usměje. Skloní hlavu k počítači a začne něco psát. „Zera ti vše ukážou. Tak běž!“ dodá trpělivě aniž zvedne hlavu od počítače. Ritsuka otevře dveře a Youji s Natsuem se válí na chodbě a třou si čela.
  „Tak nějaký čas tady zůstávám a máte mi vše ukázat.“ Ritsuka kroutí nad nimi hlavou.
   „To je super“ vyhrkne Youji a šťouchne Natsua do boku. Ten zaskučí a rejpne Youjiho.
  „Tobě vždycky se líbil, že mám pravdu?“ řekne Natsuo.
   „Jo a co ti je do toho“ a už zase jsou v sobě. Ritsuka si povzdechne a vykročí. Jak tuší oba se přestanou ihned pošťuchovat.
   „Hele ty Ritsuka, kde máš vůbec Soubiho?“ ozve se Natsuo a zamračí se. „Jste skvělá dvojka a je to divné. Fighter a Sacrifice se nikdy neoddělujou.“
   „Soubi.. já.. Seimei se vrátil. Je sním. Nechci se o tom bavit“ dodá tiše a rozeběhne se chodbou pryč. Natsuo s údivem se po sobě podívají a potom na Ritsuku.
   „Už chápu proč skončil tady“ pronese zamyšleně Youji a i tentokrát Natsuo přikývne a zamumlá. „Chudák a ještě k tomu nemá uši. Všiml sis toho?“
   „Všiml. Musí to pro něho být strašné. Takže my budeme mít za úkol ho trochu rozptýlit co ty na to.“  Natsuo souhlasí.
    „Víš musí si vybrat mezi Soubim a bratrem. Nechtěl bych to ani za nic!“ a obejme Natsua. Ten se k němu přitiskne a oba vykročí za Ritsukou. Nespěchají, protože jako dobří znalci školní půdy vědí, že chodba je slepá. Nakonec ho doženou a úplně se zděsí. Tohle není ten starý dobrý Ritsuka,který se rozčilí nad každým slovem. Youji by řekl, že je vyhaslý.
   Ritsuka zvedne k nim oči plné bolesti a zašeptá „Potřebuji si odpočinout. Jsem tak unavený.“ Zvedne se a nechá se poslušně dovést do pokoje kde padne na postel a spí spánkem beze snů. Už neví, že obě Zera u něho bdí a mlčí. Jsou otřeseni a přemýšlí co se všechno stalo. Soubi nebyl jeho bojovníkem , ale i tak měli k sobě neuvěřitelně blízko. Skoro jako opravdový pár. Jen pomyšlení, že Natsuo by tehdy zemřel se udělá Youjimu špatně. Stiskne ruku Natsuovi. Ten na něho pohlédne. Rozumí si beze slov.
   Ritsuka se probudí až druhý den do dne plného sněhu. Zachumlá se do pokrývky a nechce vystrčit nos. Z pochmurných myšlenek ho dostanou až Natsuo a Youji. Bez rozpaků ho vytáhnou na nohy.
   „Jdeme se podívat na turnaj jak probíhá. Právě bude začínat Midori s Aiem a jméno druhé dvojice ti nic neřekne. Aspoň uvidíš co a jak.“ Ritsuka se ani nezmohl na přikývnutí a už je vlečen někam do neznáma. Najednou jsou před ním nějaké dveře a je vstrčen do prostorné haly: Rozhledné se důkladněji a už boj začal. U arény jsou židle jako na stadionu a tam sedí různé páry a něco si píšou do sešitů. Ritsuka jde se podívat blíž a sedne si do první řady. Za chvilku je ponořen do boje. Natsuo s Youjim zdvihnou palec. Po skončení boje se k nim přidají Midori s Aiem poinformování co a jak. Snaží se ho rozptýlit a do jisté části se jim to daří. Jenže netuší jak je Ritsuka zběhlý v klamaní toho co si myslí. Za ty léta školy ví jak oblafnout nejen učitele. Nakonec skončí všichni společně na obědě. Potom jdou všichni na obhlídku zbytku komplexu. Večer jdou společně hrát on-line hru. Vyčerpání z hraní her skončí všichni ve svých pokojích a jdou spát. Ritsuka se dívá do stropu a o všem přemýšlí. Celý den má pocit jako by ho někdo sledoval. Ale je tak unavený, že nepřemýšlí a  usíná.
   „Tak konečně máme bratra  Seimeiho tady. Zdá se mi, že není úplně v pořádku.“
   „Nevím, ale myslí, že bychom ho měli seznámit s Mysty.“
   „Není to trochu brzy?“
   „Neřekl bych. Myslím, že až ji pozná, že ho to probudí z tehle apatie co nám tady předváděl celý den“ pronese jedna z postav  v přítmí chodby.
  „Dobře tak zítra.“ otočí se a odejde, druhou postavu zanechavší u Ritsukových dveří. Ta chvilku stojí a potom taky tiše odejde.
   Ráno Ritsuka vstane dřív než ostatní a opatrně se odplíží. Jde do knihovny. Tam ho určitě nebudou hledat.
   A tak tady teď sedí, schovává se před svými přáteli a dívá se ven do pošmourného dne. Opět na něho myslí a na svého bratra Seimeie. Snaží se rozhodnout, ale nemůže. Je to tak těžké. Na jedné straně jeho bratr a na druhé jeho bojovník a jeho ... ne klame se sám sebe. Není jeho bojovník a to druhé... taky ne. Teď bych potřeboval tady svoji psycholožku. Usměje se. Co by ta na to vše říkala.
   „Ritsuka! Kde jsi? Máme pro tebe takovou novinu, že budeš se divit“ křičí na celé kolo a všichni zvednou pohoršeně hlavu a někteří na ně zasyčí.
   „V knihovně se nekřičí“ ozve se naléhavý hlas knihovnice. Youji s Natsuem se přikrčí pod jejím přísným hlasem. V tom ho Natsuo uvidí a vystřelí  k němu s Youjim v těsném závěsu za sebou. Knihovnice pohoršeně zakroutí hlavou. V knihovně se přece neběhá. Doběhnou k němu a klesnou vedle na něho na židle.
   „Nevěřil bys co jsme zaslechli“ řekne Youji a Natsua k tomu kývá hlavou. „Prý dneska ti ukážou tvého bojovníka“ vysype ještě ze sebe a čekají co on na to. Ritsuka pokrčí rameny.
  „No a? To je nějaký důvod k radosti?“ Youji s Natsuem se nechápavě po sobě podívají.
   „Víš tohle je velká událost jak pro Fighter tak pro Sacrifice. První setkání je vzrušující a nádherná chvíle. Pamatuješ si na to naše?“ otočí se k Natsuovi.
  „Jo pamatuji. Bylo to krásné“ řekne Natsuo.
  „A já Vás za to poslouchání vytahám za obě uši“ ozve se za nimi hlas Senseie a táhne je z židli za uši.
  „Ale my jsme neposlouchali. My to zaslechli náhodou“ brání se Natsuo.
  „A tomu mám věřit? Dneska se hlaste u mně na cvičení“ pronese Sensei a oběma Zerům se protáhne obličej. Schlíple odcházejí, ale pořád pokukují po Ritsukovi a Sensei.
  „Chtěl jsem ti to říct sám , ale když ti to řekli ty dva tak ti nemusím nic říkat. Našel se pro tebe Fighter. Byl bych rád kdybys šel se mnou.“ Ritsuka klidně kývne hlavou, ale uvnitř se toho setkání děsí. Mimoděk si vzpomene na své první setkání se Soubim. Na to jak ho zadržel a potom Ritsuka je fotil. Zatřepe hlavou a jde dál za Senseiem. Vůbec ho nevnímá. Uvnitř je napjatý jak struna úzkosti, strachem , ale i očekáváním. Jaké to bude? přemýšlí.
  Sensei otevře nějaké dveře do prázdné místnosti. Teda prázdné až na jednu osobu, která stojí uprostřed místnosti. Je to dívka s jemnými krásnými rysy. Husté černé vlnité vlasy a zelené oči. Nechybí k té dokonalosti ani krásná postava. Usmívá se a  nemůže se konečně dočkat své druhé poloviny.
  „Ritsuka to je Mysty. Mysty je tvým Fighter. Mysty to je Ritsuka. Ritsuka je tvým Sacrifice. Vaše společné jméno je Loveless.“ Představí je oba dva  a trochu poodstoupí.
   Ritsuka cítí podivnou spodní vlnu, která mu probíhá tělem. Je to vzrušující a jeho smysly zpívají. Zatím ještě se na ni nepodíval a vychutnává si ty pocity. Stejné pocity cítí i Mysty a vykročí k Ritsukovi. Ritsuka se zpříma podívá na Mysty a z ničeho nic jim projede nesmírný odpor k Mysty. Vůbec to nechápe a jeho pocity se odrazily na okamžik i v jeho tváří. Nemůže si pomoci a o krok od ní poodstoupí. Potom si na vše vzpomene a potlačí odpor na hranice kam může dosáhnout. Přejde k Mystě a s usměvavou tváři ji podává ruku.
   „Já jsem Ritsuka a moc mně těší, že tě poznávám. Cítí pořád ten spodní uchvacující proud, ale pod ním děsivou prázdnotu a hrůzu.“ Mysty se usmívá a je opravdu moc krásná. Nikdo nezpozoroval tu jeho kratičkou proměnu obličeje.
  „Můžete se jít projít!“ navrhuje Sensei a slabě se usmívá. Kolik už takhle dál dohromady párů?  Ritsuka se otočí a chce zmizet z dosahu té místnosti. Ale to už ho Mysty drží za paži. Nakonec odcházejí spolu. Jdou potichu chodbami. Mlčí. Ritsuka si to rázně rázuje a nevšímá si ostatních dvojic jak se po nich zvědavě dívají. Mysty jde poslušně za ním.
  „Pojď vedle mně!“ přikáže a zastaví se.
  „Ano“ řekne Mysty a postaví se vedle Ritsuki. Ten si povzdychne „Zase jedna co jen umí poslouchat.“
   „Vyznáš se tady?“ zeptá se Ritsuka a ona přikývne. „Tak mně někam zaveď.“ Mysty se na něho nechápavě podívá. Ritsuka přivře oči. Je ještě horší než Soubi a píchne ho u srdce při jeho jménu. „Někde kde je klid a hezky“ zkusí upřesnit. Mysty přikývne a už vykračuje.
   „Tady je opravdu krásně. Jak jsi tady dlouho?“ zeptá se .
   „Od svých 12 let. Teď je mi 18 let. Pořád čekám, až se objeví moje druhá půlka. A to jsi ty. Jsi moc hezký. Jsem ráda, že jsi to ty. Slyšela jsem , že jsi měl jiného bojovníka, ale to není možné, že ne. Sacrifice má jen jednoho bojovníka. A tím jsem já.“
  „Ano jsi mým bojovníkem“ přikývne a tím stvrdí jejich vztah. Mysty se k němu nakloní a chce ho obejmout. Ritsuka vyskočí a vykřikne rozezleně. „Tak toto nedělej. Je to jasný.“
   „Jak si přeješ.“
   Ritsuka si oddechne. Takže pomoci příkazů si může ji držet od těla. Neví proč je mu tak divně. Něco je tady špatně a přitom správné. Nemůže se v tom vyznat. Sedne si vedle ni a dívá se na jezírko. Opravdu je tady krásně. Zasní se a najednou ho něco napadne.
   „S..“ začne a včas se zarazí, když vedle sebe vidí Mystin obličej a její nechápavé oči. „Půjdeme. Chci se podívat do arény“ zamumlá. Mysty za ním jde a diví se co to najednou s ním je. Byl tak veselý a najednou je zachmuřený. Společně vejdou do arény a Ritsuka přimhouří oči jak je oslepen zvenku světlem. V aréně je tma. Teda skoro. Z přítmí vystoupí Sensei.
   „No když už jste tady tak můžete si vyzkoušet boj. Je tady jeden pár, který není spolu dlouho a vy oba máte s bojem zkušenosti. Jsme všichni zvědaví jak vám to půjde.“
   „Já nevím moc se na to necítím“ snaží se z toho vykroutit Ritsuka.
   „Máš za sebou více bitev než někteří tady z těch dvojic!“ a popostrkuje Ritsuku dovnitř arény. Sensei je zvědavý jak si povede teď už skoro legendární Ritsuka.
    V aréně je už připravený druhý pár. Taky jedna holka a kluk. Nezná je a nikdy je neviděl. Neví jak reagovat. V prvních místech zahlédne Youjiho a Natsua, Midori a Aie. Podívá se na Mysty: Uvědomí si, že se těší na boj. A on už je z toho unavený. Za chvilku je inicializováno bojové pole a už jsou tady první slova. Ritsuka nic nevnímá. Tlačí na něho všechny vzpomínky. Všechny boje,které se Soubim společně prožili. V očích se mu objeví utrpení z toho, že je tady a musí bojovat. První slova, potom Mystina a ani si neuvědomuje, že na rukou má první řetězy. Mysty se k němu otáčí a něco říká. Chce podporu, příkaz, chce vědět co má dělat. Další slovní souvětí a Ritsuka se chytá za krk.
   Zera s Breathless jsou udiveni. To není ten Ritsuka, kterého si pamatuji z jejich soubojů. Nechápou co se to děje a ostatní, kteří ho zažili jen udiveně kroutí hlavami.
  „Dost Mysty. Konec. Vzdáváme to!“ vykřikne Ritsuka a ostatní dvojice tiše vydechnou. Podívají se po sobě. Sensei je v šoku. Tak tohle nečekal.
  Mysty se otočí na Ritsuki a kývne hlavou. Opakuje jeho slova.“Vzdávám se.“ Řekla to poprvé ve své životě. Klesne na kolena a rozpláče se. Ritsuka k ni přistoupí a pohladí po vlasech. „Promiň mi to“ otočí se a odejde zanechávajíc je tam všechny v šoku. Dvojice, Senseie, ale hlavně svého Fighter Mysty. Jde jako náměsíčný do svého pokoje a tam sebou praští na postel. Zírá do stropu. Přemýšlí a najednou se rozpláče. Konečně vše pochopí. Jeho tělo i srdce  Mysty nepřijalo. Sice patří k sobě, ale je už svázaný s někým jiným. Je pořád svázaný se  Soubim. Jenže co bude, když nemůže mít ani jednoho z bojovníků? Zavře oči a pláče vzteky a bezmocnosti. Zítra odejde. Tímto rozhodnutím se mu ulevilo. Nic jsem tu nezjistil a přece všechno. Nakonec usíná vyčerpán svými pocity.
   „Měli jsme počkat.“
   „Ne. Tušil jsem od začátku, že to tak dopadne. On ji naprosto odmítá. Nikdy ji nepřijme. Nic podobného se  v historii školy  nestalo. Opravdu nevím co dělat.“ pronese Sensei k druhé postavě.
   „Ta  tvoje tušení a tvůj miláček Seimei. Podívej se co jste nadělali škody. Opravdu. Neměl bys sis tak hrát s jejich osudy. Věř mi, vymstí se ti to!“ říká lítostívým hlasem druhá postava. Tentokrát je to ona, která první odchází a zůstává Sensei.
   „Co jdeš  za mnou?“ potom si na něco vzpomene. „Čekej tady na mně. To je příkaz“ a zvědavě se dívá co Mysty na to.
   „Ale já chci jít s tebou!“
   „Ne zůstaneš tady a počkáš na mně, ano“ přikáže ji to tím nejrozhodnějším hlasem na který se vzmůže. Aniž čeká něco víc odchází od ní pryč. Pryč ze školy. Otevře dveře od budovy a vrazí do někoho. Zamrká a jeho srdce poskočí radostí ještě dřív, než mozek si uvědomí kdo ho drží.
   „Soubi!“ vykřikne jeho celé já.

Část3:Turnaj
 
    „Tak myslím, že jsem Ti našel tvého bratra, Seimei“ řekne nezúčastněným hlasem Soubi. Postava za Soubim přistoupí blíž.
    „To jsem rád, že tě vidím!“ a hrne se k němu. „Tolik jsme se tě nahledali a ty jsi zatím tady. Ani nevíš jak se mi ulevilo. Ale, ale podívejme se, bratříček nám dospěl „ a vjel mu do vlasu jak byl zvyklý a rozcuchal mu je. Dívá se na něho láskyplným pohledem a Ritsuka trochu uhýbá pod jeho rukou.
  „Už nejsem malé dítě!“
   „Tak to vidím, když jsem tě viděl naposledy měl jsi hezké ouška, kdepak asi jsou?“ řekne žertovně. Ritsuka ztuhne a podívá se na Soubiho. Ten nic neříká a jen se na něho dívá zpět. V hlavě má zmatek. Nemůže přece bratrovi přiznat s kým ty uši ztratil. Najednou si na něco vzpomene.
   „Mysty co se tam tak loudáš“ křikne k postavě vzadu, které před pár minutami přikázal zůstat stát. Postava se rozeběhne k němu a září štěstím.
   „Seimei to je Mysty, můj Fighter. Mysty to je můj bratr Seimei a tam vzadu ta postava je jeho Fighter Soubi Agatsuma“ představuje je  a potom udělá něco na co se celou dobu vnitřně připravoval. Obejme Mysty a políbí ji na tvář. Mysty to překvapí, ale potom mu skočí kolem krku a políbí ho taky. Jenže ne na tvář , ale na rty.  Ritsuka to snáší, ale v duchu se otřese. Soubi trochu otevře oči, ale potom zase klidně spočine na Ritsukovi. V kamenné tváři se mu nic neodráží. Seimei se rozesměje.
   „Hmm tedy tak to se ti nedivím, že jsi je ztratil“a spočine na Mysty obdivným pohledem. „Musím se nahlásit, ale počkej na mně v společenské místnosti“ a odchází se Soubim za sebou. Ten se ještě ohlédne a dívá se jak Ritsuka se vyvléká z Mystina objetí. Jemně se usměje. Vždycky ho něčím překvapí.
   „Tak pojď. Musíme do té společenské místnosti!“ a táhne ji za ruku. Mysty opět neví jak reagovat na jeho špatnou náladu. Je jako počasí, myslí si. Jednou je jak krásné ráno a podruhé jak bouřkový mrak.
   „Ritsuka!“ běží k němu  jeho dva nejlepší kamarádi Zera. Youji s Natsuem. „Viděli jsme, hádej koho?“ vyhrkne nedočkavě Youji.
   „Soubiho se Seimei, že mám pravdu!“
   „Ale ne ty jsi je potkal. To není fér!“ lomí teatrálně rukama Youji a směje se přitom. Natsuo kroutí nad ním hlavou.
   „Jsi nemožný“pronese k němu Natsuo.
   „A kam vůbec jdete?“ vyzvídá Youji a nevšímá si poznámky Natsua.
   „Do společenské místnosti. Jenže nepamatuji si kde je“ přizná stále zamračený Ritsuka.
   „Tak my tě tam zavedeme“ a popadnou ho za ruce a strkají ho před sebou. Nakonec otevřou dveře to velmi příjemné místnosti, kde nikdo zrovna není. Všichni si sednou a v tichosti čekají na dvojici Beloved. Seimei Ayogatsi a Soubi Agatsuma. Youji chce něco pronést, ale jen otevře pusu a zase ji zavře.
   „Youji myslím, že půjdeme“ řekne tiše Natsuo a vstane. Youji tiše přikývne a zvedne se taky. Otevřou dveře a v nich  Seimei. Natsuo a Youji nedají najevo, že se znají a mlčky vyjdou z místnosti. Když se dveře tiše zamknou, vydechnou si. Opřou se o sousední zeď a velmi důraznými slovy odrazují každého kdo by tam chtěl vejít.
   „Ani nevíš jak jsem rád, že tě znovu vidím. Soubi nech nás samotné“ přikáže mu Seimei a Soubi mlčky přejde na druhý konec místnosti, kde vezme odloženou knihu a začne číst.
    „Mysty ty běž taky. Co kdybys šla trénovat“ řekne Ritsuka bez rozmýšlení.
    „Jistě. Budu v aréně sledovat zápasy“ řekne Mysty a obejme bouřlivě Ritsuku. Ten ji pohladí po paži a vyprovodí pohledem ven. Nevšimnou si jak je Soubi z poza knihy sleduje. Jeho výraz se změnil a trochu se usmívá takovým křivým úsměvem.
   „Ty tedy máš kliku. Je opravdu rozkošná!“ řekne Seimei. „Tak jsem byl u Senseie, vše se vysvětlilo. Zdá se , že tu moji situaci měl někdo jiný na svědomí. Povídá se něco o konkurenční škole, ale víc nevíme. Ani Sensei nic víc neví. Tohle vše je divné. Nakonec jsem se schovával zbytečně“ povzdechne si. „Tak jak jsi se měl ty roky co jsem byl pryč. Poslal jsem ti Soubiho, který tě měl chránit, poslouchat a milovat. Jsem rád, že se ti nic nestalo. Vím, že jsi zvykl na něho myslet jako na svého bojovníka, ale vím jak to pro tebe bude těžké se ho vzdát. Jenže jak tak dívám se tak jsi docela rychle na Soubiho zapomněl. Ale opravdu povídej co se dělo?“
   „Spíš bych já chtěl vědět co s tebou bylo?“ řekne Ritsuka. „Víš jak mně bylo hrozně, když jsem tě tam viděl. Celé ty roky jsi mi chyběl“ a z ničeho nic se to všechno vydralo na povrch. Všechny pocity za ty celé roky, které provzpomínal na svého bratříčka. Vrhl se mu do náruče a začal  plakat. „Víš...jak mi..bylo. Nemáš...tušení.. jak to bylo děsné. Ve škole.. doma“ vzlyká a mezi tím se svěřuje do jeho svetru. Seimei ho hladí po vlasech a tiše poslouchá. Soubi odloží knihu a zamyšleně se dívá na Ritsuku.
   „Nebýt Soubiho nevím jak bych to vše přežil“ řekne tiše a rukou si otře slzy. „Děkuji ti za něho“ pronese k bratrovi.
   „Jen splnil to co jsem mu přikázal“ řekne Seimei. Ritsuka trochu strne. Opravdu bere Soubiho jako svého otroka? Z této stránky ho zřejmě vůbec nezná. Dokud se neseznámil se Soubim vůbec netušil, že takové boje tady v zemi probíhají. A tak tam sedí a povídají si. Ritsuka je šťastný, že našel svého bratra, ale pod tím veselím je smutek ze ztráty Soubiho. Nakonec  se večer  rozcházejí do svých pokojů. Soubi, když mijí Ritsuku podívá se mu do tváře a nenápadně mu něco dá do ruky. Ritsuka to sevře v dlani a vyjde hned za Seimei.
  „Zítra začíná Turnaj“ řekne Seimei. „My se ho účastníme a doufám, že ty taky. Nejste sice ještě sehraný pár, ale jste oba silný. To je vidět. Moc se těším, až tě uvidím v aréně. Sice jsem nechtěl, abys do toho spadl, ale když už se to stalo jsem rád, že tě učil Soubi. Možná to mělo tak být. Tak dobrou noc!“ řekne Seimei a obejme svého bratra. „Jsi už opravdu dospělý na takové objetí“
   „Mně to nevadí“ a obejme ho taky. „Moc jsi mi chyběl. A turnaje zřejmě se zúčastním, když jsi tady ty a já taky.“ Oba se na sebe mlčky dívají. Vedle nich stojí opět Mysty a Soubi. Mysty drží Ritsuku za ruku a Soubi skřípe zuby jak by ji nejraději  zamačkl do země jako švába. Musím to vydržet a sleduje jak ho objímá. To já bych měl být místo ni. Mimoděk zatne prsty do dlani až z nich teče krev, ale bolestí si nevšímá a dokonce ji i vítá. Po chvilce se rozházejí do pokojů.
    Ritsuka vyndá papírek který mu dal Soubi. „O půlnoci v knihovně „ stojí na papírku. Ritsuka okamžitě papírek dokonale ničí. Přemýšlí jestli tam má jít. Jde do pokoje a položí se na postel. Zírá do stropu a přemýšlí. Pohledné na svítící ručičky hodinek .11 hodin a 5 minut. Má tam jít nebo ne. Váhá. Mezi nimi nic nemůže být. Podívá se opět na ručičky. 11.45. Vyskočí z postele a potichu otevře dveře. Matně osvětlenými chodbami se plíží do knihovny.
   „Kam jdeš Soubi?“ ozve se hlas ze sousední postele sousedního pokoje Ritsuky.
   „Nemohu spát. Jdu do knihovny něco najít k čtení. Nechtěl jsme tě budit“řekne popravdě Soubi. „Ta dobře můžeš jít!“ Soubi tiše otevře dveře a mlčky se plíží matně osvětlenýma chodbami.
   „Soubi jsi tady?“ tiše volá Ritsuka po knihovně. Ale odpovídá mu jen ticho a vůně knih. Stoupne si k oknu a dívá se ven do tmy. Najednou ho někdo obejme. Ritsuka se uvolní a opře se o něho. Chvilku mlčí.
  „Proč jsi nepočkal. Volal jsem ti. Proč řekni. Zrovna po té noci. Víš jak dlouho jsem na ni čekal..“ spustí se na Ritsukovu hlavu všechny Soubiho výčitky. „Neměl jsi se tak rozhodnout beze mně. Víš jak jsem se trápil?“ sevře Soubi pevněji Ritsuku do náruče.
  „Myslíš, že to nevím!“ vykřikne zoufalým hlasem Ritsuka. „nevěděl jsme co dělat. Ty jsi..ty jsi se musel vrátit k Seimei a já tě ztratil. Víš jak mně bylo, když jsem tě viděl  oblékat a jít za ním. Jenže ty jsi Seimeiho bojovník a nikdy nebude jinak“ vydechne. Na tvářích mu pomalu kanou slzy. Dnes už podruhé. Soubi zmlkne. Ví, že Ritsuka má pravdu. Už není jeho bojovník , ale Seimeiho a jeho jméno je Beloved. Neví co dělat a neví to ani Ritsuka. Stojí u sebe a objímají se. Najednou se Soubi skloní a začne ho líbat. Ritsuka otevře oči a opětuje jeho polibek. Je hlubší a zoufalejší. Nakonec se Soubi odtrhne od Ritsuki. Nic neřekne. Není potřeba.
    Zničeho nic Soubi začne sundávat obvaz z krku. Ritsuka otevře do široka oči, když zahlédne jeho krk. Není tam jméno Beloved. Není tam vůbec nic. Ritsuka k němu přistoupí a položí mu tam ruku. Oba se pod tím dotekem zachvěji.
   „Seimei ještě nic nezjistil. Nevím jak se to mohlo stát a jak dlouho to dokážu tajit. Nevím co budu dělat, ale musím něco udělat“ řekne tiše Soubi a svýma modrýma očima se vpijí do čokoládových oči Ritsuky. Oba vědí co to znamená, ale žádný z nich to neřekne nahlas. Mlčky si znovu po paměti zavazuje krk, když ho Ritsuka zadrží. Zvedne k němu hlavu a na místo, kde bylo jméno ho políbí. Tiše stojí proti sobě. Oba mlčí.
   „Musím jít“ řekne Soubi.
   „Já vím“ odpoví smutně Ritsuka. „Mám svého bratra moc rád, ale myslím, že za ty léta už si tak nerozumíme jako kdysi. Žárlím na něho“ tiše se přizná a samými rozpaky odvrátí hlavu. „Nechci, přece je to můj bratr!“ opět vykřikne. „Zblázním se z toho, slyšíš. Soubi co mám dělat, prosím poraď“třese Soubim zoufale.
   „Já nevím, co budu dělat já. Víš jak mně Ty doháníš k šílenství tím jak hladíš a objímáš Mysty. Blázním. Nejraději bych ji viděl hodně daleko anebo mrtvou. Moc mně nedráždí. Hodně toho vydržím , ale i na mně je toho někdy moc..“ nedořekne a prudce odstrčí Ritsuku od sebe. S nesmírným sebeovládáním vezme první knihu jakou uvidí a odejde. Na obalu je napsáno Dáma z divočiny od Julie Garwood. Ritsuka se za nim dívá a bolí ho srdce. O pět minut později se tiše proplíží do svého pokoje.
   „To jsme netušil, že čteš zrovna toto Soubi. Tvůj vkus se  asi za těch 6 let dost změnil, že“ a ukazuje mu knihu Dáma z divočiny.
   „Je to tak nudné, že mně to uspalo“ řekne Soubi. Oba vyrazí na Turnaj, který za hodinu začne. Na chodbě potkají Mysty jak je zavěšená do Ritsuki. Soubimu začnou plavat mžitky před očima. Násilím se ovládne, když vidí jak je Ritsuka bledý. Dojdou k aréně a tam zjistí rozpisy. Oba bojují dvakrát. Jednou dopoledne a jednou odpoledne. Naštěstí ne ze sebou.
   Ritsuka bojuje s Midori a Aiem hned jako první a Mysty  je poráží velmi snadno. Vzrušení z boje se nakonec přenese i na Ritsuku. Po něm nastupuje dvojice Beloved. Soubi se Seimei. Bojuji proti nějaké dvojici, kterou neznají se jménem Fiery. Používají hlavně oheň jako základ, ale proti Soubimu nemají šanci. Ritsuka ho hltá a nemůže od něho odtrhnout oči. Ke konci večera se oba probojovali do dalšího kola. S níma i obě Zera Natsuo a Youji. U večeře sedí spolu a probírají dnešní zápasy. Seimei radí Ritsukovi co a jak. Soubi se v duchu směje těm radám. Stejně Ritsuka si udělá co chce, ale mlčí. Se znepokojeným výrazem v očích se dívá na Mysty.
   Nakonec se opět rozcházejí do svých pokojů. Přesně o půlnoci dvě tmavé postavy vyráží do knihovny. Když tam dorazí Soubi, mlčky vezme Ritsuku do náruče a políbí. Chvilku jen tam stojí.
  „Zítra pokud vyhrajeme odpoledne budeme stát proti sobě“ řekne.
  „Proč? Ne, nechci to. Prohraji!“ vyhrkne zmatený Ritsuka.
  „Ne ty musíš vyhrát a potom musíš přikázat Mysty aby použila velmi silný blesk, zemětřesení nebo elektřinu.“ Soubi to říká tichým váhavým hlasem.
   „Ne proč to chce.. neudělám to a konec. Nepřemluvíš mně“řekne Ritsuka rozhodným tónem.
   „Prosím tě je to nutné. Udělej to. Chci toho tak moc“ řekne Soubi a vezme do dlani jeho tvář. Pohlédne mu do očí. Ritsuka je ještě zmatenější.
   „Já to udělám“ přikývne. Netuší proč po něm to chce, ale udělá to.
   „Děkuji ti. Pro mně jsi vždy byl beloved. Miluji tě“ dořekne a opustí zmateného Ritsuku v knihovně. Ten usedne na nejbližší židli.
  „Soubi, co chceš dělat...“ a dívá se na hřbety knih v tmavé knihovně.
  Jak Soubi řekl tak se stalo. Odpoledne venku v přírodě stojí proti sobě dvojice Loveless a Beloved. Všichni kdo nebyli nemohoucí a připoutání na ošetřovně se přicházejí podívat. Souboj dvou bratrů a hlavně na Soubiho Agatsumu, který byl bojovníkem obou Sacrifice. Jakou si asi zvolili taktiku se spekuluje.
   Od útesu vane silný vítr a pohrává si se stromy a s vlasy kolemstojících. „Už jsou“ tady nese se nad nima. A už jsou tady. Z jedné strany Ritsuka s Mysty a z druhé strany Seimei se Soubim. Soubi přistoupí těsně k okraji útesu.
  Oba bojovníci inicializují bojové pole. Začíná Mysty a udeří ohněm. Soubi v pohodě staví štít a udeří pro změnu větrem o síle tornáda. „Bariéra“ stačí vykřiknout Ritsuka a Mysty staví bariéru. Spouští ledové krupobití.  Soubi okamžitě staví ohnivou stěnu a led se vypaří. Soubi zaútočí zemětřesením a Mysty je zraněna. Na rukou Ritsuky se objeví dva světelné řetězy. Zaúpí bolestí a Soubi zbledne, když vidí jak ho to bolí.
   „Elektřina“ vykřikne Ritsuka a dívá se přímo do očí Soubiho. Ten se na něho dívá taky a už je tady blesk o 100 000 voltech a přímo na Soubiho. Nestačí postavit obranu a blesk udeří plnou silou do něho. Soubi se usměje a kousek země na kterém stal se z ničeho nic boří a sype se. Soubi nic nedělá a jen se dívá přímo do oči Ritsuki. „Sbohem“ naznačí rty Soubiho a on padá do moře rovnou na útesy. Pole se bortí a všichni běží k útesu, ale nic není vidět jen strašné víry a vlny, které naráží na útesy. Tělo není nikde vidět.
   „Sbohem, Soubi“ pronese Ritsuka. Přejde k útesu a podívá se dolu. Po tváří mu pomalu skane jedna slza.

O čtyři roky později
   „Ahoj jsem doma“ křikne Ritsuka a vletí do pokoje. Hodí tašku na postel a spěchá k počítači. Je mu zrovna 20 let a má dnes narozeniny. Netrpělivě čeká až se načte program a  hned otevírá poštu. Vybírá jen jeden email. Stejně jako všechny ostatní jeho narozeniny je tady i dnes email od neznámého. Otevře ho a stejně jako předtím: Je tam krajina  a v popředí nádherný motýl. Sedne si k obrázku a šťastně se usměje. Jen chvilku přemýšlí a  rozhoduje se bez závahaní. Okamžitě maže všechny soubory a uklízí ve svém počítači.  Je nejvyšší čas si myslí.
   Ráno bere připravenou tašku s nejnutnějšími věcmi a opatrně se vyplíží z domu. Z kuchyně slyší hlas Mysty a Seimeiho. „Tak tentokrát to jsem já kdo musí zmizet“ pomyslí si a odejde za šera pryč.

O dva dny později
   Stojí na kopci a dívá se na krajinu, kterou zná z emailu k narozeninám.
   „Říkal jsem ti, že naše pouto nemůže přerušit taková maličkost!“ a čísi ruce ho obejmou zezadu.
   „Soubi..“ vydechne a uvolní se.

  Konec