Cink
Jednoho zimního večera, kdy už nebylo skoro co dělat, se v jedné vesnici sešli u Kajovy babičky tři nejlepší přátelé. Zima byla, že venku dřevo praštělo, ale v chaloupce bylo teploučko. Oheň příjemně hřál a Kajova babička seděla u kolovrátku a prsty se jen míhaly.
„Babi, mohla bys něco vyprávět?“ požádá svou babičku Kaj.
Babička nadzvedne obočí a zahledí se na Gerdu hezkou světlovlasou dívku a věčně zamlklého Jona. Ten jako by mezi ty dva nepatřil, ale právě jeho si z celé vesnice nejvíc oblíbila. Ten chlapec uměl naslouchat a srdce měl věrnější než pes.
„Babi, no tak něco hezkého,“ prosí dál Kaj. „Umíš vyprávět nejlépe z vesnice.“
„Lichotníku, ale dobře. Už jsem vyprávěla o Velkém zrcadle, co přineslo na zem neštěstí?“
„Ne, o čem to je?“
„Kdysi dávno žil jeden velký čaroděj,“ začne těmi slovy. Kaj s Gerdou sedí za stolem v rukou horký čaj s bylinek, ale Jon si sedl k stařence ještě blíž a hltá její slova stejně jako Kaje. Moc dobře si uvědomuje, že jeho city jsou nereálné, ale srdci člověk neporučí. A tak Kajova babička vypráví o velkém čaroději, který chtěl zničit nebe pomocí zrcadla, do kterého vtělil veškerou zlobu a ošklivost světa. Když se někdo do něj podíval, pokřivil se mu svět a on viděl jen špatnost a sám se takovým stál. Stal se zlým a v lidech viděl jenom špatnost. Jenže čaroděj, jak se těšil, že se pomstí, nedával pozor a upustil zrcadlo a to se roztříštilo na střípečky tak drobounké, že snadno se dostaly do lidských očí a srdcí.
„To muselo spadnout z velké výšky.“
„To ano, Jone a střípečky byly tak drobné, že je jich strašné množství.“
„A co lidé, babičko?“ optá se Gerda.
„Ti? Některým spadnou střípky do očí, jiným ne, ale těm, co se stane to neštěstí a střípky zakotví v jejich srdcích, se stávají zlými. Jejich duše se změní. Ani rodina je nepoznává. Nakonec se ztratí ve sněhových bouřích a nikdo je ještě nikdy nenašel.“
„Kam asi tak mohou zmizet?“ poznamená zamyšleně Jon.
„To už je trochu jiný příběh, ale říká se, že odcházejí za Sněhovou královnou.“
„Sněhová královna?“
„Ano. Prý žije daleko předaleko na severu. Jakmile začne večer, putuje ve svých sáních po zasněžených zemích a lidi se střípky si odvádí k sobě do paláce.“
„Hloupost.“
„Jsou to jen příběhy,“ usměje se babička. „A teď alou do svých postelí. Kaji, pozdravuj doma, Jone a ty svého dědečka, a vyřiď mu, ať zítra se za mnou staví.“
„Vyřídím. Jdete?“ otočí se na své přátele. Píchne ho u srdce, když uvidí kradmý Kajův pohled na Gerdu.
„Běž napřed, doprovodím Gerdu domu.“ Jon přikývne. Vezme teplý kabát, na hlavu narazí si čepici a na ruce natáhne kožešinové rukavice. Někdy si s přáteli připadá jak páté kolo u vozu, ale má je rád. To jen někdy jako teď… Vyjde ven do tiché noci. Pohlédne vzhůru na svítící krystalky. Moc dobře ví, že jsou to hvězdy, ale prý takhle vypadají diamanty. Nikdy je neviděl, ale kupec je tak popisoval. Určitě i takto září ledový palác Sněhové královny. Vykročí k domovu, když zaslechne lehký svist. Otočí se, ale nic nezahlédne a potom zbledne., protože nedaleko uvidí stopu od sání. Polkne a začne utíkat směrem k domovu. V hlavě mu víří řeči Kajovy babičky o sáních Sněhové královny a o unesených lidech. Doma zabouchne dveře.
„Co je, Jone?“ optá se ho dědeček.
„Nic. Oh, máš zítra přijít za Kajovou babičkou. Dědečku, existuje Sněhová královna?“
Dědeček se na svého vnuka zadívá. Zamrazí ho. Proč se ptá? „Ano, ale radím jedno, zapomeň na ní. Myšlenky na ní jen ji přivolávají.“
„Dobře.“ Obejme ho. „Nemohu tě opustit.“
„Jsi hodný, Jone, až moc.“
Jon se usměje. „Dobrou noc, dědečku a neponocuj u knihy moc dlouho.“ Jeho dědeček přikývne a zadívá se na knihu. Jon má pravdu, měl by jít spát.
Druhý den, kdy čekají s ostatními, až vyrazí na lov, se k němu nakloní Kaj. „Viděl jsem ji,“ začne tajemně.
„Cože? Koho?“ nechápe Jon, ale tak blízká přítomnost Kaje, mu jako vždy poplete hlavu a má pocit, že může létat.
„Ji. Sněhovou královnou. Koukal jsem z okna a najednou tam byla.“
„Nemyslí na ní!“ přikáže mu prudce Jon. „Myšlenky ji přivolávají,“ vzpomene si na dědečkovu radu.
„Cože? Jo, ach ano. Však hned zmizela. Ale byla krásná.“
„Krásnější než Gerda?“ začne váhavě Jon.
Kaj mlčí. Potom pokrčí rameny. „Byla jiná.“ Hvízdne na psy. Ti se zvednou. Vyrazí s ostatními na lov a řeči o královně jsou zapomenuty. Toho dne jim štěstí přeje a narazí na velké stádo divokých sobů. Uprostřed lovu najednou se Kaj předkloní a začne si třít oči. Chvilku oslepen se dívá na bílou plochu, ale nic nevidí kromě bělosti. Tělem se mu zatím šíří chlad, až se dotkne samotného srdce. V tu chvílí oči opět prozřou a on uvidí vesničany i soby. Zatřese hlavou a jde pokračovat z lovu, aniž by si všiml, že když zvíře zabije, má z toho potěšení.
„Výborný lov, Kaji. Stalo se něco? Chvilku se mi zdálo, že nejsi v pořádku.“ Jon se dotkne Kajova ramene.
Kaj pohodí hlavou, v očích se mu zablýskne. „Nesahej na mě!“ Jon nechápavě odstoupí, jak ho tón hlasu překvapí. „Promiň, jen jsem unavený, ale byl to dobrý lov“ vzpamatuje se Kaj.
Jonovi se ulehčí. „Dobře, tak pojedeme.“ S rozčtvrcenými soby vyrazí zpět k vesnici, kde jsou radostně přivítání.
Jednoho dne na sklonku podzimu vejde Jon ke Kajově babičce. Moc dobře ví, že tu její vnuk nebude a je tomu rád. Od jara se s ním něco stalo, ale nechápe co. Pořád se na každého utrhuje a dokonce uhodil Gerdu, která z toho se nemohla dlouho vzpamatovat. Ale v očích jí stále vidí lásku k černovlasému kamarádovi. „Dobrý den.“
„Posaď se, Jone. Co tě ke mně přivádí?“ optá se a zamíchá polévku v hrnci. Donese dřevěnou lžící k ústům a ochutná. Sáhne do nádoby se solí a opatrně tam špetku hodí. „Dám ti trochu pro tvého dědu a tebe.“
„Babičko, Kaj se změnil.“
Stařenka se k němu obrátí. „Já vím a bojím se toho. Jako by to nebyl on.“
„Co se stalo?“ Povzdech ho překvapí.
„Bojím se, že jeho srdce ovládla zima.“
Jon zalapá po dechu. Už dávno zapomněl na příběh, který jim loni Kajovy babička vyprávěla, ale sotva to řekla, vyvstalo mu to v mysli. „… a drobné střípky zloby, nenávistí a ošklivostí dopadly na zem a vnikly do lidských srdcí…“. „To není možné. Přece to byla jen pohádka.“
„Já nevím, možná ano, ale změnil se.“
„To ano. Musí to nějak jít napravit. Kde bych mohl hledat pomoc?“ zeptá se naléhavě, čímž stařenku překvapí.
„Ty ho máš rád?“
Jonovy tváře zčervenají. „Je to přítel,“ zamumlá, ale Kajově babičce je všechno jasné. Je ji to tak líto, ale ví, že Kaj má rád Gerdu. Stařena mu položí ruku na rameno.
„Zůstaň jim i nadále, ať se děje, co se děje, chápeš?“
Jon přikývne. „Děkuju. Musím jít na dřevo. Nechcete nějaké dovézt? Máme ho dost.“
„Budeš moc hodný.“
Jon přikývne. Moc dobře ví, že Kaj se stal nejen popudlivým, zlostným, ale taky lenivým a po večerech vysedává v místní hospodě víc, než se sluší. Nasadí si čepici a vyrazí na dřevo. Druhý den, když se probudí, zjistí, že venku je bílo.
První sníh.
Zachvěje se, protože to mu připomene i další příběh o mizících lidech se střípky zrcadla v srdcích. Jenže Kaj nezmizí, nedovolí to. Odchodí peřinu, seběhne dolů do hlavní místnosti a přihodí dřevo. „Ještě pojedu na dřevo, dědo. Letos je sníh brzy, bude tuhá zima.“
Děda přikývne. „Dobře a vrať se, než se setmí.“
Když Jon zapřahuje psy, zahlédne Kaje. „Kaji, jedu na dřevo, nechceš jet taky?“
„Proč ne. Není kouzelný?“ Nabere sníh do ruky, který ihned roztaje. „Nejdu, makej si tam sám, hlupáku.“ Odejde. Jon se zamračí, sevře ruce do pěsti. Co má dělat?
„Zůstaň jeho přítelem,“ vybaví si slova Kajovy babičky. Ani mu to nemusela říkat. Zůstane jim do smrti už jen proto, že ho skutečně miluje. Pískne na psy, kteří vyrazí.
Kaj se brouzdá prvním sněhem. Je tak čistý oproti lidem. Ti jsou tak hnusní, špinaví a zlí, ale sníh naopak. Nic není krásnější než oslňující bělost v slunečních paprscích. Už se nemůže dočkat, až nastane skutečná zima. Potom odejde od těch hloupých špinavých lidí. Odejde tam, kde nebudou. Ani ta hlupačka Gerda, ani Jon. Divně se kouká. Ano, odejde.
„Jsem připravený,“ zamumlá, ale ve svém srdci necítí píseň, která by ho volala jako loni. Chce jí cítit, chce zmizet a už nevidět z toho světa nic. Celé dny nic nedělá a jen čeká na tu píseň. Jednoho dne ji zaslechne. Vstane, když najednou je stržen.
„Co to děláš?!“ vykřikne Jon. „Je tam fujavice! Chceš zmrznout?!“
„Pusť mě!“ Bezmyšlenkovitě přítele uhodí. Chce odejít za tou vábící písní.
„Kaji! Prosím!“ řekne vyděšená Gerda. „Zůstaň, co tě to popadlo?“
„Ehm, tak dobře,“ řekne pokorně, ale jen proto, že píseň je daleko a on by se k ní nedostal. Jon a Gerda si oddechnou. Jenže na krátko a za chvilku už se Kajovi vyhýbá celá vesnice, jen Gerda s Jonem s ním zůstávají. Jednoho dne, kdy den odešel spát, a zavládla tma, Gerda nemůže spát a tak se dívá smutně do oken své lásky. Najednou přitiskne tvář k studenému oknu. U domu její lásky stojí divukrásné sáně. Teprve po chvilce zpozoruje osobu, která v saních sedí. Nevidí ji zřetelně, protože ji jako by zahalovala pára, což v té zimě, kdy praští, až stromy pukají, je hloupost. Ovládne strach, popadne teplý pléd, přehodí ho přes sebe a statečně vyrazí do noci.
Jak vyjde na práh domu jen ve svetru. Není mu zima, naopak nemůže se dočkat, až zahlédne toho, kdo pěje tu divukrásnou píseň. Okouzleně se dívá na sáně, ale především na ženu s diadémem, který ho oslňuje svými záblesky. Jenže víc než krystalky ledu na koruně září modré ženské oči. Jsou chladné, ale jemu to nevadí. Přistoupí k sáním.
„Paní, potřebujete něco?“
Ozve se hlas připomínající cinkot zvonku na šíjích sobů. „Nic, Kaji. Kromě tebe a zrcadla. Půjdeš se mnou?“
„S vámi? Ach ano, čekám na to. Nesnáším tu ubohost tady. Jsou tak odporně hodní a přátelští.“
„Ano, je to ubohé, malé. Pojď blíž.“ Jak přistoupí. Už se nebojí té tváře jako před rokem. Jeho srdce už se dávno potáhlo studenou mlhou a zamrzlo, ale přesto v něm ještě jsou vzpomínky. Královna se nakloní ke Kajovi. Bude z něho skvělý sluha, který dokončí to, proč sem přijela. „První, abys zapomněl na svět.“ Políbí ho chladnými rty na jeho teplá. „Druhý, abys zapomněl na něj i na ní. Nejsou ti k ničemu, chápeš?“
„Ano, chápu, má paní.“ Polibek ho zastudí a on zapomene na Jona, na Gerdu. „Prosím polib mě ještě.“
„Ne, protože bys zemřel. Mám s tebou jiné plány. Nastup.“
Kaj ochotně nastoupí do překrásných bílo modrých sání zdobených diamanty. Usadí se a stále okouzleně zírá do překrásné chladné tváře Sněhové královny.
„Jedeme!“ Sáně se rozjedou v poryvu poletujících sněhových vloček.
„Kaji!“ křičí udýchána Gerda, která jako jediná uvidí, že Kaj nastoupil do sání, které se rozjely. „Kam jedeš?! Zůstaň!“ Ale sáně ujíždějí a Kaj se ani neotočí. Zapomněl na svět stejně jako na Gerdu a Jona. V jeho mysli je jen královna a střípky zrcadla, kvůli nimž sem královna dorazila.
Gerda se zastaví, uvědomí si zimu. Musí něco udělat. Rozhodne se velmi rychle a ani nezajde za Jonem. Má pocit, že každou minutou se Kaj stále víc a víc vzdaluje. V domě se teple obleče a vyrazí za svou lásku. Neví, kam jít, ale stopy po sáních ji zavedou na místo určení, za její láskou. Jestliže je vyprávění Kajovy babičky skutečné, pak může Kaje zachránit.
Jenže ještě někdo zahlédne sáně a to Kajova babička. Smutně kouká do okna potaženého velkým stříbrným květem, který zůstal po dechu Sněhové královny. Moc dobře ví, co to znamená. Kaj odešel. Od chvíle, kdy mu do očí vnikly střípky zrcadla, už to nebyl on. Přesto doufala, že se zachrání. Marně. Sedí v kuchyni a přemýšlí, co má dělat. Ráno k ní vpadne Jon.
„Je tu Kaj?!“
„Ne, sedni si.“
„Ale… Nemám čas, omlouvám se.“
„Odjel v sáních s královnou.“
„Cože? Ale my mysleli, že odešel někam s Gerdou na dostaveníčko a nevrátil se domu. Ztratila se taky. Její rodiče se bojí. Má přijít mohutná vánice.“
Kajova babička je překvapena. Netušila, že i ona zmizela, ale ona neměla střípky. „Cože?! Holka bláznivá. Určitě nastoupila do sání taky. Ne, to ne… Ale kde by mohla být?“
Jon chvilku přemýšlí. „Velmi ho milovala, možná ho v noci viděla a šla za sáněmi.“ Mlčí, potom odhodlaně řekne. „Půjdu za nimi.“
„Děkuji, Jone.“
„Ale co,“ mávne rukou. „Najdu je a přivedu.“
„Zachraň je oba, prosím.“
„Udělám to.“ Vyběhne ven. Doma se obleče, rychle dědečkovi vysvětlí, co se stalo. Ten ohromeně poslouchá, ale pochopí, že svého vnuka od cesty neodradí. Pomůže mu zabalit pár maličkosti a vyprovodí ho na okraj vesnice. I další přišli se s ním rozloučit. Jon se rozhlédne po přátelích. Vidí jim v očích, že považují jeho výpravu za sebevraždu, že se nevrátí, ale on musí. Gerda a Kaj jsou jeho přátelé. Nenechá je někde v ledové pustině zemřít.
Vyrazí do pustiny, na nohou má lyže, aby byl rychlejší. Ani svého oblíbeného psa Aria nevzal sebou. Jede po stopách sání s hlavou skloněnou, aby mu nic neuniklo. Už po pár krocích zjistí, že vedle stop sání jsou ještě jedny stopy, lidské. Gerda. Rozzlobí se. Copak se vypravila do té hrozné zimy jen tak? Potom se stopy saní ztratí a zbyly jen lidské. Nechápe, kde jsou ty od sání a zřejmě i Gerda podle toho, jak zde přešlapovala, se chvilku rozhodovala, kam jít. Automaticky vyrazí po těch Gerdiných. Gerda je jeho kamarádka a rodiče se o ni tolik bojí. Zakleje, protože na stopy dopadnou první vločky. Přidá, ale sníh začíná padat hustěji a přidá se i vítr. Vzpomene si na předpověď stařešiny. Vánice. Divoká, nevypočitatelná, kdy umírá zvěř i lidé. Musí se někam schovat, ale před ním je jen planina. S hlavou proti větru se jí prodírá. Sotva se pohybuje, protože dobře ví, že stačí se zastavit a čas se pro něj zastaví taky.
Krok, další krok a další. Jedna noha vpřed, druhá noha vpřed. Nezastavovat se, ale Jonovy síly pomalu dochází a v jeden moment se zastaví. Opírá se o hůl a těžce dýchá.
„Musím jít,“ řekne nahlas sám pro sebe. „Musím jít,“ zopakuje rty potaženými sněhem.
Cink.
Potřese hlavou. Tohle je zvuk zvonku. V téhle vánici?
Cink. Cink.
„Zvonek?“ zvedne hlavu, ale přes bílou smršť nic nevidí.
Cink.
Zvuk je blíž. Sebere síly a vydá se za cinkotem.
Cink, opět blíž. Najednou se zastaví, jak před ním z bílé smrště vystoupí sob. Na krku má upevněný zvonec. Cink. Zastaví se. Jon se na něj dívá, potom klesne na kolena, hůl upustí. Dál už nemůže. Oči se mu potáhnou milosrdnou mlhou a on klesne do bílého sněhu. Sob šťouchne do těla, pak pomalu své tělo složí vedle Jona. Oči se zahledí na bílou stěnu. Zvonec opět cinkne. Kolem nich se vytvoří ticho, kdy není slyšet svistot větru. Na sobí i lidské tělo nespadne ani vločka a vítr se vyhýbá ležícím postavám.
Bezbarvé oči soba se dívají na vichřici a jen občas pohne hlavou, zvonek zacinká.
Cink.
Jon se zavrtí, když mu do vědomí pronikne cinknutí. Opět ten stejný zvuk. Otevře oči. Nad sebou spatří světlé hnědé tělo soba s širokým obrovským parožím. Na šíji má zvonec, který právě v tu chvíli cinkne a on zírá do bezbarvého sobího oka. Přejede ho mráz. První co ho napadne je to, že sob má bezbarvé oči, ale potom mu dojde, že je slepý. Dotkne se ho. Je teplý. Neví, proč ale oddechne si. Není to vidina, kterou občas člověk mívá v hustém sněžení. Ovšem nedivil by se tomu, protože se vynořil z bílé tmy jako nějaké bájné zvíře.
„Děkuji ti.“
Sob se zvedne. Jon si všimne sněhu, který vytvořil obrovskou závěj před sobím tělem. Chránil ho. Nikdy o ničem podobném neslyšel, ani stařešinové to nevyprávěli, ale zachránil mu život tím, že s ním zůstal.
Začne kolem sebe hledat. Sob ho pozoruje, jako by nebyl slepý, ale Jon si toho nevšímá. Nakonec najde všechny věcí, dokonce i hůl. „Musím jít, děkuji ti. Víš, hledám přátele, kteří odjeli v sáních. Kajova babička říká, že to byla Sněhová královna, která je odvezla.“
Vydá se na cestu. Sníh ještě kolem nich víří, ale vánice už není tak silná. Sob se za ním kouká a potom se vydá za ním. Jon nejprve nic nezjistí, ale potom se otočí, aby se ještě jednou rozloučil se sobem. Udiveně kouká na hlavu s mohutným parožím, které je skoro za ním. Málem že mu tlamou nefuní na záda. Nechápe, jak nemohl slyšet zvonec. Posune si čepici. Má ho odehnat?
„Neměl bys jít domů?“ navrhne mu krapet nejistě. „No jo, asi mi nebudeš rozumět. Co mám dělat?“ Jednou se za ním takhle vleklo psí štěně. Jenže to byl pes, ne dospělý slepý sob. Nakonec se rozhodne ho ignorovat a vyrazí vpřed. Rozhodne se neotáčet, ale už brzy slib poruší a otočí se. Sob jde za ním jako pejsek. Zamračí se a vyrazí ještě rychleji, ale zjistí, že je to zbytečné. Pro soba jako by nespěchal, je stále za ním. Postupně zjišťuje, že je za sobí přítomnost rád. Večer unavený zahlédne světélko. Vypraví se k němu. Usměje se, vždyť je to pan Acke, obchodník, který toho spoustu ví. Je pěkný ukrytý mezi stromy a sníh tu skoro nepadá.
„Halo!“
„Ó to je Jon! Co tak daleko? Ticho!“ okřikne smečku psů.
„Díky bohu, že jsem zahlédl váš oheň. Hledám Kaje a Gerdu. Neporadil byste mi?“ Odepne si lyže, zapíchne hůl do sněhu a ruce natáhne nad ohníček. Teplo ho vzpruží.
„Posaď se. Čaj.“ Jon vytáhne svoje jídlo a… „Co to je? Sob? Vy přece nechováte soby.“
Jona polkne sousto. „Zachránil mi život v té vánici.“
„Tys ji přežil? Byla strašná. Nebýt toho, že jsem našel útočiště ve srubu, tak nevím, ale i tak mi trvalo dvě hodiny se ze srubu dostat. Tak povídej, co je s Kajem a Gerdou?“ Poočku se podívá na soba. Je divné, že psi ho ignorují, skoro jako by se ho báli a ti se nebojí ani medvěda.
„Kajova babička si myslí, že nastoupil do sání Sněhové královny. Vypravil jsem se je hledat, netušíte, kde bydlí?“
„Až na severu, uprostřed sněžných pláních, kde nic neroste a sníh netaje, aspoň jsem to slyšel, zkus se vypravit na sever,“ poradí mu. „Ale cesta není snadná.“
„Nepředpokládám, že by byla, ale děkuju moc za radu.“
„Rada, žádná nebyla,“ zabručí rozpačitě. „Máš divného soba.“
„Je slepý.“
„Slepý? Zvláštní barva na soba a ten zvonec.“
„Díky němu ještě žiju.“ Vřelé se zadívá na soba. Během cesty ho tak nějak začal považovat za přítele. Doufá, že s ním půjde i zítra.
„Chápu. Půjdu spát.“
„Taky půjdu, myslím, že cesta bude víc než náročná.“ Oba ulehnou a Jon se dívá na hvězdné nebe. Ráno po snídani se rozloučí. Acke slíbí, že vyřídí v jeho vesnici pozdravy. Jon se odrazí a vydá se na cestu. Tentokrát se nemusí otáčet. Nějak tak tuší, že sob za ním jde taky. Jeho kroky směřují stále k severu. Ve dne ho vede instinkt, večer hvězda Polárka.
Jednoho dne spatří velký dům. Překvapeně na něho zírá. Nikdy by neřekl, že zde někdo může bydlet. Zamíří si to k velkým vratům. Zabuší na ně. Chvilku myslí, že se nic nestane, ale vrata se nakonec otevřou.
„Vítej.“ Uprostřed nádvoří stojí žena v lehkých šatech. Kolem ní není ani památka po sněhu. Jon kouká a nemůže uvěřit. Tak nádherné květiny neviděl ani uprostřed léta. „Mé jméno je Siri a to je můj dům. Pojď dál a svleč si kabát, zde vládne léto a teplo. Sob?“ Znejistí nad přítomnosti zvířete, ale potom nad tím mávne rukou.
„Dobrý den, paní. Omlouvám se, že ruším, ale někoho hledám.“
Siri se rozesměje. Jonovi to připadá jako ševelení bříz v létě. Je tak jemný, krásný. „Snad nechceš dneska někam jet. Pojď dál a ty hrozné lyže nech u vrat. Nikdo ti je nevezeme. Nesnáším zimu, není zde krásně?“
„Nádherně, paní Siri.“ I ona je krásná. Sob kouká na mladíka, jak podléhá vlivu čarodějky. Chtěl by ho varovat, ale netuší jak. „Rád chvilku zůstanu.“
Siri ho s úsměvem vezme pod paží a vede ho dovnitř domu. „Povídej, koho hledáš?“
„Přátele. Kaje a Gerdu.“
„Gerda, ach ta.“ V duchu zaskřípe zuby. Holka nevděčná! Tolik ji pomohla, dala ji všechno a ona si klidně uteče. Ovšem tenhle mladík je daleko lepší než ta ničemnice. „Byla tu, ale odešla. Taky někoho hledala.“
„Och to je dobře, že je naživu.“
„Jistě, ale odlož si, zde je teplo, zde nepotřebuješ nic mít.“ Kouzlí a snaží se, aby zapomněl na svět tam venku. A Jon jejímu vlivu podléhá. Nechce se mu ze zahrady věčného léta, kde to kvete a stromy neustále plodí ovoce. Jednoho dne se zastaví, přivoní ke květině, když zaslechne.
Cink.
Potřese hlavou. Co by tu dělal sobí zvonec?
A sob u vrat, kde stále čeká, pohne opět hlavou a zvonec opět zacinká. Cink, cink. Jon stojí jako očarovaný. V hlavě se mu projasňuje a on si začíná vzpomínat, odkud přišel, proč z vesnice odešel. Kaj a Gerda. Hledal je a potom zde zůstal. Jak mohl zapomenout? Siri! To ona způsobila. Otočí se a běží k vratům, kde uvidí své věcí, ale i lyže a hlavně soba, který opět potřese hlavou, až zvonec zacinká. Obejme ho kolem šíje.
„Už nemusíš, děkuji ti.“
„Kam si myslíš, že jdeš?!“ ozve se přísný hlas.
„Hledat své přátele. Děkuji, vám paní Siri, ale musím jít.“
„Nikam nepůjdeš!“ zasyčí, napřáhne před sebe ruce, ale nic. Udiveně hledí. Přece jasně chtěla ho svázat, ale liány se neobjevily. Zmizela její moc? To není možné! Podívá se na ně. Pak sklouzne pohledem na soba. „To ty!“ zavřeští a opět použije moc, ale opět nic. Jon nic nechápe, ale taky na nic nečeká a vyrazí ven. Jakmile otevře vrata, dovnitř pronikne pár vloček.
„Ne! Zavři vrata! Nenávidím sníh!“ Slyší a tak je zavře. Podívá se vedle sebe, kde stojí sob se zvoncem kolem krku. Tyči se odrazí a vyjede na sever. Opět plyne den za dnem a stále v dohledu nic, když zahlédne černou skvrnu. Zamíří k ní. Vrána? Ta otočí k němu hlavu.
„Nazdar.“
Jon ucouvne.
„Hele, nesežeru tě.“ Zobákem si prohrábne peří. „Jsem vrána, ne vlk.“
„Promiň, ale nikdy jsem neslyšel, že by vrány mluvily.“
„Tys toho neslyšel. Za to já slyším všechno.“
„Všechno?“
„Jistěže. Létám, na rozdíl od tebe.“
Jon se usměje. „Pak jistě víš, kde je Kaj a Gerda.“
„Kaj? To je snad star nebo co? Seš druhý, kdo se po něm shání.“
„Cože? Někdo se už ptal? Gerda? Hezká světlovlasá dívka.“
„Neměla peří a zobák. Co já vím? Kaj je v princeznině paláci. Támhle je palác!“ ukáže křídlem určeným směrem. „Hele, letím.“ Vzlétne.
„Děkuji.“
„Není za co, krasavče!“ zakrákorá. Jon se usměje. Má stopu. Vyrazí určeným směrem. A opravdu nakonec dojede před krásný palác s městem a lidmi. Udiveně se kolem sebe rozhlíží, ale pamatuje si, co se mu stalo se Siri a tak pevně jde směrem k paláci.
„Stůj!“ zastaví ho stráž. „Kam jdeš?“
„Chci mluvit s princeznou.“
„Nikam… Vlastně mohli bychom to zařídit,“ změknou jako zázrakem. „Počkej tu.“ Jon stojí před velkými dveřmi a přemýšlí, zda skutečně to zařídí. „Můžeš jít, dovnitř, ale nic nedělej. Princezna je překvapená a rád uvítá cizince.“
„Děkuji.“
„Není za co, vlastně nechápu, proč to dělám. Hele, ten sob tam nemůže.“ Zarazí Jona.
„Promiňte, všude se mnou chodí. Na cestě sem se mi stal přítelem.“
„Chápu, ale to je palác, ne stáje!“
Jak se otočí na soba. „Musíš tu zůstat, ale kdybych se dlouho nevracel, přijď pro mě,“ řekne mu tiše. Zvonec souhlasně cinkne. Jon jde za stráží po schodech. Rozhlíží se po kobercích na podlaze, po gobelínech na stěnách a jiskřivých lustrech. Takovou nádheru neviděl.
„Už tu jsi, pokloň se,“ uslyší zasyčení stráže.
Jon se zardí a ukloní se, potom zvedne hlavu. Zamrká, ten muž po boku ženy vypadá jako Kaj. Ta podoba je neuvěřitelná. Nebýt krásného oblečení, přísahal by, že je to jeho láska.
„Vítej, cizinče, co chceš v našem krásném městě?“
„Hledám dívku jménem Gerda. Měla by tu být. Je tu ještě?“
„Gerda, ach ano, ta tu byla, ale odjela. Hledala svého chlapce a ty jsi Jon, že?“Jon je překvapený, že není schopen řeči, proto jen přikývne. Princezna tleskne. „Věděla jsem to. Pojď, vyprávěj nám, kde jsi byl a co jsi viděl. To je můj muž.“
„Je tak strašně podobný Kajovi, paní.“
„Ano, i Gerda to říkala,“ řekne princ a tím naruší dokonalou iluzi svého vzhledu. Jona uvede tím do šoku. A tak vypráví princi a princezně o svém putování. Najednou se přistihne, že mluví o sobovi, který mu zachránil život. Uvědomí si svůj úsměv a udiví ho to. I hlas mu zní něžně, prostě jinak.
„Krásné. Zůstaň dnes naším hostem a zítra tě vybavíme na cestu. Sněhová královna skutečně sídlí na Severu země, kde nic neroste, viď drahý.“
„To ano. Opravdu jsem mu tak podobný?“
„Neuvěřitelně, pane. Moc děkuju za pomoc. Snad Gerdu dostihnu a budu moci jim oběma pomoci.“
„A co ty?“ optá se ho princ zvědavě.
Jon se ošije pod jeho pohledem. Jako by věděl, že neřekl vše. „Já? Nic, slíbil jsem, že ho přivedu.“
Princ přikývne. „Královna je zrádná, měj se na pozoru. Kdysi dávno to tak nebylo a i u nás vládlo spravedlivě léto se zimou, ale změnilo se to.“
„Opravdu?“
„Ano. Sluha tě zavede do komnaty a neboj se o soba, mi lidé se o něj postarají. Je vidět, že ho máš velmi rád.“
Rád? Jon netuší, jak reagovat, ale je pravdou, že mu přirostl k srdci. „Ještě jednou děkuji.“
„Jdi. Vidím ti na očích, že jsi unavený.“ Jon se nejistě usměje. Jak mohou si být tak podobní? I úsměv mají stejný. Nebýt hlasu, přísahal, že je to Kaj. V posteli o všem přemýšlí, jak nemohl od momentu, kdy se vydal na cestu. Co udělá, až dostihne Kaje s Gerdou? Musí se vrátit, ale pustí je královna a bojovat s ní? Jak? Je silná. S myšlenkou na cestu usne.
Ráno dostane od princezny sáně, které ho mají rychle vzít k cíli. Když uvidí zapřaženého soba, požádá, zda by mu nedali jiného a teď se veze a jeho průvodce sob utíká vedle saní. Netuší, proč to tak chtěl, ale něco se v něm vzpříčilo, když ho viděl v postroji.
„Za chvilku tam budeme a potom uvidíme. Trochu se bojím,“ promlouvá k sobovi. „Jak se asi jmenuješ?“ napadne ho teprve teď, kdy sedí zachumlán do kožešin až po nos.
Prásk!
Sob v saních se vzepne a padne. Sáně se převrátí. Jon se snaží vyhrabat z kožešin.
„Chacha, dobrý úlovek! Ten by mohl vydržet víc, než ta holka!“
„Kdo jste?“
Muž se zatváří udiveně. „My? No přece loupežníci, bandité, mistři své profese. Tak a teď půjdeš. Hej, toho soba rozporcujte! Budeme mít večer hostinu.“
V Jonovi se všechno sevře, když si uvědomí, že v postroji mohl být jeho sob. Takhle ho uvázali na provaz.
„Toho taky?“
„Ne, ty blbče! Nebo se s masem chceš vléct ke Katje?“ Muž se přikrčí. Jon si představí statnou ženskou s vařečkou. Nediví se mu, takové by se vyhnul taky. „Hejbni kostrou!“Jon dostane pořádný štulec. Vykročí s loupežníky k neznámému cíli. Je jenom rád, že jdou na sever, když si vybaví první poznámku vůdce téhle různorodé tlupy. Mluvili o holce a co když je to Gerda? Potom by mohla být u nich. Povzbudí ho to. Možná konečně ji dostihne. Nakonec dorazí k otvoru ve skále. Polkne. Nevypadá to nijak útulně. Vůdce přikáže zastavit a on se ocitne ve tmě, jak mu zavážou oči. Klopýtavě jde a hodně dlouho, když ucítí opět vzduch. Zamrká, jak ho oslepí jasné světlo. Nevěřícně se dívá na krásnou oázu.
„Dobrý, no né?“
„Ehm to je úžasné!“ Popojde, když je stržen.
„Hoďte ho do sklepa! Zítra půjde s ostatními kutat. Soba dejte Katji, bude se jí líbit.“
„Cože? Ale… Neublíží mu?“ Neklidně pohlédne na soba, který je veden k oáze. Doufá, že se bude mít dobře. Sob se otočí za mladíkem, kterého doprovází.
Cink.
Jenže cinknutí už Jon neslyší, jak se skutálí po pár schodech do místnosti. Je tu zima. A tma. A páchne tu. A něco tu šramotí. Myši, napadne ho jako první. „Pusťte mě!“ zařve.
„Klid, chlapče, nikdo tě neslyší,“ ozve se chraplavý hlas.
„Kdo je to?“ prudce se otočí. „Kde jste? Nic nevidím.“
„Kde? U banditů, nic víc, nikdo netuší. Dvakrát denně dostaneme jídlo a to je vše. Já tu jsem, hm, ani nevím.“
„Aha. Chtěl bych se odtud dostat ven.“
Smích, který přejde v kašel. Jona to vyděsí, že by měl tu zůstat a nevidět slunce, oblohu a hvězdy, vítr ve tváři a nepohladit soba. Netouží zemřít v jeskyni.
„To nejde. Nikdo se odtud nedostal, jen jako mrtvola.“ Jon se posadí. Pátravě začne sahat kolem sebe. „Za chvilku si zvykneš, pak ti to ani nepřijde. No a za pár měsíců budeš rád, že žiješ.“
„Nikdo se odtud nedostal?“ zkusí to znovu.
„No… Asi jo. Jedna holka, ale té pomohla Katja. Musel by ses ji zalíbit, ale ta na chlapy moc není,“ zachechtá se a opět ho přemůže kašel.
„Zkusím to.“
Smích. „Ale jo, prubnout to můžeš. Raději spí, to pomůže nemyslet na hlad.“ Jon se stočí na pár hadrů, které nahmatal. Pokouší se usnout, ale nejde to. Najednou se otevřou dveře, dovnitř napochoduje chlap s pochodní.
„Zhasni!“ zavrčí jeho chrchlající spolubydlící. Dovnitř napochoduji shrbené mužské postavy, které se uloží podle mu neznámého systému.
„Egil zařval,“ řekne stejně chraplavý hlas. „Ale koukám, je tu posila.“
„Jon.“
Ticho. „Dobrá, Jon 2.“
Vztyk!“ zařve postava. „Žrádlo, prasata!“
Někdo zavrčí, ale většina si to poslušně šine ke vchodu. Jona udiví jejich poslušnost, ale když pohlédne do jejich tváří, spatří nesmírnou únavu a vyhaslé oči bez života. Převezme misku s jídlem. Nijak vábně nevoní, ale pustí se do jídla.
„Nováček sem!“ zařve od vchodu hlas. Okamžitě odloží jídlo a než se zvedne, miska zmizí.
„Má to za sebou,“ pronese pochmurně hlas, který se neliší od ostatních.
„Pohni se!“ Jon skoro sletí, jak do něho kopnou. Zaskučí, ale dobře ví, že rvačka mu nepomůže. Jen opět zamrká před světlem. Dostrkají ho k oáze. Uleví se mu, že jeho sob je v pořádku.
„To je tvůj sob?“ zeptá se štíhlá černovlasá dívka s rukama v bok.
Jon se zadívá na soba. „No ano.“
„Dobrá, chci ho osedlat, ale nedá se.“
„Osedlat?“ zeptá se blbě a čumí na tu dívku. „Proč?“
„Bože, zase další blbec! No přece, abych na něm jezdila! Odkud seš? Z měsíce? Co?“
„No u nás nejezdíme na sobech.“
„Zatracení venkované. Dělej, osedlej ho.“ Jona rozpačitě se podívá na hromádku co má u nohou. „Je hezký, líbí se mi. Buď rád, že se mi líbí, skončil by jako jídlo.“ Jon se otřese. To ne, vždyť je to jeho přítel! Vezme do ruky sedlo. „Pitomče, deku!“ Katja se sehne a vrazí mu do ruky deku. Jon ho rozprostře na hřbetě soba. Uhladí. „Jeho jméno?“
„Jméno?“
„Tvoje ne, osle, jeho. Je nádherný,“ řekne zálibně dívka.
„Oh, Endre,“ zamumlá, aniž ví proč.
„Divné jméno. To ti trvalo a teď se projedeme. Už se těším, až ho vyzkouším.“
Jon si odkašle. „Paní, Gerdu jste neviděla?“
Katja se zarazí, přimhouří oči. „Proč? Tvá přítelkyně?“
„Ano, hledám ji. Prosím, pomozte mi. Bojím se o ni i o Kaje a její rodiče taky. Prosím snažně.“
Dívka si skousne ret. Má tomu cizinci pomoci? Ale Gerda byla moc hodná a Sněhová královna je krutá. Kdyby ti cizinci se jí zbavili…Pohladí soba po nose. Má? Nemá? Náčelník nebude rád, když uteče další vězeň. „Nasedni a prchej! Jela do Laponska, tam je sídlo Sněhové královny, ale dávej pozor. Je nemilosrdná,“ šeptá.
Jon nechápe.
„Sakra, nasedej a utíkejte! Jestli je to vůle boží, utečete!“ Jon už dál nečeká, vyhoupne se na soba a pobídne ho. Otěže vezme do ruky, ale vůbec netuší, co má dál dělat. „Pomoc! Pomoc! Ukradl mi soba! Pomozte mi!“ zaječí dívka silně. Nejbližší loupežnicí se zvednou. To už Jon na nic nečeká a snaží se řídit soba, ale ten se otočí, až zvonec cinkne a rozeběhne se. Katja i loupežnicí jen zírají, jak sob skáče z kamene na kámen. Spíš jako kamzík než sob. Než se vzpamatuji, už je nahoře a šplhá dolů.
„Co to bylo?“
„Co se stalo?“
„Náčelníku, ten mladík utekl na sobovi.“
„Katjo?“
„Já fakt nic. Najednou na soba skočil a ten utíkal tamtudy.“ Ukáže na strmou stěnu.
„Co…“
„Náčelníků, má pravdu! On to skutečně proskákal!“ někteří se pokřižují. „Je dobře, že je pryč. To byly určitě čáry.“
Jon s rukama kolem sobího krku se ho sotva drží. V duchu se modlí nejen k bohu, ale taky ke skřítkům a vílám země. Když stane na pevné zemi, sesune se. Leží vedle soba, který se na něj dívá.
„Volný!“ zakřičí. „Jsem volný!“ směje se, potom se zvedne a jde k sobovi. Obejme ho a políbí na nos. „Nevím, jak poděkovat.“ Položí mu ruku mezi paroží. „Mohu na tobě jet? Dovezeš mě do Laponska? Tak mi to Katja řekla. Snad ji nepotrestají.“
Sob do něj šťouchne.
„Děkuju.“ Nasedne a sob se rozeběhne. Zvonec vesele cinká do rytmu kroku. Nejdřív má trochu potíže s rovnováhou, ale potom si zvykne a vychutnává si jízdu. Napadne ho, že až se vrátí domu, potom si nějakého soba pořídí. V zimě by mohl tahat sáně a v létě by na něm mohl jezdit a byl by to skvělý nosič. Kdyby s ním Endre zůstal, potom by byl nadšený, ale vůbec se v něm nevyzná. Je tak zvláštní. Jako by mu rozuměl. K tomu mu několikrát zachránil život.
Jedou několik dní, aniž by spatřili živáčka. Večer se vedle sebe schoulí a sob ho zahřívá svým tělem. Uvažuje, že mu nikdy nebude moci splatit, co pro něj udělal. Ráno nasedne a vyrazí opět na sever, ať sněží nebo ne. Cestou se rozhlíží, zda někde nenarazí na Gerdu nebo na její stopy, ale sněhová pláň je pustá. Nakonec se Endre zastaví. Jon zvedne hlavu. Ještě je to daleko, ale před ním je palác. Vypadá jako by se vznášel tak splývá se sněhem. Sob se pohne směrem k zámku.
„Mám strach, Endre. Velký.“ Zvonek zacinká a dodá Jonovi odvahu. Napřímí se a dívá se, jak se obrovský palác k němu přibližuje. Vnímá věžičky ozdobené rampouchy a umně stočené ledové ozdoby. Je překrásný, jiskřivý, ale chladný, pomyslí si. Bydlet by zde nechtěl.
„Podívej, sob! A dveře jsou otevřeny! Ale kde by Gerda sehnala soba? Možná jí ho dala Katja,“ zapřemýšlí. „Rozhodně jsme u cíle.“ Sob zastaví před otevřenými vraty posetými ledovými vločkami. Jon seskočí. Konečně je tady a tam za dveřmi, je někde Kaj s Gerdou. Vejde dovnitř. Vůbec si neuvědomí, že se za ním protáhne i sob. Zvonec, který vesele cinkal, teď mlčí. Jon si přestane všímat chladné krásy kolem sebe a hledá své přátele.
Otevírá jedny dveře za druhými, když konečně za jedněmi uvidí Kaje s Gerdou. Drží ho v náručí a pláče. Jsou uprostřed ostrůvku a kolem je hladká lesknoucí ledová plocha, od které se vše odráží.
„Gerdo! Kaji!“ zakřičí. Běží k nim, nevšímá si, že podlaha je kluzká. „Je v pořádku?“ optá se udýchaně na ostrůvku sněhu.
„Jone? Co tu děláš?“ zeptá se plačící Gerda.
„Já? Hledám vás. Je v pořádku?“
Gerad pohladí Kaje po tváří, na kterou stále dopadají horké slzy lásky. „Já, nevím. Přišla jsem a ležel tu jako bez života.“
Jon se skloní a sáhne na krk. „Je v pořádku.“ Rozhlédne se kolem sebe a pak ztuhne. Blízko něho je na zemi zrcadlo. Je obrovské v ledovém rámu, které umocňuje jeho nádheru. Natáhne ruku, aby se ho dotkl, ale potom ucukne. Stačilo mu jen okamžik, aby poznal z něj sálající zlo a u toho Kaj trávil dny?
„Kaji?! Probuď se!“ vykřikne opět Gerda. „Konečně! Co to…“
Jon se otočí ke svým přátelům. Kaj klečí a chvěje se. Hlavu má sklopenou.
„Kaji! Kaji! To jsem já, Gerda! Je ti něco?! Kaji!“ křičí zoufale Gerda dál, protože netuší, co má dělat, ale Kaj se třese stále víc, potom se nadechne a nakloní se k zrcadlu. Z očí mu začnou téct slzy. Nikdo nevidí jemné střípky v slzách, které stečou z tváří na zem a zamíří si to k prázdnému místu v zrcadle.
Sněhová královna pozvedne hlavu ve své komnatě. Zrcadlo je kompletní. Konečně se dočkala svého triumfu. Už nikdo ji nebude překážet, konečně získá tu největší moc na světě. Vstane z ledového trůnu a pospíchá do zrcadlového sálu. Tak dlouho ji trvalo, než sebrala všechny střípky. Už myslela, že bude muset si najít další duši, která bude pokračovat v sestavování zrcadla. Ale ten mladík svou práci dokončil. Nemýlila se v něm. Rozrazí druhé dveře a vejde dovnitř. Zarazí se nad cizinci.
„Kdo jste?!“ vykřikne rozzlobeně.
Jon se zvedne. „Gerdo, postarej se o Kaje.“
„Díky!“ Chytí ho za ruce a snaží se odtáhnout od zrcadla, z kterého začal vyzařovat temný svit. Taky se zvedlo a teď se vznáší v prostoru. Vypadá děsivě, jak se v něm převaluje lesklá plocha. Neustále se mění, vytváří víry nebo se vlní. Gerdě se povede Kaje odtáhnout z dosahu královny a zrcadla.
Jon stojí sám proti královně a zrcadlu.
„Co tu děláte?“
„Přišli jsme pro Kaje.“
„Pro koho?“ nechápe královna, ale jedno dobře ví, překáží ji tu. Nechce mít tu nikoho, až ovládne zrcadlo. Pakáž jedna, pomyslí si. Napřáhne ruce.
„Pro Kaje, kterého jste unesla.“
Královnu to zarazí. „Tenhle? Nikoho jsem neunesla. Šel za mnou sám, dobrovolně. Sám dělal, co chtěl. Stejně jako ostatní.“
„Donutila jste ho! Pustíte nás,“ znejistí, protože královna stojí s napřaženýma rukama. Ustoupí o krok. Proč hned neutekli? Udělal velkou chybu, že tu otálel. Každý ho na jeho cestě varoval, že královna nezná slitování. Měli pravdu. Teď za to zaplatí.
„Nerozumím, proč se tu s vámi vybavuji, ale budou z vás docela hezké ledové sochy do mé zahrady. Ledový proud!“ vykřikne a z prstu vyšlehnou ledové provazce. Jon nečeká, až do něj led udeří a uskočí. Ledové proudy změní směr a pospíchají za svým cílem. Ještě jeden skok, ale Jon dobře ví, že je to beznadějné. Jednou ho dostihnou.
„Neeeeeeee!“ zařve královna, utne svou sílu, ale ledové proudy nedokáže zastavit a naplno udeří do křehkého zrcadla. V prvním okamžiku se nic neděje, ale potom se ozve praskavý zvuk. Oba dva se nehybně dívají, jak zrcadlo puká. Nejsou schopni nic dělat, jak je zrcadlo zparalyzovalo. Gerda stačí jen zakrýt Kajovu hlavu.
Jon očekává moment, kdy se do něj zakousnou střípky z prasklého zrcadla. Reflexivně napřáhne ruce, i když ví, že je to zbytečné. Najednou je odhozen mohutnou sílou. Nechápe, co se děje, až když dopadne na ledovou plochu a otočí hlavu, spatří na místě, kde stál, soba.
„Endre!“ zakřič zoufale, protože sob klesne na zem pod úlomky zrcadla, které se do něj zaryjí. „Neee! Ty ne!“
„Cože?!“ Sněhová královna zvedne hlavu, zadívá se na soba. „To není…“ jenže střípky z ní vysávají poslední síly, až klesne na zem mrtvá. Jon se zvedne. Je mu jedno, co je s Gerdou, Kajem a běží k sobovi. Zvedne mu mohutnou hlavu s parožím. „Mrtvý?! To neeee! Prosím! Prosím! Ty přece ne!“ pláče a slzy dopadají do sobí světlé srsti. Ve dveřích se objeví nová postava v modrobílém bohatém šatě. Na krátkých bílých vlasech září modravá koruna z diamantů a ledu. U pasu mu visí meč a roh ozdobený zvonky. Ostře řezaná tvář se dívá na chaos v místnosti. Pomalu přejde k Sněhově královně.
„Ellinor,“ jen řekne a dotkne se její ledové tváře. „Mrtvá, věděl jsem to.“ Sleduje, jak sestřino tělo pohlcuje led. Za chvilku bude součásti paláce, až se v něm nadobro ztratí. Nic nemohl udělat, ne potom, co okusila moc. Rád by ji zachránil, ale nedala mu šanci, nechtěla. Odpoutá se od sestřiny milované tváře a oči potažené bílým povlakem se zadívají na lidské bytosti. Všichni tři jsou tak zaujati , že si jeho příchodu nevšimli. Rty mu zvlní smutný úsměv a oči spočinou na Jonovi.
„Jone?“
Ten zvedne hlavu k hlasu, ale přes oči zalité slzami, nic nevidí. „Je mrtvý. Měl jsem ho moc rád a zachránil mi život. Několikrát. Bez něj bych tu nebyl,“ vzlyká mezi řeči. „Proč? Proč to udělal? Bože, chci, aby byl nazpátek!“ Sevře sobí hlavu do náruče. „Neměl umírat! On ne! Proč je život tak krutý?“
„Je mi to líto, ale nemůžete zde zůstat. JONE!“ řekne velmi důrazně. „Musíte pryč!“
Gerda s Kajem se zvednou a jdou k neznámému a Jonovi. „Ale jak odejdeme?“
„Dám vám své sáně. Dovezou vás rychle do vaší vesnice a nikdy sem se nevracejte.“
„Nevrátíme se, slibujeme,“ řekne pevně Kaj, který od nasednutí do sání Sněhové královny má zamženou mysl. Vůbec netuší, jak se zde ocitl a teprve Jon s Gerdou. Jednu chvilku si myslel, že umírá a potom mu něco začalo zahřívat srdce a potom se mohl nedechnout. Bylo to, jako by mu spadl kámen ze srdce. „Děkujeme moc.“ Zvědavě se dívá na cizince. Netuší, ale podle koruny na hlavě musí to být král. „Jone, půjdeme.“
„Já… On je mrtvý!“ zvolá nešťastně a pohladí sobí nos.
„Ale ty žiješ a máš dědečka a chyběl bys mnoha lidem. Jone, vrať se s námi.“
„Zde nemůžeš zůstat. Čím déle tu zůstanete, tím víc se budete měnit v ledové sochy, až nakonec se jimi stanete.“
Jon se těžce zvedne. Zachytí se něčí paže, neví čí a je mu to jedno. Nechá se poslušně vést, ale před očima má stále Endreho. Jeho pohled, jeho krok i to jak si občas odfrknul. Miloval ho, aniž by mu to někdy řekl.
Král se rozhlédne kolem sebe. Napřáhne ruku a mávne jí. Střípky zrcadla se zvednou a dopadnou do rohu na jednu hromadu. Král sevře rty. Ví, že to nejsou všechny, že opět část se dostala do světa, ale s tím nic nezmůže. Prokleté zrcadlo, které způsobilo tolik neštěstí. Jenže nemá tu moc ho zničit, ale… Opět rozevře prsty a ty se začnou jemně pohybovat, až místo hromadu střepu je kvádr. Rychle ho obalí ledem, který nelze rozehřát. Ani sluneční paprsky, ani horká láva, dokonce ani lidská láska, by ho nerozpustily. Potom jde za těmi lidmi. Nerad se loučí s Jonem, kterého si zamiloval od prvního dne, ale nemůže zde žít, v zemi věčného ledu. Rád by ho zastavil, schoval ho do své náruče, ale k čemu by mu byl mrtvý Jon? To raději ho bude pozorovat z dálky, jak žije mezi svými a možná občas ho navštíví.
„Pane, ještě jednou děkujeme.“ Gerda se hluboce ukloní.
„Odjeďte,“ řekne stručně. Nechce je tu vidět déle. Čím dál se dívá na svou lásku, tím víc ho začíná bolet, že ho musí pustit.
Jon se ještě otočí za hlasem. Otře si oči a zadívá se do bělavých svého protějšku. Stojí, dívá se, hlavu má vymetenou jen s pocitem, že už je někdy viděl. Potřese hlavou, aby se od toho pocitu oprostil. Už se dotýká saní, když ztuhne. Rychle přeběhne ke králi a pohlédne mu do očí.
„Endre?“ řekne tázavě. Potom s větší jistotou zvolá. „Ty jsi Endre! Ty jsi ten sob! Mám pravdu, že mám pravdu?! Oh bože, to není možné!“ hladí ho po tvářích a potom ho políbí na chladné rty. Endre rychle ucukne.
„Ne! Nelíbej ho!“ zvolá Kaj. „Na vše zapomeneš!“ Chce se vymanit, ale Gerda ho pevně drží. Nechce, aby vystoupil ze saní.
„Promiň, to samou radostí,“ řekne Jon. „Jak?“
Endre si povzdechne. „Má sestra Ellinor, té které říkáte Sněhová královna, zatoužila nejen po mé moci, ale hlavně po moci zrcadla. Varoval jsem ji, ale nedala a musela ho mít. Jenže střípků bylo mnoho a ona sem přiváděla lidi, aby ji to zrcadlo složili. Ona nemohla, protože i ji temnoty vycházející ze zrcadla by pohltila. Mě zaklela do soba,“ pokrčí rameny. „Ztratil jsem veškerou moc, ale mohl jsem ji z dálky sledovat. Když jsem viděl, že má zrcadlo skoro hotové, rozhodl jsem se zasáhnout, i kdybych měl skutečně zemřít. Na cestě za sestrou jsem natrefil na tebe.“
„Moc děkuju za záchranu.“ Už nemá odvahu se ho dotknout jako předtím. Jako by vysvětlení postavilo mezi ně tlustou zeď. Otočí se ke Kajovi a je Gerdě. Zamrazí ho, když pochopí, že ho nic k nim neváže. Jedině dědeček ho tam čeká, ale jinak jen bolest.
„Musíš jet, není zde bezpečno.“
„Já vím,“ zamumlá. Opět jde ke kouzelným sáním bez sobů, které ho čekají. Opět sahá na ně, aby do nich vlezl, a opět se jich pustí. Rozeběhne se, i když nohy mu ujíždějí. Sněhový král je překvapený. „Chci být tvýma očima! Prosím.“ Odvážně ho políbí.
„Mýma očima? Proč?“ nechápe král.
„Ale… Ty vidíš?“
Král se rozesměje, až se venku zvedne sníh. Je to burácivý smích. „Ne, mé oči jsou znamením krále. Ty mi sestra nemohla vzít. Jsou znamením krále sněžných plání.“
Jon překvapeně zaregistruje v očích sníh. Zamrká, zda se mu to nezdá, ale je tam stále, jen je vidět velmi zblízka. „Och, eh… omlouvám se. Já půjdu.“
„Počkej, myslel jsi to vážně? Myslel jsem, že miluješ někoho jiného,“ řekne nahlas. Gerda s Kajem jsou v šoku z toho, že Jon opět políbil krále. Copak ho Kaj nevaroval?
„Já myslel jsem si to. Vlastně miluji. Svého soba,“ řekne s úsměvem. „Je statečný, odvážný a moudrý a taky krásný a jmenuje se Endre.“
Král je překvapený. Nečekal to. „Ale…“
„Klidně zůstanu ledovou sochou.“
Král se opět rozesměje. „Jestli skutečně-„
„Chci! Myslím to vážně. Miluji tě.“
Král ještě váhá, ale když vidí v jeho očích žár, vzdá se. Mávne rukou a sáně se rozjedou bez Jona. Jon ho obejme. Král ho políbí. Jon nevnímá, jak jeho plavé vlasy mění v světlejší, až jsou bílé, ale srdce zůstane i po polibku stejně vroucí, jako bylo předtím. Král ho něžně vezme za ruku.
„Jestli se ti tu něco nelíbí, změním to,“ navrhne- „Lidé nemají rádi zimu. Mohu stvořit hodně, i zahrady plné světlá a tepla.“
„Líbí se mi vše a ty taky.“ Je mu jedno, co bude, hlavně, že je se svou láskou, i když ho poznal jako soba. Celou dobu si myslel, že miluje Kaje, ale když objímal Endreho, najednou věděl, že tamten cit byl jen odlesk toho, co cítí teď. Jako by v něm řádila bouře, smích a radost místo smutku a nenaplněné touhy.
„V tom případě ti musím ukázat nejkrásnější místnost paláce. Nevadí ti že, je tu chladno?“
„Chladno? Ani ne,“ řekne zmateně. „Jaká je nejkrásnější místnost? Nic nemůže být velkolepějšího než toto!“ zvedne oči k hvězdnému nebi posetému diamantovými kapkami.
Endre, sněhový král, ho obejme. „Moje ložnice, miláčku.“
Jon zrudne, potom se začne smát. Ach ano, po tom celou dobu toužil. Po někom, kdo by ho miloval a co na tom, že to našel ve věčně ledových plání? Důležité je, že našel lásku.
Konec
