Dračí jídlo
/na motivy Prince Bajajy/
V jedné vzdálené zemi žil mladý král a jeho paní. Jednoho dne jejich království napadl soused. Král okamžitě sebral vojsko, rozloučil se s mladou královnou a vyrazil do boje. Zanedlouho se mladé královně narodili dvojčata, chlapci. I bylo v království veselo, pilo se, hodovalo, ale válka neustále pokračovala a tak to šlo sedm nekonečných let.
Dvojčata Radoslav a Radomir měli čile k světu, i když ten starší byl velký neposeda, který vymetl každý kout. Jak říkávaly chůvy, kam čert nemohl, tam se dostal Radoslav. Naopak Radomir byl ten přemýšlivější, který nejdřív uvažoval, potom jednal.
Po sedmi letech se král vrátil do zámku. Válku vyhrál, ale za strašlivých obětí. První na co se ptal, tak který ze synů je starší. Královna, která myslela, že se ptá kvůli předání království, podstrčila toho nejmladšího – Radomira. Radoslavovi bylo smutno, ale co měl dělat a tak se věnoval tomu, co měl nejraději, šermu a jízdě na koních.
Když jim bylo osmnáct, dostal vzdálené knížectví. Pochopil, že rodiče ho sice mají rádi, ale tím, kdo bude vládnout, bude jeho bratr. Bylo mu to líto a rozhodl se vydat do světa na zkušenou. Poklekl před svým otcem a matkou. Požádal je o požehnání, že se chce vypravit do světa na zkušenou. Po dlouhém přemlouvání je získal. Matce musel slíbit, že se vždy jednou za rok na zámku objeví. Okamžitě mu začali chystat doprovod, jak se na prince velkého království sluší.
Dva dny před odjezdem se díval na nádvoří. Těšil se, že odjede, jenže takhle s velkolepým doprovodem… Proto sebral saky paky, váček se zlatými, z konírny vyvedl potichu svého hřebce a vyjel z brány jako normální pocestný. Za branami města pobídl koně patami a ujížděl, co koni síly stačily.
„Svist!“
Radoslav se otočí za zvukem, ale to už kůň padne. Stihne si jen tak tak vyvléct z třmenů nohy. Skulí se na prašnou cestu. Rychle vyskočí na nohy. Divoce kolem sebe se rozhlédne, mrtvého koně se snaží nevnímat. Šest lapků, spočítá. Ani jeden nemá luk, takže jeden nebo dva sedí někdo na stromě. Chtějí ho dostat živého? Proč vlastně na něj zaútočili? Pravda má krásného koně… Už tu není a to ho nosil tak dlouho. Vytasí meč. Začnou kolem sebe kroužit, přestože klapkové mají viditelnou převahu.
„Co se vzdát… princi.“
Radoslav v duchu zakleje. Poznali ho? Nebo jak vědí, že je princ. „Jak to víte?“
„Hm, člověk procestuje kus země, že chlapci?“ Ozve se smích a souhlasné přitakávání. „Nechceme vám ublížit, ale jsme chudí lidé, kteří nemají co jíst a vy vážíte pěkný pytel zlatých.“
„Nic nedostanete!“ zavrčí. To tak, aby přišel domu jako zajatec. To raději padne.
„Škoda, chlapci, víte, co máte dělat.“
„Jasně, kapitáne! Jdeme na to!“
Zástupce, odhadne podle toho, že se ozval. Ten musí jít první. Hlavně proti němu nesmí použít luky, pak by byl jeho konec. Útočí, brání se, uskakuje, v hlavě jen myšlenku, že to musí přežít.
Vůdce ho zamračeně sleduje. Bude muset zasáhnout, když si všimne, že opodál se svíjí jeho nástupce. Chcípni, pomyslí si. Pomoct mu nepůjde, i tak si posledně začal moc vyskakovat. Na princátko je dobrý, pomyslí si dál. Jenže je unaven…
„Bacha, někdo jede!“ vykřikne na své lidi. „Mizíme!“
Radoslav uprostřed cesty zůstane s mrtvým koněm. Otočí se, odkud přijel. Měli pravdu a cestou přijíždějí povozy se strážnými. Poděkuje všem svatým, že při něm stáli, protože ještě pár chvilek a vzdal by to.
„Co se stalo?“
„Přepadli mě. Děkuju, že jste se objevili.“
„Ti lapci! A místní nic neudělají. Řádí tu banda Černého kapitána.“
„To mohl být on. Lidé na něj křičeli kapitáne. Ještě jednou děkuji. Zachránili jste mi život. Nebude vadit, když se k vám přidám? Aspoň k nejbližšímu obydlenému místu.“
„Jistě. Můžeš si sednout na tamten vůz.“ Ukáže na vůz, který kolem nich projíždí. Řídí ho starší muž v klobouku. Radoslav vděčně kývne, hodí sedlo, uzdu a vaky dozadu a vyskočí na kozlík.
„Dobrý den.“
„Zdravím, panáčku.“ Muž si prohlédne dobrý Radoslavův oděv. „Kampak máte namířeno.“
„Na zkušenou. Chci poznat trochu svět a možná někoho zajímavého potkat.“
„Potkat…“ řekne tiše a odmlčí se. „V tom případě si dovoluju vás poslat do Království tři hor.“
„Království tři hor?“ Zapátrá, zda se o něm učil, ale popravdě spíš Radomir dával pozor, on ne. „Neznám je.“
Muž se zachechtá. „Se nedivím. Je dost daleko, ale jestli hledáte Něco, najdete to právě tam.“
„Vlastně proč ne. Kraj jako kraj,“ řekne lehkomyslně.
Muž se tiše pousměje. To zrovna…
K večeru se dostanou k menší tvrzi. Utáboří se a hlavní kupec je pozván do sídla. Radoslavovi je jedno, že nebyl pozván. „Tak tamtudy se vydáš. My jedeme tamhle,“ ukáže na druhou cestu vedoucí na jih. „Máte koně?“
„Už jsem se ptal, nejsou, a popravdě nejsou nic moc.“
„Nevadí, blízko je město, dojdete tam do setmění. Je to křižovatka koní. Prodávají tam nejlepší koně ve čtyřech královstvích, proto tu stojí ta tvrz. Snad každý tu přespí, samozřejmě za mírný poplatek. Ti co jedou za koňmi, se vydají na západ, ti co chtějí drahé látky a koření, jako my, na jih. Z města se vydáš pořád na západ.“
„Nevím, jak poděkovat.“
Muž mlčí. Jen doufá, že ho spíš neprokleje. „Jdeme to zapít, ne?“
„Samozřejmě, zvu.“
„Tak to si nechám líbit.“
Druhý den ráno Radoslav se vypraví k městu. Tiše si pohvizduje. Nikdo tím směrem nejde, takže je sám a nikoho nevidí. V poledne se zastaví u řeky. Pozoruje, jak líně teče a přitom pojídá chleba s klobásou. Najednou se napřímí. Hluk… Lapkové? Ne, to nejsou lidské zvuky, ale zvířecí a jdou odtamtud. Vyrazí tím směrem. To je… Ještě pár kroků a uvidí bílého koně a kolem něj smečku šedých přízraků. Zdá se, že dostali zálusk na koňské maso. Zakřičí a uvědomí si, že má jenom meč. Vlci s vyceněnými zuby se přeskupí, ale to už kůň zasáhne jednoho vlka a hned na to druhého. Proběhne mezerou, kterou vytvořil zabitím dravých šelem. Stane po boku člověka. Vůdce smečky znejistí, potom zmizí i s ostatními jako by tu nikdy nebylo.
„Děkuji za záchranu.“
Radoslav vytřeští oči. „Ty… Ty mluvíš!“ vykoktá, když konečně najde hlas.
„Proč bych nemohl?“
„Jsi kůň.“
„No a? Kam máš namířeno? A mohl jsi vzít oheň. Vlci se ho bojí.“
„Kdybych tušil, že tu najdu koně, který je v úzkých, vzal bych ho.“
Kůň do něj šťouchne. „Naskoč.“
Pro Radoslava je to divné, ale vyskočí na koně a chytí se hřívy. Kůň vyrazí k jeho tábořišti, kde ho osedlá a připevní vaky.
„Jedeš do města na trh?“optá se ho bílý kůň jako by nic.
„Včera mi lapkové zabili koně, chci koupit jiného.“
Kůň chvilku mlčí. „Koně už máš. Odvděčím se ti. Pojedeme na západ.“
„Dobře.“ Nezajímá ho, že už je to další tvor, který ho posílá na západ. Dorazí do města, kde se Radoslav zásobí se. Druhý den vyrazí na západ. Krajina se pomalu mění v divokou, až projíždí hustým lesem s větvemi tak propletenými, že tvoří baldachýn, přes který sluneční paprsky neprostoupí.
„Konečně je ten les za námi. Podívej se, tři hory! Tam prý potkám někoho zajímavého.“ Už dávno mu nepřipadá divné, že mluví s koněm, naopak je rád, že má s kým prohodit slovíčko.
„Království tři hor.“
„Ano. Vypadá to zvláštně.“ Podivuje se třem horám.
„To je.“
„Víš, o něm něco, bratříčku?“ optá se.
„Jen to, že mu vládne král, který má tři syny. Je to prostě království jako každé jiné. Pojedeme?“
„Jistě.“ Pobídne ho a oba vyjedou vstříc prazvláštním třem horám, které vypadají, jako by je někdo v půli odřezal. Neprojedou přímo horami, ale minou je a Radoslav si všimne, že cesta, která přes ně vede je zarostlá. Už se chce na tu zvláštnost optat, když dojedou k zvláštní hoře. Není tu žádná cesta, jen palouk se zurčícím pramínkem vody. Seskočí a zahledí se na bratříčka. Zvykl si ho tak oslovovat. Ten přistoupí k hoře, napřáhne nohu a třikrát do ní udeří. Skála se zachvěje a potom se otevře.
„Pojď dál, Radoslave.“
„To… To… Je úžasné!“ řekne a vstoupí dovnitř. Světla kolem jeskyně se rozzáří. „Proč?“
Bílý kůň si lehne na slámu a zadívá se na člověka, který ho zachránil. „Řekl jsi, že chceš potkat někoho zajímavého, ne?“
„To ano, ale jak to víš?“
„Není to jedno? Možná ho najdeš právě tady nebo chceš najít něco jiného?“
Radoslav sebere deku z truhly a rozprostře si ji vedle svého bratříčka. Položí se a hlavu si opře o koňský bok. „Ne, máš pravdu, i když upřímný jsem nebyl. Jsem nejstarším, ale nakonec jsem získal jen knížectví. Utekl jsem ode dvora a vyrazil hledat.“ Odmlčí se.
„Koho? Nepřítele, přítele nebo lásku?“
„Přítele a snad i lásku. Věříš v lásku, bratříčku?“
„Ano, věřím.“
„To jsem rád.“ Mlčí, váhá, až usne. Nad ním bdí bílý kůň. Když se probudí, zadívá se do moudrých koňských očí a pokračuje v rozhovoru. „Líbí se mi muži,“ přizná se. „Je to špatné?“ zeptá se po chvilce, protože bratříček mlčí.
„Ne, to ne,“ odpoví a Radoslavovi se uleví. „Chceš skutečnou lásku nebo…“ Dál nic neřekne a čeká.
„Pravou samozřejmě. K čemu ta falešná, která vydrží jen krátce? Přál bych si mít někoho, s kým zestárnu, jenže kde někoho takového hledat?“
„Najdeme. Jdi k té truhle a vezmi si šaty, které jsou na vrchu.“
Radoslav ho uposlechne a vytáhne obyčejné šaty s parukou a k tomu páskou přes oko. Tázavě se zadívá na bratříčka, ale pod jeho upřeným pohledem se oblékne. Zatočí se.
„Výborně. Jdi do královského paláce a hledej službu u zahradníka. Neboj se toho a nic neříkej, naslouchej.“
„Ale když…“
„Chceš najít lásku skutečnou nebo falešnou?“
„Jak se tak můžeš ptát? Samozřejmě že skutečnou.“
„Tak jdi a udělej, co jsem si ti řekl.“ Vstane a popostrčí ho hlavou ke vchodu.
Radoslav ho poslechne a vyrazí k zámku. Hned zajde za královským zahradníkem.
„Co s tebou?“ řekne zamračeně zahradník. Je mu ho líto, protože je němý a k tomu nijak hezký. „Víš co, uvij kytici a uvidíme.“ Dívá se, jak obchází záhony a střihá květiny. Zakroutí hlavou. Vypadá to, že se vyzná, ale to ještě neznamená, že umí uvázat kytici. Na to člověk potřebuje cit! A královna miluje zámek plný vonících květin stejně jako její nejmladší syn.
„Ba ja ja!“ řekne Radoslav a podá kytici zahradníkovi.
„Hm…,“ zabručí vrchní zahradník. Je krásná a tak nějak zvláštně uvítá a tady… „Pojď.“ Vezme kytici a za ním vyrazí Radoslav. Když stanou před královnou, podá ji kytici. Ta na ní pohlédne.
„To není tvá práce, mistře. Kdopak ji vázal?“ Podá dvorní dámě kytici, která ji vloží do překrásné broušené vázy.
„Tady ten. Přišel ke mně ráno, bylo mi ho líto, ale umí krásně vázat.“
„Jak pak se jmenuješ?“ zeptá se ho královna.
„Ba ja ja!“ odpoví Radoslav.
„Promiňte, má paní, je němý,“ rychle odpoví zahradník, aby se královna náhodou nerozzlobila.
„Chudák. Dobře, přijmi mi ho a ať takovou krásnou kytici uváže každé ráno.“
„Ukloň se!“ zatahá ho za rukáv vrchní zahradník. Radoslav se hluboce ukloní a královna se překrásně usměje, když se dveře rozletí a dovnitř vpadne nádherně oblečený mladík. Tvář má rozjasněnou.
„Mami, to je krásná kytice! Kdopak ji vázal?“
Radoslav se jen kouká na krásného mladíka. Je to, jakoby se jeho sen zhmotnil. Vlnité zlatisté vlasy, modré oči a tvář anděla. K tomu nádherné tělo.
„Tady nově přijatý zahradník, princi.“
Princ! Je krásný, pomyslí si Radoslav a hluboce se ukloní.
„Uvaž mi stejnou, ano!“ Políbí královnu na tvář a odejde.
Zahradník s Radoslavem se ještě jednou ukloní a odejdou. Radoslav zatahá zahradníka za rukáv a naznačí, kdo to byl. Udiví ho smutný zahradníkův úsměv.
„Uvaž kytici, ty Bajajo. Jednou se to možná dovíš.“ Radoslav uváže kytici z těch nejkrásnějších květin v zahradě a zaváže ji obrovskou mašli.
„Je krásná, běž mu ji dát.“ Dívá se, jak odchází a ještě za chůze upravuje květiny. „Chudák malej,“ řekne smutně. Podívá se na svou kytici. Je taky krásná, ale pravdou je, že Bajajova kytice je daleko krásnější.
Bajaja předá kytici a stále se dívá do krásné princovy tváře.
„Je pěkná. Jak se jmenuješ?“
„Ba ja ja.“
„Cože? To je divné jméno.“
„Ba ja ja.“
Princ se zasměje. „Já se jmenuji Asen, Bajajo.“
„Ba ja ja.“
„Dobrá jdeme, Bajajo!“ Chytí ho za ruku a táhne na nádvoří. „Budeš mým sluhou.“
„Ba ja ja!“ přisvědčí radostně a aniž ví proč, udělá kotrmelec.
„Hezky! Budeš se dívat!“ Vezme meč do ruky a s připraveným zbrojnošem začne šermovat. Radoslav chvíli ho pozoruje a potom začne je napodobovat, čímž prince rozesměje, až přestane šermovat.
„Side, umí to lépe než ty!“
Sid se ukloní. „Jak myslíte princi.“
A tak najednou je Radoslav všude. Ráno přináší kytice královně a princi, podává listiny králi, jezdí s oběma staršími princi na lov a šermuje s mladším. Ale jeho nejdůležitější služba přichází v noci.
„Bajajo, pojď sem.“
„Bajaja.“
„Potřebuju po tobě maličkost.“ Radoslav přikývne. Pro Asena udělá cokoliv. „Potřebuji, abys něco pohlídal.“ Radoslav opět přikývne. „Tady budeš stát a nikoho sem nepustíš.“
„Ba ja ja!“ řekne radostně.
„Děkuji.“
Radoslav se ochotně postaví pře dveře a pozoruje chodbu. Netuší, co tam princ dělá a je mu to jedno, ale splnil by jakékoliv přání, které by v jeho očích spatřil. Až téměř k ránu se otevřou dveře a vyjde ze dveří princ. Usměje se.
„Děkuji.“
„Ba ja ja.“
Polibek na tvář ho vyvede z rovnováhy a omámeně jde do zahrad, aby jako každé ráno uvil kytici. A tak to chodí skoro noc co noc, aniž ví, co princ v místnosti dělá. Jednoho odpoledne lenoší ve voňavé zahradě a přemýšlí o princi, když obloha se potáhne mraky a zaduje silný vítr. Posadí se a chce odejít, když mračna zmizí stejně rychle, jako se objevila.
„Oh bože, je to tady! Chraň Bůh království!“
Radoslav se otočí k zahradníkovi, který běduje s rukama sepnutýma a vzhlíží k nebi bez jediného mráčku. Naznačí mu, co se stalo. Vrchní zahradník těžce vstane. „Ty to nevíš. Pojď.“ Vede ho k zahradnímu altánku, kde většinou vážou květiny. Vše odsune a přinese dva pohárky a karafu, čímž Radoslava udiví. „Divíš se? Tohle si schovávám právě na tuhle příležitost. Napij se. Taková strašná zpráva. Stalo se to před dvaceti roky. Právě se narodil princ Asen a království slavilo. Přesně jako dnes se zatáhlo a zadul strašný vítr. Všechno pohaslo. Nikdo si toho nevšímal, až do doby než se donesla zpráva, že u tří hor se usídlil drak!“ s tím si nalije další pohárek a na jeden zátah vypije. „Ty tři hory nevypadaly jako dnes, byly vysoké, porostlé stromy. Proto se jmenuje království Tří hor. V té době, kdy se tam usídlil drak, hory se změnily. Jako by půlku z nich někdo sežral. A víme, kdo to byl! Drak! Drak začal pustošit království a náš laskavý král se rozhodl s ním zatočit, jenže vojsko se rozuteklo sotva vojáci zaslechli draka. Král ovšem neutekl a uviděl draka. Nebyl jsem tam, ale když se vrátil od draka, byl smutný. Drak zmizel, jako by tam nikdy nebyl. Po čase jsem zjistil, že za to, že odletí, mu dá prince. To bylo před osmnácti léty.“ Napije se a dívá se na stůl. „Princ Asen. Počkej, kam běžíš!? Bajajo!“
Radoslav utíká palácem a všímá si, jak mizí květiny, vlajky a všechno se potahuje černou barvou. Vtrhne do princovy komnaty.
„Bajajo!“ vykřikne Asen.
Radoslav se dívá, jak Asenova oblíbená modrá barva zmizela a nahradila ji černá. Sluší mu to ještě víc, pomyslí si. Usměje se, rozhlédne se, chytí tři polštáře, potom meč a začne do nich zuřivě sekat. Asen se usměje, ale potom zvážní. Obejme ho.
„Není záchrany, Bajajo.“ Otře si slzy, zadívá se na rozcupané polštáře. „Děkuju, ale království má přednost.“
Radoslav vyběhne z komnaty, jako by ho honila příšera. Mine stráž a běží, seč síly ke skále. „Bratříčku! Bratříčku!“ volá a buší na skálu. Ta se najednou otevře a on vklouzne dovnitř. „Bratříčku, zachráníme Asena, prosím.“
„Má krále a vojsko.“
Radoslav se zastaví. „Miluji ho. Je tak hezký.“
Bílý kůň se na něj dívá moudrýma očima. „Lehni si, ráno moudřejší večera.“ Radoslav rázuje po malé jeskyni a i když nakonec ulehne na deku, sny nepřicházejí.
„Nemohu spát,“ přizná.
„Tolik ho miluješ?“
„Jak vlastní srdce. Udělám pro něj cokoliv.“
„Spi nebo budeš unavený.“
„Dobře, bratříčku.“
Ráno vyskočí a rozhlédne se. „Pospěš si! Nemám zbraně a–“
„Otevři truhlu,“ přeruší ho kůň.
Radoslav se vrhne k truhle a údivem otevře ústa. Záře, která vychází ho, oslepuje. Nakonec vytáhne červený šat vyšívaný zlatem, lesklý kyrys a přilbici s červeným ohonem. Je tam i meč s křišťálovou hruškou. „To je nádhera bratříčku.“
„Obleč se, je nejvyšší čas.“
Radoslav se obleče a vše mu opadne jak ulité. Nakonec si nasadí na hlavu přilbici, která mu zakrývá obličej. Nasedne na koně a vyjedou ze skály. Cvalem dorazí na začátek cesty k horám. Mine krále i jeho svitu a vjede dovnitř. Netuší, co má čekat, proto zpomalí a postupuje opatrně. Najednou se kůň vzepne, protože zem se zachvěje, nebe potemní a kolem nich se prožene vichřice. Vyrazí kupředu, vytasí meč a najednou se zastaví. Před ním leží princ v bezvědomí, ale co vzbuzuje jeho největší podiv je drak. Má tři hlavy, statné tělo s dlouhým ocasem. Jedna hlava je zelená a od tlamy se ji vznáší lehký zelený obláček. Prostřední hlava je s rohem bílá a kolem sebe šiří mlhu. Jeho pohled nevěstí nic dobrého a třetí hlava s dlouhou hřívou se kmitá sem a tam a občas se objeví ohýnek.
„Hele, další potrava! Sem s ní!“ zařve červená hlava.
Radoslav málem, že nepřijde o uši.
„Je starej,“ zavrčí zelená hlava. „Tamten je mladší, má křehčí masíčko, bude se lépe konzumovat.“
„Otravný rytíř, co si myslí, že nás porazí a ticho!“ zařve prostřední hlava.
„Jíst! Starej!“
„Vidíš, co mám za problémy?“ obrátí se k Radoslavovi prostřední hlava. „Hele, co se posadit a vyjednat mou i tvou budoucnost?“
Radoslav si připadá jak ve snu. Neměl ho zabít? „Zabiju tě!“
„Hurá!“
„To je otrava,“ řekne zelená. „Další rádoby zabiják.“
„Ticho!“
„Bojuj!“ vykřikne Radoslav. Přece jen zabít neozbrojeného, i když hrůzostrašného draka, není žádný hrdinský čin.
„Jo hurá! Bude svačina!“ Z obrovské tlamy vyplivne oheň.
„Otrava,“ zabručí zelená. „Je starej, tuhej a vypadá nechutně.“
„Počkej! Oklamali nás!“
„Eh, cože?“ Neměl s ním bojovat?
„Jo, dodávka není panic.“
Radoslav zůstane koukat. „Pa… nic?“
„To je otrava. Měl sex. Je prošlej,“ objasňuje mu zelená hlava.
„Nevadí, sníme!“ vyprskne červená.
„Prostě nedodrželi slovo, my jo.“
Radoslav se to snaží pochopit, i když stále nechápe, proč s tím drakem nebojuje. „Tím chcete říct, že… Jsi drak!“ Konečně mu dojde, že je to škodná, s kterou se nebaví, kterou se musí zabít dříve, než začne škodit mírumilovným lidem. Vytasí meč.
„Dneska opravdu nikdo nedrží slovo,“ zabručí znechuceně sněhobílá hlava s rohem na čele a zvedne packu. Položí ji na prince. „Ještě krok a je z něj mastný flek do polévky.“ Radoslav se v duchu prokleje. Co teď? „Tak dáme řeč?“
„Hrr zabít! Jídlo, chceme jídlo!“
„No, neškodilo by něco malého na zoubek, ale je prošlej. Nesnáším použité zboží.“
„Ticho. Poslouchej, pustíme prince, stejně jak říká Jedovatice, tak je to použité zboží, a ty půjdeš místo něho.“
Zemřít místo Asana? Klidně. „Dobře.“ Potom draka nějak zabije.
„Máme kuchaře!“ zařve ledově klidná bílá hlava draka.
„Je to rytíř, ne kuchař.“
„Sníme ho,“ prohlásí nadšeně ohnivá hlava. „Hezky ho pomalu připečeme. Něco můžeme uložit k ledu na pozdější dobu. Nohy například, ty má svalnaté.“
„Ne a dost. Už mám dost té jednotvárné stravy.“
„Pche to je tím, že tvůj otec byl příliš změkčilý,“ rejpne si do něj Jedovatice.
„Nebyl! Tak co, bereš?“
„Nic jiného mi nezbývá,“ zabručí nerad Radoslav. Dřív než by setnul hlavy, z prince by byl skutečně mastný flek. Seskočí z koně. „Běž, bratříčku, odvez prince do bezpečí.“ Jde k velkému drakovi. Má strach, že ho slupne jak malinu, když se dívá na ty obrovské tlamy.
„Takže já se jmenuji Zimnice. Ta zelená hlava je Jedovatice a po levé straně ta červená hlava je Ohnivák. Tady ho máš, a kdyby sis to chtěl rozmyslet…“
„Dodržím slovo.“ Vezme prince do náruče a odváží se ho políbit. V tu chvíli princ otevře oči a obejme ho. „Udržíte se na koni, princi?“
„A–ano. Kdo jsi?“
„Hezky konzervuji.“
„Konverzuji,“ opraví ji Zimnice.
„Sníst ho!“
„Jednou mě z něj klepne,“ zabručí Zimnice. Bedlivě sleduje, jak princ bere otěže a ujíždí. „Tak konečně je pryč. Takže co s tebou?“
„Jídlo!“
„Je tuhej! Blbý výběr,“ pronese lakonicky Jedovatice. „Umí tak jedině mávat železem, ne udělat něco dobrého.“
„Náhodou–“ začne namítat Radoslav. Neví, zda se má začít bát nebo bavit. Ty tři hlavy jsou prostě úžasné i přes jejich hrůzostrašnost.
„Tak se předveď! Tam máš tři ovce. Jestli nám bude chutnat, přežiješ, jestli ne, jsi náš zákusek místo toho nedomrlčete.“ Otočí se a švihne ocasem. Radoslav za drakem zpozoruje tři zardoušené ovce. „Radil bych ti přidat do kroku. Všechno co potřebuješ, je v jeskyni.“
„Vyzná se,“ zabručí neochotně Jedovatice, když pozoruje Radoslava.
„Dělá to dobře!“
„Bude to brzy?“
„Proč vlastně říkáte, že král nedodržel slovo?“ Krásný oblek si svlékl a je jen v látce, kterou našel.
Ohnivák tiše slintá nad tím chodícím masem. „Nebyl panic!“ vysvětlí mu s jasnou představou, co s dotyčným se dá udělat.
„Ticho! Vysvětlím ti to. Takový drak je velký a jasně, že máme pořád hlad.“
„Skoro, nepřeháněj. Jsi tlustý,“ řekne Radoslav, přestože nemá představu, kolik vůbec tlustý nebo hubený drak váží.
„Ty jsi tlustá!“
„Mám hlad!“
„Myslí na něco jiného?“ zeptá se Radoslav na adresu Ohniváka.
„Je to omezenec.“
Ohnivák vykroutí dlouhý krk a ožene se po Jedovatici. Zimnice stačí jeho útok zabrzdit a dolů na Radoslava spadne pořádný červený rampouch, vzápětí další trochu zelenější.
„Klid, za chvilku si pochutnáme,“ snaží se je uklidnit Zimnice a přemýšlí, proč jejich matka byla tak přelétává a v době páření si nemohla vybrat jednoho draka a spustila se rovnou s třemi. Potom má mít takové sourozence. Brrr. „A klid, chci mu to dovysvětlit. Jenže zvěřina se nám občas přejí a tak vyrazíme do lidských království na přilepšenou. Uznej to. Jíst pořád to samé je hnus. No a v tomhle království nás nechtěli řádně krmit, tak jsme trochu si přilepšili sami pár ovečkami, hovězím i prasátkem. A oni hned, že jim ničíme království a tak podobně. Samozřejmě stačilo zařvat jako vždy a vojsko zdrhlo.“
„Utíkali, ani jsem nestihl nikoho sežrat,“ postěžuje si Ohnivák.
„Zbabělci to byli,“ odsoudí je Jedovatice a na zem skane slina, která vyhloubí dolík a zvedne se jedovatý mráček.
„Tentokrát zůstal král a já si řekl, že bychom mohli si polepšit. To víš, s těmi drápy vařit neumíme. Ještě tak opéct, ale Ohnivák párkrát samým nadšeným to přepískl a jíst uhlí to se nikomu nechce. Přepečené maso je hnusné maso, nejlepší je středně krvavé.“ Hlavy souhlasně kývají. Radoslav si uvědomuje, že sám tomu přikyvuje. „A tak jsem mu navrhl, že odletíme, království necháme v klidu a za dvacet let přiletíme–“
„Jsme tu krapet dřív.“
„Hrr, velký hlad!“
„–a dá nám jednoho z princů jako náhradu.“
„Buď bude vařit, nebo ho sežereme.“
„Byl mladej, dobrej!“
„Vařit určitě neuměl a byl použitej.“
„Jak použitej?“
Zimnice zafuní, až se okolí potáhne jinovatkou, načež Ohnivák automaticky foukne a hned je teplo jak v horkém parném dnu. „Měl milence! Uznej sežrat někoho takového? To už nemá tu správnou dobrou chuť. Jak se to říká, je příliš vyšťavený.“
„On s někým spal?“ Přestane porcovat kusy ovcí. V duchu si gratuluje, že se naučil na lovech i tohle. Princ a měl milence? Potom ho napadnou noci, kdy hlídal přede dveřmi a ráno z nich vycházel tak spokojený…
„Necítil jsi to?“
„Není to drak!“
„To má být nějaká vada?“ vyprskne, ale přitom si říká, kdo to asi byl. Miloval ho nebo naopak?
„Ale ne, Jedovatici neposlouchej, jinak se zcvokneš. Vypadá to zajímavě.“ Zamžourá na maso.
Radoslav mlčí, v hlavě obrovský chaos. Měl přece draka zabít, tak to přece chodí a místo toho tady vyvařuje hlavám, co se neumí na ničem shodnout. To bude takhle pořád? ´Mám hlad. Bude to k ničemu a Klid´ ho vzpamatuje. V noci by mohl zmizet, jenže co drak? Bude tu řádit nadále, i když podle něj by mohl pár kil shodit. Napíchne kusy masa na rožeň. Těm hlavám vařit je dřina. Jak je vůbec mohlo napadnout, že by princ vařil?
„Napadlo vás, že princové se neučí vařit?“
„Ty jsi a umíš to.“
„Prd umí. Napíchnout maso na rožeň umím i já,“ odfrkne si Jedovatice.
„Jídlooo!“
„Jak víte, že jsem princ?“
Hlavy na sebe zamžourají. „Víme,“ odpoví lakonicky Zimnice. „Popravdě jsme ani nepředpokládali, že bude umět, ale byla by to změna jídelníčku. Voní to hezky, možná neskončíš jako zákusek.“
„Já chci zákusek!“
„Velký zákusek.“
„Klid, nebo vás zmrazím!“ zařve Zimnice a okolí se potáhne silným sněhem. „Zase. Dokážou mě vytočit, nechápu to.“
Za to já jo, pomyslí si Radoslav. Zvláště Jedovatice by přivedla slabšího k šílenství. „Tak kde to mám servírovat?“
„Servírovat?“
„Sem s tím!“
„Tak prrr! Nebudete jíst jak v chlévě!“
„Hele, stále tě můžeme sníst, nevyskakuj si, jsi o dost menší!“ Radoslava ovane zelený dým. Zakucká se.
„No, později něco vymyslíme, dej to sem!“
Radoslav začne jednotlivé kusy masa házet. Trochu pálivé Zimnici, slabě okořeněné Ohnivákovi a silně Jedovatici. Jen doufá, že jim bude chutnat. Skončit jako zákusek se mu nechce, když ještě nepotkal svou lásku.
Trojité krk ho přesvědčí, že snad to ochutil dobře. Dívá se na hlavy, které se lehce komíhají ve vzduchu a dívají se na něj. Začíná mít strach.
„Bylo to dobré!“ pronesou všechny tři. Tři obláčky se smíchají a zůstanou ve vzduchu. Převalují se sem a tam a vytváří úžasnou barvu.
„My se shodly!“ řeknou všechny hlavy.
„Podruhé. Hm, maličkej, co by sis přál?“
„Já?“
„Kdo jinej? Vidíš snad tu ještě někoho jiného?“
„Slepej a chluchej.“
„Ale umí vařit, dobréééééé to bylo!“ zařve nadšeně Ohnivák.
„No…“ Co by si měl přát a proč to chtějí vědět?
„Nerozhodnej.“
„Klid, Jedovatice. Není to lehké něco vymyslet, ale má pravdu, že moc času nemáš. Meč, maličkej. Ten tvůj není špatnej, ale to párátko by nezabilo ani Úplavici.“ Tři páry oči se upřou na obláček. Radoslav s úžasem pozoruje, jak z obláčku se tvoří polodlouhý předmět, až nakonec vypadá jako meč. Stačí se sotva uhnout a u nohou má zapíchnutý meč. „Je tvůj, Maličkej.“
„Jmenuji se Radoslav.“
„Fajn, jdeme spát.“
Radoslav zvedne omámeně meč a dívá se na něj. Hruška je bílá a chladná, čepel červená do žluta a prostředkem se vine zelená nit. Nic podobného neviděl. Potom si uvědomí jedno. Drak si lehnul před vchod jeskyně, takže dostat se odtamtud nebude možné. Pak ho napadne, že by tím mečem mohl snadno draka zabít. Napřáhne meč, váhá a potom ho spustí k boku. Nedokáže zabít draka mečem, který pro něj ukoval. Povzdechne si a lehne si. Musí si rozmyslet další kroky. Jenže usne, aniž si všimne, jak a ráno ho probudí nadšený hlas.
„Přišla snídaně!“
Vzápětí na to.
„Vypadá staře, nebude moc tuhej? Zuby mám jen jedny.“
„Hm koninu jsem ještě nejedl.“
Neví proč, ale to slovo konina ho dokonale probudí. Vyletí z postele a zírá na draka a sněhobílého koně. „Bratříčku!“
„Bratříčku? Snídaně! Odkdy člověk má za bratra koně?“
„Hej, stůjte!“
„A proč?“
„Mám hlad.“
„Je starej, ale pro tentokrát… ho sníme!“
„Protože, protože… udělám vám guláš!“ zvolá vítězoslavně.
„Koňský guláš! Hurá!“ zařve Ohnivák.
„Ale ne! Zvěřinový.“
Drak se zastaví. „To bychom museli jít lovit,“ řekne Zimnice.
„Nechce se mi,“ odmítne Jedovatice a pozoruje koně. Je docela velký.
„Mám hlaad!“
„Skvělý zvěřinový guláš!“
Zimnice se zastaví, natáhne hlavu k Radoslavovi. „Hm… Říkáš skvělý?“
„Ano. Budete na něj vzpomínat ještě dlouho.“
Hlavy se začnou chechtat, roztáhnou obrovská křídla a vzlétnou. „Máš to mít! Protentokrát!“
Radoslav si oddechne. „Bratříčku, proč ses vracel?“
„A proč tu zůstáváš? Co je to za meč?“
„Sám nevím,“ řekne smutně. „Asan prý má milence.“ Bolí ho, ale když vybaví si jeho překrásnou tvář, pak mu to nevadí. Spíš by chtěl být na místě dotyčného a proč to nesplnit? „Věděl jsi to?“
„Je to princ,“ řekne kůň. „Pojedeme?“
„Ještě ne, slíbil jsem drakovi ten guláš. Má tři hlavy a každá mele to svoje. Nevím, co mám dělat, bratříčku. Prosím, poraď mi.“
„Těžko říct, ale dal jsi slib, ovšem je to drak. Škodí lidem. Měl jsi ho zabít hned.“
„A zabít Asana?! To ne! Miluju ho, to přece víš. Chtěl bych ho získat, být s ním místo toho neznámého. Líbat ho na rty a místo toho si tam hraju na němého! Tak si ho nezískám!“
„Ptal jsem se tě, co si přeješ. Zda lásku pravou nebo falešnou. Mám ti připomenout, co jsi mi řekl?“
„Ne to ne, ale jak ho získám?!“
„Nejdřív by ses měl zbavit draka.“
„Nemohu ho zabít. Mému meči se vysmál a zabít ho mečem, který mi darovali? Bylo by to nerytířské, špatné a…“
„Je to drak.“
„Vím, ale tak nějak se mi líbí. Zkusím něco vymyslet. Už letí.“
Obloha se zatáhne, vítr zaduje a mohutná křídla Radoslava doslova uzemní. Na plošinu přistane drak. Každá hlava má v zubech ulovené divoké zvíře. Zimnice shodí dolů kance, Jedovatice jelena a Ohnivák medvěda.
„To je jídla na týden!“
„To? Týden? Asi tak na hodinku, možná.“
„To tvoje bude staré!“
„Ale je velké, mám hlad!“ zavřeští v odpověď Ohnivák a na Jedovatici vyprskne oheň.
Zimnice včas zasáhne. „A takhle je to stále,“ postěžuje si Radoslavovi.
„Dost!“
Drak na něj upře tři páry oči. „Maličkej, moc si dovoluješ.“
„Srnce a kance udělám teď a medvěda hezky naložíme na pozdější zákusek a pak potřebujete zhubnout.“
Drak strne a vytřeštěně pozoruje toho človíčka, potom se začne prohlížet, že se hlavy do sebe zamotají. Radoslav se zasměje, i kůň vycení zuby v náznaku smíchu. „Jsi drzej!“ ozve se Zimnice, která se nakonec vymotala ze změtí, i když možná…
„Zadejcháváš se.“
„No…“
„Drzej! Dám si ho k obědu!“
„Mám hlad!“ vmísí se do toho Ohnivák, který se taky vymotal.
Zimnice neví, co má dělat. S odporem se ještě nesetkala. Pravda někdo občas na ně vzal vidle, ale stačilo dejchnout a bylo to vyřešeno. Jenže tohohle zmrazit nechce. „Udělej jídlo nebo sežeru toho koně!“ zvolá vítězoslavně.
„Dobrá, dobrá, už jdu na to!“
Všechny hlavy se spokojeně položí a zívnou. Radoslav rychle zpracuje zvěřinu a hodí ho do obrovského kotle. Vsadil by se, že včera tu nebyl, ale kdo ví. Za chvilku už to bublá. Pořádně to okoření. Vůbec najednou to tu vypadá jinak.
Čenichy se zachvěji, nasají do sebe vůní. První se zvedne Jedovatice a natáhne ke kotli krk, druhý je Ohnivák, kterému padají ohnivé sliny z tlamy. To Zimnice jen otevře oko a pozoruje Radoslava. Je šikovný a má tak trochu pravdu. Zhubnout by mohli, ale hlavně musí nějak dohlédnout na toho človíčka a zajistit si budoucnost. Popravdě ho už nijak nebaví pořád létat z království do království. Jednou by se ho mohli přestat bát a ukončit jeho život. Taky už ty oběti nejsou nic moc. Kde byly ty krásné časy, kdy jim předhazovali panny a panice, jen aby je nechali na pokoji – tedy jejich majetek! O tom dnes může jen snít. Mládež začíná se sexem příliš brzy.
„Máš nějaké království?“ zabručí.
„Nemám. Sice jsem starší, ale matka určila jinak.“
„Jinak?“
„Ano, ale nevadí mi to. Uvědomil jsem si, že bych se musel oženit–“
„Počkej, nechceš se ženit?“
„Kdo by chtěl toho ňoumu? Je starej a šerednej.“
„Jídloo!“
Zimnice s Jedovatici se znechuceně podívají na Ohnivici. Nač jejich matka myslela při páření, to nechápou. „A proč ne?“
Drak snad nikomu nic neřekne. „Mám rád muže.“
„Oh!“ Super! Odjakživa nesnášel uječené, uplakané ženské! Ty likvidoval hned, jak otevřely pusu. Jedovatice ani Ohnivák nikdy nic nenamítali. Pravdou je, že tenhle Maličkej je jedinej človíček, který zůstal v jeho přítomnosti déle než hodinu. To stojí za úvahu, i když je přidrzlej.
„Tomu dobře chápu a kde, že máš domov?“ začne nenápadně vyzvídat.
„Království bílého orla. Mám tam menší knížectví, na jihu.“
„Ach tak. To není zas tak daleko?“
„Pro mě i ano, i když netuším, jak dlouho se tam letí. Do čeho to dám?“
„Tam jsou misky.“
Radoslav rozdělí gulášek do třech obrovských misek. Jako první skončí Ohnivák, který se olizuje, až kam dosáhne.
„No…,“ začne Jedovatice, ale potom sklapne.
Radoslav si pomyslí, že ji nějak její jedovatosti došly. Možná je to opravdu dobré.
„Nebylo to špatné. Proletíme se,“ řekne syčivě Zimnice.
„Co?!“ zařve jak Jedovatice, tak Ohnivák.
„Proletíme se. Máš volno, Maličkej nebo jak se jmenuješ.“ Nekompromisně se zadívá na své sourozence. Je těžké mít takové sourozence, zvláště když mají jen jedno tělo. Někdy mu to dá práci je přesvědčit, ale většinou si dají říct.
„Volno?“
„Jojo, můžeš jít za tím ufňukancem, ale věř zkušenému, stojí za prd.“
„Je hezkej.“
„Mladej, křehoučké masíčko.“
„Hubenej, ubrečenej, a použitej!“ zvolá Jedovatice. „A žádné zkušenosti nemáš!“
„Mám a sklapni!“ Vznesou se.
Radoslav se za nimi dívá. Zdá se, že se hádají i ve vzduchu. Rozhlédne se kolem, potom mu padne zrak na hory. Už chápe jejich vzhled. Zřejmě musely se všechny pořádně pohádat a odnesly to hory. Tak co teď? Má volno, jasně pojede do paláce.
„Bratříčku, jsem rád, že jsi naživu. Bál jsem se o tebe.“ Naskočí na koně a vyrazí.
„Kam letěl drak?“ zajímá se kůň.
„Odletěl, i když nevím, proč jeho hlavy jsou tak divně pojmenovány. Stalo se něco?“
„Válka.“
„Ne!“
„Ano. Král sezval už všechny šlechtice.“
Radoslav mlčí. Po chvilce se optá. „A Asan? Co dělá?“
„Nevím, ale leží a král má starosti. Netuší, co je s drakem a k tomu ta válka. Zřejmě sousedé vycítili, že je tu drak a morálka není to, co byla. Král nabídl šlechticům, že jeho synové si vezmou jejich dcery, tak snad to pomůže. Byl jsem se podívat na protivníkovo vojsko, je dvakrát větší.“
„Mohu…“
„Chceš získat prince?“
„Ano. Je mi jedno, že někoho měl.“ Koník mlčí. „Miluji ho. Je tak krásný.“
„Dobře, ovšem nejdřív pojedeme na zámek.“
„Děkuju, bratříčku.“ Vyjedou k zámku. Ve své malé chatičce, kterou začal obývat jako zahradník, se převleče. Vyrazí do zámku.
„Bajajo, kde jsi byl?“
Radoslav se ukloní před králem a začne předvádět draka.
„Byl jsi u draka?“ Radoslav začne přikyvovat, potom stáhne obrus a začne mávat. „Odletěl? Skutečně?“ Radoslav začne opět kývat. „To je dobrá zpráva. Pošlu tam někoho. Mám velký problém.“ Zadívá se na Bajaju. „Jsme ve válce. Království rudé růže nás napadlo. Pozval jsem veškerou šlechtu, musíme je porazit. Postaráš se o palác za mé nepřítomnosti?“ Radoslav přikývne a poklekne. „Děkuju. Dnes jsi přinesl dvě dobré zprávy. Snad mi přineseš štěstí i ve válce. Nechci, aby můj lid trpěl vleklou válkou. Můžeš jít.“
Za dva týdny král sedí na koni v brnění a sleduje nepřítele. Otočí se. Je jich tak málo a protivník má tolik vojáku. „Za království. To co jsem řekl, splním a jedna z vašich dcer se stane příští královnou!“ Ozve se jásot a vyrazí na nepřítele, ale i přes udatnost začínají prohrávat, když najednou se na bojiště přiřítí rytíř na bílém koni v modrém šatě vyšívaném stříbrem. Lesklé brnění a přilbice září do dálky. Ale nejvíc jiskří meč, který drží v ruce a žhne jako oheň. Začne sekat napravo, nalevo a za sebou nechává haldy mrtvých. Zemdlení vojáci se postaví s novou důvěrou a začnou usilovně bojovat. Za chvilku opanují bojiště a dívají se na záda vojáků, kteří utíkají. Nad polem se ozve vítězný pokřik, ruce s meči třískají do otlučených štítů.
„Vzácný rytíři, jak se vám mohu odměnit? Vy… Zahnal jste i draka! Jak mohu poděkovat? Vrátíte se se mnou na hrad, prosím! Královsky vás odměním, ale počkejte, jste zraněn!“ Vytáhne kapesník a ováže drobnou ránu na paži.
„Já…“ začne a chce vyslovit své přání, když bílý kůň se vzepne a odběhne, ať Radoslav dělá, co chce. „Bratříčku! Stůj! Vždyť–“
„Chceš pravou lásku nebo falešnou?“ Zpomalí a jde krokem.
Tentokrát Radoslav mlčí. Chtěl by říct ano, ale na druhou stranu touží být s Asanem. „Nevím, nevím!“ zakřičí. „Rád bych byl s ním. Trápí mě to.“ Po chvilce mlčení pokračuje. „Ne, promiň, bratříčku, máš pravdu jako vždy. Co bych si bez tebe počal? Poslechnu tě. Co mám dělat?“
„Vezmi si šat němého a jdi do paláce.“
„Udělám to.“ Dojedou k jeskyni, kde se opět převleče a nádherný modrý šat uschová. Nechá tam i meč, který mu tak dobře posloužil.
Mezitím drak dosedne na horu a rozhlíží se. „Takže, když už jsem vám vysvětlil, co chci udělat, tak mi řekněte, co si myslíte?“ Zimnice se nadšeně rozhlíží krajinou. Líbí se mu tu. Jsou tu jezera, hluboké lesy a louky. K tomu to není jenom rovina, ale pěkné kopečky.
„Kopce a roviny a málo lesů a málo jezer a nelíbí se mi tu.“
„Blbost, ta krajina je perfektní.“
Zimnice se otočí k Ohniváku. Udiví ho její názor. „Myslíš?“
„Jo a okolní země jsou taky pěkné. Je tam spousta jídla.“
Ach jo, mýlil se, je to Ohnivák.
„Neměli bychom měnit zvyky. Škodí nám to. I když… Je pravdou, že by tu mohlo být všechno víc a země je tak prťava a lidi hubení a málo všechno… Tak dobře, uskrovním se, protentokrát, ale nepředstavujte si, že ustoupím pokaždé.“
Ohnivák vyprskne smíchy.
„Tak letíme nazpátek.“ Zvednou se a zakrouží nad krajinou. Lidé se před obrovským stínem přikrčí a pomodlí se.
„Tak jak bylo, Bajajo?!“ zeptá se král, když se vrátí z bojiště.
„Musím říct, otče, že jsi jako správce ho nevybral dobře. Pořád byl někde zalezlý a nakonec ochořel, takže jsme ho neviděli. Teď vypadá hůř než dříve.“
„Skutečně?“
Radoslav smutně přikývne a chytí se za krk. Tak rád by vyjevil, kdo je. Možná by na něj Asan pohlédl, jenže jak se má zamilovat do němého a k tomu šeredného?
„Všechno dobře dopadlo. Slíbil jsem, že se oženíte.“
„Já nechci!“
„Asane a dost! Všichni za mě i za tebe,“ zdůrazní, „bojovali. Splním královské slovo, jen netuším jak vám vybrat nevěsty. Všichni bojovali statečně, ale nebýt neznámého rytíře, prohráli bychom.“ Posadí se do křesla a natáhne ruku pro pohár.
Radoslav se plácne do čela, vezme královské jablko a potom naznačí házení. Hodí je a utíká, zvedne. Král se na to dívá.
„To je velmi dobrý nápad, děkuju ti. Zítra to oznámím ostatním.“
Druhý den ráno nechá si sezvat všechny šlechtice. „Milí přátelé, děkuju všem za pomoc. Bojovali jste statečně a byli jste mi oporou v těžkých dobách. Mám jen tři syny a tak jsem přemýšlel, koho zvolit. Pokud budete souhlasit, rád bych pozval vaše dcery na zámek k velkému plesu a mí synové budou házet jablkem, které vybere, která z nich se stane královnou. Souhlasíte?“
„Moudrá slova, králi a my je poslechneme.“
Král si oddechne. „V tom případě připravte vše k uvítání vzácných hostí, k plesu a po plese vás zvu k rytířským hrám. Můj nejmladší syn předá vítězi odměnu.“
Přípravy k plesu konečně skončily a tanečním sálem se procházejí dámy v krásných šatech. Vypadají jako květiny na jaře a mezi nimi Bajaja, který se směje, dělá kotouly, podává pití a bedlivě sleduje prince Asana.
O půlnoci se král zvedne. „Milí hosté, co jsem slíbil, to dodržím. Prosím, krásné dámy postavte se do řady.“
Vznikne zmatek, ale nakonec stojí všechny vedle sebe a s bušícím srdcem čekají na prince. Nejprve hází nejstarší Alan. Hodí jablko a to se kutálí rovnou k Bajajovi, který se smíchem mu šikovně uhne, a jablko se dokutálí k roztomilé blondýnce, která je nadšeně zvedne. Všichni zajásají, i princ, kterému se líbila už při představování.
„Sylvie, můj pane.“ Ukloní se a podá mu jablko. Princ jí podá ruku a král předá svému druhému synovi další jablko. Ten ho hodí a jablko opět se kutálí k Bajajovi a ten opět udělá kotoul a jablko změní směr k urostlé černovlásce. Princ se šťastně usměje. Žádnou jinou by nechtěl, než Titanii pojmenovanou po slavné válečnici.
Asan hodí poslední jablko směrem k dívkám. Tentokrát Bajaja neuhne a zvedne jablko. Klekne si a podává mu jablko, jenže princ Asan uteče.
„Co jsem slíbil, to dodržím,“ řekne těžce král, ale na Bajaju se nepodívá. Moc dobře ví, že slovo musí dodržet. „Prosím veselte se a zítra bude velký turnaj, kde princ Asan dá odměnu tomu nejstatečnějšímu.“
Bajaja jde za princem Asanem.
„Zmiz! Jak… jsi mi to mohl udělat? Jak?! Byl bych raději, kdyby to byla nejškareději dívka ze sálu.“
Radoslav je smutný, protože dobře ví, jak vypadá. „Bajaja!“ odejde, pak mu v očích zahoří. Chce získat odměnu, i když by nejraději získal tu nejsladší, jakou je možno. Bude bojovat a přizná Asanovi, kým je. Určitě až pozná i jeho skutečnou tvář, potom se do něj zamiluje!
Druhý den vyrazí k jeskyni. Má trochu strach, když stane před koníkem.
„Bratříčku?“
„Nač čekáš? Oděj se a osedlej mě. Pojedeme vyhrát a získat tvou lásku.“
„Děkuju, bratříčku!“ Obejme ho kolem krku. Uvnitř ho hřeje jas, že mu pomáhá. „Mám tě moc rád.“ Kůň mlčí a jen ho pošťouchne k truhle.
Radoslav otevře truhlu a vydechne údivem, protože šat je celý černý zdobený překrásnou výšivkou a zdobený rudými kameny. K tomu je i plášť podšitý kožešinou a zdobený taktéž výšivkou s kameny. „To je nádhera.“
„Nebyl jsem si jistý, zda se ti bude líbit,“ odpoví divně kůň.
Radoslav si toho nevšimne a obleče se. Nakonec vezme přilbici a meč. Vyjede z jeskyně a pospíchá za svou láskou. Přijede včas a postaví se vedle ostatních. Okamžitě na sebe strhne pozornost a to nejen nádherou výzbroji, ale taky tím, že na paži má připevněný kapesník. Král ho okamžitě pozná. To je ten, kterým ovázal ránu rytíři, který mu pomohl ve válce.
„Vzácný rytíři, nemusíš bojovat. Rád tě zde vedle nás uvítám.“
Radoslav vyjede před tribunu. „Ne, toužím po odměně z rukou tvého syna.“
„V tom případě hodně štěstí vám všem, stateční rytíři. Hofmistře, losuj pořadí.“ A tak jeden za druhým následuje souboj, až nakonec zůstane Radoslav a neznámý rytíř. Sedí vedle sebe, když najednou zaslechne.
„Kapitáne, je silný.“
„Připravte se.“
„Jasně, kapitáne.“
Radoslav si konečně prohlédne svého protivníka a jeho panoše, protože celou dobu se obdivně dívá na prince, který na tribuně září jak hvězda, i když ve tváři má smutek. Jistě má krásnou zbroj i koně, ale služebnictvo vypadá spíš jako bandité než cokoliv jiného. Mohl by být to pověstný Černý kapitán, co ho přepadl na cestě? Má ho obvinit? Ne, počká, až ho porazí a pak ho obviní ze zločinů, které páchá. Tím taky stoupne v Asanových očích.
„Poslední zápas! Rytíři, prosím nastupte k poslednímu souboji. Vítěz získá tuto krásnou zlatou čelenku zdobenou drahokamy.“
Radoslavovi je jedno, co získá, hlavně, když prince uvidí zblízka a bude se moci dotknout jeho nádherné ruky. Vyhoupne se na koně, vezme do ruky dřevěný oštěp. Odkluše na svou stranu, chce se otočit, když zaslechne křik. Ohlédne se a uvidí, jak jeho protivník už vyrazil. Dokončí obrat a vyrazí. Uvědomuje si, že všechny výhody jsou na straně protivníka. Vyrazí proti němu. Náraz je strašný a on se ocitne na zemi. Zatřepe hlavou a stáhne si přilbici. Postaví se. Utěší ho, že dokázal i srazit protivníka. Vytáhne meč, zablýskne se oheň s mrazem a jed jen slabě doplňuje souhru barev. S křikem proti sobě vyrazí. Výpad obrana střídají jeden sek za druhým. Radoslav netuší, jak bojuje dlouho, když nakonec ho srazí na zem. Ozve se nadšený křik. Princ Asan povstane se zardělými tváři.
Unavený Radoslav jde k tribuně.
„Tak to ne! Koruna je moje! Na ně!“ Převlečené služebnictvo rozmístěné už dříve na strategických místech vytasí zbraně. „Oberte je! Chtěl jsem jen odměnu, ale tohle bude daleko lepší,“ říká a jde k princi, který pevně svírá překrásnou čelenku. „Uhni se mi!“
„Neuhnu se,“ odpoví Radoslav. „Koruna je má!“ Nakloní se přes hrazení, vezme korunu a strhne mladíka k sobě a pevně ho políbí na rty. Ten se mu podvolí. „Jsou oba mí!“
„Sakra, naval sem korunu!“
„Nedám!“napřáhne meč. „Tentokrát tě nebudu šetřit!“
Oba dva opět začnou bojovat, ale i ostatní se vzpamatují. Boj je tentokrát rychlý a Černý kapitán pocítí na krku špičku meče. „Vzdej se, Černý kapitáne!“
„Cože?!“ ozvou se výkřiky ze všech stran.
„Zatkněte ho!“ vyzve král, protože boj začíná převažovat na stranu královských.
„Tak to ne!“ V posledním zoufalém činu se vysmekne kapitán zpod meče a začne utíkat. Za ním ostatní. Všichni se rozeběhnou za lapky. Na prostranství zůstane kromě jen pár diváků král a Asan. V tu samou chvíli se obloha zatáhne, zaduje ohromný vichr a na prostranství přistane drak. Asan omdlí a král zbledne. Ostatní se ztratí nebo se přitisknou ke zdím a strachy se krčí.
„Ahooj! Nebyl jsi v jeskyni a mám hlad!“ spustí Ohnivák.
„Šli jsme tě hledat. Zdravím králi. Máš hezké království,“ řekne Zimnice a obhlédne situaci. „I když ty lapky bys měl vymýtit.“
„Ty jsi měl…“
Zimnice na něj upře zrak. „Ano? Co?“
„Odletět!“
„Aha, jen jsem si někam zaletěl. Malý výlet do sousedního království.“
„Jak ubohé, špinavé a malé, k tomu začínají se zdi drolit, prostě katastrofa,“ spustí Jedovatice. „A to je ten, co jsme ho měli sníst? Nechceš si tu padavku vzít, že ne?“ Upře zeleně jedovaté oko na prince Asana.
„Vzít? Ubohý?“ Králi přechází z toho hlava.
„Byl jsem na tom stejně,“ ujistí ho Radoslav. „Dokáže ukecat i jalovou krávu, aby mu dala tele.“
„Dobré ne? Mí bratři nestojí za to, ale…“
„Jedovatice, sklapni. Letíme domů.“
„Vy tu nejste pro prince?“ zeptá se nebohý král, který netuší, co dřív.
Smích ze všech tři hlav ho moc nepobaví. „To nedochůdče? Urazil jsi nás, když jsi ho poslal, ale tenhle princ to napravil, i když to nerada říkám,“ přizná Jedovatice.
„Zabij ho, prosím,“ ozve se Asan, který se vzpamatuje a tiskne se k Radoslavovi. Ten neví, co dřív, ale hřeje ho u srdce, když se k němu tak tiskne. „Zabij ho a splním ti, co si jen budeš přát.“
Radoslav strne a vidí ho, jak se k němu tiskne v posteli, jak mu dovoluje všechno, o čem dosud snil. Napřáhne meč před sebe. Je to tak lákavé, tak svůdné mít, po čem touží.
„Chce nás zabít?“ ozve se Jedovatice.
„Myslím, že ano,“ odpoví Zimnice. „Podle něj jsme něco jako škodná v kurníku.“
„Hurá! Boj!“ zvolá Ohnivák. „Porazíme ho a potom sežereme! Je panic!“
Radoslav zrudne do krvava. „To není pravda!“ zařve a vrhne se na Ohniváka. Jedovatice se Zimnici se odchýlí, aby nepřekáželi. Slova „Hezké, ubohé, smutné, není špatné, se na to nedá dívat,“ se střídají, jak komentují souboj s jejich sourozencem. „Potřebuje se zlepšit,“ nasadí korunu tomu všemu snažení.
Udýchaný Ohnivák se ozve. „Co mi pomoct?“
„Hele to je tvůj spor!“
„No jo, ale když zabije mě, zabije i vás!“ odpoví vítězoslavně.
„Hm… Co ho nechat?“ navrhne Radoslavovi drak.
„Nazval mě…“
„Ježíš, jen kvůli tomu, že jsi neměl chlapa? No a? Tak si nějakého obstarej,“ doporučí mu Zimnice.
„To by musel být toho schopen, čehož není. Aspoň umí vařit, i když mohlo by to být lepší. Žádný hvězdičkový šéfkuchař to tedy není!“ řekne rezignovaně Jedovatice.
„Já…“ Radoslav si přitáhne Asana k sobě a mohutně políbí.
„Hezké, ale stále jsi panic,“ řekne nemilosrdně Jedovatice.
„Sklapněte!“ zařve Zimnice. „Měli bychom letět. Králi odlétáme z tvého království, hezké trávení.“ Upře modrý zrak na Radoslava. „Letíme. Seber prince a letíme. Bude ti aspoň zahřívat postel. Už nebudeš ten no… panic.“
„Počkej!“
„Chceš porušit slib, co jsi dal? Výměna sebe za prince? Tak zněla dohoda. Nebo jsi přesně jako lidé, kteří neumí držet slovo?“ Všechny tři hlavy se vztyčí a trpělivě čekají na verdikt.
„Ne. Půjdu.“ Otočí se k Asanovi. „Miluji tě, ale…“ Podává mu čelenku s jablkem v druhé ruce. Oba dva dobře ví, co tím chce naznačit. Prosím, dej mi ji, vrať a pojď se mnou. Znáš mě, víš, jaký jsem. Mám i druhou tvář, mnohem hezčí.
„Promiň, nepůjdu s tebou, i když…“ Zadívá se na draka. „Nech ho být, zabij ho a budu tvůj nadosmrti.“
„Nemohu, slíbil jsem to.“ Najednou pochopí, že víc miloval jeho krásu než jeho vlastnosti. Uleví se mu. Otočí se ke koníkovi, který tam trpělivě stojí. Přistoupí k němu, posadí se na něj, vezme do ruky otěže. Nachýlí se. „Škoda, že nejsi člověk.“ Kůň se zachvěje a pak prudce vyrazí.
Drak roztáhne křídla. „Už se nemusíš bát o své území, králi.“
„Udělal blbost, když ho sebou nevzal.“
„Jsme drakem, Jedovatice!“
„Hrrr na něj!“
„Někdy jindy, Ohniváku.“ Zimnice si to namíří k třem horám. Ví, že tam… Jak se vlastně jmenuje? Řekl, mu to? „Jak se jmenuje?“
„Naše náhradní jídlo? Nevím, je to jídlo.“
„Ten ubožák? Netuším, panic?“ navrhne klokotavě Jedovatice. „Není to jedno, stejně skončí…“
„Jako náš zákusek!“ dokončí vesele Ohnivák. „Hezky bojoval.“
„Bídně, potřebuje výcvik! Zařídím to, i když dobrej nikdy nebude, je to prostě bídný člověk s chatrným zdravím, co nic nevydrží. Není jako já!“
„Dobře.“ Ta má zrovna co mluvit. Kýchá a skučí jen při lehké minusové teplotě, natož při jeho pořádném vydechnutí. Bude je mít z krku, to stojí za ty malé útrapy. Zatím tady na něj počká. Rozhodně je rád, že se neukázal jako ostatní. Neomdlívá při pohledu na něj, mluví na něj a drží slovo. Popravdě za ty roky je unaven z Jedovatice a Ohniváka. Promluvit s někým jiným je slast. Prostě nechápe svou matku, na co myslela! Když už je skoro večer, zneklidní. Ten jeho mluvící koník vypadal schopně, tak proč tu ještě není? Že by přece jen nedodržel slovo? V tom, případě mu ukáže!
„Letíme!“
„Konečně ho sníme!“
„Moc masa na sobě nemá,“ upozorní ho Jedovatice. „Taky je starej, tuhej, mám jen jedny zuby!“
„Je panic!“ odsekne Ohnivák. Na to nemůže nic říct ani Jedovatice a tak drak se vydá hledat Radoslava.
Radoslav ujíždí rychle, potom koník sám od sebe zpomalí.
„Spletl jsem se, bratříčku. Myslel jsem, že ho miluji, ale on sám měl rád jen krásnou tvář. Nikdy by–“
„Jsi si jistý?“
„Ano. Jsem. Budu hledat někde jinde, bratříčku.“ Pohladí ho po šíji. „Pomůžeš mi?“ zeptá se nesměle.
„Pomohu,“ přisvědčí bílý kůň. „Brzy budeme doma. Co drak?“
„Nevím, ale slíbil jsem a popravdě nechce, aby si myslel, že jsem lhář. Nejspíš mu budu vařit do konce života.“
„Na něj! Naval korunu!“ Na cestu vyběhnou bandité v čele s Černým kapitánem. „Je naše! Jo naše!“ opakuji po něm loupežnicí jako papoušci. V rukách potěžkávají zbraněmi a mlsně si prohlížejí bohatý oděv a koně. Když připočítají k tomu korunu, potom to bude úlovek, z něhož budou žít několik měsíců.
„Nedám a korunu nemám. Vrátil jsem ji princi Asanovi.“
„Lžeš! Nikdo by nevrátil takovou drahocennost! Zabijte ho a seberte mu ji!“ rozkáže Černý kapitán. Začne boj, do kterého se zapojí i koník. Najednou Radoslav zpozoruje, že jeden z banditů mu chce zasadit smrtelnou ránu a skočí před koně.
„Nedám tě! Ne!“ Meč ho zasáhne a on klesne na zem, další rána zasáhne do krku koně.
„Náš kuchař!“ vykřikne Zimnice. Vzápětí se ozve mohutné trojí… „Zabijte je!“ Tři dechy se spojí, ale tentokrát je to drakovi fuk, že vypustil mohutné dechy, které vytvoří jednu kouli. Oheň se smísí s mrazem a jedem. Bandité ztuhnou v pozicích, v jakých je zasáhl dech.
„Hezká práce,“ pochválí sám sebe Zimnice.
„No, trochu ohně by neškodilo.“
„Musím říct, hezké sousoší,“ pochválí tentokrát společnou prací Jedovatice. „Co to vylepšit o zelenou?“
„Jej kuchař! Musíme ho zachránit než zařve!“ Zadupe a zhlédne na dvě těla. Radoslav se pohne a chce pohlédnout na svého koně, jenže místo koňského těla tu leží zraněný muž.
„Hele, jak to, že tu jsou dva?“ podiví se Jedovatice.
„Hlavní jídlo a zákusek. Dokonalá souhra na večeři,“ pokyvuje Ohnivák.
„Hlupáku, kuchaře nemůžeme sníst, i když vaří mizerně!“ řekne Jedovatice. „Stačí ten druhý! Může ho nám připravit na pomerančích.“
„Ne, prosím ne, je zraněný.“
„No právě, vykrvácí a bude chutnější,“ řekne nemilosrdně.
Radoslav se zvedne, a i když je zraněný, dotkne se těla. Uvědomí si, že není tak krásný jako princ Asan, ale zajímavý. Popravdě se mu strašně líbí a zná ho, když se dotkne bílých vlasů. Rychle utrhne kus plátna…
„On ho zachraňuje!“
„On je můj… přítel.“
„Sexuální?“ zeptá se zájmem Zimnice. „To sis našel dost rychle náhradu.“
Radoslav zrudne, potom řekne klidně. „Ano.“
„Oh, tak v tom případě uděláme výjimku.“
„Žádná výjimka!“ zvolají Ohnivák s Jedovatici. „Jsi moc útlocitný, po svém otci. Bude z něj polévka, když ne zákusek!“
„Já dám… Mlha!“ Drak se otočí k svému dechu, který se tam volně pohupuje. Drak na něj upře oči a začne ji formovat. V duchu si oddechne, protože volně pochybující jejich společný den, by je mohl snadno zabít. Na zem spadne nádherná bílá čelenka zdobená ohnivými a zelenými kameny.
„Slušná práce.“
„Krása.“
„Nevypadá zle, ale mohl jsi ji udělat hezčí, trochu víc zelených kamenů.“
Až jednou bude spokojená, potom asi se praštila do hlavy, řekne si Zimnice a otoč hlavu k těm dvěma.
Radoslav zatím ošetřuje neznámého. Hladí ho něžně po tvářích i vlasech. Nakonec neznámý otevře oči. Princ se zajíkne pod teplým hnědým pohledem. „Radoslav.“
„No konečně vím, jak se jmenuje. Nějak jsem si to nezapamatoval.“ Vzlétne, do každé z pacek chytí jednoho a za jejich mohutného křiku je přenese do jeskyně. Položí je uvnitř a jde si lehnout ven.
„Jsi v pořádku? Ty jsi…“
„Anraí. A ano, byl jsem koněm.“
„Já na tobě… promiň, brat…“ zasekne se, protože tohle není jeho bratříček. „Já…“
„Když ses přede mne postavil, zbavil jsi mě kouzla. Miluji tě.“
„Já…“
„Vím, protože jinak by kouzlo nezmizelo.“ Oba dva se políbí a stulí se do náruče. „Jsi zraněný?“
„Já? Ne vlastně ne.“
„Jak jste na tom?“
„Dobře, draku, vlastně proč se tak divně jmenujete?“
Zimnice, vedle které se nacpe Jedovatice a Ohnivák zírají. „Naše matka si myslela, že jsme saň. Když zjistila, že jsem drak, tak už jednu hlavu pojmenovala Jedovatice a mě Zimnice. Ohnivák měl štěstí.“ Zafuní nelibě Zimnice. „Tady máš pořádnou čelenku, za tamtu obyčejnou.“ Do Radoslavova klína se snese nádherná čelenka.
„Ta je nádherná.“
„No, mohla být lepší, ale Zimnice má mizerný vkus. Více zeleně–“
„Hele, neomdlel,“ podiví se Ohnivák.
„Skvělý postřeh, tupá palice,“ ocení Jedovatice.
„Ticho! Takže Radoslave, tady je náš plán. Zítra odletíme na tvé panství, kde budeme všichni bydlet.“
„Cože?!“ Představa on, Anraí a tři hlavy draka je neslučitelná s jeho představami o bydlení. Popravdě je děsivá!
„Ano. Nebojíš se nás, umíš vařit, máš panství, ideální. Budeme pěstovat ovce, ty máme moc rádi, vlnu budeš prodávat, peníze zinkasujeme.“
„Postavíme továrny na látky a peníze zase vrazíme do ovcí,“ pokračuje samolibě Jedovatice.
„Budeme mít dost jídla!“ řekne vesele Ohnivák.
Radoslav ohromeně naslouchá drakovu plánu. „To jako… nemyslíte váženě?“
„Naprosto. Takže co?“
Radoslav by draka nejraději poslal do háje. Podá mu ruku a utrhnou mu celé panství.
„Já bych souhlasil. A co tvůj poklad?“
Drak ztuhne, přimhouří oči a rozesměje se. „Fajn, prokoukl jsi nás. Už jsme je přestěhovali. Přece jen něco musíš investovat. Jsi chytrej, mladej.“
„Anraí, královský krejčí.“
„Cože?“ zvolá Radoslav. Prohlédne si překrásný oblek, i jeho chování je vznešené, mluva bezchybná. Prostě… nechápe to.
Anraí se začervená. „A kdo myslíš, že ti šil obleky?“
„Och, jsou… Vlastně je to jedno, protože tě miluji, ať jsi kdokoliv. Jak se stalo, že jsi skončil jako kůň?“ pohladí ho po tváři
„Neušil jsem dost rychle plášť pro čaroděje, tak mě zaklel do koně.“ Povzdechne si a políbí Radoslava na rty.
„Jen kvůli tomu?“
„Ano. Chceš se bavit o plášti?“
„Ne, jen toužím po tvých polibcích,“ přizná princ.
„Tak to ti rád splním.“ Políbí ho a pomalu svléká. Dívají se na sebe a vtiskávají do paměti obrysy svých těl. „Jsi nádherný.“
„Stejně jako ty.“ Líbají se, až ztrácejí dech. Těla se třou o sebe a sotva vnímají, kde jsou, nebo svá zranění. Touží po sobě a chtějí ukojit vášeň, která jim protéká žílami. Výkřiky se smísí do sebe a oni nazí leží na černém plášti. Hladí se, mlčí a vnímají jeden druhého i opět narůstající touhu, která jim pulzuje žílami. K ránu usnou.
Dovnitř nakoukne hlava, potom druhá a nakonec třetí.
„Jídlo!“ řve Ohnivák. „Zatraceně!“
„Hm… To je fakt v prdeli,“ ohodnotí dvě těla Zimnice.
Jedovatice obhlédne scénu. „Sakra, je už použitej. Už není panic, alespoň máme kuchaře.“
Konec
