Dva prstejčky
Na motivy Smolíček Pacholíček
Smolíček byl mladík, který od mala žil u jelena se zlatým parožím. Kdysi dávno ho jelen našel, když putoval obrovským lesem. Rodiče byli roztrhání vlky, ale malý chlapeček přežil. Vzal ho na parohy a odnesl ho do své chaloupky, že se o něj postará a bude mít i společnost.
Smolíček, jak ho začal přezdívat, jelikož měl při nalezení tvář od smůly, rostl jako z vody. Brzy pobíhal nahý po celé chaloupce, ale nejen tam, i venku, jak se narodil. Nic si z toho nedělal, jelikož daleko široko nebyla živá duše, když pomine jelena, svého opatrovníka a ten se rád díval na mladé tělo plné energie. Nikdo z lesních tvorů se neodvážil napadnout jelenova chráněnce.
Jen před jedním ho varoval a to byli Jeskyňáci, kteří žili hluboko v lese a po nocích dělali neplechu. Říkával. „Smolíčku, nikdy jim nesmíš otevírat, když tu nebudu, slibuješ?“
„Slibuju,“ odvětí Smolíček líbezně pokaždé.
Jednoho dne se jelen rozhodne, že musí zajít na trh. Brzy přijde zima a Smolíček nic na sebe nemá. Jemu to nevadí, ale Smolíček v zimě nesmí celý den do lesa a na palouk. Brzy by byl mrzutý jako minulou zimu. Taky je na čase ho provést do dospělosti. Už nemůže pobíhávat po lesích nahý, jak ho rodiče přivedli na svět.
„Smolíčku, kde jsi?!“ křikne, když vyjde z chaloupky.
„Tady!“ křikne ze stromu. Sjede z větve a stoupne si před jelena. Obdivuje jeho zlaté paroží, které se leskne, až oči přecházejí. „Mám něco udělat?“
„Kdepak, ale jdu na trh.“
„Trh?!“ vyjekne. „Mohu taky! Prosím, prosím!“ začne škemrat. Moc dobře ví, co to je, jelikož jelen mu odtamtud přináší mnoho věcí.
„Takhle nemůžeš.“
„Proč ne?“
Jelen si povzdechne. Měl to už udělat dávno, ale pořád v něm viděl malého chlapečka se smolou na tváři. Zatím už je to krásný mladík, který už ho pěknou řadu noci vzrušuje. Je na čase změnit pár věcí.
„Protože nemáš šaty a ty právě ti půjdu zaopatřit.“
„Šaty? Co je to?“
„To je něco, co lidé nosí stejně, jako já mám srst.“
„Aha. A potom budu moci s tebou na trh? A nezastřelí tě?“ Vzpomene si, jak mu říkal, že lidé loví v lesích zvěř. Co když se mu něco stane?
Jelen zavrtí hlavou. „Kdepak. Nepůjdu tam jako jelen, ale mám i druhou podobu, lidskou, ale často se do ní neměním.“
Smolíček otevře údivem pusu. Jeho jelen se zlatým parožím může být člověk? „Člo-věk?“ vykoktá.
„Ano, až přijdu z trhu, potom se proměním.“ Nakloní se. Smolíček ho obejme kolem krku. Jelen se vzruší z toho doteku. Vytrhne se mu a dvěma skoky zmizí v lese.
Smolíček se posadí. Jeho jelen a člověk. Jej, musí jít do domku, za chvilku bude noc. Rychle přejde do domku a zavře za sebou závoru, aby se dovnitř nemohli dostat Jeskyňáci. Posadí se do velkého křesla a vezme knihu, které mu jelen přináší. Začte se do příběhu, ale brzy mu víčka klesnou a kniha spadne na zem.
V tu dobu zjistí jeden z Jeskyňáků, že otravný jelen mimo domov. Už dřív zkoušeli se k lidskému mláděti přiblížit, ale jelen byl opatrný a na dlouho svého svěřence neopouštěl, ale tentokrát mu vítr pošeptal, že jelen odešel daleko. Rozhodne se pokusit štěstí. S větrem o závod dorazí na rozkošný palouček. Už ani neví, kolikrát seděl ve větvích a pozoroval dítě při hrách. Nejdřív ho chtěli sníst, ale jak rostl, jejich myšlenky se stočily úplně jinam. Teď se pokusí uskutečnit fantazie. Přistoupí ke dveřím. Rozhlédne se.
Smolíčku pacholíčku,
Otevři nám svou sedničku,
Jen dva prstejčky tam strčíme,
Jen co se ohřejme, hned zase půjdeme.
Zaprosí líbezně s jasnou představou, kam ty dva prstíčky strčí. Teď už jen, aby otevřel. Vsadí se, že si to jelen s ním pořádně užívá, tak proč by nemohli i oni? Líbezným hláskem opět zaprosí.
Smolíček se ve spánku zavrtí. Kdopak to tak krásně volá a prosí?
Jeskyňáci! Jelen povídal, že mají krásné hlasy, ale takhle? „Je léto!“ odpoví.
Jeskyňák zakleje. „Ano, ale jsem promočený, zkřehlý. Jen se ohřeju, dva prstíčky mi stačí.“
Smolíček má dobrou duši a je mu líto, že někdo musí mrznout, když on je v teple. Váhá, ale potom řekne. „Nepršelo!“
„Tůňka je hluboká a voda ledová,“ zaprosí. „Spadl jsem do ní, když jsem se nakláněl.“
„Jezírko má vodu akorát, není to tůňka.“
Jeskyňák opět zakleje. „Sakra, tak otevři, abych ti mohl do zadku vrazit ty dva prsty!“ zařve znechuceně, protože neví, čím by ještě mohl argumentovat.
Smolíček vytřeští oči. Prsty v zadku?! „A proč?“
Jeskyňák zavyje. Málem, že se tu neudělá při představě, jak si to ve světnici se Smolíčkem rozdává. „Protože to chci!“
Smolíček přemýšlí. Potom vyjde nahoru do podkroví a zadívá se ven. Hm, nevypadá nijak hrůzostrašně a je jen jeden. Sejde dolu a pootevře. Mezi dveřmi se objeví dva dlouhé prsty. „Stačí?“
„Je to lepší, ale kdybys mě pustil dovnitř, mohl bych udělat daleko víc.“
„Víc?“
„Jistě, víš to, co děláte s jelenem.“ Smolíček se zatváří nechápavě. „Jsem daleko lepší než on, taky se vsadím, že ho mám většího než on,“ zkouší ho ukecat k sexu. „Když mě pustíš, můžeš je porovnat.“ Mlsně se olízne. Už se nemůže dočkat, až bude uvnitř. Ještě kousíček…
„Většího?“
Jeskyňákovi se protočí oči. To je tak prostoduchý nebo co? „Hele, já ho prostrčím škvírou a ty se rozhodni.“ Vytáhne prsty a strčí mezi dveře pořádný klacek. Jen doufá, že Smolíček v stejnou dobu nezabouchne dveře. Smolíček se zvědavě dívá na velký úd s naběhlou špičkou. Je podobný jeho, jen velký, když pomine rána, kdy vypadá úplně stejně.
Jeskyňákovi se ulehčí, že dveře ještě nezavřel. „Tak co, nechceš ho vyzkoušet?“
„Tak jo.“ Otevře dveře, vtáhne dovnitř Jeskyňáka, který nic nestihne udělat. „Co mám dělat?“ Jestli jelen má stejný, netuší, ale jestli se dokáže změnit v člověka, potom by mohl pro změnu umět něco on.
„Ehm co?“ Nenápadně se rozhlédne, ale jelen nikde. Co kdyby vítr lhal. „Pro začátek ho hezky vezmi do pusy,“ poručí mu.
Smolíček přikývne. Vždy se rád učil, a když jelen něco řekl, udělal to. Poklekne a vezme ho do pusy. Jeskyňák skoro zařve nadšením. Je tak blízko. Jakmile si Smolíčka osedlá, bude jeho. Pak by mohl ho vzít k ostatním Jeskyňákům.
„Dělám to dobře?“ zachuchlá nejistě Smolíček, protože Jeskyňák vydává divné zvuky.
„Ó moc, dobře,“ ujistí ho Jeskyňák nadšeně. Smolíček přitvrdí tempo. Začíná se mu to líbit. Představí si svého jelena jako člověka a jak před ním klečí. Přesně tak. Už se nemůže dočkat, až ho překvapí tím, co se naučil. Jeskyňák se mezi tím svleče. Nehodlá odtud vypadnout a tuhle noc si užije. „Hezky to spolykej a hraj si s varlaty. Pěkně je prohněť. Mám to tak rád. Přesně, jsi učenlivý.“
„Snažím se.“ Špičkou jazyka olízne naběhlý žalud, zakmitá po něm a opět si ho zasune hluboko do pusy.
„Už budu, počkej!“
„Co je?“
„Bylo by škoda poprvé to udělat jen tak. Hezky si klekni na čtyři a já ti ho strčím do zadku.“
„A neměly být jen dva prsty? Zdá se mi velký, než aby se do mě vešel.“
„Jistě nejdřív dva prstíky, potom ti ho tam dám. Bude to!“ dupne. Smolíček klesne na čtyři. Zvědavě vytočí hlavu, aby viděl, co Jeskyňák bude provádět. Dostane strach, když vidí, jak se chystá do něj strčit penis. Cukne sebou, ale Jeskyňák ho drží pevně. Zapře se a pronikne do zadničky. Vyhekne, když je uvnitř, zatímco Smolíček zařve bolestí. Zazmítá se, ale ruce ho drží pevně a Jeskyňák v něm řádí, jako nikdy jindy. V hlavě si promítá, jak nahý Smolíček si hraje na palouku, jak leží s vystrčenou prdelkou. Přiráží do něj se vší sílou a sténá slasti, zatímco Smolíček se snaží zpod něj osvobodit.
„Už jsem!“ vykřikne a vylije se do něj. Lehne si na mladé tělo. Konečně obelstil jelena a ojel jeho pěknou hračku. Jenže to se už Smolíček vzpamatuje, popadne Jeskyňáka a vyhodí ho ven. Ten udiveně kouká na zavřené dveře.
Zabuší na dveře.
„Vypadni!“
„No tak jen dva…“
Smolíček vezme vědro vody, otevře dveře a Jeskyňáka skropí vodou. Ten zařve a začne mávat rukama. Rychle zmizí v lese. Smolíček se opře o dveře. Má toho dost. Sáhne si na zadek. Má pocit, že ho má vejpůl. Dobelhá se do postele, zachumlá se mezi peřiny. Jelen měl pravdu. Už nikdy Jeskyňákům neotevře.
Třetí den uslyší jelena, jak mohutně troubí a dává znát, že pán lesa je nazpět. Otevře dveře, vyběhne ven a skočí jelenovi kolem krku. Očima pokukuje po velké torbě na jelenových zádech.
„Pro tebe.“ Jelen si nechá sundat vaky ze zad. „Mělo by ti být to dobré.“ Očima hltá překrásnou postavu. Chyběl mu ten pohled. „Ale je to jenom na ven. Uvnitř nemusíš nic nosit,“ hned otočí, aby nepřišel o krásný pohled.
„Jak si přeješ.“ Ošije se. Má pocit, že se něco změnilo a jelen se na něj dívá trochu jinak.
„Dobrá. Všechno v pořádku?“
Smolíček se začervená, když si vzpomene na Jeskyňáka, ale mlčí. Nechce, aby jelen věděl, že porušil jeho příkaz. Obleče se a nakrucuje se v jezírku. Potom obejme jelena kolem krku a dá mu pusu. „Moc děkuju.“
„To nic. Je už pozdě, jen obejdu les a přijdu, zatím se najez.“
„Ano.“ Přikývne celý šťastný. Ve světnici shodí oblečení a uloží je do truhly ke knihám. Cítí se lépe než v oblečení, i když je krásné a padne mu. Připraví si jídlo a potom se usadí do velkého křesla. Takhle ho jelen zastihne. Zálibně ho pozoruje a opět pocítí vzrušení. Je na čase vše změnit, tedy pokud Smolíček bude chtít. Nijak nebude naléhat, pokud se mu to nebude líbit.
„Něco jsem ti slíbil, když jsem odcházel.“
Smolíček odloží knihu. Zadívá se na jelena, na jeho paroží. Je tak krásný. Když byl malý, fantazíroval, že je jeho otcem. Přál by si to tehdy. Ovšem po návštěvě Jeskyňáka začíná cítit něco víc. Zrozpačití. „Že se změníš v člověka.“
„Ano, chceš, abych to udělal?“ zeptá se laskavě.
„Jistěže. Netušil jsem, že máš takovou moc.“
„Tu má vždy pán lesa,“ odvětí a s těmi slovy se promění v statného muže s malými růžky na čele. Smolíček si ho prohlédne. Je daleko větší než on a pak sklouzne ke klínu. Nezajímá ho tmavohnědé oči, vlasy barvy ořechů nebo statná postava, ale úd. Vypadá normálně, ale jeho vypadá taky jinak, než když je vzrušený. „Tak co?“
Smolíček k němu vzhlédne. Touha zažehnutá Jeskyňákem se v něm vzedme, ale potom pohasne. „Vypadáš, no jinak,“ usměje se. Vstane a přejde k němu. Obejde ho jako kupec kobylu na trhu. Vyklouzne mu. „Jsi hezký.“
Jelen je překvapený. To zrovna nečekal, ale potěšilo ho to. Je rád, že se mu líbí. „To jsem rád.“ Vztáhne ruku a pohladí ho. Chce se s ním milovat. Co se v něm ta myšlenka uhnízdila, nedokáže už na něho myslet jako na dítě, ale jako na žádoucího mladíka. „Myslím, že v téhle podobě budu častěji, aspoň tady doma, co ty na to?“
„Budu jenom rád. Mohu si sáhnout?“ natáhne ruku k hlavě. Jako malý často zlaté paroží svíral, ale když byl starší, těch případů bylo daleko méně.
„Jistě.“
Smolíček k němu přistoupí a dotkne se. Překvapí ho to, ale možná ještě víc vzrušující vůně, která vycházela z těla jeho opatrovníka. Jelen se nahne a políbí ho.
„Půjdeme na kutě.“
Smolíček se dotkne rtů. Sakra, co to mělo být? Přemýšlí, když lehá vedle jelena, jak dosud byl zvyklý. Dosud mu ani na mysl nepřišlo, že by s ním něco měl, tedy vůbec s někým. Teď s rozjitřeným tělem nedokáže na nic přemýšlet. Nakonec zavře pevně oči. Najednou ucítí na svém těle kradmé doteky. Tělo se mu mimoděk napne, potom uvolní. Přemýšlí, kam až jelenovy ruce dojdou. Skoro se bojí dýchat, když se úmyslně přetočí, aby vystrčil zadek. Všetečná ruka znehybní, ale potom opatrně se opět pustí do zkoumání. Když se dotkne otvoru, Smolíček cukne, přetočí se na druhou stranu. Ruka se stáhne.
Smolíček zklamaně přemýšlí, že mohla být dotěrnější. Ani neví, jak a usne.
„Jsi už dospělý, Smolíčku.“
Smolíček otevře oči a protáhne se. Uvědomí si, že mu úd stojí skoro jako každé ráno. „Já vím, proč to říkáš?“
„Jen kvůli tomu a rád bych ti pomohl.“
Smolíček ze začátku netuší, o čem mluví, ale přikývne, jak je zvyklý. „Tak dobře.“ Skoro vylítne z kůže, když jelenovy rty obemknou jeho ranní erekci. Zasténá.
Líbí se mu to, to je dobře, pomyslí si nadšeně jelen a zkušenými tahy Smolíčka připravuje k vyvrcholení. Všechno semeno spolyká a potom Smolíčka políbí. „Je ti lépe?“
„Ano, ale překvapil jsi mě.“
„Jestli chceš, mohu to dělat každé ráno,“ navrhne dychtivě.
„Ano, budu rád! Moc se mi to líbilo!“ vykřikne Smolíček. Obejme jelena kolem krku, ale v podbřišku cítí touhu po víc. „Půjdu nasekat dříví a udělat na zahrádce pár věcí, dobře?“
„Dobře. Zítra musím na dlouhou cestu lesem, víš, co máš dělat.“
„Neotevírat dveře,“ řekne poslušně.
„Ano. Jeskyňáci by tě mohli unést a bůhví, co by ti udělali.“ Nechce Smolíčkovi vyprávět o jejich perverzních choutkách, které končí pečínkou. Pomaličku ho zaučí sám.
Smolíček přikývne. Vezme sekeru a jde na dříví. Na šaty úplně zapomněl a seká, tak jak je. Jelen si ho prohlíží. Až přijde z obhlídky lesa, stane se jeho druhem. Naučí ho všechno. Budou spolu spát každou noc. Smolíček u práce se snaží zapomenout na vše, co se mu stalo. Na bolest i rozkoš, ale ta začíná převládat, ale i zvědavost. Touží se naučit víc a víc, vyzkoušet všechno.
Druhý den se s jelenem rozloučí. Uvaří si jídlo a venku si lehne na deku. Netuší, že nedaleko v hlubokém stínu stojí Jeskyňák, který dychtivě pozoruje jeho záda a zadek. Jelenův dům pozorují neustále a zjistili, že jde na měsíční obhlídku lesa. Bude mu to trvat dva dny a mezitím by si mohl trochu užít se Smolíčkem. Jen musí počkat na noc.
Večer se sotva setmí, už je u dveří. Líbezným dychtivým hlasem zazpívá.
Smolíčku pacholíčku,
Otevři nám svou sedničku,
Jen dva prstejčky tam strčíme,
Jen co se ohřejme, hned zase půjdeme.
Smolíček odloží knihu. Nijak se mu nechce zopakovat zkušenost z minula. Ovšem na druhou stranu jeho úd trčí a dožaduje se pozornosti. Už dvakrát si ho vyhonil s různými představami. Jelen tu není, má nemá?
„No tak, nedej se prosit. Jen dva prstíčky, víc ne.“
„Tak dobře, ale jen na chvilku,“ svolí.
„Samozřejmě.“ Mávne na druhého Jeskyňáka. Ten se připlíží a sotva se otevřou dveře, oba dva vklouznou dovnitř. Smolíček je vyděšen. „Tak jsme tady!“ zvolá potěšeně Jeskyňák.
„Počkat, kdo je ten druhý?“
„To? Můj bratr, všichni jsme stejní.“ S jasným úmyslem popadne Smolíčka za ruku. „Neboj se, zvládneš nás oba a kdepak je jelen?“
„Za chvilku se vrátí.“
„Já si myslím, že ne, že bratře?“
„No jasně. Tedy je opravdu roztomilý.“
„Hele, to nebylo v domluvě!“ začne se bránit Smolíček, ale Jeskyňáci na to kašlou.
„Nebylo, to nebylo a hezky na čtyři. Bude to!“ Jenže tentokrát Smolíček sebou nenechá manipulovat a mračí se. Jeskyňák do něj strčí a přidrží.
„Hezky budeš držet, je to jasné?“
„Jo,“ řekne ustrašeně Smolíček a přísahá, že příště už nikoho dovnitř do chaloupky nepustí.
„Ty první, já si ho už vyzkoušel a stojí za to,“ řekne první Jeskyňák, ale úd mu trčí dopředu a tak přejde k hlavě a donutí Smolíčka ho vzít do pusy. Smolíček nechce tomu věřit, když do něj s obou stran pronikají dva penisy.
„Už budu,“ zavyje Jeskyňák, který přiráží do pevného Smolíčkova zadku. „Jó,“ zavyje slasti. „Je úžasný, pojď místo mě.“ Oba dva se vystřídají a v Smolíčkově pusa musí zpracovávat ochablý úd. Vystřídají se tak několikrát, až nemohou. Sedí, dívají se na roztaženého Smolíčka, který právě uvažuje, že toho má dost. Nakonec to nebylo špatné, ale dlouhé ano.
„Tedy byla to jízda,“ pronese jeden.
„To ano. Tak co, Smolíčku, pustíš nás příště?“
„To zrovna,“ vyštěkne. Pak ho napadne jak se jich zbavit. Už bude ráno… „Jelen.“
„Sakra! A jestli nás nepustíš, jelen se to dozví!“ zavyje jeden a rychle oba vypadnou ze světnice. Smolíček ihned jde zavřít dveře na závoru. Sáhne si na zadek. Má pocit, že má tam jednu velkou díru. Jenže co dál? Nechce, aby jelen věděl, že Jeskyňáky pustil dovnitř. Bude je muset opět pustit. Povzdechne si. Potom jde spát.
Jelen se podiví, že Smolíček ještě spí a tak připraví jídlo pro oba. „Vstávej.“ Má chuť dodat miláčku, ale zdá se mu to brzy.
„To jsi ty?“
„Není ti dobře?“ Jelen mu lidskou rukou sáhne na čelo. Zdá se být horké.
„Trochu. Všechno mě bolí,“ zanaříká.
„Tak zůstaň v posteli.“
„Děkuji.“ Smolíček se cítí provinile, ale opravdu se mu chce spát a všechno ho bolí. Tedy jen to jedno. Na večer se jde do jezírka vykoupat. Jelen ho pozoruje, jak se namáčí, jak voda po něm klouže po cestičkách dolu. Je tak krásný, pomyslí si. Vezme na sebe člověčí podobu a změní se v člověka. Plavným krokem jde k Smolíčkovi. Ve vodě ho obejme a přitiskne ho k sobě. Začne ho mýt.
„Já…“ Smolíček neví dost dobře, co dál říct, protože jelenovy doteky se změnily. Poznává, že po něm touží. Jelen mlčí a posadí si ho na stehna. Oba údy se o sebe otírají.
„Nikdy jsem ti neříkal o milování.“
„Já, něco jsem si přečetl.“ Zatouží, aby jelenův úd měl v zadku a dělal přesně to, co mu dělali Jeskyňáci.
„Aha, víš, jsi už dospělý a já tě mám moc rád. Taky po tobě toužím. Chtěl bych se s tebou milovat.“
Ano! Málem vykřikne Smolíček. „Moc toho nevím.“
„Všechno tě naučím.“
Smolíček se zardí. Co by ho ještě měl učit? „Dobře.“ Ucítí rty na svých. Překvapí ho. Polibek se prodlužuje a on si uvědomí, že v něm roste touha. Obrátí se, ale stále sedí jelenovi na stehnech. Obejme ho. Líbí se mu, jak ho líbá, hladí. Je to vzrušující a vytváří v něm lechtivé vlnky.
Z nedalekého stromu je pozoruje závistivě Jeskyňák. Jeho touha po Smolíčkovi vůbec není ukojená a druhý Jeskyňák vyprávěl, co zažil v jelenově světnici. Samozřejmě všichni jim začali vyčítat, že je nepozvali. Musí ho opět mít. Rejdit v jeho puse a zadku jako Jelen. Tedy bez toho mazlení. Nějak nechápe, k čemu slouží. Je to jen zbytečné mrhání času. Ovšem teď nemůže dělat nic, dokonce ani z toho pitomého stromu slézt.
„Líbí se ti to?“
„Moc,“ přisvědčí vzrušený Smolíček. „Bude něco víc?“
„Jistě. Chceš se ho dotknout?“
Smolíček sáhne na úd. Je velký, daleko větší než ty Jeskyňáků. Nějak pochybuje, že se do něho vejde. Najednou ho políbí na velký naběhlý žalud. Jelen je překvapen. Smolíček ho olízne po celé délce.
„Vadí ti to?“
„Naopak,“ řekne vzrušeně Jelen. „Klidně pokračuj,“ řekne tiše. Zasténá. Už i tak je neúměrně vzrušený. Smolíček se nadšeně pustí do lízání velkého údu. Musí přiznat, že je to něco úplně jiného a dovolí mu experimentovat. Ne, jako u Jeskyňáku, kdy jen má otevřenou pusu a oni ho tam zasouvají.
Najednou ho jelen zvedne a nese ho do chaloupky.
„Sakra!“ zakleje Jeskyňák, který pochopí, že je po zábavě. Sklouzne opatrně dolu a zachmuřeně přemýšlí, jak si zase dopřát se Smolíčkem zábavy.
Jelen si lehne na postel s roztaženýma nohama. Smolíček se mu náruživě věnuje. „Je tak velký,“ zašeptá v jednu chvíli, kdy ho nelíže, jenom hladí rukama.
„Jsi úžasný.“
„To je milování?“
„Ano a ještě něco víc.“
„Co?“ Ví to, ale nechce se prozradit.
Jelen zvažuje, ale proč ne? Vypadá to, že se mu sex líbí. „Až budeš chtít, zasunu ti ho do zadečku.“
„Tam se nemůže vejít!“ vykřikne a posadí se.
„Vejde,“ chlácholí ho Jelen. Pak ho napadne. „Chceš to vidět?“
Smolíček se usměje, protože přesně potom touží. „Ano.“
„Dobře, klekni si na čtyři. Přesně tak.“ Sleze z postele a vezme mast. Smolíček zvědavě vytočí hlavu a pozoruje jelena, co dělá.
„Co to děláš?“
„Dírka je suchá a já tě trochu namažu, aby tě to tolik nebolelo.“
„Bolest?“
„Jen poprvé, později tě to nebude bolet,“ uklidňuje ho jelen. Smolíček si připomene, že s Jeskyňáky to byl taky tak. První průnik bolel a potom to bylo dobré a pak vzrušující. Najednou se do polštáře usměje, když si uvědomí, že ho jelen roztahuje dvěma prsty.
„Bolí?“
„Ne, jen takový divný tlak,“ připustí. Hlavu má skloněnou a dívá se na roztažené nohy, na visící úd. Sáhne si na něj, když najednou jelen mu odstrčí ruku.
Pošeptá mu. „Potom já sám, chci si tě vychutnat. Jako ráno, to se ti líbí nebo ne?“
„Och ano, to se mi moc líbí.“ Vzdychne. Má pocit, že konečně chápe rozdíl mezi milování s jelenem a Jeskyňáky. Uvědomí si, že jelen změnil pozici a je za ním. Vzroste v něm napětí, zda se do něj vejde nebo ne. Ucítí tlak, který sílí a pak povolí. Je zaplněný až po okraj. Uvolní se.
Jelen zasténá slasti. Tohle mu nedalo spát už pár měsíců a najednou je ve Smolíčkovi. Nejdřív se v něm pohybuje jemně, ale jak v něm stoupá vzrušení i jeho pohyby jsou ráznější a divočejší.
Smolíček vtlačený do pokrývek sténá pod jelenovými přírazy. Tohle je úplně něco jiného než sex s Jeskyňáky.
Jelen zatroubí a potom do Smolíčka vystříkne pořádnou dávku. Hladí ho po zádech. „Jsi v pořádku?“ Zaváhá, protože Smolíček je zticha. „Líbilo se ti to?“
Smolíček se usměje. Je tak spokojený, jak dosud nebyl. Vyklouzne zpod jelenova těla. „Moc! Moc se mi to líbilo a chci víc.“
Jelenovi se uleví. Potom si vzpomene, že ještě se musí postarat o Smolíčka a tak ho donutí si lehnout. Dívá se na jeho nahé tělo. Rukou je laská a pak se skloní k jeho údu. Smolíček se nadzvedne. Chce vidět dopodrobna, co jelen dělá. Najednou jeho tělo vybuchne ohněm a on sténá, tělo se třese jak v horečce. Nic nevnímá jen, jak ho zaplavuje slast. Napůl omámený si lehne na postel. Jelen ho hladí po těle i po tváři. Je šťastný, když ho vidí spokojeného.
Smolíček obejme jelena. „Moc se mi to líbilo,“ pošeptá mi do ucha. „Všechno, uděláš mi to znova? Naučíš mě všechno?“
„Naučím,“ slíbí jelen. Spokojeně Smolíčka si přitiskne v náručí. Oba jsou unavení milováním, ale v noci se probudí a miluji se ještě jednou.
Ale druhý den jelen musí odejít. Smolíčkovi je smutno a večer zaleze do chaloupky. V oblíbeném křesle s knihou v rukou čeká na jelena. Ale čtení ho tentokrát nijak nebaví a nemůže se dočkat, až budou pokračovat ve výuce. Nakonec odloží knihu, ruku si položí do klína a vezme vzrušený penis do ruky. Přejíždí si ho a v duchu si říká, co by všechno mohli spolu dělat a kde. Rozhodně v jezírku a v pokoji taky. Olízne si rty, druhou rukou sevře bradavku. Vybaví si velké jelenovy ruce, které mu přinesly rozkoš.
Smolíčku pacholíčku,
Otevři nám svou sedničku,
Jen dva prstejčky tam strčíme,
Jen co se ohřejme, hned zase půjdeme.
„Vypadněte!“ zařve, protože ho přerušili ve chvíli, kdy stál u stolu a jelen do něj přirážel, až stůl se začal posunovat.
„Hele, řekneme to jelenovi!“ V Smolíčkovi hrkne. „Takže dva prstejčky, víc ne, co ty na to a půjdeme.“
Smolíček váhá, nechce s nimi nic mít, i když na druhou stranu s nimi dvěma se mu to líbilo. „Jen dva?“
„Jasně, že jenom dva, co si o nás myslíš?“
„Tak dobře.“ Nadržený Smolíček se zvedne, pootevře dveře, ale Jeskyňáci vletí dovnitř a celý domeček skoro zbourají. Chytí Smolíčka a vynesou ho ven. S větrem o závod ho nesou do své jeskyně. Tam ho pohodí na kupu hadru.
„Vítej v našem domově, Smolíčku. Zatím nejsi ještě dost vypasený, a myslím, že dlouho nebudeš,“ všichni se zasmějí, „ale tvůj los je nakrmit nás. Chlapci, bratři do toho!“
Smolíček se rozhlédne, nakrčí nos, ale pak si uvědomí, kolik jich tu je. Vyděsí ho to. Rychle vstane a rozhlédne se po možné trase útěku. Je mu úplně jasné, co bude dál.
Jeskyňáci se rozesmějí a obklíčí ho. Nějaká ruka drapne po Smolíčkovi, druhá ho donutí kleknout. Před Smolíčkovýma očima se objeví klíny. Vzhlédne k chtivým tvářím.
„Pro začátek, jeden po druhém,“ řekne nejstarší. Smolíček nemá ani čas něco říct a do pusy se mu dere první úd. V duchu zavolá jelena, ale moc dobře ví, že zbytečně. Proč jenom neposlechl?! Zvolá zmučeně říkanku, kterou ho učil jelen, když byl malý.
Za doly za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou?!
Smolíčka, pacholíčka
Jeskyňáci nesou!
Jelen se v klidu vrací domu. Nemůže se dočkat, až sevře Smolíčka v náručí. Najednou zneklidní, jak se mu vybaví říkanka. Zrychlí a cválá domu. Stoupne ve dveřích.
„Smolíčku! To ti Jeskyňáci!“ Otočí se a rozeběhne se. Pátrá po Smolíčkovi, až konečně najde stopu Jeskyňáků. Neváhá a vrazí do jejich příbytku. Skoro se zastaví, když vidí, jak Smolíček uprostřed Jeskyňáků klečí na čtyřech a dva Jeskyňáci do něj vráží své údy. Začne kopat, pohazovat parožím.
Jeskyňáci, kteří nic takového nečekají, začnou se strkat a uhýbat před zlatým parožím, ale je jich hodně. Smolíček, který nemá už v puse ani v zadku penisy se posadí.
„Jelene!“
„Sedni si na mě, odnesu tě!“ vykřikne jelen. Smolíček se vrávoravě postaví. Necítí se dobře a má pocit, že krvácí, ale vyrazí k Jelenovi se zlatým parožím. Jelen pohodí parožím a nabodne dva Jeskyňáky, kteří zaúpí, jak se do nich ostré paroží zaryje.
Smolíček se těžce vyhoupne na široká jelenova záda a chytí se zlatého paroží. Jelen udělá dva kroky a zmizí v lese. Za ním se nesou zklamané hlasy Jeskyňáků. Běží, seč mu síly stačí, když najednou ucítí, že nic nenese. Otočí se k Smolíčkovi, který leží na mechu. Přistoupí k němu.
„Promiň.“
Jelen se promění v člověka. Starostlivě se dotkne milované tváře. „To nic.“
„Měl jsem tě poslechnout, ale chtěl jsem, cítil jsem se tak sám,“ zamumlá Smolíček. „Já zklamal jsem tě.“
„Sedni si na mě.“ Opět se změní v jelena.
„Já…“ Smolíček se vydrápe na široký hřbet. Jelen se rozeběhne, ale už ne tak šílenou rychlostí. V hlavě se mu převaluje, co se dozvěděl. Má vztek, i na sebe. Před domkem Smolíček sleze z jelenova hřbetu. Vstoupí do domečku.
„Hned to uklidním.“
„Ne, nech to tak.“ Jelen se změní v člověka. „Proč jsi otevřel Jeskyňákům? Neříkal jsem, že to nemáš dělat? Jsou to hulváti,“ spustí přísně. „Nebo se ti to líbilo?“
Smolíček se zadívá na jelena. Cítí, že musí s pravdou ven. „Poprvé jsem se slitoval, že mu je fakt zima, ale on mě donutil, nelíbilo se mi to.“
„Tak jsi je pustil podruhé.“
„Ano, byli dva, nebolelo to tolik a líbilo se mi to, i když to bylo moc.“
Jelen si povzdechne. Neměl tak dlouho čekat, ale měl ho zasvětit do sexu už dřív. Nestalo by se to. „Dobrá, ale…“
Smolíček zrudne. „Nebyl jsi tu a chybělo mi to. Netušil jsem, že mě unesou. Já…“
Jelen nemůže nic jiného dělat než ho obejmout. Přece je to jenom člověk se svými slabostmi a na druhou stranu je to i jeho chyba. Moc dobře zná, když tělo je vzrušeno a nemá jak se uvolnit. „Je to má chyba.“
„Cože?!“
„Měl jsem tě zasvětit do milování už dávno, ale stále jsem v tobě viděl toho malého chlapečka, kterého jsem našel. Promineš mi to?“
„Ale to já jsem udělal chybu, já jsem je sem pustil a souložil.“
„Ano a myslím, že už to nikdy neuděláš.“
„Nikdy, ale já…“
„Nejdřív úklid.“ Začnou uklízet domeček. Když je uklízeno, jsou unaveni a tak si lehnou. Druhý den ráno Smolíček nechá jelena spát a jde udělat snídani. Neslyší, jak se jelen probudí, tiše vstane. Najednou je přiražen ke stolu. Zasténá.
„Ode dneška už jenom budeš se mnou.“
Stůl se pohne pod mohutným jelenovým přírazem a Smolíček slastně zasténá.
Stůl se opět pohne a Jelen mohutně vítězoslavně zatroubí. Smolíček si lehne na stůl. Je šíleně unavený, ale tělo říká, že chce ještě.
„A teď se půjdeme umýt.“
„Ano.“ Vyjdou ven do krásného počasí. Smolíček mrkne na jelena, kterému ještě stále stojí. Jak může tak v klidu vedle něho jít? „Já ti to udělám, před koupelí.“
„Dobře, i když víš co, uděláme to jinak.“ U jezírka si jelen lehne na trávu. Úd mu trčí do vzduchu. „Nechceš si mě osedlat?“
Smolíček vytřeští oči, ale potom ho to zaujme.
„Můžeš zády ke mně nebo tváři, je mi to jedno. Hezky osedlej jelena.“ Smolíček se nad ním rozkročí a pomalu dosedá. Když je na doraz, zavrtí se.
„Je toho ještě víc?“
„Mnohem víc a příště na cestu tě vezmu sebou.“ Už ho nikdy nenechá samotného, aby provedl podobnou hloupost, a on si nebude v noci připadat tak sám. „Nadzvedni se a spusť se, trochu ti pomohu.“
„Nádheráá!“ vykřikne nadšeně Smolíček, až to doletí k Jeskyňákovi, který sedí na stromě chráněn před sluncem. Vykloní se, aby viděl, co Smolíčka potěšilo, dotkne se ho sluneční paprsek, zavříská, zamává rukama a spadne dolů jako hruška. Za ním se snesou větve, které ho přikryjí před slunečními paprsky a zachrání ho před jistou smrti.
„To je konec,“ zamumlá na zemi Jeskyňák, ale před očima má jelena se Smolíčkem, jak se na něm vozí.
„A už nikdy neotevřeš?“ dožaduje se odpovědí, když Smolíček na něj dosedne a vykřikne úlevou.
„Nikdy! Nikdy!“ zapřísahá se a políbí jelena na rty. Proč taky? Dveře do sednice už nikdy kvůli dvěma prstejčkům neotevře. Ve všem bude poslouchat jelena, protože sice kvantita může být zajímavá, ale nikdy se s kvalitou nedá srovnat.
Konec
