Hluboká tůň
Kdysi dávno v jednom království žila jedna dobrá žena. Její manžel, protože byl obchodníkem, byl dost často na cestách. Měli spolu dceru, už na vdávání, ale oba toužili po chlapci, který by jednou převzal jeho obchod.
Jejich přání dobré víly vyslyšely a jednoho dne se v domě rozkřičel z plna plic malý chlapeček. Žena byla nesmírně ráda a její manžel taky. Chlapec se měl čile k světu a rostl jako z vody. Zakrátko z něho byl pohledný mladík, který pomáhal svému otci s obchodem ve městě, zatímco otec cestoval až k moři, kde nakupoval cizokrajné látky.
„Karle,“ tak se jmenoval náš hrdina, „Prosím tě můžeš zanést babičce na kraji lesa něco k jídlu? Je už stará a i když říká, že ještě vše zvládne, přece jen už má svá léta,“ řekne shovívavým tónem. Světlovlasý mladík zvedne hlavu od počtů.
„Samozřejmě, mami. Víš, že strašně rád chodím k babičce.“
„Já vím. Jsi hodný syn.“ Pohladí ho po vlasech a jde připravit košík, který Karel babičce přináší skoro den co den. Do něj vloží bochník čerstvě upečeného chleba, zabalené kuřátko a neopomene dát lesní víno, které babička miluje. Vše přikryje ubrouskem.
„Budu tu hned.“
„Hlavně nechoď přes les. Vezmi to delší cestou. Víš, že les je hluboký a temný. Mohlo by se ti něco stát.“
„Maminko, ale…“
„Slib mi to, Karle. Víš, že tatínkovi by puklo srdce, kdyby se ti něco stalo.“
„Dobře, dobře mami!“ řekne se širokým úsměvem. Samozřejmě že půjde kratší cestou. Karel byl hodný chlapec, ale trochu lehkomyslný a měl velké tajemství, o kterém si myslel, že nikdo neví. Naoko se vydá k cestě, která vede kolem temného lesa, ale potom, když první domy městečka zmizí, stočí své nohy k lesu. Miluje ho s jeho tichým šuměním. Rád se prochází po mechu pod korunami mohutných stromů. Má už svou cestičku, kterou pravidelně chodí k babičce.
Tak to udělal i tentokrát. S košíkem v ruce si vesele pohvizduje. Když vejde do lesa, zastaví se. Obezřetně se rozhlíží, zda ho někdo nevidí, ale jako vždy les mlčí. Někdy ho z něj mrazí, ale nikdy se mu nic nestalo. Nejednou má pocit, že ho sledují oči, ale vždy mávne rukou. Kdo by žil v temném lese, o kterém se vypráví hrůzostrašné příběhy? Nikdo, jen zvěř a ptáci, kteří se prohánějí ve větvích stromů.
Zamíří si k tajné skrýši, kterou si jednoho dne zbudoval. Jasně si vzpomíná na den, kdy to udělal.
Byl u babičky, která už špatně viděla. Jako vždy ho nadšeně přivítala. Málokdo k ní zašel, protože bydlela podle ostatních lidi na nebezpečném místě, ale jemu se tam líbí, protože má překrásnou zahradu s mnoha květinami a bylinkami.
„Něco pro tebe mám. Koupila jsem to od potulné cikánky. Podívej se, jaká je to krásná barva!“
Karel nadšeně vezme. Červená je jeho milovaná barva. Potom je zklamaně pustí. Oblečení je dívčí. Je nádherné, ale kam si to vezme? Nikam.
„Obleč si je a ukaž se mi v tom.“
„Babi, ony jsou to dívčí šaty.“
Babička se zamyslí, potom usměje. „Ono to vadí?“
„Nevadí!“ řekne šťastně. Hned si je oblékne. Babička spráskne ruce.
„Vypadáš krásně. Víš co? Chybí k tomu ještě něco!“
Karel se otáčí před zrcadlem. Vypadá v tom úžasně a ta kraječka kolem rukou, dole u nohou a u krku je rozkošná. I jeho zjev je najednou jiný.
„Když jsem bývala mladší, měla jsem něco tak krásného, že mi to všechny panny záviděly.“ Otevře velkou dřevěnou vyřezávanou truhlu. Vyndá všechno, co tam má. Nakonec odhrne bílou krajku. „Podívej se.“ Těžce se zvedne.
„To je nádhera! Mohu?“
„Jistě. Ukaž se!“
Karel si přes šaty přehodí červený plášť s kapucí. Přetáhne si ji přes hlavu. Zpod ní zazáří modré oči a vykoukne světlý pramen delších vlasů.
„Nádhera. Jako bych to byla já za mladá.“ Utře si slzu. „Vezmi si, jsou tvoje.“ Karel, ale babičku neposlouchá a přemýšlí, jak by je mohl nosit. Ty šaty mu učarovaly. Jsou úplně jiné než maminky nebo sestry, když si je tajně zkoušel. Tamty jsou fádní, ale ty jsou zářivé.
„Už vím!“
„Copak víš?“ optá se zvědavě babička.
Karel k ní přijde a políbí ji na tváře. „Děkuji moc. Jsou překrásné. Určitě je budu nosit.“
„To jsem ráda, ale brzy se bude stmívat, musíš jít. Duch lesa nerad vidí lidí v noci.“
„Dobře.“ Chce si je svléknout, ale nakonec své šaty dá do košíku. Vyrazí v červených jásavých šatech do lesa. Nemůže se nabažit nádherné látky, která se mu ovijí kolem nohou při každém kroku. Přesně ví, co s nimi udělá. Na kraji lesa, blízko městečka kde bydlí, schová pečlivě šaty s pláštěm mezi kořeny stromu. Ví, že se jim tu nic nestane. Druhý den zbudoval pro ně přístřešek. Později tajně koupil truhlici, v které jsou teď uloženy.
Karel kolem sebe nic nevnímá kromě své touhy. Už dávno si přiznal, že se mu líbí nosit dívčí šaty, ale tyhle červené jsou nejskvostnější jaké, kdy viděl.
Vůbec si neuvědomuje, že ho sledují dva temné stíny, které tu na něj trpělivě číhají. S důvěrou v bezpečí pospíchá k místu u průzračné tůně. Když tam přijde, rychle se svlékne a mladé bělostné tělo zasvitne v temném lese jako sluneční paprsek. Nahý se skloní nad tůní. Pozoruje svůj odraz. Pohladí si tvář, vlasy, sklouzne na tělo. Zasténá a zvuk rozbije ticho lesa.
Temný šedý stín s dlouhými tesáky pozoruje nádhernou scénu, jejímž nechtěným svědkem se jednou stal. Tehdy ho očaroval pohled na bílé tělo v přítmí lesa. Mezi koutky mu kane slina, která pomalu stéká na zem. Jeho rudé oči jsou upřené na smělé, rozkošné křivky, které ještě u nikoho neviděl.
Vysoká postava s prsty zaťatými do dřeva se dívá, jak hebké kouzelné tělo se naklání nad tůní. Zná ten obrázek dokonale, protože nejednou tu čekal na mladíka. Druhá ruka spočívá v klíně, který si tře. Rty pootevřeny lačnosti prudce dýchají nad scénou.
Jenom Karel si ničeho neuvědomuje. Vstane, nahý otevře truhlu. Vytáhne punčošky, které nedávno koupil na trhu od krajkářky. Na hladké nohy si nandává nejprve jednu. Pomalu a láskyplně si ji urovnává, aby přilehla co nejlépe.
Slina skane na listí a tělo se položí, aby lépe vidělo. Nemůže odtrhnout zrak od scény, která se tu odehrává.
Krása, myslí si vysoká postava, která hltá ladné křivky lýtka, stehna, které mizí v bělostné punčošce.
Karel je kolem stehna upevní mašličkou a vklouzne do botičky s podpatkem. Vezme druhou punčochu a pomalu ji sroluje. Nahne se, až vypne zadek, čímž k němu připoutá zrak dvou bytostí schovávající se v bezpečných stínech stromů. Pomalu se narovnává. Zaváže druhou mašli, aby mu nespadly. Obdivuje nádheru, kterou má na nohou. Vezme šaty a štíhlé tělo zmizí pod červenou látkou, která pohladí jeho vzrušené tělo. Na chvilku se zastaví na vztyčeném mužství, ale za chvilku je přikryje.
Zasténání vyruší temný stín, který zle zavrčí. Zvedne se a zmizí tichým během mezi stromy. I vysoký muž si malátně otře potřísněnou ruku.
Karel si uhladí šaty. Musí spěchat, proto dnes vynechá mazlení sám sebou. Pod sukní se cítí úplně jinak a jeho vzrušené mužství si žádá své. S košíkem, kapucí přehozenou přes světlé vlasy, pospíchá k babičce. Nemá vůbec tušení, že ho stále doprovázejí dva stíny.
Konec lesa a s ním slunce mu oznámí, že je na místě. Oddechne si. Otevře vrátka na zahradu.
„Babičko, to jsem já! Tvoje vnučka, Karla!“ zvolá zvesela.
„A to jsi ty? Ukaž se? Jsi nádherná.“
Karel si povzdechne. Neřekl mamince, že babičce se to trochu motá v hlavě a považuje ho za Karlu. A jemu vůbec nevadí, že je tu jako Karla. „Přinesla jsem ti od maminky chleba, kuře a tvé oblíbené lesní víno.“
„To jsi moc hodná. Jak se má?“
„Maminka?“ ujišťuje se. „Moc dobře. Tatínek taky. Včera odjel za obchodem do Janova.“
„Dobře se dcera provdala. Sedni si. Připravila jsem ti něco dobrého.“ Položí na stůl koláč s ovocem.
„Děkuji moc.“ Pustí se do něj. Červený plášť září v chaloupce.
„Budu muset jít, je mi líto,“ zkrátí Karel svoji návštěvu.
„Karličko, nechceš tu ještě zůstat?“
„Bohužel. Maminka mě potřebuje v kuchyni.“
„Tak dobře, děvečko. Jsi moc hodná dcera. Pozdravuj a počkej.“ O berli se dokulhá do komory. „Mám tu nějaké léčivé bylinky. Bude vědět, co je co. Pozdravuj ji i toho jejího. Jsi moc hodná, že mě navštěvuješ.“ Pohladí ho po tvářích. Karel vezme červený plášť, který si přehodí přes ramena. Nezapomene vzít košík s bylinkami. Políbí babičku na obě tváře. U vrátek se otočí a zamává jí. Pospíchá stejnou cestou jako před tím. Červený plášť září do daleka.
Zastaví se u tůně, kde se prohlíží ze všech stran. Potom nadzvedne sukni a sáhne si na úd. S přivřenýma očima si po něm přejíždí. Sténá a rychle oddechuje, jak se snaží si ulevit.
Opět si neuvědomuje dvě postavy, které ho chtivě pozorují ze svých míst. Hltají nohy v bílých punčochách, ruku, která přejíždí po mladém údu, zvednutou červenou sukni do výšky pasu. Výkřik úlevy z rozkošných úst plavovlasého mladíka.
Karel si povzdechne, klekne si k tůni a umyje si ruce. Dívá se do své tváře s ruměncem. Potom se rychle, jako by se styděl, co dělal, svlékne. Vymění si šaty. Postavy člověka a vlka s lítosti se dívají, jak mizí pod nevzhledným oblečením.
Šaty pečlivě uloží na své místo a zmizí. Vysoká postava se po jeho zmizení odpoutá a jde k truhle. Otevře ji a přivoní k nim. Vdechne vůní, která na nich ulpěla. Potom stejně pečlivě je složí a zmizí. Vlk jako by čekal na tuto chvíli, plavným pohybem se přiblíží k truhle. Nasaje do sebe pach a mohutně zavyje.
Karel se lekne. Otočí se k lesu. Už několikrát se mu stalo, že sotva vyšel z lesa, uslyšel vlčí vytí. Je to jako by ho zalil strach, ale zároveň i hezký pocit. Potřese hlavou nad svým uvažováním. Musí si pospíšit, dokud je světlo, protože potom mu zavřou městskou bránu a on by musel strávit noc venku.
„Karle, jsi to ty?“ ozve se z kuchyně, když vejde domů.
„Ano, mami. Babička posílá nějaké bylinky.“
„Je moc hodná. A jak se má? Posaď se. Připravila jsem ti jídlo. Musíš mít hlad.“
„Mám, mamičko. Velký.“ Cesta lesem je krásná, ale taky náročná, zvláště…
„To je dobře. Potřebuješ zesílit.“
Karel sebou trhne. Kdyby zesílil, nedostal by se do těch nádherných šatů od babičky, přesto souhlasně přikývne. „Ano, mami.“
„Nebude ti vadit, když tam zítra opět zajdeš?“
„Stalo se něco?“ udiveně zvedne hlavu, ale srdce mu poskočí radosti. Opět bude moci být Karlou.
„Neboj se. Nic se nestalo.“ Pohladí ho po vlasech. „Jenom jsem koupila látku na povlečení, tak jsem si myslela, že to naše je stále ještě pěkné, tak bych je dala mamince.“
„Samozřejmě. Půjdu rád. Bude stačit po obědě?“
„Jsi hodný syn. To víš, že bude. Chutnalo?“
„Moc. Půjdu spát, ano.“ Zvedne se od stolu. Vyběhne do své komůrky. Otevře okno, vykloní se a nadechne se voňavého večerního vzduchu.
„Dobrý večer, panno Růženko!“ zaslechne sytý hlas, který ho vzruší.
Vytočí se, aby lépe viděl na myslivce, který tudy večerem prochází.
„Dobrý večer.“
Stydlivka. Zálibně hledí za vysokým mužem, který celý v zeleném jde pyšně po ulici. Vedle něho jde způsobně pes a přes rameno má loveckou tašku a pušku. Nejlepší partie, která tu je a každá by skočila do studně, aby ho měla u oltáře. Ale on odolává jakýmkoliv svodům. Někdy si představuje, že se zastaví u jeho okénka a pozdraví ho. On by se usmál a podal mu růži z jejich zahrady. Myslivec by si k ní nejdřív přivoněl, podíval se mu do očí a potom vetknul do klopy. Jenže to jsou sny. Zavře okno, až se myslivec podívá, co to bylo za zvuk. O trochu déle, než je nutné, se dívá na okno, kvůli kterému tu je. Dneska v okně není a nemůže se ještě jednou pokochat jeho světlými kadeřemi a líbeznými líčky. Rychle se vzdálí.
Karel si lehne a přemýšlí, co s ním je. Proč musí být jiný než ostatní muži? Proč se mu líbí nosit ženské šaty, dívat se do zrcadel a představovat si jiného muže, jak za ním chodí pod okénko? Možná by měl zajít k babce kořenářce, co bydlí na kraji lesa. Všichni povídají, že je čarodějnice, ale babička povídala, že to jenom předstírá, aby jí lidé dali pokoj. Za chvilku usne.
Druhý den, hned po obědě se vypráví opět k babičce s košíkem. Jako pokaždé odbočí z cesty, která se vine kolem lesa. Spěšně se vydá k tajnému úkrytu. Tam zapomene na spěch a pomaličku se svléká, aniž si opět uvědomuje přítomnost dvou postav. Vysokého muže v mysliveckém a velkého vlka. Polaská si tělo, potom jako pokaždé si opře nohu o truhlu a navléká bělostné punčošky. Jenom snad ještě pomaleji než jindy. Mezi nohama je zřetelně vidět jeho vzrušení, ale nechává je být. Přetáhne si šaty přes hlavu, sukénka se na chvilku zastaví na vzedmutém mužství. Karlovi vzrušeně bije srdce. Pomalu stáhne si sukni a upraví se. Nakonec vklouzne do botiček a vytáhne červený plášť, který si předhodí přes ramena. Uváže si ho u krku, přetáhne kapuci přes vlasy a nakloní se nad tůň. Olízne si rty a rukou si zajede ke klínu.
„Dobrý večer, panenko.“
Karel ztuhne. Ten hlas… To je myslivec, co chodí do městečka každý večer.
„Prosím, nelekejte se. Jsem Arnošt, hraběcí myslivec. Zdravím vás, ale proč tu jste sama samotinká? Nebojíte se?“
Viděl mě? Neviděl mě? Ne, to by ji jinak neřekl: „Panenko.“ S úsměvem se otočí.
„Dobrý večer. Chci si zkrátit cestu přes les. Jdu k babičce, která bydlí na jeho kraji a učarovala mně tůň.“
„Potom mohu vás odprovodit?“
V hloubi lesa tmavý stín vrčí, až jsou tesáky rozchlípené a je vidět dásně. Červené oči nebezpečně planou a drápy se zarývají do měkké lesní půdy.
„Velmi ráda, ale nechci vás zdržovat od povinnosti.“
„Vůbec ne. Naopak. Mou povinnosti je chránit lidi před zlými obyvateli lesa. Prosím, dovolte mi vás doprovodit.“
„Děkuji, ráda.“ Chce vzít košík, když myslivec ji ho jemně vypáčí z rukou. Obdivně přejede po mladíkovi pohledem.
Karel se pod tím pohledem zardí. Nikdy by neřekl, že se sny stanou skutečnosti. Jdou vedle sebe.
„Mohu vědět, promiňte mi mou smělost, vaše ctěné jméno?“
„Karla,“ špitne rozpačitě. Vedle vysokého muže se cítí příjemně a bezpečně.
„Nádherné jméno, které se k vám dokonale hodí. Bydlíte tu někde poblíž?“ optá se ještě směleji.
„V městečku…“ Zalekne se, když vidí svit v myslivcových očích. Jsou tmavé jako tůně, kolem kterých někdy chodí, ale nemá je rád. Žhnou něčím, co neumí pojmenovat.
„Nikdy jsem vás tam nespatřil. Budu žárlit, když mi řeknete, že máte milého.“
„Nemám.“ Ale chtěl bych. Tak moc. Jenže mě považuje za dívku.
„Není možné! Tak krásná dívka a nemá milého?“
„Nemám,“ řekne trochu podrážděn. „Omlouvám se. Vidíte, tam. Jsme velmi blízko.“ Najednou ucítí ruku a je stržen na pevné tělo. Vychutnává si to.
„To je báječné, že nikoho nemáte, Karličko, protože se mi moc líbíte,“ řekne odvážně.
Karel se mu jemně vykroutí a se smíchem se rozeběhne k domku babičky. Myslivec za ním. Doběhne ji u vrátek.
„To jsi ty, Karličko?“
„Ano, babičko. Nesu od maminky pár věcí.“
„To je hodná dcera. A kohopak jsi to sebou přivedla?“
„To je Arnošt, babičko. Doprovodil mě, aby se mi nic nestalo.“
„Hodný chlapec. Doufám, že s mou vnučkou máte jen počestné úmysly, mladý muži.“ Se zdviženým prstem ho pokárá.
„Ano, paní. Mám.“
„To je dobře. Dám ti sebou nějaké švestky, co se už urodily. Počkáš chvilku?“
„Ano.“ Natáčí se v červených šatech, když myslivec se k ní nakloní a ukradne ji polibek.
„Oh…“
„Jste, krásná Karličko. Mohu vás vidět častěji?“
„Já… Ano,“ řekne směle.
„Děkuji moc.“
„Tak tady to je, Karličko. Dneska mě pobolívají klouby. Myslíš, že bys mi mohla zítra donést kafrovou mast z lékárny? Došla mi a nevšimla jsem si toho.“
„Určitě.“ Srdce ji zabuší, když vidí Arnoštův vřelý pohled. Uvidí ho zítra?
„Zítra, Karličko a pozdravuj.“
„Ano, babičko. Opatrujte se.“ Vydá se na cestu nazpět. Když se přibližuje k úkrytu, hrkne to v něm. Takhle do města nemůže, ale nemůže se tu před Arnoštem svléknout.
„Zítra mohu být tady? Jsem vaším pokorným sluhou.“ Chytí ji za ruku a políbí.
„Ano.“ Jenže co teď?
„Děkuji moc.“ S úsměvem se dívá na plavé kadeře. Bude jeho. Musí. Ihned uhodne jeho úlek. „Nebude vám vadit, když vás opustím? Povinnosti mě volají a do domů, už to jistě nemáte daleko.“
„Ne, určitě, já bylo mi milo.“
„Mně taky.“ A bude ještě víc. Zmizí. Karel doběhne k úkrytu. Zavýskne. To bylo fantastické, ale nejdřív se rozhlédne, zda není poblíž. Nikde ho nevidí. Svlékne si šaty, potom si lehne k tůni a dívá se do oblak. S něžným úsměvem na rtech si představuje jejich zítřejší setkání. Rukou se hladí po údu, až mu jemná sprška pokropí tělo. Vstane a umyje se. Podívá se do tůně a sešpulí rty k polibku. Jeho první polibek. Byl moc krátký a on by chtěl ještě víc. Možná i dostane.
Rozkošný zadeček, stehna, vlásky. Arnošt za stromem si zuřivě přejíždí úd. Musí být jeho, protože jinak to nevydrží. Už brzy. Teď se naklonil a zadeček je přímo proti němu. Jasně si představuje, jak ho pevně drží rukama a svým údem směruje k jeho brance. Vklouzne do něj, až slastí zasténá a potom si ho několikrát vezme. Musí svou touhu utišit.
Z druhé strany ho pozorují dvě nenávistné oči, které střídavě pozorují mladíka a jeho. Tělo se chvěje, jako by chtěl skočit na myslivce, ale nakonec tiše zmizí, aniž vykoná obvyklou návštěvu u stromu. To Arnošt bez rozpaku otevře truhlu a pomazlí se šaty. Jasně vidí, jako sukýnka se zastaví o vztyčené mužství. Celou dobu, co vedle něho šel, si představoval, jak ji má zvednutou, takže je klín obnažen. Měl co dělat, aby se na něj nevrhl rovnou na lesní cestě, ale duchovi lesa by se to nelíbilo.
„Jsi tu? Večeře je na stole.“
„Děkuji. Maminko, babička prosí, zda bych jí nemohl zítra donést kafrovou mastičku. Pobolívají ji klouby.“
„Tak to musíš. Nebude ti to vadit?“
„Vůbec ne. Víš, že mám babičku moc rád.“
„Ano vím, to. Tak dobře.“ Karel zajásá. Po večeři vyběhne nahoru. Otevře okno, aby viděl, zda venku bude myslivec. Je tam. Srdce se mu rozbuší. Zčervená, když k němu Arnošt vzhlédne. Neodváží se mu zamávat a tak zmizí. Arnoštovi se rozprostře na rtech úsměv. Už brzy.
„Brzy se vrátím, maminko. Jen dám babičce mastičku a budu doma, coby dup,“ slibuje Karel s bušícím srdcem.
„To budu velmi ráda. Poslední dobou se vracíš hodně pozdě.“
„Já vím, promiň mi to.“ Políbí ji na tvář a zmizí z domu. Spěchá k svému úkrytu. Tam se dobře rozhlédne. Nikdo tu není. Rychle se převleče. Ani si nevychutnává navlékání punčošek nebo klouzání látky na nahém těle. Za chvilku už je na cestě, příjemně vzrušený představou brzkého setkání.
„Dobrý den, Karličko.“
„Arnošte, dobrý den. Jak jste mě našel?“
„Zapomínáte?“ Podá jí ruku, do které se zavěsí. „Les je můj druhý domov. Dobrý myslivec ví, co se kde šustne.“
„Máte rád les?“
„Miluji ho, ovšem ne víc než vás.“ Je trochu podrážděný, protože obvyklé divadlo nebylo. Miluje, když se převléká, ovšem dneska to bylo chvatné. Ani se nestihl udělat a k tomu musel spěchat, aby ji dostihl.
„Mě? Milujete?“
„Ano. Moc.“
Karel neví, co říct. Má mu přiznat, kým je? Dojdou k chaloupce.
„Babičko!“ Udiveně se podívá na Arnošta. „Není tu. To je divné. Počkáte tu? Chci se podívat, kde může být.“
„Ale jistě.“ Sleduje její červený šat, ale hned se vydá za ní. Karel zatím prohledá zahradu, potom jde do domu.
Nikde není. Nerozumím tomu,“ zanaříká, aniž si všimne podivného svitu v Arnoštových očích.
„Možná jen si zašla na návštěvu, Karličko.“
„To ne. Sice se jí to v hlavě občas pomotá, ale nikam nechodí.“ Zamračí se, potom jde do vedlejší místnosti. Postel je odestlaná. Přijde k ní, když ucítí za sebou Arnošta. Otočí se. Vyděsí se, když vidí jeho pohled.
„Dneska jsi mi nepředvedl divadélko. Chybí mi to. Kdyby ses zdržel, tak bych se ti dvořil, ale mám toho dívání dost. Sundej to ze sebe, Karle. Dělej!“ Chytí ho za ruku a mrští na postel.
„Co?“
„Myslíš, že nevím, že jsi mladík? K tomu rozkošný, který se rád převléká za dívku? Jen ukaž, copak to pod sukní schováváš.“
Karel se posune na posteli, ale je úplně paralyzován strachem. Arnošt hbitě zvedne sukní a odhalí jeho mužství. „Vida co to chováváš. Nádherného rozkošného ptáčka!“
Karel se vzpamatuje. „Nechte mě!“
„Pročpak? Myslím, že toužíš po tom co já.“
„Ne! Takhle ne!“
„Ale já ano!“ Už si sundal kamizolu a rozepíná košili. Oči chtivě kloužou po nohách v bělostných punčoškách, po obnaženém klíně. „Neumíš moc dobře poslouchat, ale to spravíme.“ Sedne si k němu a rukou přejede po noze. „Překrásné.“
„Ne! Nechte mě!“
„Ani náhodou. Už jsi mě dráždil dost dlouho, takže si konečně vyberu, co tak nabízíš.“ Zalehne ho, když se Karel vzpamatuje. Chce se zpod něj dostat, když tu místnosti proletí temný stín a skočí myslivcovi na záda. Drápy se zaryjí do masa.
„Au!“ zařve Arnošt. Ožene se, ale proti tesákům nemá šanci. Vlčí hubu stejně jako drápy zbarví krev. Karel začne křičet, ale nikdo ho neslyší. Myslivec s hrůzou se dívá do červených vlčích očí. Ví, kdo to je. Zapotácí se. Vrčící vlk s hlavou skoro u podlahy ho pozoruje. Arnošt se rozeběhne pryč. Za ním vlk. Vyděšený Karel se rozeběhne k oknu, ale vidí jen polonahého myslivce, jak mizí v lese. Za ním běží vlk. Otřese se. Potom se posadí. Snaží se zakrýt, ale sukýnka je hrubým zacházením pomačkána, dokonce kousek krajky je roztržená. Rozbrečí se, když si vzpomene na myslivce. Co s ním asi vlk udělal? Byl strašný. Velký, ale zachránil ho z jeho hnusných rukou. Nelíbilo se mu, když na něm ležel. Proč se tak najednou změnil?
Nakonec si otře tváře. Musí najít babičku. Začne hledat, když ho napadne sklep. „Babičko!“ vykřikne, když ji vidí svázanou s roubíkem v puse. To určitě ten hnusák Arnošt. Zahoří v něm vztek. Rychle babičku rozváže.
„Karličko.“
„Bude dobře, babičko.“
„Já vím. Já ho slyšela.“
„Koho?“
„Pána lesa,“ vydechne úlevou, když ji rozváže provaz na rukou. Karel si pomyslí, že babičce se to dneska pomotalo trochu víc. Všichni vědí, že duch lesa neexistuje, že je to jenom pohádka pro děti, aby nechodily do lesa. Jemu se nikdy nezjevil a nikdy se mu nic nepřihodilo, až na něj. „Je vlkem, víš. Hlídá celý les před zlými strůjci. Pomoz mi. Už nejsem nejmladší. Přinesla jsi mi mastičku?“ stará se.
„Ano, ale šaty jsou roztrženy.“ Ukáže ji krajkovou spodničku.
„Nevadí. To se spraví. Zatím si vezmi tyhle šaty. Měla jsem je na svatbě.“ Podá ji šaty vyšívané v květiny a snad s třemi spodničkami. Rukávky jsou nadýchané jako šlehačka.
„Ty jsou nádherné, ale nechceš si je uchovat?“
„Ano, jsou. Však tehdy stály kupu peněz. Tak ukaž.“ Pokouší se trefit nití do ouška jehly, ale nejde ji to. „Musíš, Karličko, sama.“
„Já vím.“ S lítosti se loučí se vyšívanými šaty.
„Tak příště. Já si odpočinu.“
Karel ji políbí na tvář a vyjde z domku. Ještě babičce zamává na rozloučenou. U lesa se zastaví. Má strach, potom ale odvážně vkročí do lesa. Ztuhne, protože na lesní cestě, kterou zná jenom on, sedí velký vlk. Tiše ho pozoruje. Karel se na něj dívá. Uvědomí si, že se ho vůbec nebojí, přestože viděl, jak se zakousl do Arnošta a potom ho hnal k lesu. Nemá odvahu ani si představit, co se stalo.
Najednou vlk ustoupí stranou. Ještě jeden krok, ale nezmizí. Karel pomalu kolem něj projde. Uklidní ho, když nevidí vyceněné tesáky. Spíš vypadá jak velký přerostlý pes. Jde dál, ale dobře si uvědomuje, že vlk jde těsně za ním. S každým krokem je mu blíž a blíž, až nakonec jdou vedle sebe až ke skrýši.
„Tak co s tebou?“
Vlk nakloní na stranu hlavu. Drcne do truhly. Karel se usměje. Má pravdu. Musí se převléknout. Nechápe proč, ale pomalu svléká. Jak dřív na sebe vše házel, teď pomalu stahuje jednu věc za druhou. Nejdřív uloží červený plášť, na něj červené šaty a nakonec naškrobenou spodničku s bílou krajkou. Tu nakonec vyndá. Musí ji nějak dokázat spravit. Stojí jen v punčochách polonahý a vůbec mu nevadí, že je tu ten velký vlk. Ten ho pozoruje přivřenýma očima. Hltá jeho postavu a kontrast mezi tělem a látkou. Karel přejde k tůni. Podívá se na sebe. Povzdechne si, když se najednou otočí. Není ani nijak moc překvapený, když za sebou uvidí nahého muže.
Ten plavně k němu přistoupí, vezme mu ruku a uctivě políbí.
Potom Karlovi dojde, že muž má vlčí slechy a vzadu má ocas. „Zatraceně!“ vyhrkne.
„Zatraceně? Proč?“
„Ty jsi d…“
„Ano.“ Přistoupí k němu a schová ho do svého objetí. Karel v šoku vnímá jejich nahá těla. „Víš, že jsi čarovný? Chci se s tebou milovat, ale až budeš připravený.“ Zasměje se. „Času mám dost.“
„Hodně?“ tělem mu probíhají vlnky vzrušení, jak cítí na svém těle jeho pohlaví. Je velké, ale nevadí mu to, spíš se v něm vše chvěje v předtuše slasti, kterou by mu mohl poskytnout.
„Celou věčnost. Jsi uchvacující. Ten muž už tě nebude obtěžovat.“ V lesní dolině mu prokousl hrdlo za tu drzost, že napadl jeho miláčka. Kdyby to bylo se souhlasem, nechal by to být, ale nemohl poslouchat, jak křičí a prosí.
„Já…“ Sleduje uši. „Ty jsi skutečný.“
Duch lesa se usměje. „Jistěže jsem.“
„Já myslel…“
„Nemyslí, vnímej. Víš, jak mě vzrušuješ?“ Klesne na kolena, natáhne ruce s dlouhými nehty a rozváže mašličku na punčoše, kterou pomalu sroluje dolu. Potom druhou. Jazykem olízne pokožku. Karel vypískne.
„Vadí ti to?“
„Ne. Je to zvláštní. Máš ho drsný, takový…“
„Jsem vlk, ne člověk, i když tak vypadám,“ připomene mu jemně. „Budu respektovat, pokud mě už nebudeš chtít vidět.“
Karel se zadívá na ocas, uši. „Ano, vím.“ Ale cítím se s ním jinak než s Arnoštem. Směle zdvihne nohu, kterou mu položí do klína. Vlkovi ztmavnou oči vzrušením. Sundá mu botu a potom punčochu. Políbí mu nárt, prsty přejedou po lýtku výš. „Jsi zvláštní.“
Vlk zavrtí hlavou. „Ne, ty jsi zvláštní, neopakovatelný. Prosím, chci se na tebe dívat, když ležíš a hladíš se. Závidím tvým rukou, a přesto mě vzrušují. Představují si, že jsem to já, kdo má tu možnost se tě dotýkat. Bude mi stačit tě jenom vidět.“
Karel si lehne, potom se pohladí. Vlk si lehne vedle něho, dívá se na něj. Uši jsou vztyčené, jak je soustředěn na každý Karlův pohyb. Vnímá jeho prsty, pohlazení, snaží si zapamatovat, co dělá, protože dělá to, co ho vzrušuje.
„Díval jsem se pokaždé, jak se převlékáš. Bylo to vzrušující.“
„Už nebude?“ naznačí mu, že jeho přítomnost mu nebude vadit.
Ve vlkovi se skoro zastaví dech. „Mohu?“
„Rád.“ Nechá být úd a podívá se na něj. Vlk se skloní a jemně ho vezme do úst. Zasténání ho potěší. Karel zavře oči. Když si to dělal, bylo to krásné, ale tohle je neskutečné. Je to jako kdyby mohl létat. Ne, vznáší se. Lesem se rozezní výkřik slasti.
„Spokojený?“ ozve se hluboké zavrčení, které ho nesmírně vzruší.
„Ano.“ Přetočí se na břicho. Přesně jak byl malý, začne kývat nohama, jenže teď se záměrem. Vlk se usměje, nakloní se nad něj a vtiskne mu polibek na rozkošný zadeček. „Umíral jsem, když jsi ho vyšpulil, když ses skláněl nad tůní. Záviděl jsem, že tě může vidět, že může ochutnat tvou slast. Přál jsem si prozkoumat všechna místa, která viděla.“
Karel se červená. Nerozumí sám sobě. Před chvilkou se odvrátil od člověka a teď je tu s vlkem, který ho vzrušuje. Vypadá sice jako člověk, ale jeho uši, vlasy, ocas i ty oči, jsou znaky toho, že nepatří k lidem.
„Netušil jsem, že se někdo dívá. Myslel jsem, že jsem tu sám.“
„Stery oči tě pokaždé viděly a já bych zabil každého z nich, ale nejvíc toho člověka.“ Z hloubi hrdla se mu vydere majetnický tón. „Chci tě vidět každý den.“
„Nemohu sem…“
„Pak budu čekat na dny, kdy sem přijdeš. Budu vědět, kdy přicházíš, protože les mi to řekne.“ Rukou něžně odhrne pramínek světlých vlasů. Jak rozkošné se jich dotýkat. Z hloubi duše se mu vydere zvuky touhy.
Karel se zvedne. Dívá se na ležícího vlka. Až na ocas, uši a delší tmavošedé vlasy, vypadá jako člověk. Tvář patří muži v nejlepších letech. Je souměrný jako sochy, které viděl v knihách. Je krásný. Přiblíží se k němu rukou a pohladí. Ve vlkových červených očích se mihne překvapení, ale nenechá ho být. Chápe, že jsou to jeho první zkušenosti. I tak ho překvapuje, že potom, co se mu stalo, je ochoten pokračovat. Chtěl čekat klidně celou věčnost, než se ho bude moci dotknout, ale dnes ochutnal jeho vášeň. Podle jeho úsudku byla sladší než med lesních včel.
„Jsi zvláštní.“
„Jsem první?“
Karel se skloní a políbí ho. Potom se vztyčí a rychle se obleče. Uteče. Vlk ho nechá být. Sebere punčošky a uloží je pečlivě na místo. Potom se změní ve vlka. Dožene svého miláčka, ale z lesa nejde ven.
Karel se otočí, když uslyší zavytí. Je trochu jiné. Pochopí, že každé volání, které v něm vyvolávalo mrazení, bylo volání vlka. Doběhne k bráně, která se pomalu zavírá. Proklouzne jí. Je doma. Loudavým krokem jde k domu. Neví, co bude dělat, ale rozhodně příště bude tam opět.
„Mami, jsem doma.“
„To jsem ráda, bohužel mám špatnou zprávu.“
„Co se stalo?“
„Teta Agáta, pamatuješ si ji?“
Karel přikývne. Je to tetička, která bydlí za lesem. Je to dlouhá cesta. Vždy tam přespávali. „Ano.“
„Přišla zpráva, že je nemocná. Potřebuje nějaké byliny. Nemají tam lékárnu. Doktor ji napsal léky, ale nemohu se vzdálit z domu.“
„Rád za ní zajdu.“
„Nevím, co se to děje.“
„Opravdu mi to nevadí.“
„Tak dobře. Je to jen jednou a babička jak se má?“
„Je čilá jak rybička, ale mám hlad jako vlk.“ Sedne si za stůl. Hlad jako vlk nebo po vlkovi? pomyslí si s úsměvem.
Druhý den se u svého úkrytu rozhlíží po vlkovi. Nikde není. Zesmutní. Otevře truhlu a vydechne údivem, protože navrchu leží košilka jemná jak pavučina s punčošky. Rozhlédne se, ale nikoho nevidí. Pomalu stáhne si oblečení a navleče si dárky. Jemná průsvitná látka pohladí rozpálené mladé tělo. Karel se nemusí rozhlížet, aby nevěděl, že někde mezi stromy sedí jeho tajný obdivovatel. Vykročí cestou, když mu po boku stane velký šedý stín.
„Líbí se ti?“ ozve se zavrnění.
Karlova ruka spočine na mohutné hlavě. „Moc.“
„Jsem rád. Kam jdeš?“
„Ty nevíš?“
„Možná. V mém lese, jsi vždy bezpečný.“
Karel se zasměje. „Vždy? I před tebou?“
Cvaknutí tesáku. „Ty tu vládneš, ne já, ale nežádej toho moc.“ Dá mu na srozuměnou.
Tvář se nakloní k vlčí hlavě, rty zašeptají jednu větu. „Chci jen jedno.“
Oči zasvítí v přítmí korun stromů, které vyprávějí o mladíkovi v červených šatech a plášti, které nebo který okouzlil jejich pána.
Konec
