4. 1. 2014
2.
Na motivy pohádky Kráska a zvíře
Julian v pokoji najde tmavomodré oblečení poseté perlami, kožešinový bílý plášť, vysoké boty a rukavice. Pásek s drahokamy a dýku ve zlaté pochvě s velkým smaragdem. Vedle leží bílá kožešinová čapka se smaragdovou sponou a prsten též se smaragdem. Obleče se a vyjde ven. Cítí se dobře, ale bojí se, že otce nestihne zachránit. Před bránou na něj čeká osedlaný vraník. Otočí hlavu k Julianovi.
„Jeď jako vítr, prosím.“
Vraník zařehtá a rozeběhne se. Julian sevře pevně otěže a hledí před sebe. Je mu zvláštně, že opouští zámek, kde nebyl vítaný, ale na druhé straně si ho nikdo nedobíral nebo nešikanoval. Vlastně netvor byl k němu velmi laskavý. Musí to stihnout!
Ráno, zkřehlý neustálou jízdou, sesedne z vraníka na nádvoří otcova domu. Ze stáje vyběhne pacholek a s očima navrch hledí na bohatě ustrojeného muže, dokud nezjistí, že je to ztracený pan Julian.
„Pane Juliane, jste to vy?“
„Ano a otec je v pořádku?“ optá se pln obav.
„Jistě. Bude rád, až vás uvidí. Promiňte, to jen, že vás rádi vidíme.“
Juliana to překvapí, ale jde k domu. Vyběhne schody, otevře dveře a vejde dovnitř. Překvapí ho ticho, ale taky jako by tu chybělo pár věcí. Klidnějším krokem dojde do otcovy pracovny. S bušícím srdcem zaťuká, ale nikdo neotevírá. Uvědomí si, že je ještě brzy, proto jde do svého pokoje. Posadí se na lůžko a uvědomí si, v jak malém pokojíku bydlel. Teď je jeho pokoj větší, postel nejméně třikrát tak velká a všechno daleko dražší. Jako by se přestěhoval z chatrče do paláce. Ne, tohle je jeho domov a má to tu rád. Sundá čepici, odloží teplý kožešinový plášť. Zamne rukama. Je tu příšerná zima. Mělo by se zatopit. Vyjde ven, sejde ke kuchyni, kde nabere do náruče složené dřevo. Donese ho do pokoje a za chvilku v krbu plápolá oheň. Posadí se do židle. Čeká, až se dům úplně probudí. Zaslechne bouchnutí dveří. Sám neví proč, opatrně vykoukne. Mason a zřejmě byl někde na flámu. Vypadá v dobré náladě. Schová se do pokoje, aby ho neviděl. Co řeknou bratři, až ho uvidí? Podle hlasu z knihy, nijak po něm nesmutnili a taky proč by měli? Nikdy se o něj nezajímali. Nemají toho moc společného, ale jsou to bratři.
„Konečně,“ zamumlá, když dům ožije služebnictvem. Jde do pracovny, kde zatopí, aby otec měl teplo. Nahlédne do papírů. Skutečně chystá ještě jednu cestu k moři, ale neměl by jezdit. Je to náročná cesta přes hory a doliny. Nic lehkého zvládnout pro mladého muže, natož pro staršího.
„Kdo… Juliane?“ ozve se nevěřícný hlas ode dveří. „Juliane, jsi to ty?“
„Ano, tati.“ Přistoupí k otci a obejme ho. „Tak rád tě vidím živého a zdravého.“
„Proč bych neměl být živý?“ Položí mu ruce na ramena a zpytavě si ho prohlíží. Je ještě hezčí než dříve. Nebýt brýlí, potom by zaváhal, že je to jeho syn. „Bál jsem se. Neměl jsem ti říkat… Ale teď jsi doma a nikam tě nepustím.“
„Ano, otče.“
Wiliam vyjde ven na chodbu. „Masone, Johne, pojďte sem!“ zvolá. „Nachystáme menší oslavu. Moc jsem se bál, že ti něco udělá.“
„Jsem opravdu v pořádku. Pracuji u něj.“ Nemusí říkat, koho míním tím oním.
„Pracuješ?“ Prohlédne si jeho bohatý oděv a krásné šperky. Je zmatený, i když šťastný, že ho tu má.
„Ano.“ než stačí vysvětlit, co dělá, tak dovnitř vejdou jeho bratři. Jeden uzívaný, druhý v nepořádku. Ztuhle na něj zírají.
„Juliane?“
„Radujte se. Vrátil se nám. Už jsem se bál, no to je jedno. Večer jeho příchod oslavíme,“ řekne rozzářený Wiliam.
Julian se pozorně zadívá na Masona. Uvědomí si, že je v šoku jak nad jeho objevením, tak nad tím, že otec stále ještě žije. Měli pravdu. Jak zrcadlo, tak netvor. Pokusí se otce opět zabít.
„No, rozhodně vypadáš báječně. Ne, jako někdo, kdo měl být mrtvý,“ řekne uštěpačně John.
„Johne!“
Ten ignoruje otce a přistoupí k Julianovi. „Nádherná dýka. Ty ji stejně nepotřebuješ.“ Sundá mu pásek s dýkou. Jeho tchán bude uchvácen, až mu ji ukáže. Vytasí ji. Obdivuje ocel. „To oblečení…“
„Bylo by ti malé,“ odpoví hbitě Julian.
„A ten prsten jistě nepotřebuješ, ovšem já ho mohu ukázat, aby ho ocenili,“ ocení rychle Mason a bere ho za ruku. Prsten mu hladce vklouzne do ruky.
„Masone, nechte toho.“
„Jen je nech být, tati, raději mi vyprávěj, co se tu událo, co jsem zde nebyl.“
„Budeme se ženit.“
„Konečně odtud vypadneme.“
Julian si pomyslí, zda byl slepý k chybám svých bratrů nebo se tolik po jeho odchodu změnili?
„Ještě stále jíte můj chleba. Až budete jíst svůj, potom si můžete říkat, co chcete, ale chovejte se, tak jak se sluší. Večer bude večeře a ty Masone budeš přítomný.“
„Ale…“
„Žádné ale nebo můžeš zapomenout na to, že ti předám obchod.“
Masonovu tvář proběhne úlek a potom nenávist. Copak to otec nevidí, pomyslí si Julian.
„Samozřejmě, otče. Teď nás omluv, musíme odejít za svými povinnostmi.“
„Povinnostmi,“ řekne hořce Wiliam. „Zábava a karty. Lov a večírky. Ale nechme toho a vyprávěj.“
„Není co, tati, ale nechceš to Masonovi předat a odejít na odpočinek? Léta na to máš.“
Wiliam se posadí do křesla. „Už jsem o tom uvažoval, ale nejsme na tom dobře. Bohatství od něho se rozkutálelo strašně rychle. I to, co jsem přivezl, je pryč. Nemám co ti dát. Mason a John už své dostali. Chtějí stále víc, ale nevím, kde to brát, ale tobě jsem nic nedal. Jen tě poslal za tím…“
„Netvorem. Mám se tam dobře, opravdu.“
„Vždyť je hrůzostrašný.“
„Já vím, ale chová se ke mně dobře. Dal mi práci v knihovně. Opravdu. Je to zvláštní zámek, ale nebojím se, i když někdy je strašný.“
„Už o tom nemluv. Neodjedeš, že ne?“
Julian se slituje a zavrtí hlavou, že ne.
Wiliam se rozzáří. „Mohli bychom jet k moři společně. Uviděl bys sám na vlastní oči, o čem jsi dosud snil. Velkolepé moře, bachraté lodě naplněné vzácným zbožím, cizokrajné oděvy a lidí. Nechtěl bys?“
„Samozřejmě, že chtěl, ale bojím se o tebe. Cesta je to náročná.“
„Já vím, ale budeš se mnou. Spolu to zvládneme.“
Juliana mimoděk z toho zamrazí, ale přikývne. Musí to otci rozmluvit už jen proto, aby Mason dostal obchod. Jakmile otec se obchodu vzdá, potom nebude bratr mít důvod použít jed a obvinit Masona jen tak do větru z travičství, to nemůže. Bohužel to vypadá tak, že otec se nechce vzdát svého obchodu.
„Co jsi nám to dal?“ řekne vztekle bratři. Julianovi přistanou do klína jak dýka, tak prsten. Vypadají všedně. Obyčejná ocel bez drahokamů a prsten je stříbrný. V duchu se usměje. Netvor zřejmě si svůj majetek pojistil kouzlem. „Jdeme, bratře.“
„Ukaž?“ Otec vezme prsten. Zableskne se čisté zlato a nádherný smaragd. Zavrtí hlavou. „Jim už taky nic dobré.“ Podá ho nazpět Julianovi. „Neměl jsi jim nic dávat. Máš to od něho, tak to má zůstat.“
„Já vím.“ Opásá se dýkou, na prst navleče těžký prsten. „Už to neudělám. Jsem šťastný, že jsem tady.“
„Já taky,“ řekne s širokým úsměvem. „Podívej se na tohle.“ Podá mu papír s cestou. „Cesta vypadá dobře, ne?“
„To určitě.“ Jenže je daleká a nevede zrovna přes klidné území. Budou potřebovat silnou stráž a hlavně důvěryhodnou. Pak si uvědomí, že otec už by neměl jezdit. Copak při poslední cestě neříkal, že to bude jeho závěrečný obchod a už nikam nepojede? „Víš, tati, neměl bys jezdit. Cesta…“
„Ještě nepatřím do starého železa, jak si všichni myslí. Bude to můj největší obchod. Mám partnery, lidi, kteří mi důvěřují pro mé zkušenosti.“ Sevře papír v rukou. „Nevzdám se toho.“
„Dobře.“ Ještě nepojede, bude mít víc času, aby mu cestu rozmluvil, i když by rád jel s ním.
O pár dní později v oděvu, který kdysi tu nosil, s vráskou na čele, pozoruje ze stínu, jak z otcovy pracovny vychází muž. Přestože má hůl, jde pružně jako mladík. Podle zdobeného oděvu je to obchodník nebo někdo vysoce postavený.
Zaklepe na dveře pracovny a vejde. Vyděsí se nad otcovým stavem. Od večeře na jeho uvítání dává pozor, co mu nosí z kuchyně. Má plné zuby hlídat Masona a už chápe netvora, když povídal, že s tím stejně nic neudělá. „Stalo se něco?“
„Jen menší problém. Kupec Piotro, odstoupil od smlouvy. Prý průjezd přes uherské území není bezpečný a on své peníze nebude riskovat. Najdu místo něj jiného investora. Sám tak nákladnou cestu neutáhnu.“
„A nemají pravdu, že je to příliš nebezpečné? Nerad bych tě ztratil.“ Poklekne před ním. „Zvaž to důkladně. Děláš to kvůli sobě nebo mým bratrům, protože vůči mně nemusíš.“
„Jak to?“
„Chci se vrátit na zámek. Mám…“
„Ne! Nedovolím. Je to netvor. Potřebuješ ženu a nebudeš se ženit jako nýmand a mít za ženu nějakou husopasku. Chci pro tebe dívku vzdělanou a z dobrého rodu.“
„Takže ta cesta je kvůli mně?“
„Ne. Tví bratři…“
„Nedostali toho mnoho?“
Wiliam se usměje. „Možná máš pravdu a já se stále snažím jim vynahradit matku, kterou jste brzy ztratili. Ty se na ní moc nepamatuješ, ale byla anděl. Velmi se jí podobáš. Víc než tví bratři. Přesto bych ještě jednou rád jel. Mám to v krvi a nudím se.“
„Pak zvol jinou cestu, někam jinam.“
Wiliam se zadumá, potom přikývne. Vybaví si, jak si radní stěžoval, že nemůže nikde sehnat kvalitní kožešiny. „To není špatný nápad. Možná bych mohl jet na sever, kde jsou prý překrásné kožešiny. Samozřejmě tolik nevydělám a nebudeš mít co nabídnout své ženě, ale věřím, že to bude dost. Když se lidi milují, uskrovní se a stačí jim málo. Když jsem potkal Sofii, měl ona peníze, ne já a já pracoval, aby její otec viděl, že si dobře vybrala. Podařilo se mi to.“
„Já vím.“
„Tak dobrá. Pojedeme na sever do Osla.“
Julian přikývne. Neřekne, že nepojede, protože už dva dny má špatné sny. Jako by ho něco volalo nazpátek na zámek, ale netuší co. Jenže od té doby je neklidný. Jak měl dřív špatné předtuchy o otci, teď se bojí o netvora.
Wiliam hladí světlé vlasy a tichým hlasem vysvětluje Julianovi, kterou trasou pojede a co by mohl obchodem získat. Najednou se ozve pronikavé zařehtání. Wiliam rozčileně vyskočí a rozrazí okno. „Zabijte toho koně!“ poručí. Měl se toho ďábelského koně už dávno zbavit.
„Ne, otče ne! Prosím, ne!“ S tímto výkřikem pozná, že sem už dávno nepatří, že jeho místo je na zámku po boku netvora šeredného, páchnoucího, ale se zlatým srdcem, který místo aby ho snědl, ho šatí, živí a dokonce mu dal knihu, aby se mohl podívat na své nejdražší.
„Cože?! Co tím chceš říct? Ne! Jak můžeš zradit mě, rodinu?! Tak běž si zatím netvorem, když je ti milejší než otec!“
„Já, tati, to ne!“
„Zabijte ho!“ Julian s rozervaným srdcem vyběhne ven. V pokoji popadne plášť, vyběhne na nádvoří. Chytí otěže vzpínajícího vraníka a vyhoupne se na něj. Vzhlédne k oknu. „Mám tě moc rád, tati!“ Nemusí vraníka pobízet. Sám vyrazí vstříc Temnému lesu.
„Juliane, vrať se! Nemyslel jsem to tak!“ Wiliam se ztěžka posadí. Hlavu položí do dlaně a pláče. Jak mohl opět vyhnat svého syna? Co když se mu něco stane? Přece jenom je to netvor. Dovnitř vpadne Mason.
„Co se stalo?“
„Julian odjel.“
„Navždy?“ Překážel mu. Byl stále s otcem, tak nemohl provést svůj plán.
Wiliam zvedne hlavu. Zadívá se na svého prostředního syna. „Ano. Večer vypracuji převodní listinu na můj obchod. Víc nedostaneš. Buď se s tím smíříš, nebo všechno prodám.“
„Dobře.“ V duchu plánuje, jak obchod rozšíří pomocí půjček. Snadný výdělek, kdy se nemusí plahočit po nebezpečných cestách.
Julian se slzami v očích se sotva drží v sedle. Po chvilce vydechne a narovná se. Nemohl dopustit, aby se vraníkovi něco stalo. Je mu líto otce, ale jednou to otci vyloží. Vůbec netuší, kdy se do netvora zamiloval. Je ohavný, ale je to jako s knihou. Nikdy neposuzuj obal, dokud si ji nepřečteš. Otec se nebude dlouho zlobit. V tom si uvědomí, že nechal otce na pospas Masonovi. Co když právě mu teď podává jed? Snaží se otočit vraníka, ale ten ho neposlouchá a dál běží k zámku, až k večeru zastaví před bránou.
Julian seskočí, nechá vraníka napospas osudu a rozeběhne se do paláce. Rozervaný mezi láskou k otci a netvorovi dorazí do pokoje. Uvědomí si, že je v přesně stejném stavu, v jakém ho opustil. Zvedne knihu.
„Promiň.“
„Jaké promiň?“ ozve se sladký naštvaný hlásek. „Já tu trpěla pohozená na polštáři jako nějaká romantická knížka. Mě, Zrcadlo vidění…“
„Ukaž mi otce.“
„A aniž by si chtěl popovídat, hned spustí. Ukaž. Tak dobrá.“ Rozevře se, plocha se ustálí. Objeví se Wiliamova zestárlá tvář.
„Tati…“
„Slyšet tě nemůže. Nechápu, proč nechápete, že jsem pouze Zrcadlo vidění, ne slyšení. Copak jsem nějaký komunikační prostředek? Na to si zavolejte někoho jiného.“
„Jak se jmenuješ?“
„Já?“ optá se udiveně. „Hm, no, Zrcadlo vidění.“
„Sofie by ti slušelo víc,“ řekne, ale dál pozoruje svého otce. Nic neříkají, když se ozve cizí hlas. „Podpis zde a váš zde. Převodní listiny jsou v pořádku a já svým podpisem potvrzuji, že obě strany byly při plném zdraví a rozumu. Obchod je uskutečněn.“
„Prosím, zůstaňte na večeři.“
„Velmi rád. Neřekl bych, že se vzdáte svého obchodu, ale i tak prý plánujete další velkolepou cestu.“
Julianovi zatrne.
„Ne, rozmyslel jsem, ale cestování mám v krvi. Chci jet na sever do Osla pro kožešiny.“
„Ach tak. V tom případě rád si u vás pár jich koupím. Ze severu přicházejí nejkrásnější kůže, jaké kdy jsem viděl. Dobře děláte. Všichni teď míří dolů na jih, ale nikdo na sever. Vyděláte na tom.“
„Ano, taky si myslím a to jen díky mému nejmladšímu synovi.“
„Ten, který se ztratil?“
Wilaima mlčí. „Jezme.“ Na knihu skápne slza.
„Hele, já chápu, že jsi na měkko, ale nemusíš mě ničit,“ ozve se sladký podrážděný hlas zrcadla.
„Děkuji, Sofie. Nechtěl jsem. Bolí tě to?“
„Jako svěcená voda na démona. Jistěže. No dobrá, tak si breč.“
„Nebudu, ale jsem velmi rád, že dal obchod Masonovi. Takhle bude v bezpečí. Rozešel jsem se s otcem ve zlém.“
„Na usmíření je dost času. Nejede do Afriky,“ zabrumlá zrcadlo.
„Ukaž mi netvora.“
„Koho?“
„Pána zámku.“
„Aha, počkej, vlastně ne,“ odmítne. „Mého pána nemohu špehovat. Přísně mi to zakázal.“
„On tě používá?“
„Jistěže, od toho tu jsem,“ řekne pyšně Sofie. „Rád se dívá, když se nemůže ze zámku hnout,“ prohlásí, čímž vzbudí Julianovu pozornost.
„Tak mi ukaž, koho pozoruje.“
„Jistě, hned, oh omlouvám se, ale to nemohu.“ Odmlčí se. Copak mu může říct, že je nejsledovanější osobou v knize? Ani neví, kolik hodin ležel nad ní a pozoroval každý Julianův krok. Až málem zívala. Dokonce i ve spánku ho pozoroval, a když se koupal nebo se ukájel, málem, že ji neutopil ve slinách.
„Musím ho najít. Snad mu něco není.“ Vyskočí a začne ho volat. Sofie nestihne nic říct a opět je pohozená na postel. Zaúpí nad tím, jak s ní zachází.
„Pane, kde jste? Vrátil jsem se! Halo, ozvěte se mi!“
Netvor, když se Julian nevracel nejdřív si toho ani nevšiml, ale potom se mu začalo stýskat. Pořád přecházel po pokojích jako lev v kleci. Do knihovny se nemohl ani podívat, a když se podíval, rozmetal Julianovu veškerou práci po podlaze. Nakonec jen seděl v křesle a dumal o tom, jak takový človíček se mu vryl pod kůži. Žádná z těch, které sem otcové posílali za bohatství, které jim nabídl, ho tolik nedostali, až nakonec mladík, co se k němu vetřel, aby zachránil svého otce. Potom vyrazil lovit, ale srnce i srny míjel a dokonce nechal jít divočáka. Večery prochodil po chodbách a neustále vrčel. Všechno mu začalo být jedno. Sám hlad neměl a neměl pro koho lovit. Dokonce nechal projet cikánský vůz, aniž by splašil koně nebo zařval na cikánky.
Když se vrátil do paláce, zaslechl šepot. Nejdřív mu nerozuměl, ale potom poznal hlas čarodějky, která ho zaklela do netvora.
„Umíráš! Umíráš!“ slyšel se ozývat zámkem.
„Ne!“ ozval se. On nezemře! Nikdy!
Jednoho dne se vztekle otáčí za zlověstným šepotem, aby ho našel a měl klid, když už tu není Julian, ale nikde nic nenachází jen zbytečně ničí nábytek. „Ale ano. Taková byla kletba!“ Zámkem se ozve smích, který ho zažene do ložnice, ale to mu jenom připomene, kolikrát si zde představoval, jak se s Julianem miluje. Roztrhá polštáře, deky, převrátí stolek, drápy sedře drahocenné tapety. Nevšímá si jekotu, ani šepotu, který ho stále víc a víc obklopuje a trhá mu duši na kusy. Jako štvaná zvěř vyrazí k pavilonku, kde si lehne na lavičku. Smutně kouká na příchozí cestu. „Slíbil mi, že se vrátí!“ zakňučí žalostně. Chce ho tu mít, dívat se na jeho tváře, hladit vlasy a dívat se do mžourajících oči.
„Zemřeš! Zemřeš, protože ti chybí!“
„Ne, nech mě! Nemiloval jsem tě!“ zavřeští.
„Já, ale ano!“ ozve se zlý šepot, tak blízko, že se schoulí.
Netvor si přikryje uši, ale oči stále jsou přikované k cestičce. „Vrať se!“ zaklíná Juliana, i když ví, že se nevrátí stejně jako ty předtím.
Julian v stejné době, kdy netvor prochází mukami pomstychtivé čarodějky, váhavě otevře dveře do netvorovy ložnice. Znovu si vybaví, jak ho chytá, jak ho tiskne tělu. Držel ho přirozeně a jemu bylo v jeho náručí bezpečně, ale tehdy myslel na něco jiného, než na něj. Jak mohl jeho mínění tolik změnit?
Není zde a místnost vypadá, jako by jí prošla vichřice. Kde jenom může být? Na lov nešel, to by ho slyšel. Zatracená Sofie, to nemohla mu ho ukázat? Kde by mohl být? Zámek už celý prošel, kromě jediné části. Zahrady. Možná bude tam, ale v té zimě by mohl nastydnout.
Vyrazí do zahrady, kde bloudí mezi zasněženými stromy, až mu je zima. Teprve v jižním cípu divoké zarostlé zahrady zahlédne altánek. S nadějí v srdci se tam rozeběhne, aniž ví proč. Nakonec stane před netvorem, který leží na lavičce bez hnutí. Má zavřené oči a vypadá ještě hrozněji než dřív. Dotkne se ho. Je studený. Zemřel? Ne, to ne!
Stáhne si plášť a přehodí ho přes chladné tělo.
„Vstávejte, pane. Prosím, probuďte se.“ Zpanikaří. Neunese ho a nikdo jiný v zámku není, ale zde v té zimě nemůže být. Vůbec ho nenapadlo, že jeho srst ho hřeje lépe než plášť. „Vstaňte. Vrátil jsem se, jak jsem slíbil. Dodržel jsem to, i když pozdě. Ne, nemůže být pozdě! Vstaňte!“
Netvor naslouchá hlasu, který k němu přichází z dálky. Je to jen halucinace, přesvědčuje se. Nevrátil se. Každý dá přednost rodině, přátelům, před netvorem.
„Co mám dělat? Teď jsem ztratil otce i vás!“ Posune si brýle. Možná, že když je tu tolik kouzel, potom by možná pomohlo… Vybaví si pohádky o síle polibku. Zavře oči a přitiskne rty na čelo.
„Sakra, tušil jsem, že to nemůže fungovat,“ zabručí, když se poloha netvora nezměnila. Musí to zkoušet dál. Domů nemůže a být sám na zámku se mu nechce. „Ale jak… Tak vstávejte! Ležíte na lavičce v zimě jako nějaký žebrák. Tak vstaňte. Jste těžký, než abych se s vámi tahal.“
Ano. Je to hlas jeho tvrdohlavého knihovníka. Vrátil se k němu a zase něco po něm chce. Pousměje se. Přesně tohle by řekl. Dokonce jim třese. Musí se ho bát, pomyslí si. Otočí se od něj, aby neviděl jeho šeredný obličej.
„Hurá!“ zařve nadšeně Julian. Lehne si na něj. „Díky bohu, jste živý. Tak se zvedněte a jdeme do postele. Potřebujete teplo.“
„Proč?“ zahučí nevrle. Nechce se mu odtud. Je mu příjemně, když na něm leží a slyší jeho zoufalý, prosící hlas. Nápad postele je svůdný a ještě lákavější, pokud by tam byl i Julian.
„Miluji vás. No, nechtěl jsem vám to říkat. Mám vás rád, no,“ řekne rozpačitě, protože, který pitomec by to řekl netvoru, který si ho chtěl dát jako zákusek?
„I takového?“ otočí se k němu. V očích nic nevidí. Žádné znechucení, opovržení nebo hnus. „Takže jsi věděl, jak vypadám.“
„Jo. Nablízko vidím velmi dobře, jen na dálku špatně. Ujde to,“ snaží se ho povzbudit. „Mohl byste vypadat daleko hůř.“ Možná, když zapracuje a trochu ho zušlechtí, tak by nemusel vypadat tak bídně.
Netvor se rozesměje. Jen snad Julian by mohl tohle říct. Posadí se, potom se zvedne. „Rozmlátil jsem knihovnu, takže můžeš ve své práci pokračovat. Víš, že tě miluji?“ natáhne ruku s drápy a pohladí ho po tváři. „Netvor se zamiloval do knihovníka. Měla to být žena, ale je mi to jedno. Jsem rád… Já…“ udiveně si prohlíží ruku. Drápy se zatahuji, srst ustupuje a zámkem se ozve vzteklý řev.
„Tak blízko! Buď prokletý!“ pronáší vzteklý ženský hlas.
„Takže já jsem se musel zamilovat?“ optá se nevěřícně.
„Ano! Proklínám tě!“ ozve se neochotně, aby se pokusila naposled zvrátit zlomení kletby.
„Nemáš už tu moc!“ vykřikne lidským hlasem netvor. „Jsem volný! Děkuji ti.“
Julian s očima navrch se dívá na vysokého muže s delšími černými vlnitými vlasy, statnou postavou a tím nejúžasnějším úsměvem na světě. Potom si uvědomí, že ho už viděl. Podívá se naplno do jeho tváře. „Silvanusi?“
„Jistě. Netušil jsem, že čarodějka byla tak rafinovaná, ale co čekat od ženy?“ povzdechne si, ale oči se zálibně dívají na Juliana. Konečně se mu bude moci věnovat, tak jak si to zaslouží.
„Takže ta kletba byla pravdivá?“
„Jistěže. Odmítl jsem ji a tak mě, zámek a celé moje panství zaklela. Co jsem nevěděl, bylo to, že jsem se musel zamilovat. Vždy jsem si myslel, že se do mě musí zamilovat druhá osoba. Miluji tě, můj malý knihovníku.“
„Nejsem malý a jste knížetem a já…“
„Jsi tím, kdo mě a mé poddané zachránil. Podívej se!“ Julian se kolem sebe rozhlédne. Všechno se změnilo. Mlha, šero je pryč a oni stojí v překrásné jiskřivé zimní zahradě. K altánku už přicházejí první lidé. Nejdřív zahradnicí, potom další. Ozve se nadšený křik. Mimoděk se přitiskne k netvorovi. Zvedne k němu hlavu. Silvanus se usměje a přede všemi ho políbí.
Odněkud se ozve výkřik a lidi se rozestupují.
„Moje rodina. Sestra Sofie s manželem Arkanym.“
„Vítáme tě v rodině,“ ozve se sladký hlas.
Julian vytřeští oči, potom se ozve. „Vy jste…“
„Zrcadlo vidění. Děkuji za osvobození. Aspoň už na mě Sil nebude slintat,“ pronese s úklonou a nakrčeným nosem. Na rtech má široký vděčný úsměv.
„A já byl vraníkem, který k zámku nosil no, to už je jedno,“ ozve se hlubokým hlasem muž. „Jsem rád, že jsi nás osvobodil.“
„Aha.“ Neví, jak na nenadálou situaci reagovat.
„Chce to oslavu. Pořádnou. Nemohu se dočkat, až sním něco jiného než seno a oves,“ ozve se manžel Sofie. „Víš, miláčku, myslím, že bychom je mohli nechat o samotě. Jistě je tu co k vysvětlování a my zatím připravíme oslavu.“ Táhne ji pryč. I lidé se pomalu rozcházejí, až zůstanou jen Julian se Silvanem.
„Změnilo se to tu. Je tu krásně.“
„I zámek se změnil, Juliane. Půjdeme?“ Podá mu ruku. Útlejší vklouzne do široké, jako by na to byla zvyklá. Julian obdivně sleduje knížete.
Silvanus šťastný jak nikdy, ho vede k zámku, který se skutečně proměnil v pohádkově krásný, ale to ho nezajímá a vede ho hloub, když si vybaví nepořádek, který udělal ve své ložnici a změní směr. Míjejí lidí, kteří je zdraví hlubokou úklonou. Ani pozdravů svého služebnictva si Silvanus nevšímá. Otevře dveře Julianova pokoje, zavře je a opře se o ně. Zálibně spočine na Julianově tváři.
„Opravdu mě miluješ?“
Julian se ošije, ale potom se pevně zadívá do tváře, kterou si po nocích vysnil. „Ano, i když váš vzhled se rapidně změnil, ale to nevadí.“
„Víš, že jsem tě viděl?“ řekne už příměji Silvanus.
„Viděl?“ nechápe Julian, kterému se z knížecí přítomnosti zatočí hlava.
„Jistě. Po večerech, jak jsi překrásně sténal pod svým laskáním. Napadlo mě, že by bylo lepší, kdybys ty všechny věci vyzkoušel s někým jiným.“ Pomalu se začne svlékat.
„Ehm, ty jsi mě špehoval?! Jak se dovažuješ?!“ přistoupí k němu a bouchne ho do pevného těla. Bouchnutí se změní v rozkoše z doteku. Pohladí ho po košili a vklouzne dovnitř, aby ucítil nahou pokožku. Rozkoší mu málem vyskočí srdce.
„Vida, odvážlivce. A já si myslel, že se budeš bát.“
Julian zrudne a chce ji vytáhnout.
„Nech ji tam. Je to rozkošné. Chci být tím, kdo ti…“ nakloní se k uchu, začne mu šeptat, jak chce být uvnitř něj, jak chce ho ochutnat a zůstat v něm uvězněný. Jak si ho bude brát všemi možnými způsoby, až bude prosit o milost. Julian rudý až za ušima, ale vzrušený ze slovíček, a když mu olízne ucho, málem, že nevyletí z kůže. Dech se mu prohloubí a sotva stojí na nohou. „Bylo to pro mě úžasné objevení, že se ti líbí muži a jak ses rozkošně ukájel u těch knih, tak se mi to stalo návykem a já neodolal, abych po špičkách nechodil kolem tvého pokoje a nesledoval tě. Po večerech místo lovu, jsem snil, jak se pode mnou svíjíš a křičíš, ať nepřestávám.“
„Já…“
„Co?“
„Chci to! Chci tě mít v sobě a chci, abys do mě vstoupil a ukojil mě. Prosím. Líbím se ti?“
Silvanus se zasměje. „Zbožňuji tě můj malý knihovníku. Když jsem tě uviděl, chtěl jsem tě sníst, ale odzbrojil jsi mě, jak jsi tvrdohlavě stál na tom, že chceš pro mě pracovat.“
„A co budu dělat teď?“
„Budeš mým milencem, druhem, samozřejmě.“
„To ne!“
„Odmítáš?“ Svlečený do kalhot si mlsně prohlíží Julianovu polosvlečenou lákavou postavu. Jeho sen, jak si ho bere, se právě splní. Nemůže se dočkat, až do něj svým údem zajede.
„Přesně. Buď budu pro tebe pracovat jako knihovník nebo odejdu,“ stojí si na svém Julian. Co by tomu řekl otec? I tak ho zklamal, že od něj utekl.
„Opravdu?“ řekne smyslně, nakloní se a dotkne se jeho rtů. Obou se zmocní vír vášně a tak nehledíc nalevo nebo napravo, ze sebe strhávají zbytky šatu, až zůstanou nazí. Přitisknou se k sobě. Otírají se o sebe, tak divoce, že skončí na hebkém koberci.
Silvanus užasle ho pozoruje. Nikdy by neřekl, že bude tak divoký a bezprostřední. Prohlíží si každý rys Julianova obličeje staženého vášní. Nic krásnějšího doposud neviděl a touží ho takhle vidět každý den.
„Něco na mě je?“
„Ne, jen jsem netušil, že to bude takové. Představoval jsem si ledacos, ale předčilo to mé očekávání. Nemohu se dočkat, až budeš celičký jenom můj.“
„A já zas, až to splníš.“ Julian se zasměje sytým hlasem. Nakloní hrdlo, ke kterému se přitisknou hladové rty. Líbají ho, okusují, jako by Juliana chtěly sníst, ale putují dolu, přes bradavky, pupík, až ke klínu. Rozhrnou chloupky a pohltí do svého tepla jeho chloubu.
Julian vykřikne slastí. Když si to dělal rukama, nebylo to takové jako teď. Bedry se pohybuje proti černovlasé hlavě, Sténá, jako by šlo o život a tělo se mu chvěje, jak stále nepřichází vrchol. Najednou se otřese, jako ještě nikdy v životě a jeho semeno prýští do Silvanusových úst. Zmalátní, odvážně pohladí černou hlavu a překvapí ho jemnost vlasů. Chtěl by tak zůstat nastálo, ale to už mu Sylvanus zvedá nohy a druhou rukou strká pod něj oblečení.
Julian se zachvěje. Konečně je to tady. S napětím očekává, až do něj pronikne, když si uvědomí dvě věci. Něco jiného je prst nebo dva a něco jiného plně vzrušený penis. Nepříjemný tlak se zvyšuje, až se kousne do rtů.
„Bolí to,“ nakonec nevydrží. „Mělo by to jít, ale bolí mě to.“
Silvanovi se pod jeho hlasem vyčistí hlava. V duchu zakleje. Ve víru vášně úplně zapomněl, že je to pro Juliana poprvé. Bude muset ještě chvilku vyčkat, než do něj zasune svůj vzrušený úd. Skloní hlavu ke klínu, potom mu ještě nadzvedne nohy a jazykem začne dráždit jeho otvor.
Julian zavře oči. Nechce vědět, co tam dělá, ale na druhou stranu jeho tělo doslova prosí o další slasti, které dostává. Nic podobného nezažil ani, když se laskal prsty. Vyjekne, když ucítí, jak se do něj dobývá jazyk.
„Ne…“
„Jinak to nepůjde, Uvidíš, bude se ti to líbit,“ klidně říká, zatímco do něj zasunuje dva prsty, které roztahují jeho panenskou dírku. Julian opět vzlykne rozkoší. Chce víc.
„Víc! Udělej to! Prosím!“
„Ještě chviličku,“ zašeptá fascinovaně, jak před ním se roztahuje a zase stahuje, až už déle nevydrží, přitáhne si ho blíž a nasměruje do připraveného otvoru dychtivý penis. Pomalu se do něho dobývá. Julian strnule čeká bolest, ale potom zatne a pohne se proti slasti i utrpení, které ho rve na kusy.
„Už jsem tam,“ řekne Silvanus, když do něj zasune až po kořen. Cítí teplo a pulsující, nedočkavý úd. Roztáhne mu nohy do stran, aby dobře viděl na jejich spojení. Prstem začne laskat okolím, až slastně mručí. „Líbí se ti to?“
Julian, který si už zvykl na plnost i nezvyklou pozici, přikývne. „Ze začátku moc ne, ale teď je to lepší. Bude to bolet pokaždé?“ zeptá se zpříma.
Silvanus se usměje. Je nadšený jeho otázkami i přímosti, a že si na nic nehraje. Nakloní se k jeho pootevřeným rtům a začne ho líbat. „Je to jako s praxí. Čím více cvičíš, tím lépe to jde. Nic tě nebude bolet, slibuji.“
„Proč ti jenom věřím?“ zamumlá Julian. Zavrtí se. Silvanus pozná, že je připravený, povytáhne se a opět do něj zasune. Několik pohybů a je mu všechno jedno, kromě toho, jak se ukojit ve vstřícném těle. Vykřikne slastí a tělo se mu otřásá jedním dlouhým orgasmem. Mručí a svalí se na svého miláčka, který ho laská po zádech. Julian má v hlavě chaos z celého aktu, ale musí přiznat, že chce víc noci, víc sexu, víc poloh. Najednou Silvanus zvedne hlavu jako vlk a zavyje. Julian se radostně usměje, protože v hlase knížete zní řev netvora. Je rád, že se zas až tolik nezměnil. Chybělo by mu to.
„Když si to tak vezmu, co si přeješ za mé osvobození? Dám ti všechno,“ nabízí mu Silvanus. Je nadzvednutý na loktech, ale stále ještě spojený a zvědavě pozoruje oči za brýlemi. „Zlato, diamanty, drahé koně, knihy…,“ vypočítává, co by mohl chtít.
„Hm, no, vím co!“
„Co to bude?“
„Maličkost,“ ujišťuje ho Julian. Nemůže se nabažit ho dotýkat a tak navíjí na prst jeden černý pramen. Je rád, že v něm zůstalo trochu z netvora, kterého si oblíbil, ale taky je rád, že je člověkem a bez toho smradu je to daleko lepší.
„Tak řekni. Splním ti cokoliv!“
„Napadlo mě, že bych, tedy dokud mě nebudeš mít dost, rád určil nějakou pozici pro milování.“
Silvanovi poklesne brada. „Nechceš něco jiného?“
„Kdepak!“ Vrtí nadšeně hlavou. Najednou mu původní myšlenka připadá ještě lákavější. Bude taky moci dirigovat nejen knížetem, ale silným a mocným netvorem. „Tak mě napadá, mohl bys ze mě slézt a přetočit se na čtyři. Chci si odměnu vybrat už dneska.“
„Ještě jsem neřekl…“
„Řekl jsi, že mi dáš cokoliv. Taková maličkost je snad pro knížete nemožná?“
„Tak dobře, slibuji.“ Přetočí se na čtyři. Julian zatleská. Přesně tohle chce. Zasune se pod něj přesně tak, jako když viděl první obrázek v knížce. Silvanus v šoku se dívá, jak se k jeho ústům blíží vzrušený Julianův úd. Jestli tohle chce jako odměnu, tak bude muset vymyslet, jak ho odměnit skutečně, protože tohle je spíš odměna pro něj. Dál už se o odměně nepře a jazykem pohltí jeho úd.
„Tohle chci!“ zašeptá si pro sebe Julian, když fascinovaně si prohlíží Silvanův úd. Je velký, i když se právě udělal, ale on ho chce vidět ve vší velkoleposti. Nadzvedne hlavu a zasune si ho do úst zvědavý na chuť svého pána.
Zkouší všechno možné. Laskat, jemně kousat i lízat, hladit rukama, svírat koule i jemně je zmáčknout. Ale nejvíc vzrušení v něm vyvolává, že má nad ním takovou moc. Líže ho a zkoumá, jak ho udělat ještě větší a to, aby se třásl stejně, jako když se do něj udělal. Každým okamžikem žasne, jak mohutní, zvedá se, až skoro se do jeho pusy nevejde. Slízne kapku, prozkoumá její chuť, když najednou mu na tvář, do úst i do vlasů stříká semeno. Ochutná je, když vykřikne a uvědomí si, že stříká přím do netvorových úst. Zmalátní rozkoší.
„Spokojený?“
„Ano, ale mohu každou noc, co mě navštívíš?“ Nějak v něm zatrne, že by u něho nebyl.
„V tom případě budeš mít co dělat.“ Zívne.
„Já se pokusím, netvore,“ řekne odvážně, jako se neodvážil dřív.
„Netvor. Tak mě vidíš?“
„Ne. Miluji tě, opravdu.“ Lehne si, ruce založí za týl hlavy. Najednou nevidí. Zamžourá.
„Máš je špinavé. Myslím, že je lepší si je při sexu sundat.“
Julian se usměje. Stará se o něj a přitom nemá důvod. „Budu se snažit, ale víš, že je mi to jedno.“ Najednou vidí brýle a nešikovné ruce, které snaží mu je nasadit. Vybaví si otce, který byl kdysi stejně nešikovný a posmutní.
„Co je ti?“
Julian odvrátí hlavu. Při té veškeré rozkoší na otce zapomněl. „Jen, otec…,“ zabručí.
„Byl to šťastný den, když sem ho to zavedlo. Chceš ho vidět?“
„Ty máš nějakou knihu?“¨
„Ne,“ zasměje se Silvanus. „Myslím tím skutečně. Můžeme jet k němu na návštěvu. Chceš?“
Julian vyskočí. „Ty to pro mě uděláš?“¨
„Udělám pro tebe cokoliv,“ přisvědčí. Vyjekne, jak ho Julian překvapí, protože si klekne, začne ho líbat v klíně. Zpočátku nezkušeně, ale o to s větším zápalem ho ukájí. Zadívá se na vystrčený zadeček, kterým při laskaní údu vrtí sem a tam. Zatraceně, vždyť ani snad netuší, jak je to sexy. Zvedne ho na čtyři, až vyjekne a vezme si ho zezadu.
„Víc, netvore! Ještě!“ řve nadšený Julian a pohne se proti němu. Silvanus nic neřekne a zajíždí do něj dlouhými tahy. Je zvědavý, jakou dostane odměnu, když ho zaveze k otci. No rozhodně je dost bohatý na to, aby mu odměny dával celý život. Musí ho hýčkat, aby od něj už nikdy neodešel. Vykřikne, až se rozechvěje dlouhým orgasmem.
Další den ze zámku vyjíždí velkolepá družina s dary, knížetem a jeho knihovníkem do města, kde žije Julianův otec. Silvanus celou dobu přemýšlí, co dostane za svou neskutečnou dobrotu odměnu, když se k němu nakloní jeho tvrdohlavý sexy miláček.
„Jsem tvým knihovníkem, pamatuj si to.“
„Hm a co dostanu za to, když pomlčím, že jsi mým milovaným druhem?“
„Ty, ty, tak můžeš si se mnou dělat, co chceš,“ vzdychne si Julian. Opravdu, z knížete netvor nezmizel, ale nijak mu to nevadí.
„Hm, tak ti to řeknu v noci, miláčku.“ Usměje se a políbí jemnou ručku.
Julian se na něj podezřívavě podívá. Co má za lubem? Ráno ho čekal oděv hodný krále. Neví, jak otce přesvědčí, že je jenom knihovníkem. Nechce, aby se mu něco stalo.
„Jsi netvor!“ řekne znechuceně Julian.
„Tvůj netvor. Jenom tvůj,“ řekne slastně Silvanus. Rozhodně na tom nehodlá nic měnit.
Jenom jeho. To zní až moc dobře. Najednou uvidí rodný dům. Popožene koně. Tam je otec. Seskočí z koně a vrhne se mu do náruče. „Promiň.“
„Já se omlouvám, ale bál jsem se o tebe. Nechtěl jsem, aby ses k tomu netvorovi vrátil.“
„Vždyť jsem ti říkal, že jsem knihovníkem. Copak by netvor potřeboval knihovníka?“ Odtáhne se od otce a zadívá se na něj. „Jsi v pořádku?“
„Určitě a to je kdo?“ zeptá se s pohledem upřeným na družinu, která zastavuje na nádvoří.
„Jsem kníže Silvanus na Khaine a rád bych zaměstnal vašeho syna…,“ odmlčí se, aby pozlobil Juliana, „…jako svého knihovníka. Trval na tom, že se musím optat jeho otce, což dělám.“
Julian v duchu zaúpí. Tohle spíš vypadá jako žádost o ruku.
„Ale…“
„Má velké znalosti, které s nadšením využiju ve dne v noci. Plat bude jistě přiměřený a samozřejmě jsem přivezl dary za váš souhlas.“
Já ho zabiju, v duchu vrčí Julian. Co ho to napadlo?
„Zde jsou.“ Pokyne rukou svým dvořanům.
„Juliane?“
„Tati, ehm… Rád bych u něj pracoval a co bych dělal sám doma, když se chystáš na cesty?“
„Na cesty?“zpozorní Silvanus. „Jestli vám to pomůže, tak bych vám dal rád doporučující dopisy, které vám otevřou dveře.“
Wiliam si povzdechne. Co má dělat? Oba jeho synové jsou ženatí a odešli za svými sny a na to má právo i Julian. „Dávám ti požehnání.“
„Děkuji.“
„Pane kníže, doufám, že se mi o něj postaráte.“
„Věřte, nespustím z něj oči, to mi můžete věřit,“ řekne Silvanus procítěně. Usměje se na zuřícího Juliana.
„Dobře. Už je večer. Nepustím vás do noci, kde se může stát cokoliv. Přijmete mé pohostinství?“
„Děkujeme,“ přikývne zářivě Silvanus. Má požehnání, což je nejdůležitější. V noci za světla svíčky tiše vstoupí do Julianova pokoje. Ten už na něj čeká rozzuřený do běla. Celou večeři otci přikyvoval a pochleboval a neopomněl co chvilku říct, jak je bez Juliana bezmocný. Být ještě chvilku, tak se otec zapomene a dá souhlas k svatbě. Br, je to intrikán, ne netvor!
„Co sis to dovolil?“ tiše na něj vyjede Julian.
„Miláčku, jen jsem chtěl požehnání tvého otce a to nám dal, ne? Jsi tak rozkošný, že jsem prostě musel přijít se na tvou krásu podívat.“ Obejme ho a políbí. „Nejsi rád, když tě držím?“
„Jsi netvor, Silvane,“ zašeptá Julian. Obejme ho. „Jen netuším, jak se ti odvděčím, že jsi mě vzal k otci. Ne za tu večeři! Za tu bys zasloužil žít o půstu.“
Silvanus se usměje. Vida, takhle se musí na jeho rozkošného knihovníka, který ho osvobodil od kletby. Přesně splní Julianovy podmínky a zároveň jeho otce a pak, copak by mohl jim nesplnit tak nicotná přání, když je mocný netvor? Sliby se mají plnit. Pohladí světlé vlasy svého miláčka, který před ním klečí a nadšeně se věnuje jeho vzrušení. Zaúpí slasti. V duchu si mimoděk pogratuluje, že se mu tehdy zdál moc hubený a hned ho nesežral.
„Buď ticho, laskavě, nejsme doma, ale u otce,“ zasyčí Julian a zálibně se zadívá na mohutný úd, který pod jeho péči vzkvétl. Sevře ho v ruce a opět se mu začne věnovat. Až skončí s odměnou, kterou mu slíbil, vybere si svoji a přesně ví jakou. Posadí se na něj a bude jezdit na jeho chloubě, až padne rozkoší. Dobře tehdy udělal, že neutekl a začal u netvora pracovat. Vlastně je to nejlepší práce jakou si mohl vysnít. Má všechno, no a netvora… Vyjekne, jak je zvednutý a jak se do jeho těla zasouvá úd. Sevře ho kolem krku.
„Tiše,“ vrátí mu to Silvanus.
„Běž k čertu, ty netvore!“ vyjekne Julian. Oba dva se začnou tiše smát.
Konec
