Shounen - ai povídky

Píseň -1.

/na motivy O labuti/

Nádvořím zámku se rozlehnou fanfáry, které na chvilku přehluší naprosto vše, i štěkot loveckých psů. Dovnitř vjedou dva muži na nádherných vranících. Smějí se na celé kolo. Seskočí ve stejnou chvíli a hodí otěže podomkům, kteří přiběhli. Starší muž vzhlédne k oknům.

„Kolikrát ti mám říkat, že sem nemáte jezdit!“ dolétne k němu hlas jeho paní. Je na malém balkónku a za ní je vidět pestrobarevný rej šatů jejich dvorních dam. „Víš, jak to nemám ráda. Máš jet ke kuchyni.“

„Ale mami, jen jsme se chtěli pochlubit, jaký jsme měli úspěšný den!“ zvolá mladší kopie staršího muže. Ani mladší, ani starší si nevšimnou stínu v okně, který má prsty sevřeny v pěst.

Žena se slabě pousměje, otočí se a vytvořenou uličkou zajde do místnosti. „Plášť.“ Nemá to ráda, ale dobře ví, že to jejího manžela i syna potěší. „Kde je Juvenal?“

„Hned pro něj doběhnu, má paní,“ odpoví postarší žena v modrém šatě, královnina oblíbená dvorní dáma. Za ní odběhne mladší, nápadně se podobajíc chvátající ženě. Ještě než vyjde ze zámku, se k ní připojí statný mladík.

„Matko.“

„Juvenale, pojď se podívat na otcův úlovek.“

„Jistě.“ Na hlase neobjeví nic z toho, co se zračilo v jeho obličeji, když se díval z okna. Nejraději by nešel, přesto nabídne rámě své matce, která se do ní zavěsí.

„Juvenale, mami, podívejte se!“ Na voze, který vjel před chvilkou na nádvoří, je položen úlovek z honu. A mezi obvyklými ptáky a dvěma vlky se vyjímá nádherný kus jelena. „Není to kus?“

„Hm,“ zabručí Juvenal.

„Toho skolil Lothair a jsem tomu rád. Škodil a bezdůvodně napadal mladší kusy. Jsem rád, že jsme ho dostali.“

„To je moc dobře.“ Přistoupí ke králi a políbí ho na tvář. Z očí ji září láska, stejně jako králi. Lothair se usmívá a přeje si, aby taky někoho si našel, jenže rodiče jako by neuvažovali o ženitbě jich dvou.

„Můžete to odvézt. Něco jsi mi chtěla říct, má paní.“

„Až nahoře, můj pane. Připravte pohoštění, jistě jste unavení.“

„Přijdu hned, jen ze sebe shodím lovecké oblečení,“ potřese hlavou Lothair, který se podobá černovlasému králi, kdežto Juvenal zdědil krásu královny. Ukloní se a chvatně odběhne. Juvenal se za ním zamračeně dívá.

„Půjdeme.“ Jdou do síně, kde už je čeká bohatá tabule. Král si přihne z poháru červeného vína, pak se zadívá na svého nejmladšího. Má ho rád, ale Lothair je mu bližší. Přesto… „Rozhodli jsme se, že vám vybereme nevěsty.“

„Cože?“ Nějak to čekal, ale nyní? „Kdo to bude?“ Je možné, že se právě rozhoduje o budoucím králi.

„To uvidíte. Po svatbě bych chtěl, aby Lothair se stal mým spoluvládcem.“

Juvenal stojí jak kamenný sloup. Takže měl pravdu, jeho bratr vyhrál, jenže panovníkem má být on! On…

„Tak jsem tady! Co je to za divnou atmosféru? Nemá tu být veselo?“ zažertuje.

„Budeme se ženit.“

Lothair se prudce otočí k otci. „Cože?“

„Ano, mluvili jsme o tom ještě před honem, a nějak jsem se rozhodl. Chtěl bych, abys měl už děti, když se vzdám trůnu.“

Lothair se posadí. Tohle nečekal. Kdysi ano, ne teď. „Budeš tu ještě dlouho, není zbytečné se vzdávat trůnu?“

Hlupák, pomyslí si vztekle Juvenal. Otec už je starší, ne tak dravý jak by měl být a okolní království jen po jejich pošilhávají. Ne, on by měl být králem, ne jeho bratr, který má v hlavě slámu a žádné ambice. Zamračí se, jak se snaží rozluštit své pocity, i nastalou situaci.

„Já vím, přesto jste už ve věku, kdy byste měli mít své rodiny. Nechci nic slyšet.“

„Dobře.“ Lothair se zadívá na svého bratra. Ví o jeho ctižádosti, jenže on je prvorozený, a zdá se, že na rozdíl od něho mu svatba není proti mysli. Povzdechne si.

„Copak je?“

„Nic, jen přemýšlím o své nastávající, matko, nic víc. Chtěl bych nějakou, která by mě milovala stejně jako ty mého otce.“

Hlupák, důležité je věno a rod, nic víc. Nehodí se na trůn. Láska, takový klamný cit. „To je utopie, potřebujeme mít dobré vztahy se sousedními zeměmi.“

„Bohužel, má Juvenal pravdu.“

„Vím!“ odpoví popuzeně. „Omlouvám se, rozbolela mě hlava.“ Musí vypadnout, jinak řekne něco nepředloženého a dnešní ráno začalo tak nádherně. Vstane, ukloní se.

Juvenal nic neříká nad jeho odchodem. „Mohu vědět, koho jste mi vybrali?“

„Princezna Ela.“

„Druhá dcera…“ Není to špatné, jen první by byla lepší, i když je to miláček krále, aspoň se to proslýchá. Království je bohaté.

„Máme její portrét.“

„Potom se podívám a Lothair?“

„Princezna Kateherine.“

„Jediná dcera a potomek Východního království.“ Dvě spojené království. Pevně sevře rty, pak se uvolní. Jen doufá, že není krásná, jenže je bohatá, jediná dědička to vyváží všechno. Lothair bude vládnout velkému království. Takhle to nejde, protože on skončí jako nějaký vedlejší kníže bez moci, bez ničeho. To nedovolí!

„Ano. Podařilo se nám jejich svatbu vyjednat úplně náhodou, proto jsme to i tak dlouho odkládali.“ Spokojeně se zadívá na svou ženu. „Podle obrazu je krásná. Král Richard se v ní jen vidí. Povídá se, že je ozdobou jeho dvora.“

„To je skvělé, přinese nám mír.“

„Ano, to ano.“ Spokojeně si přihne. Dalo mu to mnoho práce, ale jeho země v čele s Lothairem bude zajištěna.

„Omluvte mě, musím ještě něco udělat.“ Ukloní se a odejde. Venku, když se ujistí, že ho nikdo nevidí, bouchne do zdi. Ještě jednou. Ne, tohle se stát nesmí! Ne! Narovná se. Jediná šance je Lothaira odstranit. Zachvěje se, dotkne se dýky. Pocítí vinu a tíhu svého rozhodnutí. Ne, na jeho rukou nesmí být jeho krev… Taky musí zmizet náhle. Najednou se usměje. Možná je na každých povídačkách něco pravdy. Spokojeně se vydá do svých pokojů. Vytáhne tmavé oblečení, přestože si libuje v jasných, a teplý černý plášť s kapucí. V noci sejde do stáje, osedlá koně a vyrazí ven. Projde zadní brankou, potom hlavní branou, až se dostane pryč z města.

V lese zpomalí a nervózně poslouchá podivné zvuky linoucí se kolem něj. Tam je to, rozcestí, kdy jedna cesta je pro vozy a druhá sotva znatelná prý vede k čarodějnici. Ji a její umění potřebuje. Stočí koně k sotva znatelné cestičce. Po chvilce musí sesednout a skoro koně vléct za sebou, ale vidina koruny ho vede dál a dál. Je rád, když uvidí záblesk světla. Už se bál, že to byly skutečně babské povídačky. Koně uváže u stromu a zabuší na dveře. Rozhlíží se, jako by byl na rušném náměstí.

„Baf!“ ozve se a on nadskočí. „Lekl se!“ zvolá potěšeně hlas. „Nejsi jediný, princi, no tak pojď dál.“ Juvenal vejde dovnitř. „Co potřebuješ od báby, jako jsem já.“

„Tvé umění.“

„No né! Skutečně a co by to mělo být?“

Zabít… Ne, nedokáže mít bratrovu krev na rukou. „Musíš mého bratra proměnit v divou zvěř a vyhnat ho do lesů!“ vyrazí ze sebe s vidinou dnešního lovu, na který nebyl pozván. „Ať ho tam zabije nějaký lovec.“

„Oh…“

Plesk! Na stůl dopadne těžký měšec, v kterém to zacinká.

Žena ho vezme, potěžká, potom se odšourá do kouta k truhle. Váček do ní schová. „Dobrá, udělám to.“

„Zvládneš to? Skutečně?“

Smích. „To je hračka, princi. Jen musím se dostat do blízkosti prince a prázdnou místnost.“

„To je zase pro mě hračka. Čekej na mě zítra u hlavní brány k zámku.“ Pátravě se zadívá do tváře, ale kapuce ji dokonale stíní tvář. „Jestli mě zklameš…“ Přejede si rukou krk. „Pak si tě vychutná náš kat.“

„Nezklamu, princi, nezklamu.“ Ukloní se. „Zítra! A něco na cestu.“ Napřáhne ruku a z ní vyskočí plamínek. „Musím své zákazníky chránit.“ Zasměje se skřehotavým hlasem. Plamínek sám od sebe začne tančit a zastaví se až u rozcestí. Juvenal odejde. Žena stáhne kapucí. Objeví se tvář postarší ženy. „Konečně mohu odtud odejít. Konečně budu volná. Jen malé kouzlo, tak snadné.“ Prohlédne si světnici. Nyní bude žít v městském domě, bude paní! Rychle začne připravovat potřebné věci. Zabalí je do šátku a ulehne do postele.

Druhý den opět v černém oděvu Juvenal se připlíží k hlavní bráně. Rozhlédne se, zda uvidí čarodějnici.

„Baf! Lekl se!“

„Fuj, nedělej to. Jdeme!“ řekne nervózně a zatahá ji za rukáv.

„Klid, nač spěchat. Nikdo nás nezastaví.“ Kráčí vedle koně krapet mrzutě, protože se musí s šátkem tahat sama. Mohl by ji pomoct, hulvát, ale platí víc než dobře, tak to skousne.

„Bude ti to tu vyhovovat?“ optá se, když ji zavede do sklepení.

„Jistě. Perfektní. Potřebuju jen maličkost.“

„Jakou?“

„Něco osobního od vašeho pana bratra.“

„Kapesník?“

„Ne, musí to být například vlas.“

Juvenal se poškrábá po hlavě. „To bude těžší. Uvidím, co se dá dělat. Bez toho to nejde?“

„Nejde,“ potvrdí skoro škodolibě. Jen ať se panáček trochu snaží, když chce korunu pro sebe. Zatím klidně vybaluje věci a rozhlíží se po místnosti. Musel tu dřív žít nějaký alchymista nebo někdo podobný. Rozdělá pod kotlem oheň a začne připravovat lektvar. Za chvilku už to bublá. Čarodějnice se usmívá nad svými představami o dalším životě. Kouzlu chybí už jen jedna věc a bude dokonáno.

Juvenal zatím se prochází a snaží se vymyslet, kde získá Lothairův vlas. Že by pronikl do jeho komnat, to není možné, ty hlídá jako drak ten jeho němý sluha. Povzdechne si, když najednou strne. Spí pod jabloní. Pomalu se k němu přiblíží, když si uvědomí, že nemá, čím je odstřihnout. Tady bude muset pomoct čarodějnice. Rychle za ní spěchá a vysvětlí ji situaci

„Neschopný ňouma,“ mumlá cestou s nůžkami v rukou. Když ho uvidí, jen si povzdechne. Je krásný, mladý a vypadá moc dobře, jenže ten váček zlata stojí za to. Přiblíží se a ustřihne vlasy. Jsou tmavé jak smola a příjemně voní. Rychle odejde, když najednou strne, otočí se. Ten úchvatný zpěv je přímo božský. Nikdy nic tak krásného neslyšela. Mimovolně jde za hlasem, až si uvědomí, že je to princ. Netušila, že vlastní tak krásný hlas. Povzdechne si, když najednou píseň zmlkne a ona potřese hlavou. Jako by ji začaroval. Pospíchá do sklepení k lektvaru, ale nádherný hlas nedokáže vytěsnit z mysli.

Lothair se v posteli pohne, protože má pocit, že ho něco dusí.  

„Měla bych tě zabít, ale tvůj zpěv si mě získal, proto se proměň v labuť s lidskými city a hlasem člověčím. Jestliže se pro tebe někdo vzdá moci a lásky, a ty lásku zároveň najdeš, potom se proměníš do své původní podoby a ten, kdo to způsobil, až tě uvidí, se v černého pavouka promění a pukne.“

Princ vykřikne, ale z krku mu vyjde zaskřehotání a na rukou se objeví bílá pírka. Nemůže své proměně uvěřit, proto vyletí z okna svého pokoje a dosedne na blízké jezírko. Skloní hlavu a naříkavě zaskřehotá, když pozná, že je labuti. Zmateně krouží po jezírku.

„Kšá, vyžeňte toho protivného ptáka!“

Lothair vzhlédne k nevlastnímu bratru. To on? Ne to je hloupost, vždyť je to jeho bratr. Začne smutně zpívat a vzdalovat se k nejzazšímu kraji jezírka. Nakonec roztáhne křídla a vyletí k nebesům. Letí a letí, až se mu zalíbí krásné jezero obklopené lesy. Tam dosedne a začne přemýšlet nad celou situaci. Najednou pookřeje. Vždyť ten sen mu povídal, že je možné kletbu zlomit. Stačí, aby někdo se do něj zamiloval. Rozevře křídla a vzlétne z jezírka. Létá sem a tam, hledá tu pravou, ale žádná se mu nelíbí, až skončí opět v jezírku. Smutně kouká na plochu jezírka. Najednou začne zpívat. Když dozpívá, povzdechne si.

„Co mám dělat? Kde najdu dívku, která se vzdá lásky?“

„Zdravím, slyšel jsem tě zpívat.“

Lothair zvedne hlavu. Před ním na větvi sedí malý šedý holoubek. „Kdo jsi?“

„Já? Nikdo důležitý, ale ty krásně zpíváš.“ Přeletí na vrbu, která své větve sklání nad vodní plochu.

„Já? Děkuji. Mám rád zpěv už od mala, jen moc nezpívám.“

„To je škoda. Kdo vlastně jsi?“ optá se zvědavě holoubek.

„Já? Hledám někoho, tedy ji, která by se do mě zamilovala.“

„Do ptáka? To je těžké, ale možná, když ji to řekneš…“

„To nemohu. Jak potom poznám, že se do mě zamilovala?“ Holoubek potřese hlavou. To má pravdu. „Někdo mě zaklel a musím najít někoho, kdo se do mě zamiluje, jenže kdo by se mohl do mě zamilovat v této podobě?“

„To je fakt těžké, ale víš co?“

„Ano?“ ožije.

„Máš svůj zpěv. Zkus si něčí srdce získat zpěvem.“

„Myslíš?“

„No jasně a já znám jednu krásnou princeznu, co ráda naslouchá zpěvu a má ráda ptáky. Můžeš to zkusit.“

„Už jsem oblétl snad celý svět, a nechci nějakou, která se mi nebude líbit. Co potom?“

Holoubek potřese opět hlavou. „To máš pravdu. Jenže tahle se ti bude líbit. Je krásná, milá a hodná. Neznám takovou druhou a je to královská dcera, co chceš víc?“

„A…“

„No jasně, poleť za mnou!“ pobídne ho holoubek a vznese se do vzduchu.

Lothair roztáhne mohutná křídla a vznese se. Letí za šedým ptáčkem, až uvidí velké město se zámkem obklopený zahradami. Krása, povzdechne si. Dosedne na jezírko a rozhlédne se. Je zvědavý na princeznu.

Holoubek zatím doletí k otevřenému oknu a posadí se na parapet.

„Princezno Kateherine, podívejte se, holoubek!“ zvolá jedna z dvorních dam od rámu s vyšíváním.

„Možná bude mít hlad.“ Vezme misku se zrním a nese ji k oknu, jenže jak se přiblíží, holoubek se zvedne a poodletí. „Nemáš hlad?“ Holoubek zakrouží, přiletí a zase poodletí směrem k jezírku. „Něco mi chceš? Dámy, půjdeme na procházku,“ zavelí princezna v modrém šatě. Dámy se zvednou a zařadí se za princeznu. Ta vyrazí za holoubkem, který krouží a poodletává k jezírku.

„Směřuje k jezírku, má paní.“

„Ano, copak asi… Jé, labuť! Přineste krmení. Je tak nádherná!“ zvolá nadšeně a drobnými krůčky se rozeběhne k jezírku. Posadí se na lavičku, jedna z dam jí podá krmení. Nasype je do dlaně a natáhne směrem k labuti.

Princ Lothair užasne nad krásou princezny. Neví, zda se dívat na ztepilou postavu, či modré oči, nebo na zlatý vlas stočený umně do koruny provázané atlasovými stužkami. Připluje blíž. Je tak krásná, povzdechne si a vezme si zrní, i když dřív by vůbec tohle nejedl. Začne zpívat, jak nejlépe umí. Nemá toho mnoho, čím by mohl si princeznu naklonit.

Princezna nadšeně zatleská. Nakloní se a labuť obejme. „Zazpívej mi ještě, krásná labuti,“ zažadoní s úsměvem, který bere dech. Lothair rád vyhoví a zpívá, jak nejlépe umí.

Jednoho dne přijde Kateherine k jezírku. Posadí se a zamyšleně se dívá na labuť. Ta k ní připluje a začne pět jako každý den, ale tentokrát se princezniny oči nerozzáří. Lothair by rád dozvěděl, co se děje, ale optat se nemůže. Najednou zaslechne kroky. Hned pozná, že to nejsou lehké kroky dvorních dam, ale mužské. Přestane zpívat a odplave kousek dál, jenže zvědavost mu nedá a zadívá se směrem k princezně. Zamrazí ho, když zahlédne v jejích očích svit. Zatřepe křídly, jak se mu to celé zdá divné.

„Princezno Kateherine, omlouvám se za svůj vpád sem, ale slyšel jsem, že zde trávíte čas posloucháním zpěvu a ten já miluji.“

„Králi Denieli, víc než mě?“

„Ne, to ne, ale zpěv najednou přestal. Kdo tak nádherně zpíval?“ Rozhlédne se, jenže kromě zeleně, jezírka s nádhernou labuti a dvorních dam, zde nikdo není. Nějak pochybuje, že by ty divukrásné tóny vyluzovala jedna z nich. 

„Zajímáte se víc o zpěv, než o mě?“

„Ne, má princezno.“ Ukloní se, i když v duchu si řekne, že by nemusela dělat takové okolky a prozradit původ toho nebeského zpěvu.

Lothair připluje blíž. Jak byl dřív naštvaný, že ho vyrušili, tak nyní se zájmem sleduje svalnatou vysokou postavu muže, delší vlnité černé vlasy. Když zaslechne hlas, vzruší ho to. Zatřepotá křídly, aby na sebe upoutal. Deniel stočí k ptákovi zrak. Lothair se nadechne a začne zpívat.

Deniel užasle hledí na labuť. Nikdy by neřekl, že tento krásný pták umí tak překrásně zpívat. Jistě naslouchal už jejich zpěvu, ale tohle se vymyká všemu, co kdy slyšel. Okouzleně se dívá na jezírko, až ho vyruší kroky. Vztekle se otočí, kdo ho to vyrušuje. Král a královna. Ukloní se.

„Králi Denieli, tak jste nakonec objevil tajné místečko mé dcery.“

„Krásné místo, ale rozhodně nepředčí krásu vaší dcery.“ Hluboce se ukloní princezně.

Kateherine se usměje. Přesně tohle chce slyšet. „Určitě jste už spatřil krásnější ženy, prosím, půjdeme někam jinam?“

„Jistě.“ Podá ji rámě a zařadí se za královský pár.

„Je to na dobré cestě,“ zapěje šedý holoubek. „Princezna se má vdát.“

„Za toho…“

„Je to král sousedního království Věčných plání, i když nechápu ten divný název. Stačí, aby odmítla jeho lásku a místo něho si vybrala tebe a je to.“

„No jo, ale říct ji to nemohu, tak jak se dozví, že si má vybrat mě?“

„Zařídím to, neboj se.“

Lothair se už nestihne zeptat jak, proto se pustí do zpěvu. Když nastane noc, schová hlavu pod křídlo a smutně přemýšlí, proč se to stalo jemu, a kdo za to může. Nevšimne si několika postav, které se obezřetně rozhlížejí kolem sebe. Najednou se jeden zastaví a ukáže před sebe. Muži se rozestoupí, něco mezi sebou roztáhnou a všichni naráz před sebe vrhnou síť. Lothair zpanikaří a snaží se uletět, jenže síť ho pevně poutá.

„Zavřete mu zobák! Rychle!“ řve rozčileně muž a polekaně se kolem sebe rozhlíží. Jeden z mužů skočí do jezírka a sevře Lothaira do náruče, druhý mu sevře zobák, čímž zavře začínající výkřik. I přes snahu se osvobodit je labuť svázána a naložena na nosítka.

„Povedl se to.“

„Díky bohu. A mažeme fuč, než nás čapnou stráže!“

Všichni obklopí nosítka se svázaným ptákem. U zahradní branky se rozhlédnou, ale úplatek fungoval, a brána zeje prázdnotou. Rychle vyběhnou ven, otevřou dvířka od kočáru a umístí do ní labuť. Vůdce nastoupí dovnitř a dva dozadu.

„Spojím se s vámi a ani slovo!“

„Jasně.“ Ostatní muži se doslova rozplynou v stínech noci. Kočár se rozjede za neznámým cílem. Muž se dívá na labuť. Musí říct, že unášel děti, ženy, dokonce muže, ale labuť? To ještě nikdy, ale platba je víc než štědrá, takže proč ne.

„Víš, eště sem nikdy neunášel labuť.“ Nakonec prolomí mlčení muž. „A sem cvok, žvaním tu s labutí o jejím únosu.“

Lothaira to překvapí. Únos? Proč? Kdo by chtěl ho unášet? Jenže takhle zmařil celé jeho úsilí o osvobození.

„Už abychom tam byli. Moc nekeceáš, co? No jo, seš jen pták. Tak fajn… Jak dlouho eště?!“ zařve na kočího a přitom se vykloní z okénka.

„Nemám šajna! Je tma ak v pytli!“ zavřeští a práskne bičem, aby popohnal koně.

Lothair se nakloní a s gustem muže štípne do stehna.  Malá odplata, pomyslí si, ale příjemná, když chlap zavřeští a rozpřáhne se. Než jeho ruka dopadne na svázaného ptáka, stáhne ji. Nasupeně pozoruje labuť. Kdyby mohl, skončila by na pekáči.

„Sme tu!“

„Díky bohu,“ zamumlá muž. Počká, až kočár zastaví a vyskočí ven. „Pomozte mi, je ňák divoká.“ Muži se seběhnou a doluji labuť z kočáru, až se jim to podaří. „Za mnou!“ Všichni vyrazí k stojícím mužům, kteří je vedou do zahrady. Když udělají špalír, konečně uvidí jezírko. „Dem?“ zabručí, napůl otázkou, napůl pobídkou. Vyprostí labuť z jejího vězení a uskočí. Odstoupí, jak nejdál to jde. Lothair natáhne krk, zasyčí a potom se vznese.  Najednou zasyčí a padá dolů. Muži vykřiknou děsem, ale Lothair jemně dopadne na zem, potom vzhlédne k obloze. Až teď si uvědomí, že obloha není tak jasná jako vždy a je jako by potažená závojem. Další síť! Vyrazí proti svým věznitelům, jenže ti když vidí velkého rozzlobeného ptáka, překotně se stahují z dosahu jeho křídel a zobáku.  Když zaklapne branka, oddechnou si. Trhnou sebou, když zaslechnou bušení, až jim dojde, že je to za jejich zády a že je to ten pták.

„Můžeme vidět vašeho pána?“

„Není tu, ale přijme vás jeho komoří. Prosím, pojďte za mnou,“ dostane se jim odpověď. Muži vykročí za postarším sluhou v livreji. Po chvilce s úsměvem od ucha k uchu vyjíždějí ze zámku.

Lothair přestane zobákem bubnovat na dveře a rozhodne se prohlédnout si své vězení. Kolébavým krokem přechází podél zdi, jenže vězení je dokonalé, nikde nevidí skulinu, a obloha je zakrytá průsvitnou látkou. Nakonec vklouzne do jezírka, schová hlavu pod křídlo a rozhodne se tuhle patálií zaspat. Nakonec skutečně usne.

Druhý den ráno vztekle přemýšlí, zda dostane najíst nebo dotyčný ho hodlá vyhladovět a potom upéct. Když zaslechne kroky, prudce se otočí. Tak tenhle ho dal unést? Pomyslí si zmateně. Nikdy ho neviděl, tak kdo to je?

„Jídlo,“ řekne muž nesměle.

Ne, to není on, nemá na to, aby nechal unést labuť z královské zahrady. Je to jen nějaký poskok. Ozve se v něm královská krev a vznešeně odpluje do nejzazšího koutku. Když zaslechne opět kroky, otočí se. Jídlo v misce stojí na břehu. Vztekle k němu dopluje a rozhází je. To tak! Nebude jíst jídlo únosce. Vklouzne opět do jezírka. Netuší, jak dlouho čeká, protože skrz tu síť, nebo co to je, nic nevidí. Čím dál tím víc je naštvaný, když opět zaslechne branku a kroky. Usilovně plave, aby přivítal vetřelce, když ztuhne, nohy ve vodě přestanou hrabat a jen zírá do známé tváře. Jistě, viděl ji jen jednou, ale nedá se ji zapomenout, zvláště když mu lezla do zelí. Nadechne se a aspoň důkladně zařve.

Deniel překvapeně zamrká. Potom se přiblíží, když v tom pochopí, že překrásný bílý pták, který ho okouzlil svým zpěvem, je vysoce rozzuřený. Mimoděk udělá krok vzad. Pak se usměje. Hloupost, jak ho jenom mohlo napadnout, že je pták rozzuřený? Jenže než stihne cokoliv udělat, Lothair už je na souši a rozzuřeně k němu běží. Ten dostane, že se nevzpamatuje. Deniel zazmatkuje, ale rychle pochopí, že bude lepší, když vypadne a tak Lothair opět hledí bezmocně na zavřenou branku. Zabuší na ní zobákem, aby to musel opět vzdát. Rázně se odkolébá do jezírka. Takže už ví, kdo je únoscem, jenže proč ho sem bral?! Takhle zmařil veškeré jeho šance na odstranění kletby. Povzdechne si a vztek z něj vyprchá, i když hořká pachuť bezmoci v něm zůstane.

Deniel mávne ke svému komořímu. „Všechno je v pořádku?“

„Zaplaceno, pane, ale nejedla.“

„Nechci, aby zemřela, krásně zpívá. Budu muset odjet. Kdyby…“ zaváhá, zda má přikročit k tak drastickému zákroku, „…nakrmte ji násilím.“

„Pan– ano, jak si přejete.“

„Zítra k večeru přijedu. Nic se ji nestane, jinak budou padat hlavy!“ řekne příkře. Vyběhne na nádvoří. Doufal, že si opět poslechne krásný zpěv a jel sem, jako by ho honilo deset démonů, aby nakonec se vracel s nepořízenou. K ránu, unavený jak pes, dojede do královského paláce své snoubenky. Tedy doufá, že se jí stane a tím pádem by mu připadlo i její království. Opatrně se snaží dostat do svých komnat, když ztuhne, natočí se směrem, odkud cítí intenzivní vůní. Tuhle vůní používá jedině princezna Kateherine! Co v tuhle dobu zde dělá? Zaváhá, ale zvědavost nakonec zvítězí a pomalu se vydá za vůní. Zastaví se přede dveřmi. Určitě nepatří k jejím komnatám, takže… a co když to není ona. Možná si její parfém vypůjčila z některých služek a on se honí za duchem. Už se chce otočit, když zřetelně slyší mužský hlas.

„Miluješ ho?“

Zůstane stát jak solný sloup. Ten hlas rozhodně je mužský.

„Blázníš? Ne, ale stanu se nejmocnější a nejbohatší ženou. To stojí za to.“

„Jsi blázen, Kateherine. On naše království nepotře–“ Zbytek přeruší chroptivý kašel.

„A ty jsi taky blázen, bratříčku. Musím jít. Otec nevidí rád, že sem chodím.“

„To bude dobrý. Neber si ho jen kvůli bohatství. Najdi si lás–“

„Ne a dost! Jinak sem nepřijdu. Vyhrál jsi jako vždy.“

Deniela to vzpamatuje, rychle se vytratí, aby ho zde někdo nenačapal, protože má pocit, že odevšad k němu doléhají zvuky probouzejícího paláce. Ve svém pokoji se posadí na postel. Ten hlas měl pravdu. On nepotřebuje tohle království, jenže rádci i sourozenci ho přesvědčuji, aby se oženil. Kateherine mu učarovala svou krásou, jemnosti a chytrostí. Byl tak slepý, že neviděl, oč ji skutečně jde? I když popravdě, co chtěl? Musí si to rozmyslet.

K večeru druhého dne podává rukavice sluhovi. Vedle něj stojí komoří. „Co labuť?“ Komoří pobledne. Nejraději by tu přerostlou husu hodil na pekáč a snědl. Nikdy by neřekl, že něco nedokáže. „Stalo se něco?“

„No… Víte, Vaše Milosti, ona… jak… to říct…“ souká ze sebe s představou provazu na krku.

Deniel mimoděk se usměje. „Ona…“

„Omlouvám se, Vaše Milosti, prostě jsme to nezvládli.“

„Aha. Tak mi dejte pro ni jídlo, zkusím to sám.“

Komoří zaváhá. „Je krapet naštvaná,“ zmírní své mínění, že je rozzuřená do běla.

Zajímavé, taky o ní uvažuje jako o člověku. „Jsem králem, poslechne mě.“

„Jistě.“ Pochybuje o tom. Rychle donese zrní na zlaté misce. Podá ji svému králi a pro jistotu se postaví k brance. Mávnutím přivolá sluhu a poručí mu, aby přivedl felčara a sluhu s obvazy a vodou. Co kdyby to nezvládl?

Lothair si v klidu plave, i když má hlad, že by brečel, ale na duši ho hřeje, jak dneska to zavařil těm panákům, co ho chtěli donutit jíst. To tak! On jim ukáže kým je! A hele, zkouší to znovu! Vystartuje, když uvidí původce svého neštěstí. Najednou se zastaví. Má jídlo. Přešlapuje, potom se vrhne k misce. Vyděšený Deniel ustoupí a pustí misku. Zrní se rozsype po cestičce, ale hladovému Lothairovi je to fuk a začne je sezobávat.

Denielovi se uleví a odváží se ho pohladit po peří. „Zazpíváš mi?“ optá se toužebně.

Lothair po něm střelí pohledem. Tobě a zpívat? To se dřív hory zazelenají! Pyšně se od něj otočí a odejde. Deniel se mimoděk usměje a posadí se na lavičku. Najednou je mu to jedno, že nezpívá, stačí mu, že ho může pozorovat. Je krásná. Jednou určitě mu zazpívá, jen musí být trpělivý. Sice nemá dar zpěvu, přesto hudbu zbožňuje.

Co tu dělá? Nemohl by vypadnout? Nějak mu překáží a prostor se nějakým záhadným způsobem zmenšil. Mohl by zpívat, ale nebude! Nebude tomu zmetkovi, který prostě pokazil, co mohl. Začne být nervózní z jeho přítomnosti. Když pomine šedivého holoubka, s nikým slovíčka neprohodil. Vše, co chtěl říct, vyjadřoval zpěvem. Touhu smutek i lásku. Doufal, že takto se osvobodí a on mu to překazil.

„Zítra přijdu opět.“

„Ať ho vezmou démoni!“ zabrblá Lothair. Vyjde z jezírka. Odešel, zmetek. Nadechne se a začne zpívat. Nijak nemá náladu na veselé písničky, které zvou k tanci. Vybaví si dlouhou baladu o lásce. Tu přesně potřebuje a jídlo taky…

Deniel, který se zastavil za brankou, přemýšlí, kam půjde, se opře o veřej. Tohle chtěl slyšet, jen je to tlumené. Povzdechne se, protože je mu jasné, že jakmile by vešel dovnitř, labuť by hned přestala zpívat. Nakonec se odlepí od veřeje a zamíří si do své pracovny. Musí se rozhodnout v otázce princezny Kateherine. Chce si ji vzít nebo ne?

„Bratře, co tu děláš?“ Dovnitř vejde statný muž nápadně se podobající králi. „Nemáš náhodou se dvořit naší budoucí královně?“

„Jeremy! Vítej, posaď se a už se nese víno. Popravdě váhám, co mám dělat.“

„Jak to?“ Pořádně si přihne. „Zjistil jsem o ní vše. Je krásná, chytrá, prostě dokonalá.“

„Nemiluje mě,“ řekne zamračeně. Ví, že jeho sourozenci se provdali z lásky, přestože nemuseli.

„To je mi líto. Upřímně, nechtěl bych, abys zůstal s nějakou čarodějnici byť sebekrásnější. A neříkej mi, že nedokážeš okouzlit jednu hloupoučkou princeznu.“

„Má bratra.“

„Eee, jak to, že to nevíme?“

„Nevím, zjistíš to.“

„Jasně a jen tak mimochodem, co mají dělat ty jemné látky nad zahradou?“ Přejde k oknu a vykloní se, aby viděl na stromy.

„No ukradl jsem jí labuť a zabezpečil, aby neuletěla.“

Jeremy se k němu s výkřikem otočí. „Cože?!!!“

„Hezky zpívá,“ hlesne omluvně.

Jeremy se rozesměje. „To jsi celý ty! Raději jeď se ji dvořit. Na poslouchání nějakého ptáka máš času dost.“ Dopije pohár a vyjde ven, pak strčí hlavu do místnosti. „Jdu zjistit něco o tom záhadném bratrovi.“

„Jasně.“ Shodí boty a rozepne kabát. Zasní se. Ten zpěv byla tak lidský, nikdy neslyšel nikoho takto zpívat. Přejde k pracovnímu stolu… Ne, bude lepší, když se sousední král o jeho problémech dozví od někoho jiného. A zítra se pokusí zlomit tu tvrdohlavou labuť. Musí mu prostě zazpívat.

Další den vejde opět do zahrady s miskou, v které je to nejlepší zrní. Položí ji na zem.

Lothair se na ní podívá. Zrní nerad, ale chápe, že labuť by asi pečínku sotva snesla. Pomalu se přibližuje k jídlu. Má hlad, že by řval.

„Až zazpíváš,“ řekne Deniel, který hbitě sebere misku.

Lothair už chce zařvat zmetku, když si vybaví, že nemůže. Natáhne dlouhý krk k jídlu, ale miska se najednou zvedne, že na ní nedosáhne. Stáhne se, potom se v duchu ušklíbne a začne kvákat.

Deniel se zamračí. Co to jako má být? Kvákání žab je daleko lepší, že tyhle hrozné skřeky. „Stop!“ Lothair zmlkne. „Chci, abys mi zazpíval, je to jasné? Jídlo – zpěv. Zpěv – jídlo.“ Mává mu před zobákem miskou. Měl by být trpělivý, ale prostě není. V tomhle případě ne. Povzdechne si, vezme misku s jídlem a odchází.

„No tohle! A já přitom zazpíval! Nebudu mu zpívat! Nebudu! Unesl mě, zneužil mě a ještě tu hladovím! Nic nezíská… A já mám hlad!“ brumlá si do křídla. „Jak asi dlouho labuť vydrží bez jídla?“ Zachmuří se před neradostnou vyhlídkou, jak v těle ptáka leží bez života.

Další den se to opakuje. Lothair už skoro hlady nevidí, ale zpívat mu? Ani náhodou. Vydrží to, takže když odejde, vrhne se do zahrady a kolébavým krokem kráčí mezi stromy a keři. Občas pohlédne nahoru, ale stále vidí tu síť, nebo co to je. Ani to nepropouští tolik světla. Najednou se zastaví a zírá na červené plody na nějakém keři. Vrhne se k nim. Jednu utrhne a pustí se do ní. Dobrá, pochvaluje si. Utiší hlad a radostně se kolébá nazpět s myšlenkou, jak na toho bastarda vyzrál. I když pravdou je, že když tu není, tak mu nějak chybí. S myšlenkou na jeho ztepilou postavu, černé vlasy a modré rozesmáté oči, zavrávorá. Zastaví se, jak najednou nemůže popadnout dech. Zakřičí, ještě jednou… Už chce potřetí, ale zvuk se mu zadrhne v hrdle a on upadne. Ještě bezmocně zatřepotá křídly, jenže i ty ho zradí a bezmocně leží. Nic nevnímá, jen jak mu splašeně bije srdce.

Deniel s miskou v ruce vstoupí do zahrady. Automaticky si sedne na lavičku a rozhlédne se. Překvapí ho, že tu labuť není, proto se podívá nahoru, ale látky stále stíní zahradu. Odloží misku a vstane. Mrazí ho, jako by se mělo stát něco zlého. Rozhlédne se, ale ptáka stále nevidí. Jde do zahrady, když spatří bílou hmotu. Chvilku na to zírá, než mu to dojde, že je to jeho labuť. Rozeběhne se k ní. Klesne na kolena a zvedne ji hlavu. Je mrtvá a to kvůli němu! Neměl ji zde věznit, vždyť každý tvor potřebuje svobodu. Byl tak sobecký! Vůbec nemyslel, že by tu byla nešťastná. Zvedne ji do náruče, když překvapeně zjistí, že ještě není mrtvá. Rozeběhne se ke dveřím.

„Felčara! Rychle!“ řve kolem sebe. Labuť svírá v náručí až do svých komnat.

„Pane, je vám něco? Ukažte!“ mluví rychle královský felčař, zatímco otevírá brašny.

„Já ne, labuť,“ řekne pochmurně se sevřenými rty.

„Cože?“

„Uzdrav ji. Nebo skončíš na špalku!“

„Tohle je pták! Léčím lidi!“

„To je jedno, dělej!“

Felčar přistoupí k ptáku. Nemá tušení, co má dělat a pod katovou sekerou nehodlá skončit, to ne… a kvůli čemu? Kvůli ptáku! Nakonec přiloží k zobáku ruku. Dýchá, uleví se mu. Potom nahmatá srdce. Strašně rychle bije, uvědomí si. Zamyslí se, vytáhne flakónek s kozlíkem, srdečníkem a měsíčkem. Mělo by to zpomalit to bušení. Pomodlí se ke všem svatým a nakape pár kapek do hrdla. Jestli se spletl, bude zítra o hlavu kratší.

„Tak co?“

„Netuším, jsem felčar, neléčím zvířata. Srdce ji strašně bije, jako by se něčím přiotrávila, ale jak říkám, neléčím zvířata.“

„Ode dneška budete!“

„Ale…,“ králi se neodporuje, „dobře.“

„Výborně. Budete tady.“

„Co, aha.“

„Ne, můžete jít. Budu se o ni starat sám. Co mám dělat?“ Nápad se mu zalíbí. Možná by s ním zůstala, když uvidí, že jí nechce ublížit.

„Starat. Jistě, pět kapek večer a potom ráno. Potom přijdu. Víte, nemám tady zůstat?“ optá se váhavě.

„Ne, to zvládnu. Můžete jít.“

„Dobře.“ Sbalí brašny a vyjde ven.

„Pane, mít zde ptáka není v pořádku,“ ozve se jeho osobní sluha.

„Jsem za její stav zodpovědný, bude tady,“ řekne umanutě. „Můžeš jít, nejsem pro nikoho doma.“

„Ani pro mě? U všech svatých, co to máš? Labuť? Není to ta, co odmítá zpívat?“ Jeremyho koutky úst cukají v smíchu.

„Jo je.“

„Nějak tvrdohlavá a opovážlivá, když odmítá splnit královský rozkaz.“ Jeremy přistoupí k ptákovi a zavrtí hlavou. „Hele, labutě nezpívají, tedy nijak zázračně. Kdyby to byl slavík, pak bych to chápal.“

„Ona to umí. Co jsi zjistil?“

„Má skutečně bratra, jenže proč ho drží v ústraní, to jsem nedokázal vyslídit, i když je možné, že je nějak postižený. Mají ho lépe zabezpečeného než královské insignie.“

Deniel zavrtí hlavou. „Mluvil rozumně, dokonce se mi zdálo, že sestru brzdí. No nic, získám ji.“ Stejně tu žádná jiná není, takže každá dobrá a přinese zemi prospěch.

„To je ta správná řeč, konečně nebudeš sám.“ Zadívá se na labuť. Vypadá jako by byla v posledním tažení. „Zbavil bych se jí.“

„To je moje věc!“ odsekne prudce. „Promiň, mohu za to já, ale kdybys ji slyšel, pak…“

„Možná, jenže mi hudba nic neříká. Jistě mám ji rád, ale takto vyvádět, to ne. S tebou je to jiné, ty ji fakt miluješ.“

„Jo. Díky.“

Jeremy pochopí, že je propuštěn a tak vypadne. Deniel pohladí labuť po dlouhém krku. Vypadá tak smutně, ne tak vznešeně, jako když plula na jezírku. Udělal chybu a musí to napravit, i když nerad. Popravdě když získá Kateherinu, potom získá ji a bude moci poslouchat její zázračný zpěv.

Ráno Lothair otevře oči. Je tu nějak divně, pomyslí si a zvedne hlavu. Nedaleko něho spí v křesle jeho únosce. Počkat, tohle není zahrada, uvědomí si vzápětí. Je to mužská ložnice. A pěkná, uzná, když se pořádně rozhlédne. Pohne se, ale připadá si strašně slabý. Tím pohybem probudí Deniela. Ten se hned zadívá na labuť. Celou noc bděl, až ráno, když se pták přestal třást, si dovolil usnout.

„Jsi vzhůru! To je moc dobře. Víš, omlouvám se.“

Omlouvá? Neskutečné, pomyslí si Lothair, ale na milost ho nevezme.

„Hned tě nakrmím. Můžeš?“

Ne a ne! Z jeho rukou nevezme ani jed! pomyslí si divoce. Nebude jíst a tak drží zobák u sebe.

„Ty jsi tvrdohlavá! Je to dobré, aspoň myslím.“

To zrovna, je to hnusné! Nebudu jíst.

„Musíš jíst, jsi zesláblá!“ Skoro si na ni lehne, Lothair sebou hází, ale pod silným tělem je mu to houby platné a je donucen otevřít zobák. Zuří, jenže co má dělat? Zadusit se? Polkne první sousto. Kéž by je mohl vyzvracet, ale nejde to a tak je nucen jíst.

„No vidíš, že to jde!“ Deniel si spokojeně otře čelo, když zařve: „Au!“ Tře si místo od labutího štípance. Už ji chce uhodit, když stáhne ruku. Poodejde. „Jsi prostě k ničemu! Jíst musíš, tím jsme skončili.“

Lothair strne. K ničemu? To… To… Už chce říct, že to není pravda, když se schoulí.

Denielovi  se ji zželí. Opatrně pohladí po peří. „Promiň. Až se uzdravíš, pustím tě.“

Labuť zvedne hlavu, potom ji položí na křídla. Lže, nikdy ho nepustí a on navždy zůstane vězet v ptačím těle. Proč to takhle je, proč?

Denielovi je smutno, jako by na něj padla nálada bělostného ptáka. Rád by byl, kdyby byla zase taková, jakou ji poznal. Jen když si vzpomene na její krásu, na její ladnost a zpěv všechno se v něm bouří proti sňatku s Kateherinou.

„Tak čas na krmení,“ pronese sebevědomě, ale popravdě má malou dušičku, jak se pták zachová.

Lothair odvrátí hlavu, potom si jen povzdechne. Zase má se bouřit a být přinucen jíst násilím? Natáhne hlavu a vezme pár zrnek. Úsměv a jas v králových očích ho překvapí. Vezme si pár dalších, až vyjí celou misku.

Deniel raději nedutá, aby ji neodradil. Je tak rád, že jí. Má pocit, jako by dostal obrovský dar. Opatrně ji pohladí po peří. „Tak ještě lék. Jen pár kapek, dobře? Dám ti ho tady do misky s vodou. Nařídil to náš felčař. Prý ti to pomůže.“

Lothair podezřívavě se dívá, co to dělá. Zabije ho to? I když popravdě, kdyby chtěl, už by byl na pekáči. Poslušně vypije vodu. Otočí hlavu, protože odchází. Proč? Zpanikaří a zakřičí.

„Hned jsem tady… Tak dobře,“ svolí, když vidí, jak sebou škube a je nervózní.

 Samotný Lothair nechápe, co se děje. Jako by měl strach, že ho opustí. Nechá se vzít do náruče. Musí říct, že je silný, když ho dokáže unést. „Musíš zůstat tady, to víš, horká voda není pro tebe dobrá.“

Zkamenělý Lothair jen zírá, jak se svléká a obnažuje silné tělo. Najednou neví, co má dělat. Zda se dívat nebo schovat hlavu pod křídlo. Než se rozhodne, už je král ve vodě. Oddechne si, než se postaví a začne se mydlit. Začne se chvět, aniž by si to uvědomoval.

„Určitě ti voda taky chybí, co?“ Otočí se k labuti. Lothair zírá přímo do královského klína. Tedy není zrovna malý, on ho má menšího, ale zas má delšího. Deniel pod pohledem labuti znejistí. Najednou není si jistý, zda dobře udělal, když ji sem vzal. Prudce se posadí. „Ještě vlasy.“ Začne si je mýt, a zároveň přemýšlí, proč ho ten pták tak vytáčí… najednou přesně ví, kam zírala… přímo do jeho klína. Pitomče, je to jen pták, řekne si. Nějak se mu tím uleví a tak dokončí sušení, aniž si všimne, že labuť má celou dobu hlavu pod křídlem.

Druhý den ráno Lothair opět se nechá nakrmit. Ani neví, jak si zvykl na mužovu přítomnost a tak ho sleduje na každém kroku. Je mu už daleko lépe. V podvečer dojde k oknu a dívá se na západ slunce. Přemýšlí, jak je na tom otec, matka a co bratr? Co ten? Měl ho rád, ale do té doby, co je v ptačím těle, je to jiné. Taky v něm sílí jistota, že za jeho proměnou byl on. Kdyby zmizel, vládnul by on.

„Stýská se ti, viď. Máš pravdu, byl jsem velký hlupák!“ Popadne ho do náruče, pracně otevře dveře a s ptákem v náručí vyrazí ven. Míjí své poddané, a aniž by se ohlížel nalevo, napravo, dorazí na nádvoří. Lothair se nejdříve kroutí, nakonec jen se zvědavě nataženou hlavou kouká, kam jdou. Vůbec ho nechápe. Najednou je postaven. Rozkoukává se, nějak nemůže uvěřit, že nad ním je modrá obloha bez sítě, že je volný. Otočí hlavu k zamračenému králi.

„Tak padej! No tak, plav!“ Mává proti němu rukou. „Leť!“ přikáže bezmocně.

Volný? Teď, když si zvykl na jeho přítomnost na to, že ho má po boku?

„Vyhoďte jí!“ přikáže kolemstojícím, otočí se a zmizí ve dveřích. Tam se opře o stěnu. Tak rád by ji zadržel ve svých komnatách, slyšel, jak zpívá. Jenže když ji viděl u okna, měl pocit, že vidí v jejich očích stesk. Nemohl ji nadále zadržovat. Zatvrdí se. Zítra pojede na námluvy, ať se děje, co se děje. Je dobře, že královna bude milovat svou zemi, ne? Přesně. Musí přestat myslet na zpěv, na radovánky a víc myslet na svou zem. Odlepí se ode zdi a jde do svých komnat.

Všichni se zatím snaží chytit obratně utíkající labuť. Ta nakonec už má toho dost a mohutným máváním křídel se vznese k obloze. Chvilku tam krouží, potom zamíří ke krásné princezně. Ona ho z jeho prokletí určitě vysvobodí. Ještě večer dosedne na jezírko. Má pocit, že je to jen chvilka, co odtud byl unesen. Otřese se, pak začne zpívat.

Princezna, která stojí u okna, se usměje. „Vrátila se, slyšíte. Všichni se ke mně vrátí.“

„Ano, Vaše Jasnosti.“

Druhý den, když se probudí, ji oznámí její hlavní dvorní dáma, že král Deniel přijel.

„Co jsem ti říkala? Vrátil se, každý se vrací. Dej mi ty modré, ano světlé modré šaty. Vypadám v nich úchvatně.“ Pomalu se obleče. Kam spěchat? Je jasné, proč král sousední země se nakonec vrátil.

„Vypadáte překrásně, princezno,“ přivitá ji král. Spočine na líbezné tváři. Nespletl se? Určitě ho miluje, ale co její bratr? Jaké tajemství se tu ukrývá? A není to jedno? Je to dědička země, takže nějaký bratr nebude překážet, zvlášť pokud ho schovávají.

„Nechcete se projít po zahradách?“

„Jistě.“ Nabídne ji rámě a vede do známých zahrad. Za nimi v patřičně vzdálenosti svita dvorních dam, které mají na princeznu dohlížet. „Vypadáte krásněji než vaše zahrady.“

„Děkuji, ale proč jste se vrátil?“

„Já…“ zasekne se, když uvidí labuť na jezírku.

„Ano? Proč?“

„Já…“ Najednou si připomene její hlas. Zněl tak jinak. Zadívá se jí do modrých velkých očí. Má pocit, že závoj krásy je přetrhnutý a on vidí sobeckou, rozmazlenou a moci chtivou dívku. Otřese se.

„Ano? Myslím, že vím, proč jste se vrátil, jen jsem nevěděla, že jste tak nesmělý.“

„Nesmělý? Nemyslím, jen jsem chtěl říct…“

„Že jsem krásná, že mě chcete mít u svého boku po celý život.“

Přesně, už chce říct. Přesně to chtěl, dokud ji neslyšel. „Ne, raději bych si vzal vaši labuť než vás, omlouvám se, princezno Kateher…“ Ještě nedořekne její jméno, zableskne se a vedle nich stojí nádherný mladík, který užasle se na sebe dívá. Jen zírají, jak si prohlíží ruce, jak se štípe do tváří a najednou se roztančí a jásá.

Píseň - 2.