Shounen - ai povídky

Píseň -3.

/na motivy O labuti/

„Líbí se ti?“

„Moc. Jen mám hlad.“

„Nedaleko mám malý srub, je tam připraveno pohoštění, nebo vydržíš to do zámku?“

„Nevydržím. Jedeme!“ vyhoupne se na Sisyla a pobídne ho. „Kde to je?!“

„Na opačnou stranu!“ Zasměje se, ale spíš pozoruje jeho jezdecké umění, příště mu dá zdatnějšího koně. Je vidět, že jezdí skvělé. Myslel si, že nebude umět a opět ho překvapil. Vyskočí do sedla, uchopí otěže a pobídne koně. Lothair za ním. Je pevně rozhodnutý, i když kolem žaludku cítí podivnou tíseň. Vůbec netuší, co má dělat.

„Tamhle, vidíš!“ Ukáže na menší zámeček. Ještě pár kroků a zastaví se. Z domku se vyrojí pár mužů.

„Tak tohle nezvládnu,“ pomyslí si. Myslel si, že tu budou sami a zatím tu je lidi jak much. Seskočí z koně, hodí otěže jednomu ze sluhů a vstoupí dovnitř. Malé pohoštění… Spíš pro armádu. Posadí se za stůl. Takže bude to na zámku v noci, rozhodne se.

„Je ti něco?“

„Ne. Jen nejsem zvyklý tak dlouho jet.“

„Zavolám kočár.“

„To ne! Zvládnu to.“ Trochu nasupeně se dívá na muže, co je obsluhuji. Nejraději by je zaklel. A to si myslel, že to tak krásně vymyslel. Netrpělivě zabubnuje prsty, rád by to měl za sebou. Ví, že taková je prostě jeho povaha. Jak se rozhodne, chce mít to rychle z krku, rychle to udělat a tak. Nejdřív se dlouho rozmýšlí, potom to jde raz dva tři. Jak není po jeho, je nervózní. Ucítí ruku na své.

„Stalo se něco?“

Jo! Není po mém! Jenže to nemůže říct. Kdyby byl doma, prostě by to nařídil a bylo by to, jenže Deniel je jak na potvoru tak rozvážný… Už má na jazyku, aby ty všechny sluhy poslal pryč, ale zas tak dát najevo, co chce? Nemá tu hrát roli stydlivé ženušky? V duchu zavyje. „Pošli je pryč!“

„Uch, no tak dobře. Můžete jít! Obsloužíme se sami.“

„Nejlépe na severní pól,“ řekne mrzutě Lothair. Za chvilku jsou tu jenom oni dva. Tak konečně. Uklidní se, když jsou tu sami. Teď musí dát nějak najevo, že to chce, ale tak aby to bylo decentní, takže musí udělat to tak, aby iniciativa vycházela z Deniela. Skutečně, ženské to mají moc těžké, řekne si. Svleče si kabát. „Je moc horko,“ prohodí. Svést natvrdlého chlapa není nic jednoduchého.

„Otevřu okno.“

On to vážně udělal. Lothair za ním zírá, jak otevírá okna. Je fakt blb. „Je mi zima.“

„Hned je zavřu.“

Mám se smát nebo plakat? „Hodně velká zima.“ To snad zabere.

„Hned někoho pošlu pro dřevo.“

Bože, on je fakt tak hloupý nebo to předstírá? „Sedni si,“ řekne s povzdechem. Tohle nikam nevede. Takže co to jednou slyšel? Že láska vede přes žaludek? Tak jen doufá, že to bude platit i pro sex.

„Co si dát tohle?“ Nabere, aniž ví co, a nese to k jeho ústům.

Je divný, pomyslí si Deniel. Tak jiný než jindy. Jen nechápe, proč chtěl, aby všichni odešli. Je to divné, ale proč by nemohl svému miláčkovi vyhovět. Musí říct, že dobývání je větší zábava, než tušil.

Mám toho dost, pomyslí si po hodině Lothair. Jednoduše na vše kašle. Jemnost a svádění prostě králi nic neříká a to se tolik snažil.

„Jsi nějak smutný. Stalo se něco? Někdo ti něco řekl? Pošlu ho do kobky.“

„Pošli sebe,“ řekne naštvaně. Takové divadlo a kvůli ničemu. Tolik se snažil.

„Co je ti?“ pohladí ho po ruce.

„Tak dobře. Když to tak chceš, tak jsem se rozhodl!“ Chytí ho za ruku a táhne ho k nejbližším dveřím. Sakra, kuchyň! Tohle taky ne! Naštvaně se zeptá. „Kde jsou ložnice?“

„Ložnice?“ ozve se jako ozvěna.

Lothair zavře oči. Nejdřív ho skoro neznásilní a nyní má problém ho do té postele dostat. „Jo! Ložnice! Chci spát!“

„Aha. Jsi unavený.“ Už začíná chápat to jeho podivné chování. Vezme ho za ruku a dovede do své ložnice. Svleče ho a strčí do postele.

Lothair nevěřícně pozoruje sebe v posteli, jeho oblečeného. Zavře oči. Nebýt toho, že hlavním hrdinou je on, tak by se smál. Tohle je prostě komedie, v jeho případě tragédie. Vždy si myslel, že zvládne vše, jak tak kouká, nezvládne. Začne se smát, protože netuší, co jiného má dělat.

„Je ti něco?“ optá se starostlivě a dotkne se Lothairova čela.

Ten už toho má dost. Kašle na to nějakou jemnost. Když to nemůže pochopit, tak snad tohle pochopí, protože jestli ne… Stáhne ho k sobě do postele, obejme ho a políbí na rty.

„Co…“

„Musím to říct naplno? Asi ano. Chci s tebou spát.“

„Ach! Cože? Aha, proto jsi je… Promiň, jsem hlupák.“ Rychle se mu vymaní z náruče. Začne se svlékat, i když musí říct, že stále tomu všemu nerozumí. Vklouzne k němu pod přikrývku. Obejme ho. Konečně ho cítí na svém těle. Pohladí ho po tváři. Vlastně mu dal svolení! Zajásá, políbí ho, pokrývka letí na zem a on zalehne nahé tělo. Tohle celou dobu chtěl. „Konečně,“ zašeptá mu do úst.

No snad to zvládne, protože já netuším, co mám dělat, pomyslí si Lothair. Položí mu ruce na záda a pohladí ho. Sjede až na zadek a pořádně ho sevře. Vypadá to, že zatím vše dělá dobře. Uleví se mu, protože po tomhle debaklu prostě nechce být za neznalého. Kdo by přiznal, že ještě nic s nikým neměl? Jenže nějak neměl čas a potom byl labutí, pak se nemohl rozhodnout… Je to moc těžké.

Deniel nadšeně ho líbá, pak sklouzne na krk a přisaje se k němu, jako by ho chtěl sníst.

„Nejsem svačinka.“

„Hm, chutná svačinka,“ ignoruje.

„Tak dobře, svačinka,“ souhlasí Lothair.

„Božská mňamka,“ podotkne, když sklouzne ještě níž a vezme do úst vzrušený penis.

Boží, zařve v duchu Lothair a zanadává, že byl hlupák a tohle si tak dlouho odpíral. Je skvělý, když ho dovede k vrcholu. Nadzvedne hlavu a zrudne, protože ten chlípník skutečně si na něm pochutnává jako na svačince. No, lepší být svačinkou, než hnít v kobce, pomyslí si šťastně. Najednou ucítí ruce na hýždích a potom jak se mu něco tlačí dovnitř těla. Vylekaně se odsune.

„Copak?“

„Ehm nic,“ vysouká ze sebe, když si uvědomí, kdo je tu zkušenější. Opět se položí. „Jen jsi mě překvapil,“ snaží se to zakamuflovat svou nevědomost. Byl osel a měl si něco kolem toho nastudovat. Jenže nějak prostě nevzal v pod úvahu, že se rozhodne teď. Místo dalšího uvažování mu zajede do vlasů. Na druhé straně to nebylo tak špatné, takže může pokračovat, milostivě svolí v duchu.

Deniel zašátrá na stolku vedle postele a vezme mast. Nabere a nanese na svůj úd. Potom vezme polštář a dá mu ho pod zadek. Polkne, jak je tam krásně připravený, konečně se dočkal své odměny a čekal na to až moc dlouho. Nalehne a zatlačí, aniž hledí na svého milence. Zajede dovnitř, když je silnou rukou shozen. Zatmí se mu před očima.

„Sakra, víš, jak to bolelo?!“ zařve Lothair vztekle. Zpočátku to nic nebylo, ale najednou měl pocit, že do něj zajel žhavý nůž. Drží ho od sebe na délku paže a brání mu, aby se k němu dostal. Jen doufá, že z toho vystřízliví a nebude mu muset jednu vrazit.

„Cože?“ zatřepe hlavou Deniel. Jeden okamžik je v ráji, hlavu vymydlenou, pak je držen velmi silnou rukou. Jak může být tak silný? „Jak bolelo?“

„Jak bolelo? Jak asi bolelo? Prostě bolelo. Už jsi při smyslech?“ Opatrně stáhne ruku. Oddechne si, když se jeho protějšek posadí a zírá na něj.

„Nemělo…“

„Blbej,“ ujede Lothairovi na jeho adresu. „Prostě jsem nikoho dlouho neměl, je to jasné.“ Přece mu neřekne, že neměl nikoho. Je to tak potupné.

„Aha. Promiň,“ řekne zkroušeně. „Neuvědomil jsem si, že si to neděláš.“ Teď pro změnu na něj začne civět Lothair. Jako proč by si to měl dělat sám? „Mohl jsi mi to říct, byl bych jemnější. Otoč se.“

„Ne.“

„No tak. Jen se podívám, zda jsem tě neporanil.“

Lothair zvažuje, potom přikývne a lehne si na břicho. Dobře si uvědomuje, že se tím vydává mu na milost a nemilost. „Tak co?“ Polibek na záda ho překvapí. Je to něžné a laskavé a líbí se mu, jak ho zkoumá. Uvolní se.

„Omlouvám se, trochu jsem tě poranil. Nic vážného. Ach jo. Zvoral jsem to.“

„Jo, to jsi zvoral,“ řekne naštvaně a otočí se. „Opovaž se volat felčara!“ zabrání mu v tom. Musel by se propadnout hanbou pod zem. „Stačí nějaká mastička.“

Deniel by nejraději vyl, ale moc dobře ví, že pokračovat v tom co načal, bylo by fakt ubohé a taky nebezpečné. Bude muset počkat. Je prostě blbec, jenže nepředpokládal, že neměl tak dlouho sex. Nakloní se, políbí ho na rty. „Miluji tě. Počkáme, až budeš zdravý a budu opatrný, dobře.“

„To bys měl.“ Sklouzne k jeho klínu. Posadí se a vezme ho do úst. Je povadlý, ale za chvilku už zmohutní, až vyplňuje celá jeho ústa. Má ho velkého, bleskne mu hlavou. Ovládne dávicí reflex a snaží se uvolnit.

Jsem překvapený, pomyslí si panovník, protože čekal zkušenější sání, ale na druhou stranu by si rovnou mohl najmout nějakého prostituta. Takhle je to lepší a aspoň je vidět, že prostě nepoletuje z ložnice do ložnice a nebude muset jeho bývalé milence likvidovat na potkání. Přivře oči. I když je nezkušený, tak stejně pociťuje vzrušení. Musí ho důkladně zaučit, co má rád a nemá. Zajede mu rukou do vlasů a donutí ho, aby víc schýlil hlavu. „Perfektní,“ ujistí ho nadšeně, když cukne a vystříkne.

Lothair rychle uhne hlavou, ale ne dost a tak něco mu v puse uvízne. Nejraději by to vyplivl, ale nakonec to polkne. Nijak chutné to není, pomyslí si. Snad to nebude muset jíst jako svačinku. Nanejvýš se to prostě naučí. Spokojeně se mu uvelebí v náručí. Konečně bude mít ode všech klid a musí přiznat, až na ten průnik, to nebylo vůbec špatné.

„Moc jsi neměl milenců, že?“

Lothaira to mimoděk popudí. Sladce se optá. „Byl bys rád, kdybych měl za sebou zástup?“

„To ne!“

„Tak na co si stěžuješ? Na mou nezkušenost?“

„To ne!“

„Tak jaký je důvod se ptát na mé zkušenosti?“ optá se ještě líbezněji, zatímco ho škrtí.

„Nic. Promiň. Moc se mi to líbilo.“ Začíná mít pocit, že možná tohle nebyl dobrý nápad ho mít za milence.

„Tak dobře. Taky se neptám na tvé předešlé milence.“ Políbí ho na hruď, když ho upoutá bradavka. Vypadá jak malina a nějak dostal chuť ji ochutnat. Musí přiznat, že prostě to všechno bylo nějak rychlé. Vezme ji do rtů a pozorně vnímá co na to jeho milenec. Líbí se mu to, perfektní, pomyslí a začne se věnovat druhé.

„Koukám, že můj ptáček zpěváček má drápky.“

„A zoubky,“ broukne a jemně ji sevře. Tlumený povzdech mu řekne, že je to v přádku, ale bojí se přitvrdit. Začne ji silně lízat.

Deniel má pocit, že právě skončil v nebi. Tohle se mu líbí náramně. Lehne si, rozhodí ruce, nohy. Vypadá to, že ho chce důkladně prozkoumat, tak mu k tomu dá prostor. Přivře oči, aby lépe vnímal všechno, co se s ním děje. Je to nádhera, musí přiznat. Ještě nikdy neměl bradavky tak napnuté a citlivé. Už jenom díky tomu snad opět vyvrcholí. „Dolů,“ přikáže a zatlačí mu hlavu dolů.

Dolů, dolů, mumlá v duchu Lothair, ale poslušně sjede rty dolů. Dívá se na vzrušený nalitý penis. Je fakt pořádně velký a najednou si ho přeje mít v zadku, a aby ho opět projížděl. Jazykem ho začne jenom lízat zanechávajíc po sobě stužku slin. Fakt je velký, protože než se dostane dolů, tak to trvá. Olízne koule, ale v duchu zaprská. Jsou jemně chlupatá a nějak mu to nesedí. Kdyby byly hladká…

„Co je?“

„Jsou chlupatá,“ řekne narovinu. „Prostě mi to vadí,“ řekne zpříma.

Král je konsternovaný. Ještě nikdo si na jeho koule nestěžoval. „To si nikdo nedovolil.“

„Tak já jo. Jsou úžasná, ale zkusil jsi mít někdy na jazyku něco chlupatého? Vstávají mi vlasy na koulích.“ Zasměje se tomu a začne se opět věnovat klacku, který je hlaďounký. To je daleko lepší. Pohodlně si lehne mezi otevřené nohy a věnuje svou celou pozornost nalitému penisu. Ochutnává a zkoumá ho do krajnosti.

Deniel vzdychá nad tím. Neměl pravdu, je skvělý, když ho takhle saje a když vezme do rtů a pořádně ho zmáčkne, jako by mu vymyl mozek. Vykřikne, když vystříkne.

Uff, v posledním okamžiku, pomyslí si Lothair, kterému semeno vystříklo všude možně. Zkoumá, jak vypadá po jeho činnosti. Krapet ochablý a tak zkusí ho olízat. Fajn. Chvilku se mu věnuje, potom přestane. S údivem zjistí, že je opět vzrušený. Fascinovaně do něj cvrkne a zasměje se.

„Udělej se na mě.“

„No…“ Honit si ho před očima někoho jiného? „Tak dobře.“ Posadí se mu na plná stehna a překvapí ho, že ho to vzrušuje, jak sedí na něm rozkročený s údem připraveným k výstřiku a roztaženými půlkami, najednou chce postříkat tohle nádherné svalnaté tělo.

Svalnatá ruka si přitáhne ještě jeden polštář a podloží si jim záda, aby na svého miláčka dobře viděl. Tohle je prostě, fakt, úžasné. Taky je rád, jak hezky poslouchá jeho příkazy. Tohle byla skutečně výhra, když unesl tu labuť a vykašlal se na princeznu. „Pěkně pomalu.“

„Sklapni,“ doporučí mu Lothair a strne. Tohle se zrovna panovníkovi mocné země neříká.

„Drzej.“

„No, omlouvám se.“ Je po náladě a měl by někdo chuť si to dělat při představě kobky, kde člověka mučí? Pokračuje, ale je si dobře vědom, že je to takové násilné. Po několika minutách si to uvědomí i Deniel. Zadrží mu ruku a nahradí ji svou, až vystříkne.

„Co koupel?“

„Ano.“ Nijak moc chuť nemá, ale je pravdou, že je zpocený a ulepený. „Cítím se trochu špinavý.“ Strne.

„Tak dobře, co je ti?“

„Nic.“ Panovník vždy má pravdu a vždy má po ruce tu nějakou kobku. Povzdechne si, protože si uvědomí, že tohle pokazilo jejich skvělý sex. Posadí se a ucítí na zádech ruku, jak ho hladí od shora dolů. „Dobrá. Panovníkovi se neodmlouvá. Král má nějakou tu kobku vždy po ruce a já jsem… Sakra, co se směješ?“ otočí se k smějícímu se muži. On se mu odvážil smát. On si tu vylívá srdce a on se řechtá. Bouchne ho. „Nesměj se.“

„Dobře, omlouvám se, stačí to?“

„Jo.“

„Takže prosto jsi najednou byl tak ztuhlý. Dobrá uděláme dohodu.“

„Jakou?“ Ty jeho dohody jsou divné a zvrhlé a …

„V posteli tě za nic nepotrestám. Můžeš si říct, co chceš.“

„Určitě?“ Zní to dobře, ale co když slovo nedodrží? „Takže když řeknu, že máš odporně chlupaté koule, nic neuděláš?“

„Ale jo.“

„Cha!“ obviní ho. „Lhal jsi.“

„Vůbec ne, hned zítra si je oholím.“ Lothair zůstane na něj civět. „Nikdy si nikdo nestěžoval, tak jsem to nebral v úvahu, ale strašně se mi líbilo, jak ses jim věnoval.“

„Miluješ lízání?“ ujišťuje se. Popravdě, líbilo se mu to taky, tedy až na ty chloupky.

„Náramně, takže můžeš to dělat každý den. Takže platí?“

Co má dělat? „Platí. Půjdu se umýt. Skutečně se cítím ulepený.“ Vstane a předkloní se, aby sebral ze země košili.

„Zůstaň tak.“ Muž v předklonu tak zůstane, jen otočí hlavu. Překvapí ho hlava u jeho zadku a polibky. „Co kdybychom se zítra oholili navzájem?“

„Dobře.“ Zůstane tak stát, protože v zadku ucítí prst. Zasténá, jak tam se v něm kroutí a bádá v něm, tak si jen přeje ho mít tam narvaného. Když přidá další prsty, začne se proti němu pohybovat s přáním, aby ho pořádně ojel. Přece nemůže být opět vzrušený!

Plesk!

Nadskočí a s tváří brunátnou vzteky se otočí na Deniela. „Tohle už vícekrát nedělej!“ zasyčí. „Klidně mi ho tam nacpi, kdy chceš, ale ještě jednou mě plácneš a mizím!“

„Promiň. Jen prostě jsi ho měl tak nádherně vyšpulený, že jsem neodolal. Nelíbilo se ti to.“

„Ne,“ potvrdí mu to. No, ještě ho do kobky nevedou, tak snad v sexu může skutečně říct, co chce.

„Budu si to pamatovat.“ Prohlédne si ho, vždy měl takové jemnější mladíky, ale musíš říct, že není nad to držet v náručí pevné vypracované tělo. Líbí se mu to daleko víc. Nakloní se, políbí ho.

„Koupel,“ připomene nakonec Lothair poté, co si důkladně prozkoumají ústa. Znechuceně si uvědomí, že stále touží po tom velkém klacku. „A hezky mi ho tam strčíš. Kašlu na to zranění.“

„Jak si přeješ.“ Nic raději neudělá než tohle. Zavede ho do koupelny, donutí ho opřít o velkou káď plnou vody a vystrčit na něj zadek. Nejdřív ho vyzkouší dvěma prsty, potom přidá tři a nakonec do něj zajede vzrušeným údem. Přiráží, až Lothair pod ním křičí a sténá slasti. Když vystříkne, zůstane v něm, jen ruce přemístí z boků na úd, který sevře a začne ho masírovat. Lothair se skloněnou hlavou se dívá, jak špička jeho údu se objevuje a mizí v silných prstech. Opět sténá, až najednou vystříkne. Dívá se, jak semeno skropí stěny kádě.

„Už dost!“ řekne. Má toho plné zuby. Zívne si. „Chci se umýt a spát.“

„Já taky.“ Vyklouzne z něj, ale nejdřív mu roztáhne obliny a dívá se, jak z něj vytéká jeho sperma. Kruci, tohle je zážitek. Jak někdy mohl na ostatních, co vidět? Sevře je k sobě. Bože, má chuť pokračovat, jen nějak fyzicky už nemůže.

„Neříkej, že ještě můžeš.“

 Král se usměje, políbí ho na záda. „Bohužel nemůžu, ale chuť bych měl. Tak šup do vany.“

„Nejsem dítě,“ odsekne, ale poslušně se v ní usadí. Zavzdychá blahem.

„Děti mě nevzrušují,“ ujistí ho. „Vlastně netuším, co jsem na těch předešlých viděl.“ Vezme houbu, mýdlo a pořádně ji napění. Začne mýt svého miláčka.

„To jsem rád. Chce se mi spát.“ Najednou otevře oči. „Jak to bude na hradě?“

„Co by? Nastěhuješ…“ Ach jo, takže ne. „Tedy jak bys sis to představoval a upřímně, nechci se vzdát tvé společnosti v mé ložnici.“ Vypadá to, že se mu na tom něco nelíbí.

„Druhý pokoj.“

„Dobře, ale hned vedle mě.“ Nehodlá ustoupit.

„Hm. Tak dobře. A velkou koupelnu pro dva.“ Tenhle mycí ceremoniál se mu líbí.

„To je samozřejmost.“

„Ukaž, teď já.“ Nějaká rovnoprávnost musí být, i když on je dole, ale docela mu to vyhovovalo. Hm, teď zjistí, jak to bude s jejich dohodou. „Mohl být někdy být v tobě já?“

„Cože?“

„Rád bych byl v tobě. Je na tom něco složitého?“ Tak co? Kobka nebo ne? Podle jeho tváře je docela v šoku.

Uch, co teď? Nikdy nebyl pod, jenže taky nějak si své dřívější milence nedokáže představit, že to do něj dělají a pak on vždy byl ten nejsilnější. „Nevím.“

„Nevíš? Nikdy jsi to nezkusil?“

„Ne.“

„Tak dobře.“

Hm, mít v sobě jeho klacek? Mohl by mu… „Tak víš co? Vyzkoušíme to jednou.“

„Dobře.“ To znamená, že to nebude nikdy.

„Nikdy jsem to neřešil a popravdě, nějak jsem si to nedokázal představit, ale s tebou by to možná šlo.“ Udělá ústupek. „Ale když se mi to nebude líbit… Líbilo se ti to ne?“ začertí se, když ho napadne myšlenka, že řekne NE?

„Ano, líbilo se mi to. To byl jen nápad. Nemusíš.“

„Ne, chci to zkusit.“

„Tak dobře.“ Opět zívne. Přece jen dohoda POSTEL bude platit. Je tomu rád, protože moc dobře ví, že se někdy prostě neovládne a nechce skončit v kobce. Vyjde ven, vezme velké plátno a utře se. Cítí se perfektně. Potom utře i Deniela. Lehnou si vedle sebe. Chvilku zírají do stropu, když si Lothair povzdechne, přetočí se na bok a obejme tělo vedle sebe. Lepší než ležet jak ztuhlá tyčka. Otře se o pevné tělo a usne, aniž vlastně ví jak.

Moc hezké, řekne si Deniel, který se po objetí uvolnil. Vlastně náramně a je škoda, že trvá na vlastních pokojích. Hodlá to nějak zrušit. Ráno zavrní blahem, aby vzápětí zjistil důvod tohohle skvělého pocitu. Tak tohle mu chybělo vždy ráno, když se probudil. Ještě napůl ospalý zajede do vlasů svého milence a zatlačí do klína. Vykřikne, když vystříkne.

„Ty ses už udělal,“ řekne, jak se podívá na shrnuté pokrývky a jeho jak sedí na stehnech. Po vzrušení ani stopy.

„Ano. Budeme muset jet.“

„Nějak se mi nechce.“ Posadí se, políbí ho na rty. „Dobré ráno. Tohle se mi moc líbilo.“

„To jsem rád.“ Sleze z postele. Zaťukání.

„To bude můj sluha. Neříkej, že se stydíš. Dále. To je Lenny, zná moje zvyky. Děje se něco?“

„Posel a vypadá to vážně.“

Deniel sleze. „Obleč mě, potom pana Lothaira. Udělej vše, co ti přikáže.“

„Ano, pane.“ Pomůže svému pánovi do oblečení, které je rozházeno po celém pokoji. Zdá se, že pán měl úžasnou noc, pomyslí si. Což je jenom dobře, ale jak tak kouká, ten druhý je už oblečený. Bude ho muset poučit, jak to v takové domácnosti chodí.

„Můžu jít s tebou?“

„Proč ne.“ Přistoupí k němu, sevře do náruče a pořádně ho políbí a je mu fuk, že je tam jeho sluha.

Král se skutečně musel zamilovat, pomyslí si šťastně Lenny. Takže možná tenhle vydrží dlouho. Už z této situace byl krapet nešťastný.

Oba sejdou dolů, kde stojí posel. Král strne, protože podle jeho tváře, i tak jak vypadá, tak to bude něco špatného. „Děje se něco?“

„Tady pane, od Jeho Jasnosti pana Jeremyho.“

Král to vezme a dá se do čtení. Málem, že dokument neroztrhá. „Vyhlásili nám válku.“

„Kdo?“ optá se automaticky Lothair.

„Princezna Kateherine a severní soused.“

„Cože?“

„Musíme jet. Nejrychlejší koně, jenom nutný doprovod. Ty pojedeš s ostatními.“

„Jedu s tebou!“ řekne pevně, protože království, které vyhlásilo Denielovi válku, je jeho.
Deniel mávne rukou, složí dokument a zastrčí ho do váčku u pasu. Vyjde ven, kde stojí už koně a tři vojáci na stejně rychlých koních. Nasedne a zběsilé vyrazí vpřed. Zastaví až na nádvoří hradu. Rozeběhne se k pracovně. Určitě už tam na něj rodina čeká. Neuvědomí se, že za ním v patách běží Lothair. Rozrazí dveře a vstoupí.

„Takže?“

„Vítej, bratře. Nechápeme to, protože dohody s Východním královstvím platí.“

„Nerozumím, co má s tím společného Východní království?“

„Vypadá to, že Severní a Východní se spojili… Co tu děláš?“ Najednou se otočí k přítomnému Lothairovi. „Vypadni.“

„Ano, pane, omlouvám se.“ Vyjde ze dveří, ale slyšel dost, aby si poskládal celý obrázek. Jeho mocichtivý bratr našel, nebo naopak, stejně mocichtivou osobu, jakou byl on sám, a to princeznu Kateherinu. Spojením dvou království vznikla skutečně mocná aliance, která by Deniela mohla ohrozit. Vést válku na dvou hranicích je těžké. Pomalu dojde do svého pokoje, posadí se a dívá se na dveře. Povzdechne si. Nerad, ale bude muset udělat jednu věc. Šťastný z toho není. Lehne si, zírá do stropu, když ho vyruší zaklepání.

„Dále.“

„Ahoj,“ ozve se Karol. „Už jsi to slyšel?“ posadí se na židli.

„Slyšel. Byl jsem u toho.“ Posadí se na postel. Rád by řekl, že to bude v pořádku.

Karol přikývne, vstane a uhladí si krásné růžové šaty. „Dárek od krále. Jdeme cvičit. Moc toho nemůžeme dělat, tak aspoň tohle.“ Vezme ho za ruku a táhne ho z postele.

Má pravdu. Sleze, vezme boty a jde do zkoušecí místnosti. Holky tak vesele štěbetají, pomyslí si o přestávce. Jak už poznal, tak Deniel je spravedlivý král, který se  o své království stará.

„Co je ti? Máš strach?“

Lothair přikývne.

„Nemusíš, Jeho Výsost si vždy poradila, i když tentokrát skutečně dojde k válce. On nerad válčí, ale má mocnou armádu.“ Všechny přikyvují. „Tak jdeme na to.“ Přikryjí koš s dobrotami. Nakonec už si jenom povídají o hudbě.

Lothair večer sedí na posteli, dívá se na dveře a přemýšlí o celé situaci. Vypadá to, že Deniel se skutečně připravuje k válce. Povzdechne si. Co teď má dělat? Má zajít za ním, nebo aby za ním došel on, nebo někoho pošle za ním? Těžká situace. Nakonec se obuje a vyrazí na noční toulky. Jen doufá, že neskončí v kobce.

„Ahoj.“ Nejistě pozdraví stráž před královskou ložnici. Chce se vrátit, když z ložnice vyjde sluha.

„Můžete vejít.“

„Děkuji,“ řekne vážně a vstoupí dovnitř. Hned uvidí Deniela a podle toho, jak je narovnaný a zírá ven z okna, tak den nebyl vůbec příjemný. „Bude válka?“

„Obávám se, že ano.“ Zadívá se na černovlasého muže. Jak ho našel, bude se s ním muset rozloučit. Nechce, aby ho doprovázel na bojiště. Tam zpěv nepatří.

„To je mi líto.“ Přejde k němu a obejme ho. Vdechuje jeho vůní.

„Zůstaneš tady.“ Jen doufá, že nebude dělat scény. Nesnáší je.

„Dobře.“

„To jsem rád, že jsi rozumný.“ Uvolní se, když si uvědomí tělo, které se k němu tiskne a které minule noci důkladně prozkoumal. Vymaní se z jeho sevření, sevře mezi dlaněmi obličej a pevně ho políbí. Vklouzne do úst a mimoděk zasténá. Chce jen jedno.

Lothair si to dobře uvědomuje a podvolí se tomu. Dneska nebude nic vyžadovat. Možná je to jejich poslední noc. Zběsilé ze sebe stahují věci a odhazuji je všude možně.  Když je nahý, klesne na zem a vystrčí zadek. Sevře rty, jak do něj prudce zajede, ale tentokrát nic neřekne a jen vnímá zběsilé přirážení do svého těla. Necítí takové vzrušení jako včera, ale dobře si uvědomuje, že prostě Deniel potřebuje uvolnit.

Muž vykřikne do ticha ložnice. „Promiň.“

„V pořádku,“ řekne a pohne se dopředu, aby z něj vyklouzl. „Byl jsi moc napjatý.“

„Děkuji.“ Pomůže mu vstát. Ví, že se jen díky sexu cítí lépe. Dokonce je tu nějaká možnost, že to dobře dopadne. Rád by ho vzal do náruče, jen je prostě těžký. Začne se smát.

„Copak je?“

„Jen, že jsi moc těžký na to, abych tě donesl do postele, takže budeš muset po svých.“

„A já rád tam dojdu po svých,“ řekne lehce a skoro do té postele skočí. Zakývá prstem. „Já už v ní jsem.“

Miluji ho čím dál víc. Vleze si do ní a zalehne. „Miluji tě.“

„Já vím.“ Jinak by nesňal z něho kletbu. Silně ho obejme a roztáhne nohy. „Tak budeš moci, nebo chceš pomoci?“ nabídne svou pomoc.

Deniel se zamyslí, pak se z něj odvalí a rozhodí nohy i ruce. „Malá pomoc by neškodila.“

„Neřekl bych, že je náš panovník tak bezmocný. Jen se přiznej, rád se necháváš hýčkat.“

„A co má být? No tak,“ zaškemrá. Má pocit, že postavení mezi nimi se v posteli nějak ztrácí.

Lothair se skloní a sevře mezi rty bradavku, jemně zatahá a opět. Musí říct, že tohle zbožňuje a vzdychání tomu napomáhá. Když je spokojený, začne se věnovat druhé.

„Udělej mě dole.“

„Postupně,“ odsekne a věnuje se dál druhé bradavce, dokud není naprosto spokojený, teprve potom se přesune pohledem do zvoucího klína. „Skutečně by potřeboval mou péči.“ Sám si hladí rukou penis. Vezme ho do rukou, když ho něco napadne a otočí se zadkem k Denielově hlavě a nabídne mu úd k sání.

„To je ono,“ zavrčí, když je vzat do tepla a na zadku ucítí dotěrné ruce. Slastí se mu zatmí před očima. Začne se věnovat pochoutce, která se mu tady nabízí. Bez jakýchkoliv rozpaku ho vezme mezi rty a důkladně ho do sebe vtáhne. Začne ho sát a dlouhými tahy olizovat. Nic nevynechá, dokonce i koule pěkně rty pomačká. Zvuky, které se linou z druhého muže, ho nanejvýš uspokojují. Když usoudí, že skutečně je vzrušený na maximum, přestane ho sát a sleze z něj. Olízne si citlivé koutky, potom přehodí nohu přes jeho a namíří si to nad jeho úd. Vezme ho do ruky a namíří si to k otvoru. Je už roztažený díky prstům, které v něm řádily a tak bezbolestně dosedne.

„Ách to je ono!“ jen řekne a zavrtí se, aby ještě pronikl víc. „Zajezdím si na koníčkovi,“ řekne škádlivě.

Deniel jen položí ruce na jeho boky a pomůže mu nahoru. Za chvilku už nepřemýšlejí, jen vzdychají a snaží se ukojit toho druhého i sebe. „Už budu!“ zařve a donutí ho dosednout. Oba cítí, jak nalitý pyj stříká horké semeno dovnitř těla.

„Padnu za vlast,“ zamumlá Lothair a lehne si na něj. Je tak vyšťavený, že prostě se mu nechce nic dělat, dokonce ani se uspokojit. „Tohle byla jízda snů.“ Nadzvedne se, pak se položí. Nechce se mu nic dělat, dokonce ani slézt. I Deniel je unavený a tak ho nechává na svém těle, jenom ruce kouzlí na zádech. „Měl bych slézt.“

„Klidně tak zůstaň.“

„To jo, jenže ses tam uvnitř mě scvrknul.“ Nerad z něj se přetočí. Cítí, jak z něj vytéká semeno. Kašle na to. „Hm, dobrá práce,“ řekne potěšeně, protože bradavky jsou stejné jako za jeho péče. Dotkne se. „Bolí to?“ optá se, protože muž pod jeho rukou zasténá.

„Spíš jsou nějak moc citlivé.“

„Promiň.“ Jazykem se jich dotkne a olízne. Vzedme se v něm chuť opět je sát. „Jsou na tobě nejhezčí.“

„Já myslel, že moje chlouba.“

„Ten se nepočítá.“ Zálibně se dívá na zčervenalou kuličku. „Měl bych jít.“

„Až ráno.“ Zívne si a stáhne ho do postele. „Ráno mě důkladně uspokojíš.“

„Tak dobře.“ Přivine se. Vzrušení už není tak zřetelné a nijak mu to nevadí. Pravdou je, že je unavený, že ani se mu nechce mýt. Naopak vůně sperma, jejich potu ho nějak stimuluje. Prostě tu jejich společnou vůní miluje.

Ráno se probudí a chvilku zírá, kde to je, když si vybaví královská ložnice. Otočí hlavu k oknu. Je ještě noc, ale něco mu napovídá, že brzy bude svítat. Rukou vklouzne pod pokrývku a sevře ho. Jak si myslel, je pořádně natěšený na jeho pozornost, tak mu to splní.

„Dělám to dobře?“ zeptá se po chvilce, jak zaslechne zasténání.

„Až moc dobře. Jen pokračuj. Chci se udělat do tvé pusy.“

„Uvidíme.“ Zatím mu jeho chuť nijak nevadila, ale semeno, to je něco jiného. No, zkusit to může. Poslední odsouzencovo přání, ho napadne a zamrazí ho po těle. První kapičky ho potěší a olízne je. Vtáhne ho do sebe a pevně drží mezi rty. Jakmile ho má skoro celého uvnitř, ucítí teplou tekutinu. Má chuť ho vyndat a nechat ho stříkat na obličej, kamkoliv jinam, místo toho tentokrát drží a nechá ji stékat do žaludku. Ještě popotáhne, aby skutečně vysál všechno, potom ho pustí ze svého zajetí.

Tak nejhorší to nebylo, pomyslí si. Zadívá se do Denielova obličeje. „Hej, je ti něco?“

„Právě jsem umřel a dostal se do nebe,“ řekne se šťastným úsměvem. „Tohle bylo nejlepší sání, jaké jsem, kdy zažil.“ Lotahir ucítí pýchu. Je rád, že to vydržel. „Tak teď ty.“ Zvedne se a skloní se k jeho klínu. „Škoda, že jsme nestihli se oholit.“ Políbí ho na něj a vezme mezi rty. Je pravdou, že to většinou nedělá, je přece jenom král, ale po tomhle, co předvedl, má chuť ho uspokojit stejně dobře.

„Někam odjíždíš?“

„Hm… ano,“ zamumlá a jezdí nahoru dolů. Najednou ucítí spršku a výkřik. Olízne si rty a zadívá se na svého milence. „Spokojený?“

„Náramně. Půjdu, i když je jasné, že tvá čest je v háji,“ řekne s úšklebkem a zadívá se na špinavou postel.

„Kašlu na to.“ Posadí se. „Zůstaneš tady. Nechci tě brát na bojiště. Není to hezký pohled. Budu se snažit občas přijet, ale bojím se, že to nebude možné.“

„Proč jedeš osobně do války? Nemáš na to velitele?“

„Mám, jenže tentokrát jsou to dvě země, co nám vyhlásily válku. Bude potřeba každého, kdo umí vzít do ruky meč. Nábor už začal. Zůstane tu Jeremy, klidně se na něj s čímkoliv obrať, dobře?“

„Jistě.“ Nakloní se a políbí ho na rty. „Neboj se, dobře to dopadne.“

„Samozřejmě že dobře to dopadne. Uvidíš, budu u tebe brzy.“ Lothair sleze z postele, obleče se a vyjde ven. Mimoděk se opře o dveře, aniž bere v úvahu stráže. „Chvilku.“

„Chcete doprovodit?“ optá se jeden z nich.

„Ne. Jen si musím něco srovnat v hlavě.“ Nejdřív vykoupat a potom udělat to osudné rozhodnutí, kterému se vyhýbal. Jak zná Deniela, tak vyrazí hned, jak se obleče. Bude muset počkat na tu dobu. Udělá krok, trhne sebou, uvědomí si, že se mu nechce odejít. Rád by tu zůstal jako anonymní zpěvák a po nocích obšťastňoval krále. Pokrčí rameny. Nebyl by to špatný osud, jenže jeho otec ho neučil vyhýbat se povinnostem. Zajde do svého pokoje, potom jde nalézt lázně. Nikdo tam není, za což je rád. Vykoupe se, opět jde do svého pokoje. Nakonec se jde najíst. Pozoruje ruch v kuchyni. Nikdo si ho nevšímá, tak sebere jeden z přídělů králova doprovodu. Ve svém pokoji si zabalí. Pochybuje, že dneska budou cvičit.

S vakem v ruce sejde do stáje. Nikdo tam není a koní ubylo. Najde si pěkného koně, aniž se stará komu patří. Osedlá ho, vyvede. Díky zmatkům, které provázely králův odjezd, si ho nikdo nevšímá, až na jednu osobu, která vyprovázela svého bratra pohledem. 

Jeremy seběhne na nádvoří. Jak to, že odjíždí? Deniel vypadal tak spokojený, jako by žádná válka nebyla. Osobně si myslí, že je to díky péči toho zpěváka. Je tomu rád, protože když ho včera vyprovázel k ložnici, byl naštvaný, napjatý a smutný. Ráno byl plný sebedůvěry, což přesně všichni potřebovali vidět. Nějak jeho nálada se přenesla i na ostatní.

Rychle osedlá, vyjede z hradu a snaží se ho neztratit z očí. Zmateně se dívá, jak si to zamíří k severu. Co tam chce? Projížďka? Ale podle zavazadla je to na delší dobu. A co když je to nepřítel, napadne ho. Takže co teď? Váhá, zamítá jeden nápad za druhým. Už jedou celý den a noc, na hranicích budou tak za dva dny. Už ho nemusí sledovat, prostě nějak má jistotu o jeho cíli.

„Potřebuješ odpočinout,“promluví ke koni Lothair a poplácá ho po krku. Zajede k nejbližší hospodě. I on se potřebuje vyspat. „Postarej se o něj a nějaké jídlo.“

„Ano, pane. Hej Marte, postarej se o koně. Prosím tudy. Pokoj?“

„Ten nejlepší.“ Posadí se. Cítí se unavený, ale tak spěchal, že nějak nic nevnímal, proto se jen vždy najedl v sedle a jel dál. Chce mít to z krku, co nejdřív.

Ráno opět vyrazí na odpočinutém koni. Na chvilku se zastaví na hranicích, které jsou vyznačené velkými sloupy. Není tu nic, jen nedaleko je posádka. Odhodlaně pobídne koně. Jestli jeho bratr Juvenal vyhlásil válku, pak má tušení, že si to nenechá ujít. Takže nebude v královském sídle, ale v ležení, tedy pokud není s princeznou Kateherine.

Co teď? Zamyslí se Jeremy. Má pokračovat nebo se vrátit? Nakonec zamíří do blízké posádky. Vyšle posla k svému bratrovi, aby rozhodl, co má dělat. Přece jenom Lothair je jeho milencem, takže on musí rozhodnout, zda ho nechá jít nebo potrestá.

„Dobrý den, nevíte, kde mohu najít královskou armádu?“ optá se dívky v nejbližší vesnici.

„Dva dny na východ,“ ukáže směrem a nakrčí nos. „Prý bude válka, jen nechápu proč! Čile obchodujeme se vedlejším královstvím. Jenže co starý král odešel, tak všechno se tak nějak pokazilo a k tomu válka. Jedete k armádě jako voják?“

„Dalo by se říct.“

„Aha, tak ať to přežijete. Sbohem.“ Popadne košík a odchází.

Takže tam. Uvidí, zda tam bude. Pobídne koně určeným směrem.

 

 Mezitím, co se pomalu blíží k bratrovu ležení, tak Jeremy vyslal ptačího posla k svému bratrovi a nyní přechází sem a tam. Nemá tušení co dělat a to ho znervózňuje. Přitom moc dobře ví, že posel se nevrátí hned po pár minutách. Vůbec nechápe, proč odjel z hradu a co chce dělat na území nepřítele. Tedy pokud to není špeh. V tom případě jim pomoz Bůh. Může znát nějaké tajemství, které by Deniela ohrozilo? Tedy kromě toho, že spí s muži. Jenže to by ho neohrozilo, jedině tak možno pošramotilo pověst. Bratr se neměl tak na něj upnout.

„Můžeme nějak pomoci?“ zeptá se velitel, který přišel oznámit, že posel odletěl.

„Ne. Mohu jen čekat na zprávu. Jak to zdejší lidi vidí?“

„Moc dobře ne,“ přizná klidně. „Zvykli jsme si s nimi obchodovat, taky vznikla spousta svazků, takže jsme tak nějak propletení.“ Povzdechne si. „Netušíme, co máme čekat a před dvěma dny tudy prošla armáda, ale to jsem posílal v hlášení.“

„Obyčejný lid to vždy odnese nejhůř. Jakmile přiletí posel, chci zprávu.“

Velitel přikývne a odejde. Jeremy osamí. Určitě jel do nepřátelského tábora. Povzdechne si a usadí se za stůl. Vůbec neví, co má dělat. Bratr dneska byl tak šťastný a on ho musí informovat o tomhle.

 

Lothair po dvou dnech jízdy se zadívá na vojenský tábor. Původně tu byl, když byly války, potom se zredukoval a nyní opět hostí tisíce vojáků. Sevře otěže. Musí prostě udělat jedno. Pobídne koně k strážím.

„Stůjte!“

Lothair poslušně zastaví. „Chci mluvit s velitelem tábora.“

„To by chtěl každý!“

„Mám to zopakovat, nebo mi přivedete velitele a v tom případě možná nebudete v první linii, strážný!“ Dotyčný se vyděsí a znejistí. Krásný kůň, bohatý oděv a rozkazovačný tón hlasu. „Bude to?“ řekne výhrůžně.

„Přivedu ho sem,“ řekne druhý a odběhne. Kolemjdoucího vojáka pošle za svým kamarádem. Udýchaný vpadne do velitelova pokoje, který zamračeně se dívá na své mapy.

„Co je?“

Voják poklekne. „Někdo vás chce vidět. Hned.“

„Někdo chce mě vidět? Budeš v první linii! Vyřiď, že nejsem přítomen! Nebo počkej.“ Zauvažuje. „Půjdu tam.“ Co když je to některý ze špehů? Přehodí přes zbroj plášť a vyjde ven. Jde za vojákem. Najednou znejistí. Ta postava na koni je mu nějak povědomá. Takže špeh. Udělá ještě pár kroků a klesne na koleno. „Vaše výsosti! Jste to vy?!“ Nemůže tomu uvěřit. Vypadá, jako když ho viděl před roky v hlavním městě. Byli spolu na lovu a byl jen těsně za svým princem. „Co tu… Omlouvám se. Hlupáci, pusťte ho!“

„Rád tě vidím, Evlyne. Jak to jde? Je tu můj bratr?“

Velitel netuší, co říct. „Ano je zde. Chcete ho vidět?“

Lothair přikývne. Rozhodl se v tu chvíli, kdy slyšel, že jeho země vyhlásila válku. Nikdy ji nebyl zastáncem, dokonce ani otec, který v mládí ji vedl, později říkal, že země se z toho těžko vzpamatovávala. Takže raději to udělá tak rychle, jak je to možné. „Můžeš mě k němu zavést?“ Je mu těžko, ale jiné východisko nevidí.

„Ano. Jsem rád, že vás vidím. Co se stalo? Vaše matka se zhroutila a váš otec rychle zestárl.“

„Měl jsem své důvody.“ Uvědomí si, že míří k největšímu stanu v ležení. Vojáci strážící vchod zasalutují a postaví se do pozoru. Jeden odhrne bohatě vyšívaný závěs. Lothair vejde dovnitř. Zaslechne bratrův hlas. Takže někdo s ním je. Je mu to jedno. Udělá ještě pár kroků, odhrne závěs.

„Řekl jsem…“ Otočí se a zadívá se, kdo vešel. Zezelená, ale to jediné stihne udělat, protože v tu chvíli se místo Juvenala objeví škaredý černý velký pavouk. Než stihne zaútočit, pukne.

Lothair ho smutně pozoruje. „Ach, bratříčku.“

„Co to bylo?!“ zeptá se velitel.

„Potom ti to řeknu.“ Obrátí pozornost k úchvatné ženě, která sedí ve vyřezávaném křesle. Zaznamená, že s ní to ani nehnulo. „Zdravím, princeznu Kateherinu.“

„Znáte mě,“ pronese líbezně princezna. Zdá se jí povědomý, jen si nemůže vzpomenout, kde ho viděla. „Mohu se optat, kdo jste?“

„Princ Lothair, následník Severního království.“

„Oh.“ Přemýšlí, potom se usměje. „Takže budu bojovat po vašem boku. Za tu pomoc je i moje ruka.“ Podá mu ji.

Lothair se na ní podívá. Miloval její dotek na svém peří. Nyní v ní vidí někoho jiného. „Bohužel, má paní. Jestli tak ráda bojujete, potom musíte sama. Nebudu vám stát po boku.“

„Cože?! Smlouvy jsou dané a závazné!“

„Stejně jako mezi vámi a králem Denielem? Pokud vím, podepsali jste mírové dohody. Kdy byste mi vbodla nůž do zad? Je mi líto, prosím, ihned odjeďte.“

„Tohle jen tak nenechám!“

Lothair se hluboce ukloní a ukáže ji rukou ke dveřím. Kašle na to, že se chová neurvale. Ona s jeho bratrem mále zemi dovedli ke zkáze. Vlastně tři země, a jak by ostatní království zvětřila krev, přidali by se. Dívá se, jak nasupeně odchází.

„Jsem rád, že se válka nebude konat, i když princezna je bojechtivá.“

„Jen se chce pomstit.“ Podívá se na kusy černé hmoty u svých nohou. „Vystrojte královský pohřeb.“ Přece jenom to byl jeho bratr. Přespí tu a zítra se vypraví za králem Denielem. Vůbec netuší, co má čekat. Sleduje, jak odnášejí zbytky černého pavouka. Posadí se do stejného křesla jako před chvílí princezna. Pocítí únavu.

„Vaše výsosti.“

„Hned tam budu.“ Je logické, že velitele a důležití lidé ho chtějí vidět. Upraví se a vyjde ze stanu. Ozve se šum. Za asistence vojáků dojde k hlavní budově v ležení. „Dobrý den.“

„Vaše výsosti!“ zvolají a pokleknou jako jeden muž.

„Vstaňte.“

„Výsosti slyšeli jsme, co se stalo, ale ničemu nerozumíme,“ ozve se hlavní rádce.

„Je to jednoduché. Před lety mě můj bratr nechal zaklít.“ Ozve se šumot. „Bohužel kletba padla nedávno a teprve teď jsem se mohl vrátit. Kletba se, bohužel, obrátila proti mému bratrovi. Rozhodně jako nejstarší ze synů našeho krále a následník trůnu tuhle válku nebudu podporovat. Co nejdřív se uvidím s králem Denielem a pokusím se tuhle situaci urovnat. Co se týče princezny, nehodlám se s ní bavit a vzít si ji už vůbec ne. Pokud proti nám něco bude mít, budeme to řešit, až to přijde.“

Hlavní rádce přikývne. Jak se dozvěděl o princi, myslel si, že to takhle dopadne. „Možná bychom mohli udělat nějaké ekonomické omezení s Východním královstvím.“

„Dobře, připrav návrh. Vyšlete posly ke králi Denielovi s žádosti o schůzku. Jak se má můj otec a matka?“

„Jsou v pořádku a budou rádi, když se vrátíte, i když je zarmoutí zpráva o skonu jejich mladšího syna.“

„V pořádku. Řekněte, že zemřel na nemoc.“

„Ano, pane.“

„Můžete jít.“

Úklony a odchod jeho rádců a velitelů. Určitě teď budou diskutovat, o tom co se stalo. Brzy se setká opět s Denielem. Jak bude reagovat? Jak on? Nemůže se dočkat, a zároveň se toho bojí. Kéž by měl jistotu, že prostě ho přijme.

 

Tak je to tady, pomyslí si o týden později v bohatém oděvu, jak se sluší na následníka trůnu. Sedí na koni, který je nejlepší v zemi. Kolem sebe má doprovod, který je hoden jeho postavení, přesto má v sobě malou dušičku. Vůbec neví, jak bude na něj reagovat. Možná ani neví, že odjel z hradu, kdo ví. Už vidí svitu jeho protějšku, je stejně bohatá jako ta jeho. Kupodivu setkání se uskutečnilo na stejných hranicích, které před týdnem a něco překročil.

Musí říct, že myslel, že bude mít daleko víc času na přípravu, ale poslové nejeli tak daleko a schůzka byla ujednaná docela rychle. I když je možné, že Deniel to chce co nejdřív vyřídit kvůli hrozbě s Východním královstvím a princezně.

Seskočí z koně před budovou. Deniel tam určitě je, když pohlédne na vraníka pokrytého bohatou výzdobou. Slabě si povzdechne a potlačí touhu se upravit. Vejde dovnitř. Je to neobvyklé se takhle setkat, ale čert to vem! Kdyby se ho nyní chtěli zbavit, království je bez následníka a mohli by snadno ho zabrat.

Čestná stráž otevře dveře do místnosti. Jeho stráže a ty co tu jsou, se po sobě dívají krapet nevraživě. Vejde dovnitř a tentokrát potlačí nutkání vzít nohy na ramena. Jak tak kouká, je tu s ním i jeho bratr Jeremy, který když ho uvidí jako první, vytřeští oči. Kouká se na něj jak na nějaké strašidlo.

„To…“ Neví, jak reagovat. „Co tu děláš?“ nakonec ze sebe dostane, protože se na nic jiného nevzmůže.

„Jak… Lothaire?“

„Zdravím, Vaše Výsosti Denieli, princi Jeremy.“ Zvykl si mu říkat jménem a nyní musí být tak uctivý.

„Ehm… Ty jsi?“

„Následník trůnu Lothair, ano. Mohli bychom si promluvit?“ Ukáže ke stolu. Schválně si nikoho sebou nevzal a nechal je přede dveřmi. Měli výhrady, ale nakonec ho poslechli. Posadí se a čeká, až si zvyknou na jeho novou roli. Vlastně byl labuti, zpěvákem, nyní opět princem. Jen doufá, že to nebude trvat dlouho.

„Jeremy, můžeš odejít?“ Nakonec se jako první vzpamatuje z nového vzhledu jeho milence právě Deniel.

„Ale…“

„To bude v pořádku, že Vaše Jasnosti?“

Lothaira zamrazí z ironického tónu. Vypadá to, že sice přijal jeho novou totožnost, ale prostě taky zároveň ji neakceptuje.

„Tak dobře. Kdyby něco, tak…“ Oba sledují, jak vyjde přede dveře a zavře je za sebou.

„Takže co to znamená?“ optá se zuřivě Deniel a nakloní se k Lothairovi. Vdechne jeho vůní. Kdyby ještě pochyboval, nyní je to jasné. Nikdo tak nevoní. „Bude to?“

„Neřvi tu,“ opáčí mrzutě. „Myslíš, že jsem šťastný, že jsem kvůli tobě musel zabít bratra?“

„Cože?“ Posadí se.

„Kdysi dávno, ach jo, zní to příšerně, jsem prostě byl princem. Následníkem trůnu. Byl jsem skutečně šťastný, jenže můj bratr nikoliv. Začarovali mě do labutě. Znal jsem podmínky svého osvobození a tak jsem hledal dívku, která se kvůli mně vzdá všeho.“ Pokrčí rameny. „Výběr princezny nebyl nic moc, teď už to vím, jenže jsi tam byl ty a sňal ze mě tu kletbu.“

„Si děláš legraci, ne?“

„Naprosto ne. Jednou z podmínek bylo to, že pokud se stanu člověkem a dotyčný, co způsobil kletbu, se na mě podívá, stane se pavoukem a pukne.“ Přetře si tvář. „Nechtěl jsem zabít svého bratra, jenže vyhlásil vám válku. Nikdy jsem je neměl rád, tak jsem se sbalil a stanul před Juvenalem. Znění kletby se naplnilo a on zemřel. To je vše.“

„To je vše?“

„No tak moc ne. Rád bych uzavřel mír.“ Smích ho překvapí.

„Takže jsi usoudil, že na nás nemáš, co?“

Lothair se zamračí. Čekal něco jiného. To má být jako vděk? „Víš co, klidně ti tu válku vyhlásím já osobně, tupoune!“ Vyběhne ven, práskne dveřmi. „Blbej chlap!“ houkne na svého rádce. „Odjíždíme. Král Deniel nemá o smír zájem.“ Na tvářích zúčastněných se objeví překvapení, potom nevíra.

Jeremy vpadne do místnosti, kde ho překvapí zničený Deniel. „Co se tu, zatraceně, děje? Ty jsi odmítl smír? Jsi blbej? Na východě máme nyní silnou armádu a to chceš ještě na sebe poštvat…“

„On je princ.“

Aha takže odtud vítr vane. Prostě nepřekousl, že ten jeho vysněný miláček najednou je někým důležitým a nemůže s ním mávat, jak chce. Vyhrožovat kobkou sousednímu princi, je fakt blbý. „No a? Tak holt na hlavě má korunu.“ Uff tohle asi moc nezabere. „Ty jsi skutečně zamilovaný.“

Deniel se podívá na svého bratra. „Kvůli mně zabil svého vlastního bratra.“

„Uh, to je špatný. Kvůli tobě?“

„Jo.“

„No v tom případě bys měl skákat radosti, ne?“

„Nebude na mě čekat.“

Jeremy vstane. „On snad měl, fakt, pravdu, když prohlásil, že jsi blbej.“ Vypadne ven a napůl očekává dýku v zádech., je rád, že se odtamtud dostal v pořádku. Seběhne dolů a naskočí na koně. Odmítne doprovod a vyrazí za pomalým doprovodem. Když k němu dorazí, obklopí ho strážci.

„Jsem Jeho Jasnost princ Jeremy z Věčných plání.“

„Pusťte ho,“ ozve se velitelský hlas. Vojáci se rozestoupí a nechají projet svého prince, ale meče nestáhnou. „Je neozbrojený. Pojďte,“ pokyne mu a opět se zařadí dopředu. „Co tu děláte?“

„Jen jsem chtěl říct, že můj bratr je v přílišném šoku. Rozhodně to nepovažujte za to, že by odmítl smírčí podmínky.“

„Je to jednoduché. Moje armáda se vrátí na místo, vaše taky. Vše zůstane, jako předtím. Co uděláte se sousedním královstvím, je mi jedno.“

„Děkujeme.“

„Nedělám to kvůli vám. Válka je hnus,“ řekne tiše. „Chtěl jsem tomu zamezit za každou cenu. Kdyby můj bratr ji nevyhlásil, nikdy bychom se tu nebavili. Jsme na hranicích. Omluvte mě.“ Pobídne koně.

„Počkejte!“ vykřikne a dojede ho. Dělat dohazovače vlastnímu bratrovi v této situaci je dost riskantní.  „Jde mi o Deniela,“ prohodí tiše. Mrkne se na něj. Netváří se nijak potěšeně. „Je prostě v šoku a neví, jak se v této situaci zachovat. Dejte mu pár dní.“

„Pozítří odjíždím do hlavního města. Sbohem.“

 Jeremy už za ním nejede, naopak ustoupí družině, aby mohla kolem něj projet. No, snažil se, nyní si to musí vyříkat mezi sebou. Otočí koně a pomalu jede zpátky do své země. Zvažuje všechno co Lothair řekl. Najednou se zazubí. Stále o jeho pitomého bratříčka má zájem, což je dobře. Když k němu dorazil a řekl mu to, zuřil a málem, že ho nepředhodil katovi. Naštěstí dorazilo poselství a on se krapet uklidnil, ale popravdě stokrát ho málem zabil, že za ním nejel.

„Ahoj.“

„Už jsme se viděli. Můžeš zase zmizet. Co řekl?“

Tomu se říká obrat, uchechtne se v duchu. „Že podmínky platí. Asi tě moc dobře zná a pozítří odjíždí do hlavního města.“

„Můžeš jít.“

„Dobrá, dobrá.“ Zvedne v sebeobraně ruce. „Mizím.“

Deniel vstane. Byl to docela šok, když ho uviděl a potom neví, co se stalo, začal být hnusný. Neměl to dělat, jenže jako by ho něco posedlo, přitom to udělal kvůli němu. Povzdechne si a přemýšlí, co by měl udělat, jenže v duchu vidí jen jednu cestu.

V noci celý v černé a šedé nasedne na vraníka a vyrazí do noci. Stínu, který se na něj nalepil, vůbec si nevšimne. Dorazí k tábořišti. Kdepak asi je? Rozhlédne se, zda neuvidí nějakého vojáka. Musí se tam dostat. Tamhle! Vždy se nějaký najde, kterému moc rozkazy nevoní. Přepadne ho a stáhne z oblečení. Samotného ho přiváže ke kmeni stromu. Tak a jde se na to. Suverénně vstoupí do tábora. Rozhlíží se a mimoděk si v paměti zaznamenává, co vidí. Neradostně usoudí, že je to opravdu skvělé vycvičená armáda. Měl, by co dělat, aby je porazil. Nakonec se dostane ke stanu.

„Hej ty, dones vodu!“

„Já?“

„Dělej, nebo tu někoho vidíš?“

„Jistě, už jdu.“ Studnu tu viděl, tak nabere dva džbery vody. Donese ke stanu a vejde dovnitř. V duchu si pochvaluje, jak snadno to jde.

„Konečně jdeš. Můžete jít.“ Otočí se k vojákovi a zastaví ho. „Ty ne. Budeš mi dělat společnost.“

„No…“ zabručí. Neví najednou co dělat.

„Trvalo ti to.“

„Počkej, ty…“

„Jistěže. Jako myslíš, že jsme parta pitomců nebo co? Kdybys proklouzl do tábora bez povšimnutí, tak by strážní byli bez hlavy. Hádej, jak jim je asi milá. Shoď to ze sebe, nebo se v tom uvaříš a ještě k tomu byl malý.“

„Promiň,“ zamumlá, když si stahuje o dost menší zbroj. „Překvapil jsi mě.“

„Nechtěl jsem. Normálně bych zůstal na hradě a hrál si na zpěváka.“

„Krásně zpíváš.“

„Posaď se.“ Vyjde ven a přikáže donést šaty, potom zase se vrátí. „Tak co si přeje slovutný panovník Věčných plání?“ Nalije do dvou pohárů víno a nabídne mu ho.

„Skutečně bys tam zůstal?“

„Zůstal. Neboj se, jed v tom není. Děkuji. Obleč se.“ Hodí mu oděv, ale tajně hltá jeho skvostné tělo. Kašlu na to, vyvstane mu myšlenka a obejme ho. Začne z něj všechno stahovat. „Tak teď jsi ty mým vězněm.“ Povalí ho na koberec, vezme pohár, upije a potom se skloní k bradavkám. Bože chce prostě mít sex! Po chvilce si uvědomí, že jedině s ním.

O hodnou chvíli leží vedle sebe nazí a naprosto ukojení. Lothair se zvedne a podepře si hlavu rukou. Dívá se na svého milence. Co teď? Nemůže se vrátit na jeho hrad a hrát si na někoho obyčejného.

„Nemůžeš se vrátit,“ řekne smutně Deniel.

„Nemohu. Země potřebuje krále, a jakmile budu zvolen, potom zůstanu vězněm své říše.“ Položí mu hlavu na hruď.

„A já své.“ Zakleje. „Takhle to nenechám!“ Zadívá se na svého milence. Nevzdá se ho, i kdyby měl pohnout peklem a nebem. Kdo by se o něho taky staral? Nikdo lepší než on, není. Ušklíbne se, jak ho něco napadne. Pro něj není nic nemožné!

 

„Nechci nic říkat, ale ti posli jsou už krapet nápadní,“ řekne o půl roku později Lothair v posteli. Vedle něj leží jeho osobní sluha se stejným jménem, jako má sousední král.

„Blbost. Každý dobře ví, že máš skvělé vztahy s tou zemí.“ Jen ať si lítají mezi oběma městy. Od čeho jsou to poslové, no ne?

„Tak dobré, že se říká, že sousední panovník zmizel a já za to mohu.“

„Samozřejmě, že můžeš. Jeremy za tu svou drzost dohazovače odvádí dobrou práci. Prostě když jsi nemohl přijít za mnou ty, tak jsem přišel já. Miluji tě. Jsem tvým pokorným sluhou, který ti splní, co ti na očích uvidí.“

Lothair vyprskne v smích.

„Zazpíváš mi?“ zaprosí Deniel se zářícími očima. Nechápe, jak si kdo myslel, že nechá svou lásku jít, protože každý pořádný chlap se o svou lásku umí postarat, no ne?

 

Konec

 

Děkuji všem za komentáře a doufám, že se pohádka líbila. Pokud by chtěl někdo vidět zpracovanou svou oblíbenou pohádku, prosím, pište mi své nápady. Aspoň bych nemusela číst tuny pohádek a vybírat. Možná právě vaši oblíbenou nějakým způsobem Zkazím.