Popelák
2.
Ráno se probudí s prvním zakokrháním. Rychle se obleče, aby byl po ruce. Dnešní den určitě nebude jen tak. V kuchyni jako pokaždé urve kus chleba, vezme sýr a jde, když ho zastaví matka.
„Už zase jíš? Pojď sem a pomoz nám!“
„Ale…“
„Dělej, darmožroute.“ Oliver jde poslušně za ní. Udiví ho krejčí se švadlenami. Po celé místnosti jsou látky jak pestrobarevné květiny na louce.
„To je krása!“ vydechne.
„Líbí se, popeláku? Nezírej na to nebo ti vypadnout oči!“ přidá se Isaiah v noční košili. Oliver si pomyslí, že vypadá jak tlustý brouk. „Až se stanu pobočníkem prince, možná ti dovolíme zametat královské stáje!“ oba se tomu zasmějí.
„A až já se stanu pobočníkem, budeš moci zatápět v kamnech. Nebo radši ne! Ještě by se tě lekli!“ Oba opět vybuchnou v smích, když dovnitř vstoupí dvě kuchtičky, které nesou tácy. Voní z nich tak, že se Oliverovi seběhnou sliny. Jeden stůl se uvolní a oni zasednou k jídlu. Oliver vlastně netuší, co tu má dělat.
„Můžete to zkoušet na něm!“
Oliver vytřeští oči. Vždyť je dvakrát štíhlejší než jeho bratří! To si zřejmě myslí i krejčí, ale nedá si tak lukrativní nabídku ujít.
„Jistě, baronko. Nejdřív musíme vybrat látky. Pro pana Jaxona bych dal tenhle hnědý samet a zlatý brokát. Podívejte se na tu krásu. Podtrhnou jeho přirozenou krásu a barvu vlasů.“
„Hm, dobře a pro Isaiaha bych dal tuhle modrou látku. Vyniknou oči.“
„Mami, já chci modrou!“ vykřikne Jaxon. „Sluší mi. Minule jsi to říkala!“
„Nechci modrou! Vypadám v tom jako bledule. Chci bílou,“ tvrdohlavě řekne Isaiah.
Oliver si pomyslí, že bude vypadat jako sněhová bílá koule. Jeho bledá tvář ještě více bude bledá.
„Jistě miláčku, dostaneš bílou, a co bys řekl zeleným doplňkům?“
„Tak dobře. Když to musí být. Mami, já jdu spát.“
„Ne!“ oba se udiveně podívají na svou matku. Oliver pochybuje, že by od ní někdy slyšeli slovo: Ne. „Musíte to místo pobočníka získat.“
„Ale mami,“ zakňourá Isaiah.
„Ne.“ Přijde k němu a pohladí ho po tváři. „Až budeš pobočníkem, můžeš si dělat, co chceš, chápeš?“
„Chápu, mami, ale nechci, aby mě píchal všude možně.“
Oliver málem vyvrátí oči v sloup. Kdyby on měl dostat tak krásné šaty, vydržel by cokoliv, a kdyby ho v nich měl vidět princ, potom by se klidně nechal mučit.
„Od toho tady máme jeho.“
Isaiah zatleská, kdežto Jaxon se ušklíbne. „To je skvělý nápad, mami. Do díla krejčí!“
„Samozřejmě, pánové.“ Oliver je postavený na místo. Zvednout ruce, dát je dolu, zvednout nohu. Jednu, druhou. Zaklonit hlavu. Bodnutí jehlou. Omluva… „Neomlouvejte se, slečinko, to nemusíte,“ řekne laskavě švadleně baronka. V očích dívky se objeví omluvný pohled. „Ano, paní baronko.“ Bodnutí opět. Už žádná omluva nepřišla. Minul oběd. Oliver cítí, že má hlad, ale všichni pracují jako ďasi, kromě baronky a bratrů, kteří sedí u oběda. Oliver doslova cítí, jak se mu kroutí střeva, ale musí stát. Netuší, jak ještě dlouho vydrží.
„Hotovo, paní baronko,“ řekne k večeru krejčí, pyšný na své umění. Na stěně visí dva obleky. Jeden je bílý se zlatými doplňky a druhý je modrý s bílými. Oliver vůbec netuší, co má představovat. „Lev je královské zvíře a pávy miluje královna.“
„Výborně.“
Oliver se dívá na kostýmy. Jak je unavený, vlastně ani si nevšiml, co se to vyrábí. Takže páv a lev. Páv se hodí, ale lev? V těchhle barvách? Pohne se a zúpí, čímž přitáhne pozornost bratrů a macechy.
„Chceš jít taky?“
„Rád bych,“ vydechne popravdě, načež si vynadá.
„Ty a na plese? Ještě by se tě lekli a v těchhle šatech? Nepustili by tě ani do kuchyně!“ zasměje se Jaxon.
„Tak chlapci, nechte toho chudáka na pokoji a zkuste si je.“
„Ano, mami!“
Dívky se otočí ke zdi, kdežto krejčí vypadá značně nervózní. Doufá, že se bude jeho práce líbit.
„Skvěle. Můžeš jít a tady je tvoje slíbená odměna. Jestli dostanou to místo, budeš mít práce, že se v ní utopíš.“
„Děkuji, paní baronko.“ Hluboce se ukloní a vyjde ven.
„Tak co? Líbí se?“ Oba se nakrucuji před velkými zrcadly dovezenými, až z dalekého jihu.
„Krásné,“ řekne upřímně. Obleky jsou krásné, ale nehodí se k Jaxonovi a Isaiahovi.
„Tak děti moje, připravím se a půjdeme. A ty…“
„Mami, co kdyby ho napadlo jít strašit k zámku?“
„Máte pravdu.“ Jde do kuchyně a Oliver poslušně za ní. Macecha vezme velkou ošatku čočky a hrachů. Vysype to na zem na hromadu a potom ještě to pohrabáčem promíchá. „Tohle do rána přebereš, je to jasné?“
„Ano.“ Sklesle se dívá na velkou hromadu. Tohle nebude dělat do rána, ale nejspíš tři dny. Dřepne si k tomu a začne přebírat. Prince neuvidí. Když dělal figurínu, plánoval si, že by se mohl podívat aspoň přes okno, ale takhle tam nebude. Baronka už dávno vyšla, protože Oliver zaslechl sáně a cinkot rolniček. Šel k oknu a díval se, jak nasedali do sání. Tolik by chtěl jet s nimi. Nebo aspoň vidět opět prince. S povzdechem se vrátí k přebírání. Najednou někdo zaťuká na okénko. Zvedne hlavu a tvář se mu rozjasní, když uvidí hrdličku. Otevře okénko. Zvedne ruce, jak zničehonic dovnitř vletí všechny hrdličky, co doma mají. Nechápe, co chtějí dělat, ale když vidí, jak se slétnou k hrachu a čočce, pochopí.
„Čočku do mísy, hrách do ošatky,“ řekne jim. Hrdlička slétne k hromadě. Oliver se chvilku na ně dívá a přisahá, že už nikdy hrdličky nebudou jeho ptáci lovit. Vyklouzne z kuchyně a běží k Murzimu. Ohlédne se, protože uslyší křupání podkov ve sněhu. Risia a opět v tom stejném postroji s drahokamem v čelence. „Kde ses tu vzala?“ zašeptá ji do hřívy. „Odvezeš mě za princem?“ Hnědka dvakrát skloní hlavu a opět ji zvedne. „Ale nejdřív se musím stavit za Murzim.“
Hnědka jako by rozuměla, jde za ním. Oliverovi buší srdce touhou. Uvidí ho nebo ne? Podaří se mu to? Potom si vzpomene na tři oříšky. Co když ten druhý bude stejný? Kdepak. Jemu bude stačit, když ho spatří v nějakém nádherném kostýmu. Za co asi půjde? Ale proč maškarní ples? Bude si vybírat princeznu? To by se tam nechystali bratři. Dvířka zavržou a on vejde dovnitř. Rozsvítí malou lampičku, která tlumeně ozáří prostor. Udiví ho, když si všimne, že ptáci nespí. Murzi dokonce netrpělivě přešlapuje. Jde k němu, když si všimne, že v zobáku něco drží.
Vydá krátký štěkavý zvuk a upustí oříšek na zem. Ten se jako kouzlem rozevře. Oliver ho užasle vezme do ruky. Oříšek praskne úplně a v jeho ruce se blýská bílá, černá a zlatá látka, z které i ve slabém světle přechází zrak.
„Pro mě? Já…“ Polkne dojetím a pak si všimne ještě něčeho. Zvedne ji. „Jak?“ optá se, když vidí pozvánku vytištěnou v zlaté barvě. „Nemohu! Co když mě poznají? Je to maškarní, že ano? Murzi, mám nebo ne? Toužím ho vidět, ale mohu?“
Mohutný rozzlobený klovanec do ruky ho přesvědčí, že ano. Rychle na sebe bere úbor, který se skládá z bohatě vyšívaných kalhot, vesty, bohatě řasené košile, která mu padne na míru. K tomu patří plášť s jemným chmýřím. Pod tím vším leží maska s bílým peřím, které se chvěje při každém pohybu. Nakonec si připne sponu ve tvaru orla a prsten od krále, který zanechal ve své komůrce. Nerozumí, jak se sem dostal, ale navleče si ho na bílou rukavici. Vůbec celá ta situace je nelogická, ale srdce to nevnímá, protože žízní jedině po setkání s princem. Upraví si krajku u košile. Vyjde ven a zvedne k obloze hlavu. Dlouhé bílé peří na čelence se zachvěje. Vyhoupne se na hnědku, která tryskem vyrazí k osvětlenému zámku.
Oliver dorazí ke schodům, které vedou k hlavní bráně. Zaváhá, zda má jít nebo ne. Už chce jít nazpět, když hnědka ho důrazně pobídne hlavou k chůzi.
„Dobře, já vím, ale bojím se. Co, když mě někdo pozná? Co když… už jdu. Já vím. Ty a Murzi se tolik snažíte. Co když mě nepozná? Co když…“ vykročí a potom se otočí. Hnědka na něj zírá, jako by byla člověk. Dokonce by řekl, že rozzlobeně. Vyběhne schody. Za ním vlaje černý plášť jako křídla ptáka, za kterého je převlečen. Chmýří, stejně jako peří v čelence, se chvěje pod každý jeho pohybem. Dorazí k bráně, kde stojí dva strážní. Ti nevěřícně na něj mrknou, ale potom stojí dál. Jen se podívám, stačí mi to, řekne si. Jde k oknu, dýchne na ně a přitiskne k němu tvář. Uvidí prince, který sedí trochu níž než král. Je tam zrovna Jaxon, který mluví s králem. Otočí se. Nepůjde tam, ale v tom zaslechne známý ptačí pokřik. Co tu dělá? Murzi je denní dravec! Něco si udělá. Určitě je rozzloben, protože jeho nádherného daru si nevšímá. Jde ke dveřím, kde ukáže pozvánku. Ty se jako kouzlem otevřou.
Jde dovnitř. Ostatní udiveně hledí na neznámou černou zlatém lemovanou masku. Ženy zůstávají okouzleně stát a muži závistivě hledí na skvělou postavu, štíhlé lýtka, které vykukují z pláště. Jde neomylně ke dveřím, odkud je slyšet hudba. Odevzdá plášť lokajovi, jako by tam byl kvůli tomu. Ten ho uctivě převezme a zůstane stát. Dveřníci otevřou dokořán skleněné dveře. První páry zůstanou udiveně stát, protože možná jsou bohatší a přepychovější masky v sále, ale rozhodně nejsou krásnější a nikdo je nenosí s takovou grácií jako neznámý.
Otrávený Gavinův pohled bloudí sálem. Už mám dost výslechu potenciálních pobočníků! Buď jsou staří nebo nehezcí nebo hloupí. A k tomu tu není ten neznámý z lovu. Když zmizel, zuřil. Otec ho uklidňoval, že se určitě objeví na plese, ale i když se dívá pozorně, nikdo není jako dotyčný. Zničehonic hudba umlkne. Král udiveně zvedne hlavu.
„Proč se nehraje? Hudba, mistře!“ Ten se vzpamatuje a pokyne hudebníkům. Ti začnou hrát, ale spíš než hudbě se věnují neznámému, ale to dělá celý sál.
„Co se to tam děje?“ zabručí král, který díky tanečníkům nic nevidí.
„Zjistím, to otče.“ Zvedne se, rád, že může odejít. Ještě chvilku poslouchat ty beznadějné muže, tak… Kdo je to?
„Vítejte, cizinče, na našem plese.“
„Děkuji, princi, ale nemyslím, že jsem až tak neznámý.“
Gavin okouzleně sleduje jeho postavu. Hned jak promluvil, tak věděl, kdo to je. Jeho neznámý z lovu. Je nadšený a nejraději by se vytratil, vzal ho daleko od davu a přivlastnil si ho. Vadí mu, že ho mohou ostatní okukovat.
„Co se to tam děje? Je na něho spolehnutí,“ říká zneklidněně král, který stále nic neví. Vidí jen kraj péřové bílé čelenky a nic víc.
„Ale no tak, jistě se to dozvíme.“
„To určitě. To naše nemehlo nejspíš ještě vyvolá nějaký incident.“
Gavin pocítí snad poprvé v životě chuť si zatancovat. Jenže ne s dívkou, ale s neznámým. Ozve se nová melodie.
„Zatančíme si?“
Oliver se na něj udiveně podívá, ale potom přikývne. Obrátí se k dívkám, které stojí nedaleko.
„On tančí!“
„A hezky,“ potvrdí královna v masce Sněhové královny. Oba dva miluji plesy.
„Kdo by to do našeho nemehla řekl. Ale kdo je ten cizinec? Nebyl tu nebo ano?“
„Zřejmě přišel. Určitě nám to řekne nebo představí,“ uklidňuje svého muže královna.
Král v masce Sněhového krále uklidní. Něčím mu připadá známý a ta figura. Ty ladné pohyby při tanci. Opravdu je králem tanečního umění. Oba dva se svými partnerkami kolem sebe krouží, ale vnímají jenom toho druhého.
Gavin má toho dost, ale dobře ví, že kdyby porušil protokol, otec by se rozzlobil. Potom by mu nepomohli ani všichni svatí. Tanec skončí, oba se svým partnerkám ukloní.
„Je zde vedro, nechcete mě doprovodit na terasu?“ navrhne Gavin.
„Rád.“ Šel by za ním do pekla. Oba odvedou dívky k okraji parketu.
„Co to dělá?“
„Klid. Uvidíš.“ Královský pár sleduje, jak jejich syn s tím cizincem jdou k francouzským dveřím.
„Tak to ne!“ Zvedne ruku a dá znamení. Robustní muž ihned jde stejným směrem.
„Princi Davine, Jeho Výsost si vás přeje. Pane, rád by poznal i vás,“ obrátí se k neznámému. Gavin zaskřípe zuby. Bohužel králův rozkaz platí i pro něj.
„Samozřejmě. Přání jeho Výsosti je nejdůležitější,“ přikývne Oliver.
„A co moje?“ zašeptá vzteklý Gavin. Rázuje ke svým rodičům.
„Zlobí se synek.“
„A divíš se?“ opáčí mu jeho manželka. „Co vlastně chceš dělat?“
Král se k ní otočí, políbí ji na hřbet ruky. „Uvidíš moje milovaná, ale synáček si rozhodně nebude dělat, co se mu zamane a pak jsem rád, že ten neznámý se nedal Gavinem omámit.“
„Líbí se ti?“
„Uvidíme.“
„Otče…“
„Sedni a mlč. Už i tak ses nevyváděl dost!“ princ vztekle usedne. Jeho sněhově bílý plášť zavíří. Sedí a mrzutě přemýšlí, co zas otec chce. „Vítám vás na svém zámku. Mohu vědět vaše jméno?“
Oliver poklekne a natáhne ruku.
Král ihned spatří prsten. Nadzvedne obočí. „Oh vy jste ten neznámý, který zvítězil v lovu.“
„Byl to krásný lov, vaše Výsosti.“
„Jsem rád, že jste přišel. Jak se vám líbí zámek?“
„Je nádherný a jeho stavitel věděl, co dělá. Je prakticky, ale krásně zasazený do krajiny. Prvky převzaté z jižní architektury jenom dokazuje, že stavitel v mládí se vyučil na jihu nebo tamtudy cestoval. Je to skvost, kterých by mohlo být v naší zemi více.“
„Ano, máte pravdu. Mohu se vás zeptat, co vám říká zákon dvacet tři?“
„Ke kterému oddílu patří?“
Královna zbystří. Udiveně pohlédne na svého muže. Vypadá to, že Gavin ještě nevnímá, ale co chce dělat?
„Ten, který se týká královské rodiny.“
„Zákon dvacet tři říká, že každá osoba královského rodu má mít pobočníka nebo rádce, který by ho doprovázel.“
„Výborně a co myslíte, jakou úlohu plní takový pobočník?“ Král ví, že to tam není, ale chce vědět, co řekne.
„Úlohu? Je jeho svědomím, jeho štítem i mečem. Je jeho hrází, kdy musí zvládnout svého pána chránit od všech nepříjemnosti. Takže pokud nechce tančit, tančí jeho jménem on. Musí být pořád s ním a musí mu poradit v každé situaci.“
„Ano.“ Takového měl i on. Vybral mu jeho otec a stojí za ním i dnes. Líbí se mi, přizná, i když to jeho nemehlo je úplně mimo.
„Otče, omluv nás, ale potřebuju něco zjistit.“ Popadne ho za ruku a vleče pryč. Král bezmocně sleduje, jak odcházejí. Zvedne se, když ho královna zadrží.
„Nech je být. Ať se seznámí. Právě jsi mu vybral pobočníka, že ano?“
Král se na ni usměje. „Přesně tak a ten hlupák si ničeho nevšiml. Doufám, že ho ten mladík něčemu naučí. Musím vidět, co dělá. Má paní, zatančíme si, když tak nezdvořile uprchl?“
„Chceš se podívat, co dělá?“ zašeptá.
Král se usměje. Zvedne se. „Hudbo, pokračuj.“ Nenápadně jde k francouzským dveřím, když strne a sevře pevněji ruku své manželky. „Já ho…“ Oba dva se dívají, jak je přitisknut k bílo černo zlaté postavě a vášnivě ho líbá.
„Nech toho. Přece jsi to věděl.“
„Já vím, ale tady? Teď? Dělá nám ostudu! Randale, zavři dveře a hlídej!“ Odněkud se odlepí neviditelná stráž a zavře dveře. S výhrůžným obličejem se dívá na každého, kdo by se přiblížil ke dveřím. S povzdechem si pomyslí, že když přijímal tu čest, vůbec netušil, co všechno jeho oči uvidí, ale musí zůstat zticha. Rozhodně nedovolí komukoliv vkročit na terasu.
Samé žvanění. Copak ho to zajímá? Nějaké zákony! On si představuje, že dělá něco jiného. Je princ, ne? Pak ho každý musí poslechnout. Ještě jednou se otec ne na něco zeptá, tak snad se neudrží. Pobočník? Pche. Spíš podle otázek tyrana.
Absolutně si neuvědomuje, co povídá. Jenom vnímá vůní toho cizince, stejně jako jeho přítomnost. Vnímá ho každou částečkou svého těla, mysli i srdcem. Dost! Něco řekne otci a vleče ho za sebou. Nevšímá si šokovaných pohledů rodičů. Vnímá jen jeho pevnou ruku ve své. Je mu jedno, co kdo říká. Chce být pryč od těch lidi, kteří mají zájem o jediné. Mít vliv na prince a tím možná i na následníka trůnu. Samé pletichy. On korunu nikdy nebude mít a nechce.
„Princi!“
Gavin se k němu otočí. Je zima, ale on to nevnímá. Prohlíží si jeho tmavé oči a lehce zvlněné tmavohnědé kadeře. Jeden navine na prst. Přivoní k němu a je mu jedno, co si o tom myslí. „Máš královskou rodinu poslouchat, že?“
Oliver přimhouří oči. Nemůže věřit, že je mu tak nablízku. Jeho sen se splnil stotisíckrát. Ještě k tomu může vidět každý rys, každou maličkost na jeho obličeji, tak je blízko. Z vůně jeho těla se mu točí hlava a srdce prudčeji buší. Odkašle si a snaží se dát myšlenky dohromady. „Ano.“
„Výborně, takže kdyby tě princ chtěl políbit, co řekneš?“ zadívá se mu do očí, protože část obličeje je přikryt maskou.
„Dovolím mu to,“ hlesne. Nemůže tomu uvěřit. Jeho princ, jeho sen, chce totéž co on. Copak pohádky skutečně existují?
„Výborně, protože já potom toužím, od první chvíle, co jsem tě spatřil.“ Přitiskne se k němu a obejme kolem zad. Nakloní hlavu a políbí na semknuté rty. Oliver úžasem málem zapomene dýchat. Princovy rty na jeho. Líbají ho a je to nádherný pocit. Jeho pocity štěstí se znásobují, až má dojem, že ho neunesou nohy. Pootevře rty, aniž vlastně tušil, co dělá.
Gavin toho využije a vklouzne dovnitř. Hříšný pocit, když tajně se kradl do kuchyně a loupil tam z velkého sudu med. Pocit, kterému se nevyrovná ani jízda na rychlém koni. Chuť se mění ze sladké v pikantní. Jako by se všechny chutě vmísily do polibku. Hraje si s ním a ochutnává jako ze stolu, který je pokryt lahůdkami a stále nekončí. Má pocit, že létá, protože jinak to není možné, ale nic neexistuje. Ani palác, ani hudba, lidi a už vůbec ne zima.
Odtrhne se od jeho rtů. Chce ho mít ve své ložnici. Nahého, toužícího a naprosto ochotného. Podle jeho užaslého zastřeného pohledu je jeho prvním. Vzedme se v něm pocit majetnictví. Hodlá to tak nechat.
„Princi…“
„Gavin. Pro tebe jsem Gavin.“
Oliver vystřízliví. Nemůže říkat svému princi křestním jménem. „To nepřísluší…“
„A to ano?“ opět ho vášnivě políbí.
„Já…“
„Zůstaneš u mě v družině.“
Oliver zkamení, když si představí, že všichni zjistí, kým je. „To nejde!“
„No a co? Čí je důležitější přání? Moje myslím. Mohu si vybrat do družiny, koho chci. Líbíš se mi.“
Oliver neví co říct, protože jemu se Gavin taky líbí. Nikdy mu tak neřekne, ale v duchu snad může. To není proti zákonu. „Ani mě neznáte.“
„Nezajímá mě, kým jsi a pak podle toho, jak mluvíš, tvé znalosti, lovecký pták napovídá, že jsi z urozené rodiny. Tvá rodina nebude namítat nebo snad jsi ženatý?“ Zamrazí ho.
„Nejsem.“
„Výborně. Pak mi řekni, kdo je tvá rodina. Bude ráda, že jsi získal místo u dvora.“
„Ano.“ Nic neříká. Gavin ho uchopí za ruku v bílé rukavici. Drží ji v rukou. Políbí ji. Oliver sebou cukne.
„To je nedůstojné prince.“
Ten se zasměje, vezme ho opět do náruče. „To je mi jedno. Chci tě zlíbat po celém těle. Nechceš to? Nelíbím se ti?“
„To ne! Chci říct, že ano. Líbíte se mi, ale to se nedělá. To nejde. Jsem jen…“
„Kým? Je mi to jedno, protože jsem se právě zamiloval.“
Oliver sebou škubne. To není možné. „To není pravda. To je…“
„Sen? Copak to není celé sen? Ale já to myslím vážně.“ Gavinův obličej zvážní. Na důkaz toho ho políbí na ruku. „Nevěříš mi? Nikdy jsem necítil, co cítím. Řeknu to rodičům. Hned teď. Budou souhlasit.“
„Já taky ne.“
Gavin se usměje a na jeho tváři se rozprostře jedna myšlenka. „Co kdybychom utekli z plesu?“
„To nejde!“ Zhrozí se Oliver. „Je pořádán na vaši počest. Nemůžete odejít jen tak. Všichni na vás čekají a vy jste tu se mnou.“
„Copak nevíš, že mohu všechno? Ukážu ti zámek a komnaty, kde budeš bydlet. Jsou vedle mých.“
„To nejde.“
„Proč ne?“ navine na prst pramen. „Víš, co řeknu to otci! Jdeme!“ Chytí ho za ruku a táhne k velkým dveřím, za kterým je vidět stojící postava. „Poslouchej. Je půlnoc. Odhoď masku. Chci vidět celou tvou rozkošnou tvář,“ pohladí ho po rtech, ale Oliver s hrůzou, že by ho bratři s matkou poznali, se mu vytrhne a utíká. Po chvilce zjistí, že mu chybí králův prsten pro krále lovů a rukavice. Princ za ním utíká, ale nemůže ho dohonit. Ztratí se mu a než zazní dvanáctý úder, vidí jen černý stín dole u terasy. Zahlédne ještě plášť, péřovou masku.
„Koně!“ zakřičí.
„Pane!“
„Randale, fofrem koně!“
„Ano, výsosti. Koně!“ Zámkem se ozve volání, ale princ ví, že už je pozdě. Ten kůň byl rychlejší než jeho Blesk.
„Zbytečné.“ V ruce svírá rukavičku.
„Co se tu děje?“ ozve se královsky hlas. Gavin k němu zvedne oči. Potom mávne rukou. „Nechte toho!“ Jde k otci a matce.
„Kde je ten cizinec?“ Gavin přivoní k rukavičce. „Odjel. Zmizel“ Schová ji za vyšívaný kabátec.
„Proč?“
„Netuším. Prostě zmizel. Promiň, otče, ale není mi zcela dobře. Mohu odejít?“ ukloní se a odchází.
„Tak to ne!“ řekne král. Nebudeš utíkat ze svého plesu.“
„Manželi, králi, nech ho jít. Nevidíš, jak je zničený?“
„Ale…“
„Pro dnešní noc.“
„Tak dobře. Půjdeme? Mám ho dost. Dělá jen samé problémy.“
Královna se usměje, ale v očích má starost o svého nejmladšího syna. Princ jde zasněně do svých komnat. Otevře prudce okno a vykloní se ven. Někde tam venku je jeho neznámý. Vytáhne ze záňadří rukavici, která mu jako jediná zůstala z jejich setkání. To a neskutečný polibek. S ním v náručí se cítil jako král. Přitáhne si židli k oknu, sedí a dívá se na měsíční noc.
„Potřebujete něco, vaše Jasnosti?“
„Můžeš jít, Jamesi.“
„Nastydnete. Dnešní noc je mrazivá.“
„Ale krásná, ne? Nech mě na pokoji,“ propustí ho královským pohybem ruky. Komorník ho opustí. Po chvilce princ zavře okno, i když by chtěl dál hledět směrem, kterým jeho neznámý odjel. Svlékne si masku a vklouzne do peřin s lvím a liliovým vzorem. Ještě jednou si přivoní k rukavičce a potom usne.
„Princ dnes nebude snídat?“ podiví se král, který kromě královny svého syna nevidí. „Snad není tak unavený?“
„Ne, vaše Výsosti. Jeho jasnost, ihned po ránu všechny vykázala ze svých komnat.“
„Cože, tak jeho Jasnost nám leniví? Já mu ukážu.“
„Nech ho být, můj nejdražší. Nejspíš je jen unavený z tance?“
„Z jakého tance? To já na svých plesech protančil čtvery boty. Pokud vím, netančil ani jednou.“
„Jednou ano,“ připomene mu královna.
„Jednou. Prosím tě. Z toho by se neunavilo ani dítě. Mám toho dost. Dobře ví, že vyžaduji, aby u snídaně vždy byla celá rodina.“ Vstane a jde nahoru. Za ním jeho pobočník a sluhové. Otevře dveře. Překvapí ho tma, která v ložnici vládne.
„Ven!“ Počká, až se dveře zavřou. „Vstávej, lenochu.“
„Otče?“
„Ne, to je tvoje smrt. Vstávej a nepředstírej, že spíš.“
„Promiň, ale není mi dobře.“ Dlouze si povzdechne. „Nemám hlad.“
Král oněmí. Jeho syn a nemá hlad? Tenhle jedlík, který by spořádal, na co přijde? Je zázrak, že z něj není otesánek. Co když je opravdu nemocný? Hloupost. Dokonce ani jako malý nestonal, tolik jako jeho starší syn. Přijde k němu.
„Nech mě zemřít.“
„Cože?“ Nevěří svým uším. On chce zemřít?
„Nech mě být. Je mi špatně.“ Nechce se mu nikam chodit. Chce se jenom dívat na rukavici svého miláčka a představovat si, jak spolu tančí nebo miluji.
„Jsou ledvinky na zámecký způsob a kuchařka udělala malinové dortíky.“ To snad zabere.
„Nemám zájem.“
Král oněmí. Jeho milované dortíky a on nemá zájem? Sáhne mu na čelo. Vypadá v pořádku, ale copak je doktorem? Odejde.
„Tak co, drahý?“
„Odmítá jíst.“
Královna se na něj překvapeně podívá. „Není nemocný?“
„Jestli se mohu vmísit, vaše Veličenstvo, pak včera jeho Jasnost dlouho seděla u otevřeného okna.“
„Zavolej doktora,“ přikáže mu královna. „Podívám se za ním.“
„Děkuji. Mě vůbec neposlouchá.“ Královna zajde do temné ložnice svého syna. I ji vyděsí temnota, která tu vládne, ale opanuje se. Musí se uzdravit.
Ještě ten den se krajem rozletí zpráva o tom, že princ onemocněl. Nikdo neví, jaká je to nemoc a u královského dvora si podávají dveře jeden doktor za druhým. Jsou mezi nimi slovutní magisterští učenci, stejně jako bylinkáři, ale nikdo neví, jaká záhadná nemoc prince potkala. Někteří šeptem začínají mluvit o tom, že ho na bále někdo uhranul a křižují se. Ale nikdo nechce, aby nad zámkem zavlál smuteční prapor.
Dozví se to i Oliver, který jednou naslouchal děvečkám z prádelny. Vyleká se. Na tu noc, na polibek, jeho objetí nemůže zapomenout. Nejraději by se za ním rozběhl, ale copak by popeláka pustili jen do předsíně? Občas vytáhne svůj plesový kostým a představuje si, jak spolu tančili. Někdy se podívá na třetí oříšek, ale nechává ho na pokoji. I Murzi nijak nedává najevo, že by ho měl otevřít. Hnědka se ztratila a všichni si myslí, že ji sežrali vlci, kteří se letos přemnožili, ale on ví své. Každý večer vyhlíží k zámku a modlí se za princovo zdraví.
Jednoho dne se k zámku přišourá stařena. V ruce drží dřevěnou hůl, přes hlavu vzorovaný šátek a na sobě kožíšek z černé ovce.
„Kdo jsi, bábo?“ optá se voják na stráži.
„Ale, ale neřekla bych, že Edita vychovala z tebe takového hrubiána.“
„Bože, tetičko!“ zvolá voják, který dokrvava zrudne. „Omlouvám se, ale co tu chcete?“
„Přišla jsem uzdravit našeho prince. Byla bych tu dřív, ale to víš staré kosti.“
„S kým se to vybavuješ?“ ozve se přísný hlas jeho velitele. Voják se narovná jako proutek. „Prosím, to je tetička.“
„Ale, ale Randale, z tebe vyrostl krásný mužský. Určitě nejedna dívčina se po tobě ohlédne.“
„Teti?“ Vojáci se po sobě podívají, ale mlčí. „Co si přeješ?“
„Přišla jsem za princem. Jdu ho uzdravit. Ale znáš to, staré kosti. Vpustíš mě dovnitř nebo mám tu mrznout?“
„Ale kdepak. Tady bylo tolik doktorů a felčarů i bylinářů a slovutných magistrů z daleké ciziny, ale nikdo nedovedl říct, co mu je.“ Vede ji nahoru a vlastně neví proč. Otevře dveře. Stará babka přistoupí, rozhrne záclony.
„Chci tmu. Chci zemřít.“
„Kdo je to?“
„Vaše Výsosti, váš syn umírá na lásku. Dejte mu toho, koho miluje a on se uzdraví.“
„Cože?“
„Jak říkám. Jen se podívejte, co drží v ruce.“ Královna k němu přijde. Gavin nestihne rukavici schovat.
„Rukavice s prstenem. Připadá mi povědomý. Drahý, není to ten, který jsi věnoval králi lovu?“
„Určitě. Kde je?“
„Kdo, vaše Výsosti?“ optá se zmatený Randal.
Od zámku směrem k lesu jde stařena, která se pochechtává. Zničehonic rozpřáhne ruce a vznese se vzhůru. Na obloze zaštěká velký pták.
Král nad tím mávne rukou. Jenže jak najít neznámého?
„Drahý, nějak ho musíme najít.“
„Ale jak?“
„Já vím,“ řekne nesměle Randal. „Princ jednoduše objede všechny v království, a komu padne rukavice, pak to bude ten pravý.“
„To může být kdokoliv,“ namítne král.
„Já vím. Zkusím mu rukavici, a když se ještě prokáže mým prstenem. Bude to on.“
„To je dobrá ráda. Mohu se na ni podívat?“ Nic zvláštního, ale jakmile chce si ji navléknout, je mu velká, že by se do ní vešly dvě ruce. Podá ji Randalovi. Ten nesměle si ji chce natáhnout, ale taky to nejde. Rozpačitě podá rukavici svému panovníkovi. Ten ji vrátí princi, který se na ně vítězně podívá.
„Pojedu po celém království. Randale, připrav koně a družinu.“
„Rozkaz, vaše Jasnosti!“ S úsměvem se rozeběhne ke stájím.
„Díky bohu,“ zašeptá královna o hodnou chvílí, kdy mává kapesníčkem za svým synem. „Myslíš, že ho najde?“
„Určitě. Pojď dovnitř. Je chladno.“ Přitáhne si k tělu kožešinový plášť. Královna mu podá ruku a spolu vejdou do zámku.
Princ zatím navštěvuje přední šlechtické rody po celé zemi. Každý už ho čeká, aby zkusil rukavičku. Někteří si dávají ruku do svěráku. Jiný mažou husím sádlem. Další ji svírá do kazajky, aby byla co nejútlejší a jeho ruka získala tu správnou velikost. Někteří na radu babek kořenářek ruku máčejí v slaných vodách, v bylinkových odvarech i horších lektvarech, ale míjí týden za týdnem a majitel rukavičky ještě není nalezen.
„Opět nic, Randale,“ když vyjdou z knížecího paláce. Z oken se dívá knížecí nejmladší syn, který si drží ovázanou ruku. „Tohle byl extrém. Odříznout si kus ruky…“
„Nevzdávejte, to vaše Jasnosti. Zkusíme dál.“
„Máš pravdu.“ Vytáhne rukavici a pohladí ji pohledem. „Je skutečný. Nezdál se mi.“
„Mě tak ne, vaše Jasnosti.“ Nasednou na koně, trubač zatroubí a vyrazí k středním šlechtickým stavům.
„Hrabě Deneverport…“
„Hraběnka Seinertová a její dva synové…“
„Earl Ravenhusrt s chotí a šesti syny…“
Jméno za jménem, ale pořád nic. Princ s Randalem se vrátí na zámek.
„Tak co?“
Princ unaveně zavrtí hlavou. „Jako by se do země propadl. Objel jsem všechny vznešené rodiny v zemi. I ty méně vznešené, ale nikdo to není. Bylo by směšné, jak se snažili navléct si rukavičku, kdybych ho našel, ale není. Co mám dělat?“
Královna sevře rty. Ten mladík rozhodně nebyl snem. Byl skutečný. Jeho oděv byl stejně bohatý jako jejich. Jeho mluva byla mluvou vzdělaného člověka. „Musíš ho najít.“
„Ale kde?“
„Randale, vytrub, že princ navštíví každou domácnost v kraji a bude hledat člověka, který ztratil rukavici.“
„Ano, vaše Výsosti.“
„Ty se zatím najez. Ztrácíš se před očima. Až ho najdeš, musíš být silný.“
Gavin přikývne a pustí se do jídla, ale mezi sousty se občas zasní a povzdechne. Král s královnou se na něj s obavou dívají. Takhle ho vůbec neznají.
„Zde bydlí vdova po baronu Dreyfusovi. Má tři syny. Dva se ucházeli o místo pobočníka. Vaše jasnosti.“
„Ano?“
„Je to poslední dům a rodina,“ řekne tiše Randal. Stáčí seznam, aniž se na svého pána podívá.
„Poslední?“ Usměje se. „Tak jdeme na to.“
„Vítejte, na našem skromném statku, vaše Jasnosti. „To jsou mí synové Isaiah a Jaxon. V zimě se zúčastnili po vašem boku lovu.“
„Samozřejmě. Mohli bychom jít dovnitř?“
„Prosím. Připravila jsem pohoštění, jak si zasloužíte.“
„Děkujeme. Můj doprovod si jistě rád nabídne.“
„To je Isaiah. Je trochu stydlivý. Ukaž jeho Jasnosti ruku.“
Randal mu podá rukavici. Chvilku se dívají, jak sotva do ní strčí prsty.“ Baronka se zklamaným výrazem mu ji vrátí.
„To je Jaxon. Můj nejmladší syn. Je velmi vzdělaný a pořád leží v knihách. Abych ho od nich honila koštětem.“
Pootevřenýma dveřmi nakoukne dovnitř Oliver. Srdce mu zapěje, když uvidí známou postavu. Je trochu jiný, pohublý, ale je to on. Laská ho pohledem, ale hned zmizí, aby ho neviděla baronka. Gavin se otočí, ale nikoho nevidí a přísahal by, že tam někdo byl.
„Tak nic.“
„Určitě se tam vejde! Vidíte?“ Ukazuje jeho ruku v rukavici.
Randal znechuceně řekne. „Ohněte prsty.“ Jaxon se sevřenými rty a oroseným čelem, chce to udělat, ale nejde.
„Nemohu, matko! To nejde!“ stáhne rukavici, odhodí ji a ponoří ruku do vody.
„Hlupáku!“ zakřičí baronka. Princ s Randalem vyjdou. Podívají se po ostatních.
„Co teď?“
„Netuším.“ Najednou se otočí. „Hej, ty tam!“
Oliver se polekaně otočí.
„Ty tam, mladý sokolníku.“
Oliver se přišourá. „Ano, pane,“ zachuchňá.
„Jaký pane, vaše Výsosti!“ Randal ho málem praští do zad, ale princ ho zadrží.
„Jistě znáš všechny ptáky v okolí.“
„Ano?“ zabručí nezřetelně.
„Potom jistě znáš orla s bílým peřím na prsou. Je mohutný a vydává štěkavý zvuk.“
„To je přece Murzi!“ vykřikne jeden pacholek.
„No jo. To je určitě Murzi!“ Oliver vezme roha a utíká. Nemůže snést, aby ho takhle viděl. Po špinavých tvářích mu tečou slzy. Princ si překvapeně uvědomí, že ty pohyby zná. „Počkej, neznámý!“ ale ten zmizí. Na nádvoří nastane chaos. Princ se prodírá rozrušenými lidmi ke stájím.
„Kde je?“
„Kdo?“
„Ten kluk. Umazaný.“ Však mu ukáže, co je zač. Takhle si s ním zahrávat. Nejdřív drzý klučina, potom sebevědomý sokolník a nakonec princ z pohádky. Kolik má tváří? Ale to na něm ho ještě víc fascinuje.
„Oliver, pane? Popelák?“
„Ehm?“
„Běžel do ptačince.“ Ukáže směr.
„Díky!“ Simon zavrtí hlavou a dál se věnuje čištění hnědky, která se tu zničehonic objevila. Najednou nemá pod rukama nic. Zmizela. Protře si oči, ale nechá to být. Za ta léta si zvykl, že je mnoho věcí, které nechápe.
Princ už z dálky vidí pěkný ptačinec. Zmizel snad tam?
Oliver doběhne k ptačinci a zavře dveře na pentli. S bušícím srdcem stojí, ale potom rozsvítí lampičku. Slabé světlo se rozlije po stěnách. Vzhlédne k Murzimu. Přistoupí k němu.
„To ty za všechno můžeš? Proč jsi mi je dával? Proč jsi mě za ním posílal? Miluji ho a on mě takhle viděl.“
Murzi skloní hlavu s oříškem v zobáku. Oliver automaticky natáhne k němu ruku. Oříšek vklouzne a Murzi jemně do něj klovne.
„Cože? Už zase? Ale já…,“ nedořekne a udiveně hledí na oděv, z kterého přechází zrak. Navrchu leží složený modrý plášť se zlatou šňůrou a zlatem lemovaným. Pod ním kabátec v červeno hnědých barvách se zlatým vyšíváním a šňůrami. Bílé kalhoty a dlouhé kožené boty.
„To je… To je uniforma královského pobočníka. Pro mě?“
Murzi vydá ze sebe zvuk, jako by se smál. Oliver ze sebe stáhne oblečení a hadříkem si očistí tváře. Hřebenem přečeše hnědočerné vlasy, které se mu zvlní na ramenou. Obleče se a přehodí přes sebe plášť se zlatou sponou, když najednou něco zapraská a dveře povolí. Dovnitř vklopýtne postava. Slabé světlo se odrazí od zlatého kroužku ve vlasech. Princ!
Oliver spustí ruce.
Gavin se očarovaně dívá na svého neznámého. Vlastně zná už jeho jméno. Vezme ho za ruku a navleče mu rukavici, která mu padne jako ulitá. Druhá chybí, ale nikdo si nic z toho nedělá. Oliver se shýbne k truhle a vytáhne sokolnickou rukavici z lovu. Otočí se k Murzimu. Nepřekvapí ho, když vidí princův prsten v jeho zobáku. Princ ho vezme a navleče vedle královského.
„Půjdeš se mnou?“
„Ano, můj pane.“ Gavin se usměje, udělá k svému neznámému krok, rukou vklouzne pod vlasy a přitáhne si ho ke svým rtům. Vášnivě ho políbí.
„Princi! Sakra, už zase!“ zavrčí Randal, když staví dveře, aby nikdo dovnitř neviděl. S kamenným obličejem se před ně postaví. Zajímalo by ho, co ještě tak bude hlídat, když mu na záda dopadnou vyvrácené dveře. Zaúpí, ale vydrží to.
„Sláva, princi!“ někdo vykřikne. Randalovi se uleví, že nemusí ty lidi zastrašovat.
„Princi, váš kůň.“
Oliver s Murzim na ruce se vyhoupne na hnědku, která důstojně přijde ke skupince. I ona je vyšňořená ještě víc než předtím. Oliver se přestává divit.
„Chci tě představit svým rodičům.“
Oliver se na něj polekaně podívá.
„Neboj se. Jsou velmi rozumní, ale nejdřív ti musím ukázat své komnaty.“ Zamává lidem, kteří jásají, přestože baronka se mračí jako dva čerti. Vedle sebe má Isaiaha a Jaxona, kteří s nenávisti se dívají za odjíždějícím Oliverem.
„Vaše Jasnosti, mám to oznámit rodičům?“ optá se spokojený Randal, který je rád, že nemusí hlídat. Dojedou k zámku, když se Gavin otočí k Randalovi.
„Nikomu nic říkat nebudeš. Ukážu Oliverovi, kde bude bydlet, a sejdu k rodičům sám.“
„Ale…“
Princ si ho nevšímá a pokyne Oliverovi, aby šel dál.
„Murzi…“
„Vezmi ho sebou. Královští ptáci mají na zámek přístup.“ Opatrně pohladí ho po křídle. Zadívá se na lákavé rty, které má na dosah. Touží po nich. „Pojď.“ Randala, který jde za nimi, ignoruje. Ten si mrzutě říká, co zas má princ za lubem. Některé jeho výstřelky jsou opravdu krajně nebezpečné. K tomu ten záhadný mladík, kterého hledal skoro půl roku. Proč se nepřihlásil? Co má za lubem? V takovém úboru a s takovým ptákem… Kdo je to? Ovšem Jeho jasnost si ho vybrala jako společníka, tak se to musí respektovat. Neměl tehdy ten post osobního strážce přijímat. Chce už něco říct, ale potom si rozmyslí. Vůbec nerozumí, proč chce jako první ukazovat zrovna ložnici. Když se mu dveře zavřou před nosem, zrudne. Povzdechne si a stoupne si před ně. Zatracený princ, pomyslí si.
Mám ho u sebe! zajásá Gavin. Zálibně spočine na Oliverových zádech. „Murziho můžeš dát na balkon,“ prohodí. Otevře velké dveře, které vedou na balkon. „Rád se dívám, jak Asta létá. To je můj sokol,“ vysvětluje. Murzi za cinknutí rolničky přeleze na silnou větev. Klovne do ní. Gavin zavře dveře.
„Jak se ti líbí?“
Oliver se rozpačitě dívá po přepychovém pokoji. Uprostřed jako dominanta vévodí velká postel s modrým přehozem a závěsy, které se v noci zatahuji, aby nerušili princův spánek. „Co…“ obrátí se k princi, který mezitím k němu ze zadu přijde a položí ruce na sponu u pláště. Obratně mu ji rozepne.
„Tady ho nemusíš mít.“ Obejme ho kolem těla. „Tak co líbí?“
„Nestihl jsem si ho prohlédnout.“ Fascinují ho jiskřičky v očích, hebký zlatý vlas. Vypadá jako princ z knížek, které jako malý četl.
„Nevadí, protože času na to budeš mít dost. Moc mě zajímáš? Líbím se ti?“ optá se přímo.
Oliver uhne očima.
„Zatančíme si?“ sevře ho pevněji a drží kolem těla. Stojí a nic nedělá.
„Takhle se netančí,“ namítne Oliver.
„Moje variace tance,“ řekne mu u krku, který vzápětí políbí. Zasténá, protože ho to vzruší. Ruce se uvolní a rozeběhnou se po zádech, až sklouznou na zadek. „Líbíš se mi, chci se s tebou milovat.“
„Já…“
Gavin se odtáhne. „Nechceš?“
„Já nevím, co mám dělat.“
Gavin se usměje. „Miluji tě,“ zašeptá v odpověď. „Zůstaneš se mnou už navždy. Zůstaneš? Prosím.“
„Zůstanu.“ Co má dělat, když ho miluje taky, ale jak princ může milovat jeho? Jenže myšlenky se mu vytratí, když se ho dotknou teplé rty, které ho donutí otevřít jeho a dotknou se jazyka. Cukne sebou, ale potom se poddá, protože nic rozkošnějšího nezažil.
„Vzrušuješ mě, jako nikdo před tebou,“ polichotí Gavin. Stáhne si kabátec, který pohodí na zem, hedvábnou košili, která letí za ní. Potom k němu přistoupí a začne ho svlékat. Oliver si jenom povzdechne, když se jeho nahé kůže dotkne silná ruka. „Chci se s tebou milovat. Mohu? Ptám se jen poprvé,“ varuje ho, ale všechno se v něm svírá touhou.
„Ano, chci to.“ Nerozumí, proč zrovna on, ale je mu to jedno. I kdyby to měl být jen tenhle okamžik, tak má u sebe milovanou osobu. Jen tuší, co se bude dít, ale nevadí mu to. Chce s ním ležet v té velké posteli, chce se mu dívat do očí a poslouchat jeho hlas.
„Správná volba.“
„Správná?“
„Hm. Byl bych nešťastný, kdybys řekl ne.“ Sklouzne k jeho klínu, který pohladí přes látku. Všechno se v něm chvěje už od okamžiku, kdy ho spatřil. Jenže tehdy měl vztek na toho klučinu. Usměje se při vzpomínce, která se mu mihla hlavou.
„Usmíváš se! Proč?“
„Protože tě tu mám.“ Svlékne se. Nahý klidně stojí. Oliver si ho prohlédne. Má nádhernou postavu, která ho vzrušuje a jeho úd je krásný. Poklekne před ním, nejdřív se mu podívá do očí a potom ho vezme do ruky.
Princ zasténá, když ho takhle vezme. „Jako by se mi splnil ráj. Vezmi mě do úst,“ řekne přiškrceně, jak mu docházel vzduch. Oliver ho pohladí a potom vezme do úst. Princ mu vjede do černohnědých hebkých vlasů. Jsou prostě nádherné. Jemně ho tlačí proti svému klínu, když vyvrcholí.
Oliver odtáhne hlavu a znepokojeně se podívá na Gavina. Ten se skloní a políbí ho. Z obličeje mu slíže své semeno. Potom ho vytáhne na nohy a svleče.
„Líbilo se mi to, vaše Jasnosti.“
„Gavine stačí.“ Obdivně přejede po svalnatém boku a sklouzne dolu k údu, který tepe vzrušením.
„Já…“ Rozpačitě se po něm podívá. Gavin se usměje a klekne si před něj.
„To ne!“ vyděsí se. „Vy jste…“
„Jsi. Zvykej si.“
„Ale protokol říká něco jiného.“ Potlačí zasténání, protože snad větší rozkoš nezažil.
Gavin zvedne hlavu. Olízne si rty, protože nic sladšího snad v ústech neměl. Ne, jeho rty jsou sladší, opraví se. „Zde v ložnici protokol neplatí. Tady mi budeš říkat Gavine. Je to jasné?“
„Ale…“
„Jak mi máš říkat?“ Políbí ho na špičku žaludu, který tepe vzrušením.
„Gavine.“
„Přesně tak. To chce odměnu,“ zamumlá, protože se už bál, že na něj bude mluvit jen vaše Jasnosti. Vezme ho opět do úst, až vyvrcholí. Oliver celý rudý, se dívá, jak ho doslova vysává.
„Tak a teď si půjdeme po té námaze zdřímnout.“
„Je poledne,“ namítne. „A co vaší….“
„Tví,“ řekne podrážděně, když se snaží shrnout přehoz. Většinou to dělá služebnictvo, tak se do něj zamotá, až mu pomůže Oliver, který se tím tak trochu baví. „Zatracená věc,“ zabručí nevrle, když sebou praští na lože. „Nestůj tam! Místa je tu dost.“
„Ale protokol…“
„Ještě jednou to tu proneseš a potrestám tě!“ Lehne si na břicho. Oliver se zadívá na svůdnou křivku zad a na oči, které se na něj dívají. Podléhám mu, ale rád, pomyslí si a důstojně si vedle něj lehne. Neodolá a pohladí ho na záda. Pohlazení následuje polibek. Princ se nechává rozmazlovat.
Randal před ložnici neklidně se zadívá na velké hodiny, když zbledne. Někdo konečně králi řekl, že jeho syn je tu. Co má dělat? zpanikaří.
„Randale, je zde můj syn?“
Má je zapřít? Potrestá jeho i rodinu. „Ano, vaše Veličenstvo.“
„Výborně. Otevři dveře.“
„Ale…“ chce namítnout, ale král je rozradostněn dobrou zprávou, kterou před chvilkou dostal. „Musím si sám…“ S těmi slovy rozrazí dveře do ložnice a vstoupí. Ihned zaregistruje divný nepořádek a potom se podívá na postel. „Zatraceně!“ řekne neslušně. Randal nešťastně hledí na celou situaci. Král se ovládne a přikáže: „Za deset minut, vy dva, v ranním salónku!“
Zkamenělý Oliver s Gavinem ho ohromeně pozorují. Král se otočí a sjede Randala. Vypadá jak zmoklý kohout. Mohl mu to říct.
„Vaše Veličenstvo, já…“
„V pořádku. Pro tentokrát.“
„Ano, Vaše Veličenstvo. Děkuji.“ Tohle bylo o fous, pomyslí si. Potom se postaví do stejné pozice.
„Vaše Jasnosti, jeho Veličenstvo…“
„Oblékni se. Tohle nedopadne dobře,“ řekne nervózně Gavin, který si připomněl pobočníka a vše kolem toho. „Ukaž!“ zapne mu plášť a upraví ho. „Vypadáš nádherně. Ničeho se neboj,“ ale sám má strach. Jestli otec ho neschválí jako jeho společníka, bude to konec. Chce s ním zůstat.
„Murzi!“ vyjde ven a vezme orla. Ten ho klovne do ruky, jako by mu vyčítal, že zůstal sám.
„Já vím, promiň, ale bylo to nádherné.“
„Opravdu?“
Oliver se zadívá do princových modrých očí. „Ano, bylo.“
„Ještě bude!“ Políbí ho, když zaslechnou zaťukání. „Randal. Jdeme. Otec nesnáší nedochvilnost.“ Vyjdou ven. Randal se za ně zařadí a zvědavě a detailně si prohlíží princovu novou lásku.
„Tak vy chcete post pobočníka? Cítíte se na to?“ optá se Olivera král, který přechází sem a tam. Nemůže se oprostit, aby neviděl ho v Gavinově posteli, celého nahého. Byl šokován, ale to byli všichni. Váhá, zda ho má vybrat jako pobočníka.
„Vaše Výsosti,“ Oliver klečí před králem. Má pocit, že je rudý. „Vůbec ne.“
„Výborně. Doufám, že ho srovnáte. Je to nezdvořák a lenoch, který potřebuje pevnou rukou. O svých povinnostech velmi dobře víte. Co nebudete vědět, můžete se optat mého pobočníka. Určitě vás rád poučí.“
„Vaše Výsosti?! Děkuji. Nejsem té důvěry hoden.“ Mít takovou zodpovědnost a princ mu to neulehčí, ale zvládne to, protože Gavina miluje.
„Tati, To myslíš vážně?“ Gavin němě zírá. Oliver a jeho pobočník, což znamená, že může být i jeho společník. To musí uznat, že je ohromné. Taky mu to otec mohl říct dřív.
„Ano. Je čas. Musíme ohlásit tvůj šťastný návrat a Olivera představit lidu a hlavně dvoru.“ Král podá královně ruku. Je rád, že tam s ním nebyla, i když po představení se to dozví. V drahých šatech vyšívaných zlatem a perlami jdou k trůnnímu sálu. Za ním zmatený Gavin a Oliver s Murzim na ruce.
„Jeho Výsost král Aiden Harold Jaden Třetí a Jeho Výsost královna Katherine Elisabeth.“ Dvojí úder vysoké okované hole hlavního ceremoniáře rozezní místnost. Dveře se otevřou a dovnitř vstoupí postava v modrém kabátci zlatě vyšívaném se zlatými šňůrami a diamantovými knoflíky. Přes ramena má červený plášť sepnutý nádhernou sponou z diamantů. Ve vlasech se mu skví zlatá čelenka. Posadí se do menšího křesla hned vedle trůnu svých rodičů. „Jeho Jasnost princ Gavin Aiden a jeho pobočník hrabě Oliver Devon.“ Oliver se postaví s orlem za křeslo prince. Princ se jemně usmívá s rukou u tváře. Přesně takhle si to představoval. Život je přesně, jaký si člověk stvoří. Chce to říct Oliverovi, ale bude to muset počkat, až budou v soukromých komnatách. Už se těší, až budou pokračovat v tom, co otec tak surově přerušil.
„Vzdejte úctu, králi, královně, princi a jeho novému pobočníkovi.“
Oliver stojí a nemůže tomu uvěřit. Ještě před chvíli byl Popelákem, špindírou a teď je hrabětem a uklání se mu nejvyšší šlechtici země. Murzi skloní hlavu a klovne ho do ruky, jako by mu ho chtěl vytrhnout ze snu.
Konec
