Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. 5. 2012

Stříbrná nit touhy

V jedné daleké zemi za sedmery horami, za sedmery řekami, za strašnými bažinami a hlubokým lesem žila zlá čarodějnice s nevlastními dětmi. Týrala je a každý den je nutila příst zlaté nitě. Od rána do večera pracovaly a nikdy neviděly ani človíčka. Jednoho dne, ale zavítal do chudobné chaloupky kralevic místního království. Zamiloval se do nejmladší ze sester a osvobodil ji z područí čarodějnice, která zmizela neznámo kam. Nikdo už po ní nepátral a tak žili šťastně.

Ale čarodějnice když viděla, že její zlaté nitě jsou odvezeny, pochopila, že je konec a tak utekla do sousedního království. Rudá zlostí vtrhla do chaloupky, kde seděli přivázání tři mladící, kteří předli stříbrné nitě. Jejich krása zářila v malé světničce neméně než nitě, které předli. Zlaté vlasy se vlnily až na ramena a někdo by řekl, že jsou to trojčata nebýt toho, že měli jiné odstíny modři v očích a barva vlasů nejmladšího mladíka byla nejsvětlejší.

„Jak to, že nepracujete?!“ zahřměla, až se přikrčili, ale nejodvážnější z nich řekl.

„To není pravda! Máme už všechno spředené, podívejte se, matko.“ I oni žili v představách, že ona žena je jejich matka.

„To je jedno! Já vám dám!“ chytla koště a začala je mlátit hlava nehlava, až je nakonec přelomila vejpůl. Mladíci se chránili, ani nešpitli, tolik se jí báli. „Co lelkujete?! Pracovat a ne, aby se vám přetrhla nit, jinak uvidíte!“ Všichni tři se zachvěli strachy. Nedokázali si představit, co by s nimi udělala, kdyby se to stalo.

Čarodějnice otevřela u skrytých dveří stříbrný zámek, aby odnesla stříbrné nitě, které se ve světle louči lesklo jako měsíční svit. Pak, jako zázrakem se objevilo u každého kolovrátku hromada přediva. „Budete příst, dokud vám neřeknu dost! Alou do práce, vy chátro! Nebudu vás krmit pro nic za nic!“ Mladíci se posadí ke kolovrátkům. Předou, až na oči nevidí, pot se jim perlí na čele a na prstech se udělají puchýře, ale čarodějnici to není dost.

Když spokojená čarodějnice vidí, že předou a předou, jde spát, protože se hlídáním unavila. Tehdy bratři přestanou na chvilku příst. Hořce si postěžuji.

„Takhle to dál nejde! Musíme něco udělat?!“

„Ale co, když se těch okovů nemžeme zbavit!“ hořce řekne nejmladší s vlasy barvou lnu. „Už jsme všechno vyzkoušeli.“

„Ubozí mladíci!“ Najednou slyší nejmladší, který zná řeč ptáků. Otočí se k vrabčáčkovi, který usedl v otevřeném okně.

„Děkuji ti, ale nevíš, jak se zbavit těch okovů?“

„Netuším, netuším, ale poptám se, poptám se!“ zazpívá a odletí. Nejmladší se samou radostí usměje. Potom se zadívá na své bratry.

„Určitě nám pomůže, ale teď, bratři, do díla!“ A tak mladíci opět začanou příst stříbrné nitě. Netuší, k čemu je matka potřebuje, ale jakmile skončí příst, nitě mizí neznámo kam. Neví, že je čarodějnice ukládá do komory se stříbrným zámkem. Klíč od něj má pouze ona, protože touží po krásných stříbrných šatech. Chce být stejně krásná jako jiné ženy a věří, že to stříbrné šaty způsobí. Když ztratila šanci být nejkrásnější v zlatých, zbyla už jenom tahle možnost.

Ráno, když posnídají chleba s mlékem, usnou samou únavou, jako když je do vody hodí. V tu chvíli vejde dovnitř čarodějnice i rozezlí se tak příšerně, až jí v obličeji naskáčou rudé skvrny.

„Vstávat! Nač vás krmím?! Zbůhdarma mi tu lelkujete. Alou do práce!“

„Máti, spředli jsme všechno, potřebujeme odpočinek,“ namítne nejstarší bratr s očima jak pomněnky.

„Cože, ty mi odmlouváš? Budeš bez večeře a snídaně! Nikde jinde byste se lépe neměli!“ zamračí se, ale potom zauvažuje. „Tak dobře. Můžete si jít lehnout, ale ty tam!“ Ukáže na nejstaršího a zavře ho do maličké komůrky velké jako dlaň. „To abys své matce neodporoval!“ zavrčí zle. „Tak co koukáte?! Chcete za ním?!“

„Ne,“ hlesne prostřední Leon s očima jak azurové moře.

„To bych vám radila!“ odpajdá ven z chaloupky.

„Musíme, bratříčku, něco udělat. Víš co? Dáme mu trochu z našeho jídla.“ Každý odlije půlku svého mléka, rozpůlí krajíčky chleba a podstrčí to myší dírou, kterou tam udělala jejich malá kamarádka.

„Děkuji, vám bratři, ale nedělejte si starosti,“ utěšuje je jejich nejstarší bratr. „Budu v pořádku.“

„Luciane, prosím nerozzlob ji, co bychom si bez tebe počali?“ Takhle hořekují za dveřmi, až únavou usnou.

 

Toho dne, kdy čarodějnice zmizela neznámo kam a mizela tak jednou dvakrát do měsíce, vyjel na lov divokého kance, jenž pustošil sedlákům pole, princ místního království. Na svém věrném oři vyrazil jako bouře, aby ho dostal, ale kůň byl rychlejší než myslivci a jeho druzi. Brzy se ztratil, až neslyšel myslivecké rohy ani štěkot psí smečky. Nevěděl co dělat a tak bloudil lesem, který se zdál nekonečný. S povzdechem, kdy měsíc jak stříbrný talíř visel nad temným lesem, seskočil ze svého věrného oře.

„Tak jsi, Raiene, zabloudil,“ nerad přizná. Neví, co má dělat, ale nakonec přiváže svého koně a zachumlá se do teplého pláště. Usne, jako by nespal v hlubokém temném lese, plném divé zvěře, ale doma na zámku svého otce.

Ráno zívne, jak ho probudí první sluneční paprsek. Rozhlédne se, ale stále je uprostřed temného lesa. Protáhne se. „Musíš najít cestu z lesa nebo bude s tebou ámen,“ řekne si sám pro sebe, ale i pro koně, který k němu otočí hlavu.

Podívej se, vrabčák!“ ukáže nadšeně na malého ptáčka, který po něm zvědavě pokukuje. „Půjdeme za ním. To znamená, že nedaleko by mohla být nějaká vesnice, kde by mi poradili, jak se dostat domů!“ Princ se raduje, že konečně ví, co má dělat. Osedlá svého věrného oře, vyhoupne se do pozlaceného sedla. Jede za vrabčáčkem, který poletuje sem a tam. Zpívá si veselou písničku.

„Našel jsem, našel jsem toho, kdo vás zbaví pout! Našel jsem!“ cvrliká pro změnu vrabčák a princ jde za ním. Zdá se mu, že i les není tak hustý, jak byl na začátku a když dojde k potoku, přes který je položená kláda, zaraduje se. Konečně známka lidského obydlí. Doufá, že se někde nají i najde radu. Najednou les skončí a on se ocitne na palouku, na kterém stojí malá nuzná chaloupka sotva velká jako dlaň. Zamíří si tam. Zaťuká.

Bratři polekaně zvednou hlavu. Matka nikdy neklepala! Rychle zavřou dveře na petlici, ale nejmladší neodolá, aby se nepodíval škvírou, kdo to je. Udiveně sleduje černovlasého mladíka v oděvu prošívaném stříbrem a zlatém. Je krásný jako slunce, přizná si, ale uteče za bratrem do ložnice, kde všichni společně spí. Schoulí se, protože je to první člověk, kterého viděli. Zdá se mu krásný i hrozný.

„Kdo je to, Layene?“ osloví svého mladšího bratr Leon.

„Netuším, Leone, ale vypadá krásně i hrozně. Má po boku meč a září jako slunce.“

Princi zatím dojde trpělivost a tak zabere, až dveře povolí. Skloní hlavu a vejde dovnitř, kde udiveně se podívá na kolovrátky i stříbrné nitě, které jsou na hromadě. Vypadá to, že chalupa je opuštěná, ale louče ještě hoří. Rozhlédne se, když uvidí dveře se stříbrným zámkem. Snaží se je otevřít, ale ani se nehnou. Vytáhne meč a udeří, až si bratří přikryjí uši, jak se ozve strašný zvuk. Princ udiveně se podívá na netknutý zámek, ale nechá to být. Potom uvidí menší dveře, tak je zkusí. Otevře, vejde dovnitř, když ztuhne pod krásou dvou mladíků, kteří se k sobě tisknou. Dobře si je prohlédne a uvědomí si jejich půvab, i nuzotu jejich oděvů.

„Kdo jste?“

Nejmladší po něm se podívá, potom se osmělí. „Jmenuji se Layen, to je Leon a Lucian je v komůrce. Kdo jsi ty, pane?“optá se tichým milým hlasem, který se vryje do princova srdce stejně jako tmavomodré oči.

„Jmenuji se Raien a jsem princem zdejšího království. Byl jsem na lovu nebezpečného divokého kance, který ničí úrodu. Leč zabloudil jsem a nenašel cestu zpět. Až vrabčáček mi ukázal cestu sem, k vám.“ Mile se usměje. Nechce, aby měli z něj strach. Podivné, proč tu jsou.

Mladíkům se uleví, vstanou. „Vítejte, princi.“

„Děkuji, ale co se tu děje a proč jste spoutání!“ vykřikne zhrozeně, když zahlédne na nohou pouta.

„Předeme tu stříbrné nitě pro naši matku,“ odpoví Leon.

„Prosím, princi, osvoboď nás od té otročiny. Celé dny jen předeme a předeme. Podívej se na naše ruce.“ Ukáže mu puchýře. Princovo srdce je dojato osudem mladíků.

„Slibuji, že vám pomohu.“ Vytasí meč, ale pouta nejdou přetnout. Zamyslí se, protože mladíci jsou smutní, že nad tím by puklo srdce i kameni.

„To nevadí, princi,“ ujišťuje ho nejmladší Layen. „I přesto jsme rádi, že jste k nám zavítal.“ Tolik se mu líbí.

„A kde je Lucian?“ optá se zvědavě, ač nemůže spustit oči z nejmladšího z bratrů.

„V komůrce, protože se nás zastal, musí teď trpět. Pojď za námi.“ Vedou ho k zamčeným dveřím, kam je čarodějnice posílá za trest.

„Bratři, co se děje? Čí je to hlas, který slyším?!“

„To je princ Raien. Slíbil nám pomoct.“

„Děkujeme. Můžeš nás osvobodit z pout, která nás tísní?“

„Bohužel nemohu, ale vrátím se, až něco vymyslím. Určitě vás z těch zlořečených pout dostanu.“

„Děkujeme ti. Bratři, přivítejte ho chlebem a mlékem. Je to náš drahý host.“

„Jak si přeješ, bratře,“ odpoví Layen, ale je to i jeho přání. Pohostí ho chlebem, soli a mlékem. Povídají si dlouho do noci, ale bratři netuší, jak se dostat z lesa, protože dál než u říčky s kládou nebyli.

„Budu muset čekat, dokud mě nenajdou.“

Leon se zachmuří. „Macecha se vrátí za tři dny. Až přijde, nemůžeš tu zůstat. Je mocná.“

„Do té doby mě jistě najdou,“ uklidňuje je princ, ale očkem se dívá po nejmladším z bratrů, který je krásný jak ranní růže. I ten nádech růžové barvy ve tváři je kouzelný. Moci ho sevřít do náruče, políbit ta poupata, která jsou tak lákavá.

 K večeru princ objeví, jak otevřít dvířka, kde je Lucian zavřený. Když vyjde, jeho oko se utěší na postavě i modrých pomněnkových očích, ale v srdci má jen jedny. Tmavé jako noční obloha.

„Děkuji ti, princi, aspoň za chvilku svobody.“

„Zachráním vás,“ zaklíná se. „Odvezu vás do svého zámku, kde budete žít spokojeně. Slibuji.“

Bratři se radují, když padne noc a je čas jít na lůžko.

„Princi, je mi líto, ale jsou tu jen tři postele. Vzdám se své v tvůj prospěch!“ nabídne mu nejstarší.

„Ne, to nemohu přijmout. Vyspím se na podlaze,“ i když by rád nabídku přijal.

„Moje postel je větší, může si lehnout se mnou?“ nabídne zrůžovělý Layen. Princ se v srdci zaraduje.

„Nebude vám to, princi, vadit?“

„Vůbec ne.“ Konečně ho sevře do náruče. Bratři si lehnou a s nejmladším i Raien. Dívá se do krásné tváře, pootevřené rty, tolik lákající k polibku. Neodolá a po chvilce jemně přitiskne své rty k jeho. Layen je okamžitě vzhůru. Udiveně se dívá do princovy tváře.

„Co to děláš?“

„Líbíš se mi,“ zašeptá toužebně princ. Tak rád by ho sevřel do náruče, ale bojí se, že by utekl. „Políbil jsem tě. Ještě tě nikdo nepolíbil?“

„Ne. Nikdy jsem neviděl člověka,“ přizná se. „Jsi první, kdo sem přišel.“

„Tak to jsem rád. Nelíbilo se ti to?“ cítí tlak v slabinách, jak se jeho touha dožaduje uvolnění.

„Líbilo se mi to,“ přizná tiše, aby neprobudil bratry, ale ti všechno slyší.

„Mohu tě ještě políbit?“ Nechce ho vylekat, ale pomalu ho dobude něžností, až se mu podvolí. Tím, že bude jeho prvním milencem, ho nesmírně vzrušuje.

„Ano.“ Nastaví mu tvář. Raien zkušeně spočine na jeho rtech a začne je líbat. Tlakem ho donutí rty otevřít a jazykem vklouzne dovnitř. Jednou rukou si masíruje klín, který touží po uvolnění. Layen zasténá se zmatkem v duši, protože netuší, co se to s ním děje. Princ na chvilku přestane. Dívá se na napuchlé Layenovy rty, užaslé oči. Layen se jich dotkne. Jsou tak citlivé, jsou tak jiné, uvědomí si. „Chci ještě,“ zašeptá. Raien se usměje a líbá ho, až oba dva nemohou dýchat. Pomalu odhrne pokrývku. Vykasá mu halenu až ke krku. Dívá se na hladkou hruď s bradavkami, které jsou vztyčené. Layen málem, že nevyskočí z postele, když se jich dotkne jazykem.

„To ne!“

„Proč ne? Líbí se ti to a mě taky. Nic neudělám, co by se ti nelíbilo.“ Snaží se ovládnout, nevyděsit ho.

„Já… líbí se mi to,“ připustí. Nechápe, co se to s ním děje.

„Bude se ti to líbit ještě víc,“ ujistí ho princ, ale v klíně mu to tepe touhou, že ho to málem nerozerve.

„Víc.“ Doširoka otevře oči modré jako půlnoční nebe.

„Ano.“ Přesune se ještě níž. Položí mu ruku na klín, kde se rýsuje boule. Sevře ho.

„Ne, to ne! To nemů… žeš,“ zakoktá se, protože zároveň chce, aby pokračoval.

„Mohu. Líbí se ti to, ne? Nic ti neudělám, jen tě ochutnám.“ Je zvědavý, zda je tak dobrý jako jeho ústa, bradavky, tělo. Layen pod jeho laskáním zasténá. Mimoděk se pohne, až pouta zachřestí.

„Ano… ne… nevím.“

„Nech to na mně. Neublížím ti,“ říká horečnatě. Už aby ho viděl. Stáhne mu kalhoty a osvobodí ho z jejich zajetí. Prstem přejede po celé jeho délce. Je kouzelný stejně jako zbytek. Vzrušený, připravený k rozkoším, které mu poskytne.

„Tak zvláštní… tak krásné… tak nádherné…“ sípá Layen.

„Já vím.“ Skloní k němu hlavu a vezme ho do úst. Měl pravdu. Je ještě lepší než ten zbytek. Je jako med, jako čokoláda. Je skvostný od hlavy k patám.

„To ne…můž…eš!“vykoktá. „To … je… hříšné!“

„Není. Líbí se mi to. Chci to udělat.“ Tak rád by byl uvnitř něj, ale to počká. Pomalu ho dobude. Vezme ho hluboko do úst. Layen kousne do své ruky, aby nesténal a nekřičel slasti, ale bratři napínají uši, co se to děje. Raien trpělivě ho připravuje k vyvrcholení a když tělo se vzepne a klesne, stáhne si kalhoty, vytáhne úd. Několika rychlými pohyby se udělá na Layenovo tělo. Ten se dívá, jak nad ním rozkročný přejíždí svůj úd. Olízne si rty, protože chce to mu udělat stejně, jako on jeho, i když cítí oheň ve tvářích nad tou kacířskou myšlenkou, ale ruce se mu samovolně pochybují po těle, které je ještě zjitřené prožitou vášní. Raiena to vzrušuje. Když vyvrcholí, zasténá nahlas, ale je mu to jedno. Konečně cítí trochu klid. Od té doby co je viděl tisknout se k sobě, toužil po něm. Vytáhne kapesník a otře Layena, potom si vedle něj lehne, ale neopomene ho předtím důkladně zlíbat.

„Líbilo se ti to?“ zašeptá mu do ucha.

Snad tma nebo neví co, dodá Layenovi odvahy. „Ano. Chci ti to taky udělat.“

„Zítra,“ zašeptá.

„Ano.“ Přitiskne se k němu úžeji než dřív. Bratři naslouchají a uvědomují si, co se stalo, ale nezávidí mu, naopak se z jeho štěstí těší. Nakonec všichni usnou. Ráno posnídají opět chleba s mlékem, když zaslechnou štěkot.

Myslivci, kteří nedali oddech koním, neustále pátrali po svém princi. Konečně narazili na otisk koňské podkovy. Ihned vyrazili tím směrem, až konečně ho našli.

„Princi! Vaše Výsosti, hledali jsme vás celý den.“ Zvědavě se dívají po krásných mladících tolik si podobných.

„Děkuji vám.“ Princovi je líto, že musí odjet a jeho touha po nejmladším z bratrů se nenaplní. Tak rád by ho dobyl se vším všudy, ale bude to muset počkat. „Slibuji, že váš všechny osvobodím! Přijedu za týden, budu tady! U říčky s kládou!“ S divokou touhou se zadívá na Layena. Ten zčervená pod jeho upřeným pohledem. Princ pobídne koně a s ním jeho svita. Za chvilku je palouk prázdný.

„Matka!“ vykřikne nejstarší. „Musíme příst nebo se rozzlobí. Pomohu vám, ale potom musíte mě zavřít.“

„Ano, bratříčku.“ Usednou ke kolovrátkům a začnou spřádat stříbrné nitě, až je bolí oči, perlí pot na čele a na rukou se dělají puchýře. Když se má čarodějnice vrátit, zavřou Luciana do komůrky. Sami usednou k stříbrné přízi.

Najednou se dveře rozletí. V nich stojí čarodějnice. Očima přejede mladíky. „Tak ukažte, jak jste byli zdatní a jestli…“ ale všechna příze je spředená. „Tak dobře. Nesu vám další.“ Dotkne se dveří a Lucian vyjde ven.

„Můžete se najíst, ale potom musíte tohle spříst!“ ukáže na hromadu příze, která se tu zjevila jako kouzlem. „A nepřetrhněte ani nitku, jinak celá příze ztratí svůj lesk! Pamatujte, nit se nesmí přetrhnout!“ zahřmí a stříbrné smotky uloží do zamčené komory. Vůbec si ničeho nevšimne, tak si je jistá.

Bratři se pustí opět do práce, ale nejmladší je duchem někde jinde a vzpomíná na svého prince, když najednou hledí, že nit se přetrhla. Zbledne. Rychle je vezme a snaží se vrátit přízi původní lesk, ale pořád je šedá a ošklivá. Po lících mu začnou kanout slzy, když dovnitř vejde čarodějnice. Rozhlédne se a ihned si všimne šedé bez lesku příze. Z očí jí vyšlehnou blesky a převelice se rozzlobí. Uchopí Layena za ruku, smýkne jim, až narazí do zdi. Začne ho bít vším, co ji přijde pod ruku. Potom ho strčí do komůrky.

„Budeš bez jídla a pití, až si uvědomíš, co jsi způsobil!“ hromuje. Layen sedí se skrčenýma nohama, tělo ho bolí po ranách. Po lících se mu koulí slzy velké jako hrách. Lucian s Leonem mají strach se byť od kolovratů hnout, tak se bojí matky. Pilně pracují dnem i noci, protože musí práci stíhat za svého bratra. Toho zatím čarodějnice mučí a bije den co den za zničenou přízi. Nebýt občasných kůrek z chleba, sotva by to přežil. Tehdy si bratři uvědomí, že má přijet princ. Lucian, když čarodějnice jde spát, se vyplíží z chaloupky a jde k říčce, kde je kláda, kterou sem dali, aby mohli na druhou stranu bezpečně projít. Čeká, bojí se, že princ nepřijde. Smutně se vrátí, když zaslechne cvrlikot ptáčka.

„Jede, jede, spěchá, ale zlá moc mu brání! Jede za svým milým, ale zlá moc mu brání!“ cvrliká ptáček na větvi. Otočí se a utíká k břehům. Hle, tam je! Věrný oř, zpěněný od běhu se zastaví. Ze sedla sklouzne Raien.

„Kde je Layen!“

„Prosím, zachraň ho!“ řekne. „Přetrhl nit ze stříbrné příze a matka ho trestá bití a hladem. Mučí ho každý den. Prosím, zachraň ho!“

„Nenašel jsem ještě způsob, jak rozvázat vaše pouta.“ Zahanbeně sklopí hlavu.

Lucian svěsí hlavu, ale potom ji zvedne. „Jsem rád, že jsi přijel a splnil jsi slib, princi.“ Obejme ho a políbí na rty. „Vyřídím tvou zprávu bratrovi. Dám mu polibek, jako bys ho líbal ty.“

Raien se zmocní Lucianových rtů. Ten se do něj odtáhne s červenající tváří. Odejde, jak nejrychleji může, protože svit měsíce bledne a krajina se stává jasnější. Raien se posadí na břehu říčky. Dotkne se rtů, které se líbaly s Lucianem. Jeho chuť je tolik podobná, ale úplně jiná. Musí najít možnost, jak je zachránit.

Lucian se zatím radí s Leonem, jak pomoci princi, aby je osvobodil. Znalí některých tajných nauk čarodějnice, uhnětou koláček, do kterého dají tajné přísady bylin. Zabalí ho do kapesníčku. Pak čekají, až na okénko usedne havran temný jako noc. Začne si čistit peří.

„Havrane, ty noční ptáku, pomoz nám, prosím tě.“

„Co chcete, lidé?! Jak vám mohu pomoci? Jste laskaví k nám obyvatelům lesa.“

„Vězní nás tu matka, která je čarodějnicí, ale nemůžeme přetrhat pouta. Dej princi Raienovi tento koláček a on porozumí ptákům. Tak určitě zjistí, jak nám pomoci.“

„Pomůžu rád.“ Slétne, vezme kapesníček s koláčkem. Letí směrem k bílému zámku, který je vidět z daleka. Snese se do zahrady, kde uzří čarokrásného mladíka, který je dobrým druhem prince Raiena, ale taky synem čaroděje mrazivých severních větrů.

„Krá, krá! Znáš prince?“ spustí na něj bez okolků.

„Znám, dobrý havrane. Co mu chceš?“

„Umíš naši řeč, to je dobře, krá. Mladík v jedné nuzné chatě, krá, co je vězní zlá čarodějnice, posílá tohle. Když to sní, bude umět řeči ptáků. Krá!“ upustí koláček a odletí do lesů, který je jeho domovinou.

Theo zvedne koláček a pospíchá za princem. Vše mu vysvětlí i vyčte mu, že mu to dřív neřekl.

„Děkuji ti příteli, ale měl jsi odjet a nechtěl jsem tě zdržovat svými nicotnými záležitostmi.“

„To není nicotná záležitost,“ opáčí, „ale pro tebe je zřejmě důležitá. Pomohu ti, jak budu jen umět.“ Princ sní koláček. Najednou usedne na okno holubice.

„Vrkú, vrkú dneska jsem zahlédla prince. Je smutný, vrkú!“ vedle ní se posadí druhá.

„Je zamilovaný, vrkú, vrkú!“ Potom obě odletí a nechají Raiena rozpačitého.

Theo se na něj zadívá. „Má pravdu. Jsi zamilovaný až po uši. Vyprávěj.“

A Raien vypráví o nuzné chalupě, o třech překrásných mladících, co neustále předou stříbrné nitě. O nejmladším Layenovi, který ho okouzlil úsměvem i modrýma očima hlubokýma jak půlnoční nebe.

Theo poslouchá, usmívá se. „Netřeba ti rady ptáků, sám ti pomohu.“ Vezme princův meč, potom vyjde ven. Zvedne ho a zvolá.

 

„Čaroději větrů mrazivých a chladných jako je sever, začaruj tento meč, aby mohl přeseknout nejpevnější pouta!“

 

Chvilku je ticho, potom zaduje hrozivý studený vítr, až vše ztichne a roztřese se. Obalí meč, pokryje ho jinovatkou, ale potom zmizí stejně, jak přišel. Theo ho s úsměvem podá princi. „Zde máš meč, co přesekne veškerá pouta, ale pamatuj, můžeš ho použít jen jednou.“

„Ale já potřebuji přeseknout troje pouta!“

„V tom ti nepomohu, ale optám se otce, který ví vše na světě.“

„Děkuji ti.“ Obejme Thea, potom ho pustí. Netrpělivě čeká, až uplyne sedm dní. Mezi tím se dívá na meč a sní o modrých očích nejmladšího z bratrů. Když nastane večer, vsedne na svého věrného oře. Vyrazí vstříc chaloupce ukryté v hloubi lesa. Věrný oř kluše vstříc osudu, když dorazí k říčce, kterou na koni přejede. Pak cvalem letí k chaloupce. Seskočí z koně, zaťuká. Dveře se otevřou a v nich stojí pobledlý Leon. „Vítej, princi.“

Princ vejde do místnosti. Má pocit, že víc než louče září cívky s nitěmi. Dokonce i krása obou bratrů potemněla.

„Kde je?“

„Tam v komůrce. Vysvoboď nás.“

Princ otevře komůrku. Nahlédne do ní. Vynese zesláblého Layena ven. Potom se obrátí k bratřím. „Mohu přetnout jen jediná pouta, ale slibuji, že se pro vás vrátím, jakmile zjistím, jak je přetnu.“

Bratři přikývnou.

„Nechci jít bez nich!“ vzlykne Layen.

„Je to jenom na chvilku,“ uklidňuje ho princ. Vytasí meč, dotkne se pout a ty s ohlušujícím třeskotem puknou. Vezme ho do náruče a vyrazí. Bratři s lítosti v srdci za ním se dívají, když se nebe zatáhne, měsíc se skryje do mraků. Podívají se na sebe a zmizí v chaloupce. Posadí se ke kolovratům, jako by se nic nestalo a předou. V tom se otevřou dveře dokořán a dovnitř vpadne čarodějnice s nákladem. Nejdřív si to neuvědomí, ale potom si všimne otevřených dveří u komůrky. Shodí pytel ze zad a jde ke dveřím. Pak zaječí.

„Kde je Layen?!“ zahromuje, ale bratři zarytě mlčí.

„Tak vy mi neřeknete, kde je?“ skočí pro koště a začne je bít hlava nehlava. Bratři sotva se stačí krýt obličeje před pádnými ránami. Když se čarodějnice uklidní, vyjde ven. Vezme koudel, semínka různá, sváže je stříbrnou niti a zvolá.

 

„Najdi toho, jež utekl,

ať zhyne za svůj nevděk!“

 

Vypustí čarovné klubko, které s temným vichrem spěchá za svým cílem. Vrátí se do domu, podívá se na oba dva bratry, kteří se choulí v koutku. „Tak vy mi to neřeknete?! Ale stejně zemře, jen vy budete mít víc práce! Marš do práce, chátro!“ zvolá. Bratři se posadí za kolovrat. Začnou příst s nadějí, že Layen unikne svému osudu.

Ten zatím jede s princem ke královskému zámku. Jedou zrovna přes most, který je velmi úzký, když najednou zaduje mohutný vítr, nebe potemní, stromy zasténají, ptáci přestanou zpívat. Princ se otočí, Layen zvedne hlavu, když zaúpí a zmizí, jak se ho dotklo čarovné klubko svázané mocnou stříbrnou niti. Princ nemůže uvěřit, že má prázdné ruce. Rozhlíží se kolem sebe, ale nemůže Layena najít, proto se vrátí na zámek. Ale nemůže zapomenout na něj a jeho duše těžce ohoří. Král se vyděsí, proto povolá ty nejučenější mágy, lékaře i magistry, aby zjistili, co s princem je, ale nikdo lék nemůže najít, až jednoho dne se vrátí z daleké země Theo. Běží za princem, aniž si všimne praporů stáhnutých do půlky žerdě. Král ho osobně přivitá a zavede ho k princi. Theo se dotkne jeho čela, zavrtí hlavou. Pak ale řekne:

„Vyneste ho ven, kde dujou čtyři větry naráz. Tam ho nechte do zítra.“

„Může se to ještě zhoršit?“

„Výsosti, nevěříte čaroději mrazivých severních větrů?“

„Věřím. Komu bych tak mohl věřit než jemu?“ I provedli a nechali prince na místě, kde dujou čtyři větry naráz. Druhý den byl princ skoro zdráv a s každým dnem se to lepšilo a lepšilo, ale stále byl zádumčivý. Jednoho dne se proto vypraví na místě neštěstí. Stojí na břehu, když zaslechne tklivou píseň.

 

Kletba zlé macechy

Mě hodila do řeky sivé,

Neplačte mi drazí bratři

Zůstanu tu už na věky.

 

Princ se překvapeně kolem sebe rozhlíží, odkud zní píseň, ale nic nevidí kromě bělostného leknínu, který se pohupuje na řece. Proto obrátí koně a odjede zpátky na zámek.  Přemýšlí o tom všem i rozhodne se zajít za bratry svého milého. Možná budou něco vědět. Hned se tam vypraví, ale musí čekat, dokud neuvidí jednoho z bratrů, jak přichází se nad říčkou umýt. Vyleze z křoví i praví, co slyšel u řeky. Leon se zamyslí a dojde pro Luciana, který pochopí krutou pravdu.

„Kletba naší matky se určitě splnila a on je teď zakletý na dně řeky, ale neporadíme ti, i když počkej tu ještě.“ Princ se schová a čeká, až skoro usne. K večeru mu Lucian donese kousek koláče, který upekli.

„Vezmi si princi tento kousek koláče a opět porozumíš ptákům, protože jenom oni nám mohou pomoci v této věci. Když už Layena zachráníš, pamatuj i o nás a naší situaci.“ Po těch slovech spěšně odejdou. Princ sní koláček a ihned porozumí zpěvu ptáků. Vypraví se opět k řece, když slyší ťukot datla. Zastaví se, zvědavý co bude povídat.

„Ťuk, Ťuk. Jak jsou lidé hluší a slepí. Už skoro rok na dně řeky pláče nejmladší z bratrů proměněný v leknín. Běduje tak nahlas, že když letím přes řeku, jsem vždy smutný. Ťuk, ťuk.“

V tu chvíli odpoví mu drozd. „A nikdo mu nepomůže.“

„Ano, ano lidé jsou hloupí, ťuk ťuk,“ řekne datel. „Nevědí co se děje ve světě. Ťuk. Hloupí lidé.“

„A může se zachránit?“ zašvitoří drobný vrabec, který poskočí na větvičce.

„Ťuk, stačí jen to říct čaroději mrazivých severních větrů. On už bude vědět, ale lidé jsou hloupí. Ťuk, ťuk.“

„Teď už vím, jak ho zachránit, ale k čaroději je daleko. Přes rok cesty.“ Zamyslí se, když zaslechne dvě pěnkavy.

„Co kdybychom letěli na sever? Možná tam naším dětem bude lépe?“

„Počkejte, milé pěnkavy!“ zvolá princ rád, že umí řeč ptáků. Tolik se natrápil. „Prosím můžete vyřídit čaroději mrazivých severních větrů mé pozdravení i optat se, jak změnit člověka proměněného v leknín nazpět v lidskou bytost?“

Pěnkavy souhlasí a odletí. Princ se vrátí do zámku, kde vyhlíží čaroděje. Často jezdí k řece, kde čeká, zda nezaslechne píseň, ale leknín mlčí. Po několika dnech zaduje mohutný mrazivý vítr a nad zámkem se objeví orel s obrovskými křídly, který dosedne na hradby. Přešlápne z nohy na nohu, natáhne krk a poví.

„Mám pro tebe pozdravení od čaroděje. Mám ti vyřídit tato slova. „Nechť princ jde na břeh řeky, kde roste leknín i nechť se potopí do řeky, ale předtím nechť, pronese tato slova.

 

Větře můj, větře půlnoční,

Ať na moje znamení

Se z člověka stane rak.“

 

Když se změní v raka, nechť usilovně plave k leknínu na dně řeky, přeštípne ho a plave s ním na břeh řeky, kde rostou stříbrné jívy. Tam je velký kámen. Ať leknín na něj položí i pronese tato slova.

 

Vstaň z leknínu,

Mladíku spanilý,

A já z raka se proměním.

 

Po celou dobu nesmí leknín pustit jinak je vše ztraceno.“ Když orel dokončí čarodějův vzkaz, roztáhne svá mocná křídla, máchne jimi, až se vzedme vítr a odletí na sever. Princ přemýšlí, zda má poslechnout, když uslyší.

„Krá, krá, princi copak se nedá věřit čaroději, jehož slovo je jak svaté? Krá! Krá! Běž za ním a zachraň jeho dobrou duši. Krá!“ Havran zakrákorá a vznese se. Princ už neváhá a vydá se k řece. Postaví se na břeh a pronese.

 

Větře můj, větře půlnoční,

Ať na moje znamení

Se z člověka stane rak.“

 

V okamžiku se změní v raka. Vstoupí do řeky i usilovně plave k leknínu. Když dopluje, na chvilku tam odpočine, přeskřípne klepety stvol a vleče ho k místu, kde jsou stříbřité jívy. Plave usilovně, i když mu síly docházejí, ale přece jenom leknín nepustí a pevně ho drží, jak mu čaroděj nakázal. Dovleče ho k velkému kameni a tam lidským hlasem řekne.

 

Vstaň z leknínu,

Mladíku spanilý,

A já z raka se proměním.

 

Na kameni se objeví nejmladší z bratrů i vrhne se do náruče prince, který se šťastně změnil v člověka. Políbí se. Princ ho odvede ke koni, kde ho vysadí do sedla. Šťastně s ním jede na zámek. Král nerad vidí, koho si princ přivedl, ale dá svolení, aby s ním mohl být, i když dá si podmínku, že spolu rok budou zasnoubeni, než se budou moci vzít. Princ je nesmírně šťastný, a jakmile měl Layena u sebe, úplně se uzdravil.

Když nastane bezměsíční noc, tiše se krade do pokoje, který obývá Layen. Usedne k němu na pelest a nemůže se ve světle svíce vynadívat na růžové líce, pootevřené rty, které svádí k polibku. Neodolá a políbí je na ně.

Layen se okamžitě probudí. Zaraduje se, když ho vidí a obtočí mu ruce kolem krku. Přitiskne se k němu s nenaplněným chtíčem. „Polib mě ještě jednou, tak jako tehdy.“

Raien to s radostí udělá a líbá ho, dokud dýchají. Přestanou, dívají se na sebe, jako by nemohli uvěřit svému štěstí. Pak ho svleče z košile. Layen si lehne a vystaví se zrakům svého prince. Ten neodolá, aby z něj neochutnal všechny chutě, které mu nabízí. Rty, krk, hruď, citlivé bradavky, ale ústa i nenechavé ruce směřují čím dál níž a níž. Pomalu odhrnuje pokrývku, až se dotkne Layenova klína.

„To je… krásné,“ vydechne, aniž by si dělal starosti, zda ho někdo slyší. „Prosím víc!“

„Splním ti to,“ řekne Raien, který ho na údu laská. Přejede špičkou jazyka žalud, potom ho vsaje do sebe. Laská ho, ale zároveň rukou roztahuje jeho nohy, aby se dostal k jeho otvoru. Když se tam dotkne, Layen ho zadrží, ale Raien zvedne oči.

„Copak jsem někdy lhal? Neublížím ti. Budeš se cítit krásně.“ Cítí, jak mu v slabinách tepe úd, který touží se dostat dovnitř milencova těla.

Layen stáhne ruku. „Nedívej se, stydím se.“

„Nebudu,“ slíbí, i když ví, že to nedodrží. Laská ho kolem otvoru, až Layen sténá. Pak najednou vše vybuchne a on vyvrcholí. Malátně se položí do postele. Ovšem Raien dál proniká do jeho těla prsty.

„Co chceš dělat?“ optá se trochu ustrašeně.

„Milovat tě, nic víc.“ Přidá další prst a roztahuje ho pro svůj pád. „Toužím po tobě, neboj se, budu opatrný.“

„Věřím ti,“ řekne s upřímnosti. „Co mám dělat?“

„Nic, jen se uvolní.“ Rychle si stáhne oblečení. Layen zvědavě se na něj dívá i na jeho chlípný klín, z kterého trčí penis. Nesměle se ho dotkne a ucukne, když Raien zasténá.

„Ne, nech tam ruku. Dotkni se ho. Tak bláznivě krásné,“ zaúpí, když ho sevře do ruky, ale už se neovládá. Vezme polštář, strčí ho pod jeho zadek a vklíní se mezi Layenovy nohy. Namíří si to údem přímo k jeho otvoru. Zatlačí, ale dírka se tak snadno nepoddá, proto zkouší to dál a dál. Layen zažívá příjemné věci, ale potom se proti němu pohne.

„To bolí!“ bouchne ho do zad. „Slíbil jsi, že…“

„Jen chvilku a jen poprvé. Bude to lepší!“ zasypává ho polibky, kam dosáhne. „Už je to lepší, ne?“ Sám má co dělat, aby se udržel.

„Ano.“ Princ se povytáhne a opět do něj zajede. Zasténá slasti. „Nádhera… to je ono… víc, chci víc!“ chraptí, když hlasitě zasténá a vylije se do Layena. Hlava mu klesne vedle Layena. „To bylo nádherné.“

„Líbilo se mi to.“ Princ z něj vystoupí, pak ho políbí. Vklouzne k němu pod pokrývku a Layen se k němu stulí do náruče. Usnou, když je ráno probudí cvrlikot ptáků. Zívnou, když Layen vyskočí, protože uslyší zlá slova od hrdličky na parapetu.

„Vrkú, nevděční lidé. Dva bratři čekají v malé chaloupce každý den a vyhlížejí svého bratříčka. Vrkú vrkú nevděční zapomnětliví lidé. Zatímco nejmladší si žije v pohodlí, dva jeho bratři úpí v područí zlé čarodějnice. Vrkú. Netuší, že čarodějnice krade paprsky měsíci a z nich spřádá nitě na šaty. Nic neví.“

„Ťuk, ťuk hloupí lidé. Měsíc slábne, neosvětluje cesty. Hloupí lidé, máš pravdu. Netuší, že tři bratři jsou unesení králevicové ze sousední země. Hloupí lidé! Ťuk ťuk.“

„Vrkú nevděční lidé…“ V tom hrdlička odletí. Layen zaštká.

„Můj princi, prosím, zachraň mé bratry. Prosím tě.  Úpí tam pod nadvládou macechy. Prosím.“

„Hned tam jedu.“ Layen nedá jinak a jede s ním. Princ sebere svitu rytířů i Thea, který celou dobu bedlivě sleduje oba dva zamilované. Když je čarodějnice uvidí na palouku, pochopí, že i tady jí někdo zkřížil cestu a uprchne. Princ se svou svitou vstoupí dovnitř, kde se bratři hrbí nad kolovratem a pečlivě spřádají stříbrné nitě.

Vyskočí, když uvidí svého bratra s princem. Objímají se, tečou slzy, když do popředí se prodere Theo. Spočine rukama na poutech obou bratrů.

 

Větře severní, větře půlnoční,

Nechť tato pouta

Na mé znamení se

Rozpadnou v prach.

 

Pouta povolí a na zem se snese lehký popílek, který se vytratí s prvním závanem větru. Princ udeří svým mečem do dveří se stříbrným zámkem. Ty se pod úderem rozletí. Nazpět putuje s Layenem, s jeho bratry a s vozem naloženým stříbrnými nitěmi.

V noci čeká na Layena, který slíbil, že k němu pro tentokrát přijde on, když se dveře otevřou. Otočí se. Udiveně se dívá na nejstaršího z bratrů Luciana. Ten k němu přistoupí, klesne na kolena.

„Chci ti poděkovat za naší záchranu, ale hlavně, že jsi mého bratra učinil šťastným.“

Raiena se dotkne jeho chraptivý hlas, který ho vzruší.

„Rád bych se ti co nejvíc odvděčil, proto dovol, abych ti poděkoval tímto způsobem.“ Bez ostychu položí ruku na klín. Podívá se mu do očí. Princ chce odmítnout, ale hlas ho zradí, jak Lucianovy ruce pomalu stáhnou jeho kalhoty. Zasténá, když se ocitne v teplých ústech. Jeho ruce si přitáhnou zlatovlasou hlavu do klína. Zasténá, když vyvrcholí. Lucian si olízne rty. Opět ho vezme do ruky a laská, až se postaví opět. Rychle se svlékne. Nahý stojí před svým zachráncem. Klesne na čtyři a trpělivě čeká.

„Chci se ti odvděčit a víc nemám.“

Princ neví, co má dělat, ale rychle se svlékne. Rukou se dotkne zadku, políbí a nasliní otvor. Lucian zasténá, když ho dráždí okolo otvoru. Raien dlouho nečeká a zatlačí na jeho připravenou dírku. Pronikne dovnitř. „Jestli bolí…“

„Neber na mě ohledy. Udělej to, po čem toužíš, můj pane.“ Raienovi se to vymkne z rukou, sevře pevně jeho boky a přiráží do svého vyvrcholení. Vystoupí a očistí sebe i Luciana. Rozpačitě na něj se dívá. Ten k němu přistoupí a klekne si. Před sebou má princův klín. Políbí ho na něj. „Děkuji ti za vše.“ Sebere se, obleče a odejde. Raien se položí na postel. Uvažuje, jak to bylo zvláštní, když vrznou dveře. To je určitě Layen. Usměje se, když ucítí, jak ho bere do úst. Nadzvedne se a málem, že nevyjekne, když vidí delší plavé vlasy jen o odstín tmavší než jeho miláčka.

„Leone?“

Leon zvedne hlavu. „Chci se ti odvděčit za svou záchranu i svých bratří. Dovol, ať tě uspokojím. Můj bratr mi vše vysvětlil. Kdybys byl nespokojený nebo kdybych něco nevěděl, klidně řekni. Udělám, co jen budeš chtít. Nejsem tak zkušený jako on, ale učím se velmi rychle,“ vysvětlí s ruměncem na tvářích.

Raien tomu nemůže uvěřit, ale když ho vezme do úst, rychle přijde na jiné myšlenky. Odstrčí ho a donutí ho, aby si na něj dosedl. Ten to rád provede. Raiena už ani nepřekvapí, že nevykřikne bolestí. Leon se nad ním vznáší a on ho laská na údu, dokud nevyvrcholí.

„Ještě můj, pane!“

„Ještě nejsem. Je to krásné.“ Laská ho dál a dráždí jeho bradavky. Leon se vzruší ještě jednou, když Raien ho chytí za boky, donutí ho dosednout a vystříká se do něj. Leon se skloní a políbí ho na rty.

„Děkuji ti za naší záchranu.“

Raien neodpoví, sevře ho do ruky a rychlými pohyby po něm přejíždí, až vyvrcholí.

„Nebylo to nutné. Jsi dobrý člověk.“

„Počkej, kdo ti to řekl?“

Leon z něj sleze. „Kdybys cokoliv potřeboval, jsem ti k dispozici. Mám své bratry radši než cokoliv jiného a oni mají rádi mě.“ Políbí prince na rty a bez odpovědí odejde.

Raien vrtí hlavou, když dveře opět vrznou. Musím je dát namazat, pomyslí si, nebo každý bude vědět, že se tu chodí jak na promenádě. Uleví se mu, když uvidí Layena, ale pak si uvědomí, jak vypadá. Ten k němu přiběhne a stulí se do jeho náruče. Políbí ho.

„Bratři ti chtěli poděkovat, udělali to?“

Raien si povzdechne. Takže ví. „Ano, miláčku.“

„To jsem rád. Políbíš mě?“ Raien to rád splní a svého tmavomodrého světlovlasého miláčka políbí. Layen ho dostrká k posteli. Potom si k němu klekne. Pohladí ho, políbí ho. „Můžeš nebo ne?“

Raien se zarazí a zauvažuje, zda ví, jak mu jeho bratři poděkovali. „Až za chvilku.“

„Dobře.“

Raien si slabě povzdechne. Byla to krásná noc. Ráno se probudí s polibkem na rtech. Otevře oči, když uvidí nad sebou troje modré oči. Než se vzpamatuje, dostane ještě další dva. Zasténá. Tohle možná nepřežije.

„Miluji tě a bratři taky,“ zašeptá mu do ucha Layen. „Děkujeme za záchranu.“ Raien se usměje. Zvědavě se podívá na všechny tři. Vlastně proč ne, ale jeho manžel může být jen jeden a ten už je vybrán.

 

Konec

Komentář