Tajná přísada
2.
Druhý den se probudí. Amir uvidí nahého Rouxeta, jak netrpělivě čeká. Uvědomí si, že je i přes jeho věk je to přitažlivý muž. Olízne si rty a olízne jeho žalud, který trpělivě čeká na jeho pozornost. „Orlene, pojď sem!“ přikáže. Orlen šouravě přijde. Nechápe, co chce dělat. Jakou zase to ďábelskou věc vymyslel? „Myslím, že bys mohl svému bratrovi pomoci,“ pobídne ho. „Přece nechceš, aby všechno dělal sám, ne?“
„Cože?“
„Co je na tom divného mě uspokojit. Potřebuji to a zvlášť po ránu. Hezky podeber ty koule. Tak a jemně je hněť. Ano to je přesně ono.“ Hladí je po hlavách. Blaženě vnímá ruku a jazyk, jak ho uspokojují. „Hodní chlapci. Moc šikovní. Tak přesně tak. Orlene zajeď trochu dál. Přesně tak, až na zadek. Skvělé. Teď přestaň, Amire. No tak, Orlene hezky mě vezmi do pusy. Bude to!“ poručí, až sebou Orlen trhne a poslušně udělá, co mu kázal. Skloní hlavu a vezme ho do úst. Kupodivu mu už to není tak nepříjemné jako včera, ale moc se mu to nelíbí.
„Slíbil jste…“ začne Amir.
„Nežárlí, Amire, Nic jsem ti neslíbil. Přestaň mluvit, ať to dokončí on. Představ si, že ho měl tvůj bratr v puse. Olizoval ho a co kdyby olízal tebe. Nelíbilo by se ti to?“
„To nejde! Jsme bratři!“ vykřikne šokovaně.
„Jistě, jen to říkám. No tak, včera jsi byl šikovnější nebo mám to nechat udělat Orlena? Pomoz mu, Orlene.“ Oba se zapojí do hry, aby svého věznitele uspokojili. „Stačí!“ vystříkne do nádobky, kterou opět odnese.
„Amire, proč to odnáší? Co s tím dělá?“ zamudruje Orlen.
V tu chvíli dovnitř opět vejde Roux. Usmívá se. „Co? To se dozvíte, pokud přistoupíte na to, že přijmete svůj úděl. Když ne, nikdy se to nedozvíte. Musím říct, že jste moc učenlivý, ale vám oběma pěkně stojí. Amire, stáhni si kalhoty a hezky předveď bratrovi, jak stříkáš. Bude to? Nemám rád výhrůžky. Je hezounký, ještě málo ochlupený. No tak, nestyď se. Orlene, pojď blíž. Už jste si ho někdy porovnávali? Máte ho skoro stejný, ale ty Orlene máš menší koule, ale ono se to může spravit. Vysuň ho mezi pruty. Krásně ti strčí. Tak se dívej, jak tvého neposlušného bratra uspokojují a ať tě nenapadne něco udělat!“ doplní výhrůžku, ale Orlen jen zírá, jak to dělá bratrovi. Zachycuje jeho semeno a potom to udělá i jemu.
„Hodní chlapci. To je pro dnešek všechno.“ Usměje se. „I když možná si to večer zopakujeme. Něco připravím k jídlu.“ Odejde.
„Mám toho dost!“ vybuchne Amir. „Nesnáším ty jeho…,“ hledá slovo. „Hry! Co si o sobě myslí? Jenom nás využívá.“
„Já taky. Jenom si s námi hraje. Jsem vyčerpaný.“
„Já taky.“
„Proč to dělá, Amire?“
Ten zavrtí hlavou. „Netuším.“ Zadívá se na bratrův klín. „Jsi vzrušený. Baví tě to?“
„Ty taky,“ oplatí mu to. Potom se nesměle optá. „Líbilo se ti to?“ Posadí se k mřížím. Amir ho obejme, ale ihned si uvědomí, že už to není stejné jako dřív. Něco se změnilo. Orlen se překvapeně dívá na Amirovu ruku, na hrudníku i jak jeho tělo reaguje, ale neodsune se. Naopak si přeje, aby ho hladil stejně jako Rouxet.
„Já… Ano,“ řekne popravdě a stáhne se. Bojí se, co ještě jejich věznitel vymyslí a má je ve své moci. „Bylo by lepší, kdybych byl roztrhán divou zvěří.“
„To ne! Nikdy! Slyšíš nikdy!“ křičí Orlen se slzami v očích. „Mám tě rád, a co bych bez tebe počal? Už to nikdy neříkej!“ říká s obličejem přitisknutým k chladným mřížím.
„Nevím, bojím se, co bude chtít dál.“ Prohlíží si bratrův obličej. Proč ho nikdy nenapadlo, že je hezký? Proč teď? Jaké ďábelské věci ještě vymyslí? Co všechno je donutí ještě dělat?
„Co ještě může chtít?“ Oba cítí, že je v nich děs i jistá zvědavost. Bojí se a vzrušuje je to, ale nepřiznají to.
„Ale, ale moje holoubátka jsou u sebe. No, jen tak zůstaňte. Copak s vámi udělám?“ Rouxet si je překvapeně prohlíží. Jsou skvostní a on s nimi má velké plány. Jen se bojí, že Amir je zhatí, protože má na bratra velký vliv, ale on chce, aby tu s ním zůstali. Nechce být sám. Užil si to od smrti svého mistra dost.
„Nemáš toho dost? Proč nás mučíš?“
„Ale to není vše. Nemučím vás. Copak vám to nepřináší rozkoš? Jestli ne, potom lžete. Je na vás hezky pohled. Orlene vezmi bratrův penis do ruky. Amire, hezky se přitiskni k mřížím, ať na vás hezky vidím. No tak hezky se navzájem uděláte a ať ani kapka nepřijde nazmar nebo se rozzlobím!“
„Já… To přece nejde,“ odmítne to Amir.
„Nejde? Proč? Když to neuděláte, tak… byl bych radši, kdyby ano.“ Orlen natáhne ruku a sevře Amirův úd v rukou. Olízne si rty, protože si představí, jak ho má v puse. Chce ho tam mít. Je to bratr, kterého má nade vše rád. Rouxet to zpozoruje, ale to už i Amir vezme Orlenův úd do ruky. Za chvilku vnímají jen sebe sama. Roux bedlivě sleduje jejich něžnou, ale vášnivou hru. Naučil jsem je to dobře, pomyslí si pyšně. Najednou řekne Amir.
„Už budu!“ Zmáčkne silněji Orlenův úd a ten vystříkne. Rouxetovi se podaří zachytit jen Amirovo semeno. Jeho tvář se svraští. Odvleče k posteli Orlena a přehne ho přes ni.
„Nedodržel jsi to!“ vezme pásek a jednu mu přiloží na holý zadek. Orlen zařve bolestí.
„Ne! Nechtěl to! Jistě nechtěl!“ křičí se slzami Amir. „Nech toho! Udělám všechno, co chceš!“
„To je mi jedno! Promrhal své semeno! Za to je nevyšší trest. Poprvé jsem mu odpustil, ale teď ne! Dívej se. Nevzrušuje tě to?“ Amir je přikován k rudnoucímu zadku. „Není nádherná, jak je vyšpulená? Jen se dívej na jeho dírku. Není kouzlená? Neláká tě ji prozkoumat?“
„Proč to říkáte?“
„To uvidíš, ale až zítra.“ Přiloží ještě jednu. „Zůstaň tak a Amire dívej se na něj a uvažuj. Roztáhni nohy!“ ale udělá mu to sám. „Tak hezky ji vystrč a zůstaň tak.“ Nasliní prst a jemně se dotkne dírky, potom se podívá na Amira. Sundá si kalhoty a namíří si to svým údem přímo k ní. Amir otevře ústa, ale potom zavře. Rouxet to nedokončí a odejde. Amir se posadí na podlahu, čelo orosené ani neví čím.
„Bolelo to,“ vzlykne Orlen. Cítí, jak mu zadek hoří.
„Já vím.“ Zamračeně přemýšlí o zítřku, když se dveře otevřou a Rouxet řekne. „Můžeš si lehnout, Orlene. Dobrou noc a za trest nedostanete večeři.“ Amir sedí a nespí. Pozdě v noci dovnitř vejde Rouxet a položí se na druhou postel. Až potom si dovolí usnout.
„Vstávat, nezahálet. Pomůžete mi s balením, potom uvidíme, co budeme dělat. Jak ti je Orlene? Ukaž?“ starostlivě mu pohladí zadek. Amirovi obratně dá na nohu řetěz a odvede je do kuchyně, kde jsou přichystané vaky.
„Tohle je obyčejný perník.“ Pečlivě poskládá srdce. „Ty si kupují obyčejní lidé. Tohle je perník, který uzdravuje. Je s příměsí bylinek, které zde rostou. Až odjedu, ukážu ti, které máš Orlene sbírat. Na palouku rostou všechny. Některé u potoka, některé ve stínu lesa a některé na nejprudším slunci. Tyhle srdce jsou pro lásku. Vzbuzuji touhu v srdci druhého. Sbližují lidi, ale taky povzbudí jak muže, tak ženy k milostným hrám. Jsou nejdražší a nejvzácnější. Nikdo na světě nemá recept, ale já ano. Pro tyhle srdce se jezdí z daleka.“
„Pane Rouxete, vy jste čaroděj?“ optá se Orlen, který stále cítí svůj zadek. Pečlivě je balí do bedny.“
Roux se rozesměje. „Jistěže jsem. Vadí vám to?“
„Proč tedy nekouzlíte?“
„Kouzla jsou vzácná. Nesmí se jimi mrhat, ale podívej se.“ Zvedne se a kolem něj se vytvoří mrak. Natáhne ruce a zvedne do vzduchu bednu, kterou opatrně položí na stůl.
Oba bratři klesnou na kolena. Roux se na ně podívá, potom vezme Amira pod bradu. „Naučím vás to a málem bych zapomněl na to důležité. Dobré ráno! Máme zabaleno, ale vypadáte tak rozkošně, až mám chuť vás naučit ještě něco dalšího. Ale proč ne? Amire, jistě chceš bratříčkovi pomoci od jeho malého neduhu!“ Orlen s rukou v klíně se stydí. „Hezky mu to udělej, ale nezapomeň na něco.“
„Ano.“ Orlen přijde k Amirovi. Oba vědí, co po nich Roux chce.
„A můžeš to potom Amirovi oplatit.“ Rouxet se chvilku dívá, jak Amir svého bratra uspokojuje. Jsou tak nádherní. Jako dva světlovlasí andělé. Vypadají překrásně a té šťávy co z nich prýští… Přijde k nim s nádobkou a zachytí jejich semeno. Ihned ji odnese do malé komůrky. Připraví bohatou snídani. Oba dva se do ní mlčky pustí. Rouxet pomalu žvýká a dívá se po Orlenovi. Je opravdu čas je připravit a ukázat jim vše. Je skoro poledne, ale pro milování není určená doba. Doufá, že jednou si s nimi bude hrát i venku na louce. Chce je tam vidět, zalité slunečním světlem. Jako dva pradávné bohy. Ucítit je vším co vlastní.
„Běžte do ložnice. Za chvilku tam budu. Amire, ty půjdeš do klece.“ Podívají se po čaroději. Nesnášejí, když jim to řekne, protože potom následuje jedno. Roux zamkne klec a klíče odnese. Potom se nahý vrátí.
„Lehni si na postel,“ přikáže Orlenovi. „Na břicho.“ Orlen zmateně to udělá.
„To ne!“ zaječí Amir, který pochopí, co chce udělat.
„Proč ne? Mlč nebo chceš, abych ho potrestal? To nebudou už jen nějaké dvě nebo tři rány. Jsem na vás mírný. Můj mistr takový ke mně nebyl, ale já nechci, abyste mě nenáviděli.“
„Ty…“
„Ano?“ Švih! Orlen vyjekne bolestí a zadek, přes který dostal ránu, zrůžoví.
„Dost! Budu mlčet!“
„Dobře, ale je to škoda. Hezky hoří.“ Skloní hlavou a olízne zrůžovělé místo, až se dostane k rýze a putuje po ní níž. „Vystrč hezky zadeček. Přesně tak. Jen se Amire, podívej, jak je vzrušený. Není krásný?“
„Je,“ řekne poctivě. To si už říkal dávno.
„Přesně tak. Zůstaň tak. Hezky mi to svým jazykem udělej. Klidně se, Orlene, dívej.“ Nahý přistoupí k mřížím. Amir ho olízne a vezme do úst.
„Tak je hezky tvrdý.“ Jde k Orlenovi, který ho pozoruje. „Nehýbej se.“ vezme menší nádobku a pomaže vstup do těla stejně jako svůj penis. „Máš krásnou dírku. Tak a hezky dovnitř.“ Strčí dovnitř prst, později přidá ještě druhý, ale potom do něj zajede svým údem, až Orlen vykřikne a napne se.
„Nechte toho!“
„Chceš být místo něho? To se ti brzy splní,“ prohodí ledabyle, ale oči mu hoří vzrušením.
„Jste zvíře!“
„Ó ne! To vaši rodiče jsou zvířata, že vás vyhodili. Myslíš, že to nevím? Co jinak byste v lese pohledávali? Já jen toho využívám. Nemáte se snad tak tu zle nebo snad máte hlad? Ubližuji vám? Trápím?“ Rukou vklouzne mezi těla a začne přejíždět Orlenův úd, který začne vrnět slastí. Nemůže se ovládnout pod zkušenými doteky. V posledním okamžiku se mu povede vzít semeno. Odloží je. „Vidíš už je mu dobře. Tak řekni, Orlene, bolelo to? Tvůj bratr by jistě rád to slyšel.“
Ten si olízne rty. Všechno v něm tepe a nevyzná se sám v sobě. „Nebolí, Amire. Opravdu ne!“ Má strach, aby něco neudělal.
„No vidíš!“ Povytáhne úd a zajede znovu, až Orlen vzlykne. „Chce to jen cvik. Až si přivykneš, bude to slast, uvidíš,“ ale tu už Orlen cítí. Zasténá, když se do něj Rouxet zaboří a vylije se do něj. Políbí ho. Ochablý úd vytáhne ze zadečku a políbí ho. „Jsi perfektní. Udělal jsem se do tebe. Úplně se v tobě zapomínám. Tak perfektně mě objímáš, že mám chuť to zkusit opět. Jsem zvědavý na tvého bratra. Co myslíš, bude lepší než ty nebo ne?“
„Já to nechci!“ vyjekne a ustoupí co nejdál.
„Na to se tě nikdo neptá, ale až zítra, ovšem jak se tak dívám, tvůj úd potřebuje péči. Tak se udělej nebo tě potrestám. Orlene, vidíš, jak ho to vzrušilo. Ty ho vzrušuješ.“ Zmáčkne mu naběhlou bradavku. Chvilku si s ní hraje. „Dívej se, jak si to dělá. Chceš mu to udělat? Stačí kývnout. Víš, že pusa je lepší než ruka a tebe miluje, že ano Amire?“
„Chci,“ přikývne Orlen, ale ještě není puštěn ze zajetí Rouxových rukou. „Prosím.“ Teprve teď je propuštěn.
„Tak běž a hezky na mě vystrč zadeček, ať se mám na co dívat.“ Pozoruje jak Orlen pečlivě a vášnivě věnuje svému bratru. Zadeček má hezky vystrčený a úžasně se přitom pochybuje. Jak vzrušující, pomyslí si. Opět zachytí semeno a odnese to.
Amir se posadí, potom se ale zvědavě optá. „Bolelo to?“
„Ze začátku ano, ale potom ne. Amire, nerozumím tomu, proč to vše musíme dělat. Líbí se mi to, ale zároveň nechci.“
„Já taky ne. Je to šílenec.“
„Nejsem šílenec, to si pamatujte,“ ozve se ode dveří. „Můžete si dělat, co chcete. Umíte číst?“
„Číst? To je drahé umění, pane.“
Rouset se usměje. „Naučím vás to. Jestli tu zůstanete, naučím vás všechno, co by řádný muž měl umět. Nejen čarovat, ale i číst, péct perník stejně jako bojovat.“
„Ta tohle…“
„Ano. Za sex s vámi dvěma. Moc času mi nezbývá, ale využiju ho, jak nejlépe dovedu. Pozítří se optám, jak jste si to rozmysleli.“ Odejde a přinese jim tabulku s kouskem křídy. Trpělivě jim vysvětluje písmenka a nechá je, aby si je zkoušeli. Připraví, jak oběd, tak i večeři. Když Orlen nakoukne do vedlejší místnosti, uvidí ho něco psát do tlusté knihy. Nad stolem se vznáší koule, která vyzařuje modré světlo. O půlnoci si opět lehne. Amir nespí. Je napůl vzrušený z představy, jak do něj proniká, ale napůl taky znechucený tím, že ho to vzrušuje.
„Vstávej!“
Amir zjistí, že je klec otevřena a na noze má stejný řetěz jako jeho bratr. Ten sedí svázaný na druhé posteli. Amir zacloumá řetězem, ale nepomůže to. Potom se podvolí. Snad to nebude tak bolet. Položí se na postel.
„Na záda. Roztáhni nohy. Přesně tak. Tomu se říká pohled. Líbí se ti tvůj bratr? Jen se podívej, jak má roztažené nohy a přece je vzrušený, i když je svázaný.“
„Ano.“
„To je dobře.“ Vezme ho do úst, chvilku ho přejíždí. „Vnímej, jak to dělám. Máte se co ještě učit než budete dokonalí.“ Podebere varlata a vezme je taky do úst. Amir se pohne a všechno v něm skoro vybuchne touhou. Zavrtí se, ale to už ho Roux drží v ruce a pevně svírá. Jednou rukou ho laská a vzrušuje na bradavkách, druhou přejíždí po jeho údu. Nakonec ho vezme opět do úst.
„Už budu! Nevydržím!“ vystříkne přímo do mužových úst. Ten to celé spolyká.
„Výborné. Taková dávka semene. Jsi opravdu úžasný, Amire. Sladký jako med. Do našeho perníku přidávám med lesních včel, protože je lepší a silnější. Jestli svolíte, ukážu vám úly i jak ovládat včely.“
„Nepotrestáte mě, že ne!“ vyhrkne zkoprnělý Amir, protože dobře si pamatuje, jak potrestal Orlena za to, že vystříkl vedle.
„Kdepak a teď se otoč přesně jako tvůj bratr.“ Pohladí ho po jizvě a políbí ho, ale potom rukou sklouzne k dírce. Zajede dovnitř dvěma prsty bez ničeho. „Takhle je to na sucho. Bolí to, že?“ Druhou rukou laská bok, kontury svalů. Těší se z toho, že se ho může dotýkat.
Amir si kouše ret, aby nevykřikl bolestí. „Ano.“
„Pamatuj, vždy je to něčím dobré naslinit, nebo namazat. Mastičkou nebo sádlem. Někdy stačí i tvé vlastní sliny, když ho vzrušíš k neunesení. Víš, okolí dírky je velmi citlivé. Musíš být opatrný, když se takto miluješ.“
„Ano.“
„Výbrně. Teď ho vystrč, jak jsi to viděl u Orlena. Ještě trochu. Je to sexy. Nevím, který má z vás hezčí prdelku a dírku, ale mi je to jedno. Teď ti ho tam dám.“ Dá ho tam rychle, až Amir zařve bolestí. „Vidíš, to je tak, když spěcháš.“ Vytáhne ho a potom čeká. Hladí ho po prohnuté páteří, jemně tře kolem otvoru. „Přestává to bolet?“
„Ano.“
„Výborně. Takhle to by mělo být. Až to budeš někomu dělat, chce to trochu úcty, pokud mu nechceš ublížit, ale pokud do něj zajedeš rychle, může se ten druhý velmi rychle udělat, chápeš?“
„Snad. Nebolí to.“ proč nepřestane? Proč ho mučí? Cítí se jak v ohni!
„Výborně. Co s ním budeš dělat je jedno.“ Přetočí ho na bok a ukáže svůj úd Orlenovi, který zapomíná mrkat, jak je oba dychtivě pozoruje. Vklouzne do něj a potom ho položí na záda. Opět do něj zajede. Lehne si na záda a donutí ho sednout, údem k sobě, potom obráceně. Pomáhá se mu nadzvedávat, až se do něj vystříkne. Potom ho odvede do klece, kde ho nechá na pokoji, ale potom si všimne Orlena, který sedí stále s roztaženýma nohama, ale vzrušený. Pohladí ho po špičce a slízne z něj důkaz touhy.
„Hezky to Amire Orlenovi udělej a nezapomeňte, co máte udělat.“ Vtiskne jim nádobku do ruky. Ti poctivě semeno zachytí. Potom sedí vedle sebe.
„Bolelo to?“
„Jo. Poprvé to bylo strašné. Myslel jsem, že mě roztrhne, ale potom to bylo lepší.“ Oba sedí ani nedutají. Přemýšlí nad tím, co se to s nimi děje.
„Jídlo a poslechli jste. Tady máte i něco sladkého.“ Usměje se. Potom každého políbí na rty. „Každému spravedlivý díl. Tak jezte. Potřebujete sílu.“
„Děkujeme.“ Všichni se v klidu najedí. „Večer si to hezky zopakujeme, protože není nad praxi,“ prohodí jen tak a opět zmizí do kuchyně. Orlen se vydá za ním a tak zjistí, že je tu ještě jedná knihovna, kde je kulatý stůl, židle, koberec a stěny obložené knihami. Rouxet se usměje, sundá mu řetěz a zavede ho tam. Orlen užasle se dívá na to. Tohle musí být bohatství. Později se vrátí do ložnice. Klekne si před klecí, dívá se na bratra. Je mu tak líto, že to neviděl a že je stále v kleci. Tak rád, by byl, kdyby mohl vyjít ven.
„Ty Amire, myslíš, že nás skutečně naučí psát a číst? Možná dokonce počítat.“
„Jo myslím si to.“ Netuší, že se tu nudí a oni dva jsou nejen cenným úlovkem, ale taky rozptýlením. Orlen skloní hlavu. Přemýšlí a potom se podívá po bratrovi. Nakonec si lehne, když je pobuzený.
„Jdi těsně k mřížím, klekni si a vyšpul zadeček. Přesně tak. Amire, vlož mu svůj úd hezky do pusinky. Má je rozkošná, ne? Hezky to svému bratrovi udělej. Ano, přesně tak.“ Vezme pásek a švihne jim přes zadek, až Orlen zaskučí. „Nepřestávej nebo budu pokračovat! Tak kouzelně růžový, že člověku se nechce přestat, ale je tu ještě něco čarovnějšího. Neboj se, hezky se ti do něj udělám.“ Švihne ho ještě jednou a potom do něj vstoupí. Orlen se drží mříží a snaží se nic nevnímat. Amir do něj zajíždí zepředu a zezadu do něj zajíždí Rouxet. „To je ono! Máš ty, ale dírku. Nádhernou! Á už budu!“ zachytí své sperma, potom vklouzne rukou pod Orlena a pár pohyby mu to udělá. Nakonec vystříkne i Amir. Rouxet je políbí.
„Šikovní, chlapci. Zítra se vás optám. Do postele,“ řekne v dobrém rozmaru. O půlnoci si lehne. Zítra se uvidí, jak to bude. Byl by rád, kdyby byli rozumní.
Ráno vstane. Podívá se na Orlena a na Amira. Potom se ušklíbne. „Orlene, běž k mřížím. Hezky mu to udělej. Vidím, že se zlepšuješ. Můžeš přestat. To stačí. Prostrč nohy ne tak, zadkem k svému bratrovi…“
„To ne! Odmítám!“ řekne Amir a ustoupí od dvířek klece. „To už stačí, ne?“
„Proč ne? Já to neřeknu, vy taky ne a nechceš to udělat svému bratrovi? Nechceš, aby pocítil tvou lásku? Miluješ ho, ne? Chceš, aby v jeho prdeli byl raději cizí klacek než tvůj? Aby mu to dělal nějaký cizák než ty?“ řekne drsně, až oba zrudnou. „A co ty Orlene? Taky můžete se rozhodnout a udělat to hezky nebo… Dej mu ho tam nebo…“ vezme pásek a švihne přese Orlenovo pozadí.
Ten rychle udělá, co chtěl. „Prosím, udělej to!“ řekne svému bratrovi přímo. Chce to už dlouho. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby ho takhle miloval Amir a ne Roux. Klečí s vystrčeným zadkem a tiskne se zadkem k chladným mřížím. Vzrušuje ho chlad i to, že se na něj jeho bratr dívá. Amir se rozhodne. Už tu nechce být, chce být volný, ale taky…
„Uděláme, co chceš. Pusť nás. Zůstaneme s tebou.“ Orlen na něj udiveně se podívá.
„Výborně.“ Otevře dvířka. „Tak do něj vklouzni jako do přístavu, který je tvou spásou, který miluješ, protože je v něm bezpečí i vášeň břehu, která tě ničí. Udělej mu to důkladně z celé své duše. Toužíš po tom, ne?“ Amir sevře bratrovy boky a vklouzne do něj. Zatmí se mu rozkoší před očima. Zezadu ho objímá Rouxet, který ho laská na hrudi. Střídavě se věnuje jedné i druhé bradavce, dokonce laská ho na klínu, na zadku, kam až může. „Vylij se do něj, zaplň ho svým semenem, svou láskou. Miluješ ho, ne? Koho jiného bys mohl milovat, než své dvojče?“
„Ano!“ vykřikne a zaboří se do bratra až po kořen penisu. Orlen se přetočí, ale Amir klesne na kolena a vystrčí zadek. Rouxet se zahledí na Orlena. „Udělej mu to, chce tě, touží po tvém semenu, po tvých dotecích. Nemáš ho rád? Nabízí se ti a ty chceš jeho dar odmítnout?“ pobídne ho s úsměvem. Jak vzrušující, když dvě mladá těla jsou do sebe zaklesnutá, kdy se dobývají navzájem, svaly se smršťují, a oni touží ukojit sama sebe.
„Miluji ho.“
„Tak nač váháš? Pak vstup do ráje a dej mu pocítit svou vášeň, svou lásku.“
Orlen do něj vklouzne. Sevře mu boky a už o ničem nepřemýšlí. Zajíždí a vyjíždí v pravidelném rytmu, až vykřikne a vyvrcholí do něj. Vzápětí je odstrčen a nahradí ho Rouxet, který do něj pronikne svým údem. Ti dva ho vzrušili až k nepříčetnosti, že se sotva ovládá.
„Tomu se říká dírka, zadek, boky. Jste nádherní, oba dva.“ Vytáhne úd a postříká před sebou tělo. Sundá jim řetězy. „Můžete se jít umýt.“
Oba váhavě jdou. Nemohou uvěřit, že jsou volní. Na břehu potoka si sednou. Nedívají se na sebe, jak se stydí, když ho Amir políbí na rty. Vklouzne dovnitř úst a dotkne se jeho jazyka. Rukou ho svírá. Orlen mu to oplatí jemným zasténáním, které je opět vzruší. Rouxet se na ně dívá, ale nepřipojí se. Vida jak jim to jde, pomyslí si.
„Co uděláme?“
Amir se dívá na svého bratra. Když si vzpomene, jak se díval předtím a teď - proč to neviděl? „Naučíme se od něj vše a odejdeme.“
„A ten sex? To milování?“
Anir uhne očima, ale potom se na něj pevně zadívá. „Rodina se nás zbavila. Zůstal jsi mi jenom ty. Vždy jsem tě měl rád. Mně se to líbí a tobě?“ rozhodne se. Jsou tu jenom oni dva. Touží po Orlenovi a on snad taky.
„Taky a zvlášť s tebou. Cítím, jako bych létal. Co myslíš, nač potřebuje to semeno? Proč je vždy odnáší?“
„To zjistíme, ale chci umět číst nebo počítat. Takhle bychom mohli snáze najít nějakou práci. Možná někde jako tajemnicí nebo sekretáři. To by bylo skvělé, ne?“
„Nechci se do tebe odloučit. Nikdy,“ řekne Orlen a přitiskne se k svému bratrovi.
„Hlupáčku, to ani já nechci. Půjdeme.“ Oblečou se a jdou nazpět do perníkové chaloupky, která je perníkem celá provoněná. Zadívají se na křehkost svého vězení. Vracejí se dobrovolně, protože je láká do své náruče svou sladkostí.
„Bude se mi stýskat, ale taky chci vidět maminku a tatínka. Proč myslíš, že nás Roux poslal pryč? Poslední dobou se mi zdá, že hrozně zestárl. Víš, i přes všechno co nám udělal, bojím se o něj.“ Oba mají v ruce bílé hole, které jim Roux daroval. Každá je jiná pokroucená. Jedna z nich vydává jemné světlo, které odhání veškerou divou zvěř. Byli s ním v lese u zvláštního stromu, který rostl uprostřed paloučku. Seděli dlouho a pak Rouxet sebral dvě větve, které se tam objevily.
„Jsou z čarodějného stromu. Ani já nevím vše,“ řekl na jejich němou otázku. „Jsou pro vás. Jsou pro čaroděje. Nikomu jinému je strom nevydá a až zemřete, zemřou s vámi.“
„Půjdeme, když to chtěl.“ Otočí se do perníkové chaloupky a odcházejí. Drží se za ruce. Dvě statné světlovlasé postavy oděné do zelených šatů, ozářené slabým světlem. Po celodenním bloudění konečně vyjdou z lesa pryč. Ještě téhož večera dorazí do dřevorubecké chaty jejich otce. Hole zakopu u stromu, kde si hrávali jako děti. Tehdy se jim zdál velký, ale teď strašně malý. Vstoupí dovnitř.
„Tati!“ Orlen vykřikne a vrhne se otci kolem krku. „Vrátili jsme se.“ Amir se usmívá. Je rád, že vidí otce zdravého.
Ten se v šoku na ně dívá. „Jste to vy? Já, omlouvám se. Hledal jsem vás… kde jste byli?“ Když se vrátil, a druhý den se nevrátili, šel je hledat, ale nikde je nenašel. Oplakal je, protože si myslel, že je roztrhala divá zvěř a oni jsou tu po třech letech statnější než dřív. Nemůže se na ně vynadívat. Tolik mu připomínají nebožku ženu.
„A maminka je kde?“
„Ve městě, zítra se vrátí. Váš bratr se narodil mrtvý.“ Posmutní. Od té doby, jako by se mezi ním a Margari něco pokazilo.
„To je mi líto.“
„Co s vámi bylo? Kde jste byli?“
Orlen se podívá na svého bratra. „Ujal se nás jeden starší muž. Měli jsme se dobře, ale co ty, otče?“ Celou noc si vypráví, co se těch let událo. Jejich otec se na ně nemůže vynadívat, ale když Orlen zívne, tak je pošle spát. Sám si lehne. Bratři se vyšplhají nahoru na půdu, kde dříve spávali. Orlen se Amirovi stulí do náruče. Chvilku se líbají a laskají, ale nemají sílu na cokoliv jiného. „Jsem unavený. Jak se asi má Roux? Nikdy bych to neřekl, ale ten mizera mi chybí. Naučil nás toho hodně, viď.“
„Co já vím? Ten starý chlípník by…“
„Zachránil nás. Dal mi tě. Nikdy bych si nepomyslel, že ty a já…“ Políbí ho na rty, ale vzápětí usne. I Amir usne.
Po týdnu, kdy otci pomáhají s živností se rozhodnout si zaplavat. Jsou šťastní, protože i macecha je nechává být. Jako by se nikdy nestalo, že je od sebe zapudili. Seběhnou k rybníku a ponoří se do něj. Lehnou si jako zastara, ale oba si uvědomují, že je to jiné. Orlen se přetočí a zadívá se na Amira. Roux měl tehdy pravdu, je nádherný. Políbí ho na rty, potom sklouzne k jeho klínu a se samozřejmostí ho vezme do úst, aby ho uspokojil, jak je tehdy naučil. Amir slastně přivře oči a nechává svého bratříčka dělat si, co chce. Musí přiznat, že mu to chybělo. Orlen bez rozpaku přehodí nohu přes jeho bedra a navede jeho úd do svého zadku. Dosedne a zavrtí se, aby se dostal ještě hloub. Zdvihá se nad ním, zatímco Amir ho hladí po penisu a směle hladí křivky jeho těla. Ničeho si nevšímají, když zaslechnou výkřik. Orlen se rozhlédne a rychle z bratra sesedne. Své vzrušení ignorují.
„Vy hříšníci! Vy neznabozi! Co to děláte?! Jak můžete! Jste nečistí!“ Před nimi stojí jejich otec a křičí. Na spánku mu tepe žíla. „Kde jste to vzali?! Musíte se očistit! Vždyť to…“
„Tati, máme se rádi.“
„Miluji svého bratra. Láska není hříšná, to říkají i kněží.“
Otec otevře ústa.
„Jenže ho miluji láskou mileneckou,“ dodá Amir. „Nikdy se ho nevzdám! Když jsi nás od sebe zapudil, zbyl mi jenom on.“
„Musíte dojít za knězem se vyzpovídat. Odčinit své hříchy. Kát se. Tohle je nedovolené! Copak neznáte zákaz? Jak můžete? Mí synové! Taková hanba! Co já si jenom počnu?“
„Za co? Že se milujeme?! Na tom není nic špatného.“
„To je proti přírodě! To se nedělá!“
„Proč ne? V přírodě…
„Nejsi zvíře, Amire. Buď zajdete za knězem, aby vás očistil, oženíte se s vhodnými dívkami nebo nechci vás znát. Můj dům nebude poskvrněn nečistou žádosti.“
„Tati…“
„Moje poslední slovo.“ Stojí proti sobě. Amir se zadívá na oblaka. Roux měl pravdu, že lidé lásku nikdy nepochopí. „Orlene, jestli chceš, potom…. Udělám kvůli tobě vše.“
„Vrátíme se za Rouxem. Sbohem, tati. Máme tě moc rádi, ale milujeme se. Nikdy se neoženíme. Sbohem.“ Vezmou oblečení a jdou. Po cestě vyhrabou hole, které pod jejich dotekem ožijí „Amire, jak se k němu dostaneme? Najdeme cestu? Nikdy bych neřekl, že se k němu dobrovolně vrátím, ale pro nás není místo v tomto světě.“
„Povede nás les. Doufám.“ O den později vyčerpání hledáním a voláním jeho jména usnou, když ucítí olíznutí na tváři.
„Lisie?“ zadívají se na oslici, která nad nimi stojí. Moudré oči na ně vlídně shlížejí.
Íá. Otočí se a bratři za ní vyrazí. Dojdou k perníkové chaloupce. Ihned poznají, že něco je v nepořádku. Vejdou dovnitř, ale nikdo tam není. Jdou do ložnice. Vzpomínky se jim hrnou do hlavy.
„Ne!“ vykřiknou. Na posteli leží Roux. V ruce drží lit papíru. Bílá hůl nikde není vidět. Amir ho vezme a začne číst.
Amire, Orlene,
Můj konec se blíží. Cítím to v kostech. Věděl jsem to už tehdy, když jsem Vás potkal, ale díky vám můj život se ještě prodloužil. Nechtěl jsem, abyste byli u toho, až zemřu, proto jsem Vás poslal pryč. Máte sami sebe, ale než přijde Váš konec, najděte si někoho, kdo bude pokračovat v našem umění.
Jsem rád, že jsem vás potkal. Jste kouzlení, jste nádherní. Nevím, zda se vůbec vrátíte, ale tam venku svět není pro vás. Doufám, že perníková chaloupka opět ožije. Možná jsem vás neměl zkazit, ale neodolal jsem Vaším nádherným tvářím ani touze po tom, co jste mi poskytli. Vidět vás, jak se milujete, byl největší požitek, jaký jsem si mohl dopřát ke stáří. Milujte se. Všechno co tu je, je vaše. A pamatujte si jedno, perník vášně neprodávejte jen tak někomu a za levno. Čím dráž, tím si toho lidé budou víc vážit. Stejně jako já Vás a vaší lásky.
Miluji vás oba
Rouxet
„Zatracený chlap. Co se asi stalo? Proč nám to neřekl? Někdy bych ho nejraději zabil. Bude se mi stýskat.“
„Netuším, Amire, ale jedno ti řeknu, naučil nás hodně. Víš, nevoní to tu perníkem. Pamatuješ, když jsme sem přišli? Krásně to tu vonělo.“ Zadívá se na svého bratra trochu tázavě.
„Chceš pokračovat v jeho nestoudném umění??“
„Naučil nás čarovat, léčit, ale i číst, psát, bojovat. Proč nepokračovat v tom, co měl nejraději? Pamatuješ, co nám říkal? Po čarodějovi půjde každý s mečem a ohněm, ale od perníkáře si každý spíš koupí srdce. Co bychom mohli lépe dělat, než to co nás naučil?“ Amir přikývne. Pohřbí Rouxeta pod jedním stromem, kde rád sedával. Potom jdou připravit těsto. Zvlášť oddělí těsto na perník vášně. Amir poklekne před bratrem, olízne si rty. „Byl jsi někdy překvapen, k čemu to semeno potřeboval?“
„Šokován, ale zřejmě to funguje.“ Amir ho pohltí do svého tepla a bratr mu zajede rukou do vlasů a přitáhne si ho k sobě ještě víc.
„Už budu!“ řekne. Amir vezme mísu a do ní skane pár kapek semene. O chvilku později se do těsta přidá i jeho semeno. Postaví se k němu, protože musí uhníst nejvzácnější perník ze všech. Usmějí se na sebe a dodají tam další koření.
„K čemu to semeno potřebujete?“ optá se zvědavě Orlen. Amir přihlíží, jak vyndává z komůrky nádobku z rána.
„To je perník lásky nebo vášně. Co si vyberete.“ Políbí je na rty. „Dámy si ho kupují, aby vzbudili mužskou touhu. Muži, aby povzbudili ženskou touhu a svedli je.“ Obsah vylije do perníku.
„A funguje to?“ optají se udiveně. Zdá se jim to divné, ale některé věci, které dávají do léků, jsou ještě horší.
„Jistěže. Jsem stále tady a perník lásky se nejlépe prodává. Naučím vás svému řemeslu. Čím víc se milujete, tím je perník lepší,“ pošeptá jim a políbí na rty. Nejdřív Orlena, potom Amira. Ti se pozorně dívají, jak hněte těsto.
Konec
