Zrcadlo, kdo je…
1.
Vjednom vzdáleném království žila královna. Jednoho překrásného zimního dne seděla u okna, vyšívala závojíček, a dívala se na krajinu, kterou zasypávaly něžné vločky. Vznášely se, hrály si a krajina se měnila v bělostnou. Královna si nad tou krásou povzdechla a jak nedávala pozor, píchla se o jehlu. Než donesla prst ke rtům, kapka krve skanula na okenní rám, který už stačil pokrýt sníh. Okouzleně se dívala na bílou, červenou a černou barvu rámu.
„Nádhera, ne?“
„Má paní, je zima, zavřeme okno,“ navrhla první dáma, která se už nějaký čas klepe zimou, přestože je oblečená do kožešin a v místnosti plá oheň.
„Ano, ach máš pravdu. Je to krása.“ V duchu požádala, aby se jí narodilo děťátko, které by mělo tyty barvy. „Zavři okno.“ Zvedne se.
Její touha se splnila a do roka a do dne se ji narodil chlapeček černých vlasů, bílé pleti, jen ta rudá v lících chyběla, ale to už královna neviděla. Zaplatila za své přání příliš vysokou cenu a při porodu zemřela, aniž by se její pohled dotkl tvářičky dítěte.
Král, přestože ji měl velmi rád, si dobře uvědomoval, že nemůže zůstat bez královny a do roka si přivedl překrásnou ženu jménem Ingrid. Ta se nastěhovala do hradu, jako by jí patřil. Jen jednou se podívala na Amanda, králova syna, a odsunula ho na vedlejší kolej. Sebou si nepřivezla mnoho věcí kromě jednoho.
Zrcadla.
Bylo velké jako dospělý muž, uzavřené v zlatém rámu, který vykoukl zpod látky. Vyhradila mu jednu místnost, kde nebylo nic, kromě zrcadla. Klíče od místnosti nechala zničit kromě jednoho - toho svého. Každou neděli po mši zašla do místnosti. Dvorní dámy musely čekat na ní před místnosti a nesměly vejít dovnitř.
Tak ubíhal rok za rokem, aniž by kdokoliv věděl, co se tam děje, jen se po dvoře špitalo, že královna odtamtud vyjde snad ještě krásnější než, tam vcházela. Ani král netušil, co tam královna schovávala, a věnoval se důležitějším věcem.
A co Amand, dítě zrozené ze sněhu, krve a ebenu? Všichni na něj zapomněli, kromě bývalé dvorní dámy první královny. Ona se o něj starala, jak nejlépe dokázala. Moc dobře věděla, že král je zahleděný do nové krásné královny a královna dala jasně najevo, že ten spratek, co není z její krve, jí nezajímá.
A tak se svým mužem dohlížela na to, aby vyrostl budoucí panovník.
„Tetičko, tetičko, podívej se, jak mi to jde!“ křičel černovlasý chlapeček na malém poníkovi.
„Výborně, princi. Jen tak dál.“
„Strýčku, strýčku, podívej, je to tak dobře?“ dožadoval se pozornosti muže první dvorní dámy.
„Je, můj princi,“ přikývne hofmistr. Zamračí se a tiše prohodí ke své paní. „Král by měl se více o něj starat, ne zajímat se o výboje a svou paní.“
„Já vím, ale není rozkošný?“
Muž něco zabručí. Jistěže je, avšak si ho pletou s dívkou, tak je krásný. Ani ostřihání vlasů na chlapce nepomohlo a někteří jen litují, jakou ta dívka musela přestat hroznou chorobu a princ? Ten zatím rozdává kolem sebe úsměvy. Milejší, hodnější a krásnější dítě nikdy neviděl. Ne, že by jich moc potkal, on sám po úraze je nemůže mít, tak aspoň tak.
„Amande, dávej pozor!“ Zvedne ho ze země.
„Nic mi není, strýčku. Kdy budu dospělý?“ dožaduje se a objímá hofmistra kolem krku.
„Až ti bude osmnáct.“
„To je dlouho.“
Hofmistr se zamračí. Má pravdu to je dlouho a královna jestli uvidí malého prince, začne ho nenávidět. Už se přišlo na to, že je pyšná na svou krásu a nesnáší vedle sebe jakoukoliv konkurencí. Obklopuje se pouze ošklivými dvorními dámami a služebnými taky. Jen co se stalo Mary. Měla tak krásné vlasy, že říkalo se, že jsou krásnější než královniny. Nyní má hlavu ovázanou šátkem a brečí, kudy chodí. Ne, královna není hodná jako ta první.
„Princi, stůjte!“vykřikne jednoho dne udýchaně. Nahání ho po celém hradu. „Máte návštěvu.“
Princ se mračí, ale i když se čertí, každému se zatají dech nad jeho půvabným vzhledem. Zapomínají kdo to je a okouzleně na něj zírají.
„Návštěva, říkal jsi to?“
„Ano. Princezna Adriana se svým bratrem Konradem ze sousedního království.“
„To je už třetí tenhle měsíc.“
„Ano, princi, jste už dospělý.“
„Ach jo, je mi šestnáct.“
„V šestnácti si už můžete vybrat svou nastávající.“
Princ jen otevře ústa. Oženit se? On? „Jako vážně?“
„Jistěže, proč myslíte, že sem jezdí princezny?“ odpoví se smíchem bývalá první dáma, která je taky hledala. „V pořádku?“
„Je tak krásný,“ zašeptá krejčí o hodinu později. „Na prince Amanda se to šije jedna radost.“
„Dobrá, můžete jít. Otočte se, princi, ano tak. Vypadá to dobře.“
Amand poslechne. První dáma, teď chůva, si povzdechne. Je opravdu překrásný. Na ni, která ho vychovávala od malička, už tolik nepůsobí, ale přesto je radost na něho hledět. K tomu má povahu po své matce a je chytrý, o to se postaral její muž. Pořád mu opakovala, že je jediným zákonným synem panovníka a nová královna nemá potomka. Rychle pochopil, že bude lepší mít dobrého krále než nějakého hloupého nebo dokonce tyrana.
„Tetičko, to bude probíhat jako předtím? Neměla by u toho být má macecha nebo aspoň otec?“
První dáma ztuhne. Právě tomu se snaží vyhnout. Hlavně setkání královny a prince. „Víte, váš otec má mnoho práce a královna taky. A takhle se naučíte přijímat státní návštěvy.“
„To není státní návštěva, to je utrpení. Zase na mě budou civět jak na nějakého exota. Nechci tam být.“
„Nebudete tam sám.“
Princ zvažuje. Moc dobře ví, že je musí přijmout a povečeřet s nimi, ovšem žena? Ani náhodou. Má na to čas. „Tak dobře, ale ženit se ještě nechci. Jsem mlád.“
První dáma se usměje. „Nebojte se. Vaši příští choť bude muset schválit váš otec.“
Princ posmutní. „Takže žádná láska?“
„To nikdy nevíte. S vaší matkou se váš otec neviděl a zamiloval se do ní na první pohled.“
„A má maminka?“ optá se dychtivě.
První dáma by ráda řekla, že ano, jenže… „Jistěže taky. Byli kouzelný pár. A já si vzala toho svého.“
„Strýčka. Tak půjdeme. Nechce se mi. O čem s nimi budu mluvit?“
„To zjistíte během večeře, princi.“ Všichni tři odcházejí do síně, kde už na ně čeká princezna se svým bratrem, který se strašně nudí, jenže nemohl pustit svou malou sestřičku jen tak. Jak se doslechla o krásném princi ze sousedního království, nedala pokoj, než jak si to ověřit. Teď v nejlepších šatech tu nervózně stepuje. On osobně se vsadí, že je to obyčejný chlápek.
„Jeho Veličenstvo princ Amand!“ ozve se ode dveří. Otočí se od vázy, kterou si z nudy prohlížel. Strne, přestane dýchat, v hlavě má jak vymeteno. Bože, oni měli pravdu. Nikdy neviděl krásnější osobu, než je před ním. Statná, souměrná, mrštná postava, černé vlasy po lopatky, pravidelný obličej a alabastrová pleť. Není to žena? Zamrká. Najednou má pocit, že neví, kdo před ním stojí. Vzdychání své sestry absolutně ignoruje.
„Jeho Veličenstvo princezna Adriana a Jeho veličenstvo princ Konrad z království Sedm zemí.“
„Vítejte, princezno Adriano, princi…“ Amand se zasekne pod černým upřeným pohledem. Málem, že nezapomene dýchat, ale vzpamatuje se. „…Konrade.“ Má co dělat, aby na něj necivěl. Ještě nikdy necítil o někoho takový zájem jako o něj. „Pro…“ škobrtne, „prosím pojďte ke stolu.“ Netouží tam jít a chce, aby všichni zmizeli. Rád by se bavil jen s ním nebo by mu stačilo jen u něj stát.
Konrad nechápavě naslouchá melodickému hlasu prince. Je to mužský hlas, ale hřeje ho, vzrušuje ho, jako žádný jiný, který kdy slyšel. Rozhodně teď lituje, že sem přijel se sestrou. Ti lidé, co říkali o princi, že je krásný, mýlili se, on je skvostný. Dokonalý.
„Prosím, řeknete mi něco o vaší zemi,“ požádá princ Amand princeznu. Nejraději by ji poslal pryč a seděl s princem Konradem o samotě, ale dobře si uvědomuje, že to jediné nemůže.
Chci se ho dotýkat, toužím po jeho rtech, po jeho těle. Konrad se zadívá na prostřený stůl. Ohromí ho to. Nikdy tak neuvažoval, i když jistě už dávno o sobě ví, že mu ženy nic neříkají. Naštěstí je čtvrtým synem, takže na něj nejsou kladené žádné nároky. Jen aby se choval slušně. Teď jeho tělo je napjaté, toužící si vzít co mu patří. Sevře ruce. Zbláznil se, ale vzhled, vůně, hlas prince je pro nějak jako hudba, která ho zaplavuje.
Amand má co dělat, aby se nedíval jen na Konrada. Je mu nezvykle, jako by něco chtěl po něm, ale co? Tak naslouchá princeznině jemnému hlasu a snaží se nevnímat jejího bratra. Jak mu večeře nedělají problémy, dneska je jak na trní a nejraději by odešel do svého pokoje, kde by mohl v klidu přemýšlet, co se s ním děje.
„Ještě nikdy jsem nebyl tak vyčerpaný,“ zamumlá po večeři. Jídlo si neužil, hovoru taky ne a ani se nemohl podívat na Konrada. „Do kdy tu budou?“
„Ještě den.“
„Mohli by se mnou posnídat?“navrhne. Chce ho ještě vidět.
První dáma se zatváří zmateně. To je poprvé, co tohle udělal. Většinou se hostů chce zbavit co nejdřív. „Ale jistě, princi. Vyřídím vzkaz.“
„Děkuju, jsem unavený.“ Nechce, aby v ložnici někdo byl, netouží ani po knize, kterou má rozečtenou. Chce zalézt do postele a uvažovat o tom, co se dnes stalo.
První dámu to zarazí. Co ví, tak princ býval málokdy unavený, většinou jen po náročném lovu nebo cvičení, co na něho její muž vymyslel. Není tím nijak nadšená, ale chápe, že princ musí ovládat zbraně stejně dobře jako pero. Tiše zavře dveře, pak strne… A co když se mu líbila princezna? Možná se do ní zamiloval? To by bylo skvěle, protože se zatím nijak o slabší pohlaví nezajímal. Bylo na čase, aby s tím začal.
Amand zaleze do postele. Úlevně si oddechne. Konečně je to za ním a může jít spát, nebýt ovšem černého pohledu, skvělé statné postavy ani hnědých vlasů se světlejšími pramínky ve vlasech a rty…? V tom okamžiku se zarazí. Dotkne se svých, aniž by uvažoval, že je to divné. Touží se jich dotýkat, líbat, tak jak to viděl, když byl malý a špehoval služtičky i dámy. Hrozně ho zajímalo, co se děje v noci. Utíkal chůvě, aby to zjistil. Byl docela znechucený, ale fascinovalo ho to, co spolu dělají a pak ho to přestalo bavit. Pořád to bylo stejné, jenže teď je to krapet jiné.
Přejede si tělo rukama. Olízne si rty. V hlavě se mu vyrojí představa, že to jsou Konradovy ruce, Konrádovy rty a vedle něj leží Konradovo tělo. Vybaví si jednu z těch situaci, které hltal jako malý. Najednou se mu tělo napne a rozletí na tisíc kousku. Udiveně zírá na strop. Tak kvůli tomuhle to všichni provozovali? Kvůli té úlevě? Rozesměje se, potom zvážní.
„…vaše choť…“ Jenže jeho nevzrušila krásná tvář princezny Adriany, ale jejího bratra. Sevře rty. Je to špatně? Nikdy se moc o to nezajímal, ale asi je to špatné. Všichni předpokládají, že si vezme princeznu, ale teď když leží v tichu noci, uvědomuje si, že ho ženy nikdy nepřitahovaly a spíš se díval, co dělají muži než ženy. Neřešil to, protože ho žádný nijak nevzrušoval, ale s Konradem je to jiné. Co má dělat?
Pomalu s myšlenkami na prince, na sebe, i to, že by rád s ním spal, usne, ale sny nejsou nijak klidné jako vždycky, ale naplněné sexem. Ráno se probudí a první myšlenka patří Konradovi, a jak s ním to dělá. Odhodí pokrývku a začne si jednou rukou hladit tělo, druhou penis. Vystříkne. Leží, zírá do stropu a oddechuje, v hlavě prázdno.
„Vaše… Nastydnete.“ Princ přes sebe rychle předhodí deku. „Vaše pozvání přijal jen princ Konrad, tak…“
„Přijímám!“ rychle řekne Amand. Vystřelí z postele do koupelny. Za chvilku už se obléká, všechny netrpělivě popohání. „Sluší mi to?“ nakroutí se před zrcadlem.
První dáma skoro zalapá po dechu. Jak mu to může neslušet? I kdyby měl hadry, tak by byl krásný. „Princi, jistě.“
„Dobrá.“ Spěšně vyjde z komnaty. Snaží se, aby na něm nebyla vidět nervozita. Nemůže se dočkat, až ho znovu uvidí.
Podobně je na tom i princ Konrad, který pozvání zatajil sestře. Teď netrpělivě čeká v ranním pokoji plném světla. Uvažuje, zda byl opravdu tak krásný nebo to jen vykreslily stíny od svíc. Zaslechne dveře, otočí se. Žádné svíčky, žádné stíny, je tak krásný, jak si ho zapamatoval. Ne, je ještě rozkošnější a sny o něm mu nedaly spát. Princ mu podá ruku, blažený, že se ho dotknul a krev se mu vrazila do tváří a na jemné alabastrové pleti se objevily červánky. Konrad se snaží nedat najevo ještě větší okouzlení.
„Posaďte se, princi Konrade.“
„Konrád, stačí,“ řekne vychutnávajíc si možnost být vedle něj bez otravné sestry a dalších lidi.
„V tom případě Amand. Vaše sestra mě včera upoutala vyprávěním o krásách vašeho království.“
„Je krásné, to je pravda.“ Ovšem ne tak jako Amand. Předčí všechno, co kde kdy viděl. Opět cítí, jak ho okouzluje. Když se podívá do velkých modrých očí lemovaných úžasnými černými řasy, pochopí, že se zamiloval. Amand se v jeho obdivu vyhřívá. Je rád, že se mu líbí.
„Je škoda, že tak brzy odjíždíme,“ řekne večer Konrad. Tak rád by zůstal a vyhříval se v kráse prince. Oproti němu si připadá jako stařec a skřet.
„Žijeme v míru, proč byste nemohli zajet například na lov?“ navrhne tiše Amand. Nijak netouží, aby s ním přijela i sestra.
„Lov? Proč ne, rád.“
Amand se dívá za kočárem a hlavně za jezdcem. Doufá, že pozvání přijde brzy.
Ten večer královna Ingrid opět jde ke známým dveřím. Dnes ráno pocítila neklid, kterého se ne a ne zbavit. Jako by jí někdo ohrožoval. Musí se ujistit. S tou myšlenkou vyrazila do komnaty, kam má jenom ona přístup. Zavře za sebou dveře. Komnata je čisťounká, jako by zde uklízela armáda služek. Postaví se před velké zamlžené zrcadlo ve zlatém rámu. Kolem něj splývá tenká látka a i ta se hýbá.
„Zrcadlo!“
„Má paní, dlouho jste mě nenavštívila. Čemu vděčím, že jsi mě poctila svou návštěvou?“
„Zmlkni. Zrcadlo, řekni, kdo je v zemi mé nejkrásnější.“
Mlha se v zrcadle ustálí a leskne se jako každé normální zrcadlo. „Ehm, no jak to říct, je jim mladý princ Amand.“ V zrcadle místo krásné tváře se objeví tvář zamilovaného prince Amanda. „On je nejkrásnější ve tvé zemi.“
„Co… Co… To je chlap?“
Zrcadlo se urazí. „A co má být? Jako chlap nemůže být hezčí? Jen se podívej na jeho pleť a hebký vlas a postava je přímo v rozpuku mládí, k nakousnutí a co se nám zamiloval je ještě krásnější. Prostě smiř se, nejsi na špici,“ řekne škodolibě.
„To… To… Žádný chlap nade mnou nevyhraje! Já jsem nejkrásnější! My jsme nejkrásnější.“
Zrcadlo se ušklíbne, ale nic neřekne. Královna se obrátí, až šat zavíří. Vyjde z komnaty. „Zavolejte mi prince Amanda! Hned!“ Dupne nožkou v pantoflíčku.
„Ano, má paní.“
Služebné se rozeběhnou k místnostem obývaných mladým princem. První dvorní dáma vtrhne do místnosti, kde princ sní.
„Princi Amande, královna vás chce vidět.“
Bývalá první dáma strne. Věděla, že to nadejde, ale… „Hned?“ ujišťuje se.
„Jistěže. Hned! Bude to.“
Princ je rozhněván, že ho vyrušili ze snění o Konradovi. Naštvaně vyrazí za první dámou, kdežto ta druhá poklekne a modlí se.
„Nejjasnější královno, je zde…“
„Vypadněte!“
Amand udělá úklonu a rozpačitě stojí.
Mělo pravdu, pomyslí si s mrazením Ingrid. Je krásný a jeho černý vlas je kouzelnější než její, pleť hebčí a postava mladá na rozdíl od její. Je krásný. Hezčí než je a je CHLAP! V žádném případě nad ní nesmí vyhrát žena, natož muž.
„Má královno, potřebujete něco?“
I hlas je líbezný, že by ho člověk mohl poslouchat týdny. „Zmiz.“ Udivený princ odejde. Vůbec nechápe, co mu chtěla. Stál před ní a ona ho provrtávala tím svým studeným zeleným pohledem. Neměl z ní dobrý pocit, ne jako z Konrada. Z toho ho taky mrazilo, ale příjemně.
Královna se posadí do velkého křesla. Do klína ji skočí bílý kocour, který se stočí a začne vrnět. „Zavolejte mi Lothara!“
„Toho lovce, má královno?“ Královna na ní upře svůj pohled stejně jako velký bílý kocour. „Hned ho přivedu.“ Vyrazí s velkou studenou kapkou na zádech. Už měla strach, že ji potká stejný osud jako její předchůdkyni. Vyvázla.
„Ať zmizí, nesnáším hloupé lidi, viď Ludo,“ obrátí se ke kocourovi.
„Ano, královno.“
Za dvacet minut před královnou klečí statný muž v zeleném mysliveckém obleku. „Má paní.“
Ta se líbezně usměje a podá mu ruku. „Lothare, jsi mi věrný?“
„Až za hrob, má paní,“ řekne omámeně. Je tak krásná a on se ji mohl dotknout. „Udělám vše, co po mně budete žádat.“
„I svůj život.“
„Je váš.“
„To zas nechci.“ Pohladí Luda a shodí ho z klína. „Mám velké trápení v srdci.“
„Má paní, kdo si vás dovolil urazit?! Potrestám ho.“
Ingrid přejde, že ji přerušil. „Princ Amand.“ Nakloní se nad něj a nechá působit svůdné rty a vůní těla. „Zabij ho a můžeš mít vše.“ Oči slibují tisíce požitků.
„Ano, má paní, splním to.“
Královna přiblíží rty k jeho. „Dostaneš vše, po čem tvá duše touží.“
„Vaše rty…“ řekne omámeně.
„Běž, až to splníš jsou tvé.“
„Ano, má královno, jediná,“ vydechne a vyjde ven. Byl u ní, dotýkal se jí, nasál její vůní. Její přání je pro něj rozkazem, který splní do puntíku. S hlavou v oblacích vyjde z královského paláce. Posadí se v hospodě a přemýšlí jak na to. Unést ho sám nezvládne, musí si najít nějaké pomahače. O princovi je známo, že vychází ven, to by nebyl problém. Stačí zjistit kdy.
„Nazdárek!“
Lothar zamžourá na příchozí a potom se usměje. „Nazdárek, měl bych pro tebe práci.“
„Jsem švorc, beru.“
„Dobrá, ale hodil by se ještě někdo.“
„Mám bráchu, vezmu jeho, bude to stačit?“
Lothar se zazubí. „Jasně. Deset zlatých po práci.“
Muž se na něj podezíravě podívá. „Pět teď, potom dalších pět.“ Taková částka naznačuje únos, žádný problém. Natáhne ruku. Lothar do ní bouchne, vezme džbánek piva a dopije. „Kdy to bude?“
„Ještě nevím, najdu tě na staré adrese?“
„Jasně. Hej, pivo!“ Lothar se pořádně napije, zítra získá informace, kde mladý princ bude a potom získá odměnu. Zachvěje se. Je tak krásná, sexy, je dokonala. Nejkrásnější žena na světě.
„To byla hračka!“ zasměje se drsným hlasem Manfred. „Teď naval prachy.“
Lothar podá váček. Manfred se do něj podívá, potom schová za kabátec. „Hezkej klučina, co s ním uděláš?“
„To už není tvá věc. Hyjé, herky!“ práskne bičem. Lehký vozík se rozjede.
„Brácho, co teď?“
Manfred potěžká prachy. „Hospoda, bráško!“ oba dva zamíří do nejbližší putyky. Lothar zatím zběsile ujíždí do lesa. Nehodlá ho zabíjet tady. A po jeho smrti… Ano, sladká odměna. Ještě víc popožene oba dva koně. Ti přidají na tempu, jen před branou z města zpomalí a potom se rozeběhnou stejným tempem.
„Pomoc!“ zakřičí Amand v pytli, který je ovinutý kolem jeho těla. Snaží se pohnout, ale je svázán důkladně. Nechápe, co se stalo. Šel po ulici, přemýšlel o Konradovi a najednou někdo mu přehodil pytel přes hlavu a byl někam nesen. Je to jeho chyba. Neměl vyklouznout z paláce bez ochranky, ale dřív takto taky vycházel a nic se nestalo. Musí být trpělivý.
Neví, jak dlouho jeli, ale vůz nakonec zastavil a on se ocitl na hřbetě koně. „Pusťte, mě!“ zařve.
Lothar nedopoví. Je to jenom kousek. Nakonec shodí pytel z koně, ale dává pozor, aby princ zůstal svázán. Rozřeže pytel na kusy, nůž zastrčí do pochvy u pasu.
Amand se nadechne čerstvého vzduchu a upře pohled na svého únosce. „Pusťte mě!“
„Ó to nejde.“
„Prosím, co chcete dělat?“ Dostane strach, když mu dojde, že jsou v hlubokém lese. „Nechte mě jít, můj otec vám dobře zaplatí.“
„Nezajímají mě peníze.“ Zírá do překrásné princovy tváře. Ošije se. Ty jeho oči…
„Tak proč? Prosím, prosím, pusťte mě.“ Snaží se oblomit lovcovo srdce. Lothar vytasí velký nůž a napřáhne ho k princi. Musí splnit královnin příkaz. „Prosím, nechte mě žít, prosím, prosím!“
Lothar zaváhá. Je tak krásný. Polkne.
„Prosím, nechte mě jít. Nic jsem vám neudělal, prosím.“ Má strach, že už nikdy zámek neuvidí, že neuvidí Konrada. Ještě nikdy se necítil tak bezmocně.
„Já…“
Amand vycítí, že ten muž váhá. „Prosím, udělám cokoliv, pusťte mě!“
„No, když…“ Lothar cítí, že jeho slib se láme. Je tak krásným, tak jemná pleť. Pocítí nával touhy. Mohl by si ho tu nechat, když se na to tak přijde. Je mu jedno, že je to muž. Skloní se a kromě rukou mu rozřeže oblečení. Konec volného provazu přiváže ke stolu. Potom mu uvolní nohy. Princ je vykopne. Nechápe, co to dělá, když ucítí na krku nůž.
„Ještě jeden pokus a zabiju tě.“
„Já, dobrá,“ souhlasí se sevřeným žaludkem.
„Výborně.“ Nůž nechá na stole a sám se svleče. Princ zavře oči. Nechce nic vidět, ale cítí jeho velké ruce na své pokožce. Zvracel by, ale bojí se, že ho zabije. Když mu zvedne nohy, vyjekne a potom zařve, jak do něj pronikne.
„Jen křič víc, princátko a zvykej si,“ funí mu do obličeje. Princ odvrátí hlavu, aby nemusel cítit jeho hnusnou tvář. „Ááá!“ zařve lovec a vystříkne se do těla. Potom z něj vystoupí. Stojí nad princovým tělem a mlsně si ho prohlíží.
„Budeš tu teď poslušně na mě čekat.“ Zasměje se. „Je to příjemná změna oproti holkám z města a ta jemňoučká kůžička. Uch, královna.“ Zamračí se. Co teď? Jistě bude chtít důkaz o tom, že ho zabil. Přetočí mu hlavu a Amand otevře oči. „Ne.“
„Sklapni!“ odřízne mu černé vlasy. Přiloží si je k tváři. Hebounké a voňavé. Takové miluje. Schová je do váčku. „Zítra přijdu.“ Princ neodpoví. Stydí se, že prosil a nechal se tak ponížit. „Hezky tu zůstaň. Pěkný, moc pěkný pohled.“ Princ odvrátí hlavu. Uslyší klapnutí dveří. Zvedne hlavu, únosce je pryč. Uleví se mu a začne brečet a k tomu ho dole všechno bolí. Nakonec jen vzlykne a rozhlédne se, ale kolem sebe nic nemá kromě židle a stolu. Zvedne se a opře se do stolu, ale ten je bytelný a provaz… Skloní se a začne ho zuby hryzat. Netouží tu déle zůstat a stát se hračkou v jeho rukou. Netuší, proč to udělal, ale je rád, že si to rozmyslel a nezabil ho. Na chvilku přestane, odplivne si a začne opět. Mysl se mu soustředí na překousání provazu.
„Volný!“ zašeptá. Vstane, podívá se po srubu, ale kromě jeho rozřezaného oděvu tu nic není. Musí utéct. Podruhé už by jeho pozornost nesnesl. Stáhne kožešinu z postele, do které se zabalí, nazuje boty, které jediné přežili lovcovu péči, a vyjde ven. Schoulí se, ale při představě jak tu tráví dny přivázány ke stolu, ho donutí udělat krok do lesa. Najednou se zastaví. Kam půjde? Zpátky na hrad? Jenže kde je? A pak nemluvil něco o královně? Ale proč by jeho macecha ho chtěla odstranit? Nedává to smysl, ale co když ho chce vidět mrtvého? Otec je pryč, ten ho neochrání, ani hofmistr se svou paní. Musí si najít jiné místo.
„Tak kam teď?“ najednou zamrká. Světýlko? Tady v hustém lese? Bez velkého rozmýšlení vyrazí za ním. Odhrnuje větve, je mu jedno, že větvičky ho šlehají po nohách a rukou a zanechávají šrámy. A světýlko před ním dál skotačí. Neuvědomí si, že nastala noc, půlnoc a pomalu se rozednívá. Stále jde a jde, aniž si uvědomí, že světýlko už dávno přestalo svítit. Odhrne větev a ztuhne. Před ním je prazvláštní dům. Nikdy nic takového neviděl. Hlavní vchod u budovy je velký a z jedné strany jsou tři domky nalepené na sobě, z druhé strany dva a z poslední strany taky dva. Polkne, ale potom k prazvláštnímu domu zamíří. Zaklepe, ale nikdo neodpovídá. Stiskne kliku a dveře povolí. Vstoupí dovnitř.
I vnitřek je divný. Dlouhý stůl se sedmi židlemi, velký krb, kde plápolá oheň. Na stěně polička s nádobím, u druhého zase visí sáčky a svazky bylinek. Voní to tu. Potom sklouzne na stůl. Ošatka. Zvedne ubrousek a uvidí chleb. Sedne si a zakousne se do něj. Po nedobrovolném půstu má hlad jak vlk a chleb mu připadá jako ten nejlepší koláček od jejich kuchařky.
I drobečky ze stolu sní. Pak si zívne. Snad nebude hostitelům vadit, když tu na chvilku zůstane. Rozhlédne se, ale nikde nevidí postel kromě lavice. Do těch domků nechce chodit. Lehne si na lavici a i když je nepohodlná, usne na ní.
Nastane večer a před domem se objeví sedm mužů. Udiveně se podívají po sobě a pak na otevřené dveře. Rychle se nahrnou dovnitř.
„Někdo tu byl!“ zahromuje největší z nich.
„Hm, a stále tu je.“ Ukáže do rohu. Všichni se tam nahrnou a zírají na kožešinu a vyčuhující nahou nohu. „Vstávej!“
Princ se probudí. Ustrašeně se před muži vtiskne skoro do lavice. Zírají na sebe. On na sedm statných chlapů, oni na krásného mladíka s šrámem na čele.
„Kdo jsi? Co tu děláš?“
„Pr… Amand,“ řekne. „A vy?“ optá se
„My?“
„Je celý vystrašený.“
„No jo, co tu děláš?“
„Počkat! Jedno po druhém.“ Otázky ustanou. „Mé jméno je Astrid, jsem tu nejstarší.“
„O jeden rok!“ vyprskne jiný.
„Ticho! Jsme hornicí, a kdo jsi ty?“
Amand si povzdechne. Má jim říct pravdu? „Byl jsem unesený a povedlo se mi utéct. Viděl jsem světýlko a dorazil jsem až sem. Omlouvám se, že jsem tu zůstal, ale měl jsem hlad a šel jsem dlouho.“
„No nevypadáš zrovna jako bys vystoupil z lázní. Co s tebou?“
„Počkej! Ty ho tu chceš nechat?“
„Jen přes noc, prosím.“
„Dobře, přes noc. Pojďme se najíst.“ Všichni se usadí na svých židlích. Dívají se na prince. Rychle pochopí, že pod tou kožešinou nic nemá. Amand sedí a nic nedělá. Neví, co by měl dělat.
„Bože, víte co, jdu mu najít nějaké oblečení, nemohu se na to dívat. Bertie, uvař zatím.“ Muž se zvedne a vyjde ven. Za chvilku se vrátí s oblečením. Podá ho Amanadovi. Ten vezme, nadšený…
„To je hrozný!“ vykřikne další. Všichni zírají na drobné šrámy, jsou snad všude. „Jak jsi přišel o oblečení?“
Amand se zardí.
„Víš co, ještě se neoblékej, namažeme to.“ Opět odejde z místnosti a za chvilku se vrátí s masti. Do mísy nabere vodu a omývá místa. „Cedrik, to je moje jméno.“
„Astrid, Bertie, Cedrik,“ vyjmenuje Amand.
„Přesně tak. Mé jméno je Derik, Ervin tenhle a tamten se jmenuje Florian, no a tenhle co se pořád kaboní, se jmenuje…“
„Helmut,“ dokončí zamračený muž. „Nemám rád cizince.“
„Omlouvám se, nechtěl jsem, ale byl jsem velmi unavený.“
Astrid sedí, hraje si se lžící. „Amand, znám jen jednoho Amanda.“
„No a?“
„Já jenom, že takhle se jmenuje náš princ.“
V Amandovi to hrkne. „Mě takhle pojmenovali právě po něm.“
„Aha, tak dobře. Bertie je to hotové?“
„Ještě pár minut, vydržte.“
Cedrik zasykne, když spatří krev na zadku. Je to jasné jako facka, ale má mu to ošetřit? Nechá to být. „Nechtěl by ses pak vykoupat?“
„Budu rád, moc děkuju, že mě tu necháte.“
„Jen tuhle noc,“ řekne zamračeně Helmut.“
„I za tu noc děkuju.“ Sedí na lavici, už v čistém oblečení. Do ruky dostane misku se lžící. S chutí jí. Zadívá se na své záchrance. Nebýt jejich domova a jich, bůh ví, kde by skončil. „Ještě jednou děkuju, umyju nádobí, když mi ukážete kde.“
„Cedriku ukaž mu to.“ Amand sebere misky, lžíce a nechá všechny o samotě.
„Lže, chlapeček.“
„To ano, vsadím se, že je princ. Podle rukou a všechno je to nějaký bohatý synek, když ne princ.“
„Někdo ho znásilnil,“ řekne Cedrik.
„Cože?!“ vybuchne Florian. „Já tomu parchantovi dám!“
„Klid, co uděláme?“
Všichni přemýšlí, nikdo nedutá, každý se dívá na toho druhého.
„Necháme si ho tu,“ řekne Helmut, čímž udiví všechny, protože právě od něj by to nečekali. „Ovšem něco za něco.“
Všichni zpozorní. „Jak to myslíš?“ optá se po chvilce Astrid.
„Jak? Jednoduše. Někdo by se nám tu šiknul. Udělat kolem domu, pouklízet, uvařit.“
Smích. „No nevím, nějak pochybují, že bude umět vařit. Je to rozmazlenec.“
„Naučí se, pokud tu zůstane, pokud ne, může jít.“
Cedrik přikývne. „Dobrá, ale na lavici věčně nemůže být.“
„Kdo říkal, že bude spát sám?“ Helmut zčervená. „Je moc hezký.“
„No trochu silné kafe na mě,“ řekne Bertie. „Vařit ho mohu naučit. Pokud není střevo, naučí se, ale spát s ním? Nevím a jak si to představuješ?“
Všechny oči se upřou na Helmuta. „Vy spát s ním nemusíte, ale každý den stráví noc u jednoho z nás. Jestli ho necháte spát v posteli na zemi nebo kde, je jenom vaše věc.“ Opře se. Všichni jsou zticha. „Mohl by ten prostě v domku uklidit, prostě by byla náš, ovšem snídaně a večeře by mohl vařit pro všechny, co vy na to?“
„Nemusí souhlasit,“ řekne Florian, nejmlčenlivější z nich. „Je to člověk, a jestli má Astrid pravdu, pak princ.“
„Dobrá, dneska mu to řekneme a zítra buď bude souhlasit, nebo ne. Víte, co jsme si řekli.“
„Má potíže, je to vidět. Někdo ho znásilnil, chceme být takoví?“
Astrid přemýšlí. „Helmut má pravdu. Víte, jací lidé jsou. Amande, posaď se.“ Amand se posadí. Podívá se do jednotlivých tváří. Dojde mu, že mluvili o něm. „Padl tu návrh.“ Znejistí, když vidí velké oči klidně na něm spočívající. Je moc hezký, Helmut má pravdu. „Kdysi dávno jsme přísahali, že sem nikdo kromě nás nepřijde, ale vidíme, že máš potíže.“
„Ano, mám, ale zítra odejdu.“
„Máš kam?“ zeptá se Bertie a vtiskne mu do ruky horký nápoj.
„Ne. Najdu něco. Do hradu, dokud tam není… No jo, prozradil jsem se, to je jedno. Otec stejně o mě nemá zájem, vlastně nikdo. Nebudu déle otravovat.“
„Ne, počkej. Padl tu návrh, že bys tu mohl zůstat. Naučil by ses vařit, uklízet, zatímco my bychom chodili do práce.“ Amand přikývne. „Jenže není tu pro tebe přístřešek,“ začne, ale cítí se blbě. „Musel bys bydlet každý den s jedním z nás,“ vysype ze sebe.
„Nerozumím.“
„Prostě bys byl k dispozici.“
Amand mlčí. Nikomu se nechce do vysvětlování. „Chcete, abych s vámi spal?“ optá se tiše Amand.
„Já nebudu chtít, ale nevím, jak ostatní,“ řekne Cedrik. Pokrčí rameny nad udivenými pohledy přátel. „No co, prostě nebudu.“
„Já…Mohl bych si to rozmyslet?“
„Jistě. Můžeš přespat tady.“ Zarazí ho, že nad tím Amand uvažuje. Přísahal by, že šmahem odmítne. „Půjdeme spát, ne?“ navrhne. Všichni se zvednou a šourají se ven.
„Neměli jsme to dělat.“
„Je mi to jedno, dobrou noc.“
Cedrik s Astridem se za ním dívají. „Byl bych rád, kdyby to nenavrhnul, ale je moc hezký. Vzbuzuje touhu.“
„To ano, uvidíme zítra. Byl bych raději, kdyby od nás odešel.“ Astrid poklepe svému nejlepšímu příteli na rameno a vydá se do svého domku.
Amand ještě dlouho sedí na lavici s hrnkem v ruce a přemýšlí nad celou situaci. To, že o něj otec nemá zájem, je pravda. Občas za ním zašel to, je pravda, ale mohl by to spočítat na jedné ruce, ale být jim k dispozici? Ukájet jejich choutky? Po tom netouží. Stačilo mu to jednou a následky cítí ještě teď. Zítra odejde. Možná by něco našel v sousedním království… Konrad. Mohl by ho vídat, ale je princem. On sice taky, ale momentálně se ho někdo pokouší zabít.
Když přemýšlí nad tím, kdo by to mohl, nenapadá ho nikdo jiný než královna, přestože důvod nezná. Nijak ji nepřekážel a co si povídala jeho chůva se svým manželem, politické ambice nemá, jen pořádání večírků, oslav a podobných ptákovin. Tak proč?
Nakonec usne přemýšlením ne nad tím, proč tu zůstat, ale nad tím, kdo se ho chtěl zbavit. Ani si neuvědomí, že dovnitř vejdou majitelé domů a dívají se na něj. Tiše vezmou jídlo a zavřou. Vzbudí se asi o hodinu později a usměje se. Neví proč, ale prostě má radost. Rozhlédne se kolem sebe. Chtělo by to tu krapet uklidit a tak se do toho pustí.
