Zrcadlo, kdo je…
2.
Zatím na hradě si královna libuje, že se zbavila konkurence. Aby se ujistila o své jedinečné kráse, zajde k zrcadlu. Spustí na něj ještě dřív, než se jeho plocha ustálí.
„Zrcadlo, pověz, kdo je v našem kraji nejkrásnější.“ Natáčí se a prohlíží se v zrcadle. Rukama obejme útlý pas.
„Má paní, ehm jako to říct, je to princ Aman…“
„Cože?!“ vykřikne, než stačí doříct to a to už hledí do tváře jejího nevlastního syna, který by měl být mrtvý. Ty jemné vlasy sama spálila. Má na čele šmouhu a něco nese, ale je krásný. Daleko krásnější než ona. „Má být mrtvý!“
„No ehm, není,“ přisvědčí jí zrcadlo.
„To není možné!“ mumlá si pro sebe a přechází dva kroky doleva, dva doprava. „Je chlap. Je chlap. Není možné. Já já… Pomůžeš mi.“
„No ehm, ale víš, že za to něco budu chtít!“
Královnin obličej se zkroutí. „To je fuk! Hlavně když chcípne!“ zaječí. „Já… Já jsem nejkrásnější, chápeš!“
„No jistě,“ přisvědčí ji. Co taky může dělat? Stejně ho neposlouchá.
„Chci jedovatý opasek. Přesně.“ Natáhne ruce, položí je na zrcadlo. To se zatetelí. Teď se opět nakrmí. Ze zrcadla se natáhnou neviditelné chapadla, ponoří se do královny a odkrojí ji kus duše. Královnina tvář v tu chvílí se svraští bolestí, ale vidí jen dokonalou pleť, velké oči… Musí zemřít.
„Zde je, co jsi požadovala. Dokonce tě k němu přenesu a nazpět.“ O své ovečky dárkyně se musí postarat, že?
„Perfektní.“ Sebere pásek, šaty promění na obyčejné a hlavu si zakryje kapucí. „Dělej!“ poručí se. Najednou zmizí.
„Ach ty ženy…“ ozve se smích. „I muži!“ smích zesílí, až se zrcadlo otřásá. Má už skoro celou královninu duši a až ji bude mít celou… Pousměje se a lesklá plocha se ztratí. Opět se tam převaluje šedivé mlžné cáry.
Královna se rozhlédne. Je tu přesně. Nahrbí se, zavzdychá. Sebere kus dřeva a jde k domku. Je jí jedno, kdo tam bydlí, před očima má jen jeden cíl. Amandovu smrt.
„Halo!“ zvolá. „Je tu někdo doma?“
Amand zvedne hlavu, potom vyjde. Udiveně si prohlíží starší ženu v kapuci. Ten hlas mu někoho připomíná, ale koho. „Já, co potřebujete?“
„Jen trochu vody, krásný mladíku a na chvilku se posadit na lavičku.“
„Jen se posaďte.“ Dojde pro vodu. Královna se napije a málem neskřípe zuby nad princovou krásou.
„Děkuji moc.“
„Není zač.“
„Počkej, za to že jsi tak laskavý, dám ti malý dárek. Vezmi si ho, mně je k ničemu.“ Podá mu krásný pásek. Amand si ho vezme. Popravdě se mu šikne, protože kalhoty, které mu dali, jsou v pse trochu větší.
„Moc děkuju.“ Hned si ho navleče. Královna ho škodolibě pozoruje. Najednou opasek ožije a začne stahovat. Amand vytřeští oči, chce ho sundat, když padne na zem. Královna shodí kapuci a směje se jak šílená. Točí se do kola. „Já jsem nejkrásnější! Jenom Já!“ v ten moment je přenesená zpět do hradu.
„Zrcadlo, kdo je v mé zemi nejkrásnější!“
„Ty má paní. Ty jsi na celé zemi nejkrásnější.“
„Tak to má být!“ vyjde z komnaty. „Uspořádáme ples!“
„V létě má paní?!“ vykřikne udiveně jedna z dvorních dam.
Královna se zastaví, otočí se k ní. „Přesně tak,“ řekne studeně. Dvorní dámu zamrazí.
„Hej hou, doma je večeře! Poslední várka a končíme!“
„Dneska jsme měli štěstí!“ zvolá Cedrik a otře si čelo. „Amand nám přinesl štěstí. Tolik jsme nevytěžili už hodně dlouho.“
„Hlavně aby připravil večeři,“ zvolá Bertie. „Jdeme!“ Schovají nářadí a vyrazí k domu. Derik jako první a on právě uvidí ležet před domem Amanda. Za chvilku nad ním stojí.
„Sakra, co mu je?“
„Vypadá jako mrtvý,“ ozve se Florian. „Tak mi ho pomozte odnést. Přece nebude tu jen tak ležet.“ Astrid ho vezme za nohy a nesou ho do velké místnosti. Položí ho na stůl. „Uklízel tu, když se to stalo.“ Ostatní se podívají. Je tu hezky čisto, dokonce nakrájená zelenina. Zamračí se. Vůbec se jim to nelíbí. Ještě ráno, když odcházeli, pokojně dýchal. Teď je tuhý jako mrtvola. Podívají se po sobě.
„Pohřbíme ho, ale přinesu lepší oblečení.“
„Dobrá,“ Cedrik. „Sundám mu ty věci.“ Najednou zpozorní. „Počkejte. Co říkáte tomuhle?“ ukáže na pásek. Všichni si ho prohlížejí. „Je někoho z vás?“
„Ne,“ ozve se postupně.
„Je strašně utažený. Pochybuju, že ho dokážu rozepnout. Nůž.“ Natáhne ruku. Bertie mu ochotně podá nuž. Cedrik začne opatrně řezat. Najednou opasek je v půli a Amand se nadechne. Posadí se. Nechápavě se zadívá na muže, potom, kde to je.
„Co dělám na stole?“
Cedrik opatrně sebere opasek a přivoní k němu. „Jedovatý. Tohle bylo kouzlo. Byl jsi mrtvý.“
„Cože?! Naposled si pamatuji tu ženu, co jsem ji dal trochu vody. Dala mi za laskavost tenhle opasek. Vzal jsem si ho, protože kalhoty mi byly trochu volné. Jedovatý?“
„Stáhnul tě tolik, že jsi nemohl dýchat, možná.“ Hodí ho do ohně. Plameny se zbarví do šeda a oheň zhasne.
„Čáry,“ zamumlá Helmut. „Mám hlad,“ řekne vzápětí.
„Jej, chtěl jsem něco udělat, ale…“ zrozpačití.
„Nech to být, něco ušplichtím. Kdo myslíš, že to mohl být?“ zeptá se Astrid. Unaveně se posadí za stůl. Netuší, co má dělat. Má ho tu nechat?
„Mám tušení, ale nechápu, proč by to dělala. Omlouvám se, chtěl jsem něco udělat, a místo toho vám působím potíže.“ Sedí jako hromádka neštěstí.
„A jak sis to rozmyslel? Naší nabídku?“ otočí se Helmut k Amandovi.
Zachránili mě, dokonce dvakrát. Mám odejít? Co kdyby ho našla opět? A je to vůbec královna? Lovec mohl lhát. Uhne očima. Každý den jeden. Jsou mu sympatičtí, ale zvládne to? Jenže nemá kam jít. Byli na něho hodní. Všichni napjatě očekávají jeho odpověď. Dokonce i Cedrik. „Zůstanu, pokud vám to nevadí.“
Astrid se jemně zamračí. Myslel si, že odejde. „Jsi si jistý? Je tu práce nad hlavu.“
„Ano. Ale vařit moc neumím.“
Cedrik k němu přijde, setře mu šmouhu z čela. „Bertie tě to naučí. Jdi za ním. Hoši, co si zajít ven?“ vyjde ven. Za ním ostatní kromě Bertieho, který nadšeně začne říkat, co dělá. Amand je krapet nervózní z toho, že jsou ostatní venku. Určitě budou mluvit o něm.
„Co tomu říkáte?“ zeptá se neutrálně Astrid, který se stal jejich vůdcem a byl i předtím, než se stali horníky.
„Nelíbí se mi to. Čáry a komu mohl šlápnout na kuří oko, že se ho chce zbavit?“
„Co myslíš, Astride?“ zeptá se Helmut.
„Měl bych ho vyhodit, ale na druhou stranu, se mi nechce. Hlasovat.“
„Bez Bertieho?“
Astrid se usměje. „Bertie souhlasí, jinak by ho nezačal učit. Jeho hlas bude mým.“ Podívá se na své přátele. „Takže?“
„A ty?“ zeptá se napnutě Cedrik.
Astrid se pousměje. „Záleží na tom? Musíte rozhodnout vy. Zvažte to dobře, protože jakmile ho přijmeme na stálo, potom se vším všude. S jeho přáteli i nepřáteli.“ Čeká. On se už rozhodl, že mu pomůže.
„Jsem pro,“ ozve se jako první Cedrik.
Postupně se ozvou všichni. Astrid se usměje. Nezklamali ho. Jeho vojáci, jeho jednotka drží při sobě. „Dobrá a co ubytování?“ Podívají se po sobě rozpačitě.
„Netoužím nijak znovu stavět,“ řekne Derik.
„Souhlasil s našimi podmínkami, ne?“ přidá se Helmut. „Každý den u jednoho, aspoň mi někdo uklidí.“
Všichni se začnou šíleně smát, protože největší bordelář je právě Helmut. Někteří raději k němu nechodí. Atmosféra se uvolní.
„Dobrá, každý den u jednoho z vás, jak si to sám se sebou vyřídí, bude jeho věc. A taky i na něm,“ dodá drsně. Podívá se každému do očí. Žádný z nich není svatoušek a za vojenskou kariéru se navyváděli dost. Vrátí se do místnosti. Rozzáří se. Jídlo krásně voní a on má hlad.
„Můžeš tu zůstat, Amande. Zítra je volno. Měli bychom mu udělat židli, aby neseděl na lavici.“ Rozhlédne se po svých druzích. Ti přikývnou. „S kým bys chtěl být první?!“
Amand najednou vypadá zaraženě.
„Můžeš u mě přespat, dle abecedy, co vy na to? Souhlasíš?“ zadívá se na Amanda.
„Dobře.“ Sevře pevněji lžící. Má strach. Jeho první zkušenost nebyla nic moc a najednou má tu sedm chlapů. Tohle… Nějak asi nemyslel, ale zachránili mu život. V tichosti dojedí, potom se začnou rozcházet. Amand ještě s Bertiem umyje nádobí, poskládá je a pak stojí uprostřed světnice.
„Tak pojď.“ Astrid vykročí k svému domku. „Původně jsme žili všichni pohromadě, ale nešlo to vydržet a tak jsme postavili tohle.“
„Je to zajímavé.“
„Díky, navrhl to Florian. Je mlčenlivý, ale z nás všech asi nejučenější. Tohle je můj domek.“ Otevře dveře. Amand vstoupí. „Všechny jsou stejné jen různě vybavené.“ Amand se rozhlíží po velké místnosti se solidní postelí. Přitahuje mu to zrak, nedokáže se do ní odtrhnout. Na rameno mu dopadne těžká ruka.
„Nemusíš, prostě až se budeš cítit a když ne, nic se neděje.“
„Helmut bude chtít, že?“
„Myslím, že ano. Je hezký.“
„Já vím, zvládnu to a děkuju za život.“
Astrid se usměje. „Není za co, ale vyděsil jsi nás. Měl bys zjistit, kdo tě chce zabít.“
Amand se posadí na židli k malému stolku. „Já si myslím, že je to královna Ingrid a vlastně, co děláte?“
„Tak královna? Nu což, i to je možné. Rýžujeme zlato. Nedaleko je zlatonosný potok a je tam dost zlata. Netušíme jen, jak dlouho to vydrží. Cedrik povídal, že za chvilku budeme muset kopat.“
„Zlato?“
„Jistě. Bývali jsme vojáci, pak jsme odešli. Skončila nám služba a nevěděli jsme co. Potřebuješ oblečení, ale v mém by ses utopil.“
Ťuk, Ťuk. Astrid otevře dveře. „Och, pojď dál.“
„Doufal jsem, že nespíš. Tady něco nesu. Měl jsem to, než jsem pod Bertieho kuchyní přibral. Mohlo by ti být, až na boty.“
„Budeme muset do města, Deriku.“
„Půjdu tam.“
„Budu rád, máš na to lepší oko a potřebujeme spoustu věci. Možná bys mohl vzít sebou i Cedrika, co ty na to? Pár věcí by neškodilo a mohli byste vzít i vůz s Čertem.“
„Dobrá. Tak se měj. Amande.“
„Ahoj,“ řekne rozpačitě. Astrid mu vrazí do ruky balík. Otevře jediné dveře kromě vstupních. „To je koupelna, každý máme svou. Moc jsme se hádali, a když je člověk unavený…“pokrčí rameny. Je rozpačitý, protože si odvykl s někým bydlet.
„Moc děkuju.“ Převleče se. Bude s ním chtít Astrid spát? Vejde do pokoje. Je příjemný, i když uklidit by se tu mohlo. Stojí a neví, jak dál.
„Jestli chceš, můžeš spát vedle mě, pokud ne, není moc míst, kde by se dalo. Za chvilku přijdu.“ Vyjde rychle ven. „Cedriku? Nemůžeš spát?“ Z nich všech je nejměkčí a války ho dost poznamenaly.
„Rád se dívám na hvězdy a dnešek mi připomněl, že ani zde se nám nevyhne zlo. Kdy to skončí?“
„Až král dostane rozum. Měl by sedět doma na zadku,“ řekne trpce Astrid. „Vyptej se ve městě na královnu.“
„Vyptám se. Tak dobrou noc.“ Zajde do svého domu a Astrid zajde do svého. Usměje se. Ten kluk je odvážný a napjatý. Převleče se a vleze pod peřinu. Amand k němu otočí hlavu. „Dobrou noc. Spí.“ Amand je překvapen, ale když se dál nic neděje, usne. Ráno se probudí sám. Vynadá si, že celou noc prospal, ale bylo mu dobře. Přemýšlí, do čeho se pustí nejdřív.
Úklid domku, úklid velké místnosti a potom uvaří něco dobrého. Prostě hospodyňka.
Královna se usmívá. Konečně je ona tou nejkrásnější v zemi a tak to zůstane. Zastaví se a dvorní dámy s ní. Jsou tak ošklivé, že její krása ještě víc vyniká. „Zůstaňte tu.“ Udělá pár kroků a vstoupí do komnaty se zrcadlem. Od otravy toho zmetka Amanda uplynulo týden, ale chce se opět ujistit, že ona je nejkrásnější.
„Zrcadlo, zrcadlo, pověz kdo je v zemi nejkrásnější? Samolibě se usmívá a nakrucuje. Ten štíhlý pas, pevná prsa… „Cože?!“ zařve, ztuhne a ohromeně zírá na Amanda, jak s koštětem v ruce metává pavučiny. „To… to… jako má být co?“
„Ehm, no, Amand…“
„To vidím, debilní zrcadlo! Nemusíš mi to říkat! Má být mrtvý!“
„No, ehm, není,“ hlesne zrcadlo.
„Není, není, nevadí, napodruhé to vyjde.“
„Cože?“ zeptá se nejistě zrcadlo. „Chceš, abych ti pomohlo podruhé?“
Královna se k němu otočí. „Jistěže a tentokrát to i tak zůstane. Hm, co by tak mohl… No ano, pásek na ruku. Malá nenápadná věc. Dej mi ji!“ natáhne k zrcadlu.“
„Plat…“
„Nežvaň, vím, co chceš a dám ti to. Ber a dej mi ten náramek.“ Zrcadlo natáhne chapadla, která se ovinou kolem královniny duše a kus ji pozřou. Královna se předkloní v bolesti, kterou cítí, ale opět se narovná. Na zemi leží košík s náramky.
„Jako bonus…“
„Dělej!“ Místo královny je tu žena v nejlepších letech. Vykročí k zrcadlu, které ji pošle na mýtinu. Královna vykročí k domku, v srdci zášť a nenávist. Málem, že se nerozběhne a nevrazí mu jednu, když ho vidí stát. Je krásný, krásnější než ona a to nesnese. K tomu chlap… Chlapi nemají být hezcí!
„Dobrý den, mládenče.“
„Dobrý den, kde jste se tu vzala?“ podiví se Amand.
„Byla jsem na trhu s náramky a sešla jsem z cesty, nemůžeš mi ukázat cestu?“
„Ach tudy!“ ukáže směr, kterým odjel Cedrik a Derik.
„Děkuju, doma mě už čekají, ale víš co, nechceš si koupit něco?“ Hádá, že na laskavost už se nedá nachytat. „Podívej se, mám tu ženské a mužské, to je teď velká móda.“
„Ale já nemám, peníze.“
„Aha a co za trochu jídla? Myslela jsem, že budu doma brzy, ale už začíná mi kručet v břiše.“ Bože ty rty, ty oči a pleť. Musí zemřít.
„To bych mohl.“ Je to pěkná ozdůbka, říká si a zajde dovnitř domu. Za chvilku už se vrací s chlebem a kusem sýra v bílém ubrousku. „Tady.“
„Vyber si, jaký chceš. Co tenhle nebo tenhle?“ Číhavě ho pozoruje.
„Tak tenhle.“ Okouzleně zírá na náramek.
„Dobrá volba, mládenče. Měla jsem jich pět a jen tenhle zbyl a já půjdu, abych domu dorazila za světla. Měj se tu mládenečku.“ Chcípni a shnij, pomyslí si zároveň. Rychle odejde. Z přítmí lesa pozoruje, jak si dává ho na ruku a padá na zem. Tiše se rozesměje, když je opět přenesená k zrcadlu.
„Tak…“
„Ty má paní, ty jsi nejkrásnější ze všech v této zemi.“
„Výborně a tak to zůstane.“
Zrcadlo se ponoří do svého ticha. Královna vyjde z místnosti. Strach z toho, že není nejhezčí, pominul a tak září jako slunce na nebi.
„Oh ne! Podívejte se!“ Erik se rozběhne k ležící postavě. „Ještě že je teplo, ale zase nedýchá.“ Rychle ho prohlédne, ale nevidí žádný cizí předmět. „To je divné, nemá na sobě nic, co jsme nekoupili.“
„Zase ta královna. Neviděl jsem ji, ale prý si zakládá na vlastní kráse a Amand jí musel být trnem v oku. Nějak ho musela otrávit, ale jak? Čím? Víte co, svlékneme ho, všechno a podívejte se do vlasů.“
„Tak nic,“ hlesne Derik.
„Počkat, co tohle? Jen se podívejte, jak se zařezává do kůže!“ zvolá Bertie. Chce už na to sáhnout, když mu Astrid strhne ruku.
„Opatrně, může být to jedovaté.“ Vytáhne nůž a pomalu přeřezává. Náramek nechce povolit, ale nakonec se rozpadne na vlákna. Amand se nadechne, posadí se.
„Já…“
„Co jsme ti říkali?“
Amand zahanbeně sklopí hlavu. „Omlouvám se, ale byla to žena z trhu, měla hezké náramky, byla to ona?“
„No, anděl to nebyl. Nesmíš se s nikým bavit, slyšíš?“
„Dobře, omlouvám se.“ Rychle se obleče. „Nestihl jsem uvařit!“ vykřikne zděšeně.
„Nevadí, Bertie, myslíš, že můžeš něco ukuchtit?“ Bertie přikývne, odvede Amanda do kuchyně. „Nechce se mi to líbit. Nechápu, jak zjistila, že je naživu a jak se zde objevila?“
„Čáry, jen si to vezmi, že podle lidí se královna nemění a to je už šestnáct let, co si ji král vzal za ženu. To není normální.“ Pokyvuje hlavou Cedrik, který se ve městě důkladně na královnu vyptal. „Musíme dát ještě větší pozor.“
„Dobrá, dáme,“ přikývnou postupně. Amand jim vrostl za tu krátkou dobu do srdce, jako nikdo jiný, a každý z nich si přísahal, že ho ochrání.
„Vyděsil mě, když jsem ho viděl ležet,“ přizná se Helmut, který pod jeho krásou roztál a dokonce začal víc dbát o domek. Nikdo se mu neposmíval a Amandovi by snesli hvězdy z nebe. „Je škoda, že nemůžeme zde zůstat.“
„Ta nová štola nám zabere hodně času a potřebujeme tam každou ruku. Snad už poslechne. Dneska bude u Bertieho.“ Nikdo se neptá, co dělá s ním, když jsou spolu sami. „Nejraději bych ho měl u sebe sedm dní v týdnu.“
„Já taky. Víte, bude z něj dobrý král, pokud ho dokážeme ochránit.“ Všichni se po sobě podívají, potom zamíří k domu, odkud se line příjemná vůně.
„Ještě jednou se omlouvám.“
„Hlavně se už s nikým nevybavuj.“
„Nebudu,“ slíbí slavnostně Amand a posadí se na svou vlastní židli, kterou udělal Erik. Přes počáteční rozpaky se tu už cítí jako doma. Zvykl si každý den být u někoho jiného a nakonec mu to ani nevadí a dneska mu opět zachránili život. Má je všechny moc rád. „Dobrou chuť. Zítra uvařím něco moc dobrého.“
„To jsem zvědavý,“ řekne Bertie a odlomí kus chleba. „To je z té kuchařky?“
„Ano, jen doufám, že to vyjde.“
„Jsme rádi, že tě tu máme,“ řekne Astrid. „A teď do jídla, zítra vyjdeme brzy.“ Namočí kus chleba do polévky. Houby, ty on rád. Sice Bertie musí je třídit, aby se neotrávili, ale je to příjemná změna a jak se zdá Amand na ně rád chodí.
Královna skoro tančí po paláci. Před očima má Amanda jak zhroucený leží na palouku před tím ohavným domem. Ona, je nejkrásnější, ne nějaký nicotný chlap. Ano a tak to zůstane, ale v ten moment v ní zahlodá červík. Co když je tu někdo jiný? Jistěže on je mrtvý, ale může v království vyrůstat nějaká jiná dívka. Rození děti nemůže zabránit, ovšem…
A opět jako tolikrát se postaví před zrcadlo. Moc dobře si uvědomuje, že nemůže je využívat tak často, jak by chtěla. Přece jen, až sní její duši, zemře, ale ještě jí má dost.
Chvilku se prohlíží v zrcadle, potom spustí. „Zrcadlo, řekni, kdo je nekrásnější v mé zemi!“ Plocha se ustálí a královna nevěřícně zírá na Amanda. Zrovna něco kuchtí a ke rtům, těm rozkošným plným rtům nese lžící. Je ji fuk, co to ochutnává.
„On… ON…“
„Ehm no, Ama…“
Ticho. Zrcadlo znejistí. Čekalo opět nějakou nadávku, když se ozve chladný hlas.
„Zrcadlo, to je jako co?“
„Ehm, no vždyť to ukazují. On je nejkrásnější ve tvé zemi.“
Královna konečně najde hlas. „Má být mrtvý, jak to, že není?“
„Jak já to mám vědět, jsem jen kouzelné zrcadlo. Zřejmě to nefungovalo.“
Královna sevře rám zrcadla. „CHCI, ABY BYL MRTVÝ!“ vybuchne. „NAVŽDY!“ zaječí. „Já jsem nejkrásnější! K tomu ještě chlap!“ Začne brečet.
„Já za to nemohu,“ brání se zrcadlo.
„Dobrá, co teď?“
„Další otrava?“ nadhodí zrcadlo.
„Jistě, zabít ho nedokážu, hm, ale jak?“
Zrcadlo a královna jsou chvilku ticho.
„Na nějakou věc se nenachytá. Musí to být něco lepšího. Mám to!“
„Ano?“ Zrcadlo je napjaté, co královna vymyslí.
„Jablko, otrávené, samozřejmě!“ Dupne nohou. „Dělej!“
„Jsi si jistá, královno? Tvá duše, moc z ní nezbývá. Stojí za to být nejkrásnější osobou?“ zeptá se.
Královna udělá krok vzad. Konec? Pak se vzchopí. Ona a zestárnout? „Zbláznilo ses, zrcadlo! Stáří a já? Dělej! Jsem nejkrásnější! Musím být nejkrásnější!“ Vztáhne ruce a sama se poprvé dotkne lesklé plochy. Překvapí ji, že není tak hladké, ale jako by pod rukou měla něco teplého, chvějícího.
„Jak si přeješ, královno.“ Chapadla ze zrcadla se natáhnou po kusu duši královny. Už tam skoro nic není, ale zřejmě je to jedno a tak odkrojí kus duše, spolkne je a na podlaze místnosti se objeví jablka. Jedno krásnější než druhé. I sama královna na ně dostane chuť. „Zde je tvé přání. Jako bonus…“
„Pošli mě tam!“ přikáže. Zrcadlo se skoro nasere, jelikož akorát jen pracuje a ještě žádná pochvala.
„Jak si přeješ.“ I tak je už konec. Ještě jedno přání být krásná a je konec. Odešle ji na mýtinu. Královna si to zamíří k domku. Zachmuří se, když vidí Amanda zmizet v domku. Tentokrát se přestrojila za dívku.
„Halo, je tu někdo?“ Jak může mít tak krásné vlasy, hebkou pleť a průzračné oči? Chce taky tak vypadat. „Halo?“ Nic. Nejspíš se rozhodl všechny pocestné ignorovat. V tom případě musí na to jinak, ale jak? Otočí se a odchází, když uvidí plaňku. Už nerodí, ale… V hlavě jí uzraje plán. Pohodí jablka do trávy a odchází. Je si jistá, že jí neuvidí.
Amand opatrně vyhlédne. Je pryč. Uleví se mu. Je rád, že dodržel slib, který dal. Dneska bude s Cedrikem, dá ohřát vodu a potom se spolu vykoupou. Je rád, že tu může být, i když mu trochu vadí, že je celé dny sám, i když mu slíbili, že od příštího týdne, někdo zůstane vždy s ním. Aspoň prý si takto odpočinou. Podle něj… Jablka? Přemýšlí, kde se tu vzala, ale jsou tak lákává… Mohl by to být nějaký trik? Opatrně ukousne… sladká, dobrá, výborná! Vezme dvě do náruče, když mu vyklouznou z ruky.
„No ano, jen ber, jen jez… Do toho, ty parchante! Já ti dám být… Teď!“ zašeptá a zatne nehty do kůry stromu.
Amand se chytí za krk, oči mu skoro vylezou z důlku, jak nemůže chytit dech. Klesne na zem. Ještě stačí zahlédnout dívku, jak se k němu blíží. Její oči planou nenávistí. Takže je konec, pomyslí si.
Královna se nad něj nakloní, přiloží ruku k srdci. „Mrtvý. Mrtvý! Konečně MRTVÝ!“ sebere rychle jablka, aby nic tu nezůstalo.
„Přenes mě!“ poručí. Ani stébélko trávy není ohnuto. Jako by tu nikdo nestál a jablka nebyla. „Tak, kdo je nejkrásnější v mé zemi?!“
Plocha zrcadla se ustálí a objeví se v celé kráse královna. „Vy má paní, vy jste ta nejkrásnější v této zemi,“ řekne pravdivě.
„Dobrá a tak to i zůstane, zrcadlo.“ Vyjde ven. Plocha zrcadla se ustálí.
„Amande!“ volá Astrid, který se vrátil trochu dřív. Měl zlé tušení a nedalo mu to spát a tak se domluvil s ostatními, že za ním zajde. Sice se mu smáli, že má na mysli jedno, ale něco se dělo. „Kde jen může být? Že by šel na houby? Ale v tom případě by nenechal otevřené dveře. Musí být někde v okolí. Co když… vyběhne ven, potom zamíří doprava a tam ho spatří ležet. Rychle se nad ním sehne. Stejný stav jako dřív. Svleče ho, důkladně prohlédne, ale nikde žádný cizí předmět. Posadí se, zírá na Amanda. Tak ho nedokázali ochránit.
„Astride!“
Astrid zvedne hlavu. Chce zavolat, že je tady, ale hlas se mu zadrhne. Nemůže nic.
„Astride? Ježíš, co se stalo?“
„Je mrtvý, chlapci. Tentokrát skutečně.“ Všichni se nevěřícně dívají na nahé tělo. „To ona, ona to udělala.“
„No jo, ale co teď? Takhle ho tu nemůžeme nechat,“ řekne Cedrik.
„Nějak se mi příčí ho pohřbít do chladné země,“ poznamená Florian.
„No jo, ale co chceš dělat?“ nechápe Erik.
Helmut se narovná. Pamatujete tu malou jeskyni nedaleko?“ všichni přisvědčí. „Já bych tam dal udělat zlatou rakev se skleněným poklopem.“
„Ty ses zbláznil!“
„Proč? Jen proto, že nechci klást kytky na zem, ale k rakvi a podívat se na něj?“
Bertie si odfrkne. „Jo a co rozklad? Promiň, ale chci si ho pamatovat…“
„Dost!“ vykřikne Cedrik. „Přeneste ho a aspoň oblečte. Může prochladno…“ Zmlkne. Všichni si uvědomí, že pro nikoho z nich nezemřel a Helmut má pravdu. Bezradně se zadívají na Astrida. Ten unaveně si přetře tvář.
„Chcete to tak? V tom případě dobrá.“ Pohladí ho po vlasech, potom ho vezme do náruče. Povzdechne si. Nebyl s nimi dlouho, ale zapsal se jim do srdce.
Ještě ten den připravili vytěžené zlato. Cedrik s Derikem oblékli Amanda do toho nejlepšího, co našli. Helmut udělal rakev. Dlouho zvažovali jak na to a nakonec se rozhodli, že udělají ji dřevěnou a pokryji zlatými pláty. Horší to bylo se sklem a tak se Bertie vypravil do města.
Druhý den započnou s přípravou a pomalu dělají pláty i rakev. Večer se vždy podívají na Amanda.
„Jako by spal,“ zabručí Bertie jednoho večera, kdy dokončil rakev.
„Ano, to jsou čáry. Dokonce voní.“ Místnosti se nese povzdech.
Astrid si uvědomí, že v jídle se rýpou. „Neměli bychom tomu podléhat. Když se to tak vezme, byl tu krátce a pak pomstít se královně nemáme jak.“
„No jo,“ ozývá se zabručení. Všichni začnou jíst. „Zítra začneme tu štolu.“ U stolu zmínka o dole všechny oživí. Začnou se bavit, co musí ještě udělat a kolik toho vytěží. Při vstoupení do svých domků opět to na všechny padne.
Nazítří ráno stojí u rakve a prohlíží si Amanda. Potom nasadí klobouky a vyrazí do práce. Smutně si uvědomí, že už tu nikdo Amanda nemusí hlídat.
„Muži, nemůžeme to tak nechat!“
„No a co mám dělat? Pokud to udělal ten, na koho myslíme, potom hnije někde v řece nebo pod zemi.“
„Ale co když se mu podařilo utéct? Je chytrý.“
Ozev se zaťukání a dovnitř vejde služebná. „Madam, je zde princ Konrad. Ptá se po princi,“ zeptá se nejistě. Podle oficiální verze je v klášteře, kde ho vyučují, ale ona tomu nevěří. Je už dlouho v princově domácnosti a řádné oděvy nezmizely. Kdo to kdy slyšel, aby princ cestoval bez doprovodu a své garderoby? Určitě se něco špatného stalo.
„Pusť ho.“ Skousne si ret.
„Madam, děkuji, že jste mě přijala.“
„Dobrý den,“ ukloní se mu. „Něco potřebujete?“
„Jak bych to řekl. Hodlám příští týden uspořádat lov a princ Amand slíbil svou účast, ale nepotvrdil jí. Jelikož mému otci záleží na dobrých vztazích našich zemí, přijel jsem se optat, zda je vše v pořádku. Princ Amand se mi nezdál, že by nedodržel slib.“
Hofmistr se podíval na svou ženu. O ničem takovém se princ nezmínil.
„Prý je v klášteře, ale měl jsem dojem, že výuka je už skončena.“
Chůva se rychle rozhodne. Možná by dokázal pomoci. „Máte pravdu, princ není v klášteře. Bohužel zmizel a netušíme kde.“
„To je hrozné! Jak se to mohlo stát a proč…“ Rychle pochopí, proč není ve městě smutek, proč se nic neděje. „Hledá ho vůbec někdo?“ optá se a dělá se mu zle při představě, že by se jeho miláčkovi něco stalo. „Co se vlastně stalo?“
„To právě nevíme,“ povzdechne si chůva. „Najednou zmizel. Jistě rád se vydával do města, ale vždy se vrátil a tělo se nenašlo,“ pokřižuje se. Nenápadně dojde ke stolku a vezme obrázek prince, který si nechala udělat. Vtiskne mu ho do ruky. „Král tu není a královna…“ nedokončí.
„Chápu, děkuju za zprávu. Otci vyřídím, že princ se nemůže na lov dostavit. Nashledanou,“ to už říká nahlas.
„Nashledanou.“ Unaveně se posadí.
Muž se na ní zadívá. Je v pořádku? „Myslím, že se na něj vykašle,“ řekne prudce. „Nedělej si marné naděje.“
Žena se na něj zle podívá a vypne hruď., „Aspoň někdo to ví a něco dělá. Já mu věřím!“ prohlásí a vstane. „Myslím, že dnes navštívím svou sestru. Možná se zdržím přes noc,“ řekne upjatě. Rázným krokem vyjde ze dveří. Hofmistr si povzdechne. Zase se naštvala a vlastně proč? Zamyslí se nad rébusem.
Konrad vyběhne z paláce. Takže ta sobecká královna? Ani se na něj nepodívala a jen se ujišťovala, že dobře vypadá. Ovšem, jak se zmínil o Amandovi, ztuhla a najednou se přestala usmívat. Až se mu udělalo z jejího ledového pohledu zle.
„Musím ho najít. Určitě je naživu! Nesmí zemřít!“ vyrazí jako vítr na statném běloušovi z hradu. Netuší, kam má jít, ale prohledá celé království. Hledá všude možně, ve městech a už chce to několikrát vzdát, ale pokaždé se podívá na obrázek a pustí se do pátrání znovu. Chce ho najít, podívat se mu do očí a zjistit, že je stejně krásný.
Určitě není mrtvý, pomyslí si, když odhrnuje větve stromů. Pochybuje, že by tu byl, ale někdo mu řekl, že tu žije sem horníků, kteří znají les lépe než, kdo jiný. Domek, zaraduje se a jaký zvláštní. Větší uprostřed a do stran je sedm menších. To je tady. Vjede na palouk zalitý sluncem. Přimhouří oči, pak si uvědomí jedno, doma nikdo není. Z komína se nekouří a ani není vidět žádný ruch. Kdyby tu žilo sedm horníků, tak by dali už o sobě vědět.
Uváže koně a jde se porozhlédnout. Překvapí ho, že velký dům není zavřen. Potom uvidí cestičky. Jedna je velká, starší, druhá je novější. Aniž ví proč, vykročí po té novější, ne tak široké. Otočí se. Dům je stále vidět. Potom se zadívá kupředu. Má jít dál nebo se vrátit? Nakonec vyrazí kupředu. Překvapeně stane před otvory ve skále. Některé jsou vysoko, ale dva jsou dole. Vykročí podle stop, skloní hlavu a vejde. Narovná se. Je překvapen loučemi, proto jde dál.
„Halo?!“ Zvolání se odrazí od stěn. Vykročí dál a najednou zůstane stát. Chvilku nechápe, na co se to dívá, ale potom mu to dojde. Amand v zlaté rakvi.
„Amande!“ Opět od stěn se odrazí jméno jeho miláčka. Vrhne se k rakvi, sundá víko. Dotkne se alabastrové pleti. Je teplá, to ho překvapí, nakloní se, ale nic neslyší. Je mrtvý?
Rozhodně tu zůstat nemůže. Nadzvedne ho, potom spustí a jen se dívá na krásnou tvář, dokonale tělo. Nemůže se vynadívat a opět ho přemůže chtíč. Tak rád by s ním ležel. Zvedne ho a opře o stěnu. Nakloní a políbí rty. Jsou tak svěží, jemné, dokonale a stvořené k líbání. Neuvažuje nad tím a začne ho svlékat. Chce vidět víc a tak se dotkne teplé pokožky, bradavek. Aniž si uvědomí, co vlastně dělá, svlékne se, plášť rozprostře na zem.
Veškerá touha, všechny představy a sny se najednou mu promítnou a vtělí do toho okamžiku. Vůbec o ničem neuvažuje, jen touží být v dokonalém těle a ponořit se do něho. Zapomenout a vychutnat to, že mu patří. Pomalu do něho pronikne a začne se pohybovat. Omámeně se dívá do překrásné tváře. Zrychluje tempo, mozek mu vypovídá službu a nad vším převládne chtíč a touha.
V ten samý moment se z lesa vynoří horníci. Podívají se po sobě. Kůň? Návštěva? „Halo!“ zvolá Astrid, ale nikdo mu neodpoví.
„Prohledejte to tu!“ Všichni se rozeběhnou nejdřív k svým domkům, ale tam nikdo není. Ani stáje, ani hlavní místnost.
„To jsem blázen! Kde jen může být? Kůň se sám nemůže přivázat.“
Bezradně stojí u nádherného bělouše. „Jeskyně!“ vyhrkne Erik. „Tam jsme nebyli!“ otočí se a rozeběhne se vyšlapanou cestičkou k jeskyni, kam uschovali rakev s Amandem. Ostatní za ním. Bertie doběhne jako první, sehne hlavu a vrazí dovnitř.
„Už, už!“ zařve Konrad a mohutně přirazí do Amanda, až ho posune. Kousek jablka se uvolní a posune se. Amand se chytí za krk, ale to Konrad si neuvědomí, ani Bertie, který skočí na vetřelce a pořádně ho praští.
Jeskyní se ozve řev, vystřízlivěni a neskutečný řev, kde převládá jedno.
„PROVAZ! ZHANOBENÍ!“ Nikdo si nevšimne, že Amand zápolí s dechem a snaží se zpod hromady vyváznout. Nakonec se mu to podaří a bezmocně snaží se kousek jablka vykašlat. Najednou dostane herdu do zad, až jablko vypadne a on se natáhne na zem.
„Sakra!“ zaskřehotá, ale nikdo ho neslyší. Opatrně se přetočí. Konrad? Co ten tu dělá? A polonahý! Vychutnává si obrázek nahého klína, pak si uvědomí, co se stalo. Zrudne. „Ticho!“ zařve. Nic. Nakonec odvážně dotkne Astrida, ten se otočí a ubalí jednu, aniž ví komu, pak vytřeští oči. Amand s rukou na tváří skučí a poskakuje. Nejdřív málem, že se tu neudusí a teď tohle.
„A…A…Amande?“ Obejme ho tak, že se Amand začne bát, že se opět vypustí duši tentokrát objetím.
„Do…Dobrý,“ snaží se vymanit z jeho náruče. To už si všimli ostatní, že Amand je naživu. Nikdo si nevšímá Konrada s oprátkou kolem krku. Ten v napůl bezvědomí leží na zemi. Amand obejme každého z nich.
„Teď ho pověsíme!“
„Ne, to je Konrad,“ řekne Amand.
„Ty ho znáš?“ podiví se Bertie.
„Ano, je to princ ze sousední země. Byl u mě na návštěvě. Co se stalo?“
Astrid se zachmuří. „Byl jsi mrtvý, mysleli jsme si to, že jo kluci.“ Všichni přikývnou. „Tak jsme se rozhodli, že tě uložíme tady. Vypadal jsi jako živý a no dnes jsme přišli z práce a našli jsme ho,“ kopne do ležícího těla dřív, než mu v tom Amand zabrání, „jak tě to no…,“ zakoktá se.
Amand zrudne, ale rozhodne říct, co se stalo. „Tohle mi vypadlo z hrdla, když no…“ neví, jak dál.
„Opět čáry,“ zabručí Helmut s pohledem na Konrada. „Já bych ho pověsil. Obcovat s mrtvým…“
„Ne!“ vykřikne Amand.
Astrid se zasměje, protože mu dojde, proč Amandovi nevadí, že je nahý a co mu provedl. Něco takového se hned tak neodpustí. „Ty ho miluješ, co?“
Amand se široce usměje. Horlivě přikyvuje. „Ano, už od začátku. Prosím.“
„Tak co teď, kluci?“
„No co by? Zabít ho nemůžeme, když se ti líbíš a přimlouváš se za něj, i tak jsi sem nepatřil. Odjedeš s ním, že?“
Amand se začervená. „Rád bych.“ Ze země se ozve zasténání. Amand Konradovi stáhne oprátku a políbí na rty. Drží ho v objetí.
„Vypadají hezky, co?“řekne Florian se širokým úsměvem.
„To tedy jo, ehm my počkáme v domku,“ navrhne Astrid Bertieho s Cedrikem tahá za rukávy halen. Vyjdou ven. „Tak nám nakonec uteče, co?“
„No jo, ale byly to hezké dny, ale tedy dělat to s…“
„Neříkej, že tě to nenapadlo, když jsi tu čuměl dlouhé hodiny. Vypadal jako by spal,“ řekne zamyšleně Astrid. „Jo čáry… Ty nejsou nic pro nás.“ Sejdou dolů k domkům.
„Konrade?“
Konrad pomalu otevře oči. Ten sladký hlas, ta vůně, je možné, že je naživu nebo je v nebi? „Amande?“
Plesk! Konrad vytřeští oči. „Za co?“
„Za to, že sis nedovolil.“ Potom ho políbí. „A tohle za záchranu.“
Konradovi rozkvete na rtech úsměv. „Miluji tě.“
„Já tebe taky,“ pošeptá mu Amand do ucha. „A příště rád bych si to užil při plném vědomí,“ řekne už naplno a na sněhobílých tvářích rozkvete ruměnec.
„To já taky, nevím, co mě to popadlo. Podívej se, celou dobu jsem tě měl u sebe.“ Zasténá bolestí, protože se k němu nechovali nijak jemně a vytáhne obrázek.
„To je chůvy. Ona tě sem poslala?“ Aspoň někdo měl o něj starost.
„Popravdě ne, jen mi řekla, že ses ztratil a vrazila mi obrázek do ruky. Moc se o tebe bála. Královna nic neřekla, řekl bych, že tě nenávidí, ale proč? Och bože, je mi zle, myslím, že se na nic moc nevzmůžu.“
„Taky to nevím. Opři se o mě.“ Konrad se opře. I když ho všechno bolí, nemůže se nabažit pohledu na polonahé Amandovo tělo. Vyjdou z jeskyně.
„Rozhodně už nedovolím, aby se ti něco stalo. Pojedeš do mého království,“ řekne rázně. „Tam budeš v bezpečí.“
„Nemohu, jsem příštím králem své země,“ odmítne.
„Au, au… Tak dobře, půjdu za tebou, když mi to dovolíš.“
Amand se pousměje a ještě víc tím zkrásní.
„No kruci, je ještě krásnější než k nám přišel,“ pošeptá překvapený Derik a povzdechne si.
„To je láskou, Deriku. Láskou každý zkrásní,“ řekne zasněně Astrid při pohledu ty dva. Má jasné představy, jak to dnes skončí, bude spát na lavici v hlavní místnosti. Ti dva si to musí užít a ne v nějaké jeskyni s rakví.
„Máš recht,“ řekne Helmut a ostatní přikyvují.
„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je v mé zemi nejkrásnější?“ optá se královna zrcadla. Usmívá se, je v dobré náladě.
„No ehm…“
„Zrcadlo?!“ řekne výhrůžně královna. Jen třikrát ta slova slyšela a nic dobrého to nepřineslo. „Ukaž tu dívku! Hned!“
Zrcadlo se v duchu ušklíbne a ukáže nahého Amanda.
Královna na to civí, civí… „A…“
„Amand, tvůj nevlastní syn, má paní. On je nejkrásnější na světě!“
„To není možné!“ zařve, rozpřáhne se a rukou praští do zrcadla. Je jí jedno, že krvácí a kolem ní sviští úlomky kouzelného zrcadla.
„Chyba má paní, teď jsi má! A já…“ Ze zrcadla se vytvoří hustá mlha, která královnu obalí. Tenké chapadlo se natáhne po posledním kousku duše. Královna zařve a ztratí se. Hrad se otřese a komnata se otevře. Dvorní dámy nahlédnou dovnitř, ale v prázdné místnosti jsou jen úlomky zrcadel. Nechápavě se po sobě podívají.
Královna zatím s malým zrcadlem je přenesená na louku. Stojí, dívá se do zrcadla a spokojeně se usmívá. Nedaleko se narovná žena v bílém hábitu s plachetkou na hlavě. Povzdechne si a jde ke královně.
„Paní, kdo jste?“
„Já?“ zeptá se, aniž se podívá, kdo ji osloví. „Já jsem nejkrásnější na světě. Nejsem hezká?“
Beatrice ji vezme za ruku. „Pojďte se mnou, tady nemůžete být.“
„Och ano, jsem krásná, nejkrásnější. Nikdo nemá takovou pleť, takové oči a štíhlý pas. Je tam zrcadlo?“
„Ano je, velké.“
„To je dobře. Krásná, krásná,“ prozpěvuje si. ¨
Beatrice ji vede k velké budově. Projdou malou brankou. „Sestro Marie, řekněte představené, že tu máme další nešťastnicí.“
„Jistě. Chudinky malé,“ polituje je Marie. Pomalu jde k abatyši.
„Musíme tě zatím ubytovat v křídle mužů. Těch je tu méně,“ vysvětluje královně Betarice. „Já jsem Beatrice, ale vy si to stejně nezapamatujete. Tudy.“ Vejdou na chodbu s mnoha dveřmi, z kterých je slyšet.
„Zrcadlo, zrcadlo…“
„Já, jsem…“
„Kdo je…“
„V mé zemí…“
„JÁ! JÁ! JÁ! Jenom já jsem nejkrásnější!“
„Má královno.“
„Vítej na mém hradu, a co to máš s sebou?“
„To? Jen zrcadlo,“ překrásný muž se usměje na ženu. „Toho si nevšímej, můžeš se dívat do mých očí. Ty budou zrcadla tvé krásy.“
„Och ty jsi krásnější.“
„Jistěže jsem nejkrásnější…“ odpoví vysoký světlovlasý muž.
Konec
