Shounen - ai povídky

Střípky

PONDĚLÍ

     Budík začne usilovně pípat, jako by chtěl překřičet štěbetající ptáky za oknem. Jindy by ho Jirka nejraději rozmlátil na kusy, ale tentokrát je to jiné. Na dnešní ráno se totiž moc těší.

     Vyskočí z postele a protáhne se. Jen v trenýrkách a v slabém, značně již sepraném, tričku zamíří do koupelny, kde si opláchne obličej a vykoná ranní hygienu.

     Znovu se ocitne ve svém pokoji. Převlékne se a přitom pohlédne na sbalenou krosnu. Na tváři se mu objeví nepatrný úsměv. Nejraději by začal jásat, ale nechce vzbudit Ivetu. Úsměv se mu pozvolna vytratí. 

     Potichu seběhne schody a zamíří do kuchyně. Chce se ještě pořádně najíst, než odejde. Ve dveřích se však zarazí.

     „Dědo, to jsi nemusel. Já bych si snídani udělal sám. Doktor ti přece říkal, že si máš pořádně odpočinout a ty mi místo toho chystáš snídani!“

     „Jedna snídaně mě přece nezabije, mladej. Udělal jsem zálesácké. Vím, jak ho máš rád. Tak co, jsi sbalenej?“

     „Už od soboty! Strašně moc se na to těším.“

     Oba vědí své. Nepatrně přikývnou, posadí se za stůl a pustí se do snídaně.

     Jirka si vzpomene, kdy poprvé jedl tohle jídlo. Jako by to bylo včera, při tom tomu je něco přes deset let. Některé vzpomínky se prostě natrvalo uhnízdí v mysli. Bohudík i bohužel.

     Probudí ho hřejivé paprsky vycházejícího slunce. Se zívnutím vyskočí z rozkládajícího gauče a rozběhne se do starší koupelny. Když si vyčistí zuby a opláchne si tvář, zamíří do větší kuchyně, která je rovnou i jídelnou.

     U stolu sedí babička s dědou a o něčem mluví. „Ahoj babi, ahoj dědo! Jak jste se vyspali? Já úplně skvěle. Copak je na snídani?“

     „Babička ti udělala snídani, kterou jí jen správní chlapi!“ 

     „Jee a co to je?“

     „Zálesácké.“ pronese trochu pyšně postarší muž. Při tom se letmo podívá na svojí ženu, která se usmívá.

     „To chci, to chci.“ vykřikuje nadšeně kluk a rozesměje ještě víc prarodiče.    

     „Musíš chvilku počkat, než ti to ohřeju.“ Zklidní ho trochu babička. O chvíli později mu naservíruje jídlo s dvěma krajíci chleba.

     Jirka trochu vykulí oči. Tázavě pohlédne na dědu ujišťujíc se, že dostal správné jídlo. Ten ho však pobídne: „No na co čekáš? Jez.“

     Kluk znovu pohlédne do svého talíře. Vždyť je to uvařená cibule v nějaké červené omáčce se špekem a k tomu ještě chleba. Ale když to jí jen chlapi, tak on to sní taky!

     S trochou nedůvěry si nabere jídlo na lžíci a sní ho. Docela mu i chutná, a tak během několika minut je talíř zcela prázdný.

     Na mladíkově tváři se objeví úsměv. Toho si povšiml starý muž.

     „Proč se usmíváš?“

     „Jen jsem si vzpomněl, jak mi babička poprvé udělala zálesácké. Jak jsem se na to podezřívavě díval.“

     Oba se při té myšlence usmějí. Pak se ale jejich úsměv pozvolna vytrácí, protože jsou tu i jiné vzpomínky. Bolestnější. Chmurnější.

     Po snídani se s ním starý muž rozloučí a jde poklidit. Jirka osamotní. Začnou se mu vynořovat různé vzpomínky, co všechno tady zažil. Jak nespočetkrát se tu natřískal neuvěřitelnými dobrotami. Jeho babička totiž byla výborná kuchařka. Nejvíc mu však od ní chutnalo…

     Do kuchyně vstoupí dívka. Myšlenky se mu okamžitě rozutečou jako myši, když spatří obávaného kocoura.

     „A…ahoj.“ hlesne. Iveta jen cosi zadrmolí. Nastane znovu ticho, které je však jiné, než to před chvílí. Je ubíjející, stejně jako její tichá nenávist.

     Jirka to vydrží minutu, pak z místnosti doslova vystřelí. Jak on je rád, že na týden odtud vypadne.

     Pohlédne na hodinky. Je něco před sedmou hodinou ráno. Má ještě dobrou půlhodinu čas a pak už konečně vyrazí. Zběžně zkontroluje, jestli si vše potřebné sbalil. Nic nechybí. S velkou nadějí pohlédne opět na hodiny. Dvacet pět minut, než by měl vyrazit.

     „To se tak vleče!“ procení mezi zuby. Uvažuje, jak má zbývající čas využít. Všechno má nachystáno, stačí jen vyrazit. Jenže nechce se mu na nádraží čekat. Svalí se tedy na postel.

     Zavře oči a nechá myšlenky volně plynout. Ať má jakoukoli náladu, vždycky se ale nakonec dostane k tomu dni a k události, která se stala.

     Pohlédne na budík, který ukazuje pět minut do půl osmé. Rychle vyskočí z postele, popadne krosnu a peláší se přezout.

     V chodbě potkává dědu. „Tak si to pořádně užij, Jirko. A poslouchej učitele a děvčata nech chvilku odpočinout!“

     Mladík mu všechno odkývá. Rychlostí blesku se přezuje, ve dveřích se ještě jednou s ním rozloučí, a pak odejde. Neuvěřitelně se těší. Proč by taky ne, vždyť cykloturisťák na střední je jen jeden.

     Vlak se konečně dovleče do Mohelnice. Nepatrný zlomek jeho a vedlejší třídy postupně začne vycházet z útrob vozu. Jako poslední se objeví třídní učitelka třídy 3. B Iva Hýblová.

     Už si ani nevzpomíná, koho napadlo, aby se cykloturisťák konal zrovna v kempu v Mohelnici. Ono to zní docela divně, když si vezmeme fakt, že školu mají v Zábřehu, který je vzdálený od Mohelnice asi patnáct kilometrů.

     Logiku to začne dávat, jakmile si uvědomíte, že většina studentů není místních. Buď jsou z okolí Jeseníka, nebo Olomouce a dál.

     „Tak Jirko, protože jsi jediný místní, pasuji tě do role domorodce a nejkratší cestou nás doveď na náměstí.“

     Mladík se nepatrně usměje, ale v duchu si představuje, jak úspěšně škrtí svojí učitelku SPHV. Tuší totiž, že toto pojmenování mu vydrží docela dlouho.

     Svojí touhu však ovládne a ujme se vedení menšího hloučku štěbetajících dam, jak je často nazývá. Pozvolným krokem prochází celou Mohelnicí.

     Většinu času se baví s Evou Klíčkovou. Tu a tam se však do jejich rozhovoru přimíchá učitelka s neuvěřitelně blbými dotazy. Častokrát Jirka tápe, jestli jí vůbec odpovídá popravdě. Dřív tu totiž žila, a aby toho nebylo málo, jejího bratra měl několik let jako tělocvikáře na základce. Svět je malý, alespoň v některých jeho koutech.

     Asi po čtyřiceti minutách dojdou na menší náměstíčko, které tvoří srdce Mohelnice. Dříve bylo obehnáno hradbami, které se však zachovaly jen na několika místech. Především to je kamenná brána, která se nachází v bezprostřední blízkosti slepé uličky Svahy.

     Cyklisté tu však ještě nebyli, a tak jim učitelka dala rozchod. Popravdě, ono se tady toho moc dělat nedá. Většina se nahrne do nedaleké cukrárny, kde si koupí kopečkovou zmrzlinu. Moc dobrá není, ale již je docela teplo, takže přijde vhod.

     O patnáct minut později začnou přijíždět první cyklisté. Trvá to pět minut, než všichni dorazí. Celá 3. A a 3. B, tedy ti, co se tohohle zúčastní, se hemží na náměstí.

     Postupně se setkává se všemi, se kterými se dá mluvit, dle jeho názoru. Lenka Váhavá, Jana Malířová, Lucka Skalská i Eva Juráková. Paradoxně ti, s kterými tráví nejvíce času, tu však nejsou. To ho asi nejvíce mrzí, ale je skálopevně rozhodnut si to i přesto užít.

     Celý houf dostane půl hodiny rozchod, při kterém se čtyři učitelé domlouvají co a jak dál. Jirka si sedne na jednu z mála volných laveček a se zájmem je pozoruje. Je to totiž docela pestrá směsice.

     Vedoucí je Jarmila Kolářová, která učí biologii a tělocvik. Na TV bohužel nafasovali hyperaktivku Stehlu, ale v biologii dokáže naučit. Druhý je učitel informatiky Miloš Janačík. Shodou okolností i on bydlí v Mohelnici a do Zábřehu jezdí za každého počasí na kole. I s ním bude zábava, protože každého nazývá Mařena. Třetím mušketýrem je jejich milovaný třídní učitel Jiří Koutný. Zeměpis, fyzika a matematika. Docela vražedná kombinace, co říkáte? V prvním předmětu Jirka exceluje, ale ve zbylých již značně pokulhává. Poslední zúčastněná je již zmiňovaná Iva Hýblová.

     Jirka se nepatrně pousměje. Je to dost dobrá parta, bleskne mu hlavou. Měli velké štěstí, že se sešli právě tito učitelé. Pokud budou sekat latinu, tak jim nejspíš povolí i tu oslavu a to by bylo naprosto úžasné.

     Kolem kantorů se začne utvářet čím dál větší shluk studentek. Zvedne se z lavečky a pomalu zamíří k němu. Při tom ho na kole míjí Radek Plašil. Navzájem se pozdraví. Je to spolužák z vedlejší třídy. Celkem jsou ve třetím ročníku čtyři kluci rozděleni rovnoměrně po dvou. Dva kluci na devětadvacet holek. Někteří by jim mohli závidět, ale věřte, ono není co závidět.

     Po desáté hodině dopolední vtrhne třetí roční SoŠ SP Zábřeh do areálu kempu. Jako ječící povodeň se rozlévá všude možně a kritizuje vše, co se jí připlete do cesty.

     A to jste ještě neviděli sprchy a samotné chatky, pomyslí si pobaveně Jirka. O několik minut později se dostaví adekvátní odezva.

     Jedna siréna cvrliká ódu o tom, jak jsou chatky malé, další se k ní přidává a rozvíjí téma nad ne zrovna vábným vzduchem uvnitř. Třetí zase vřeští, že jsou neuvěřitelně špinavé. Prostě, z každé chatky se něco ozývá, jen to nejsou něžné hlásky z úst křehkého pohlaví.

     Jirka se opírá o svou chatku a směje se na plné kolo. Většinou je koexistence s tolika holkami téměř nemožná, ale čas od času se pořádně pobaví na jejich účet. Jejich starosti by opravdu chtěl mít.

     Náhle se ozve hlásek nejjasnější: „Tak tam mě nikdo nedostane!“ rozezní se po celém kempu. Ptáci zděšeně opouští bezprostřední okolí a místní pes, jakási pouliční směska, zalézá do nejbližšího křoví, kde vyčkává.

     Gody, již přezdívka napovídá, že se nejedná o žádného střízlíka, ale o prostorově výraznější ženu, vyběhne několik metrů před chatku, s tvářemi rudší než rak. Neustále dokola opakuje větu, že ji tam už nikdo nedostane. Při tom divoce máchá rukama, div že málem neurazí hlavu třídnímu, který se šel podívat, co se to děje. Podivná náhoda, že Gody a další tři členky áčkovské “elity“ jsou ubytovány hned vedle učitelské chatky.

     Rychle se kolem ní začíná shromažďovat zvědavé kolečko. I Jirka podlehne zvědavosti a vypraví se k místu rozruchu. Všichni totiž dobře vědí, že existuje jen málo věcí, co takhle dokáží rozběsnit jindy mírumilovnou Godynku. Tedy až na…

     „Tak co se tady děje?“ zeptá se Koutný a při tom raději poodstoupí od nebezpečně se pohybujících rukou.

     „Tam… PAVOUK!“ ukáže chvějící se rukou na chatku a při tom pohlédne na učitele. Jako by se rozmýšlela, že se mu vrhne do náruče. Ten to zpozoruje, něco si zadrmolí pod knírkem a rychle poodstoupí o další dva kroky dozadu. Následně se rozhlédne po hloučku a povšimne si Jirky.

     „Jirko, běž se tam podívat.“

     „Hmm, že jsem sem chodil.“ procení mezi zuby a zamíří do brlohu hrůzy. Vevnitř najde jen jedno malé tintítko, kterému se třepou všechny nohy z onoho blízkého setkání. Má podezření, že z toho šoku mu vyrostly i potní žlázy.

     Něžně ho vezme do rukou a vynese ho z chaty. Omdlívající Gody poposkočí o několik metrů dál a při tom znovu málem srazí nebohého třídního.

     Jirka jí částečně chápe. I on se dřív bál pavouků. Teď se ale už nebojí. Nebohé stvoření odnese dostatečně daleko od chaty.

     Drama končí a hlouček se rozchází. Stěží se dá v tomto případě určit, kdo z nich dvou byl agresor a kdo oběť.

     Jirka vstoupí do své chatky. Žádný hotel to není. V koutech jsou pavučiny, všude je prach a mezi dvěmi postelemi se nachází malý stolek a těsně u dveří stojí chatrná skříň. Nic z toho mu však nevadí.

     Posadí se na postel a začne vybalovat. Má jen jediného spolubydlícího, Radka Plašila. Zbylí dva spolužáci totiž z nějakého důvodu odmítli účast. Neřešil to. Hlavní bylo, že mohl být na celý týden pryč z domova.     

     Unaveně se svalí do postele. Je rád, že je znovu v chatce. Jejich první túra směřovala do Úsova a nazpět. Ušli asi tak dvacet kilometrů, ale nejhorší bylo to teplo. Vůbec se mu nechtělo odejít ze sprchy.

     Cykláci ještě nedorazili, tak se pěší jen tak poflakují po kempu a nedočkavě čekají na osmnáctou hodinu, kdy se začne podávat večeře. Docela dobře tu vaří.

     Zavře oči a pozvolna se nechává ukolébat. Už téměř spí, když do chaty vletí Radek. Prohodí několik slov, a pak znovu zmizí s ručníkem, mýdlem, čistým oblečením a šampónem v ruce.

     „Tak a je po klidu.“ řekne si pro sebe Jirka a vstane.

     Je něco po dvaadvacáté hodině. Většina jeho spolužaček již spí. On ale nemůže usnout. Má s tím problémy už něco přes rok.

     Bezcílně se loudá po kempu a snaží se nad ničím nemyslet. Částečně se mu to i daří, ale tu a tam se mu objeví záblesk jeho dřívějšího života. Má pocit, jako by to bylo před mnoha lety a ne…

     „Jirko, copak tady děláš? Jak to, že nespíš?“ pronese mužský hlas.

     Mladík se trochu vylekaně otočí a spatří svého třídního. „Nemohu usnout.“ Oba dva se na sebe dívají. Nic neříkají, ani nemusí. Ze školy to ví jen ředitelka a Koutný. Bylo to Jirkovo přání, aby se to nikdo jiný nedozvěděl. Nechtěl každý den vidět v očích spolužaček lítost.

     Učitel neví, co má říct. Je si vědom toho, že si jeho student zažil své. Poslední dobou je svět až moc komplikovaný. Nejdříve ta záležitost s Plašilem a teď ještě jeho žák.

     „Pokus se co nejdříve usnout. Co jsem slyšel, tak si zítra dáte pořádně do těla.“

     „Jo jo, pokusím se. A… děkuji vám a dobrou noc.“

     Prochází se dál po kempu. Míjí tenisový kurt, fotbalové hřiště, bazén a další turistická lákadla. Nakonec se zastaví u chatky číslo padesát. Momentálně teď patří jemu a Radkovi.  

     Docela ho to štve, že je s ním tak málo v kontaktu. Vždycky jen stihnou prohodit několik vět, a pak jeden či druhý odejde. Při tom se ho chce zeptat na tolik věcí. On je teď jediný, kdo mu je může zodpovědět.

     Štve ho ale i jiná věc. Spolužačky, se kterými si nejvíce rozumí, tu nejsou. Jsou to tři osoby, na které se vždycky těší, když míří do školy. Katka, Eva – ve třídě mají celkem pět Ev, ale hlavně El, ke které cítí nejintenzivnější pocity. Tak rád by jí jednou všechno řekl, ale neví přesně, jak to má udělat.     

     Bez nich je to tady jako slabý vývar. Doufá jen, že se aspoň mají dobře. Potichu otevře dveře a vklouzne dovnitř. Spolužák už spí a on se dočká spánku asi po půlhodině.

ÚTERÝ

     Mezi slunečními paprsky se míhají podivná stvoření. Ještě nejistým krokem všechny pomalu směřují ke svému cíli. Jejich vlasy připomínají prvotřídní reklamu na vrabčí hnízda. Oči mají ještě tak napůl slepené. Svým způsobem stále spí, ale jakmile se dostanou k zrcadlu, ožijí.  

     Jirka obdivuje tu syrovou krásu, jako diabetik koukající se do výlohy cukrárny. Už nějakou chvíli je vzhůru a čekal na budíček, který byl domluven na sedmou hodinu.

     Po snídani se obě skupiny rozdělují. Cyklisté odjíždí, pěší ještě chvíli zůstávají v kempu.

     „Děvčata a domorodče, pojďte na chvilku ke mně. Tak, přichystala jsem si pro vás krásnou trasu. Uděláme si takové kolečko Libivá, Květín, Řepová, Mírov, tam uvidíte i tu nechvalně známou věznici, ze které utekl Kajinek, Křemačov a zase Mohelnice. Domorodec vám určitě potvrdí, že je to pěkná trasa.“

     „Já doufám, paní učitelko, že to není moc dlouhé, páč pak by ste mě museli odnést.“ Vmísí se do řeči Gody.

     Jirka se usměje. Možná to je hezké, ale taky docela dlouhé kolečko. Raději to ale říkat nebude, nebo se během několika minut dočká revolty.

     „Neboj Gody, není to nic, co se nedá překonat. Hlavně si s sebou nezapomeňte vzít pití a taky něco na jídlo. Vrátíme se až v odpoledních hodinách. Oběd si dáme na Mírově. Běžte se sbalit, za deset minut vyrážíme.“

     Krátce po čtvrt na čtyři se do kempu vpotácelo sedm studentek, jedna učitelka a jeden student. V čele šla Gody, která až hypnoticky mířila ke své chatce, obejmout postýlku. I když z Mírova docela zvučně naříkala, zapřela se a celou trasu zdolala. Pravda, v Křemačově si už myslel, že se nacpe jednomu známému do auta, ale nakonec se tak nestalo.

     Jirka pomalu zamířil ke své chatce. Cyklisté tu samozřejmě ještě nejsou. Dozvěděl se od učitelky, že dnešek měl být asi nejnáročnějším dnem celého cykloturisťáku. Zítřek má být spíše odpočinkovým, kvůli čtvrtku. Otázka je, jak odpočinkové bude lezení do kopce a ještě k tomu v lese.

     Popadne všechno potřebné k osprchování a pozvolna míří do pánských sprch. Alespoň je bude mít sám pro sebe.

     „Tak tohle bylo fakt dobré.“ řekne si jen pro sebe a vyjde ze sprch. Před budovou ho však překvapí evidentně na něho čekající Yvona Tisová. Už jí chce říct něco vtipného, jenže ona ho předběhne.

     „Ahoj Jirko, měla bych na tebe takovou malinkatou prosbu. Víš, všechny sprchy jsou teď obsazeny a mě tak napadlo, jestli bych mohla použít ty vaše. Když tady teď nikdo není, tak bys tady chvilku počkal a hlídal, než se vysprchuji?“ Při tom na něho udělá psí oči.

     „A to nemůžeš chvilku počkat?“ Pokusí se z toho vykroutit, ale tuší, že je to marné.

     „Jim to bude hrozně dlouho trvat a já jsem z té cesty celá propocená. Jirkó, bude to jen chvilka. Slibuji.“

     „Tak padej a pohni si.“

     „Děkuji móc.“ zaslechne za zády. Povzdechne si a opře se o nedaleký strom. Já jsem ale blbec! Proč nedokážu říct ne? Teď tady budu čumákovat, než se osprchuje. Že ty baby prostě musí mít všechno hned. A pokud není po jejich, tak vřískají, dělají psí oči a podobné opičky. Teď ještě může přijít nějakej chlap. Fakt se těším, až mu budu vysvětlovat, že tam teď nemůže, protože má spolužačka se prostě musela HNED osprchovat. Mám to vůbec zapotřebí? Jo, kdyby to byl někdo jiný…  

     „Ty tady na někoho čekáš?“ vytrhne ho z myšlenek Eva Juráková.

     „Jo, na tvojí věrnou pijavici!“ odsekne jí trochu.

     „Ale já Yvonu nikde neviděla.“                                                                             

     „To se ti nedivím. Sprchuje se totiž u nás.“ Oba se pousmějí.

     „To je ale blbka. Nemůže chvilku počkat? Tak si to čekání užij.“

     Mladík sleduje, jak dívka odchází a při tom kroutí hlavou. Ty dvě se znají již od základky. Jsou kamarádkami, ale při tom mají mezi sebou docela velkou ponorku. Je to zvláštní, ale má téměř totožný problém. Trochu jí i chápe, navíc, jeho pijavice je dobrá na matematiku a vždycky mu to vysvětlí. On jí má rád, ale už se těší, až si od ní po střední odpočine.

     S prosebným výrazem pohlédne k pánským sprchám. Jako by je zaříkával, ať už Yvonu konečně vyflusnou ze svých útrob. No, ještě je bude zaříkávat dobrých deset minut.

     Dveře se rozletí a na čerstvý vzduch pyšně přikráčí jeho spolužačka. „Máš to u mě, Jirko.“ Prohodí jen tam mimoděk a odpluje do své chaty.

     On se na ni jen dívá a zvažuje, jestli jí má zaškrtit teď, nebo má počkat až po večeři. Nakonec jí nechá žít a sám zamíří do svého příbytku.

     Natáhne se na postel a jen tak přemýšlí. Jenže, po chvilce ho začnou přepadávat vzpomínky a výčitky a na ně zrovna náladu nemá. Vyjde před chatu a zamíří k číslu čtyřicet sedm, kde na posteli sedí Eva Klíčková a poslouchá malé rádio.

     Začnou si jen tak o ničem vykládat, když přijde druhá Eva a donese balíček karet.

     Je něco po osmé, když vleze do postele. Je docela unavený. I cyklisté, kteří se vrátili před dvěma hodinami, vypadají utahaně. Musí uznat, že se je učitelům podařilo utahat. Ale možná to je lepší. Alespoň rychle usne. Má tušení, že se mu to dneska podaří.

     Pozvolna se mu klíží oči, když v tom někdo vejde dovnitř. Otráveně je otevře a spatří Radka.

     „Spíš? Sorry, jestli jsem tě probudil. Dneska nás pěkně protáhli. Úplně se těším do postele.“ Rychle se převleče a skočí do ní.

     Chvíli panuje ticho, ale pak rožne svítilnu a prohlíží si stěny a strom. Jirka ho chvíli trochu zmateně pozoruje, ale pak mu to nedá a zeptá se, co to dělá.

     „Ehm… moc nemusím pavouky, a tak kontroluji, jestli se tu nějaký zrovna nepromenáduje.“

     „No, já je dřív taky nemusel, ale teď už mi nevadí.“

     „Fakt? Jak jsi to dokázal?“

     „Koupil jsem si sklípkana a pozvolna jsem si na něj zvykal.“

     „Ha, tak to je docela drastická metoda, ale asi je účinná.“

     Opět nastane ticho. Jirka uvažuje, jaké téma by měl nakousnout. Chtěl by si s ním konečně pokecat, ale nic ho pořádně nenapadá.

     „Jsem slyšel, že bydlíš přímo tady, v Mohelnici. Se divím, že ses zúčastnil cykláku.“

     „Jo jo, bydlím nedaleko kempu. Docela rád vypadnu z domu. A kde ty vůbec bydlíš?“

     „V Písečné, což je kousek za Jeseníkem. Je to takový zapadákov, ale je tam hezká příroda a docela se mi tam líbí.“

     „Jo, to věřím. Kde vy jste byli na cykláku?“

     „Ve Šternberku. Bylo tam fajn.“

     „Ehm, můžu se zeptat, z čeho jsi prolít? Jestli se, ale o tom…“

     „V pohodě, já to nějak neřeším. Němčina mi zlámala vaz. Ale teď už jí dávám. Je pravda, že jsem ke konci na ní sral, ale mohla mě nechat Fňukna projít. Hele, jsem docela grogy, tak to dneska už zapíchnu. Dobrou.“

     „Dobrou.“

     Za pár minut již Jirka slyší, jak druhý mladík spí. I jeho se zmocňuje spánek. Je rád, že dneska nebude nad ničím přemýšlet.

STŘEDA

     Tak dobře se už dlouho nevyspal. Dokonce se mu ani nezdál žádný sen. Navíc, konečně prohodil pár slov s Radkem. Mimo jiné má totiž docela velký problém oslovovat cizí lidi. Ale když už se s někým seznámí, tak se cítí, jako ryba ve vodě. 

     Z ničeho nic ho cosi chytí za rameno a trhne s ním dozadu. Nepatrně hekne úlekem, když pohlédne do rudé tváře.

     „Jirko, jak dlouho ještě budeme šplhat do toho kopce?! A kde máš tu zatracenou kapličku?!“ zacvrliká Gody.

     „Pět minut! Už jen musíme zdolat tento kopec a jsme tam. Pak už bude cesta v pohodě. A při zpáteční cestě půjdeme jen z kopce.“ Snaží se jí trochu uklidnit.

     „Jen aby. Jestli tam nebude, tak ti skočím na záda a zbytek cesty mě odneseš,“ pronese s vážným výrazem ve tváři, poodstrčí ho trochu bokem a jde dál do kopce.

     O několik minut později se všichni prohlížejí kapličku U Josífka. Není ničím výjimečná, prostě jen kaplička v lese.

     Ani netuší proč, ale vzpomene si na jednu povídku, kterou četl před nějako dobou. Jmenovala se Ve stínu hor. Moc se mu líbila.

     „Tak domorodče, trochu si tě vyzkouším. Jestli pak znáš důvod, proč byla tato kaplička postavena zrovna na tomto místě?“ zeptá se ho trochu zákeřně učitelka s velkým úsměvem.

     „Jsem netušil, že mě budete zkoušet i na cykloturisťáku, ale tohle náhodou vím. Jsou dvě legendy. Ta první říká, že zhruba v těchto místech přepadlo několik divočáků místního myslivce nebo hajného, už ani nevím, no a onen dotyčný stačil vyšplhat na strom, a tam se začal modlit ke svatému Josefovi. Pak se tam nějak objevili psi, myslivec byl zachráněný a jako poděkování za zachránění holého života nechal postavět tuto kapličku.

     Druhá legenda praví, že kaplička byla vybudována jako poděkování za záchranu místních, tedy moravičanských obyvatel, před Švédským vojskem. Zhruba v těchto místech totiž dříve stálo malé Hradisko. Mohelnice však takové štěstí neměla a byla vypleněna, to jen tak na okraj. Prošel jsem, paní učitelko?“

     „Jirko, máš u mě velké, bezvýznamné plus. Děvčata, zvedáme se, máme ještě před sebou kousek cesty.“ Téměř okamžitě se ozvou nesouhlasné pazvuky, ale nic jim to není platné.

     Při zpáteční cestě však slaví větší úspěch. Prosadí si totiž, že již nepůjdou pěšky z Moravičan do Mohelnice, ale využijí železničních služeb. Učitelka chvíli vzdorovala, ale proti úplné rebelii, které se zúčastnil i Jirka, nakonec kapitulovala.

     Když se vrátili do kempu, poprvé tam byli dřív cyklisté. Dokonce už byli všichni osprchovaní. Bylo zřejmé, že dnešek pojali učitelé docela benevolentněji. To však ještě nikdo netušil, jaké si na ně nachystali překvapení.

     Pozvolna se začalo stmívat, když všichni účastníci cykloturistického kurzu utvořili jeden velký půlkruh. Z ničeho nic vyběhl z učitelské chatky Miloš Janačík, oděn jen do velkého bílého prostěradla a v rukou držel plápolající pochodeň.

     Mnozí vyprskli smíchy, stejně jako před rokem, když ho spatřili na lyžáku coby horskou záchranářku s blond kudrnatou parukou. A právě stejnou paruku si neopomenul vzít i tentokrát.

     Doběhl až k táboráku a pronesl krátký proslov:

     „Mařeny všech pohlaví! Doufám, že to teď nezakřiknu, ale chováte se zatím slušně, a tak jsme si pro vás nachystali táborák. Kdo však zvlčí, toho osobně hodím do ohně! Kdo chce, tak u paní učitelky Kolářové si můžete vyzvednout špekáček za symbolickou cenu.“

     Následně muž podpálí menší hranici.

     Celé seskupení se rozdrobí na různé menší či větší hloučky. Všichni se ale dobře baví. Je to pro ně docela milé překvapení. Někteří opékají a jiní zase dostali chuť si zazpívat. Meze se prostě nekladou.

     Postupem času se však skupinky opět slučují. Rozebírají různá témata, která souvisejí se školou. Pak se ale ujme slova Dáša Novotná.

     „Helo, každý ví, jaká si dobrá křesťanka, a tak by mě zajímal tvůj názor na gaye.“ Všichni se na okamžik zarazí. Dokonce i opodál sedící skupinka učitelů.

     Abyste chápali, Dáša Novotná není hloupá kráva, ona je jen chytrá kráva. Kdyby se učila, patřila by k prospěchově lepším studentům, jenže ona má tendence se vším nesouhlasit, ať už k tomu má jakékoli důvody. Navíc, je vysazená na svojí spolužačku Helu. Z toho důvodu ji ráda, při každé možné příležitosti, potopí.      

     Učitelé s mírnými obavami pohlédnou k táboráku. Vůbec se jim nelíbí, že by se mělo toto opět probírat. Přece jenom si s tím už zažili hodně.

     „Já osobně s tím problém nemám, Dáši,“ odpoví Hela a při tom pohlédne na osobu, které se toto téma přímo dotýká.

     Jirka toho má dost, respektive té krávy, která ho čím dál víc sere. Prostě už jí nemůže vystát. Kdyby mohl, nejraději by jí jednu vrazil. Takhle klesnout, ale nechce, a tak se rozhodne použít proti ní její vlastní zbraň.

     „Hele, Dášo, ty sama se považuješ za inteligentního člověka, tak by mě docela zajímalo, jestli jsi tady tohle nadhodila jen proto, abys přivedla Helu do rozpaků, nebo jestli ty sama k tomu máš nějaké konstruktivní stanovisko.“

     „Mě jen zajímá, jestli náhodou není pokrytec. Přátelí se s Radkem, ale zároveň vyznává náboženství, které homosexualitu veřejně odsuzuje. Přímo hlásá, že je to hřích. Vemte si třeba takové Polsko. Tam jsou gayové veřejně odsuzování a vyčleňováni ze společnosti. Tohle mě Jirko, zajímá.“

     S hloučků se ozve několik přitakání.

     „Ty seš fakt kráva. Já proti tobě Radku nic nemám, ale prostě nemůžu změnit celé náboženství!“ vybouchne Hela a raději odejde.

     „Dášo, nemyslíš, že to už trochu přeháníš?“ ozve se Eva Klíčková.

     „Nevím, proč bych to přeháněla. Jen jsem se…“

     Během chvíle se rozhoří živá diskuze. Učitelka Iva Hýblová se již chystá vstát a diskuzi pozastavit, ale Jiří Koutný ji zastaví se slovy, ať si to vyříkají teď a tady. Přece jen je tady mají všechny na očích. V duchu však úpí, že je to zase zpět. Nejraději by tu Novotnou přizabil.

     Radek sleduje onu živou konverzaci, která se ho přímo týká, ale nechce do ní zasahovat. Nemá k tomu jediný důvod. Všichni se dohadují a on si je prohlíží. V tom zaznamená Jirkův pohled.

     Tak to se mi moc nepovedlo, bleskne Jirkovi hlavou a při tom se podívá na Radka. Překvapuje ho, že se k tomu vůbec nevyjadřuje. Musí to být hrozné, když přímo před ním každý probírá jeho orientaci.

     Při té představě se otřese. Je mu z toho na nic.

     Lehne si na postel a dívá se na ozářený strop od žárovky, nacházející se nad dveřmi. Učitelé nakonec celý táborák předčasně ukončili, protože se z diskuze postupem času stávala soutěž, kdo koho víc překřičí.

     Neví proč, ale cítí se tak trochu za to odpovědný. Navíc, jak asi muselo být…

     Radek vstoupí do chaty, rychle se převleče, a pak si i on lehne. Světlo však nechá svítit. Chvíli je ticho, které tentokrát poruší Jirka.

     „Jak ti bylo, když se to ve druháku provalilo?“

     Radek se na něho zkoumavě podívá. Chvíli mlčí, ale pak mu odpoví.

     „Neměl jsem to v plánu roztrubovat, ale dozvěděla se to jedna, hmm, holka. A nenapadlo jí nic lepšího, než se s tím pochlubit své kámošce a výsledek znáš. Jak mi bylo? Jako bych něco udělal. Spolužačky se mi začaly vysmívat přímo do očí, někteří se se mnou přestali úplně bavit. Jednoho dne jsem přišel do školy a jedna méně tolerantnější dívčina mě oslovila ´Ahoj bukvičáku´. Vzpomínám si, že jsem měl různé pocit, ale především jsem se za to styděl. Jako bych udělal něco, co ostatní neuvěřitelně pohoršuje. Rozšířilo se to po celé škole a myslím, že to učitele docela překvapilo, jak děcka reagovala. Naštěstí jsou tam i takoví, co jim to nevadí a hodně mně pomohli. Je to trochu ironie, že mě nejvíce podrželi kluci, především Zdeněk, Tom, Jirka Klíma. Díky nim jsem pochopil, že se za svojí orientací nemusím stydět. Jak ses na to díval ty? Byls v prváku, že?“

     „Jo jo byl. No, byli jsme tam krátce, myslím dva měsíce, tak jsme se teprve rozhlíželi. Ale samozřejmě jsme to řešili. Vzpomínám si, že nám na toto téma něco žblebtal třídní. Místo matematiky, to se stalo poprvé a taky naposledy. Myslím, že ani sám pořádně nevěděl, co má říct. Ale vím, že to jednu dobu bylo fakt drsné.“

     „Zas tak zlý to nebylo. Člověk si postupem času zvykne na různé přiblblé narážky nebo přezdívky. Jo, některým jsem chtěl chvílemi i vrazit, ale tím bych si vůbec nepomohl.“

     „A to jsme prý ke gayům tolerantní. Možná jo, ale jen do doby, než se objeví v našem okolí. Lidi jsou pokrytci.“

     „Jak kteří. Proč se na to všechno vůbec ptáš? A pokud možno, tak odpověz pravdivě.“

     Jirka se trochu začervená. Když ale začal s hrou na pravdu, asi by i on měl na to popravdě odpovědět. Dneska se proti němu snad všechno obrací.

     „Víš, já… asi to vyzní divně, ale… ehm, nevím to jistě, ale nejspíš jsem gay.“ To sem nemohl říct líp? I prvňáček se vyjadřuje lépe! lamentuje mladík v duchu a při tom bedlivě pozoruje svého spolužáka.

     „Jak jsi na to vůbec přišel?“ zeptá se ho Radek po chvíli ticha.

     Jirka na něho vyvalí oči. Co je to za divnou otázku? bleskne mu hlavou, ale pak mu to dojde. Ta otázka není vůbec hloupá. Možná by si měl na ní odpovědět nejdříve sám pro sebe, ale pak to zavrhne.

     „No… dříve se mi líbil, nebo jsem byl raději ve společnosti jednoho spolužáka na základce. Když jsem ale začal chodit na střední, seznámil jsem se s jednou holkou no a začali jsme spolu chodit. Já jí měl fakt rád, tedy… myslím… já prostě nevím. A pak…“ ztichne.  

     Radek ho bedlivě poslouchá. Evidentně mu chce něco říct. On ho ale nechce do ničeho nutit. Jestli mu to řekne, nebo ne, záleží čistě na něm. I on se občas potřebuje někomu vypovídat.

     Jirka zavře oči. V  mysli se mu znovu všechno odehrává, jako by to bylo včera. Poslední letmé zaváhání, které však již nic nezmění. Ani neví, kdy se mu to rozhodl říct.  

     „Můžeš mi zastavit?“ optá se znovu Jirka.

     „Dobře jsi věděl, že do té Bílé Lhoty pojedeme hned z rána. Ale co, milostpán prostě musí chlastat, protože už je…“

     „Zastav mi, nebo tady hodím šavlu.“

     „Jardo, prosím tě, zastav mu. Já to pak nechci půl dne uklízet.“ vmísí se do rozhovoru jeho matka.

     „Brácha, ty seš fakt vůl. Jestli se na mě vybliješ, tak tě přizabiju!“ hrozí mu sestra Iveta, sedící vedle něj na zadním sedadle.“

     „Před Palonínem ti zastavím. Je tam odbočka do lesa.“ řekne naštvaně otec. Ví totiž, že nepřijedou včas. 

     O několik minut později zabočí doprava a ocitnou se před malým lesem. Felicie ještě ani nezastaví, když z ní Jirka vystřelí jako šíp. Je mu neuvěřitelně blbě.

     „Iveto, prosím tě, běž se za ním podívat, co tam tak dlouho dělá.“ požádá jí matka po chvíli čekání.  

     „Proč já? Já ho nenaváděla, aby…“

     „Zatraceně, běž se tam podívat a přestaň odmlouvat!“ vybuchne otec. Má toho všeho plné zuby.

     Dívka vyvrátí oči v sloup, ale poslechne. Vyleze z tmavomodrého auta a v ten okamžik zaslechne jakýsi vzdálený zvuk. Nevěnuje mu však žádnou pozornost.

     Přibouchne dveře a rozhlédne se po okolí, kde se bratr nachází. Nikde ho ale nevidí. Obejde zadek auta, když si uvědomí, že ten zvuk je přibližující se siréna.

     Zvědavě se podívá na dlouhou rovnou silnici, ale nic nevidí. Sklopí hlavu a jde dál. Je téměř u statného pařezu, když se za jejími zády ozve kvílení pneumatik.

     Zmateně se otočí a v ten okamžik ztuhne. Vytřeští oči. Zatají se jí dech. Prsty nepatrně pokřiví. Nechápe jak, ani proč. Vidí jen černou šmouhu, jak míří proti ní a při tom vydává zvuk, jako nějaká nestvůra.

     O vteřinu později se ozve ohlušující rána z čelního nárazu. Sklo se tříští, kovy se kroutí a Felicie se dává do pohybu, jako když je jedna kulička sestřelená druhou.
     Iveta ochromeně stojí. Nedokáže se pohnout ani o píď, ale i kdyby mohla, nic by se již nezměnilo. O zlomek vteřiny později je auto u ní.

     Zadek Felicie narazí do její levé části těla. Společně urazí kraťoulinkou cestu, než se pohybující se vozidlo zastaví o mohutný pařez.

     Dívka, která je pohlcena vírem zděšení, náhle ucítí jasně ostrou bolest v levé noze. Bezprostřední okolí je následně potřísněno teplou krví.           

     Dva policejní vozy, které pronásledují unikající Mercedes, prudce zabrzdí. Jeden z policistů okamžitě volá záchranáře, zbylí běží k místu havárie.

     Jen okamžité zaškrcení nohy, respektive pahýlu, co Ivetě zbylo, jí zachránilo život. Její bratr se nechápavě vypotácí z lesíku. Ještě víc pobledne. Chce se rozkřičet, ale nedokáže ze sebe vypravit jedinou hlásku. Nemůže se ani pohnout. Stojí tam a dívá se na jednu velkou změť pokřivených a zakrvácených kovů.

     Jirka otevře oči. Po tvářích mu stékají slzy. Rychle si je utře a pohlédne na Radka, který je bledý.

     „Ségra přišla “jen“ o nohu. Od té doby mě nenávidí, protože v té době zrovna dostala nabídku z nějaké místní modelingové agentury. Nic neříká, ale vím, že mi to vyčítá. Rodiče… Nyní bydlíme u dědy…“ odmlčí se, protože neví, co má dál říct. 

     „Tohle jsem vůbec netušil.“ Podaří se Radkovi nakonec vypravit z úst. Neví, jak má reagovat.

     Pohlédne na Jirku, který se upřeně dívá na něho. Celý se chvěje a oči má vlhké od slz. Pomalu vstane a sedne si ke spolužákovu. I on si sedne na postel a pevně ho obejme. Následně se rozbrečí. Cítí se hloupě, ale v tuto chvíli je mu to jedno. 

     Radek si ho pevněji přitiskne k sobě a pravou rukou ho hladí po zádech. Někdy je prostě lepší nemluvit.