Shounen - ai povídky

                                                   Střípky

ČTVRTEK

     S velkými rozpaky pohlédne na Radka. Vybaví se mu totiž všechno, co mu řekl a teď se ho zmocňuje…

     „Včerejšek neřeš. Zúčastníš se vodáku?“

     „Ne. Jednak umím plavat asi jako kladivo, a pak tohle moc nemusím. V devítce to se mnou zkoušel kámoš, naučit mě plavat, ale mise se… nezdařila.“ Jirka se trochu začervená, když si vzpomene na Kamila, spolužáka ze základky.

     „Kdybys chtěl, mohl bych tě to zkusit naučit,“ pronese Radek a odejde si vyčistit zuby. Jirkovi se uleví. Měl obavy, jak na to bude dneska reagovat.

     S docela dobrou náladou i on vyjde z chatky a zamíří do umývárny. V půli cesty ho však zastaví Yvona Tisová.

     „Ahoj Jirko, už to víš? Ti, co nejdou na vodácký kurs a chodili pěšky, tak si mají od někoho půjčit kola. Je to…“

     „Ccože? Kdes to slyšela?“

     „Koutný mi to před chvílí řekl. Musím si jít sehnat kolo.“

     Dívka, trochu zmatená nad jeho náhlou bledostí, odejde. Jirka se za ní podívá. Doufá, že si z něho dělala srandu, ale nejspíš ne. Hrdlo se mu stáhne, jako nějaká oprátka. Cítí, jak bledne.

     Musím najít Koutnýho. Já prostě nemohou jet na kole! Musím… V dáli zahlédne učitelku Hýblovou. Bez nějakého rozmyšlení zamíří k ní.

     „Dobrý den, je to pravda, že si máme sehnat kola?“ vyhrkne na ženu.

     „Jirko, je ti dobře? Jsi nějaký pobledlý.“

     „Bude mi úplně báječně, když mi řeknete, že to s těmi koly není pravda,“ zkusí mladík, ale tentokrát má divný pocit.

     „Protože většina děcek bude stejně na vodáckém kurzu, tak zbytek bude jezdit na kolech. Se jich poptejte, určitě vám je na jeden den půjčí. Řekni to zbytku, já musím ještě něco zařídit.“

     Jirkovi se nepatrně zatočí hlava při představě, že by měl jet na kole. Z umývárny vyjde Radek. Na vteřinu se na něj zadívá, ale pak se otočí a odejde. Z tohohle se prostě musí nějak vykroutit.

     Zaklepe na dveře a chvíli počká. Se svolením vejde dovnitř. Uvnitř chaty je jen Eva Klíčková. Je rád, že je tam sama.

     „Ahoj Evi, už jsi to slyšela, že dneska budeme jezdit na kolech?“

     Spolužačka na něho rázně pohlédne. „Já nemůžu jezdit na kole. Koho to zas napadlo?“ Jirka tuší, že je to kvůli nějakému zdravotnímu problému, ale na tom teď nezáleží. Snad se tentokrát jeho plán zdaří.

     „Jdeme za Koutným.“ Nakonec rozhodne a mladík se nepatrně usměje. Jako by mu četla myšlenky.

     Při cestě za třídním přiberou ještě jednu důležitou osobu, která by jim měla výrazně pomoci.

     „Pane učiteli, co to je s těmi koly?“

     „Co by s nimi mělo být, Gody? Ti, co se nezúčastní vodáckého kurzu, tak budou jezdit.“

     „Ale pane učiteli, co když nemohu na kole jezdit?“ ozve se Eva.

     „A mně se na něm dělá špatně!“ houkne na Koutného Gody, jak lodní siréna.  

     Třídní postupně pohlédne na všechny tři své studenty. Nejvíce se však zaměří na Jirku, který se mu zdá bledý. Nic neříká, ale jako by ho pohledem prosil. Má z toho všeho divný pocit.

     „Já jsem si to nevymyslel, to Kolářová. Zkuste ještě někoho sehnat, a pak se uvidí.“    

     Rozpoutá se velká pátračka po dalších, kteří nechtějí jet na kole. Asi o půl hodiny později šestice studentů odchytlo Kolářovou a zeptalo se jí, jestli by nemohli místo kola jít pěšky. Moc nadšeně nevypadala, ale po chvíli prosení souhlasila.

     „Dobře, ale musíte k tomu přemluvit ještě Hýblovou. Pokud s tím bude souhlasit, tak může jít, pokud ale nebude chtít, tak jedete na kole.“

     Všichni si oddechnou. Tuší, že to mají v kapse. Přece jen, zpacifikování Hýblové patří k těm lehčím věcem. Každému je jasné, kdo je na tento úkol nejvhodnější.

     Znovu se mu navrátila normální barva. Konečně se zase cítil ve své kůži. Několik minut hledal učitelku, než jí našel ve Společenské místnosti B, což byla větší chatka, ve které se scházeli a říkali si denní program.

     „Je, paní učitelko, máte chvilku?“

     „Copak je, domorodče?“

     Grr. Úsměv, Jirko. Teď jí pohledem nezabíjej. Potřebuješ, aby souhlasila. Musíš se usmívat!

     „Paní učitelko, my bychom měli na vás takovou malou prosbu. Je nás celkem šest, co bychom raději šli pěšky, než jeli na kole. A paní učitelka Kolářová říkala, že pokud s tím budete souhlasit, tak nám to dovolí. Prosím.“ Na tváři vydoluje ten největší krokodýlí úsměv, který má momentálně na skladě.

     „A pročpak se vám nechce jet na kole?“

     „Protože někteří nemohou a já… řekněme, že raději vždycky dámám přednost chůzi, než jízdě na kole. Ukáži vám zkratku na Nové Mlýny. Uvidíte, bude se vám líbit.“

     Učitelka se ještě chvíli tvářila, že není zcela rozhodnuta. Nakonec ale řekne: „Slyšela jsem, že na Rybárně mají dobrou zmrzlinu. Já už jsem jí tak dlouho neměla. Moc mi chutná vanilková.“

     Jo jo, kuřata a teď už ani učitelé prostě zadarmo nehrabou.

     Opatrně ulehne do postele. Trochu se mu točí hlava. Nikdy by nevěřil, že z vína může být trochu přiopilý. Většinou pije pivo, ale dostal jasné instrukce, že má koupit jen víno.

     Usměje se, protože se tak dobře už dlouho nepobavil. Od učitelů dostali svolení, že si mohou zabrat Společenskou místnost B a uspořádat v ní spořádanou oslavu. Přesně nepochopil, co tím pojmem “spořádanou“ mysleli, ale to ho vůbec netrápilo. Užili si to a hlavně Jana Malířová, čerstvá osmnáctka.

     Největší úlet asi byl, když se všichni postavili do pozoru a zazpívali oslavenkyni státní hymnu. Jestli je někdo sledoval, tak…

     Dveře se otevřou a do chaty vejde Radek.

     „Á, pařan. Jsem myslel, že vůbec nedorazíš.“ Rýpne si do ležícího spolužáka.

     „Ty, Jirko, mohu se zeptat, proč jsi ráno tak zbledl? Ty se bojíš jízdy na kole?“

     Mladík pohlédne na převlékajícího Radka. Okamžitě mu bleskne hlavou, jak vymanévrovat od tohoto téma, ale pak to zavrhne. Většinou by se cítil trapně, ale poté, co mu všechno řekl a ještě to víno…

     „Nebojím se jízdy na kole, ale projíždějících aut. Po té nehodě mi trvalo několik měsíců, než sem vůbec sedl do auta.“

     Radek ho pozoruje, ale neví, co říct. Nakonec úplně odvede téma.

     „Už ses někdy líbal s klukem?“

     Jirka má najednou pocit, že veškeré vypité víno se okamžitě vypařilo a zcela se mu pročistila hlava. V první chvíli se rozpačitě usměje, ale pak zavrtí hlavou.

     Nastane ticho, které možná je nevinné a možná také není. Oba dva se na sebe dívají a čekají na reakci toho druhého. Jestli se pokusí změnit téma, nebo…

     Radek vstane z postele a přisedne si k Jirkovi. Poslední pohled, tázající se, jestli má dál pokračovat, nebo se má vrátit.

     Spolužák mírně přikývne a zavře oči. Následuje něžný polibek na rty, který se prohlubuje.

     Po několika minutách se Radek vrátí do své postele.  

     Celý blok C spí. Panuje naprosté ticho, tedy kromě občasného chrápání, na které si člověk zvykne, pokud se chce vyspat.

     I Petr Kukačka spí, ale najednou ho cosi probere. Neví přesně co, možná jakýsi pohyb, nebo chlad? Rozespale zamžourá a v ten okamžik vzduchem něco zasviští. Ozve se jen polohlasné zachroptění, a pak nic. Jen cosi dopadne na podlahu.

     V ten okamžik se probudí i Dalibor Sháněl.

     „Kurva Petře, co…“ zarazí se. V potemnělé místnosti někdo je. Vidí jen jakousi šedivou postavu, která drží v ruce něco, jako tyč.

     „Petře! Slyšíš mě?“ Nikdo se neozve.

     „Kdo jste? Co chcete?“ Neví proč, ale neznámý mu nahání strach. Ten se však ještě víc vystupňuje, když mu začnou žhnout oči. Vyjekne a při tom se tiskne ke zdi.

     Tajemný cizinec napřáhne pravou ruku. V ten okamžik mu na dlani začne rudě zářit podivný znak.

     Z cely 18 C se nejdříve ozve hlasitý výkřik, který však postupně přechází na jekot a nakonec na nářek. Když konečně doběhne dozorce, není již nic slyšet.

     Celý blok C je vzhůru a vězňové jen tak spát nepůjdou.                    

PÁTEK

     Je krátce po sedmé, když z chaty číslo padesát vyklouzne Jirka. Před chvílí se probudil a už nemohl znovu usnout. Je pravdou, že včerejšek byl náročnější, ale on už si zvykl na kratší dobu spánku.

     Pomalu se prochází po spícím kempu a přemýšlí nad svým životem. Nepatrně se mu ulevilo, když řekl Radkovi o nehodě, a taky o své orientaci. Je to poprvé, co byl k někomu tak upřímný.

     Posadí se na jednu lavečku nedaleko ohniště. Je teplé ráno. Celkově s počasím měli velké štěstí, protože zatím nepršelo.

     Já se líbal s klukem, bleskne mu myslí. Vůbec netuší, jestli se má radovat, nebo ne. Pravdou je, že se mu to líbilo, ale to je asi tak jediné, co ví s určitostí. Netuší, co bude dál. Vůbec se mu nechce vrátit domů. Opět se dívat na vyčítavé pohledy své sestry a pozorovat dědu, jak se snaží urovnat jejich vztah. Dát dohromady něco, co je roztříštěno na tisíce střípků.

     Jak by vůbec reagoval, že jsem gay? A co by dělali naši, kdyby…

     „Co tu strašíš?“ ozve se mu za zády. Polekaně se otočí a spatří přicházejícího Radka.

     „Hm, jen přemýšlím. A ty? Dneska je budíček přece až na devátou. Asi jsem tě vzbudil, že? Sorry.“

     „Řekněme, že je to na mě ještě docela brzo, ale nevadí. Můžu ti nějak pomoci, v tom přemýšlení?“  

     Mladík chvíli zaváhá, ale pak mu odpoví: „Jak se s tím srovnali tví rodiče a příbuzní?“

     „Rodiče? Celkem dobře. Jen mi řekli, že to budu mít v životě těžší. Nic víc. S příbuznýma už je to horší, ale dá se to přežít. Pár kámošů jsem ztratil, ale díky tomu jsem získal ty opravdické. Bojíš se, co na to řekne děda?“

     Jirka se trochu začervená. „Jo, hodně. On to je dobrý člověk, vždycky mi pomáhal, ale přece jenom, je ze staré školy.“

     „Nikdy nevíš, třeba tě příjemně překvapí.“

     „Hmm, možná jo.“ Přesto o tom pochybuje.

     „Co chceš teď dělat? Říct to, nebo…“

     „Já nevím. Zatím asi nic a ve škole to taky nechci roztrubovat. Asi ti připadám jako zbabělec, ale…“

     „Hele, to je tvoje věc. Co je komu potom, kdo se ti líbí? A neboj se, já nic neřeknu. Přece jen, musíme si pomáhat, když jsme na škole tou menšinou.“ Na Radkově obličeji se objeví úsměv, kvůli dvojsmyslu, který se mu povedl.

     I Jirka se usměje. Neví proč, ale ten úsměv ho vždycky uklidní.

     Celé dopoledne absolvovali všichni přednášku o turistických znáčkách, práci s mapou a podobné věci. Po obědě byli rozděleni do dvojic. Jen na Jirku nikdo nezbyl. To mu ale nevadilo. Pak už nic nebránilo zahájit soutěž.

     Hned vedle kempu se rozkládal mohelnický park. V jeho zadní části učitelé rozmístili na dvacet záludných otázek. Úkol byl jednoduchý: najít, napsat na papír správnou odpověď a co nejrychleji se vrátit od kempu.

     Na některé otázky odpovídal Jirka sám, jiné zase byly čistá tipovačka a něco mu poradili jiné dvojce. Našli se tam i tací, co si své odpovědi schraňovali jako zlato, ale to moc neřešil. Jeho největší zbraní totiž byla rychlost. Miloval běhání na krátké vzdálenosti. Na stovku byl jeden z nejlepších kluků na škole.

     A právě díky nejrychlejšímu času se nakonec dostal na páté místo, ze kterého měl opravdickou radost.

     Po skončení soutěže dostali všichni volno až do večeře. Někteří ještě prošmejdili Mohelnici, jiní se začali balit.

     Po večeři následoval volnější program. Kdosi z béčka dotáhl velké rádio, tak vyhrávalo na celý kemp. Většina studentů se však bavila po svém, protože učitelé se kamsi zdejchli. Samozřejmě nikoho ani nenapadlo je hledat. Dotyčný by byl stejně nejspíš ukamenován svými spolužáky.

     „Radku, jaké to je chodit s klukem?“ zeptá se ho ležící Jirka. Jeho spolužák se převalí na posteli a trochu pobaveně na něho pohlédne.

     „Jaké to je? No… nevím, jestli ti na to správně odpovím, ale docela dobré. Samozřejmě záleží na povaze, ale kluci si dokážou některé věci vyříkat, holky… znáš je. Všechno moc řeší. A přece jenom, je pravděpodobnější, že dva kluci budou mít víc společných koníčků. Já nevím, nějak víc jsem nad tím nikdy nedumal. Stačí?“ zeptá se s úsměvem od ucha k uchu.

     Ty jeden pacholku! Dobře víš, že ta otázka byla směřována k něčemu jinému!

     „Jo, stačí. A… díky Radku.“

     „Za co?“

     „Za všechno. Že jsem se ti mohl vykecat a…“

     „Hele, jsem rád, že jsem ti mohl pomoct. Nějak moc to neřeš, časem se všechno vyřeší.“

     „Přesto, ještě jednou dík a dobrou. Jsem nějak ospalý.“

     „Jo i já. Dobrou.“

     Dvířka výtahu se otevřou a do velké haly vejde menší, trochu zarostlý třicátník. Má na sobě volnější oblečení a na krku se mu houpe fotoaparát. Jeho motto zní: Fotit kdykoli a cokoli.

     Vždy to dodržuje. Baví ho to a navíc i živí. Být bulvárním fotografem není zrovna nějak moc vděčná profese, ale neřeší to. Miluje, když vyfotí nějakou tu rádoby star in flagranti, ale většinou fotí obyčejné a ne moc záživné události.

     Před chvílí dostal echo, kde by se měla zdržovat právě se rodící nová autorka bestselleru Ve jménu Říše. Nechápe, jak se někomu může líbit kniha o buzerantech. Rozhodně to musí být žhavé čtení, pomyslí si.    

     Nepatrně se usměje a zamíří k recepci. Zbývá mu ještě několik metrů, když se v půli kroku zastaví. Nevěří svým očím, přesto se to děje. Kousek od recepce se zhmotňuje jakási postava.

     Luboš Vrátný na nic nečeká, popadne fotoaparát a začne nevídaný výjev zaznamenávat. V duchu se při tom raduje, jako malé dítě. Tuší totiž, že právě vytvořené fotky mu vydělají pořádný balík.   

     K tajemnému cizinci míří nosič zavazadel, který si ho všimne až na poslední chvíli. Vyjekne překvapením, ale to je poslední, co stačí udělat.

     V levé ruce neznámého se objeví dlouhý a rovný meč. Následuje jediné máchnutí a zaměstnanec hotelu je horizontálně rozpůlen.

     Bulvární fotograf velmi dobře vidí, jak se krev vsakuje do šedivého meče a stejně tak do postavy. Upustí přístroj, který se mu zhoupne na krku. Lidé v hale propadnou panice, křičí jak na lesy a zmateně pobíhají sem tam.

     Šedivá postava s černým pláštěm a černýma očima pohlédne na opodál stojícího muže. Luboš těžce polkne. Udělá několik kroků dozadu. Všechny chloupky na těle se mu zježí.

     Otočí se a rozběhne se k hlavnímu východu. V jednu chvíli otočí hlavu, aby se ujistil, kde se ta podivná bytost nachází. Nikde jí ale nevidí. Obrátí hlavu zpět a v ten okamžik vyděšeně vykřikne.

     Přímo naproti němu se objeví šedivá postava s rudě žhnoucíma očima a otevřenou dlaní ho udeří přímo doprostřed hrudníku.

     Mladý muž vykřikne bolestí a odletí několik metrů dozadu. Má pocit, jako by ho srazilo auto. Těžce popadá dech.

     V rozevřené dlani začne zářit podivný znak. O několik vteřin později se halou rozezní podivné pazvuky. Po celé místnosti se objevují chuchvalce černé mlhy nebo dýmu. Těžko se to dá rozpoznat, protože co chvíli pulzují a různě se deformují.

     „Cco chcete?“ vypraví ze sebe mladý muž, který se těžce zvedá ze země. Odpovědi se však nedočká.

     Letmo pohlédne na vznášející se chuchvalec, nacházející se nedaleko něj. Znovu těžce polkne, protože něco podobného ještě neviděl. To by byly ale snímky! bleskne mu hlavou.

     Uprostřed chuchvalce se objeví rudě zářící bod, který se rozevírá a zase zavírá jako nějaké poupě.

     Luboš Vrátný udělá několik malátných kroků k výtahu, když chuchvalcům doslova naroste jakýsi dráp či trn. Dá se to těžko určit, ale na tom už nezáleží. Začnou se neuvěřitelně rychle pohybovat a při tom systematicky obkličují mladého muže. A pak zaútočí.

     Bulvární fotograf vykřikne. Ostré drápy ho drásají. Snaží se odrážet útoky, ale jsou příliš rychlé. Přesto se mu jednou podaří pěstí zasáhnout útočníka. Zavyje bolestí a rychle stáhne ruku zpět, protože má pocit, že jí ponořil do vařící vody. 

     O vteřinu později mu však dráp rozřízne jediným řezem obě oči. Další mu podřízne šlachu na patě. Těžce se skácí na záda. Křičí, jak smyslů zbavený. Dál se však snaží své tělo chránit rukama, ale to má za výsledek jen jejich postupné “naporcování“.

     O několik minut později vše končí. Chuchvalce se rozplynou, stejně jako opodál stojící postava.

     Dvířka výtahu se otevřou a do haly vejde postarší žena. Její křik se začne rozléhat po celém spodním patře.

SOBOTA

     V dáli již vidí dům, ve kterém bydlí. Vůbec se mu tam nechce, ale zároveň se těší na odpoledne. Ráno se ho totiž Radek zeptal, jestli by se nemohl odpoledne stavit. Domů totiž jede až příští týden a přes víkend je na internátě docela velká nuda.

     Jirku jeho nabídka mile překvapila, a proto s ní okamžitě souhlasil. Možná byl až moc horlivý, ale v přítomnosti Radka se po dlouhé době dokázal opravdu uvolnit. Jeho horlivost souvisela především s vědomím, že bude mimo dosah tiché nenávisti své sestry. 

     Na několik okamžiků se zastaví před vraty. Srdce mu bije, jako nějakému uličníkovi. Podle Radka je to nesmysl, že se obviňuje za tu nehodu, ale on si prostě nemůže pomoct. Otevře menší dveře a vejde na dvůr.

     „Ahoj dědo, ahoj Iveto.“

     „Nazdar mladej! Ty už jsi zpátky? Jak ses měl?“

     „Bylo to fakt dobré. Mám hodně zážitků, tak ti pak povykládám. Chceš pomoct s tím košem?“

     „Nesmysl! Copak neunesu koš se senem? Běž si vybalit. Jestli máš hlad, tak ti něco přichystám.“

     „Dík, ale nemám. Odnesu si věci, a pak ti pomůžu…“

     „Nemusíš. Už jen odnesu koš na humno a mám všechno hotové.“

     „Dnes mě teda nebudeš potřebovat? Mám se totiž sejít s jedním kámošem, ale pokud něco…“

     „Klidně běž, všechno už je udělaný.“

     „Tak jo a díky.“ Projde kolem sedící Ivety na židli. Dívá se na něho, ale jako by se dívala skrz něj.

     Vybalování mu trvá asi čtvrt hodiny. Oblečení, které zrovna moc vábně nevoní, dá okamžitě do pračky a zapne ji. Vzpomene si, jak těžké byly začátky, než se s ní naučil zacházet. Teď už mu to ale nedělá žádné problémy.

     Znovu se vrátí do svého pokoje. Chtělo by to tady trochu poklidit, napadne ho, ale rozhodne se nejdříve podívat na mail.

     Sedne si k počítači, zapne ho a… Naštvaně seběhne schody a zamíří do obývacího pokoje, kde si postarší muž již čte knihu.

     „Nevíš náhodou, co se stalo s tím počítačem?“ zeptá se trochu příkřeji, než vůbec zamýšlel.

     „Jirko, nerozčiluj se. Iveta tam prý něco ve čtvrtek stahovala a najednou se vypl.“

     „To je fakt bezva! To mi ani nemůže říct? A co vůbec dělala na mém kompu, vždyť má svůj!“

     „To nevím, ale nevyčítej jí to. Víš, že teď prochází těžkým obdobím.“

     „Fajn, bezva. Vůbec mě to nesere!“ odštěkne mladík a odejde. Během chvíle však svého chování lituje a dědovi se omluví.

     Nenávidí to tu. Nenávidí svojí sestru, ale především nenávidí sám sebe.

     Znovu se posadí za počítač. Chvíli uvažuje, jestli se má pokusit o obnovení alespoň některých dat, ale pak to zavrhne a nechá zformátovat harddisk. 

     Jsou to jen střípky dřívějšího života. Já už takový nejsem. Už ani takový nedokáži být. Po tváři mu sklouzne slza. Jak moc by si přál navrátit ke svému starému životu, ale nejde to.

     S Radkem se dohodli, že se sejdou kolem druhé hodiny na náměstí. Jirka to jen tak tak stihne. Na lavičce před cukrárnou spatří sedícího spolužáka, jak dojídá zmrzlinu.

     „Ahoj. Uf, doufám, že moc dlouho nečekáš. Jsem musel instalovat novej systém. Sorry.“

     „Taky tě zdravím. Moc ne a navíc, máte tu docela hezké kluky.“

     Oba se na sebe podívají, a pak se rozesmějí. Nikdy by Jirka nečekal, že tohle od nějakého svého kámoše uslyší. Ale je za to rád. Navíc, má pravdu.

     „Tak, chceš ještě něco konkrétně vidět, z krás Mohelnice, nebo…“

     „Spíše bych chtěl nějakou ucelenější prohlídku a mohl bys při tom vykládat nějaké zajímavosti, domorodče.“

     Jirka po něm hodí nevraživý pohled. Celý kurz ho takhle nenazval, tak proč teď?

     „Prohlídku budeš mít, když si odpustíš tu hroznou přezdívku! Stejně tu Hýblovou jednou zaškrtím!“ Oba se opět zasmějí.

     Radek vstane a nasedne na kolo. „Nevadí ti to?“

     „Ne, ale nepočítej, že za tebou budu klusat!“

     Oba obejdou náměstí, a pak se vydají jednou postranní uličkou pryč. Při tom míjí nedávno zavřenou Pizzerii Odpočinku.

     „Krize?“

     „Ani ne, spíš divný majitel. Ale bylo to tam fajn, i když hned první den, co to otevřeli, tam vtrhl nějaký šílenec a ohrožoval zákazníky zbraní. Nakonec ho zastřelil přímo majitel. To víš, Mohelnice,“ řekne trochu pobaveně.

      Radek se na něho trochu nevěřícně podívá. Není si jist, jestli si z něho náhodou nedělá dobrý den.

     „No, říkám ti pravdu. Hele, proč jsi sem vůbec přijel?“

     „Ehm, chtěl jsem si s tebou prostě ještě vykládat. Navíc, na intru se toho moc dělat nedá a…“

     Ha, on se červená! pomyslí si Jirka  a trochu škodolibě se usměje.

     „…a ty jsi vlastně první v tomto kraji, s kým si mohu otevřeně vykládat o jistých věcech.“ Radek v rozpacích pohlédne na Jirku.

     „Jestli tím myslíš, něco jako spřízněná duše, tak je to i z mé strany.“

     Oba mladíci se trochu pousmějí. Je to zvláštní, že některé věci se tak těžko říkají a člověk se při nich cítí tak nějak obnažen.

     Bylo něco před sedmou, když se ocitli v parku. Křížem krážem prošli celou Mohelnicí. Při tom si vykládali o různých věcech. Především však mluvil Radek o své vesnici, o lidech a jaké to bylo, když se to provalilo, že chodí s klukem.

     Přesto, o jedné věci se nezmínil a Jirkovi to trochu vrtalo hlavou. No, slovo ´trochu´ je docela zavádějící. Moc ho to zajímalo, ale doposud se na to zdráhal zeptat.

     „Tak a tady bys to měl trochu už poznávat.“

     „Hele, co je tam za tou… jak se ta říčka jmenuje?“

     „Mírovka! To je tak těžké slovo? Za ní? No, takový lesík. Uvidíš sám, pojď.“

     „Rozkaz!“

     Mladící přejdou železný most a ocitnou se na druhém břehu. Pozvolným krokem míří do malého lesíku.

     „Ty teď s někým chodíš?“

     Radek se trochu rošťácky usměje. „Ale ale, proč pak to chceš vědět? Ty…“

     Svojí myšlenku však nedokončí. Doslova mu zmrzne úsměv na rtech. Jirka si toho po několika vteřinách povšimne a nechápavě se podívá do míst, kde směřuje jeho pohled. I on se zarazí, ale jeho údiv se během několika chvil změní ve strach.

     Před dvěma mladíky stojí podivně vyhlížející postava. Je celá šedá, kromě černých očí a pláště. Obličej je úzký a popraskaný. Na hlavě má nasazený šlap s kroužkovým závěsem.  Trup chrání lesklý kyrys. Ruce má nechráněné, ale na nohách má holení pláty a železné střevíce.

     Jirka se zachvěje. Nevěří, na co se právě teď dívá. Ví, že je to nemožné, přesto před ním stojí.

     „Co to zatraceně…“ začne Radek, ale jeho spolužák mu naznačí, ať mlčí. Sám udělá krok vpřed.

     „Stvořiteli,“ pronese neznámý. Při tom mu hlas skáče z vysokých poloh do nízkých, jako by ho něco rušilo. Následně poklekne a odhalí podivný znak v dlani.  

     „A… ano, Stínový válečníku?“ řekne trochu nejistě Jirka. Radek se na něho nechápavě podívá, ale odpovědi se nedočká.

     „Přicházím z umírajícího světa Aratei, jenž jsi svojí mocí stvořil. Žádám tě, zachraň jej.“

     Jirkovi se zatočí hlava. Nemůže tomu uvěřit. Nevěřícně zavrtí hlavu, ale následující informace ho dokonale probere.

     „Nyní mi náleží duše těch, co se odvážili ublížit ti. Mám snad ještě někoho ztrestat?“

     „Koho jsi… zabil?“ vypraví ze svých úst, i když se bojí odpovědi.

     „Dalibor Sháněl a Luboš Vrátný.“

     Jirkovi nepatrně cukne v pravém koutek. Pozvolna se vzpamatovává z prvotního šoku. A tak mu teprve teď dojde, v jakém nebezpečí se nachází Radek. Přesto se chce ještě ujistit, i když má pocit, že je to zbytečné.

     „Feritare?“   

     „Ano, Stvořiteli?“

     Jirka těžce polkne a při tom udělá krok vlevo, tak, aby se postavil mezi spolužáka a šedou postavu. Radek chce něco říct, ale znovu mu je naznačeno, aby se do tohohle nepletl. Sám netuší, proč tam jen tak stojí a přihlíží tomu neuvěřitelnému výjevu.

     „Jaké je tvé poslání?“

     „Proniknout do světa bohů a ztrestat boha Dalibor Sháněl a boha Luboš Vrátný. Pak vyhledat nejvyššího Stvořitele a požádat ho o záchranu světa Aratei.“

     „Tvé poslání je splněno. Vrať se a já Aratei zachráním.“ Snaží se mít hlas co nejklidnější, ale srdce mu bije jako o závod. Tajně doufá, že to vyjde, ale možná již je příliš pozdě. Pokud…

     Oči Stínového válečníka začnou slabě žhnout.

     „Mocný Stvořiteli, jak je možné, že jsem oba bohy porazil tak snadno? Jak jsi vůbec mohl dopustit, aby ti tak ublížili? Copak jsi je nemohl ztrestat?“

     Jirkovi se zatají dech. Do hajzlu! Začíná propadat touze po moci. Jestli se dozví, že může kohokoli beztrestně zabít, tak… Buď to vyjde, nebo…

     „Ty snad pochybuješ o mé moci?! Stínový válečníku, tvé poslání bylo splněno, tak zmiz mi z očí, nebo ztrestám tebe i celý Aratie!“ zařve, až sebou trhne jeho spolužák.

     Stínový válečník se prudce postaví. Oběma mladíkům vypoví na několik vteřin srdce. O několik chvil později jsou však v lesíku zase sami.

     Jirka s viditelným přemáháním dojde k nedalekému pařezu, na který se následně zhroutí. Z ničeho nic se celý roztřese a v hrdle ucítí veliký knedlík.

     Radek se konečně pohne. Celou dobu tam jen stál, jako by byl přimražený k zemi. Je bledý a i on se třese. Pohlédne na svého nového kamaráda a tichým hlasem se zeptá: „Cco to bylo?“

     Jirka se trochu ušklíbne, a pak začne vyprávět něco, čemu ještě teď nemůže uvěřit. I když se toho osobně zúčastnil.

     „Co to bylo? Byla to má literární postava. Před několika lety jsem začal jen tak psát. No a z krátkých povídek postupně vznikl svět Aratei. Něco jako fantasy středověk. A tam, když zemře velký a obávaný bojovník, tak se změní na Stínového válečníka, který v levé ruce dřímá zbraň, kterou byl zabit a na dlani pravé ruky má vypálený znak, s jehož pomocí dokáže vyvolat duše všech, které za života zabil. Věř mi, vypadají hrozně.

     No a tohohle válečníka můžou vyvolat jen král – musí obětovat svého potomka, aby ho vůbec vyslyšel. Pak mu sdělí poslání, většinou to je, aby odklidil někoho významného a mocného.

     Jakmile je jednou povolán, vrátí se zpět až se splněním svého úkolu. Problém ale je, že čím déle jsou ve světě živých, tím více roste jejich touha poznovu zabíjení a moci jako takové. Několikrát se tedy stalo, že Stínový válečník se nakonec vzepřel proti samotnému králi, ale vždycky se podařilo tyto válečníky porazit. My dva bychom to ale rozhodně nezvládli. To je asi tak ve zkratce všechno, co to bylo.“

     Jirka pohlédne na nebe. Chvíli se na něho dívá, dokud nezaslechne otázku: „A jak se dostal sem? A kdo vůbec byli ti dva muži, co…“ raději to však nedokončí.

     „Hmm, napsal jsem, že jedna z jeho vlastností je přecházet mezi různými světy. Možná tak, ale kdo ho vyvolal a dal mu toto poslání? To já fakt netuším, a abych řekl pravdu, děsí mě to.

     Ty jména… Sháněl byl chlap, který řídil Mercedes. Protože ukradl mnohem lepší a bezpečnější auto, než jsme měli my, tak z toho vyvázl jen se zlomeninami a podobně. Vrátný… jeden bulvární fotograf, co nás docela dlouho otravoval. Nevím, koho jsem nenáviděl víc. Oba byli hajzlové, co…“ raději však nedokončí nahlas svojí myšlenku.

     Ještě nějakou chvíli zůstanou v lesíku a střídavě se dívají na sebe a na místo, kde stál Stínový válečník. Přestože byli přímými svědky, stále tomu nemohou uvěřit.

     Radek doprovodí Jirku až k domu prarodičů. Je to typický statek na okraji Mohelnice. Přesně tak si ho představoval, když mu ho popisoval.

     Snažili si povídat o něčem jiném, jako by se nic šíleného nestalo, ale nešlo to. Trochu zaražení a stále ještě vystrašení se rozloučí. Jeden mizí za velkými vraty, druhý odjíždí na kole do zářijového podvečera.

     Jirka zasedne za počítač. Bílá stránka textového dokumentu se na něj mračí a on neví, kde vůbec začít. Už tak dlouho nepsal.

     Chvíli přemýšlí, ale nic kloudného ho nenapadá. Nakonec vstane a zamíří do kuchyně, udělat si večeři. Děda něco kutí ve stodole.

     Namaže si rohlík s máslem a rychle ho sní. Docela mu i vytrávilo. Chce si nachystat ještě jeden, když v tom zaslechne zvuky berlí.

     Téměř okamžitě ho přejde chuť. Nejraději by se vyhnul jakémukoli setkání, ale to mu nevyjde. V místnosti se objeví Iveta, která drží něco v ruce. 

     „Ahoj Iveto.“ Zkusí to Jirka, ale místo odpovědi mu hodí na stůj jakýsi časopis.

     „Přečti si to.“ sdělí mu chladně, otočí se a odhopsá pryč. Nejspíš jde na zahradu za domem, kde sedává na židli a dívá se na hvězdy.

     Mladík trochu zmateně pohlédne na časopis a začne jím listovat. Vůbec neví, co má hledat, ale najednou se zarazí.

     Potichu čte o nevysvětlitelné brutální vraždě dvou vězňů, samozřejmě jednoho z nich okamžitě poznává, a pak o téměř podobném činu v jednom pardubickém hotelu, kde zemřel hotelový zaměstnanec a kontroverzní fotograf.

     Jirkovi se znovu zatočí hlava. Trochu vrávoravě se vydá do svého pokoje.

     Bledý jako stěna znovu usedne naproti počítači. Mimoděk pohlédne na své ruce. Žádnou krev na nich nevidí, přesto ví, že se na nich nachází. Sháněla a Vrátného nelituje, ba naopak. Těší ho představa, že zemřeli takovým způsobem. Jenže jsou tu ti další dva nevinní. Tohle on rozhodně nechtěl.

     Ruka se mu začne třást, když mu najednou bleskne myslí podivná myšlenka: Proč Aratei umíral? Chvíli nad tím uvažuje a nakonec dochází k dvěma možnostem.

     Protože jsem přestal psát, nebo… nebo za to může smazání všech povídek z kompu.  

     Na jeho tváři se objeví nepatrný úsměv. Nemůže dopustit, aby se Stínový válečník znovu vrátil, když neví, kdo mu dal rozkaz ho vyhledat. A tak zkusí všechny zbývající kopie zničit. Doufá, že mu to vyjde, protože jinak…

     Radek mírným tempem směřuje zpět do Zábřehu. Cestu docela dobře zná, protože tam v průběhu cykláku jeli několikrát.

     Nachází se asi pět kilometrů za Mohelnicí, když ho najednou přepadne divný pocit. Nikdy předtím nic takového nezažil, a tak je z toho docela překvapený.

     Neví proč a vůbec i co, ale něco mu napovídá, že by se měl zatraceně rychle rozjet zpátky za Jirkou. Jako by byl v nebezpečí.

     Po chvíli uvažování rychle obrátí kolo a míří zpět do Mohelnice. Nejspíš o nic nejde, ale… není si jist. Po dnešku si prostě není jistý s ničím.

     Jirka začne rychle hledat v CDčkách, než objeví to správné, na kterém je tiskacím napsáno: ZÁLOHA DOC, PIC, SOFT, SAVES.

     Vítězně se usměje a následně disk ohne. Ten po chvíli praskne. Třpytivé střípky se rozprsknou po celém pokoji, jemu je to však jedno.

     Následně přijde ke stolu a otevře spodní šuplík. Vytáhne veškerý jeho obsah a zamíří do koupelny.

     Naposledy pohlédne na několik složek s rukopisy a poznámkami k povídkám. Povšimne si, že na jednom z papírů jsou napsána dvě jména: Dalibor Sháněl a Luboš Vrátný. Vůbec si nevzpomíná, že by je tam psal, ale je to jeho písmo. Teď už to je ale jedno.

     Škrtne zápalkou a sleduje hodující plamen. Když už žár nevydrží, upustí zbytek své tvorby do vany.

     Se zvláštním zájmem sleduje, jak zaniká jeho několikaletá tvorba. Nakonec odvrátí zrak a pohlédne do zrcadla. V ten okamžik se zděsí.

     Aratei stále ještě existuje. Je v mé mysli a… a taky v Radkově. No, on toho moc neví, ale já ano. Co když se kvůli tomu nějaký válečník vrátí a…  

     Vyjde z koupelny a zamíří ke skříni v chodbě. Nejdříve ale ještě zajde k dědovi ložnice. Při cestě si dodává odvahu a taky se modlí, aby to vyšlo, protože jinak…

     Odemkne skříň a vezme z ní kulovnici s patrony. Děda je totiž myslivcem a naučil ho zacházet se zbraní, kdyby náhodou nastala neočekávaná situace, jak nazýval návštěvu zlodějů.

     Pozvolným krokem se vrátí do svého pokoje. Když zbraň nabíjí, najednou mu dojde, co chce spáchat. Vypadá to naprosto šíleně, ale pak si vybaví ty dva nevinné.

     Zaklapne hlaveň. Přistoupí k oknu. Ještě jednou pohlédne ven. Otočí se. Spustí pažbu na koberec. Vyzuje se z papučí. Pokrčí pravou nohu tak, aby se palcem dotýkal kohoutku kulovnice.   

     Tohle je šílené, ale kdyby se tady znovu objevil… Prosím, ať to vyjde! Bojí se, ale ve skrytu duše ví, že je to jediné možné východisko. Nechce mít na svědomí další lidský život. Už toho zbabral až moc.

     Zavře oči.

     Zcela vyčerpaný dojede ke statku, kde se s Jirkou rozloučil. Jen stěží popadá dech, ale snaží se to ignorovat. Ten pocit stále sílil, ale když přijel do Mohelnice, najednou zmizel.

     Rychle nahmatá zvonek a několikrát ho dlouze podrží. V jakémsi kvaltu zkusí kliku a zjistí, že je odemčeno. Nikdy v životě to ještě neudělal, ale ten pocit byl tak zvláštní.

     Bez jakéhokoli otálení vstoupí na dvůr.

     „Haló, je tady někdo? Jirko, slyšíš mě?“ zakřičí, ale nic. Přešlápne na místě. Cítí se jako zloděj, ale nemůže si pomoct. Znovu zakřičí a znovu se nikdo neozve. Rozběhne se tedy k vchodovým dveřím do domu.

     „Jirko, slyšíš mě? Tak se ozvi!“ řve na celé kolo, až mu začne přeskakovat hlas. V domě se trochu vyzná, Jirka mu ho totiž popisoval. Přesto omylem skončí v prázdné kuchyni.

     Vzpomene si, že spolužák má pokoj v horním patře. Teprve teď začne hledat schodiště, které je trochu stranou.

     Vyběhne ho a v tom zaslechne zdola starší mužský hlas. „Zatraceně, kdo jste a co děláte v mém domě?!“

     „Jsem Jirkův spolužák, hledám ho, neviděl jste…“ zarazí se, protože najednou ucítí zápach něčeho spáleného.

     „Jirko!“ vykřikne a rozběhne se k druhým dveřím zleva, kde by měl být jeho pokoj. Prudce otevře dveře a v ten okamžik doslova zkoprní. Na několik vteřin není schopen jakkoli reagovat.

     Jen v dáli slyší blížící se kroky a nervózní hlas staršího muže, který si povšimne otevřené skříně a chybějící kulovnice…

NEDĚLĚ, o měsíc později

     Radek se prochází po mohelnickém nádraží a čeká na zpožděný vlak. Má z toho dobré pocity. Aratei pozvolna ožívá. Stínový válečník se neobjevil a snad se už ani neobjeví. I Jirka už je na tom lépe.

     Nikdy nezapomene na ten hrůzný výjev, který spatřil po otevření dveří. Jeho spolužák leží na zemi a v rukou svírá kulovnici. Přesně už ani neví, jak to všechno bylo. Vzpomíná si jen na to, že nejdříve trochu uklidnil a odklidil na chodbu staršího muže, pak mluvil a mluvil na Jirku, který mu nakonec předal zbraň. Mlel páté přes deváté, ale brzy se z toho vzpamatoval. Horší to však bylo s jeho dědou, který dostal mozkovou příhodu. Okamžitě zavolali sanitku, přesto částečně ochrnul na levou půlku těla.

     Teď už začíná chodit s hůlkou, ale s rukou to vypadá špatně. Alespoň Jirka se z toho docela rychle dostal. Snaží se vypomáhat, kde může.

     To stejné dělá i Radek. Je u nich každý den. Z počátku cítil velké rozpaky ze strany staršího muže, ale brzy zmizely. Padli si do noty, a tak jeho přítomnost je vítána.

     A když oba mladíci mají chvíli čas, sednou si k počítači a pokoušejí se vzkřísit jeden vymyšlený, přesto až příliš živý, svět…            

Věnováno osobě s obyčejným vzhledem,

s obyčejnou prací,

 s obyčejnými starostmi,

 ale s neobyčejným talentem pro psaní.

Věnováno Kat.

            Chris ONNE