Shounen - ai povídky

Alamosa 1

„Opět na cestě,“ řekne sám pro sebe Zack, stáhne klobouk a předstírá spánek.

„Jo, nemám je rád. Začínám je nesnášet,“ odpoví mrzutě Matt v kupé první třídy. Přemýšlí, co má dělat, když je tu Gábor. Kdyby tu nebyl, připomněl by Zackovi ranní polibek. Tím prohlášením ho úplně vykolejil. Někdy má pocit, že vše je na dobré cestě a potom bum a je na začátku cesty, ale on bude trpělivý. Jak dlouho?! Zavyje v duchu a pozoruje natažené Zackovy nohy. Sedí naproti sobě a jejich nohy se o sebe otírají.

Trošičku a mohl by je ovinout, proplést a nepustit ze svého zajetí.

Nikdy nikam ho nepustí.

„Jdu ven,“ prohodí šerif a vyjde ven.

„Konečně,“ zamumlá Zack zpod klobouku a pošoupne si ho dozadu. „Nevzpomínám si, že bych někdy narazil na tak zavilého šerifa. Většinou si dají říct.“

„Jo, jenže ti, co si dali říct, většinou věděli tvoje jméno. Nechci nic říkat, ale udělalo by na mě větší dojem Doc Holliday, než nějaký neznámý Zack Grey.“

„Myslíš?“ protáhne nedbale a zahledí se na jednotvárnou krajinu. „Takže já na tebe taky dělám dojem?“

„Jistěže a velký,“ přizná neochotně. Nebýt to Doc Holliday, možná by už byli v posteli. „Kdybys nebyl tím, čím jsi, mohli bychom být dál.“

„Cože?“ Zack se narovná. „Prr, co tím myslíš? Jak dál?“

„No, nebral bych takové ohledy…“ sklouzne k slonovinovým zbraním a zírá na ně. „Mám rád život a nejhezčí by byl s tebou. Mám klidný tichý ranč, kam moc lidi, kromě reverenda, Hardyho a Grizzlyho nejezdí.“

Zack se ironický usmívá.

„Mohli bychom mu vládnout spolu,“ ukáže na sebe a na Zacka.

„Opravdu. Moc lidi tam nejezdí.“

„Vidíš. Není to jako na jiných rančích. Malý útulný ranč.“

„A ty mě chceš na něj nalákat?“

„Rád bych. Daří se mi to?“

„Ne.“

„Už jste vzhůru, pane Greyi?“ přeruší je šerif.

„Jen se posaďte, pane Kote.“ Šerif se usadí do vínové čalouněné sedačky a natáhne před sebe nohy.

„Viděl jsem průvodčího. Mohu vědět, koho jste zástupce?“

„Wyatta White v Sirhu.“

„Neznám.“

„Malé městečko. Teprve se rozrůstá.“

„To jste daleko od domova.“

„Ano. Měl jsem nehodu na podzim a zůstal jsem u Matta se doléčit.“

Podezřívavý pohled šerifa a nevyřčená slova: To ti tak zbaštím.

„Jízdenky.“

Šerif Kot mu je podá a za chvilku už opět osamí. V kupé začíná houstnout atmosféra. Matt je naštvaný, že přišel šerif. Kot je naštvaný, že mu překazili zatčení a donutili ho vrátí do Alamosy bez vraha poté, co lidem v městečku oznámil, že má pachatele té zrůdné vraždy. Zack se příjemně baví nesnášelivosti mezi nimi, přestože on sám začíná pociťovat nepřátelství ke Gáborovi. Kdyby jenom nebyl tvrdohlavý.

„Jaké je městečko Alamosa?“ pronese po dobré hodině, kdy začal přemýšlet, jestli nemá z vlaku vyskočit.

„Alamosa?“ pronese nechápavě Kot. „JO, Alamosa. Není moc velká, ale stačí nám. Máme starostu, pana Tradyho. Také je tam nájemná stáj a uvažuje se o zřízení školy. Poslední dobou je hodně dětí. Liana už je nebude mít,“ povzdechne si. „Nájemné stáje vede Narcissa.“

„Zvláštní jméno.“

„Ano a taky máme hotel s restaurací a dva saloony. V okolí je šest rančů, z toho můj je druhý největší. Před dvěma lety proběhl velký boj mezi bandity a rančery.“

„Která banda?“

„Banda Černého Tommyho. Tehdy nám pomohl Doc Holliday a hlavně šerif Wyatt. Projížděli městečkem. Myslím, že honili Claye Allisona, ale co jsem slyšel, nelapili ho.“

Zackovi se zkřiví tvář. Vzpomíná si na to jasně.

„V té době jsem je neviděl, ale vyprávěli mi, jak vypadají, ale Doc Holliday… Jediné co vím, že kašlal a byl hubený.“

Zack si vzpomíná, jak to bylo. Kryl tehdy Wyattovi záda a stál ve stínu. Po přestřelce zmizel, zatímco Wyatt tam ještě chvilku zůstal.

„Od té doby je klid a já ho tvrdě udržují. Máme nové vězení.“

Tak tohle byla poznámka celé cesty.

„A co lidé?“ vmísí se Matt. Okolí je fajn, historie je taky hezká, ale nic z toho nespáchalo tu vraždu. Tu spáchal živý člověk.

„Lidé? Není jich tam mnoho. Jak jsem řekl: Starosta, přednosta stanice, je nově zřízená a nemusíme se kodrcat dostavníkem, nájemná stáj, kloboučnictví a vede si velmi dobře. Majitelka je milá žena. Potom Narcissa a zároveň trochu učí v budově, která slouží jako svatostánek. Jednou týdně tam přijíždí kněz kázat a někdy se v něm ubytuje některý z potulných kazatelů. Městečko začíná být velmi populární. Máme i malou banku s nejlepším trezorem, jaký se dá sehnat. Ještě ani jednou neodjeli s lupem,“ pyšně prohlásí.

Vzdávám to, pomyslí si Matt. Vraždu spáchala historie. Málem, že si nezívne.  Zack pilně naslouchá.

„A měla nějaké přátele?“

„Zapomeňte na tu absurditu, že to neudělal. Věřte, udělal,“ shovívavě káže, až Matt málem vybuchne, kdyby ho od toho neodvrátila Zackova noha. „Ale když na tom trváte, můžete si vyšetřovat dle libosti. „André je džentlmen a samozřejmě, že neměla žádné nepřátele. Byla velmi oblíbená.“

Matt si pomyslí na Dakotu, který tam pracoval za pouhou stravu. Zdá se, že byla chamtivá a neměla nikoho, kdo by ji záviděl? Taková osoba neexistuje. Pohlédne do šedých oči Zacka. Taky si to myslí.

„A nějaká přítelkyně? Nějaká, které by se svěřovala?“

„Hodně mluvila s Narcissou a taky s Dianou – to je majitelka Dianina kloboučnictví. Má tam nejen ženské, ale i pánské klobouky. Jinak nevím.“

„A co deník? Některé mladé dámy, si ho píšou.“ Vmísí se do rozhovoru Matt. Vzpomíná si na svou sestru Melissu. Pořád si čmárala do deníku, kde kdo s kým a podobné nesmysly. Jednou ji ho vzal a četl svému kamarádovi ódy na dotyčného pana B. Smáli se do té doby, než dostal od otce nařezáno a týden byl bez moučníku. Od té doby si deníček zamykala. Dnes už je zřejmě provdaná. Ani to neví. Posmutní.

„Deníček?“ podiví se Gábor Kot a pohlédne na Matta, jako by se zbláznil. „Probůh, kde by na to vzala čas?“

„Mladé dámy, si na takové věci, vždy najdou čas,“ trvá na svém Matt. „Hodně by nám to objasnilo a nemuseli bychom vyslýchat obyvatele městečka.“

„Klidně můžete. Uvidíte aspoň, jak sestra byla skvělá. Všechno zvládala bez mé pomoci a ranč vzkvétal.“

„To je moc dobře a Denver,“ řeknou, když zaslechnou hlas průvodčího, jak vykřikuje konečná Denver. Vlak se skřípotem zastaví a oni vyhlédnou do mumraje na peróně. Cestující přecházejí sem a tam a mezi nimi se proplétají nádražní zřízenci obtížení kufry. Polibky, objetí, podání ruce, plácnutí do zad. Snad se ještě někdy uvidíme, slova na rtech i naděje v očích.

Slzy radosti i smutku se míchají s úsměvy a bezvýraznými unavenými obličeji. Každý má cíl a někam jede. Někteří pomaleji, další spěchají. Slova, věty splývají s výkřiky a nadávkami.

Muži v černých oblecích, v kožených oblecích, s pokrývkami různých tvarů misí se s něžnějšími postavami, v šatech z drahých látek, které se dotýkají země i v obyčejných kartounových. S prostými bílými čepci, stejně jako s nádhernými klobouky roztodivných tvarů a barev.

A mezi tím děti. Jejich křik drásá sluch dospělých a každý se jim snaží vyhnout. Malí uličnicí, kteří doufají ve výdělek, se proplétají davem a nabízejí své služby. Od novin až po vyčištění bot. Chaos nádraží přivítá každého, kdo vejde do jeho bludiště.

„Za hodinu nám jede další vlak.“

Vysednou a Zack zaregistruje hvězdu na kabátě muže. Nenápadně zavrtí hlavou a Markus přikývne. Zajímalo by ho, co chce v Denveru Doc Holliday. Mrkne se na hodinky. Za půlhodiny přijde ten, koho čeká. Mohl by vyzvědět, kam slavný Doc Holliday míří a kdo je s ním. Šouravým krokem jde za nimi.

„Najíme se tu někde?“

„Na to nebude čas. Zvu vás do naší restaurace, kde vaří daleko lépe, než… Omlouvám se.“

„Ale kdepak. Mary, to je matka Katty, občas přepískne s kořením. Zřejmě měla špatný den, pokud vám nechutnalo, ale městečko už si na to zvyklo.“

„Možná proto tam bylo tak prázdno,“ zadumá se šerif.

Zack s Mattem mají, co dělat, aby nevyprskli smíchy. Nikdy neodporuj tomu, kdo ti vaří. Jo ženy.

„Koblihy, kupte si koblihy. Čerstvé…“

„Hej, pojď sem. Co je to?“

„To, pane? Koblihy. Prosím ochutnejte. Čerstvé a sladké.“

„Sladké?“ podiví se Matt a prohlédne si malou prodavačku v bílém čepci a hnědých šatech.

„Ano, pane. Prosím.“ Udělá pukrle a podá mu jeden, doufaje, že by si mohli koupit víc. Zack se dívá, jak Matt ochutnává.

„Dej mi jich celý sáček. Velký.“ Dojí zbytek a olízne prsty od polevy.

„Pokud byste chtěli, můj bratr kousek odtud prodává preclíky.“

„To je taky sladké?“

„Kdepak slané.“

„Matte, čas,“ upozorní ho nenápadně Zack.

„To bude hned,“ odbude Zacka a jde za malou.

„Co se stalo, Greto?“ osloví starostlivě malou prodavačku starší kluk.

„Pán by chtěl koupit preclíky. Chutnají mu koblihy.“

„A, to je něco jiného. Kolik? Jsou čerstvé a výborné. Recept naší maminky Gertrudy.“

„Dva sáčky.“ Cesta podle Kota bude dlouhá a pak ti dva se mu líbí.

„Tady.“ Podá mu dva sáčky. „Půl dolarů.“

„Jsou výborné, Greto.“ Ta se pyšně rozzáří. „Tady máte,“ podá jim dva dolary a jde za Zackem. Sáhne do sáčku a vytáhne preclík. Hmm, to je taky dobré. Na zpáteční cestě se zastaví pro recept. Mary by mohla jednou udělat koblihy.

„Jdeme!“ vleče ho Zack k druhému vlaku. Nasednou do svého kupé a Matt oběma podá po sáčku. „Jsou dobré,“ a sám se láduje koblihami. Zack strčí mu ruku do sáčku a vytáhne jeden. Ukousne a zašklebí.

„Sladké.“

„No právě. Mám rád sladké. Na zpáteční cestě se stavím pro recept.“

Kot na ty dva nechápavě hledí. Jejich vztah je - přátelský. Povzdechne si a zahledí se ven. A hele šerif? Ne, jen zástupce. Kouká se na ně. Zdá se mu to?

„Dej mi kousek,“ začne Zack.

„To bys rád, he. Nedám. Je to jen moje. Běž si koupit.“

„NO tak, vyjíždíme. Sotva mohu hledat po nádraží jednu prodavačku čeho?“

„Koblih.“

„Přestaňte!“

„Co je, šerife Kote?“

„Tamten nás pozoruje.“

„Markus?“ podiví se Zack, ale nejraději by dotyčného uškrtil. „Znám ho. Je to šerifův poskok. Zřejmě na někoho čeká.“ Jestli dál bude na nás čumět, asi ho zabiji. Už jde pryč.

Matt mlčí, dojídá koblihu a přemýšlí, kdo to je. Markus. Zahlédne štíhlou postavu. Mladík a zřejmě Zacka poznal, když honil Claye. Ne, není nebezpečný. Nebezpečný je Wyatt. Toho se musí bát. Ani si nevšimne a vlak se rozjede. Zack si opět stáhne klobouk do čela a hodlá spát, ale nemůže usnout, a to se snížil k počítání oveček.

Zvedne se a vyjde z kupé. Matt se za ním podívá, ale nechá ho jít. Někdy člověk potřebuje být sám. Pozoruje dveře od kupé a po zakašlání šerifa mu dojde, že to není zrovna normální. Otočí se k oknu.

„Zajímavý člověk,“začne neutrálně Kot.

„Ano,“ odmlčí se.

Gábor zběsile uvažuje, jak z Matta vytáhnout něco více. „Městečko je moc krásné, ale řekl bych, že je zvyklý se pohybovat v jiné společnosti.“

Matt obrátí plnou pozornost ke Gáborovi. Snaží se ho vyslýchat nebo někde Zacka viděl? A v tom se mu zalesknou oči nápadem. Už ví, co má dělat, aby Zack dal ten knír dolů, ale s tím počká na návrat domu. Potom začne jednat.

„Jste sám se sebou spokojený,“ začne opět Gábor. Ta změna je opravdu fascinující, protože doteď, když pomine jídlo, byl zachmuřený. „Dobrá zpráva?“

„Dobrá zpráva?“

„Ano.“

„Ne,“ když Mattovi dojde, že asi se příliš usmívá. „Jen jsem si na něco vzpomněl.“

„Pan Grey?“

„Zack?“ podiví se Matt a potom mu dojde, že není až tak hloupý, jak se zdá. Vytušil něco? V duchu se zamračí a přemýšlí, jestli se neprozradil nebo něco neřekl? Možná maličkost, ale i maličkost někdy stačí, aby ten druhý si domyslil. Ne snad ne.

„Ano. Vypadá jako člověk, který prošel hodně dlouhou cestou a zdá se, že se dobře znáte, když je vaším společníkem.“

Matt přemýšlí, co říct. Co má dělat? Nechce mu podat jakýkoliv náznak, co je mezi ním a Zackem.

Zack vyrazí k jídelnímu vozu a přemýšlí o tom, jak by se nejlépe mělo postupovat v Alamose. Nejlepší bude se nejdřív vyptat přítelkyň a potom navštívit obě místa. Ranč i tu chatu.

Prochází kolem jednoho kupé, když se najednou otevřou dveře a on skoro vpadne do náruče ženy v modrých šatech a bílém klobouku. Ta vyjekne a přiloží si ruce v bílých rukavičkách k ústům. Modré oči zkušeně přejedou Zacka. Ten se v duchu ušklíbne, když ji zničehonic zachytí do náruče, jak omdlela. Povzdechne si: Nikdy neměl rád omdlévající ženy, ale ví přesně, co má dělat.

S ženou v náručí vejde do kupé a položí na sedadlo. Vezme miniaturní kabelku a vytáhne flakónek s čichací soli. Přiloží k nosu a čeká.

„Oh!“

„Jste v pořádku?“

„Je mi tak slabo. Nejspíš je to po těch bolestech. Diana Crowley a děkuji za pomoc.“  Podá mu ručku a jemně se usměje.

„Těší mně, Zack Grey,“ představí se.

„Prosím můžete zde chvilku počkat? Je mi opravdu slabo.“

„Samozřejmě.“ Usadí se na protější sedadlo a sklouzne ke knoflíčkovým černým botám, které decentně vykují zpod sukně a ukazují kousek nohy. Potom ji přejede tělo a pomyslí si. Jak je to dlouho, co ho sváděla nějaká žena? Hodně dlouho, nerad připustí a pak Matt se nepočítá. Jeho svádění se dá připodobnit k útoku kavalerie, kdežto tohle… Pousměje se.

„Nepotřebujete něco? Jsem doktor.“