Černá hodinka
129.
Matt se dívá z okna na městečko, které se stále rozrůstá. Pohne se a ihned mu do těla vystřelí bolest ze zranění. Dotkne se ho. Není vážné, ale ještě pořád citlivé. Nechce se mu spát. Je zvědavý, zda Zack dostal telegram. Jestli ne, zbytečně pojede na jih. Za chvilku bude večeře. Usměje se při vzpomínce, jak Zack trpěl Maryinou kuchyní. Nikdy by neřekl, že toho bude schopen. No co. Najednou uvidí šerifa. Vypadá ustaraně. Musí uznat, že Jimmym taky nebyl nadšený, ale kdo by byl? Zlato pokřiví charakter člověka hůř než cokoliv jiného. Jde k nim na návštěvu? Stalo se snad něco? Pustí záclonu a přejde ke dveřím.
„Stalo se něco?“
Hardy sundá klobouk. „Celkem nic, Matte. Jen jsem řekl Josefině o Jimmym.“ Matt se zamračí. Co má dělat? Byl by raději, kdyby to nedělal.
„Večeře!“
Šerif se chce otočit, když ho Matt zadrží. „Nechceš tu zůstat na jídlo?“
„Rád.“ Pověsí klobouk na věšák, povytáhne si zbraně. Všichni v domě zamíří do kuchyně. „Máš pěknej dům. Asi dost stál, co?“
„Slušně, ale chceme mít nějaké bydlení, když tu jsme a Zack taky.“ Hlavně když tu jsou jenom oni dva. Kdy měl naposled sex? Svraští čelo, ale nemůže si vzpomenout. Dávno, přizná si s povzdechem. Jakmile uvidí Zacka, zatáhne ho kamkoliv.
„Výborné, Mary.“
„Mary, nic lepšího jsem v životě nejedl,“ řekne pyšně Simply.
„Cha, říkáš to pokaždé,“ ale tvář má rozzářenou radostí. Nic ji nedokáže udělat větší radost než spokojený strávník.
„Však tvoje každé jídlo je božský nektar,“ blýskne se znalostí.
„To má pravdu, Mary. Vykašli se na toho pavouka, vezmi si mě!“ nabídne ji to smějící se Hardy. „Mám všechno.“
„Ale kušuj,“ odsekne zardělá. „A jak to chutnalo Jimmymu?“
Hardy při té vzpomínce se málem, že neudusí bramborou. Po odkašlaní začne s vážnou tváří vyprávět. „Tak jak jsi tam přišla, celý ožil. Víš, já taky. Krásně to vonělo,“ mohutně přikývne. Všichni čekají co budě dál, ale ústa se jim rozšiřují do mohutného úsměvu. Dokonce i Šedý vlk se začíná usmívat. „Tak jsem mu ten tác s jídlem podstrčil. Hladově jsem ho pozoroval a říkal si, že bych rád to jídlo ochutnal. První okamžik, který mě nadzvedl ze židle, byl obrázek toho jídla. Neodkážu to říct, ale odpornější věc jsem v životě neviděl. Vařila jsi to ty?“
„Jistěže. Jsem na to odborník!“
„Procvičený na Zackovi, že?“ rýpne si do ní Matt.
„Hele, kdyby tak nejančil a neurazil tě a já nevím co, pak by mohl jíst to co vy. No a dál? Jak mu chutnalo masíčko a brambůrky?“
„Netuším, protože po tomhle mě přešla veškerá chuť. Ta barva byl směsí černohnědé barvy, co vypadá jako kravské lejno s něčím žlutým, co vypadá, jako když honáci zvrací po páteční zábavě. Okamžitě to odstrčil, ale já už jsem tušil, že to není jen tak. Začínal jsem tušit pomstu, tak jsem nasadil kamennou tvář, asi takovou.“ Předvede jim to. „Pak začal kňourat. Šerife, to není k jídlu. To je hrozné. Chci jíst. Mám hlad – Jako nějaké miminko. Tak jsem se k němu obrátil. Nic lepšího nedostaneš. Buď to sníš nebo budeš o hladu. Říkám to slušně, protože nejraději bych ho přidržel a do té huby mu to narval.“
„Skvělé!“ bouchne Simply rukou s vidličkou do stolu. „Takhle na něj!“
„Díky. Na chvilku zmlkl.“
„Šerife, to není k žrádlu,“ povídá. „Já nechtěl věřit, ale on musel mít hlad!“ vybuchne v smích. „On se fakt toho dotkl. Já bych to nedal ani psu.“
„Ohrazuju se!“
„Ale no tak Mary, sama dobře víš, co tam jsi nesla.“
„Nechtěl bych mít váš za nepřítele.“
„Děkuji, ale zasloužil si. Matt povídal, že je to arciďábel. Tak si to zaslouží.“
„Normálně by dostával jídlo z Mariiny kuchyně. Leckdo se nechal zavřít, jen aby měl její ranní snídani.“
„To je pravda,“ poznamená Matt. „No a jak to dopadlo?“
Hardy pomalu dožvýká sousto. Napíná je, protože každý je zvědavý. „Tak jak jsem říkal,“ nakloní se nad stůl, „tak to maso ochutnal. Bledšího člověka jsem neviděl, ale nedal se a ochutnal brambory…“
„No a?“ nevydrží to s nervy Mary.
„Sedí v koutě, drží se za břicho, vyje, že to není k jídlu, že je tu nejhorší kuchyně, že má hlad a prosí o jídlo.“
„Mary je strašný nepřítel,“ řekne s uspokojením Šedý vlk. Všichni začnou kývat hlavami, jen Simply se tváří zamyšleně, potom z něj vypadne.
„Mary, že nebudeš na mě to zkoušet, když něco zvořu.“ Všichni se otočí na Mary. Matt má pocit, že kdyby spadla jehla, tak by ji bylo slyšet.
Mary k němu přistoupí, nakloní a dá velkou pusu. „Jen maličko.“ Všichni si oddechnou. Simply má to v kapse, pomyslí si, když vidí jeho rozzářený pohled, i to, jak si upravuje pestrý šátek a pyšně se dívá na každého z nich. Matt se v duchu usmívá. On něco takového nemusí řešit, ale pro změnu řeší nepřítomnost své drahé polovičky. Neví, co je horší. Zda nepřítomnost nebo špatné jídlo.
„Tak a zákusek!“ doprostřed položí sušenky s medem a oříšky.
„No tedy!“
„Já věděl, proč tu zůstávám,“
Robin se na ně melancholicky podívá. „Tak tohle mi připomnělo jedny Vánoce v lomu.“
Všichni se na něj obrátí. Matt si natočí židličku, aby na něj lépe viděl. „Co se stalo?“
„No bylo to třetím nebo čtvrtým rokem? Už ani nevím. Někoho napadlo, že by bylo fajn mít nějaký vánoční koláč nebo sušenky, když jsou ty Vánoce. Asi nikdo netuší, co je to za dřinu. Práce, práce a když to vydržíš, tak možná se najíš. A jídlo? Armáda má zřejmě lepší.“
Hardy se otřese. Vždy jsem si myslel, že armáda má nejhorší.“
„Ty jsi v ní byl?“
„Byla válka! Jistěže, ale to jen jiná kapitola. Povídej.“
„Tehdy mi byl nakloněn jeden bachař, takže to padlo na mě. Tak o přestávce jdu k Manfredovi. Takové divné anglické jméno. Později jsem se dozvěděl, že fakt byl z Evropy, ale to je jiný příběh. Tak mu povídám.“ Nadechne se, potom polkne.
„Pane Downe, měli bychom menší žádost. Vím, že je to velmi troufalé, ale je to opravdu maličkost.“
„Nebyl tak zkažený jako ostatní. Taky nebyl tam tak dlouho. Jo to jsem byl ještě fit.“
„Tak copak to je?“
Byl v dobré náladě, za což jsem děkoval. Přetáhnutí bičem po zádech bylo docela běžné. A já na to: Jsme daleko od domova, vím, že jsme všichni hřešili,“ on dal hodně na boha, „ale spousta chlapců se polepšila. Je tu těžko a budou Vánoce. Je křesťanské požádat o maličkost, ne?“
„Chlape, z tebe to leze jak z chlupaté deky!“
Robin se rozhlédne po posluchačích. „Trochu jsem se lekl. Přece jen takový trest nebylo něco, co bych si oblíbil. Tak pokračuji. Jsou Vánoce, kdyby byly nějaké sušenky, bylo by fajn. Hodně chlapců si vzpomíná, jak se doma peklo. I v nejubožejších rodinách vždy bylo něco svátečního.“
„Dostanete maso!“
Já na to. „My víme, pane a nemyslete si, jsme strašně vděčný, ale ty sušenky by byly taky fajn.“ Měl jsem malou dušičku, protože by klidně mě mohl hodit na samotku nebo i něco horšího, ale zřejmě to ustál.
„Uvidím,“ tehdy prohodil jako by nic. Chlapci do mě hned co a jak. Co jsem měl říct? Krčil jsem rameny. Ovšem o pár dní, si mě vzal Manfred, tedy pan Downe, stranou.
„Robine, ty jsi takový dobrák.“ Stále jsem byl bílou ovci a ne zlou černou, ale to je fuk. Nevím, proč si to myslel. „Ty a ještě dva další máte povolení ty sušenky udělat.“
Všichni se rozchechtají. Dokonce i Mary slzí, až si je cípem zástěry utírá.
„Hej, to není k smíchu. Měli jste mě vidět. Musel jsem mít protáhnutou hubu až k podlaze. Se mnou makaly snad všechny profese až na kuchaře. Netuším, zda si to uvědomoval, jak se nám pomstil. Svolení jsme měli, ale neměli kuchaře. Jasně, všichni jsme uměli udělat steak nebo fazole, ale sušenky?!“
„Já nemohu. Tohle jde mimo mě. Tak a jak to nakonec dopadlo? Měli jste sušenky nebo jste to vzdali?“
„Vzdát? To není v našem slovníku. Tedy byli tam někteří, kteří to vzdali, ale to byli trosky nebo naopak ti, co tam to drželi pod krkem. Lidský život tam moc velkou cenu neměl. No tak jsem sehnal ještě Jimmyho a Lea. Jeden den místo šichty v lomu, jsme se oblékli a šli do kuchyně. Stáli jsme nad tou hromadou potravin a přemýšleli co teď. Nakonec rozhodl Leo.“
„Co jste udělali?“
„No, všechno jsme to smíchali dohromady.“
Mary vyprskne smíchy. Mattovi zacukají koutky, když si živě představí, jak to sypou dohromady.
„Bylo toho hodně. Moc hodně.“
„Tomu věřím. Tak pro armádu.“
„Omyl, pro dvě armády. Na Vánoce jsme měli sušenky tvrdé jako skála, kterou jsme dolovali. Namáčeli jsme si je v čaji,“ řekne s vážnou tváří Robin.
To už ani Šedý vlk nemůže a směje se.
„Měli jsme je celý týden ke každému jídlu. Vždy dvě.“
Hardy sletí ze židličky.
Simply hýká jako osel. „Hej… mil…milovali tě, co?“
„Náramně. Někdy si říkám, zda ta nálož není za ty sušenky, ale nemyslím.“ Robin se konečně taky usměje, protože celou dobu to vyprávěl náramně vážně.
„Já nemohu. Vážně nemohu!“ utírá si slzy Matt. „Namáčet v čaji.“
„Jo, dostávali jsme ho místo kafe. Osobně bych rád to kafe, ale co.“
„To bylo vážně moc hezké vyprávění a vy to dojezte nebo to vyhodím psům!“ zaláteří Mary. Všichni se pustí do značně studeného jídla, ale při vzpomínce, jak dělali sušenky, se usmívají. I Robin, jako by zapomněl na bolest, se usmívá. Po jídle se všichni kromě Mary přesunou do obývacího pokoje. Robina uloží na velké pohovce a sami se rozsadí, kde se dá. Šedý vlk se usadí ke krbu.
„Hodila by se tu nějaká pěkná kožešina,“ prohodí Matt. Vstane, nalije všem whisky.
„Tak se v zimě vypravíme na lov medvědů, co ty na to, Matte?“ ožije Simply.
„To bude z tebe ženáč,“ řekne Hardy.
„A co má být? Mary to pochopí. Je to sluníčko.“
„To je fakt.“
Hardy taky přikývne. „Tak jak jsme si tu vyprávěli o tom jídle, napadla mě taková příhoda. Bylo to ve válce.“
„Ajta krajta, to bude pěkné povídání,“ řekne Simply, který si zapálí dýmku.
„To nevím, ale bylo to, víte už to ani nevím kde? Bojovali jsme proti šedokabátníkům, ovšem jsme netušili, kde jsou. Znáte to lesy, zvědové k ničemu, prostě jsme měli rozkaz vypátrat tu jednotku, a pokud nebude početná, tak ji zlikvidovat.“
„Jo to taky znám,“ pronese procítěně Simly. Častokrát to bylo i několik dní schovávané. To byla doba.“
„No, já na to nerad vzpomínám. V té době jsem nejhůř jedl, když pominu krátký časový úsek na parníku.“
„Máš taky hodně za sebou.“
Hardy přikývne. „No jo toulavé boty. Tak abych dovyprávěl. Toho dne, asi druhý nebo třetí den se na nás usmálo štěstí a podařilo se nám ulovit pořádného jelena. V tom okamžiku rozkaz najít a zničit tu jednotku jaksi padl. Znáte jak je to s armádním zásobováním.“
„Není žádné,“ vmísí se do toho Simply. „Co si neseženeš, nemáš. Tvrdý chlebíček.“
„V míru je to lepší, ale ve válce, kdy jedna jednotka byla tam a druhá tam, kdy se neschylovalo k pořádné bitvě, bylo to horší. Člověk se opravdu musel spolehnout na svou zbraň. Suchary se nám přejedly, tak jsme se utábořili, i když bylo teprve poledne. Ti zkušení naporcovali jelena a šlo se opékat, ale co čert nechtěl.“
„Přišel rozkaz!“
„Bingo. Simply, neříkej, že jsi tam nebyl.“
„To né, ale jednou se nám to stalo taky. Tři dny rajtování v sedle. Tak jsme se utábořili u jednoho takového pěkného bílého domu. Nikdo tam nebyl. Ani otroci, ani majitelé. Dům zabedněn až na půdu. No sotva jsme se utábořili, vytáhli lžíce… co myslíte, že se stalo? Dohonil nás kurýr! K čertu, málem, že nevisel na tom dubu, co tam byl. Lžíce jsme schovali a odkvapili do bitvy.“
„Já ji nezažil,“ prohodí zamyšleně Matt.
„Buď rád. A Simply, nepřerušuj mě. Takže jsme toho jelena naporcovali, dali ho opékat, sliny nám kanuly. Uniformy na nás slušně plandaly, jak jsme byli nedostatečně živení, ale jižanská armáda na tom byla daleko hůř. Ale bojovali statečně, ale na naší straně bylo právo!“
„Přestaň s tím právem a povídej, jak to bylo dál,“ řekne suše Robin. Takový den jako tady ještě nezažil. Je vidět, že Matt je vážený chlap a k tomu má spoustu přátel. To bylo vidět, už když vysedali z vlaku. Je dobře, že sem přijel. I Simply se mu líbí. Starý lovec, který ledacos viděl a Mary má zlaté srdce. V Šedém vlkovi se moc nevyzná, ale kdo se kdy vyznal v indiánově duši? Je to takový samotářský vlk, který bůhví proč si oblíbil Matta. Stará garda. Takové indiány člověk už potká málokdy. Možná na severu, kde jednu chvílipobýval.
„Tak jo. Jelen se pekl, no nádherná vůně to byla, když do tábora vtrhl zvěd se zprávou, že jsou nedaleko, ani ne jednu míli. Jo, přesně tak. Rozkaz. Málem, že nevisel na tom buku, co tam rostl. Nakonec jsme nasedli. Nepřítel byl blízko, tak jsme nechali na stráži dva nejlepší muže. Říkali jsme si. Rychle to vyřídíme, vtrhneme tam, rozmetáme je a bude to. Pak se vrátíme k jelenu. Vyrazili jsme tiše jako indiáni. Dbali jsme, aby nás neslyšeli. Zbraně připravené. Dojedeme na místo určení, upravíme se a čekáme na rozkaz. Pak náš velitel hvízdl. On rád hvízdal. Zavyli jsme, vtrhli a tam…“ efektně se odmlčí.
„Co?“
„Nikdo nebyl.“
„Jak to? Nerozumím? Kde byli?“ ozývá se.
„No oni tam zbyli tři chlapi a kanec na rožni. Svázali jsme je a dumali co teď. Vyslat zvěda? Nikomu se nechtělo a k tomu ten kanec tak nádherně voněl. V tom velitel povídá. „Chlapi, přece těm šedokabátníkům to jídlo nenecháme!“ A pustili jsme se do něj. Samozřejmě jsme hlídky postavili. Velitel, tuk mu kapal na uniformu, povídá. „A doma nás čeká jelen. Tomu se říká posvícení.“ Ti zajatí se tam kroutili jak úhoři, ale bylo jim to prd platné. Obrali jsme ho do poslední kostičky. Ti zajatí ke konci brečeli, ale my nepovolili. Co se nesnědlo, nebylo toho mnoho, jsme vzali kamarádům v táboře. Ať taky ochutnají jižanského divočáka a řeknu vám, byl to luxusní divočák. Lepšího jsem v životě nejedl.“
„Dobrá historka.“
„Prr, to není vše.“ S úsměvem jak zarostlí pralesní muži jsme nasedli na koně a vyrazili do tábora. Vjedeme tam, a co myslíte, že vidíme?“
„Co?“
„Jelen fuč, chlapi svázání jak kuřata.“
„Jak to? Chacha,“ směje se Simply, který to pochopil jako první.
„Voni vám toho jelena sežrali taky.“
„Jo.“ Vzteklí jak tygři jsme opět nasedli na koně a vyrazili. S plnými břichy šlo to těžko, ale zvalchovali jsme jim záda, že si dovolili sníst našeho jelena.“
„Hej, vy jste snědli jejich kance,“ zvolá Matt.
„No jo, ale ten jelen byl náš!“ namítne s úsměvem. „Matte, doutník by tu nebyl?“
„Jo byl. Tady máš.“ Podívá se na krabici, kterou koupil jen kvůli Zackovi, protože si občas rád zakouří. Doufá, že se hlídá.
„Díky.“ Seřízne špičku, zapálí, párkrát mohutně popotáhne. „Výborné. Jo válka není žádná kojná, ale tehdy nás nakrkli pořádně. No, oplatili jsme jim to jaksepatří.“ Všichni vychutnávají příběh. Simply si odkašle.
„Myslím, že je čas na mě.“
„Nebudeš vyprávět o krocanovi a medvědovi, že ne?“
„Co tě to napadá! Ani náhodou. Taková stará historka. Tak poslouchejte. To bylo ještě v době, kdy jsem tu nebyl. Toulal jsem se s Tomem Handersenem na severu v Kanadě. Jo kam člověk osud nezavál. Rozhodli jsme se jít na Aljašku trochu vyrýžovat zlata. Tehdy o kalifornských zlatých polích se nevědělo nic.“
„V poušti je zlata hodně,“ řekne Robin.
„To je, ale není pro obyčejné lidi. Přináší zmar,“ řekne zamyšleně Šedý vlk.
„Dobrá, dobrá, aby ch pokračoval. Toulali jsme se a měl jsem sebou tehdy takového většího psa. Erik jsme mu říkali, ale nevím, kdo to jméno navrhl. Bylo už dost pozdě, když jsme rozbili stan. Vytáhli jsme jídlo a kus dostal i Erik, který se do ní s nadšením pustil. Většinou si musel něco ulovit, ale tentokrát bylo všeho dostatek. Plánovali jsme, kam půjdeme, co budeme dělat a hlavně co uděláme se zlatem. Plány byly smělé, ale hlavně týden někde v bordelu. Já jsem snil o hezké blondýnce, Tom o zrzce. Po jídle jsme šli spát. To jsme netušili, co Erik vyvede.“
„To by mě zajímalo.“
„Abyste to celé pochopili, popíšu vám Erika.“ Zabafá, napije se. „Byl to velký černý pes, hbitý jako panter, ale velký jako hora. Jestli měl osmdesát kilo, tak to bylo tak akorát. Jeho zuby by dokázaly přeštípnout mužskou ruku. Dřív bojoval v aréně se psy, ale majitel se ho musel zbavit, tak jsme ho koupili za babku. Nikdo ho nechtěl, protože do saní se nehodil. Každého psa okamžitě zakousl. Lidi jsou zlí. Takové menší tele to bylo. Usnuli jsme v poklidu. Mělo být dobré počasí. Žádné vichřice, žádný sníh, nic takového. Netuším, kolik bylo, ale zničehonic se stan prohnul a my byli zavalení. V životě jsem tak neječel. Tom se mnou. Myslel jsem, že je to moje poslední hodinka. Nakonec jsem nožem rozpáral stan.“
„Tak co to bylo?“ optá se Matt. Zatouží, aby tu byla Zack a takhle vyprávěl. Určitě toho zažil hodně. On prakticky nic. Jediný trapas tak to byl na tom večírku, kdy řekl, že miluje toho kluka. Naivita
„Erik donesl medvídě, a jelikož stan byla zavřený, hodil ho na něj.“
„Cože?! Jak mohl…“
„Netuším, ale jak by se tam jinak objevilo medvídě? Erik ho držel packou na stanu. Oblila nás hrůza. Znáte, jak medvědice umí být rozzuřená, když se jí sebere medvídě.“
„Tak jste se do ní pustili!“
Simply se na něj kysele podívá. „Nepustili. My zdrhli.“
„Proč, jak to?“
„Proč? Protože poslední náboj padl na vysokou. Byli jsme bez nábojů. Stan jsme nechali, kde byl, nazuli sněžnice a pádili, jako by za námi hořela koudel. Dva dny a dvě noci jsme utíkali, dokud jsme nepadli.“
„No a co potom? To není zrovna něco, co bych vyprávěl.“
„Taky to není všechno. Sotva jsme se uložili, slyšíme řev. Medvědice! Napadne nás. Vyskočíme, zatočíme se a proti nám medvěd velký jako dva chlapi.“
„Hloupost.“
Šedý vlk zavrtí hlavou.
„Tak velký medvěd neexistuje.“
„Přísahám, existuje! Nevěříte mi?! Je to fakt, Tom by mi to mohl dosvědčit. První myšlenka – medvědice přišla nás potrestat.“
„Taky by mě to napadlo,“ připustí Šedý vlk.
„Mě taky. Jak ses z toho dostal?“ optá se zvědavě Matt.
„No, dostali ani nevím, jak, ale jak jsme byli unavení, tak jsme se složili v medvědím doupěti.“
„Bože!“
„Přesně. Bože! To jsme vůbec netušili. Ječel jsem jako by mě na nože bral. Medvěd byl rozzuřený. Vzali jsme roha a utíkali. Erik s námi, to dokládá, jak byl velký medvěd. Utíkali a utíkali s představou, jak nás dohání a cupuje na kousky. Jistě jste nikdy nezažili medvěda vyrušeného ze spánku, zvláště když usíná. To je potom ďábel. Padli jsme a zůstali přimraženě stá. Proti nám stál, víte kdo?“
„Netušíme.“
„Medvědice s medvídětem. My jsme se v hrůze z medvěda vrátili ve vlastních stopách. Kdybychom měli aspoň náboje! Klekl jsem si a čekal poslední hodinku.“
„No žiješ.“
„Jo žiju a díky Erikovi, který se ji postavil. V životě lepší tlapy jsme nejedli.“
„Ježíš, on ji dostal?“
„Jo, dostal. Jen jsme koukali, jak se jí zahryzl do krku.“
„Odvážný pes.“
„To ano.“
„No a co medvídě?“ optá se Matt.
„Co s ním se stalo? Prodali jsme ho. Koupil ho nějaký ruský vévoda nebo co. Týden jsme prachy utráceli s holkami v nějaké díře. Ale víte ty tlapy, které nás stály tolik běhání, stály za to.“
„To musel být pes jako tele!“
„Dyť to říkám!“ řekne vážným tónem, ale Matt mu nevěří a jak vidí i ostatní mají pochybností o té historce, ale co, byla skvělá.
„Šedý vlku, co Tornado?“
„Uzdravuje se, ale jestli s ním chceš jet závod…“
„Závod? Jaký závod?“ vmísí se do toho jak Hardy, tak Simply.
„O modrou vlajku.“
„Velký závod!“
„Náročný závod.“
„Já vím, ale věřím, že Tornado si s tím poradí.“
Šedý vlk zamyšleně se na něj dívá. „Ale nezáleží jen na koni, Matte. I pro člověka je to velmi náročné, co jsem slyšel.“
„Toho se nejvíc bojím, ale zvládnu to.“
Zaťukání. Hardy se zvedne. „Díky za vyprávění i za jídlo, ale budu muset jít.“ Ostatní kývnou. Matt se podívá na velké stojací hodiny. Bude půlnoc. Nejvyšší čas jít spát. „Taky půjdu spát.“ Ostatní se zvednou. Skleničky nechají na stole. Matt přijde k Robinovi a nachýlí se k němu. Vypadá dobře. Spí? Skloní se ještě víc a přetáhne přes pokrývku, když Robin otevře oči. Dívají si do očí, když najednou Robin zvedne hlavu a dotkne se Mattových rtů. Ten je překvapený, ale polibek, který se protahuje, mu oplatí.
„Měl by ses držet Zacka, mladej!“
„Já se držím, zvědavče,“ oplatí mu. „A pak máš před ním strach.“
„Před tím hráčem? Nikdy!“ odfrkne si. Zvědavě se na něj dívá. „Proto seš tady zalezlý jak medvěd v díře?“
Matt nepředstírá, že mu nerozumí. „Ano. Jak jsi mluvil o černých ovečkách, tak jsem jednou z nich. Rodina se mě zřekla.“
„Blbci, co neznají svět,“ zabručí. „Předpokládám, že ten slavný dědeček, co tu straší, ten svět znal.“
Matt si vzpomene na to, jak mu pomáhal, jak mu sehnal knihu. Nebyl znechucený nebo šokovaný. Někdy si říkal, že možná něco podobného zažil nebo viděl. „Pocházel z Irska, odkud utekl s babičkou, která byla z Anglie.“
„Ó, to dost vysvětluje. Půjdeme spát. Vy dva… kdo by to do něj řekl?“
Matt si domyslí, že mluví o Docovi. „No a co ty a Drew?“
„My dva?“ v očích se mu objeví úžas. Pak se chraptivě zasměje. „Blbost.“
„Ale a proč jsi to zkoušel? Zvědavost?“
Robin se ušklíbne. „Mírná zvědavost, Matte. Jen jsem si říkal, zda je to fakt.“
Matt se pousměje. „Drew je hezký a sympatický.“
Robin zavře oči, čímž dá najevo, že hovor skončil. „Dobrou noc.“ Zhasne a sám jde do ložnice. Vybaví si, jak tu držel Zacka, jak ho ochutnával, jak do něj pronikl a pak opačně. Útrobami projede takový chtíč, že se mu zvedne. Vyndá si ho a sevře. S přimhouřenýma očima si vybavuje každý okamžik rozkoše, kterou tu zažili. Sevře pevněji rty, aby ztlumil zachroptění. Olízne si ruku, pak se ale odstrojí. Cítí se tu bezpečně. Pak se usměje. Až přijede Zack, zatáhne ho sem a budou tu souložit až do rána. V celém baráku. Všechny nemilosrdně vyžene. S tou myšlenkou usne.
Robin po Mattově odchodu otevře oči. Drew a on? Takové šílenství, i když občas se mu zdá, že Drew k němu cítí něco víc, ale Matt si to vymýšlí. Nebo snad ne? On a líbat se s Drewem – divné. Matt měl pravdu, když si to chtěl vyzkoušet. Sám neví, co ho tak najednou popadlo. Najednou chtěl vědět, jaké to je líbat mužské rty, ale moc se to nelišilo od toho, jak se líbají ženské. On a Drew. Ne, nemožné, ale Matt má pravdu. Na rozdíl od něj je Drew moc hezký. On je stará vyuzená hrbatá šunka, která už moc čerstvostí nezavání. Kdo by na takovém mrzákovi co viděl? Pomyslí si hořce. Načechrá si polštář. Lépe je usnout, pomyslí si znovu. Než usne, pomyslí si, že doufá, že Drew v San Francisku pohodil dobře. Jejich rodina, co se týče peněz, je někdy nekompromisní a snaží se pro sebe urvat co nejvíc. Jeden na druhého kašlou. Určitě to zvládne. Má o něj starost.
Po chvilce se místnosti ozve jemné chrápání.
