Shounen - ai povídky

Denver vítá

„Stále nemohu uvěřit jak vypadáš,“ zabručí nevěřícně Wyatt a přejede ho odshora dolu.

„To víš, práce na ranči!“ zívne si Doc Holliday. „Víš o něm něco bližšího?“

„Jen, že se skrývá v Denveru. Jsem rád, že jsem na tebe narazil v tom městečku. Povídej co bylo, když jsi odjel po té přestřelce. Mysleli jsme, že tě už neuvidíme.“

„To já taky. Nevím, jestli mně zachránil Apple, můj kůň, nebo Matt. No, dostal mně z toho. Zřejmě mně smrt ještě nechtěla a pak měl problém s jedním bohatým chlápkem, tak jsem mu trochu píchnul.“

„Nevím proč jsi se nevrátil hned po tom co jsi se uzdravil. Přece víš, že bych tě přijal s otevřenou náručí!“

To by mně taky zajímalo, pomyslí si Zack. To jméno Zack se mi zalíbilo a díky němu se stal jiným člověkem, který toho tolik zažil. Vlastně se mu na ranči líbílo, i když moc vzrušení tam nebylo. „Ani nevím sám. Co takhle partičku?“ vytasí se s kartama a začne je zručně míchat.

„Jasně,“ přisvědčí. Nějak tu nudu zabít musí. Nejedou v kupé, ale v normálním voze, kde jsou dřevěné lavice. Denver není daleko. Vedle nich se zvedne nějaká matka zakrývajíc chlapečkovi oči. Zack s Wyattem se ušklíbnou a rozdají karty. Na uprázdněné místo si přisednou dva lovci páchnoucí krví a potem. Zřejmě koupel nepoznali aspoň deset let.

„Zase jsi vyhrál,“ mrzutě pronese Wyatt a odhodí karty.

„Mám tě nechat vyhrát?“ otáže se vážně Zack.

„Tak to nejdřív bys mně musel zastřelit!“ Doc vytáhne pistoli a natáhne kohoutek. S lovci to ani nehne a dál podřimuji.

„Nemyslíš to vážně!“

„Naprosto, protože nevím jestli je to vtípek nebo ne, ale ti jezdci tamhle na koních se mi vůbec nelíbí!“

„Vzrušení!“ zahřmí vedle nich hlas a oni pohlédnou na lovce, kteří jsou najednou až moc živí. Doc Holliday pokrčí rameny. Jeden má přes rameno přehozenou už skoro starožitnost bizoní pušku dlouhou snad metr. Lovec ji naláduje a mrkne se po svém druhovi. Ten si opět zívne.

„Prásk!“

„Netrefil jsem se.“ Doc má pocit, že v uších mu ten výstřel bude znít ještě týden. „Jenom kůň a zdá se, že odjíždějí. Škoda střely.“

„Rine, zábava nebude!“

„Tak si sedni a spí.“

„Tak jo!“ Bizoní puška je odložena do rohu a lovec si ztěžká dosedne na lavici. Stáhne kožešinovou čepici přes oči a zafuní.

„Slyšíš?“

„Jen tak tak!“ zabručí Doc a zatřepe si prstem v uchu. „Tohle byla rána!“

„Jo!“ Oba zavřou oči jak je přestalo bavit hrát i kecat. Doc si stáhne klobouk do čela a natáhne nohy. Po chvilce tiše oddechuje stejně jako Waytt.

Teprve skřípot brzd je probudí.

„Denver, Wyatte?“

„Vypadá to tak Docu,“nevrle zabručí Wyatt a posune si klobouk dozadu. Pohlédne vedle. Ti dva lovci jsou pryč. Vyhlédne ven.

„Jo, Denver to bude, aspoň podle toho davu co nás vítá, tak ano.“

„Vážně? Ukaž!“ posune si taky klobouk z čela a vyhlédne ven. „Hmm!“ zabručí. „Nejsem rád populární. Přitahuji tak moc pohledů. No nic tak jdeme do toho davů!“ Zvedne se a najednou řev, který je slyšet i přes okénko. Zvednou se a vyhlédnou otevřenými dveřmi.

„Wyatte ten dav asi tu není kvůli nám!“ ukáže na štíhlou vysokou ženu se modrým slunečníkem lemovaným krajkou a šaty v stejné barvě. Nese se jako královna v doprovodu svých komorných a obdivovatelů.

„Znáš ji?“

„Neznám, ale to nevadí ne. Je to pěkná kočka!“

„Zvlčil jsi, Docu!“ pronese pochmurně Wyatt. „A nás zřejmě čeká tamhle ten.“ Ukáže na mladého nervózního muže s plechovou hvězdou na vestě a se zbraní na boku. Rozhliží se a občas se mrkne na fotografii.

„Ty jsi hledaným zločincem?“ podiví se Doc a odstoupí od něho. „Co jsi spáchal?“

„Ale ne, jen jsem oznámil svůj příjezd. To víš v některých místech jsem populární. Jdeme nebo vyhlásí po mně pátrání.“ Doc pochybovačně pokrčí rameny, ale začne si razit cestu za Wyattem.

„W..Wyatt Earp!“ uctivě ze sebe vyrazí nervózní mladík, který se občas podíval na fotografii.

„Je mi líto, ale jsem Divoký Bizon Allister. Spletl jste se mladý muži“ Doc se uchechtne jak se ten mladík rozpačitě na oba dívá a pak sáhne na fotografii.

„Je to on,“ slituje se nad ním Doc.

„To jsem moc rád. Šerif už vás čeká. Prosím pojďte za mnou. Je to nedaleko a s příjezdem madam Dähling je to tu jako o pouti. Moc lidi.“

„Růže z Texasu je tu?“ podiví se oba. Takže to byla...

„Ano. Pro Denver je to pocta. Přijela až z New Yorku a  bude vystupovat v místním divadle celý týden. Pak odjiždí do San Franciska.“ Jde před nimi a živě rozkládá rukama. Oba za ním tiše jdou jak nemají šanci cokoliv povědět. Doc klouže po tvářích které mijí a po výlohách obchodů. Zdá se, že se toho hodně změnilo a jeho oděv není zrovna vhodný a popravdě ten oblek, který zrovna minul ve výloze by byl to pravé co na sebe má vzít Doc Holliday. Cítí, že Zack nějak cestou do Denveru zmizel.

„Tady. Šerife Ewersi, přivedl jsem pana Earpa!“ hlasitě pronese na celou kancelář. Všichni se po nich otočí a civí. Wyatt zanadává. Teď budou všichni vědět, že tu je... a vlastně proč ne. Bude to lepší. Aspoň ten skunk Clay nebude zahrabaný jako krysa v díře.

„Wyatte vítej!“

„Felixi? To jsi ty? Co ty tady?“ řekne udivený Wyatt. Nemůže tomu uvěřit, že jeho přítel s kterým jednou bojoval proti indiánům je tady. Jenže neznal jeho příjemní a zná ho pod přezdívkou Rychlý Felix. Jak on uměl rychle ládovat pušku...

„Co by? Vyfasnul jsem nelehký úkol chránit Denver před zločinci. Pojď dál a  to je...“

„Můj přítel!“

„Ach tak. Tady bude klidněji. Otevře dveře do kanceláře.“

„Vlastní kancelář. To je něco. Polepšil sis!“

„A získal více starosti. Je to ...“

„Ano.“

„Tedy, tak to bude terno jdete po Clayovi?“ Wyatt mimoděk sevře ruce v pěsti. Rukama se opře o velký psací stůl a nakloní se nad Felixem, který sedí v křesle potaženým kůži.

„Jo víš o něm něco?“ Felix si povzdechne nad tím ledovým modrým pohledem.

„Ne, ale bylo to jasné jak jsi oznámil příjezd. Už po něm pátrají, jenže je tady zrovna madam Dähling. Mám se starat o její bezpečnost a ještě hledat Claye. Vyvijí se na mně tlak. Pochop...“

„Jo znám to.“ Doc mlčí a stojí u okna a šedýma skoro nehybnýma očima vyhlíží ven na kočáry, na lidi jak se uhýbají jednomu druhému. Mezi nimi se proplétají těžké povozy a malí uličnici. Obvyklá směs lidi. Už zapomněl kolik může být lidi ve smětě. Ten chaos. Vzpomene si na sallony v kterých pobýval. Kouř, tichý šustot karet.

„Najdeme ho Wyatte. Stačí jen rozhodit sítě a někde se ta krysa ukáže,“ ozve se tichým hlasem Doc a otočí se k nim.

„Jasně Docu. Půjdeme a díky. Dáš nám vědět, kdyby něco?“

„Jasně. Markus vás doprovodí do hotelu. Na účet města.“

„Tak díky moc.“ Oba vyjdou a Felix se rozvalí v křesle. To mu byl čert dlužen mít ty dva zrovna teď v městě a k tomu Caye Allisona. Bude to peklo a on uprostřed něho. Raději by seděl na soudku prachu než být teď a tady. Nerad to říká, ale docela by si i přál, aby najednou Clay zmizel někam do dáláv a musel se o něho postarat jiný šerif v jiném městě a k tom Doc Holliday. Jestli tohle přežije, tak se dožije i důchodu v botech. Sáhne do kapsičky pro cigáro a zapálí si. Vyfoukne dým a podívá se ven na ulici. Jeho město a tak to zůstane. Nikdo z těch třech tu vyvádět nebude.

„Červená růže. Nejlepší hotel v Denveru!“ klidně prohlásí Markus.  

„Nooo!“ protáhne líně Doc a zkušeně obhlédne ulici, stav domu i prostředí. „Tak jdeme se ubytovat ne!“ Vejdou dovnitř a jdou k recepci.

„Dva pokoje tady pro...“

„Nás dva!“ dokončí větu Earp. 

Recepční sklouzne hrudí s hvězdou. „Jistě jak si přejete. Podepišete se nám tu!“ přisune obezřetně knihu. Hvězda znamená problém.

Doc vezme pero a rozmáchlým podpisem se podepiše. Wyatt mrkne a uznale zabručí. Tohle by nepřečetl ani státní šifrant. Podepiše se pod ním a usměje se.

„Díky, jdeme se uybtovat a nevíte kde bychom se mohli vykoupat?“

„V každém pokoji jsou koupelny. Cokoliv potřebujete stačí zazvonit,“ pronese s pýchou.

„Děkujeme. Tak se uvidíme!“ otočí se k Markusovi, který bezradně stojí a neví co dál.

„Tak já budu v kanceláři. Kdybyste...“ ale to už mluví do prázdna. Kolem něho jsou jen běžní hosté.

„Tak tohle by měl být můj pokoj a tohle tvůj. Musím si jít na sebe něco koupit.“

„Dyť je to fuk!“ zabručí Wyatt, znepokojeně hledíc na číslo 13. „Nechceš si to vyměnit?“

„Cože?“ obrátí se k němu Doc  a pohlédne na číslo klíče. „No nechci. Užj si ji.“ Otevře dveře a vejde. Rychle omrkne pokoj a zjisti, že je tu opravdu koupelna. Skoro stejně fajnová jako u Matta. Otočí kohoutkem. Nejdřív se vykoupá, pak zajde k holičovi a pak si koupí něco na sebe. Bude muset půjčit něco peněz od Wyatta, ale večer mu to vrátí. Sedne si k některému ze stolku a možná něco vyzví o Clayovi. Oba mají rádi tvrdou hru.

V ložnici si sundá oblečení a jen v spodkách a pistolích jde zpět do koupelny. Uvažuje co zrovna dělá Wyatt. Odepne pistole a položí je vedle vanny na židličku. Už se několikrát stalo, že jisti muži zemřeli po zásahu kulkou v koupeli. Rozhodně takhle skončit nechce.

Uvelebí se ve vaně a vzpomene si na ranč. Měl by s tím přestat. Tenhle život skončil a on patří do města, nikam jinam. Z ničeho nic si uvědomí, že někdo je u něho v pokoji. Sáhne po zbrani a namíří na dveře. Kdokoliv vejde, bude z něho mrtvý muž.

„Jsi tam?“

„To jsi ty? Mohl jsi být mrtvola Wyatte!“ odloží pistoli se slonovinovými plátky na pažbách. „Tak co chceš?“

„Koupeš se?“ vejde dovnitř a opře se o dveře.

„No a co? Mám pocit, že vedle těch lovců jsem načichl vším možným. Potřebuješ něco nebo ne a hele půjčíš mi pár dolarů? Jsem momentálně švorc.“

„Jistě. Nechám ti peníze na stole. Jen chtěl jsem říct, že jdu do města.“

„Jistě.“ Proč mu to říká? „Najdeš mně tu nebo někde v sallonu. Musím udělat pár nákupů.“ Wyatt sklouzne očima k pistolím a pak odejde. Na stolku nechá peníze.

Doc zakloní hlavu a nechá volně plout myšlenky. Tak konečně zase v akci. Musí říct, že se mu po tom stýskalo. Karty v rukou, adrenalin v žilách a kalkulovat, aby vyšel z toho živý. Dnes to pěkně rozjede a snad vydoluje u stolku nějaké maličkosti, které pomohou Wyattovi. Když zjistí, že voda je chladná, vstane a utře se. Obleče se do spodků, kalhot, nazuje boty a pak teplou košili s vestou. Tak takhle nevypadá Doc jako Doc. Takhle vypadá honák a ne hráč.

První oblečení.

Perefktní oblek, přesně šitý na něj zamrká hned v třetí výloze.

„Oblek pro mně!“ poručí si v místnosti. „Převleču se hned tady.“ Majitel i krejčí v jednom přikývne a odhaduje jak na tom je zakázník s penězi.

Černý oblek s  vestičkou v jemné proužky, bílou hedvábnou košili s širokým hedvábným šátkem. Černý klobouk. Cítí se perfektně. Ještě široký černý kabát a obraz bude dokonalý. Počkat ještě něco chybí.

„Hodinky s řetízkem?“ zřejmě napadne i prodavače a rozvine před Docem široký výběr hodinke s řetízkami. „Vedle jestli mohu doporučit je prvotřídní obchod s obuví.“

„Perfektní. Vezmu si tenhle.“ Hodinky s jemným řetízkem a přívěskem. Připne si a hodinky zastrčí do kapsičky.

„Tady za námahu!“ položí na pult skoro všechny bankovky, které mu zanechal Wyatt. Vyjde ven a nasadí klobouk. Rozhlédne se kolem sebe a pak zamiří k obchodu s jednou botou ve výloze. Vleze dovnitř a za chvilku vyjde v černých holínkách z kůže vyleštěných do vysokého lesku. Tak a teď chce to jen se někam posadit a čekat a většinou všechno k němu přijde jako na stříbrném podnose. Jde volným krokem a zkušeným okem si prohliží budovy. Zastaví několik metrů za Červenou růži. Ano to je přesně ono co hledá.

Smekne klobouk před jednou slečnou s košem v rukou a zahledí se opět na jasně zářivý vývěsní štít U tolaru. Vejde a uhne jak dveřmi vyletí nějaký host. Zevnitř někdo vychrlí proud nadávek. Zřejmě zapomněl na placení. Může být rád, že skončil takhle a ne s nožem v škarpě.

Vejde a přivře oči. Nasaje do sebe hukot rulety, šustění karet a polohlasný hovor hráčů. Občas se ozve jásávý výkřik od rulety a tiché zaklení od hráčských stolků potažených červeným a zeleným suknem.

Zamiří si to k jednomu ze stolu, kde se uvolnilo místo zřejmě po majiteli, který teď leží na chodníku a snaží se dostat dovnitř. Opatrně se rozhliží kolem, ale tak, aby nedal najevo, že se rozhliží moc. Unavené tváře, některé zarostlé od toho jak tu tráví dny, týdny, některé čerstvé a některé s očima fanaticky přlepenýma ke kuličce, která znamená bohatství nebo chudobu. Kolem hráčů se proplétají nápadně hezké dívky nabízející nápoje a ponoukajíc hráče k většímu vydání peněz.

„Mohu si přisednout?“ optá se klidným hlasem snažíc se vypadat jako neškodný chlápek co má trochu peněz na zbavení. Snad jsem do oděvu investoval dost, pomyslí si.

„Ale jistě monsigneur,“ zaslechne lehce znuděný hlas. Usedne a dívá se jak prsty toho muže s francouzským přízvukem, hrají si s kartama. Profesionální hráč. Začne odhadovat kdo sedí u stolu. Takže hráč, který ho hodlá oškubat jako kachnu na rybníce, nějaký zámožný rančer, městský hlupák a on. Pěkná sbírka.

Po chvilce před ním je vyvážena hromádka dolarů. Za hodinku už je větší. Ten hráč se snaží, ale jsem lepší, uspokojeně pomyslí, rančer má až moc peněz, hraje na jistotu a ten městský hlupák až moc zbytečně hazarduje a je na něm vidět, když blafuje.

Ale tak ten hráč  začíná podvádět, nesnáší to.

„Pase!“ uzavře hru. Proč zbytečně ztrácet dolárky. Vytáhne z kapsičky hodinky. Jedna hodina. Už tu sedí několik hodin a  je mu dobře, ale uvědomuje si jak ho to na prsou začíná šimrat. Napije se vody, kterou mu donesla ta pěkná čišníce. Byla trochu v šoku, protože tohle nebylo pití zrovna na nápojovém menu, ale nakonec mu donesla. Dal ji za to dva dolary. Bystrost a obratnost alkoholem nezíská, i když to jednou dobu zkoušel taky.

Sedí a dívá se jak ten hráč škube ty další dva hejle. Někdo by mu mohl dát najevo, že se tohle nedělá. Zaslechne hlas a strne. Matt tady? Ne to se mu zdá, přesto se otočí a pohlédne do kouta odkud slyší ten hlas. Není to on. Oddechne si a neví proč.

Dvě hry s výhrou pro něho.

„Končím pánové!“ řekne do ticha a shrábne peníze. Vstane a otočí se.

„Myslím, že ne, ty podvodníku!“ celá herna ztichne jak zaslechne slovo podvodník a někteří se ihned začnou uhýbat z dráhy pistoli. Vzdálenější hráči jen zdvihnou hlavy od karet a stolku s hrami.

„Já, falešný hráč? Myslím, že ne.“ Jenže ten hráč je zaslepený prohranými dolary a neslyší jemný výhružný tón v Docově hlase.

„Já zas ano!“

„Prásk!“ a hráč se zhroutí na plátno.

„Sebeobrana, vytáhl první. Nebo snad někdo má námitky?“ klidně řekne Doc a odchází od stolku aniž se podívá na zbývající hráče. Všechny oči se obrátí zpět k dolarům na stolkách.

„On se ani neobrátil. Jak?“

„Zrcadlo mladej,“ řekne zkušenější hráč a pozoruje jak Doc odchází. Ta rychlost. Ani nezahlédl, kdy se pistole objevila a kdy zmizela. Kdopak to asi je?

„Zas se to vrátilo!“ zakašle Doc venku a opře se o stěnu budovy. Zadívá se na hvězdy tak mdlé narozdíl od prérie. Možná se neměl vracet sem do města. „Hloupost!“ zabručí, když zaslechne hrubý hlas a tichý naléhávý ženský hlas. Nedá mu to a přibliží se.

„Clay tak za dva dny, prosím!“

„Dobře, dobře a teď jdi!“ Doc se  rychle schová za sloupem. Clay? Je to možné?