Shounen - ai povídky

Denverská přestřelka

„Pořád nic, Docu!“ zavrčí Wyatt od novin aniž zvedne hlavu. Doc s plátnem okolo krku v křesle se dívá jak holič brousí břitvu. Snad mu neujede ruka, doufá.

„Nemohu za to, že se někam zdejchl, ale to děvče říkalo, že se vrátí nebo ne?“

„Jo jenže to může být roky.“ Holič tiše brousí břitvu o řemen a ničeho jiného si nevšímá. Za průhledným oknem na kterém je nápis Holičství T. J. Marrona je vidět i slyšet ruch Denveru. Koně lidi, psi všechno se misí v zvuky, které doléhají i sem do posvátného útočiště všech mužů. Novinky staré i nové se dozvědí právě tu. Hledáš někoho optej se v holičství.

„Jsme tu už měsíc. Nerad bych další tři.“

„Mohu začít, pane?“

„Jistě a ať se ti ruka nechvěje. Kamarád by byl nerad, kdyby vás musel zavřít, že Wyatte.“

„Jistě Docu?“ řekne aniž ví o co se jedná. Holič si povzdechne a Doc zakloní hlavu. Konečně začíná vypadat jako starý Doc Holliday. Jistě bradku si nenechal narůst, ale malý knírek pod nosem ano. Někdy si vzpomene na Matta a přemýšlí co by tomu řekl. Nejspíš by ho zatáhl do koupelny a oholil mu ho. Nechápe proč. Jemu se to líbí a je to mužné. Holé brady mají jen holobrádci co ještě... přestane myslet. Je pravda, že ten holič se vyzná ve svém řemesle. Holí ho jistou rukou a lehounce. Mýdlová pěna končí v umyvadle.

„Wyatte myslím...“ nedokončí větu, když holič na chvilku přestane a zkoumá svoje dílo, sehne se a je rád, že zrovna nemá na tváří břitvu. Něco narazí na sklo ve výloze a novinama proletí kulka. Wyatt nezvedne oči a přetočí stranu. Doc se opět opře o křeslo. „Je tu někdo kdo mně doholí?“ zakřičí. Sakra ten pitomec taky mohl počkat než zabije holiče a co kdyby zrovna měl břitvu na jeho krku.

„Hned to bude pane!“ zezadu vykoukne hubený kluk a přehlédne situaci a okno. „Pan Davis měl pár nepřátel.“ Vypáčí z tuhnoucí ruky břitvu a odloží ji. Odtáhne tělo od židle.

„Pan Davis?“

„něpřátele? Snad někoho špatně oholil? Pak by si to zasloužil?“ odvětí Wyatt a zamračí se nad titulkem Vlaková loupež! Začíná to být tak běžné, že už to ani nedávají na hlavní stranu.

„Jistě. Říkal, že je zbytečné cokoliv upravovat na výloze. Prý to stojí peníze a on nemá je na vyházování. Víte, byl to hamoun. Předešlý majitel zemřel na srdce nejspíš.“ Odborně ho začne holit.

„Ty Docu mohl trefit tebe.“

„Snad bys ho zabil ne.“

„Ale jistěže. Jen by mně to mrzelo a podívej jak mi pokazil Denver morning.“ Zamává novinama. Doc hledí před sebe do zrcadla.

„Jsem rád, že netrefil pane vás ani zrcadlo?“ řekne ten kluk. „Perfektní ne.“

„Dokonalý! Tu máš!“ hodí mu dolar, který ten hubeňour zachytí a vyjde ven. Za ním Wyatt. Doc si nasadí klobouk a jde směrem k hotelu.

„Co hodláme udělat?“

„S čím?“

„S tou vraždou?“

„Nic. Jednoduše někoho špatně oholil. Měl právo ho zabít. Jdeme to nahlásit a zjistit, jestli Felix něco nevyhrabal. Dobrý den!“ sejmou klobouky a ustoupí. Kolem nich projde ověšená balíčky madam Dähling. Dnes večer mají lístky na její zpěv a budou ji představení.

„Je to kus ženské!“ pohladí si knírek Doc. Zálibně se podívá do zrcadla.

„Jistě. Pořád stejný a teď co kdybychom zašli za tou holčinou?“

„Jdeme!“ oba vyrazí v černých  teplých kabátech zakrývající hvězdu i zbraně k domu, který se nedá zrovna nazvat morálním, ale který se tam uprostřed města drží nehty zuby už nějaký ten pátek. Každou neděli tam mají postarší vdovy demonstraci za jeho odstranění a jednou se dívali jak mezi nimi lítá konverzace na úrovní bible a satana.

Jelikož, ale všichni vědí, že do domu chodí sám starosta, nedávají jim moc naděje na jeho uzavření.

„Ty Wyatte, myslíš, že přijde?“

„Jistěže. Claire je pěkný kus ženské a dnes uvidíme madam Dähling.“

Vejdou do domu za nehezkého pohledu přítomných. Jeden zahlédne hvězdu.

„Chlapi, že by to šli zavřít?“

„Blbost. Madam je nějak uplatí. Jen jim závidím tu hvězdu.“

„Souhlasím.“

„Bude, ty a hvězda? Musel by ses zatknout sám!“

„Kušuj Same. Nemyslí, že nevím co...hele něco se děje?“ Zpozorní, když zaslechnou výstřel.

„Dobrý den madam Violo.“

„A šerif Earp a Doc Holliday. Vítejte pánové. Občerstvení nebo snad...!“

„Wyatte?“

„Že váháš“ zazubí se Wyatt a vytáhne svůj revolver. Doc udělá to stejné a oba jdou ke schodišti.

„Pánové, prosím ne tady. To zařízení je až z New Yorku!“ lomí rukama madam a kroutí se až ji spodničky šustí. Ti ji ignorují a pokynou. Vyběhnou po schodech potažených červeným kobercem nahoru, kde jsou pokoje dívek.

„Tamhle!“ zařve Doc, když zahlédne stín a  vypálí tím směrem. Nějaké dveře se otevřou a ihned se zabouchnou. Oba se vrhnou tím směrem.

„Clayi!“ takřičí Wyatt.

„To jsi ty Wyatte?“

„Jistě nebo myslíš, že je tady sám generál Custer?“

„Ani ne, stačíš mně ty a kdo je ten druhý?“

„Doc Holliday!“

„Co ten zkurvysyn tady dělá? Nemá zahřívat hrobníkovu lopatu?“ Prásk.

„Zatím ne. Prý má přeplněno tak mi dal odklad!“ zašvitoří skoro potěšeně Doc a děkuje v duchu Mattovi.

„Hele jsem tu ve spodkách, přece nechcete,a bych takhle tu pobíhaval a pohoršoval přítomné dámy?“

„Clay klidně můžeš být nahý a dámam určitě nebude vadit jeden nahý chlap, ale dostaneme tě jako, že se ´Doc´Holliday jmenuji! A neboj něco ti půjčíme až tě budeme odvádět do vězení!“ uklidňuje ho Doc.

„Fakt?“ otáže se Wyatt a vystřelí pro jistotu. „Nechci aby si myslel, že jsme to vzdali,“ prohodí k Docovi.

„Jistě nejsme barbaři!“ odpoví se svým bostonským přízvukem  a vystřelí.

„Clayi, vzdej se a dostaneš komfortní celu i s umyvadlem!“

„Ani náhodu mi drazí přátele! Jsem rád ve vaši společnosti, ale teď mně omluvte.“ Prásk. Rychle nabití a pak ohlušující praskot.

„Okno!“ zařvou a  vrhnou se k němu. Wyatt vyskočí oknem na stříšku a Doc ho kryje. Rozhliží se, kde by ho uviděl.

Wyatt se ihned schová za sud. Lepší něco než nic, i když už viděl proděravělý sud i s chlapem za ním.

Jekot nějaké žany. Oba na sebe pohlédnou a vyrazí.

„Tam smilník! Rouhač! Zavřete ho!“ křičí nějaká žena, ukazuje před sebe a zakrývá si oči.

„Měl pěkný zadek. Být o pět let mladší...“ řekne starší žena na vozíčku hned vedle té uječené, která ne a ne přestat hystericky ječet.

„I kdyby ti bylo o deset let méně, moc bys s ním nezvládla!“

„Kušuj dědku starej. Ale měl ho pěkný. Kulatý a svalnatý!“ zasní se.

„Tak už vím proč sis mně vzala!“ zavrčí dědek vedle ni.

Wyatt zakroutí hlavou a Doc má se chuť podívat na Wyatta. Pěkný zadek? Ty ženské. To on posuzuje ženu dle oči. Musí je mít pěkné a ten zbytek jistě taky musí být co k čemu. Prásk a zalehnou.

„Jde přes mrtvoly,“ a zahlédne ho za domem. Vytsřelí. Nic. „Kdyby jenom nebylo lidi,“ ale ti spíš začínají vyhlížet ven než, aby se schovali. Sice někteří z ulice zmizí, ale o to víc jich se ukáže v oknec a výkladních skříních.

„Němůžeme dovolit, aby pláchnul. Máme ho skoro před sebou.“

„Já to vím, Wyatte.“ Doc se odpoutá od úkrytu  a zahlédne ho jak ve spodkách utíká do křivolakých uliček.

„Chyťte ho! Pomoc!“ křik ženy. „Tam!“ ukazuje do jedné uličky. Wyatt opatrně vykoukne zpoza rohu a pak zakleje.

„Kůň!“

Doc se rozhldéne, přistoupí k jednomu muži a sebere mu pušku. Nadechne se a zamiří. Klid, klid a zmáčkne spoušť. Nic a mizí. Vrátí pušku.

„Tak co?“

„Trefil, jenže špatně, kůň v tu chvílí skočil. Už bude v prachu obvzlášť v těchle uličkách,“ podotkne Doc a sundá si klobouk. Uhladí si vlasy a nandá si ho nazpět. Ledově se dívá za mizejícím koněm. Mít tu Appleho.. posteskne si v duchu.

„Pozor!“ křikne a snaží se odstrčit Wyatta, když zahlédne kus trámu jak padá.

„Doktora!“ křikne a s pomocí ostatních odstraní trám. Není velký, ale i tak.

„Já doktor. Uhnout!“ řekne někdo s přízvukem přistěhovalce odněkud Evropy a Angličan to není. V ruce má černou brašnu. Vytáhne stetoskop a přitiskne ho k srdci. Přikývne podívá se na oči a nahmatá tep.

„Žít. Nemocnice.“ Opatrně prohmáta končetiny. Doc se zachmuří, když vidí jak je Wyatt bledý. Nemohl být rychlejší? Nakonec ho dostane obyčejný trám ze střechy. Potom všem co prožil a kolik ho minulo kulek, obyčejné dřevo.

„Ty jeho přítel?“

„Ano.“

„Je v pořádku. Nic zlomeného. Otřes...“ hledá slovo. „Hlavy a to zašít!“ poťuká lehce na paži.

„ Může střílet?“

„Jistě. Dávat pozor!“vybere chlapy ze skupiny a diriguje je. Jdou k blízkému domu. „Já tu ordinovat!“ prohlásí pyšně. Nad dveřím se skví cedule Doctor Schuller, specilista na střelné zbraně a všechno ostatní. „Dávat pozor!“ když zahlédne jak Wyattovo tělo bouchne o stěnu.

„Neseme ho jako svátost, šéfe!“ prohodí zarostlý chlápek. Hodí ho na lůžko.

„Marlene, kde jsi!?“

„Doktore už jdu.“ Chlapi vytřeští oči nad plavovlasou dívkou s poprsím nejméně pět. Tiše hvízdnou.

„Slečno Marlene?“ odváží se ten první „Nechcete jít se mnou na procházku?“

„Miluji vás!“ klesne na kolena druhý a lomí rukama. „Jste...“

„Ven! Marlene!“

„Ale.“

„Myslím, že doktor řekl ven!“ tiše řekne Doc a zableskne se mu v modrých očích chladem. Povytáhne pistoli se slonovinovou rukojeti.

„Jasně šefíčku. Už padáme! Nemusíte hned vytáhovate ten kvér!“ Vypadnou a otřou si čela.

„Viděl jsi ty oči? Je mi zima.“

„Jdeme to zapít. Tohle nebyl zrovna druhořadý pistolník!“ Oba svorně, těšíc se, že přežili setkání s prvotřidním pistolníkem, jdou do sallonu. Poručí si whisky a za chvilku vypráví jak zlikvidovali sami dva nebezpečného desperáta co nosí pistole s bílou pažbou.

„Doktore?“

„Klid. Sedět venku!“ ukáže ven a soustředěně si myje ruce. Doc se zamračí, ale nakonec uposlechne. Sedne si na židli a stáhne do čela klobouk. Už ho skoro měli a on jim nakonec ve spodklách a na koni utekl. Aby ho peklo spolklo, ale tam patří všichni i on a nakonec Wyatta dostane pitomý kus dřeva.

Jen, aby byl v pořádku. Už viděl co taková rána s člověkem dokáže udělat. Najednou je mimo a někdy ztratí i paměť.

Nesnáším tu čekat, pomyslí si a otevře dveře.

„Hotovo. Je v pořádku. Luisi, Paco jít sem a hned!“ volá někam do hloubi domu.

„Doktore?“

„Dát na pokoj a opatrně.“

„Jistě doktore.“ Vezmou ho a nesou někam do pokoje.

„Doktore doufám, že bude v pořádku a je to šerif!“

„Jistě vím to. Nic neříkat a ostatní taky ne.“

„Děkuji. Jsem v hotelu Červená růže pokoj deset. Jakmile se probudí chci být u toho ano.“

„Jistě.“

„Doktore, myslíte, ža nebude mít amnézii?“ použije odborné slovo.

„A pán kolega. Něvědět. Vědět až se probudit.“ Pokrčí rameny. Doc přikývne a vyjde ven. Ďas, aby to spral a co teď? Wyatt  je mimo, Clay je mimo a on... půjde do herny. Tam se uklidní.

Usedne za svůj oblíbený stůl a chvilku míchá kartama. Lenivě, vedle sebe skleničku s vodou. Kolem se vznáší kouř z doutníků a cigaret. Cítí koňský pach i kolínskou. Šustot karet se mísi s rachocením ruletové kuličky. Občasná nadávka se misí s jásavým výkřikem šťastného výherce.

Od baru se nese cinkot skleniček a nalévaní alkoholu a všude zní bank, pár, čtyřka, oko... karty, ďábelské obrázky, které nechybí v žádném městě, v žádném sallonu, na žádném ranči nebo táboráku osamělých poutníků. Kde jsou dva hraji se karty, kde je jen jeden, aspoň je má v kapse nebo si je vykládá, aby zahnal nudu. Hrajou se v sallonech, v luxusních domech, ve vlacích.

„Volno?“

„Prosím?“ pohne ležérně rukou a odežene myšlenky na karty, na Wyatta na Claye, na cokoliv co mu  může překážet ve výhře.

Kolikrát jsem takhle seděl, držel bank, vítězné karty?

Ani neví. Zničeho nic má toho dost.

„Pase!“ řekne a zvedne se.

„Ode hry se neodchází.“ Doc upře na majitele slov ledový pohled. Je to desperáto a zloděj ohodnotí ho. Ještě se mu nadívají kapsy ukradenými bankovkami.

„Ale já končím. Nemíním se s Vámi pane hádat.“

„Myslím, že jste podvodník!“ Doc ztuhne a odloží bankovky na stůl. Pak je začne rovnat.

Druhý muž odstrčí židli.

„Pane, vy mně ignorujete!“

„Jistě. Jste jen obyčejný zlodějíček.“ Sroluje bankovky a dá si je do vnitřní kapsy kabátu. Zlaté dolary skončí v kapse kabátu.

Prásk.

„Tahla pánové jako první!“ ukazuje jiný na muže, který leží na podlaze. Doc stojí jako by se ani nepohnul, jako by nepotřeboval zbraň a zabil ho jen svým pohledem. Nikdo z přítomných neviděl, kdy se to vlastně stalo.

„Jose, odtáhni pána a zavolej hrobníka.“

Malý Mexičan s velkým kloboukem přicupitá k tělu, popadne ho za nohy a vleče pryč.

„Omlouvám se pánové za incident. Prosím pokračujte!“ Karty zašustí, kulička se rozhrká, někdo zvolá pase. Hra pokračuje, pomyslí si Doc a škrtne sirkou. Zapálí tenký doutníček a vyfoukne kouř.

Proč pořád ho musím vidět. Jeho úsměv a jeho slova. Pít mléko. Dává si je každé ráno. Tajně. Neví proč, ale má takový divný pocit a teď v tom baru na něho zadul studený vítr a on najednou byl na pláních v sedle Appleho, vedle něho jel Simply a z druhé Matt. Smál se něčemu. Tady nevzpomíná si, že by se smál. Není důvod. Kouří a přemýšlí, že by mu Matt dal co proto za ten doutník. Opatrně se vydá do svého hotelu. Vždy může mít nějaké kamarády, ten zloděj, kterého zastřelil.

„Pane, pane!“ otočí se v hotelu na poslíčka. Cesta uběhla dobře a nikdo na něho nečíhal.

„Ano?“

„Byl tu někdo od doktora Schullera. Že se prý váš přítel probral!“ Doc cítí jak všechna tíseň, které se tak úplně nezbavil ani u hracího stolku mizí.

Otočí se, odhodí nedokouřený doutník a vyrazí k doktorovi specialistovi. Zabouchá na dveře.

„A to vy. Prosím dál.“ Doc vejde a hned si to zamiří na trojku.

„Wyatte!“

„Docu,“ ozve se slabě Wyatt, který neusnul jak ho bolí celé tělo. „Jak jde? Chytli jsme ho?“

„Ne. Pouze jsem ho postřelil.“

„Nepamatuji se co se stalo v té uličce.“

„A dům paní Violy pamatuješ?“

„Jo. Je mi hrozně. Hůře než, když mně postřelili. Zas nám pláchnul.“

„Jo. Opět, ale najdeme ho.“

„Trochu jsem přemýšlel. Teď se nedám dohromady ani trochu. V hlavě to mám jak po dlouhém flámu. Nejdřív musím polapit stopu. Mohu s tebou počítat?“

„Proč se tak ptáš? Jistěže.“

„To jsem rád. Nevypadáš dobře.“ Wyatt zavře oči.

„Doktore!“

„Klid. On usnout.“

„Víš, Docu, měl by ses vrátit!“

„Ne zůstanu tu s tebou.“

„Díky, ale najdu tě tam?“ Doc se zarazí. Proč? Tuší něco? Wyatt vždycky věděl něco víc. Nikdy nezjistil jak to dělá.

„Nikam nepojedu.“

„Jenže město tě ničí!“ řekne silnějším hlasem Wyatt. „Když jsem tě v tom městečku Poplar  potkal měl jsem pocit, že vidím toho starého Doca. Silného a stačilo pár dní a nevypadáš dobře příteli.“

Doc se ošije. Neví co na to říct.

„Usnul. Vy mít tuberkulózu?“

„Ano. Jak víte?“

„Slyšet a vidět. Město pro vás moc špatné. Chtít hory.“

Doc se zvedne. „Jsem v Červené růži. Budu čekat na zprávy.“

Doktor nic neřekne a dál sedí u Wyattovy postele. Doc práskne dveřmi a vyletí na ulici rozzuřený jak bizon.

„Nevypadáš dobře, nevypadáš...“ zase a začne kašlat. Přistiksne si kapesník ke rtům. Krev není, ale on ji cítí jak se pomalu bliží. Neopustí Wyatta. Ne teď, když je nemocný.

Dojde k Červené růži a uloží se. Oknem zaslechne popěvek písně z prérie. Naposled ji slyšel když ji hrál a zpíval Matt svým koním. Zavře oči ukolebán suchým hlasem a jednoduchou melodii k spánku