Shounen - ai povídky

Hledejte Boba!

„Bobe!“ zakřičí s úsměvem spokojený reverend Jack Canfield a pověsí na věšák plášť. Jde do kuchyně a udiví ho, že miska je plná. V tuhle dobu vždy mistička jeho mazlíčka byla vyjedená do posledního kouska masa. Zachmuří se a vůbec kde je ten uličník? Pak si vzpomene na jeho oblíbené místo na střeše. Určitě je tam. Vyjde z kuchyně, silně zakleje  a pak se pokřižuje jak vrazí do žebříku. Chvilku si ho s údivem prohlíží a pak zvedne hlavu k výklenku, kde většinu času Bob odpočívá.  Zamračí se a jde zpět do domu se podívat jestli není tam. Podívá se na pohovku a všeude, kde by mohl být.

„Bobe! Bobíčku pojď dostaneš mlíčko!“ volá, ale Bob nikde. To už se znepokojí a pak se ho vydá hledat po blízkém okolí. Nikde. Přece se jen tak nevypařil a dosud vždy na večeři přišel. Vrátí se do domu a pohlédne na žebřík a pak ho napadne krutá pravda.

Někdo unesl Boba. Jeho malé nevinné koťátko někdo ukradl.

„Bobe!“ zakřičí zoufale a pak stiskne rty a jeho oči zahoří ukrutným ohněm. Potrestá viníky a získá jejich hlavy na podnose. Cožpak se v bibli neříká oko za oko zub za zub? Budou pykat ve vězení do konce svých dní.  Rozeběhne se k šerifovi.

„Hardy!“ zařve od dveří. Ten s nohama na stole se lekne a spadne ze židle.

„Coco ?! Indiáni?!“ A žene se pro pušku, která je opřená o zeď. Na vestě se mu blýská plechová hvězda.

„Ne troubo!“ zařve znovu ctihodný reverend. „Unesli Boba!“

„Panenko Maria Ježíší Josefe a kdo mohl spáchat takovou ukrutnost.“ Celý vyděšený nevěřícně hledí na reverenda.

„To právě nevím.“

„Hned běžím k Hannah. Božínku ona ho má tak ráda.“

„Ne Boba Cordelia! Boba moje koťátko. Ubožátko musí někde trpět. Chudáčik malý.“

„Cože?!“ Nechápe pro změnu Hardy. Jaký chudáčik? Třeští oči. „Tak koho unesli? Myslel jsem že Cordelovic kluka Boba.“

„Kdepak ten by spíš potřeboval vytahat za uši jaké dělá lotroviny. Mého kocourka unesli. Boba!!“ vysvětluje netrpělivě. „Najdeš ho a únosce vsadíš do vězení.“

„Já vím reverende jak milujete svého kocoura, ale není to přilíš drastické...“

„Drastické? Chudák Bob musí trpět. To je málo! Kdepak nejraději bych je pověsil. Je to krádež a ty šerife jako zástupce městečka Popler máš za úkol a je tvoji svatou povinnosti mi ho najít.“

„Je to kočka“ hlesne a přikrčí se pod jeho plamenným pohledem.

„Je to BOB!“ řekne jasně a důrazně. „Nemusím ti říkat jak je pro mně důležitý a okamžitě najdi a potrestej ty zpupníky, kteří si to dovolili.“

„Víte možná se někam zaběhl. Přece jen je koc...“ krčí se čím dál víc pod jeho pohledem. „Dobře hned zahájím vyšetřování a pak začnu ho ihned hledat.“

„Výborně.Chci referovat jak s tím pokračuješ a jestli ho nenajdeš...“ efektně se odmlčí.

„Tak co“ hlesne, protože ví, že to musí říct.

„Uvalím na městečko klatbu.“ Obrátí se a třískne dveřmi až fotografie šerifa Hardyho se nakloní na stranu a Abraham Lincoln spadne.

„Co je to klatba!?“ zakřičí za ním šerif Hardy a poškrábe se na hlavě. Jak má hledat kočku? Může být všude a nikde. Zafuní, podívá se po svém jediném vězni, který se ještě nevzpamatoval z opilosti a zřejmě se tak brzy neprobere.

Městečko Poper je klidné a není tady nijak přilíš kriminálních činů, ale stejně co tím myslel tu klatbu? Možná by se měl zeptat slečny učitelky. Sice má před ní posvátnou hrůzu, ale může to vědět. Ano a teď půjde na místo činu. Aspoň tomu tak říkají v příručce pro kriminalisty, kterou nedávno četl.

Upraví si opasek a vyjde z vězení a zároveň kanceláře šerifa. Stříbrné ostruhy zacinkají a on jde prašnou cestou k domu reverenda Jacka Canfielda. Cestou potká pár známých, usměje se na servírku Katty a před obchodem smekne klobouk vdově Esmeraldě Derbyové. Za pultem koloniálu vidí pracovat Harryho Softa. Sice možná má příjemní měkký, ale ve skutečnosti se mu jinak neřekne než Tvrďas Harry. Zasádně narozdíl od majitele salonu nebere na dluh a platbou je pro něho cokoliv co má nějakou cenu.

Dojde k domu reverenda a zaklepe.

„Dobrý večer, tak mi ukažte místo činu“ hrdě řekne na svoji nově osvojenou slovní zásobu.

„Pojď. Tady je jeho miska s jídlem. Vidíš je netknutá a tady voda. Taky netknutá. Každý den ji několikrát vyměňuji. Nic mu neschází a pojď ven. Tady se vyhřívá a vidíš....“ ukazuje na povalený žebřík do kterého před necelou hodinou vrazil, když hledal svého ušačka.

„Žebřík. Jistě a co je s ním?“

„Není na svém místě a byl opřený tady. A tamhle v tom výklenku se Bob rád vyhříval. Co na to řekneš?“

„To ještě nic neznamená reverende a musím se podívat na ostatní stopy. Ještě je unahléne dělat takové závěry. Nejdřív  vše prohlédnu a zajistím místo činu a pak musím prošetřit stopy a indicie, které najdu.“

„Šerife mně nezajímá to takzvané místo činu! Já chci svého Boba zpátky a nezajímá mně jak a kdy. Je to jasné.“

„Ano reverende.“ Má pocit, že má kolem krku oprátku a ta se pomalu, ale jistě utahuje. Bude muset najít toho kocoura nebo jim revernd předvede co je to peklo. 

„Výborně Hardy. Jdu na oběd a ovšem mně informuj.“  Odejde aniž stačí Hardy cokoliv hlesnout. Posune si klobouk do čela a zadívá se na výklenek a pak na žebřík. Dřepne si do prachu a začne zkoumat stopy. Kdyby to nebylo město, ale prérie, povzdychne si a  nostalgicky vzpomene  na svoje mladá léta, kdy jezdil jako průvodce. Začne systematicky prohlédavat okolí jak to říká příručka. Kdo ji proboha psal? Pomyslí, když  pořád chodí dokola a nic. Pak se něco zableskne. Rozbitá láhev? Tady? Přičichne a zašklebí se jak ucítí zbytky másla, ne už zrovna nejčerstvější. Zvláštní. Sebere ji a jde k domu reverenda. Ten sedí u stolu na verandě a zrovna si nalévá čaj.

„Tak co našli jste ho?“

„Vůbec nic. Jen láhev od másla.“ Pronese trochu provinile, že nic nenese a zároveň si nadává, že to říkal. Láhev s máslem. Taková blbost.

„Cha to musel být někdo z městečka.“

„Cože?“ Hardy vytřeští oči nad jeho rozjásaným obličejem. Měl přece láteřit jako jako... neví co, ale nejspíš jako tisíc krvežíznívých indiánů.

„Ano. Bobík miloval máslo a někdo to věděl a nalákal ho prachsprostě na jeho blíbenou pochoutku a pak ho unesl. Tak dělejte co tady stojíš, šerife. Prohledej městečko!“

„Nemohu jen tak vtrhnout do domovů obyvatel městečka s tím, že hledám kocoura“ už vyjede trochu vztekle Hardy. Nejspíš se stejně někam zaběhl.

„To je mi jedno.“ Sedne si do houpací židle a dál si nevšímá šerifa, který je vzteky rudý. Hardy se otočí a jde pryč.

„Dobré odpoledne šerife Hardy“ řekne učitelka Ingrid. Šerif okamžitě smekne klobouk, ukloní se a otáčí jim v rukou.

„Dobré odpoledno slečno Hansen. Omlouvám se, ale reverendovi se ztratil jeho... kocourek“ polkne kocour  a usměje se „tak ho hledám.“

„Och chudáček malý. Je tak milý.“

„Reverend?“

„Oh ne“ začervená se slečna Hansen. „Kocourek Bob. Mám ho moc ráda. Doufám šerife Hardy, že ho najdete!“

„Jistě. Zdá se, že to byl někdo z městečka.“

„Óooo to ne. Kdo to mohl udělat? Tak strašnou věc. Hrůza“

„To nevím, ale zjistím to. To mi můžete věřit.“ Oba tam stojí a šerif neví co říct a pak si vzpomene a nesměle se optá. „Slečno Hansen.“

„Ano?“

„Nevíte co je to klatba?“

„Klatba to je církevní způsob jak donutit hříšníka se přiznat. V té době nejsou povoleny jakékoliv církevní obřady a udělování jakýchkoliv svátosti.“

„To znamená, že...“

„Ano. Žádné svatby, žádné pohřby, mše, zpovědi, ani křest. Nic.“ Čelo šerifa Hardyho se orosí potem. „Proč se ptáte na tak podivnou věc?“

„Protože reverend chce na městečko uvalit klatbu pokud nenajdu kocoura“ řekne přiškrceným hlasem. Otře si čelo a zavře oči. Noční můra. Všichni jsou závisli na reverendu v určitém smyslu.

„Hannah rodit a pohřby a ta svatba. Pro reverenda přijedou až ze sousedního městečka vzdáleného dvacet kilometrů, aby je oddal.“ Slečna Hansen natáhne ruku a dotkne se lokte šerifa. „Musíte ho najít i kdybyste měl překopat městečko.“

„Vím. Omluvte mně“ řekne už rázněji a vykročí k velkému domu, kde žije jejich starosta. Po pěti minutách vyjde ven. Zastaví se a podívá se na zářivě modrou oblohu bez jediného mráčku a to by mělo spíš foukat a být zima a předvídat konec dnů a ne být tak překrásně. Poslední teplé dni a pak přijdou vánoce a on si nedovede představit sváteční dny bez mše a bez přijímání a copak on, ale ostatní obyvatelé a zvlášť spolek dam z Růžové společnosti.

Musí toho zpropadeného kocoura najít i kdyby měl jet do Denveru a nějakého tam přebarvit. Tak kde asi začne. Rozhlédne se a jeho zrak upoutá vývěsní štít s anglickým Prádelna a čístírna Li Chan a vedle toho něco co mu připadá jako klikyháky děti. Tak jo nejdřív tam. Ty šikomoočci prý jedí všechno. Možná by stihl zachránit Boba.

Vkročí do místnosti a uvidí Li chan. Povzdechne si. „Dobrý den Li. Jak se daří?“

„Moc dobře šerif. Chtít něco vyprat. Je tady tolik prácovat. Hodně prácovat. Chtít vy něco po ubohém Li.“

„Kdepak. Neviděl jsi kocoura?“

„Já nejíst koty“ brání se vehementně Li až se mu cop kýve ze strany na stranu. Zezadu prádelny vykoukne ženská hlava a pronese něco čemu šerif nerozumím. Li ji okřikne a ona se schová.

„Jistě Li. Já se jen ptát jestli ty nevidět kota.“ Zabručí šerif a má pocit, že se zbláznil.

„No. No. No. Nevidět šerif. Ztratit Kot? Možná u madam Josefíny. Tam příjemno?“ Šerif chvilku přemýšlí jestli mu má věřit nebo ne.

„A tvoje familia?“

„Nene nevidět nic. Ony dělat“ spokojeně řekne Li a založí ruce do rukávu dlouhé haleny. Šerif si prohliží jeho černé oči a bezvýrazný obličej.

„Tak dobře pokud ty něco vidět tak mi říct.“ Li se ukloní.

„Ano šerife“ řekne perfektně anglicky. Hardy se odpoutá od pultu a vyjde ven. Tak a teď madame Josefíne a její dům lásky. Bude to lepší už jen proto, že nechce jít tam večer, kdy začíná provoz a přicházejí zákazníci madam Josefíny a jejich děvčat. Jde až na okraj městečka kam je prudernější polovička města vytěsnila.

Zastaví se před pěkným velkým domem. Na zahradě je zrova mohutný černoch Abrahám a zalévá květiny.

„Dobrý den šerife Hardy co vás k nám tak brzy přivádí?“

„Úřední věc Abrahame. Reverendovi se ztratit kot... fuj ztratila kočka, takže prohlédávám celé město.“

„Božíčku to je špatné. Pojďte dál. Děvčata ještě možná spí, ale madam Josefína je vzhůru.“ Otevře vrátka a vede ho ke dveřím. Otevře a šerif vstoupí. Rozhlédne se. Je to úplně jiné než v noci, kdy je slyšet smích děvčat, povyk mužů, kouř z cigaret, zvuk piana a zpěv,  cinkot skleniček. Teď to vypadá jako salon bohaté rančerské rodiny. Na zemi koberec, zrcadlo, všechno v kusné a drahé dokonale sladěné. A v noci je to jiné. Hříšné. „Dojdu pro ni, šerife.“

„Ano.“ Začne přecházet sem a tam. Něco je tady neobvyklého. Už by dávno tady měla být, si říká po chvilce. Otevře dveře a zarazí se, když uvidí chlapa s botama v ruce jak se pliží chodbou. Otočí se.

„Divokej Sancho!“ vykřikne šerif a rychle vytasí pětačtyřicitku. Sancho se zašklebí, zvedne ruce a boty spadnou na měkký koberec.

„Do diabla!“ zavrčí znechuceně.

„Božínku jen nestřílet. Jestli ano ... VEN!“ zařve madam Josefíne v polorozepnutém županu z kterého vykukuje mléčná pokožka a červenočerný korzet. 

„Tak Sancho jdeme, kamaráde. Myslím si, že v chládku pobydeš hoodně dlouho“ šerif se vítězoslavně zašklebí a pak si vzpomene na Boba. Kruci má hledaného zočince, ale nemá kocoura.

Odvede vězně v ponožkách do cely. Šikovně odebere zbraň a strčí ho do chládku. Zatočí okázale  klíčemi a vloží si je k sobě do kapsy a pokepe na ní prsty. Sancho sedí a vztekle něco drmolí ve španělštině. Šerif se po krátké epizodě vrátí do domu s červenými lucernami a všimne si už světla a zvuk piana. Nějak začínají brzy.

Vejde dovnitř a zaúpí. Dnes je sobota a chlapci z okolních rančů se přišli pobavit. Vyhledá Josefínu.

„Tak co šerife?“

„Tady kocoura nenajdu, že ne?“

„V tom hluku?“ když uslyší střelbu a nádavky. To jo. Kolem něho se prosmýkne Christina v závěsu s nějakým kovbojem.  Směji se a Christina je víc slvlečena než oblečena. Má pravdu v tomhle by nevydržel člověk natož kocour.

Vyjde ven a odevšad slyší „Bobe! Bobíku! Putiti.. pssss.. čičí..“ městečko se buď zbláznilo nebo slečna Hansen jim řekla o klatbě. Pomalým krokem dojde k Billu Sandersovi, který sedí u vrat své nájemný stáje a masíruje si pahýl nohy.

„Ten je pryč nebo někde v příkopě“ poznamená majitel nájemných stáji.

„Nechci na to ani pomyslet. Pak musím donést aspoň kosti. Vědí všichni...“

„Vědí“ pochmurně dopoví Bill.

„Podívám se k tobě. Je tam ticho a seno.. útulně.“

„Neusni.“

„Neboj.“ Prosmýkne se přivřenými vraty a vejde ke koním. Obklopí ho vůně sena, pach koní a jemného frkaní. Jde a nahlíží k nim a hledá. „Čiiičiii“ zkusí, ale nikde nic. Začne si připadat jako všichni kolem něho. Povzdechne si. Taky nic.

„Tak nic. Zítra objedu ranče. Možná...“

„No zkuist to musíš, že, ale bojím se, že je neděle a ráno je mše.“

„Ne to je moc na mně. Prosím střelba, opilí kovbojové, desperáti, zloději, střelci mi nevadí, ale rozzlobený kněz a krádež kocoura. Proč já ji přijal?“ a dotkne se hvězdy.

„Tak co?“ řekne hluboký hlas a on zvedne oči.

„Nic starosto.“ Ten si povzdechne a posadí se vedle nich.

„Co chceš dělat?“

„Zítra objedu ranče. Možná se tam zatoulal. Pokud ne... já aso odjedu na nějakou dobu.“ Starosta David Davidson přikývne.

„Najdi ho Hardy jinak .. tu máme vzpouru.“ Zvedne se, opráší černé kalhoty a jde hledat kocoura s ostatními. Zlatý nuget prohledán, kovárna, telegrafní a železniční stanice taky. Domy i domečky. Hajdy i přístřešky, stany karavany za městem. Všechno a Bob nikde. Nakonec jeden po druhém to vzdávají a jdou spát. 

„To je pravda“ prohodí muž celý v černém, který se k ním připlíží. U sebe má vychrtlého psa. Někteří se dohadují jestli mu dává vůbec něco jíst. Je celé flekaté a má  příšernou žlutou krátkou srts. Jmenuje se příznačně  Mortis.

„Zas ty.“ Šerif si odplivne do prachu cesty. „Nauč se chodit hlučněji.“

„To nejde. Jsem hrobník“ řekne uraženě Stuart Krank. Šerif se zvedne.

„Já vím“ hláholí ho. „Jdu výsledek referovat reverendovi.“ Těžce odejde.

„Bojím se Billy, že už to ví.“ Billy Stuartovi přikývne a zapálí si doutník. Dívají se jak poslední oppozdilci zapadnou do Zlatého nugetu, odkud se začne linout  skřípot houslí. Po chvilce i ty umlknou a začne obvykla sobotní zábava.

Šerif se snaží strnadě narovnat, ale popravdě má docela strach. Reverend na stupínku v kostele umí dštít síru s ohněm a své dítka pořádně vystrašit.

„Reverende Canfielde“ řekne, když uvidí na verandě postavu.

„Našel jsi ho Hardy?“ tiše se zeptá.

„Ne, ale zítra objedu ranče. Možná se zatoulal a nemůže najít cestu nazpět.“

„Chudáček...“ uslyší zašeptání. „Můžeš jít a děkuji. Doufám, že zítra přijdeš na mši. Budu kázat o sedmém hříchu Nepokradeš.“ Šerif se zastaví. Celá situace se mu vůbec, ale vůbec nelíbí a dnes bude muset zůstat ve vězení a rozhodnout co s vězněm. Zatelegrafuje do Denveru, aby si pro něho přijeli. To bude nejlepší.

Vydá se na cestu k telegrafní stanici a odtelegrafuje do Denveru koho to lapil.

„Tak co Jacku. Dobrý?“

„Jasně. Jdeš zítra na mši?“ Hardy zvedne k němu oči. Podívají se na sebe a v očích mají porozumění. „Hardy najdi ho nebo z Popler zbyde popel. Na pondělí pokud ti to neřekl starosta je svolána porada představitelů města a blízkých rančů a zítra...“ oba se pokřižuji.

Šerif odejde do vězení a sedne si na rozvrzanou židličku a klobouk hodí na stůl. Stáhne si klobouk dolu a ignoruje jakékoliv žádosti od vězně. Od cigarety až po whisky. Když se probudí z opice Jack Povaleč, pustí ho a sedne si dál na židli. Přemýšlí kdo mohl být tak zoufalý, že ukradl kocoura reverendovi.

Ráno hodí vězni něco k jídlu, nechá svého dočasného pomocníka s nim ve vězení a sám spěchá do kostela kde si sedne do přední lavice. Cítí jak jsou všichni ve svátečním nervózní jak nevědí co čekat. Občas někdo zakaše a je okřiknut. Obvyklá příjemná atmosféra je pryč.

Čekají a napětí začíná být nesnesitelné. Šerif dokonce vzadu najde i Li Chana v červeném. Jsou tu snad všichni kromě některých lidi z rančů, ale ti nejezdí pravidelně a nevědí co se stalo. Teprve on jim to řekne i o schůzi předních zástupců města a okolních rančů. Nejdřív zajede... když ho upoutá příchod reverenda a ztratí myšlenku. Všichni se zvednou a pak sednou.

„Dnes v tak krásný den...“ má pravdu...“... jsem bohužel nucen. Ano donucen a velmi nerad vám kázat o sedmém hříchu.

Nepokradeš! Ano stala se neuvěřitelná věc a já musím sáhnout po tom nejtěžším co mohu. Byl mi ukraden kocour jménem BOB. Nevinná duše, která nikdy nic zlého neudělala.“ Odmlčí se a čeká an projev souhlasu.

Tiše se rozšumí přitakaním. Nikdo raději nedoporuje a úplně vzadu děvčata z domu paní Josefíny zakrývají zívání.

„Proto musím sáhnout k tomu nejkrajnějším z prostředků, kterou mi Bůh dal a to je interdikt. Dávám městečko Popler do klatby. Namítnete, že to lze jen se souhlasem mého představeného ve Vatikáně. Ne. Já dávám město, které je tak zkažené, že krade nevinné duše do klatby a tím se odsoudíte do záhuby.“

Kostelem se rozhostí mrtvé ticho.

„Žádné církevní obřady nebudu provádět dokud se mi nevrátí Bob.“ Odejde a v sakristii sundá si roucho a štolu, kterou políbí a položí. Poklekne před prostým křížem a začne se modlit za duše hříšníků.

V kostele začnou lidi křičet a Hannah Cordelly si přitiksne ruku k břichu a zasténá.

„Dokotra!“ zařve její matka a podepře ji. Odvádí ji z kostela a z páté lavice spěchá doktor Hans Handerson. Vezme ji do náruče a odnáší do své ordinace, kterou si otevřel před týdnem..

„Ticho!“ zakřičí šerif. Všechno ztichne. „Objedu ranče a zítra se dohodneme co s touto situaci.

„Bude chtít kocoura... zastřelit... praštěný reverned... bude svatba a co mše?!“ někdo křičí.

„Rozjeděte se. Zítra najdeme cestu jak to zvládnout.“

„To jistě“ někdo zadrmolí a jde z kostela. Šerif se vypliží z kostela bočními dveřmi a oddechne si. Unikl. Chvilku to vapadalo na soudce Lynch a on by visel na rozložitém stromě na kraji městečka jako už někteří předtím. Svižným krokem dojde k sobě domu pro Diabla a nasedne na něj. Vyrazí spolu na první ranč. Little oak. Je jedním z těch bližších a aspoň nebude přitom až  městečkem začnou viřít zničující emoce a hlasy volající po krvi. 

Tohle je podle něho nejkrásnější ranč v okruhu dvěstě mil. Cítí se tu dobře a mattův dědeček a Matt z něho udělali kouzelné místo. Jen škoda, že přináší tak špatné zprávy.

Zastaví se na prostranství a sesedne z koně. Přiváže ho k zábradlí a jde domu.

„Dobrý den Mary. Kdepak je Matt.“

„Tam kde je Zack.“

„A ten je?“

„Nejspíš u koní“ mávne rukou. „Děje se něco šerife?“

„Kdepak. Neviděla jsi tu kočku tedy kocoura?“

„Co máte s těmi kočkami? Zack povídal, že nějakou viděl.“ Šerif ožije a vyjde ven a jde k ohradám.

„Zacku! Matte! Nesu špatné novinky.“

„To vidíme. Děje se něco Hardy?“

„Zítra je schůze v Zlatém nugettu. Dál neviděli jste Boba?“

„Kdo je Bob?“ zeptá se nechápavě Zack s Mattem.

„Ty to nevíš? No přece kocour reverenda Canfielda.“

„Ne neviděli“ rychle promluví Matt a pátravě se zadívá na Zacka.

„Kočku. Já tedy nějakou viděl, ale jedině ve snu a co se stalo?“

„Ale někdo ho uradl a reverned vyhlásil Klatbu na celé městečko. Kdybyste ho uviděli, tak ho přivezte. Myslím, že dokonce vypíšeme nějakou odměnu za návrat toho zvířete. No půjdu a díky. Parádní koně.“

„Jasně přijdeme!“ zavolá za ním  Matt.

„Tak Bob jo. Stejně pro mně bude to Izabel.“ Matt k němu přistoupí a obejme ho.

„Omlouvám se“ řekne zkroušeně. „Odpustíš mně?“ Zack přikývne. Co má taky dělat? Pomalu se vyvleče z mattova objetí.

„Vrátíme ji ne.“

„Jistě zítra. Pojedeš se mnou?“ Zack se mu dívá do jeho oči. Kdyby to byla žena nejspíš už je v jeho posteli, ale takhle... zavrtí hlavou....

„Jistě pojedu“ řekne tiše a přemýšlí jak se stále víc a víc Matt vkrádá do jeho života