Shounen - ai povídky

Hoteliér nebo hoteliérka?

Hardy si pospíší do restaurace. Chtěl se pouze naobědvat a potom jít spát. Zatím… „Marie!“

„Co je?“

„Tvojí budoucí zaměstnanci jsou tu.“

„Je jich dost?“ optá se zvědavě Katty. Obě stojí v otevřených dveřích, které vedou do kuchyně a mimoděk si uhlazují zástěru. Marie má na sobě sváteční šaty.

Hardy se uchichtá. Dost? Zbláznili se? „Dost? To je málo? Co jsi tam napsala? Že dostanou zlaté tele? Katty máš tam něco k jídlu?“

„Hned to bude. Omlouvám se. Mami, asi budeme muset restaurací zavřít.“

Marie si sundá zástěru a uhladí si šaty. Vejde do místnosti, kde mají různé věci potřebné pro chod restaurace, a vezme klobouček, který jehlici obratně přidělá k vlasům a zapne si perlínu tmavší barvy.

„Zavírat se nebude. Zvládnu to sama. Katty, postarej se o hosty. Vše musí klapat, jako by se nic nedělo.“

Katty přikývne a usměje se. „Hodně štěstí, mami.“

„Děkuji, holčičko.“ Vyjde ven a strne. Tohle je opravdu hodně lidí. Odhodlaně si to zamíří za davem. Počítá je a hned je třídí. Tenhle honák ani náhodou. Má divný úsměv a tahle vypadá spíš na prostitutku. Je moc nalíčená. Tamten taky ne a tenhle se svýma očima vypadá, že by spíš vykradl banku. Chce to někoho uvážlivého, pěkně oblečeného a vzdělaného. Musí se umět chovat a poradit si s lidmi. Může to být kdokoliv.

„Dovolíte?“

„Hele, byl jsem tu první. Vypadni, ženská pitomá.“

Marie stiskne rty a odepíše ho.

„Hele, neviděl někdo majitelku?“ zařve někdo zepředu silným hlasem. Marie otevře pusu a potom ji zavře. Možná, že ten dav udělá práci za ní.  Obrátí se a vrátí se do restaurace. Za tři hodiny jede vlak.

„Marie, co ty tady?“ ozve se překvapeně Hardy a z kuchyně vykoukne Katty. Marie si pomalu sundá klobouček a perlínu a odloží je na židli. I ostatní hosté se tváří udiveně.

„Hardy, měl jsi pravdu. Je jich hodně,“ kouzelně se usměje a položí drobnou ručku na jeho rameno. „Budeš muset zamezit výtržnictví nebo něco provedou.“

„Marie, co chceš dělat?“ nechápe Hardy a dál se láduje steakem.

Marie se usadí a podívá se na nedojedený steak. Katty ho dobře připravila. Je propečený, jak to má Hardy rád. „Za tři hodiny jede vlak do Denveru,“ začne pomalu a Hardymu začne svítat, co chce udělat. „Jen ti kteří zůstanou, dostanou tu práci.“

„Mary, mohou roznést Popler na kopytech,“ usměje se. „Uvědomuješ si to?“

Marie se usměje ještě víc a dotkne se jeho lokte a sevře ho. „Právě proto tam musíš jít. Zvládneš to. Důvěřuji ti a děkuji.“

Hardy si povzdechne. Copak se dá odolat tak kouzelnému úsměvu krásné ženy? Nedá a udělá, co je třeba. Ten dav v té zimě ještě chvilku vydrží. Potom vyjde ven a zakročí. Je zvědav, koho nakonec vybere.

„Přejete si?“ a zavane k němu Kattyin parfém. Oknem zahlédne slečnu Hansen a rozzáří se mu oči. Zdá se, že jde směrem k jeho kanceláři a něco nese a vzpomene si, že mu slíbila ten kotlet na pivě nebo co. Rychle dojí a vystřelí z restaurace.

Katty udiveně zavrtí hlavou. „Šerif dnes vypadl jako by ho honili všichni čerti. Myslela bych, že počká, než vlítne na ten dav.“

Marie se zatváří udiveně, zamyslí se a potom se optá. „A neprošla náhodou kolem Ingrid?“

„Nevím.“

„Chlapa dokáže zvednout od jídla jen zamilovanost, jinak nic. I kdyby to tady hořelo, ten steak by dojedl. Nebo ho snědl?“

„Kousek tam nechal. Ty myslíš, že se mu to povede? Ingrid je nepřístupná. Skoro tak jako ty,“ jemně ji popíchne. Marie se zamračí, když zaslechnou cinknutí a Katty jde dovnitř se podívat, kdo to je. Billy. Usměje se a dovede ho k jeho oblíbenému místu.

Hardy dožene Ingrid. „Dobrý den,“ řekne a smekne klobouk. Moc se mu líbí, musí přiznat, ale neví přesně co. Možná klidné vznešené rysy nebo pěkná ústa, postava nebo přísný výraz v očích a kolem rtů. Chtěl by, aby se smála.

„Dobrý den, šerife. Co se to tu děje?“

„Marie chce vybrat někoho, kdo by jí pomohl s hotelem. Vypadá to, že jich sem přijelo víc, než chtěla.“

„Aha. Nesu vám slíbený kotlet.“

„Nemusela jste, ale děkuji moc. Určitě mi to bude chutnat.“

„Taky doufám. Ráda vařím naše recepty.“

„Pocházíte z Německa?“

„Ano. Přijela jsem sem jako dítě a co vy?“ Trochu se pousměje a Hardy má pocit, že vysvitlo sluníčko a něčím zvláštním ho obdarovala.

„Já jsem se narodil na jihu. Není to poznat, že,“ naráží na texaský protáhlý přízvuk. „Vadil mi, tak jsem se ho zbavil, a když člověk hodně cestuje…“

„Takže Američan.“

„Teď jsme všichni Američané.“

„Půjdete dál?“

„Ne. To si vezměte a jdu tady za Hannach. Má miminko, tak se jdu na ně podívat a něco jsem upletla. Děkuji za doprovod a nashledanou.“

„Nashledanou,“ zamumlá a stojí s hrncem v rukou. Je těžký a vynadá si od tupcu, že ji s tím nepomohl. Musí ho mít za nezdvořáka, ale je unavený. Ano, to proto ji nepomohl. Pohlédne k městečku a k šumotu nesoucí se od hotelu. Zasténá a protře si oči. Potřeboval by se vyspat. Není už nejmladší. Vejde dovnitř, položí hrnec na stůl a pohlédne na zatykače. Potřeboval by mluvit s Mattem. Ale ten se objeví, až na jaře. Zas tak důležité to není, když jsou tam zalezlí jako medvědi v brlohu. Opláchne si obličej studenou vodou a vydá se k hotelu.

Zaškrtím Marii za to, co provedla. Začínají vznikat bojůvky a kolem lítají pěkně ostré nadávky. A nadávají všichni. Staří i mladí muži a ženy taky. Jsou ještě ostřejší a pichlavější než chlapi. Dobře - je čas vyjít na scénu. Potěžká zbraň a stoupne si za dav. Zdvihne pušku a rychle za sebou vystřelí.

Dav se otočí a Hardy polkne. Tohle možná nebyl nejšťastnější nápad. „Za dvě hodinky jede vlak zpět do Denveru.“ To neměl říkat, když se na něj sesypou uchazeči o zaměstnání. Nemohla si najít někoho v Popleru?

„Proč? Co se děje? Má to být nějaký vtip… šerife?“

„Já nic. Jen říkám, že pokud nebude klid, klidně vás tu zavřu, až zčernáte. Mám rád klid a doufám, že vy taky!“ řekne tvrdě a klidně láduje do zbraně náboje. „Příště to může skončit v každém z vás. Tamhle je restaurace, kdyby měl někdo hlad,“ palcem ukáže na restauraci. „Kdyby to chtěl někdo vzdát, tam tým směrem je stanice.

„A to si říkáte pohostinské městečko? Pche. Tady nebudu ani o minutu déle,“ řekne starší prošedivělý pán v černém kabátě a klobouku. „Odcházím z tohoto… zavšiveného městečka.“

Hardy přestane ládovat a hledí za odcházejícím. Toho by tu nechtěl mít. Pohrdat městečkem, ve kterém je šerifem. Potřebuje pomocníka a uskočí, když kolem něj se střelbou projede čtveřice výtečníků z ranče KK. Parchanti. Snaha o klid je fuč.

Nemůže tomu věřit, že tady stojí a hlídá tuhle různorodou bandu. Marie si to vypije. Mračí se a snaží se neusnout.

„Co se tu děje?“ optá se Klaus Brickner.

Hardy se k němu otočí. „Budoucí zaměstnanci Marie.“

„Počkat! Já bych měl pracovat pro ženskou?“

„Ano.“

„Ani náhodou. Pracovat pro ženskou? Nikdy. Jsou top fúrie! Odcházím,“ řekne vysoký muž. Otočí se jak na obrtlíku a jde ke stanici.

„Opravdu ten hotel vlastní žena?“

„Ano.“ Co se tu to děje? Copak nenapsala, kým je?

„Pak mám šanci,“ zářivě se usměje vysoká bruneta. „Pánové. To místo je moje. Můžete jít. Vlak je tamtím směrem.“

„Ženská nebude mít šanci. Dostanu je já.“

Hardy začíná poznávat, že bude hádka. Dokonce rvačka. Jednou zažil v jednom přístavu menšího města rvačku ženských. Míhaly se dokonce nože a urputnější rvačku neviděl. Místní šerif tehdy jen seděl a pozoroval stádečko ženských. Na jeho němý údiv jenom řekl, že nechce přijít k úrazu.

„Dost nebo vás všechny napakují do vlaku.“

„A jak chceš to provést, nádivo?“

„Nejspíš takhle,“ a cvakne spoušť. Ustoupí dva kroky, aby měl více volného prostoru. „Krank - náš místní hrobník dokonce dává slevy na rakve, pokud je hromadná úmrtnost. Dokonce odměnu dotyčnému, který to spáchal. Mohl bych si snadno vydělat. Menší bonus k mému platu.“

Klid. Konečně a zdá se, že řady řídnou. Marie mu bud muset uvařit excelentní večeři. Zbylo jich deset. S tím si už Marie poradí.

„Dobrý den. Jsem majitelka hotelu a restaurace,“ zaslechne zezadu a uleví se mu.

Černovláska na ní zvědavě pohlédne a odejde.

Devět. Slušný počet.

„Prosím pojďte dovnitř.“ Zbytek - šest mužů a tři ženy udělají uličku. Marie jí propluje jako královna. Za ní Katty jako její dvorní dáma. Chybí jenom vlečka, kterou by držela. Zívne na celé kolo. Spát. Kdekoliv. Loudá se za skupinkou do haly.

„Ještě jednou se vám omlouvám za zdržení. Ale povinností mě naléhavě odvolaly někam jinam. Jsem ráda, že jste tu.“ Usměje se a Hardy pociťuje, jak dav doslova taje. Opravdová královna, i když žádnou nikdy neviděl.

„Nejdřív bych vám chtěla říct něco k zaměstnání, které budete vykonávat. Toto je hotel U topolu. Za mnou jsou vaše pokoje. Bydlet budete přímo zde. Tato kniha zaznamená každý příchod hosta. Mohu se optat, už máte nějaké osvědčení s vedením hotelu?“ Rozhlédne se po tvářích. Upoutá ji jeden mladík. Je krásný, ale ona nehledá krásu. Ženy vidí jen dvě, které by to mohly zvládnout. Tamten ani náhodou. Je to rváč na první pohled.

„Já mám,“ prohlásí starší blondýna v hnědých šatech. „Vedla jsem ho s manželem, dokud neumřel, potom mě už nepotřebovali.“

„Chápu, ale mohu se optat, zvládla byste opilého hosta nebo výtržníka?“

„Na to je šerif,“ odvětí.

„Ten tady nebude vždy, že Hardy?“

„No asi ano.“ Neřekne, že má v úmyslu najmout pomocníka. Měl to udělat dávno, ale myslel, že to zvládne a neuvědomil si, jak se městečko rozrostlo. Zamíří si k židli, sundá klobouk a úlevně sedne.

„Velmi bych poprosila, kdybyste ti, co nemají zkušenosti, odešli. Hledám zkušeného člověka a to jsem i v inzerátu napsala.“

„To jste, dámo měla napsat, že hledáte chlapa. Zbytečně jsem sem jezdila.“

„Počkejte, uhradím vám cestu.“

„Dejte si to za klobouk a příště nebalamuťte lidi.“

Marie nešťastně se na ně dívá. Zbyli tři muži a jedna žena. Hezká hnědovláska. Na první pohled se vůbec nehodí. Moc nevinná, aby zvládla chlapy, usoudí. Ten mladík - neví. Nevyzná se v něm. Ten kulatý muž – neví, jak jinak ho popsat cítí, že to nebude to. Tamten by se hodil. Muž okolo třicítky, velký knír, bystré oči. Otázka, co bude chtít. Ráda by měla ženu, ale žádná se nehodila k tomu úkolu. Kdyby věděla, jak to bude obtížné asi by to vzdala, ale někoho musí najmout.

„Mami.“

„Hned to bude. Pane, prosím vaše jméno?“

„Peter Darwin, madam.“

„Vypadáte, že máte zkušenosti. Proč tu jste? Jsme malé městečko.“

„Hledám práci. To snad stačí. Pracoval jsem v hotelu Stars v New Yorku.“

Marie sevře rty. Kdysi tam byla ještě jako dítě. Nádherný hotel. Proč odešel? Z takového místa se dobrovolně neodchází.

„Já pracoval v Mirandě v San Franciscu,“ prohlásí tlouštík. „Tady mám doporučení od zaměstnavatele. Nemohl jsem tam pracovat kvůli moři.“ Ví, že zabodoval.

„Kvůli moři?“

„Ano. Nedělá mi dobře mořská voda a ten vítr. Musel jsem odejít do vnitrozemí. Hledal jsem něco v Denveru a uviděl váš inzerát. Zaujal mě.“

Je to perfektní, ale něco jí na něm nesedí. Stočí zrak na toho blonďáka. Kdyby se řecké sochy zhmotnily, byl by vypadal jako on. Blond kučeravé vlasy, tmavohnědé oči a dobře oblečený. Vypadá, že je silný. Štíhlý vysoký. Mladík, do jakého by se zamilovala, být o patnáct let mladší. Potřebuje někoho zkušeného.

„Jmenuji se Irving Moscati. Nemám nijak velké zkušenosti, ale rád bych tu pracoval. Hotel je to pěkný, ale chtěl by investice. Omlouvám se, ale koberec je prošlapaný a nový nátěr by podniku hodně pomohl. Co jsem viděl, městečko je velmi příjemné a dokonce i šerif.“

Marie se usměje. Líbí se jí jeho upřímnost. Každý má něco. Cítí, že se v ní něco taje. Možná je to její slabost, která ji přivedla až sem a musela projít peklem. Možná je to tím klidným pohledem hnědých oči.

„Zvládnete opilce?“

„Na škole jsem boxoval i bral hodiny šermu. Umím střílet.“

„Greenhorn.“

„Pane, omluvte se.“

„To tedy ne. Já se nikdy nikomu neomluvil,“ zavrčí ten vyšší.

Marie je nezúčastněně pozoruje. Zajímá ji, jak to vyřeší. Tlouštík se do toho nemíchá a ta žena, ne spíš dívka, to vše úzkostně pozoruje. Ještě nepromluvila.

Mladík se usměje. Cítí, že teď se rozhoduje, kdo z koho. Od majitelky bylo velmi chytré, že je nechala čekat, ale on to místo potřebuje a chce.

„Nejspíš máte pravdu, že jsem greenhorn, ale není to důvod mi tak říkat. Omlouvám se, jestli jsem tě urazil.“

„Jasně.“

Marie ho pozoruje. Líbilo se mi to, přizná nerada. Nechce někoho, kdo bude na potkání hosty bít a ten mladík snědl svoji hrdost, ale tím, že se ohradil… Hmm.

„Mami, tak který?“

Nevím, Katty. Opravdu nevím. Na jednu stranu, to brilantně vyřešil. Na druhou stranu proti němu vypovídá věk. Je moc mladý. Ten tlouštík odpadá.

„Tady je rámus,“ halou se nese chladný hlas.

Všichni se otočí ke schodišti, kde stojí Doc v rozepnuté košili a krkavčíma očima. Marie se otřese. Vypadá příšerně.

„Můžete padat, to místo je moje, že Marie.“

Hardy, který opožděně se vzpamatovává, sáhne po zbrani.

„Nechte ji na místě. NO, tak vypadněte! Tohle je moje místo. Chci dělat hoteliéra. Předpoklady k tomu mám. Miluji peníze a mám rád tohle mizerné městečko. Nesahej na tu zbraň.“ Sejde dolu a postaví se k pultu. Očima klouže z jednoho na druhého.

„Vida, pěkná sebranka. Dva zloději a jeden neopeřenec… Pss… nechceš, aby tady byla mrtvola. Uklízení mrtvol hodně stojí, i když raději je vyrábím, pronese cynicky a zatočí se zbraní.

Irving sevře rty a zadívá se na klidnou Marii.

„Zacku dost.“ Hardy vstane beze zbraně a přistoupí k pultu. „Přeháníš to.“

„Matt to přehnal, Hardy. Nikdo ještě mě odnikud nevyhodil. Šel jsem sám, až on. Ne, ne, to se nedopouští tak snadno. Bojíš se jí?“ Drží v ruce pistoli se slonovinovou rukojeti a ruka se ano nezachvěje.

„Zacku, kdyby to Matt…“

„Sklapni,“ řekne mírně. Prst na spoušti se zachvěje, když najednou mu oči zeskelnatí a otočí se. Udiveně ještě zaregistruje Katty s návštěvní knihou v rukou. Dostala ho ženská. Vždy věděl, že ho chlap nikdy… Skácí se na pult.

„Vezmu ho, paní Marie,“ hned řekne Irving. „Ukážete mi, kde má pokoj?“ Obdivně se zahledí na Katty. Hardy pozná, že je konec. Irving si přehodí Zacka přes rameno a jen ho udiví, že stále drží pistoli v ruce.

„Katty, ukaž panu Irvingovi pokoj.“ Takže on tu zůstane. Sleduje jak se Zackem kráčí nahoru. Oddechne si. Mimoděk jí dopomohl, aby se rozhodla, ale ten výstup se jí vůbec nelíbil. Řítí se do záhuby.

„Pánové, dámo, omlouvám se, ale pan Irving dostane tu práci.“

„Ty zbraně nechte na pokoji, pánově,“ tiše pronese Hardy. Od okamžiku, kdy o nich řekl Zack, že jsou zloději, se na ně zaměřil.

Ti se ušklíbnou, spustí ruce dolu a vyjdou ven.

„Díky Hardy.“

„Poděkuj Zackovi. Určitě to neměl v úmyslu, ale pomohl ti. Ale nelíbí se mi, jak tu vyvádí. Nevím, co chce.“

Marie se usměje. „Myslím, že chce být zpátky na ranči.“

„Myslíš?“ optá se skepticky. „Spíš by řekl, že se chová jak pes utržený ze řetězů. Pořád to říká, ale hraje jako ďábel a byl za děvkami a bude dál pokračovat. Myslel jsem, že je to takový klidný typ, ale vybarvil se.

„Uložil jsem ho do postele, paní Marie. Znamená to, že dostanu to místo?“

„Ano. Dnes ti ukážu, co a jak. Vy můžete jít,“ obrátí se k ženě v čepci a černém dlouhém kabátě.

„Omlouvám se, ale je to moje sestra.“

„Cože?“

Irving trochu zčervená a podívá se na sestru. „Může dělat cokoliv. Nebude na obtíž.“

„Klidně jen za stravu,“ promluví poprvé kultivovaným hlasem dívka. „Umím se postavit k práci. Nebudete litovat, když mě tu necháte s bratrem.“

Marie vidí sebe sama. Ona byla taky taková, dokud ji západ neobrousil. Smutně se usměje. „Jak se jmenujete?“

„Daniela Moscati. Rodiče nám zemřeli a zjistili jsme, že nic nemáme. Všechno vlastní strýček.“

„Dani!“ vykřikne nelibě Irving. „Paní Marii to nezajímá.“

„Promiň.“

„Irvingu, krásná neprovdaná dívka na západě, z toho budou problémy.“

„Zvládne to,“ řekne tvrdě. „Prosím potřebuji tu práci.“

Marie přimhouří oči. Za tím je ještě něco víc. Něco ji tají. Irving by mohl pracovat kdekoliv. Se svým vystupováním, školou, vzhledem… A ji to zajímá. Poskytne jim útočiště.

„Dobře. Nemohu si dovolit platit druhého zaměstnance. Je to na tobě Irvingu, ale nechci mít kvůli ní tady problémy.“

„Děkujeme, paní Marie. Nebudete litovat. Myslím, že se tu ještě přidá druhá ruka.“ Marie nic neřekne a otevře dveře, kde budou bydlet. O zavazadla se neptá. To je jejich věc.

Hardy sebere pušku a snaží se odploužit do kanceláře. Ještě jedna věc a bude to v pořádku. V kanceláři se chvilku hrabe a potom najde to. Vzpamatuje se a rukávem začne leštit desku.

1. Zvířatům se zakazuje přístup na chodník

2. Je zakázáno vjíždět na koni do ochodů a saloonů a kostela

3. Je zakázáno střílet s výjimkou 4. července, Božího hodu vánočního, Nového roku a předvečerů těchto svátků. Taktéž v jiné svátky.

4. Je zakázáno nosit zbraň v obvodu města a táborů, z toho jsou vyjmuti marschalové a jejích pomocnicí

5. Zbraně se odevzdají u šerifa v kanceláři nebo jeho pomocníka.

6. Každý projev opilství a vandalismu bude přísně trestán. Toto opatření se rovněž týká všech případů nezřízeného chování, které nejsou předvídány v předešlých článcích

7. Nesmeknutí klobouku před dámou se trestá pokutou

8. Zákaz týraní zvířat

9. Zákaz jakékoliv kriminální činnosti

Hardy dopíše a spokojeně si prohlédne cedulí. Přitluče ji na sloup vedle vězení a kanceláře. Hotovo a potom dopíše ještě zprávu.

PS: Hledám pomocníka.