Shounen - ai povídky

Narcissina minulost

„U kterého kmene jsi žila?“ optá se jemně Šedý vlk. Hledí před sebe na zasněženou krajinu. Na duši má smutek.

„Já. U žádného,“ řekne trochu tvrdě. Šedý vlk nic na to neřekne. Jde dál ke stanům. Nechce ji říct, že lže. To se neříká jen tak. Zastaví se před stanem, odhrne a pozve ji dovnitř.

Narcisse vynechá srdce, skloní hlavu a projde. Octne se u dobře známého pohledu. Maličký oheň, bylinky, zbraně, kousky kůže, Dakotův nůž se dřevem, vše v jednom stanu.

Usedne k ohni, který šikovně rozdělá, takže vydává mnohem více světla i tepla. Sklopí hlavu, ruce položí do klína.

„Není důležité, u kterého kmene,“ tichounce prohodí. Kolem úst se objeví tvrdá linka, v očích hořkost světa.

Šedý vlk nic neřekne, vezme kotlík s vodou, který pověsí nad oheň. Vyčkává. Některé věci potřebují čas. Tím, že člověk spěchal, nikdy nic nevyřešil a čas je nejlepší lék.

„Chceš to slyšet, Šedý vlku?“

„Je to na tobě, Bílá ženo.“

„Bílá ženo! Kdysi jsem si myslela, že jsem ošklivá, i když jsem dostala jméno Tichý květ, zlobila jsem se kvůli tomu.“

Šedý vlk nic neřekne. Nač také.

„Našli mě u karavany. Později jsem se dozvěděla, že je prostě přepadli. Ne, indiáni ne, i když mezi tou cháskou určitě byli. Zavedli karavanu neznámo kde a potom ji přepadli a oloupili. Průvodce byl jejich člověk. To jsem se dozvěděla, když pátrali, kým jsem. Nezjistili, čí jsem dítě byla. Prý jsem musela být potichu, proto to jméno.“

Šedý vlk nalije do hrníčku čaj, který se mezi tím uvařil. Narcissa to vypráví s přestávkami, jako by se chtěl rozpomenout, kým je nebo byla. Možná si to potřebuje uvědomit, pomyslí si Šedý vlk. Její dřívější život i tenhle současný se ji proplétá a ona někdy neví kým je. Jako teď s těmi bylinkami nebo chováním.

„Zůstala jsem u nich. Byla jsem nasycena, mohla jsem si hrát, učili mě. Ráda vzpomínám na ty léta. Vzpomínám, že mě trochu trápila barva kůže, ale potom to přestalo.“ Odmlčí se.

Šedý vlk se napije.

„Byla jsem tam šťastná. Dny ubíhaly jako spadané listí na podzim. Ani jsem se nenaděla a byl konec. Indiáni mě našli v kolébce smrti, vojáci taky.“

Odmlčí se. Nervózně si hraje s prsty.

„Umíš výborně byliny. Kdo tě je naučil používat?“

Na Narcissině tváří se rozzáří úsměv. „Šalvěj. Ona nikoho neměla. Nechtěla ani mě, ale já se pořád motala kolem ní a dívala se, jak míchá různé léky. Většinou to u ní krásně vonělo, i když některé léky páchly. Potom se ten smrad nedal vydržet. Fascinovalo mě to. Znala snad každou bylinku a připadal mi velmi stará. Jako Metuzalém. Určitě musela mít sto let. Jednou potřebovala nějakou bylinku a nemohla odejít od nemocného. Donesla jsem ji. Vzala mě za učednici. Vše, co umím, naučila jsem se od ní. Neřekl to, ale měla jsem být její nástupkyni. Všichni to přijali.“

Stejně jako u něj. Šalvěj. Dokonce i on to jméno znal. Prý ji Velký duch osobně požehnal. Jeho prabába s matkou se často o ní a jejich schopnostech bavili. Chtěl ji poznat, ale potom ve víru události se k ní nedostal a podle Narcissy se už nedostane.

„Snažili jsme se. Obě. Vařili jsme lektvary, masti, zaříkávaly, prosily Velkého ducha o záchranu. Děti mi umíraly v náručí. Vesnici se ozýval pláč. Slzy mi oschly, ale nakonec i Šalvěj ulehla. Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem uprostřed smrti. Jediná, kdo byl imunní.“

Šedý vlk cítí, jak se v něm všechno sváří. Neštovice. Nemoc bílých.

„Snažila jsem se je pohřbít, ale vojáci mi to nedovolili. Spálili je všechny najednou. Celá vesnice se vytratila jako sníh. Nebylo nic. Dovolili mi aspoň pokleknout a pomodlit se za ně. Odvezli mě, ale já uvnitř hořekovala. Proč?! Šedý vlku, proč?!“

„Chamtivost, zloba… kdo ví. Přežila jsi.“ 

„Ano. Za hrůznou cenu mrtvých. Já…?“ dotkne se hrudi sevřenou pěstí. „Pořád je vidím, pořád to bolí. Zbavím se někdy toho?“

Šedý vlk se na ni dívá. Muselo to být strašné. On to nikdy nezažil, ale ti co ano, měli v očích prázdný svit. Někteří se z toho už nikdy nevzpamatovali, pokud přežili.

„Nelžeš mi. Ctihodné sestry mi povídaly, že to přejde, že čas vyléčí všechny rány, ale není to pravda. Vzpomínky jsou zde uložené jako korálky na pásu úmluvy. “

„Je dobře, že pamatuješ.“

„Ale já nechci. Chci být zpět ve vesnici.“ Sedí se sklopenou hlavou před sebou hrníček stydnoucího čaje.  „Chci pomáhat Šalvěji v léčení. Chci být stejně moudrá jako ona. Chci…,“ opět se odmlčí.

Šedý vlk má pocit, že přijde horší část. Co se ještě stalo? Ale vyzval ji k tomu a dar, který dostává, nemůže odmítnout.

Narcissa váhá. Myslela si, že ty vzpomínky pohřbila hluboko v srdci, ale byl to jen klam. Stačilo vidět Šedého vlka, Dakotu a připomnělo se ji, co ztratila díky svým lidem. Proč to tehdy udělali? Proč je zabili? Vždyť tam nic nebylo. Klidně žili ve vesnici odloučení do okolního světa.

Dakota jí připomíná jednoho válečníka, který se jí líbil. Ví, že indiáni, i když neradi, by přijali jejich svazek. Běloši ne, ale ji to bylo jedno. Jak by asi její život vypadal, kdyby tam zůstala? Nikdo to neví.

Podívá se do černých očí Šedého vlka. To co mu řekne, zůstane u něj. Jako u sestry Marie.

„Brzy jsem pochopila, že dětství skončilo i jaký můj bude příští život. Vojáci mě odvezli sebou do tábora. Velitel byl moc hodný starší pán. Myslela jsem, že peklo smrti skončilo. Nebála jsem se. Měla jsem vědět, že peklo teprve začalo.“ Váhavě pohlédne ke stropu, kterým světlo dopadá do stanu.

„Nemusíš nic říkat.“

„Prosím,“ skloní hlavu k prosbě.

Šedý vlk přikývne. Tuší, co vyslechne a není z toho rád.

„Byla jsem zvyklá běhat všude, hledat rostlinky. Nikdy jsem netušila, že by se mi něco mohlo stát. Jistě věděla jsem o hrozbě zmijí, divokých zvířat. Jednou jsem narazila na chřestýše. Byla jsem jak přimražená. Netušila jsem, že příroda není mým nepřítelem. Byl to jeden voják. Běloch. Zatáhl mě… plakala jsem, ale poznala jsem, že takoví nejsou jen běloši. Snažila jsem se to překonat. Velitel se tehdy nic nedozvěděl a co by asi udělal? Potrestal ho? Řekl by, že jsem to chtěla.“ Rýha kolem rtů se prohloubí. K smutku se přimísí hořkost poznání, že svět není laskavé místo.

„Ve škole jsem se svěřila sestře Marii. Byla moc hodná. Přitiskla si mě k sobě a hladila. Uklidnila jsem se. Dalo by se říct, že jsem tam byla spokojená. Naučili mě číst, psát. Naučili mě žít v normálním prostředí. Netušila jsem, že peklo je stále blíž. Věděla jsem, že se budu muset se provdat. Doufala, jsem, že se zamiluji. Jednoho dne jsem uviděla dva indiány. Líbili se mi. Připomnělo mi to moji vesnici, štěstí, které jsme tehdy prožívala. Voják si jen užil, ty dva jsem sotva přežila. Sestra Marie mě z toho sotva dostala. Některé sestry povídaly, že možná už nebudu mít děti. Moje cena jaksi klesla, ale nevzdala jsem se.“

Šedý vlk se zamračením jí naslouchá. Tuší, že potřebovala, že potřebuje se před někým bránit i svěřit se, říct pravdu. Staly se jí hrozné věci.

„Odešla jsem od sestry Marie. Snažila se mi pomoci tím, že bych vstoupila do řádu, ale já nechtěla. Doufala jsem, že najdu někde místo, kde bych mohla žít. Ve škole jsem se naučila další bylinky ze světa bílých. Moc jsem toužila léčit, ale vím, že není to možné. Ne v tomto světě. Možná jednou za mnoho let. Uchytila jsem se jako hospodyně jednoho rančera. Platila jsem za střechu, bezpečí tím čím jsem měla. Potom jsem si našla muže.  Pro mě mužem byl, ale úřady to tak neviděli. Narodil se mi Jacob. Byla jsem nejšťastnější žena pod sluncem. Teď jsem tady coby zlodějka.“

„Matt to tak nevidí a my taky ne.“

„Já vím. Je hodný.“

„Čaj ti vystydl, Narcisso.“

Narcissa mu pohlédne do očí. Ulehčí ji, ale tušila to. Žádné znechucení, žádné odsouzení. Jen pochopení a laskavost. Začala by plakat, kdyby se to neodnaučila po první noci s mužem. Když si vzpomene na ten jeho pach, který v ní navždy uvízl, jeho pohyby a její křik, který tlumil rukou… Proč se tohle muselo stát? Proč jsou lidé takoví? Nenáviděla bílé, protože ji vytrhli z místa, které znala, ale brzy poznala, že jsou lidé a lidé. Velitel Thomas byl na ni nesmírně hodný a sestra Marie taky. Poznala, že nezáleží na barvě kůže. Tady na ranči jsou dobří lidé. Vidí to na koních.

„Děkuji.“ Upije bylinkového čaje. Takový naposled pila ve vesnici. Oči se jí najednou zalijí slzami. Šedý vlk odloží hrníček a vyjde ven. Na vlasy mu pomalu dopadají velké sněhové vločky.

„Otče.“

„Nechoď dovnitř,“ přikáže mu Šedý vlk. Dakota stojí. Uvnitř určitě někdo je. „Jak jsou na tom koně?“

„Výborně. Modřenka má od Jacoba prvotřídní péči. Ten chlapec to s nimi umí.“

„To jsem rád. Vypátráš, kdo za tím stojí.“

„Ano, otče.“

„Omlouvám se. Dakoto.“ Narcissa trochu schýlí hlavu, aby ji nebylo vidět do tváře, a vyjadřuje svoji úctu jak Šedému vlkovi, tak Dakotovi. Oba vlezou dovnitř. Dakota usedne na svoje místo, kde si vezme kus dřeva. Pozoruje tu bílou ženu, jak s otcem vybírá byliny. Vypadá to, že se v nich výborně vyzná. Hladí dřevo a mimoděk očima bloudí po její postavě.

Narcissa si uvědomuje Dakotův pohled. Dělá ji dobře, protože ji připomíná, že je ještě stále žádoucí, že ji někdo obdivuje. Na druhé straně si uvědomuje, že touží po muži a jeho objetí. Chtěla by někoho mít, k někomu se v chladných nocích stulit, dotýkat se i starat se o něj jako se stará o Jacoba. Neví, proč ji zrovna vzrušuje Dakota, ale je to krásný muž.

Šedý vlk se otočí směrem k Dakotovi. Cítí synovo napětí i nepozornost Narcissy. V duchu se mračí. Tohle by nemuselo dopadnout dobře, ale oba jsou dospělí. Přesto bude muset se synem promluvit.

„Doneseš to do domu, Narcisso?“

„Ano. Moc děkuji za rozhovor.“

„Hned za tebou přijdu.“

Narcissa přikývne, koukne se po Dakotovi, zčervená pod jeho upřeným pohledem. Nemůže tomu uvěřit, že se po těch všech zkušenostech ještě dovede červenat, ale cítí hořící tváře. Skoro vyběhne ze stanu.

„Dakoto.“

„Jsem dospělý. Nelíbí se ti Narcissa?“

„Je to krásná žena, ale je běloška. Víš, jak se lidé dívají na takové vztahy.“

„Tady ne.“

Šedý vlk váhavě připustí. „Ano tady ne, ale co v městečku?“

„Víme to. Oba.“

Šedý vlk přikývne. Stejně oba udělají to, co budou chtít a touze se neubrání, zvlášť, že je zima a není co dělat. Není nadšený, ale bude akceptovat volbu svého syna.

„Nic se nestane.“

Šedý vlk si povzdechne. Tady přesně vidí jaké má zkušenosti s ženami. Žádné. Vždyť i slepý vidí ten oheň, který mezi nimi hoří. Stačí jiskérka a neovládnou se. Bojí se toho, co z toho může vzejít. Přece jen Indián a běloška. Na druhou stranu měl by někoho, koho by mohl učit, ale možná, že oheň vyhasne prvním setkáním, že se stráví ve svém vlastním žáru. Bylo by to pro ně nejlepší.

„Jdu za Zackem.“

„Půjdu taky.“

„Dobře.“ Oba vyjdou ze stanu do studené zimy. Sněžit přestalo. Jsou tomu rádi. „Až povolí zima, vyrazíš. Slíbil jsem Seanovi, že Matta i ranč ochráním. Nelíbí se mi, co se tu děje.“

„To já taky ne, ale na Bannyona mi to nesedí.“

„Nevím. Někteří lidé jsou kvůli moci schopni udělat vše.“ Připomene si minulost Narcissy. I s kmenem, které běloši vyvraždili to, bylo tak. I když mohla to být náhoda. Muselo to být peklo pro dívku, když viděla, jak ji okolní svět umírá a ona sama žije. Peklo, které není nikdo pochopit, dokud je nezažije. Zocelilo ji to jako muže, ale přesto v ní zůstalo něco křehkého, co z ní dělá ženu.

„Jsem rád, že se nemusíme skrývat.“

„Zapomínáš, že to nebylo vše.“

Dakota zrudne. „Ano, máš pravdu. Omlouvám se, otče.“

„Ano. Zack je tentokrát opravdu nemocný. Zajímalo by mě, zda na jaře nebudou svatby dvě.“

„Myslíš Simplyho a Mary?“

„Ano. Doufám, že něco uloví, i když je velmi šikovný. Dal bych si čerstvé maso.“

„Povídal, že se chce vrátit asi za tři dny. Snad nebude sněžit.“

Šedý vlk pohlédne na oblohu. „Nebude.“

„Šedý vlku!“ Ten, jak se díval na oblohu, vrazí do širokého těla Mary.

„Mary!“

„Řekni mi, že ten hubený mizera nic nepředstírá!“

Šedý vlk se v duchu zatváří pobaveně. „Nepředstírá. Je opravdu nemocný. Proč mu nevěříš?“

Mary se zamračí. „Protože má chladný pohled a udělal Mattovi neodpustitelnou věc. Byla bych raději, kdyby se z ranče pakoval. Jestli něco provede…,“ vykasá si rukáv a zatne pěst. Otočí se a vejde do domu.

„Uff. Mary je pořádně rozezlená.“

„Bojí se. Je jako samice, co brání mládě.“

„Zack a mládě?“ Připadá mu to k smíchu. Ucítí báječnou vůní. Jde dovnitř, kde usedne za stůl. Šedý vlk se za ním dívá. Jednou to Dakota taky pozná, co je to bránit mladé. Zamíří si to přímo do ložnice Seana a jeho ženy. Mohli by být příkladem, tolik se milovali. Nikdy snad nepoznal takového muže, který by miloval tolik svoji ženu a ona jeho. Byl vedle ní velmi silný. Mohl udělat cokoliv a udělal to. Snesl by ji nebe, kdyby to chtěla, ale ona chtěla jen jeho. Přál by si takovou ženu pro svého syna.

„Narcisso, jak je Zackovi?“

„Mám pocit, že za chvilku nastoupí horečka.“

„To je špatné. Vodu a ručníky.“

„Bude v přádku?“ V Mattově hlase se ozve úzkost.

Matt se bojí. Někdy si říká, zda mezi těmi dvěma není něco víc, ale potom to zavrhne. Kdo by se s druhým takhle rval? „Samozřejmě, že bude. Neboj se, Matte.“

„Děkuji.“

Šedý vlk nic neřekne. Vypadá to, že Matt do něj lék dostal. Měl by i ty další do něj dostat, ale až poté co ho ochladí. Strhne peřiny. Mattovi se úzkosti sevře srdce, když ho vidí ležet bledšího než obvykle. Chce, aby byl zdravý, ne takový jako teď. Šedé oči aby se smály, zlobily, ne aby byly potaženy závojem bez vnímání.

„Ochladí ho.“

„Oběd, chásko. Matte, mám pro něj vývar. Šedý vlku může ho sníst?“

„Pokud ho do něj vpravíš, proč ne. Ale bylo by dobře, kdyby něco snědl.“ Přikrývají ho. „Matte, můžeš se pokusit do něj něco dostat a my s Narcissou se najíme. Potom přijdeme.“

„Dobře.“ Všichni odejdou do kuchyně. Matt vezme nádobu s teplým vývarem. Snad to sní. Všichni mlčky sedí a jedí, jako by i na ně nemoc padla. Dakota ignoruje Narcissu. Ale i ta ho míjí. Vzpomene si na Jakoba.

„Omlouvám se, ale musím pro Jacoba.“

„Běž,“přikývne Mary, která vývar rozlévá na talíře. „Bude u těch velkých potvor.“

Šedý vlk s Dakotou se usmějí. Nemohou si pomoci, ale neznají osobu, která by koně tolik nesnášela i milovala. Podstrojuje jim a na druhou stranu je proklíná, kudy chodí.

Za chvilku se otevřou dveře. Jacob vypadá jako by ho Narcissa vytáhla ze slámy. Ještě teď mu tahá stéblo z vlasů a snaží se mu je aspoň trochu uhladit. S povzdechem toho nechá. 

„Mladý pane, jak to, že tu nejste včas na oběd. Co na to řekneš?“ Mary se skloní k Jacobově. Snaží se mračit, ale na rtech ji hraje úsměv.

„Omlouvám se.“

„Velmi dobře a co tady máme?“ Odtáhne látku na kapse. Jacob do ní sáhne a vytáhne bonbon.

„Jacobe, až po obědě.“

„Ano mami.“ Chvilku si kouše ret, ale hned na to se jeho tvář rozzáří. „Děkuji, paní Mary!“ načež se ihned schová za Narcissinými sukněmi. Vykukuje ze svého úkrytu a nesměle se dívá na Mary.

„Mladý muži, udělám něco dobrého k večeři. Máš rád sladkou kaši?“

„Mám!“ přikývne s velkým úsměvem. „Mám velmi rád. Kaše je dobrá.“

„Mary moc ho rozmazluješ.“

„Budeme si hrát?“ Jacob zatahá Dakotu za košili.

„Budeme, ale odpoledne. Nejdřív se musím postarat o koně.“

„Ano.“ Posadí se na sví místo. Před sebe položí červený bonbon. Upřeně ho pozoruje.

Matt v Zackově pokoji se snaží po lžičkách do něj vpravit vývar. Zatím to jde. Zimnice se zatím nedostavila. Pohladí ho po tváři.

„Miluji tě,“ pomyslí ve chvíli, kdy se jeho rty dotknou Zackových. „Musíš se brzy uzdravit, protože nevím, jak bych bez tebe žil.“ Odtáhne se od něj, nabere další lžící vývaru do úst. „Promiň, musíš být velmi silný. Nesmíš umřít. Musíš žít,“ myslí.