Shounen - ai povídky

Návrat domů

Už dlouho mu nebylo tak skvělé. Zavrtá se ještě blíž k tělu, které příjemně hřeje a na pokraji smyslu vnímá rostoucí touhu. „Zacku,“ zašeptá, a pak se probudí. Pomalu otevře oči. Pořád vnímá svoji touhu a do mozku nic neproniká. Neví, kde je a co tu dělá, ale potom se rozpomene.

Cesta, bouře, mrtvý kůň, polibek na rty a Lovec s rozhodnutím dojít do stanice, aby se ukryli a odpočinuli. Zívne a chce se protáhnout, když si uvědomí, že nespí sám. Pootočí hlavu a dívá se na Zacka.

Je to pro něj tak přirozené, že tu spí, že mu nedochází, jak je to neobvyklé. Je rád, že si lehl a odpočinul. Tvář uvolněná a mladší bez ostrých rysů. Natáhne ruku, protože chce se ho dotknout a potom ji stáhne. Je určitě unavený a bude ho pouze pozorovat a náhle mu vše dojde.

Nespí spolu. Odmítl to a stejně k němu v noci přišel. Odmítá připustit, že je to kvůli teplu. Určitě k němu cítí něco víc. Nakloní se a políbí na rty.

Rozkošné, sladké, úchvatné. „Dobré ráno,“ zamumlá do nich.

„Už to nikdy nedělej.“

„Nemohu ti říct dobré ráno?“ Tvář dostává ostřejších rysů a ledový pohled.

Ta krátká chvíle byl sen přivábený touhou a rozplynul se taky tak.

„Jistěže ano. Bylo mi zima. Nic víc.“

„Ano, nic víc. Můžeme ještě ležet?“ ale to už Zack vstává. Protáhne se a Matt ho chtivě pozoruje.

„Jdu se podívat na oblohu. Co zranění?“ Zřejmě v pořádku, když mu nedělalo problém ho objímat. Pocit to byl zajímavý a popravdě mu bylo příjemně a teple. V duchu zakleje a potichu vyjde ven. Potřebuje získat odstup a zchladit trochu hlavu.

„Docu, Docu, začíná to jít s tebou parádně z kopce.“

„Něco jsi říkal?“

„Nic a co tady děláš?“

„Coby. Jdu na záchod. Nemohu snad?“ zajde za budovu a Zack si uvědomí, že potřebuje taky. Byl v noci venku několikrát a povzdechne si. Matt je jedno velké trápení a on se nevyzná v tom, co má dělat. Než potkal Matta, byl život jednodušší. Čekal na smrt, ale teď má kupodivu před sebou budoucnost. Malou, ale má a nechce se jenom flakát jako doposud. Jistě Wyattovi pomůže vždy a rád, ale ten předešlý život ho už tolik neláká.

Rád by viděl, co Matt vybuduje a jaké koně bude mít. Určitě se mu to podaří. Rád by viděl hříbě Appleho prohánět se údolím. Jsi idealista. Uvědomí si zimu a zajde do stanice a potom se vrátí ke koním.

Zarazí se, když zaslechne hlas a přitiskne se ke dveřím, aby lépe slyšel.

„Parisi, Londone, víte, že máte divná jména? Ale to je tady normální. Dnes jsem se probudil vedle Zacka. Cítil jsem vzrušení a touhu. Vám to mohu říct, ale chtěl jsem se s ním milovat. Držet v náručí a hladit ho po těle. Líbat, až by sténal touhou…“

Zack zrudne a sevře rty. Tak Matt si vylévá srdce koním. Ale aspoň to neříká ukecanému příteli. Takový Simply... Už vidí sebe, jak se svěřuje Wyattovi. Neví, jestli by se bavil nebo ho trefil šlak.

„A potom bych udělal přesně to, co jsem viděl.“

Viděl kde? Napadne Zacka a přitiskne se ještě víc.

„Líbilo by se mu to a byl bych opatrný. To mu pokaždé zdůrazňuji. Když mě tak napadá, ani nejsem připravený na milování. Co mám dělat? Já vím, nic neřeknete. Mlčíte. Máte to o tolik jednodušší. Jen ho chci milovat. Chci tolik? I moje touha vybudovat nejlepší ranč bledne vedle toho přání. Víte až přijedu domu, dám vám mrkvičku. Tedy Grizzlyho poprosím, aby vám dál. Zasloužíte si to.

„Matte, copak jim slibuješ?“

Úlek. „Jak dlouho jsi tu?“

„Ale, ale nepravostí tu pášeme?“ Trochu ho popíchne. „Myslím asi tak…“ okázale vytáhne hodinky a Matt by ho zaškrtil. „Minutku i s mým příchodem sem. Jsou v pořádku?“ začínám se na něho dívat jinak. Ne jako na kluka, který mi zachránil život. Měl bys odejít. Ale uvědomuje si, že hra je na vrcholku a poprvé v životě si není jistý, kdo vyhraje.

Mattovi se ulehčí. Tak to neslyšel. Je rád i nerad. Klidně by mu šeptal do ucha fantazie o nich dvou. Ucítí vzrušení a zakleje. Musí přestat myslet. Jenže to by mohl rovnou přestat dýchat. Zacka bude tak nějak vždy spojovat s touhou.

Matt si uvědomí, že se ptal, jestli jsou koně v pořádku. „Ano, jsou. Myslím, že dorazíme ke Grizzlymu k večeru, pokud vyjedeme teď. Vyjedeme za chvilku, teď. Něco pojíme a jdeme…“ uvědomí si, že se opakuje, ale je mu to jedno. Zack se ležérně opírá o stěnu a vypadá nádherně. Možná krásněji, než když vedle něho ležel. Ne kdepak, tehdy vypadal jako bůh. Povzdechne si a mine Zacka.

Ten ho chvilku pozoruje a uvědomí si, že je doopravdy do něho zamilovaný. Takže takhle vypadá láska? Pobaveně si vzpomene na svou první lásku ještě na Východě. Taky tak bláznil a potom rychle vystřízlivěl. Přízrak smrti vyhojí každého člověka z opojení a stal se tím, čím se stal. Zavře vrata od stáje a jde za Mattem. Už opět u ohně něco kuchtí.

„Jen chleba, ale myslím, že ti zdejší ovzduší prospívá a mléko taky. Vypadáš lépe, než v horách, kde jsem tě našel.“ Dodá s úsměvem a podá mu chleba a horkou kávu. V poklidu dojedí a vypijí kávu. Oblečou a jdou za koňmi. V rukou vaky a sněžnice.

Matt pohlédne na stopy, které k nim vedou. „Pojedeme ve stopách. Mělo by to být snazší, ale i tak se nedostaneme ke Grizzlymu dříve, než večer.“

„Vím. Už chci být na cestě.“

„Asi jsi hodně toho sjezdil.“

„Dost.“ Připustí Zack a utáhne podpěnku. Poplácá koně po krku a ten k němu otočí hlavu. „No musíme ven. Tady není nic k jídlu.“ Odfrknutí.

Nazují si sněžnice, vezmou uzdy a vyrazí. Jako první Matt. Opět se střídají po půlhodině. Někdy kolem poledne narazí na zasněženého koně. Mrtvého Lovce nenajdou a ani ho nehledají.

Dál kráčí po planině s hlavami sklopenými, jak vyšlo sluníčko a oslňuje jim oči. K večeru zahlédnou stavení Grizzlyho.

„Konečně. Mám hlad. Jestli Rosie neuvaří něco dobrého…“

„Stačilo by mně cokoliv. Jakékoliv jídlo. Teplé by bylo skvělé, ale i studené bude dobré.“

„Jo, vyjeli jsme nalehko, ale Vílu jsme pomstili.“

„Ano,“ odpoví Zack a upírá zrak na stavení tonoucí v šeru. „Ale ještě musíme zjistit, kdo to udělal.“

„Škoda, že nám to neřekl. Grizzly!“ zařve z plna plic Matt. „Co kdyby začal střílet?“ zamumlá. Cítí, že rána se zase ozývá a tepe to v ní. Moci si tak ulevit a na chvilku odpočinout. „Zůstaneme přes noc u Grizzlyho.“

„Ahooj!“ zařve Grizzly a čeká na zápraží.

„Tak co?“ vyhrkne, když k nim dorazí. „Dohonili jste ho? Božíčku, koníčci mají za sebou dlouhou cestu a blizard? Ale to byste tu nebyli a co Lovec?“ zaskřípe zuby při vzpomínce na toho traviče a zloděje.

„Mrtvý,“ úsečně odpoví Zack a vejdou do stáje.

„Tak to je v pořádku. Jsme rádi. Bůhví co by všechno napáchal. Rosie už začala něco chystat k jídlu, když vás slyšela.“ Odstrojí koně a nechají je ve společnosti ostatních. „Ty, Matte, a co Venezia?“

„Nevíme. Promiň, nehledali jsme ji.“

„Nic se nedá dělat. Možná se vrátí sama, a když ne, doufám, že se připojila k některému stádu.“ Všichni přikývnou a vejdou do vyhřáté kuchyně, kde se u plotny otáčí Rosie. Vypadá to tu podobně jako u nich, jenže kuchyň je daleko menší. Grizzly nikdy neměl pomocníky, a když stavěl příbytek, stavěl jen pro sebe. Že jednou bude u něho Rosie, to netušil.

„Tak jste tu. Sednout a jíst!“ Matt se Zackem se rozesmějí. Jako by slyšeli a viděli Mary a už před ně pokládá jídlo a na závěr koláč a pořádné hrnky kávy.

„Ten upekla jen kvůli vám. Pevně věřila, že se dnes vrátíte. Jinak by ho nedělala.“

„Grizzly, že já tě něčím přetáhnu. Není to pravda. Škemral o něj tak dlouho až jsem svolila, ale jsem ráda, že jste v pořádku a ten blizard. No hrůza.“

„Nevypadá to tu pod sněhem.“

„Dotkla se nás okrajově a údolí se musela vyhnout úplně. Určitě je tam všechno v pořádku. Ale vaším směrem jsem viděl černo.“

Matt se Zackem sedí v útulné kuchyni a nechce se jim nikam jít.

„Povídejte, co se všechno stalo?“ I Rosie si sedne na židli a utře kousek stolu zástěrou. Přitáhne si k sobě kus moučníku a položí na talířek.

„Není toho moc. Zanedlouho, co jsme od tebe odjeli, začalo sněžit a ztratili stopu, ale udržovali směr, o kterém jsem si myslel, že půjde.  Našli jsme odhozený nebo ztracený kabát. Smrděl jako sto tchořů. Děsně. Potom to začalo. Nenápadně. Nejdřív sníh a ten ustal a potom to přišlo. Narazili jsme na mrtvého koně napůl přikrytého sněhem. Koně si lehli za něj a my se vecpali mezi koně. Přikryli jsme se a doufali, že to přežijeme. Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli. Sníh přestal padat a koně byli v pořádku. Nazuli jsme sněžnice a rozhodli jít ke stanici a potom jsem ho spatřil. Myslel jsem, že jsme ho nadobro ztratili, ale ne. Byl tam. Nechali jsme koně na místě a šli úporně za ním. Dostihl jsem ho, ale začal střílet a trochu mně poranil. Zack ho držel v šachu puškou a já se k němu blížil a bylo to. Jen jednoho želím a to, že mi neřekl, kdo mu zaplatil. Myslím, že to neměl ze své hlavy.“

„Byl rychlý jako nikdy v životě. Noc jsme strávili na stanici. Potřebovali jsme odpočinout a koně taky,“ vypráví dál Zack. Neřekne, že byli někde v půlce mezi stanici a tímto stavením. „Moc útulno tam nebylo, ale rozdělali jsme oheň a přečkali noc.“

„Božíčku!“ spráskne ruce Rosie. „Chudáčci malý. Potřebujete se pořádně najíst. Hned vám ještě něco udělám.“

„Rosie, prosím nic nedělej!“ řekne najedený Matt.

„Opravdu nic už nechcete?“ optá se skoro vystrašeně Rosie. „Vždyť jste nic nesnědli.“

„Rosie. Opravdu máme dost a víš, tak si říkám, že bychom mohli jet.“

„Cože? Nejste tu ani hodinku a sotva jste sem dorazili!“

„Matte, nikam nemusíme spěchat. Lovec je mrtvý.“

„Já vím, ale rád bych už byl u koní. Co když přece jenom vznikly komplikace.“

„Aha,“ zabručí Zack. Teď přinejmenším ví, co celou cestu se honilo Mattovi hlavou. Je pravda, že mohlo to dopadnout špatně. „Šedý vlk se Simplym si určitě poradili.“

„Já ještě v městečku nebyl. Netuším, jestli se jim podařilo najít matku pro hříbě, ale určitě je v pořádku. Zasloužíš si odpočinek.“

„Tak dobře!“ kapituluje Matt. Ale vyrazíme brzy ráno.“

„Souhlasím a rád bych šel spát. Jsem utahaný.“

„Jsi v pořádku Zacku?“ optá se starostlivě Matt.

Grizzly uhodí Zacka do zad až se ohne. „Proč by neměl být. Byla to pouhá procházka.“

„Jo jenže je nemocnej tuberkulózou.“

„To jsem netušil!“ vyhrkne Grizzly a zírá na Zacka jako na osmý div světa. „Mně se trochu nezdála ta vyhublost, ale lidi jsou různý. Znal jsem jednoho lovce, který vypadal jako tyčka. Tenký a dlouhý. Zdálo se, že ho odvane první silnější vítr, ale ten ustál věci…“ tiše hvízdne, načež, mu přistane jedna od Rosie.

„Kolikrát ti mám říkat, že v domě se nehvízdá!“

„Ale Rosie, to je…“

„Slušnost. Nevšímejte si ho. Chvilku bude trvat, než ho zcivilizuji.“

„Nepotřebuji zcivilizovat a jdeme spát. Víte, jsem rád, že je mrtvý.“

„My taky.“

„Jo, budete muset spát na seníku. V domě bohužel nejsou místnosti a kuchyň je sice velká, ale pohodlná moc ne. Nevadí vám to.“

„Kdepak. Bude to perfektní. Jen nám dej nějaké deky.“

„Tady!“ řekne Rosie, která to předvídala a přinesla je. Položí je na zem a třídí je na dvě hromádky. „Moc hostů nemáme, ale už jsem říkala Grizzlymu, aby přistavěl. Jenže mu všechno dlouho trvá!“

„Dobrou noc.“ Zack s Mattem popadnou deky a vyjdou ven. Přeběhnou ke stáji a vklouznou dovnitř. Rozesmějí se.

„Ten je totálně pod pantoflem,“ uculí se Zack.

„To tedy ano. Začínám ho litovat.“ V stáji je od koní teplo a oni najdou si seno a lehnou si.

„Trochu to píchá.“

„Změkčilost je jméno tvé.“

„Hele, necituj tu Sheakspeara a spí.“

„Když jsi vedle mě, napadají mně jiné myšlenky než zrovna spaní. Chceš říct jaké?“

Zacka pobaví dychtivost jeho návrhu. „Matte, zavři se a spi. Já na rozdíl od tebe chci spát.“

„Dobře. Beru ohled, že jsi nemocný.“

Zack neodpoví, ale sám pro sebe si řekne, že nemocný je asi jako Matt. Naopak je zdravější než když žil na východě. Ani si nevšimne a spí jak zařezaný.

Matt se tichounce zvedne a prohlíží spící tvář Zacka. Je krásný a je jeho. Spokojeně si lehne na bok a prohlíží si nejasné obrysy Zackovy tváře. S úsměvem a vizí lepších dnů usne. Přece je tu sázka a Zack ji chce změnit. Co asi chce upravit? Přistoupí na jakýkoliv neslušný návrh.

Ráno je probudí frkot a ruch mezi koňmi. Protáhnou se.

„Dobrý den, Matte.“

„Zacku, vypadáš po ránu božsky.“

Zack se zasměje. Začíná si zvykat na jeho projevy nadšení. Je to zajímavé být objektem něčí zbožňovanosti a pomalu začíná chápat divadelní hvězdy. Být neustále ve středu zájmu a obdivu těch, kteří nevidí špatné vlastnosti. Možná by měl připomenout Mattovi kým je. Ale má pocit, že to bude zbytečná námaha.

„Mohu tě políbit?“

„Ne.“

„Líbilo by se ti to.“ Nevzdám to. Jednou řekne ano.

„Pss. Grizzly.“ Oba se vyštrachají z pokrývek a zadívají na vrata.

„Omyl, Rosie.“

„Jídlo!“ Oba se leknou a koně se otočí ke dveřím. Platilo to jim nebo koním? „Zacku, Matte vstávejte!“

„Ani Mary není tak krutá.“

„No, doufám, že ji o tom nebudeš vyprávět.“

„Věř mi, to bych si raději ukousl jazyk,“ prohlásí Zack a sbalí pokrývky. Matt je složí a jdou za Rosie, která čeká ve dveřích.

„Snídaně dávno stydne na stole.“

„Byli jsme unaveni. Omlouváme se.“

Přísný pohled Rosie změkne.  „Tak šupajdy domu a jíst.“

Matt se Zackem mají pocit, že jsou hnané děti do školy a vedeny na provázku. Zavrtí hlavou - pitomost.

„Tady je nechte, uklidím je později a otřete si boty.“

Vajíčka, slanina, teplý chleba a kousek moučníku s kávou. Matt se Zackem usednou za stůl a koukají na to. Třikrát Grizzly,“ tichounce pošeptá Zack Mattovi do ucha dívajíc se na kvanta jídla. Matt povzdechne a přisune talíř k sobě. Grizzly ničeho si nevšímaje, láduje do sebe horu smažených vajec.

„Dobrou chuť,“ zabrumlá s plnou pusou.

„Grizzly s plnou pusou se nemluví.“

Matt se Zackem soucitně pohlédnou na Grizzlyho. Zřejmě je zvyklý, protože naprosto Rosie ignoruje. Statečně snědí půlku a potom odsunou talíře. Omluvně hledí na Rosie, doufaje, že nebudou muset se pustit to zbytku.

Ta nelibě mlaskne jazykem. „Budu muset napsat Mary, že jste hubení a nic nesníte.“

„Ona to ví. Však nás vykrmuje!“ začne Matta a Zack přikyvuje. 

„Není to na vás vidět, ale mám zrovna jiné starosti. Můžete vzít ten dopis Mary?“

„Jistěže.“ Vydechnou úlevou a převezmou dopis vytažený z kapsy velké zástěry.

„Pojedeme. Jsem zvědavý na ranč a na koně.“

„Jasně. Rosie udělej mi ještě trochu slaniny.“

„Jasně a pozdravujte Mary a Simplyho.“

„Jistě.“ Vezmou vaky a jdou osedlat Vojtka s Tornadem. Za necelých deset minut jsou na cestě.

„Zlatá Mary.“

„Ano!“ vydechne Matt a oba se rozesmějí, až pláčou. „Já měl pocit, že prasknu. Tolik jídla.“

„Přesně. Tu kávu jsem do sebe dostal násilím. Chudák Grizzly.“

„No, já bych řekl, že mu to vyhovuje. Nezdál nebýt se nespokojený.“

„To ne.“ Zajedou do lesa, kde se pochybují rychleji. Na konci lesa musí sesednout a vzít opět sněžnice.

„Ranč. Konečně!“ po hodině zvolá Matt a zamračí se.

„Co je?“

„Koně nejsou v korralu.“

„Možná ještě jsou trochu churaví, a proto je Šedý vlk nechal ve stáji.“

„Asi ano.“ Matt se uklidní a vyrazí k domovu.

„Mary! Simply, Šedý vlku!“ zakřičí a přiváže koně k zábradlí u domu. Nikdo nikde a potom si všimne papíru připíchnutého ke dveřím. S mizernou předtuchou ho sundá a rozváže.

Matte,

Jsme v Popleru, Dakotu obvinili a je ve vězení šerifa. Přijeď, jak nejdřív můžeš.

Simply

„Zacku, nasedej!“

„Cože?“ řekne Zack a sesedne. „Co se stalo?“

Matt pohodí papír a jde k Tornádovi. „Chtěl jsem být s tebou sám a dohrát naší sázku.“

Zack přikývne. Ano to i on měl v úmyslu.

„Jenže Dakota je ve vězení šerifa Hardyho.“

„Jedeme!“ Zack se vyhoupne do sedla Vojtka a otočí se s nimi, i když těžký kůň se po něm vyčítavě podívá. „Co tam píše?“

„Jen tohle, ale podívej se sám!“ a ukáže směrem k Popleru. „Musí do městečka často jezdit a jasně všichni jsou v Popleru a Simply zřejmě na ranč jezdí krmit koně.“

Vyjedou k Popleru. Cesta je vyježděna a tak se jim jede snadno. Po poledni za pochmurného mlčení a víření otázek co se stalo, dorazí k prvním stavením městečka.

„Matte!“ zavolá reverend Canfiled, který je zahlédne. „Nádraží! Rychle!“

Matt se Zackem stočí koně a za pobízení jedou k nádraží. Lidé, kterých je podivně mnoho jim umožňuji projet, a tvoří uličku. Mattovi ztvrdnou rysy, když zaslechne pískot lokomotivy. Pobídne Tornada a za ním duní Zack na Vojtkovi.

Šerif Hardy, který si všimne podivného chování lidí, oddechne si. Konečně je Matt tady. Už nevěděl co dělat. Mary ho seřvala, že Dakota nemá dost pokrývek, že nemá dost jídla a nudí se. Snažil se ji vysvětlit, že je to vězení a ne pečovatelský ústav, ale nepovolila. Dakota se měl jako v ráji.

Řvala na něho, řvala na šerifa Gáboryho a on se modlil, aby se objevil Matt a uklidnil ji.

„Matte tady!“ zakřičí Simply a běží, seč mu síly stačí. „Stala… Chtějí ho odvézt!“

„Dobrý den, šerife Hardy.“ Ten druhý musí být taky šerif, protože vyleštěná hvězda na kabátě svítí jako blesk o bouřce. Pohlédne na Dakotu v poutech se sklopenou hlavou. Nedaleko zahlédne zasmušilého Šedého vlka. „Můžete mi vysvětlit, co se tu děje?“

Ucítí na sobě pohledy šerifa a lidí z městečka. Jakoby se zastavil čas a je slyšet pouze řev lokomotivy.