Shounen - ai povídky

Noční akce

Melodie se proplétá rančem jako vánek, který v poledním horku zafouká a osvěží jak lidi, tak zvířata. Všichni už dobrou hodinu naslouchají, jak Matt hraje jednu složitější melodii za druhou. Veselé, melancholické, ale je v nich cítit radost.

Matt sedí na břevnu od corralu, dívá se na koně a hraje. Jim, sobě ostatním. Cítí se, že by v tu chvílí mohl dobýt svět.

„Nádherně hraješ.“

Matt, aniž přestane hrát, se otočí. Dívá se mu do šedých očí, které svou neústupností ho provokují. Dohraje a otře harmoniku o kalhoty. „Krásné? Už jsi mi to kdysi řekl. Těším se, až bude den delší. Není tu kouzelně?“

„A já už jednou řekl, že ano. Starý dub budu zas mít listy. Byl jsem u něho. Jak je asi starý?“

Matt přikývne. „Nevím, ale vždy mě rozesmutní, když shazuje listí. V tu dobu je nádherně, ale první spadlý lístek, vždy znamená zimu. Jsem rád, že je za námi.“ 

„Takže objevení nepřítele, zlikvidování a potom svatba!“ obrátí řeč.

„Ano. Nechceš odjet?“

„Vyhazuješ mě?“

„Ne. Chci, abys tu zůstal, ale nestýská se ti?“

Zack o tom přemýšlí. Uvědomí si, že ani ne. Pořád je tu to co dělat.

„Je tu nuda. Jenom koně, povinností a nic veselého. Představuji si, že to muselo vypadat dřív jinak. Saloony, přestřelky, karty peníze…“

Zack zamručí. Přesný, ale zní to z Mattových úst divně. Jako by to odsuzoval. Flakáč, hráč, který nic neudělá a žije z hodiny na hodinu.

„A ženy.“

„To je pravda.“ Ženy, které by obraly vlastního tátu z kůže. Ne doslova, ale on žádné jiné nepoznal, i když Wyattovic měli na své manželky štěstí. A pak kolik žen bylo na západě? Moc ne a hezká milá byla pod čepcem dřív, než se rozhlédla. On k tomu není stvořený a pak pořád čeká na svou nejdůležitější ženu. Paní smrt. Jen je zvědavý, kde si ho najde. U hracího stolku? V přestřelce nebo na nemoc? Kdo ví.

„Mlčíš.“

„Není co říct. Život je nuda.“

Matt zavrtí hlavou. Dívá se na vzdálený les. „Není. Je krásný, i když v určitém momentě bys ho kopl do koulí!“

Zack se rozesměje. „Vystižné.“

„Mám. Tak co? Máš už je?“

„A co?“

„To jméno, přece. Klisničky bílé jako padlý sníh.“

„Padlý sníh?“ usměje se. „Angela.“

Matt zvažuje. Krásné jméno. „Dobře bude to Angela!“ seskočí z klády, vezme ho za ruku a táhne do budovy. „Jdeme to říct Narcisse. Bude se jí líbit.“

„Co když nebude?“ Dostane strach. Překvapí ho, že na to myslí. Nikdy se neohlížel…

„Narcisso, mám jméno.“

Narcissa s nožem se po nich otočí. „Jaké?“ Matt vidí, že by ráda dala ona jméno. „Myslím, že se ti bude líbit. Angela.“

Narcissa zvažuje. Přikývne. „Je to krásné jméno. Máš pravdu, hodí si ne na ní.“

„Nelíbí se ti?“

„Doufala jsem v řecké jméno. V klášteře jsem četla staré řecké pověsti. Sestra Clarice mi je půjčila. Byl to svět, který mě uchvátil svou barevností. Byla jsem tehdy nemocná.“

„Proto se tak jmenuje Afrodita. Říkal jsem si, odkud to máte.“

„Ano.“

„To jej mi líto,“ řekne Zack. „Jestli chceš, můžeme…“

„Ne, to přináší neštěstí a Angela je krásné jméno.“

„Dobře. Co to bude?“ pokývne k pánvím Matt.

„Bramborové placky s masovou směsi.“

„To zní dobře, co myslíš, Zacku?“

Zack ho pozoruje. Na rozdíl od něj je tak živý. Někdy si připadá starý, ale když s ním je, zapomíná na to kolik mu je.

„Je ti něco?“

„Ne. Těším se na jídlo. Nějak mi vytrávilo.“

„Tak sedněte a ticho!“ ozve se u plotny nabručená Mary. Nechápe, že se dala k tomu přemluvit a dělá něco tak složitého. Zamíchá ve velkém hrnci. Ale je pravdou, že to voní dobře. Obrátí placku, druhou, čtvrtou. Aspoň to nebude kus masa jako vždy.

„Nalijte si. Udělal jsem trochu javorového pití.“

Pití. Natáhne se pro džbán, když si připomene večer. Vyskočí a žene se do koupelny. Zůstane ohromeně stát nad košem s prádlem. Měl pocit, že dnes ráno to tam házel. Nebo ne? Vyjde a jde do svého pokoje. Co se jen s tím nápojem stalo? Podívá se do šuplíku, kde byl ukrytý a čekal na svou příležitost. Není tam. Snaží se rozpomenout, kde by mohl být. Vzal ho, když tu není. Dal do kalhot. Vzpomíná si jasně. Jenže kde teď je? Určitě ho nepoužil. To by si pamatoval.

Kalhoty. Určitě byly špinavé! Koupelna. Musí tam být.

Prohledá koupelnu, ale není po nich ani památka. Sákryš, kam se podělo prádlo? Vyrazí do kuchyně.

„Matte, proč tu stojíš jako vzteklý kojot?“

„Mary, kde je prádlo?“

„Vyprala jsem to, jestli sis toho nevšiml!“ najednou zavrčí. „Dřu celé odpoledne na tom. Je krásně voňavé!“

„Do pekla!“ Těžce usedne. Počkat. „Mary, nenašla jsi tam něco?“ Musí diplomaticky, aby se Zack nedozvěděl, co má v úmyslu.

Mary otevře pusu. „Našla? Jo našla, představ si. Několik páru kapesníků, kde neměli být, pár párů ponožek, které nebyly vyvrácené, ale zmuchlané jako kopky hnoje. Neobracené košile, potom musím přiznat, našla sáčky, peníze. Našla jsem deset dolarů! Koupím za něj si novou noční košili.“

„Za deset dolarů?!“

„Ano. K tomu jsme tam našla nějaký háček, kupodivu špendlík, list papíru, cáry novin a pár dalších předmětů. Víš myslím, že byste se konečně měli naučit, co se má dělat! V kapsách nic nenechávat, kapesníky taky ne. Ponožky s košilemi vyvracet. Rozhodně nenechávat tam nějaký hnůj a rozhodně ne uzdu.“

„Uzdu?“

„Myslím, že to byla uzda. Já se snažím, abyste chodili čistí, měli voňavé povlečení. Vida, který z vás spal v botách v povlečení?!“

Zack udiveně sleduje Mary. Zase je v ráži. Jak to jenom dělá?

„Já ne!“

„Já taky!“ Proč se bráním?

„Ale některý z vás to byl! Matte?“

„Opravdu ne!“ brání se stezkou studeného potu mezi lopatkami.  Přikrčí se. Proč se jenom ptal? Vždyť ví, že Mary nesnáší nevyvracené oblečení. Tolikrát mu to říkala.

Zack se nadechne. „Já. Omlouvám se, teď jsem si vzpomněl.“ Ucítí na sobě vraždící pohled. Být to v reálu, je mrtvý. „Zapomněl jsem se. Byl jsem trochu unavený. Kajícně se omlouvám.“

Mary k němu přijde, nahne se. „Ještě jednou a spíš na seně!“ otočí se.

„Mary a nic jiného?“

„A co?“ nechápe.

Matt zakleje. „Lahvičku.“

„Lahvičku. A pravda. To bylo v těch kalhotách, co smrděly. Jo ta je tady.“

Hurá!

Mary zaštrachá na poličce. „Moc pěkná lahvička, proto jsem si ji schovala.“ Podá mu ji.

Matt s pokleslou čelisti zírá na dobře mu známou prázdnou lahvičku. Vezme ji. „Kde je obsah?“

„Páchalo to divně, vylila jsem to.“

„Vy… Vylila?!“

„No ano. Co je na tom divného? Nebudu to prát, schovávat taky ne, tak jsem to vylila. Matte, bylo v tom něco důležitého?“

„Důle… Důležitého? Ani ne!“ Pro mě ano! Co budu dělat? Jak mohu svést Zacka aniž by mě zastřelil? Nechci umírat! Chci ho milovat!

„Pak je to v pořádku. Mohu si nechat tu lahvičku? Na něco se mi bude hodit.“

Teď už nemá význam. „Můžeš!“ hlesne zklamaně.

„Jestli chceš, mohu ti to namíchat znovu, ale až budou bylinky!“ nabídne se ochotně Šedý vlk, který lahvičku poznal.

„Ne, to je v pořádku. Byl to sirup na kašel, že Šedý vlku,“ varuje ho.

Šedý vlk sleduje Matta. Když to tak chce. „Jistě.“

Matt si oddechne. Bože, neví, co by dělal, kdyby se to Zack dozvěděl. K tomu není šance, aby získal další várku a čekat několik neděl… Ani bohové mu nepřejí. Je to prostě osud, že mu není souzen.

Zack přemýšlí proč je tolik zklamaný. Vždyť to byl obyčejný sirup. A pak je zdravý, nač ho tedy potřebuje? Ale vypadá zklamaně. Snad tam nebyly drogy.

„Co myslíte, jak se má Simply?“ Všichni pohlédnou na červenající Narcissu. Všichni se pousmějí.

„Bude v pořádku. Neboj i Dakota. Vyzná se v téhle oblasti.“

Budu se muset utábořit, pomyslí si Dakota. Celý den pozoroval ruch na Bannyonovic ranči. Je podivné, že je tam tak málo mužů, ale možná po zimě chtějí najít jiné místo. Když vyšel z ranče, nad ničím nepřemýšlel. Dostal za úkol je sledovat, zda na ranči se něco děje, ale vypadá to, že je tu mrtvo. Kéž by se mohl dostat na dvůr, ale bylo by to podezřelé.

Stojí tu několik hodin a jenom sleduje.

Ráno zahlédl pár honáků, kteří vyjeli za stády na jižní stranu. Z komína vane kouř. Občas vezme dalekohled. Po poledni si nějaká žena vyjela na projížďku. Seděla divně na koni. Zajímalo by ho, kdo to je. Po hodině se vrátila. Kůň sotva šel. Buď ho hnala tryskem, nebo jela hodně daleko. Ale hodina? Má sledovat i ženy? Travičem byl muž. Zavrtí hlavou. Nejsou důležité.

Teď je večer. Dva honáci se vrátili. Jdou do ubytovny. Trochu se podiví, že nejedí jako oni na ranči – společně. Možná ti cizáci z města mají jiné zvyky. Ale Sean s Katherine byli taky z města. Nechápe bílé lidi, i když s nimi vyrůstal. Tolik zvyku. Už si vzpomíná!

To jak jela, takhle jezdí dámy ve městě. Pořád nevěděl, kde to viděl, ale jednou četl časopis, co nechala povalovat slečna Kot. Tam byla dáma, která přesně takhle seděla. Nechápe ženy proč tak sedí. Nechápe to, protože tady viděl Katty i další sedět na koni normálně. Na ranči je bílá žena. Ví o tom Matt? Nahlásí mu, ale kdo z ranče se chtěl se zbavit Matta? Kvůli ranči?

Uvažuji o samých hloupostech. Má vypátrat vraha. Nesnáší traviče. Tak nečestné, tak ohavné. Zabije původce toho plánu. Darmontovi je na ranči přijali vlídně. Získali útočiště, kde mohli žít. Poznal, že i běloši jsou lidé. Hořce se usměje, když si vzpomene na pohrdavý výraz slečny Kot. Nesnášela ho a on ji taky nesnášel. Někdy měl pocit, že se tím bavila.

Utábořit se, pomyslí znovu, když vidí vyjít ženu s jiným. Je velmi blízko ranče důkladně schovaný, i když je zima. Nějaký muž si zapálil cigaretu. Mrkne na ubytovnu. Osvětlené okna, za nimi postavy honáků. Hrají karty. Až sem dolehá jejich smích.

Objímají se. Vášnivě. Kdo je to? Proč tu jsou? Je pravdou, že Bannyon je na vozíčku. Když seděl ve vězení, zaslechl o jeho záchvatech zuřivosti. Prý ničí vše, co mu přijde pod ruku. Dokonce povolal svého bratrance, ale už si nevzpomíná odkud. Určitě to byl on. Žádného rančera by nenapadlo otrávit koně. Ukrást? To ano, možná dokonce zabít, ale otrávit nevinou duši dokáže jen člověk z města. Líbají se.

Píchne ho u srdce, když si vzpomene na hladkou pokožku Narcissy, na její zvoucí klín i ruce, které v něm rozžíhají žár. Ale otec i ostatní mají pravdu. Je běloška a on Indián. Nedělalo by to dobrotu, ale bojí se, že se ztratil v hnědých očích. Je úžasná, co vše dokázala a sama. Líbí se mu.

Pohlédne na měsíc. Může být tak kolem deváté. Je čas odejít a přespat. Vezme vak, ještě jednou se ohlédne za rančem. Ticho. Ubytovna je setmělá, postavy se ztratily. Lehce se rozeběhne k lesu, který je vzdálený tři kilometry. Ukryje se tam. V ruce pušku, na zádech teplé pokrývky. Možná měl nejdřív udělat tábor, ale byl zvědavý.

Naseká větve, které položí na zem. Na to dá pokrývku a zabalí se do další. Oheň nechce rozdělávat, protože je to blízko ranče.

Kde je asi Simply? Postará se o sebe. Zavře oči. Usne s myšlenkou na rozkošnou noc i ženu, s kterou strávil noc.

„Himl hergot!“ zařve Simply, když se kopne do palce. Zaskučí, upustí vaky. Oknem sem nedopadá ani jeden paprsek. Zašátrá po stole. Naposled tu nechával petrolejku. Najde ji a rozsvítí. Sláva, má to. Postaví ji na stůl. Světlo dopadne na dřevěnou postel, krb se zbytkem popele. Simply se zamračí. Určitě tu nechával zásobu paliva. Teď tu nic není. Vrhne se k truhle. Vypáčená. Zuří! Ty parchanti. Určitě někdo cizí! Otočí se a vyjde ven.

Pod plachtou jsou zásoby dřeva. Jestli i ty jsou pryč… Nejsou, ale hodně toho chybí. Zítra bude celý den napravovat svinstvo, které tu někdo zanechal. Zabít dotyčné! Nepochybuje, že to byla nějaká tlupa. Možná dva lidé, ale možná jeden. I to je možné. S dřevem v náručí se vrátí dovnitř. Nohou zavře dveře a dřevo položí vedle krbu.

Vrátí se ke dveřím, které zajistí na petlici. Přece jen by nerad, kdyby se dovnitř dostal medvěd. Za chvilku spokojeně zaznamená teplo. Protáhne se. Paráda. Z vaku vyhrabe fazole, slaninu a kus chleba. Bude prima bašta, i když na ranči se určitě cpou lepšími věcmi. Možná mají nějaký koláč.

Ah Mary. Má ji rád, je překvapený, že se zamiloval v tak pozdním věku. Když přišel na ranč, byl troskou. Někdy si myslí, že ranč přitahuje zkrachovalce. Když ji poprvé viděl, jen se uchechtl, ale potom poznal její dobré srdce a kuchyň. Její báječnou kuchyň. Zamíchá v kotlíku. Ochutná. Muže být.

„Jsi zhýčkaný, Danieli,“ zabručí. Jeho pravé jméno, ale už si tak zvykl na Simply, že občas i na své jméno zapomíná. Stáhne kotlík, který položí na stůl a pustí se do jídla.

Odsune prázdnou nádobu a vytáhne cigarety. Mary je nemá moc ráda, proto hřeší potají, ale občas si ji zapálí. Vyfoukne dým a přemýšlí o štěstí, které ho potkalo v podobě Mary a ranče.

Najednou si vzpomene na Filemona. Kde ho jen viděl? Na které z cest po Americe? Východ, západ nebo snad jih? Možná i sever, když se přidal k dřevařům. Dřevař! Praští do stolu. Přesně.

Jednou zastavili s vorem v malém městečku spíš pár domů to bylo. Byli na cestě týden a předtím několik měsíců nahoře v táboře. Rozjeli to parádně. Městečko bylo vzhůru nohama, ale byli na to zvykli. Když tam nebyli dřevař, chcípl tam pes. Tam ho potkal. Vyspával opici, když přijela ta druhá banda. Když se probudil, jeden z nich nad ním stál. Nikdy takové lidi neviděl. Mohutní chlapi jeden jako druzí. Městečko očekávalo výbuch, ale místo toho městečko doslova vyjedli.

Vždy se s další skupinou porvali, ale tuhle nechali na pokoji. Ještě ten den odjeli, i když chtěli zůstat dále a bavit se s místními děvčaty. Jednoduše vyklidili pole.

Vstane, vypáčí prkno a vytáhne zaprášenou láhev. Skleničky tu nechali, dokonce nejsou rozbité. Nalije si štědrou dávku a hodí do sebe. „Na zdraví Filemone. Bude binec na tom světě, ale my ho dostaneme a musím ti poděkovat, že mě tehdy o ty prachy ty ženské neobrali.“ Oklepe se. Zítra vyrazí na lov. To je taky nápad lovit na jaře, ale co má dělat. Taky se musí spojit s Dakotou. Určitě nemá takový luxus jako on, pomyslí pod pokrývkou. Jenže on má staré nemocné kosti a Dakota je mladý.

„Zahraješ si se mnou?“

„Rád. Karty?“

„Myslíš na sázku, Zacku? Vyhrál jsi ji.“ Zack se usměje. To sotva, sázka nikdy neskončila.

„Proč myslíš, že skončila?“

Matt se zastaví. Jak to myslí? „Jak to myslíš?“

„Remíza byla nebo ne?“

„Pravda zapomněl jsem, ale popravdě nemám moc chuť hrát šachy.“

Zack se rozesměje. „Podle tvého obličeje, spíš máš chuť někomu dát do huby!“

„Jo mám. Vypadáš dobře.“

„Snažím se!“ pohladí si knírek, čímž přitáhne Mattovu pozornost ke rtům. „Doufám, že Mary mi nezničila mou oblíbenou vestu!“

„Neboj se, ještě nikdy nic nezničila,“ ujišťuje ho Matt.

Jo, jenže nikoho z vás nesnášela. Usadí se v knihovně, každý v jednom koutě. „Budeme hrát?“

„Ne.“

„Jdu spát.“

„Je brzy.“

„Matte, co chceš?“

„Já sám nevím. Dobrou noc.“ Oba se zvednou a jdou. Ve dveřích se srazí.

„Tak mi jednu vraz!“

Bum! Zack nevěřícně se předkloní. Bum.

„Ulevilo se mi. Díky za nabídku.“ Zack se na nic nezmůže. Tohle není pravda, to není možné! On ho uhodila, pravda - sám se mu nabídl, ale nemyslel to vážně. Vyrazí za ním. Pozdě, když zavře dveře. Skoro je vyrazí.

„Nebudu ti dělat fackovacího panáka!“

„Tohle je můj pokoj! Běž si do svého!“

Mary vykoukne z kuchyně. Co se tam děje. Hádají se? Zamračí se. Jasně mu řekla své stanovisko! Zítra mu předloží speciální jídlo. Zřejmě mu chybí pud sebezáchovy. Vrátí se do kuchyně, kde oddělí těsto na chléb. S úsměvem začne je hníst. Natáhne se pro sůl a koření. S rozmyslem mu tam přidá pořádnou dávku. V tomto domě se nikdo nikdy nehádal a on začínat nebude!

„Cože? Vyhazuješ mě z mého ranče?“

„Á najednou je tvůj co? Jo vyhazuji, protože jsi nesnesitelný hrubý chlap!“

Zack zaskřípe. On hrubý? To se tedy plete! Narovná se. „Matte, ty neotesaný hňupe, jediný kdo je neotesaný, jsi ty. Nevidíš si na špičku nosu a nedokážeš připustit, že jsi naprosto neschopný panic!“

Matt zalapá po dechu. Tohle bylo pod pás.

„V tvém věku už jsem měl pár ženských v posteli!“

To nemyslí vážně! Bum!

„Au!“ vyhekne Zack na slově posteli. Zavrávorá a sesune se. Proč ho nechávám mlátit?

To je za všechno myslí si Matt. Za lahvičku, za nápoj, za odmítání, za všechno! Oddechuje, jak ho to vyčerpalo. Potom se vedle něj sesune. „Víš, je mi o hodně lépe, ale není to ono. Běž do postele!“

„Musíš mi pomoci. Nemohu se zvednout.“

Matt se na něj podezřívavě zadívá. Vždyť dostal jen párkrát pěstí do břicha. To snad ho nemohlo položit, ale co když je ještě slabý z té nemoci? Snaží se ho zvednout, ale napůl na něm visí. Předstírá to?.

To je ono, myslí si Zack v jeho náručí. Ty mi budeš zobat z ruky. Já a drsný chlap! To zrovna, možná krapet, ale jsme vzdělaný a doktor k tomu. Nikdo mě nebude odtud vyhazovat.

Mary vykoukne z kuchyně. Je klid. Výborně, ale přesto si zapamatuje, že se hádat nebude.

Matt mu pomůže z oděvu a do postele. Jde do svého pokoje.

„Matte!“

Nahý přeběhne do druhého pokoje. Když ho volá, něco se stalo.

„Matte!“

„Co je?“ dotkne se jeho čela. Zack se na něj podívá. Ještě je opálený z léta, i když ne tak silně. Opět nahý. Copak neví, že když se vstupuje do cizího pokoje, měl by být oblečený?

„Je mi mizerně, co kdybys tady zůstal?“

„Cože?“ nechápe Matt.

Nesnáším natvrdlé honáky, pomyslí si Zack. „Můžeš spát tady, je mi nějak špatně, víš, kdyby se ta nemoc vrátila…“ Je strašně obtížné být diplomatem.

„Aha. No dobře. Jsem unavený. Jen si dojdu něco navléknout.“ Přemýšlí co. Nakonec vezme aspoň podvlékačky. Připadá si pitomě, když leze do postele.

„Díky moc,“ zakašle. Matt sebou trhne. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“ Otočí se od Zacka zády.

Bude muset vymyslet něco jiného. Nechat se mlátit každý den není zrovna podle jeho gusta, ale je to příjemné mít někoho v posteli, pomyslí si s úsměvem.