Shounen - ai povídky

                                                      Noční vzpomínky

  „Půjdu spát“ prohodí Zack. „Jdeš taky?“ Matt zavrtí hlavou a pak se zarazí to...

  „Jsem rád, že mně zveš.“

  „Zvu?“

  „No ano. Nečekal jsem to tak brzy to rozhodně ne, ale když chceš...víš já mohu kdykoliv.“ Provokativně se k němu nakloní. Zackovi to dojde.

  „Kdykoliv? To jsem rád, že nejsi až zas tak neschopný, ale já mám raději studenou postel. Zvlášť, když je tak teplá noc...“ Matt se zasměje a narovná se.   

  „Zůstanu s Vílou. Mám pocit, že .. nevím zůstanu tady ještě chvilku. Dobrou noc Zacku!“

  „Dobrou noc!“ klidně řekne a otočí se k domu. Je to tak divné, když pozoruje tmavou budovu osvětlenou jen dvěmi  lampami. Nikdy co se pamatuje se nevracel někam s tak lehkým srdcem a pocitem, že tam patří. Měsíc stojí vysoko a je nádherný, ho mimoděk napadne. Kdy viděl měsíc, než se dostal k Mattovi? Ani si to nepamatuje. Tolik nových věcí ho potkalo, když ho potkal. Je podzim a brzy začne zima. Měl by se konečně rozhodnout. Zůstat nezůstat nebo jít dál a nechat vše za sebou jako tehdy, když byl úspěšným zubařem a měl budoucnost před sebou. Vejde dovnitř a sundá boty. Jak směšný zvyk. Jde do své ne není to jeho - je to ložnice Mattových prarodičů. Jenže cítí se vní dobře. Ten dům dýchá tak klidnou spokojenou atmosférou a pokoj taky. Sundá si vestu a záváhá. Nechce se mu spát. Možná si zajde do obývácího pokoje  a něco přečte. Vydá se do pokoje a rozsvítí lampu. Ze stěny se na něho dívají s úsměvem Mary a Sean Darmontovi. Přejde ke knihovně a zamilovaně přejíždí po hřbetech knih. Tohle mu na Divokém západě chybělo nejvíc.

  „Aaaa sebraná sbírka Sheakspeara. To je ono“ a vytáhne Bouři.

  „Vidíš Vílo kolik se toho změnilo a to jen proto, že Apple – to je jeho kůň, mně k němu dovedl.“ Odmlčí se a jen vnímá čarovnost tohoto místa, hladí Vílu po nose a nic nedělá.

  „Měl bych už  pomalu jít spát, co myslíš?“ tiché zafrkaní ho donutí na ni pohlédnout. „Vybereme pro hříbátko jiné jméno, hezčí než Hnědák. Stýská se mi po něm, víš.“ Seskočí z klády  a jde k domu. Je to tak jiné než obvykle. Po smrti dědečka, který bez babičky nedokázal dlouho žít byl pro něho dům jen prostředkem k přespaní. Prostředkem, kde složit hlavu a jen mít jídlo, kam se vrátit, protože musel  a nic víc. Ale teď, když je tam Zack je to něco jiného. Je to už domov, kde někoho má, s kým si může promluvit i pohádat. Chtěl aby to zůstalo navždy, ale bojí se, že to není možné, že to tak nezůstane a nakonec odejde za dobrodružstvím. Vždyť žil životem tak vzdálený jeho životu. Karty, saloony, přestřelky, krásné ženy... narozdíl od něho tolik viděl. Připadá si jako opravdu zelenáč a co může Doca přitahovat na takovém životě po tom všem co co zažil? Doc – hráč, pistolník... jeden z mužů o kterém se vypráví legendy. Chtěl by vědět... vstoupí do domu a sundá boty. Položí je vedle Zackových, které jsou dány tak jak je skopnul. Srovná je a jde do ložnice. Světlo z knihovny. Že by ještě nespal? Nebo je to někdo jiný? Ale kdo?

  Tiše otevře dveře. Ne je to Doc. Sedí v oblíbeném křesle dědečka a čte si.

  „Pojď dál!“ řekne Doc a sklapne knihu.

  „Co čteš?“

  „Bouři.“

  „Ta je krásná. Pohádka tvrdá, krásná, plná touhy...“

  „Přečetl jsi to všechno?“

  „Skoro. Dědeček na tom trval. Takže místo abych vrhal lasem, učil se přírodě a stopařině jsem četl a četl. A jsem moc rád. Nejraději mám Sen noci svatojánské. „ Posadí se naproti Zackovi a mlčky se na něho dívá.

  „Dnes...“

  „Nech toho. Mám  takovou povahu“ a začervená se. Neřekne mu, že jen vůči němu.

  „Ach.“ Zackovi je skoro líto, že to není kvůli němu. „Povídej..“

  „Povídej!“ Matt se rozesměje a i Zackovi se zvlní rty do úsměvu. Matt zvážní a hladí opěradlo koženého křesla.

  „Zacku, tehdy jsi neřekl, ale ehm jsi opravdu´Doc´Holliday? Víš pořád tomu nemohu uvěřit.“

  „Uvěřit, že bych to mohl být já?“

  „Ne, že jsi v mém domě. Nestýská se ti, vždyť tady je to takové klidné skoro bych řekl nudné až mrtvé. Jediné co se děje jsou koně a proslovy Šedého vlka a mlčenlivost Dakoty. Škadlení Mary  a Simplyho. Je...“

  „Je to.. víš v životě jsem se nenasmál tolik jako tady. Je to tady domov. Tvůj domov.“ Odmlčí se a pohladí knihu. Na černém podkladě je zlatě vyrážené jméno knihy a autor. „Ano jsem John Henry Holliday neboli ´Doc´Holliday.“ Matt se odmlčí je ticho jak pěna. Neví co čekal. Možná popření, možná lež a možná by za ni byl i vděčný. Kdyby byl normálním člověkem možná by měl nějakou šanci, ale takhle... on Matt ze západkova jménem Popler a on slavný hráč a střelec.

  „Narodil jsem v rodině zubaře a taky jsem zdědil praxi po svém otci. Bavilo mně to víš a dokonce jsem byl zasnouben. Měl jsem velkou klientelu, peníze, snoubenku, život před sebou bez jediného kamínku na cestě.“ Matt sedí tiše jako pěna a nechce rušit Zacka. Pro něho zůstane Zackem. Dívá se na jeho obličej ozářený lampou. Pohlédne na obrazy. Dívají se tak souhlasně...

  „Jak jsem říkal měl jsem velkou klientelu. Mezi nimi byl i bohatý muž. Velmi bohatý muž, který pořád kašlal. Majitel železnice a několik dolu. Ošetřoval jsem ho jak nejlépe uměl. Popravdě zuby neměl nic moc a od něho jsem ji chytil. No jo tuberkulozu.“ Odloží knihu na stolek. Položí na ni ruku a zamyšleě se na ni dívá. Pak se podívá na Matta. Nevidí mu do tváře a možná je to tak lepší.

  „Z ničeho nic nebyla skvělá budoucnost městského lékaře plná bohatých klientů, nebyla krásná snoubenka Lucy a peníze byly pryč. Nechal jsem to vše a na radu našeho rodinného lékáře jsem odešel na západ. Mohl byste se tam vyléčit povídal. Odešel jsem všechno tam zanechavší. Jenže Divoký západ není pro zelenáče. První krádež peněz a první stolek pokru a zjištění, že jsem moc dobrý. První hra stihala druhou a pak jsem pochopil, že se musím naučit táhnout zbraň. A to rychleji než ostatní. Naučil jsem se hrát pokr a naučil se táhnout rychleji než ostatní. Já, který jsem přisáhal Hippokratovu přísahu... víš Matte co je Hippokratova přísaha?“

  „Zachraňovat lidské životy.“

  „Ano a já je bral a tak snadno. Ne první nebylo tak snadný a pak už to šlo samo. Hráči, pistolníci  i ti, kteří si chtěli připnout můj skalp k svému opasku. Zelenáčí i profesionálové ti všichni. Ani nevím kde, kdy jsme sešel na scestí. A štěstí se mně drželo. Neuvěřitelně drželo a nechtělo opustit. A láska. Jenže láska na jednu noc nic víc. Možná tady zafungovalo přísloví Štěstí ve hře neštěstí v lásce, nevím.Tolik žen. Ne jen ty s pochybnou pověsti. Byly mezi nimi i slušné, ale žádná mně nezdržela a šel jsem dál až Katy.“

   Matta zabolí, když slyší poslouchat o jeho ženách, ale sedí a poslouchá ten příběh tak nepodobný jiným příběhům. Kolik lidi šlo na Západ kvůli různým důvodům? Jak sem se dostala Mary, Simply nebo oba indiáni? A cože teprve on. Jen proto, že otec ho vydědil, že je jiný než ostatní.

   „Katy byla trochu jiná než ostatní. Rusovlasá Katy. Ale když jsem později stál s bratry Earpovými u O.K.Corralu a čekal na bratry Clatonovy a jeho pomocníky a snažili se všichni ovládnout město hříchu Tombstone. Vzpomínám jak mi řekli:

  „Nemusíš s námi jít!“ Ležel jsem po záchvatu tuberkulózy a všichni tam stáli s klobouky dolu, jako by už mně pohřbívali. Jenže jsem je nemohl pustit tam samotné. Vstal jsem ještě naposled a připnul si ty zbraně. Postavil jsem se. Opět po boku těch, které jsme měl rád.

  „Sklapni Waytte, sami tam nemůžete. Pomohu Vám!“ Vstal jsem a došel pro svůj plášť. Soucitný pohled ostatních, když jsme si ho natahoval, mně dost rozčiloval. Nejsem ještě v hrobě.. Jeho vlastní sípavý dech, když vstával.

   „Víš na tu přestřelku jsem si chtěl vzít svůj nový plášť, vždyť ta bitka vejde do dějin. I když dějin? Co jsou dějiny Států, proti dějinám Evropy, viď. Jen  malé kolečko, nicotné v porovnání s velkými bitvami. Ale pro Tombstone se rodil nový život a zároveň se zrodila legenda.“ Odmlčí se a opře si hlavu do opěradla. Usnul? Ne.

  „A pak O. K. corral. Ano, to jak jsem zastřelil Billa Clantona, jak Ike utekl. a pak ..ne..Wyatt se skácel k zemi. Měl jsem tam zůstat já a zatím jako jediný jsem vyšel bez zranění. Nezůstal jsem tam. Ani u Katy ani u bratrů a odjel jsem. Cítil jsem, že je to můj konec a pak kůň. Přišel jsem o něho a koupil od potulného kovboje koně jménem Apple. Nechápu proč se ho zbavoval. Cítil jsem, že tuberkulóza, noci v saloonu, tabák, alkohol nade mnou konečně zvítězili. A pak jsem narazil na podivného koňaře Matta. Kolo osudu se otočilo a já zůstal naživu. Dlužím ti svůj život. Nebýt tebe tak bych tam zůstal v těch bezejmenných horách, ne vlastně v Suchém pohoří.. mám pravdu. Půjdu spát. Nějak jsem se unavil. Víš mně se Zack Gray moc líbí. Je to krásné jméno, když tak uvažuji. Teď už opravdu Dobrou noc.“ Vstane vezme knihu a vrátí ji na místo. Matt tiše sedí, shoulen do klubíčka a jen se dívá na prázdné místo.

  „Asi objednám další knihy!“ řekne nahlas. Vstane protáhne svoje dlouhé nohy a rozhlédne se jestli ho nikdo nevidí. Usměje se. Dědeček to taky tak dělával. Přistoupí k určitým knihám od Platona a vysune dvě prostřední. Vezme skleničku s karafou a nalije si trochu. Zasune je nazpět a přistoupí k oknu. Hodiny odbiji tiše půlnoc. Stojí dobrou půlhodinu u okna a dívá se ven. Neví jak reagovat na to co mu řekl, svěřil Zack. Ne je to jako každý jiný příběh. Jako jeho, Grizzlyho, každého kdo přišel na Divoký západ začít nový život. Znovu nezatížen předsůdky společnosti, nezatížen tím co prožil někde jinde. Začít nový život daleko od toho co se tam někde přihodilo. Polepšit si nebo jen zapomenout. Stejně jako Sean a Mary. Přistoupí k obrazům.

  „Chybíte mi tady. Co myslíte zůstane tady? Já vím co si myslíte, ale někoho mám. Někoho o koho mohu pečovat, tak jako vy dva jste se starali o mně. Dobrou noc“ odloží skleničku  a tiše jde ke svému pokoji. Už otevírá dveře, když zaslechne sotva slyšitelný zvuk  Pokrčí rameny a pak zavře dveře. Shodí ze sebe kabát, klobouk, odepne zbraň a odloží věci. Protáhne se. Měl by se jít umýt. Dřív musel pravidelně chodit pod přísným dohledem babičky. Rozepne si knoflíky u košile. Snaží se nemyslet na to jaké by to bylo cítit ruku někoho jiného na svém těle. Rty...otevře dveře a vyjde ven. Rychle se umyje a opláchne vodou. Jde zpět do pokoje, když opět uslyší ten zvuk. Tichounký, naříkavý zvuk. Že by Zack? Tiše otevře dveře. Vstoupí a zavře za sebou dveře. Je neklidný a jak sebou háže. Divoké sny nebo něco horšího? Přejde k němu a posadí se. Zatřese jim, ale nic. Pohladí ho po vlasech a podíví se, že je má tak jemné. Delší než má on. A trochu se vlní. Vypadá to, že se uklidňuje. Zvedne se a už otevírá dveře když uslyší opět ten nářek.

   „Waytte ne... mrtvý.. Katy co tady děláš? Nestřílej!“ Matt si povzdechne a sedne si na postel. Dívá se na Zacka a z ničeho nic se mu chce spát. Strašně spát. Možná... tiše si lehne vedle něho a jen se tak dívá. Ráno brzy vstane a Zack nic nezjistí. Dívá se do jeho tváře a Zackovy ruce se kolem něho ovinou. Přitiskne se k němu. Je tak najednou klidný, tak spokojený. Chce se vymanit, ale Zack ho drží pevně a vlastně proč by měl odcházet. Copak tohle nechtěl celou dobu? Zívne a ani nevnímá jak usne.

  Je mu tak krásně, trochu nepohodlně, ale skvělé. Sen... po chvilce si uvědomuje, kde je a kdo leží vedle něho. Proboha jen ať se nevzbudí jinak bude muset sedlat Appleho. Cítí jak ho ten skvělý pocit opouští. Snaživě se vymotá z jeho pevného objetí. Zvedne se a uslyší jemné zakašlaní.

  „Ty Matte co tady děláš?“ Matt ztuhne a prkenně se k němu otočí. Hlavou mu probíhají scénaře. Co se v takovém případě dělá?