Shounen - ai povídky

Popler vítá šerify!

Nádraží ještě tone ve tmě, ale na nástupišti už postávají cestující, kteří jedou směrem od Denveru. Zívají a snaží se temnotou proniknout a uvidět vlak, který by měl každou chvílí přisupět. Někteří podřimují zabalení do kožešin a tisknou k sobě tašky, vaky a kufry. Za některými stojí koně, kteří pojedou se svými  pány do neznáma.

Nástupiště doslova ožije, když zaslechnou pískot. Dokonce i koně oživnou a někteří jemně zafrkají do tmy. Na nástupiště s cedulí POPLER VÁS VÍTÁ, přisupí vlak a s hlukem zastaví. Dveře se otevřou a pár lidí vysedne. Z jednoho vagónu vystoupí vysoký štíhlý muž v černém a sedlem. Jde k nákladnímu vagónu a dohlíží na vyvedení vysokého hnědáka na předních nohou s bílými punčošky. Pohladí ho a zahledí se na tmavé ulice městečka. 

Osedlá ho a nasedne. Je to do městečka kousek, ale nechce se mu jít pěšky. Sesedne před stájí a vstoupí dovnitř. Na chvilku mu vůně sena a frkání koní připomene jeho ranč.

„Halo?!“

„Kýho výra sem všichni indiáni nesou v tak nekřesťanskou hodinu!“ zahuláká Billy, který podřimoval v teple sena. Včera v noci to trochu přehnal s domácí pálenkou a nechtělo se mu jít do domu a tak se zachumlal do sena. A teď, ráno, kdy je černo jak v pekle, mu někdo buší na vrata a volá ho.

„Chci ustájit jenom koně. Nic víc.“

„Jasně. To chce každý.“ Vyhrabe se ze sena a ignoruje smetí ve vlasech a vousech. „Tak co to bude?“ Přitom bojuje se zápalkami a snaží se zapálit svíčku v lucerně.

„Koně ustájit,“ vysvětluje trpělivě muž.

„No né? To jste vy, šerife? Co tady děláte?“ Kolem nohou se mu prosmýkne fretka a ztratí se. „Máte sebou pěkného koníčka a vůbec, co tady chcete? Matt povídal, že Dakota je volný.“

„Nemá to nic společného s nějakým indiánem.“

„Tohle ať vás neslyší Matt.“ Převezme obratně uzdu a vede ho hloub do stáje. „Vykuchal by vás a váš skalp by zdobil chýší indiánů.“

Gábor hledí za Billem a pokrčí rameny. Je stejně divnej jako u nich Narcissa. Otočí se a chce jít, když zahlédne malé zrcátko pověšené na stěně a věkem už značně zašedlé. Prohlédne se v něm a přikývne. Potom natočí hlavu ještě víc a palcem si přejede bradu. Jen šmouha. Vyjde ven a zamíří si to rovnou k hotelu.

Zastaví se a pohlédne na tmavá okna. Je ještě brzy a rozhlédne se, kam by mohl jít. Jediné dvě osvětlené budovy, jsou salon a restaurace. Do salonu se mu nechce jít. Takže restaurace. Snad tam budou mít otevřeno. Zastaví se před cedulí, kde už je napsáno snídaně. Hlad má, ale oklepe se při vzpomínce na svoji poslední návštěvu. Statečně vykročí ke dveřím. Zvládne to. Jedl už přece horší jídlo a tehdy na jihu...

„Dobrý den,“ zanikne v cinknutí.

Ze zadní místnosti vykoukne hlava Katty se sponkami v zubech. Zůstane stát a vytřeštěně pozoruje šerifa.

„Dobrý den,“ zahuhlá a potom ji dojde, že zrovna slušně se nechová. „Chvilku. Posaďte se zatím.“

Gábor se usadí na židli u malého stolku a vezme noviny, které tam jsou položeny.

„Přejete si?“

Gábor vzhlédne k upravené Katty. „Snídani. Vajíčka, slaninu a kus chleba. Kávu. Silnou.“

„Samozřejmě. Hned to bude.“

Gábor přikývne a začte se do novin. Loupež vlaku je stále na prvních místech a bandity s velkým lupem peněz stíhá kde kdo. Vsadí se, že už dávno jsou v Mexiku. Otočí stránku, když zaregistruje Katty.

Ta v kuchyni ihned mamince sdělila, že je tu Gábor.

„To by mě zajímalo, co tu chce. Dej mu to, ať se pořádně nají. Určitě nás pomlouval.“

„Mami, ale…“

„Dakota je volný a to je důležité. Tak trochu jsem měla z toho výčitky svědomí. Tak utíkej.“ Marie se jemně zamračí, když vidí Katty odcházet. Snaží se, jak může a chtěla by jí dát vše, co měla ona v dětství, ale nejde to. A k tomu o ní nikdo pořádný nezavadí.

Povzdechne si a přisune k sobě pánve a vajíčka. Za chvilku to vypukne a oni dvě budou mít spoustu práce.

„Tady. Dobrou chuť.“

Gábor složí noviny a vezme do ruky vidličku. Zapíchne ji do lákavě připravených vajíček a mimoděk se mu zkřiví tvář. V duchu se obrní proti slanosti a vezme do úst. Vloží do pusy první várku a překvapeně zůstane na to zírat.

Katty ho tajně pozoruje a směje se. Ten výraz překvapení je k nezaplacení. Tichounce si zanotuje písničku a jde za mamkou. Vlepí jí pusu na tvář.

„Co se stalo?“

„Měla bys vidět jeho obličej.“ Svraští tváře do grimasy, pootevře pusu a zírá na talíř.

„Zavři ji. Málem, že ti jazyk nevypadne,“ ale usmívá se.

„Však mu kus vejce spadl nazpět do talíře,“ uchichtne se, posadí se na židličku a přitáhne mezi nohy vědro. Do ruky vezme bramboru.

Gábor zatím odložil noviny a cpe se jako zjednaný. Tak dobré vajíčka neměl dlouho. Dojí a spokojeně se rozvalí na židli.

„Chutnalo?“

„Ano, děkuji. Chtěl bych poděkovat kuchařce. Víte, posledně…“ Načež vzápětí si vzpomene na slova Matta Darmonta. Co to říkal? Ano, někdy není ve své kůži.

„Posledně?“ Předstírá nevědomou Katty. „Ale pokud mamce chcete poděkovat, můžete.“ Usměje se a sleduje, jak Gábor jde do kuchyně. Pomaličku jde za ním.

Gábor si připravuje řeč o nejlepších vajíčkách na světě.

„Katty, miláčku jsi to ty? Musíš ještě… Ó dobrý den.“

Gábor zírá. Čekal tlustší matronu podobnou Mary, hospodyní z ranče Little oak, a zatím tu stojí vyšší, plavovlasá krásná žena.

„Potřebujete ještě něco?“

„Já… ty… víte, byly dobré. Nechcete si mě vzít?“

Marie se líbezně usměje, až vykouknou bílé zuby a rukou nahmátne za sebe.

„Víte, je mi to strašně líto, ale ne.“

„Prosím, zamiloval jsem se.“

Marie si povzdechne a lehce mávne rukou. Okouzlený Gábor si vůbec nevšimne pánve a jen ztuhlý úsměv dává tušit jeho překvapení.

„Katty, miláčku, můžeš ho odtáhnout do vedlejší místnosti? A už prosím nikoho sem neposílej. Zbytečně si ničím pánve.“

„Dobře, mami, ale on si to zasloužil. Nevím, jak to děláš, že víš, kam je máš praštit.“

Marie se usměje a pyšně sleduje Katty, jak táhne Gábora vedle do místnosti. Určitě mu přiloží hadr na hlavu. Posmutní. Měla by už být vdaná s kupou dětí a ne živořit jako ona. Nebo aspoň zasnoubená. Jediné, co kdy se pořádně naučila, bylo vaření a teď to využívá k obživě. Má štěstí, že získala tuhle restaurací a daří se jí.

Matt by byl výbornou partii, ale toho dostat do kostela nepůjde a nikdo jiný v okolí není a nějakého honáka nechce. Zaslechne cinknutí a vykoukne ven. Svítá a začíná obvyklý mumraj.

Gábor po hodině se vyplíží z restaurace jako spráskaný pes. Hlava ho třeští a bolí, že neví, co má dělat. Takhle mizerně se necítil už dlouho. Zatracená ženská.

„Šerife co vy tu děláte?“ zvolá udiveně Matt, který zrovna vyšel z restaurace, kde si pochutnal na dobře opečené slanině. „Přivezl jste papíry, že může jít pryč? A co Diana?“

„Diana? Je v Denveru,“ zamumlá.

„V Denveru?“ podiví se Zack, ale potom mu to dojde. Vražda, žena… není to takové, jako když zabije muž. Tam by zřejmě šerif Kot neváhal a dotyčného pověsil. Dianu zřejmě převezl do věznice v Denveru. Neboli přehodil horký brambor na chudáka Felixe. Ten musí být opravu šťastný.

„Ano. Mám tu jednu nedořešenou věc a tak jsem se tu stavil. Omluvte mě. Bolí mě hlava.“

Matt se Zackem se dívají na šerifa.

„Chápeš to?“

„Matte, nechápu, ale chci domu a ne tvrdnout ve městě,“ mrzutě odpoví Zack.

Matt se vnitřně zatetelí. Domov. Zack považuje ranč za domov. Vida další krok k posteli a budou další. On v ně pevně věří.

„Šerife,“ madam Derby v modrých sametových šatech s perlami kolem krku, vyběhne zpoza pultu a spěchá ke Gáborovi. „Co se stalo?“

„Ale dveře. Nedával jsem pozor,“ zamumlá. Přece nepřizná ženě, kvůli které sem jel, že před chvílí si chtěl vzít jinou a dostal od ní pánvi.

„Sedněte si.“ Doprovodí ho k čalouněné židli a usadí. Odběhne do svých privátních pokojů a přinese sklenici vody. Podá mu ji.

„Děkuji.“ Je krásná a on by si ji chtěl vzít. Když tady nuceně posledně prodloužil svůj pobyt, dost ochotných jazyků mu řeklo všechny pikantností. Ale jemu to nevadí.

Za Gáborem vejde Matt se Zackem a rozhlédnou se. Sklouznou pohledem ke Gáborovi, sklenici vody a madam Derby.

„Dobrý den.“

„Dobrý dne, pánové. Spokojeni? Nepotřebujete něco?“

Zack s Mattem se po sobě podívají. Co tak najednou?

„Ne děkujeme. Vše v pořádku. Jen co přijdou listiny, odjedeme.“

„Ale pánové, můžete tu být tak dlouho jak budete chtít.“

Gábor sleduje ty dva a Esmeraldu. Je úžasná, jak zvládá ty morousy. Upije ze sklenice a dál je pozoruje. Popravdě, kdyby je nikdy nepotkal, byl by rád.

„Jistě. Musíme jít do vězení a potom k Harrymu.“

„Svatba?“ 

„Ano. Omluvíte nás?“ Počkej, dovedeme být taky milí. Vyjdou schody a zamíří do svých pokojů.

„Zacku, nevíš, co madam Derby popadlo?“

Zack se usměje. „Myslím, že svatba,“ odtuší.

„Ta bude na jaře.“

„Matte, má na mysli svojí svatbu.“

Matt se zastaví a sleduje, jak Zack mizí v pokoji. Vytočí hlavu ke schodišti. Esmeralda ve svatebních šatech. Gábor? Usměje se a vzpomene si, že dnes ráno nestihl jednu věc. Tiše otevře dveře Zackova pokoje a vstoupí dovnitř.

„Zvládáte to obdivuhodně, paní Derby.“

„Esmeralda, šerife. Musela jsem. Po nebožkovi manželovi zbyl jen ten hotel a musela jsem se naučit ohánět.“

„Všechna čest. A k tomu jste nesmírně krásná. Divím se, že se tu nemotají muži.“ Neví, proč by měl chodit kolem horké kaše.

„Ale, zas tolik ne,“ mávne rukou a zpříma se podívá na šerifa. Je pěkný, i když ten orlí nos a prošedivělé vlasy znamenají, že už má ledacos za sebou a není nejmladší.

„Mám u Alamosy ranč s velkým chovným stádem,“ prohodí mimochodem. Postaví se a přistoupí k pultu. „Je tam kouzelně a myslíte, že by se pro mě našel pokoj?“

„Pro vás vždycky. Dám vám ten samý co minule.“ Podá mu klíč a dotkne se ruky.

Gábor chvilku ji tam nechá a potom ji stáhne. Váhavě vyjde schody, odemkne pokoj a svalí se na postel. Na rtech má úsměv.

Madam Derby si zatím upravuje modré sametové šaty a usmívá se.

Zaslechne kroky a nedočkavě zvedne tvář. Po roce konečně pořádný chlap, který není mladý ani starý a k tomu má peníze.

Obličej si ji protáhne zklamáním. Ten Zack není špatný chlap, ale proč proboha musí být pořád s Mattem? Neví proč, ale nemá ho ráda. Snad proto, že si z ní utahuje způsobem, který ona nemá ráda a zná ji. Ještě dobře, že nikde nevykládá to, co ví.

Hledí za nimi, dokud se nezavřou dveře a na chvilku vklouzne do svých pokojů. Přejde k zrcadlu a upraví si neposlušný pramínek. Kritickým okem se zkontroluje. Má nejvyšší čas se provdat. Je krásná, ale stárne. Povzdechne si a zatočí se dokola. Perfektní. Vyjde ven a váhavě se zadívá na schody. Dřív, když potřebovala a chtěla, šla se samozřejmostí nahoru pomoci hostovi, ale teď neví, jak se zachovat. Ne, nepůjde. V tuhle chvíli musí jednat trochu jinak. Umírněně.

Gábor zatím sejde dolu a přemýšlí, co bude dělat. Je zima a Esmeralda za ním nepřišla. Nepřitahuje jí? Nezdá se, že by byla upejpavá slečinka.

„Ten pokoj je úžasný.“

„Děkuji. Sama jsem je navrhovala,“ trochu poklesne v kolenou a nakloní hlavu. Ví moc dobře, že vynikne její dlouhá šíje a lalůček ucha s náušnicemi. „Ale začíná mě to zmáhat a uvažuji, že si přiberu nějakého pomocníka.“

„Máte tu asi hodně práce.“ Opře se o pult a sleduje Esmeraldu. Je opravdu kouzelná a dobře ví, že není až zas tak stará a může mít dětí.

„To víte. Jediný hotel ve městě. Je toho na mě moc, ale zvládám to. I když mužská ruka by se hodila. Hosté jsou nepořádní a někdy rozbíjejí věcí…“ povzdechne si.

„A nechcete to tu prodat a odejít do většího místa? Přece jen Popler je malé městečko bez perspektivy.“

„Když jsem sem přišla, bylo o hodně menší. Přibyla tu spousta obchodů a lidí. I kostel se postavil.“ Trochu se zamračí. „Můj manžel v Popler věřil.“

„Já vím, ale větší město by víc ocenilo vaší krásu i schopnosti.“

„Myslíte?“

„Určitě. Jste skvělá žena a jen se tu zahrabáváte.“

„Popravdě myslela jsem, že bych to tu prodala a našla si něco v Denveru, ale nemám odvahu. Pro ženu, která je sama, to není nic jednoduchého.“

„A zvlášť pro tak krásnou ženu,“ polichotí ji a zadívá se ji do očí. Esmeralda se začervená a okouzleně zírá do černých očí Gáboryho.

Cink a oba od sebe odskočí.

„Pokoj.“

Esmeralda se zadívá na vousatého chlapa v kožešinách.

„Tady se podepište.“

Muž přistoupí ke knize a odsune ji. „Pokoj.“

„Tady pane.“ Podá mu klíč a hledí za ním a jeho odérem. Ten se snad nemyl sto let.

„Máte nebezpečnou práci.“

„Opravdu někdy je toho na mě moc. Co vlastně tu děláte, pane Kote? Přijel jste kvůli Dakotovi?“

„Ne. Jsem tu kvůli jiné věcí.“

„Chápu a je mi líto vaší sestry. Slyšel jsem, že to udělala nějaká žena ze žárlivosti. Matt se šerifem a taky Mary to všude vykládali.“

„Bohužel.“ Je mu smutno. „Nebudu vás rušit a zajdu si na skleničku.“

„Jistě.“ Nemusíš odcházet a zarazí se. Podivné, že chce, aby s ní tu zůstal a bavil jí.

Gábor vyjde z hotelu a přemístí se po dřevěných chodnících k saloonu. Otevře dveře a vejde do poloprázdné místnosti, kterou obývají jen ti nevytrvalejší hráči a pijáci. Postaví se k pultu a zachytí skleničku, kterou mu pošle barman. Mrkne na vyleštěnou desku.

„Nazdar Lucky Charlee.“

„Šerife, co vy tady? Za obchodem nebo za Dakotou?“

„Za obchodem. Hodlám vám uzmout tu nejcennější a nejkrásnější věc.“

„Opravdu? Tak to budu muset vzpomínat, co to je.“ Směje se, až se mu zablýskne zlatý zub.

„Je to rozkošné.“

Žena, svitne Luckymu a usměje se ještě víc. Nakloní se ke Gáborymu. „Chcete odvézt náš největší kuchařský poklad. Pak hodně štěstí, ale tu nedostanete, a kdyby ano, všichni chlapi by asi odtud utekli. A plakali by a vám záviděli.“

„Copak?“ optá se bystře.

„Co? Jen, že každý mužský ji vyznal lásku a každý u ní nepochodil.“

„I ty?“

„Jasňačka. Prej sem starej mi řekla.“ Nadme se. „Kecy. Jsem v nejlepších letech a mám peníze. Jenže ona chce někoho víc.“

„Koho? A možná jej na ženy?“

Lucky Charlee vytřeští nad slovem ženy. „Cože?“

„Nic. A kde má manžela?“

„Manžela? Nikdy žádného neměla, tedy nikdy jsem ho neviděl,“ opraví se.

Gábor se podiví a naznačí, že chce vědět víc.

„Jednou se tu objevila s dítětem v náručí. Každý ji chtěl, ale ona ne. Ubránila se jakýmkoliv nabídkám a vařila pro jednoho rančera. Jestli spolu něco měli, nikdo neví. A asi před šesti pěti lety,“ zamračí se, jak si chce vzpomenout, ale mávne nad tím rukou „si koupila restauraci a od té doby vaří a daří se jí skvělé. Sám na její jídlo chodím.“

„Zajímavé. Nikdy nechodí ven?“ Když tady byl, nikdy ji neviděl. Bojí se snad něčeho?

„Jen do kostela. To má zavřeno a obě se ustrojí do pěkných šatů. Spousta chlapů tam chodí jen kvůli nim. Dokonce i reverend káže jen samé hezké věcí a mírní se ve věcech pekelných.“

„Je divné, že jsou ještě svobodné.“

„Ani ne. Marie si hlídá Katty jako oko v hlavě. Povídá, že si zaslouží někoho lepšího než sprostého honáka.“

„Trochu pyšné.“

„Nevím. Pivo?“

„Sem s ním.“ Přikývne a otočí se čelem do místnosti. Pozoruje ostatní hosty a po chvilce mu padne zrak na dva muže, kteří jen tak hrají a čekají, až si k nim někdo přisedne.

O šest hodin ani lehčí ani těžší se zvedne. Pohlédne na hodinky a hrkne v něm. Kruci, měl se dvořit a ne tady vysedávat.

Spěchá k hotelu a rozzáří se, když ji uvidí. Je snad ještě krásnější než ráno.

„Omlouvám se, ale potkal jsem známého.“

„Karty a whisky,“ na to lehce řekne. Gábor se omluvně usměje.

„Prosím půjdete se mnou na večeři?“

Esmeralda vykulí oči a ztuhne. Gábor cítí, že udělal ten správný tah. „Prosím, za to, že jsem takovou krásu zanedbával. Zemřu, pokud mě odmítnete.“

„Vy umíte polichotit a proč ne. Jen si něco přes sebe vezmu a půjdu.“

Gábor se usměje. Cítí, že je na prahu vítězství. Překvapí ho, že opravdu nečekal ani dvě minuty a Esmeralda vyšla s modrou pelerínou kolem ramen. V ruce drží deštník. Gábor jí podá ruku.

„S hotelem se nic nestane?“

„Kdepak,“ vřele se usměje a nechá se vést k blízké restauraci. Gábor se letmo rozhlédne a zaregistruje u většího stolu Zacka. Trochu se podiví, že je sám, ale už si ho nevšimne. Galantně odsune ji židli a vezme pelerínu, kterou pověsí na věšák u dveří.

Řeč, která při jejích vstupu utichla, rozproudí se s intenzitou valícího se bizoního stáda. Gábor usedne, na druhou židli, proti Esmeraldě a usměje se. Nakloní se k ní a tiše pošeptá.

„Způsobili jsme pořádný rozruch, zdá se.“

„Dobrý večer. Co to bude?“ optá se Katty s milým úsměvem. Gábor trochu ztuhne, ale potom se uvolní.

„Pro nás dva večeři a víno byste neměla?“

„Samozřejmě. Přinesu. Mám pouze červené,“ vzpomene si na učení do maminky.

Zvonek nad dveřmi nedbale cinkne a dovnitř vejde muž. Na kabátě má zlatou hvězdu. Sundá klobouk a rozhlédne se po místnosti. Neomylně zamíří k Zackovi.

Zack, který čeká na Matta, vzhlédne, když na něho padne stín. Složí noviny.

„Felixi, překážíš,“ řekne studeně, až se Felix zachvěje. Má už něco za sebou, ale Doca Hollidaye si nechce rozzlobit. Stáhne se a pohlédne na kamenný obličej a modrošedé oči, které ho jemně varují. Jenže před čím? Způsobně usedne na druhou židli. Zack si povzdechne a upře na něho pohled.

„D…“

„Zack Grey, šerife Felixi a radím vám, abyste odtud vypadl. Co chcete?“ Otáže se smířlivějším tónem.

„Já? Nic. Jen se mi zdá, že se tu poslední dobou dějí zajímavé věci.“ Sklouzne pohledem na šerifa Kot. „Máte podivuhodnou schopnost přitahovat maléry a já bych nerad, aby dosáhly až ke mně.“

„To je mi líto, Felixi, ale tady chcípl pes.“

„Opravdu? Nikdy jsem neslyšel, že by… Zack Grey byl někde, kde chcípl pes. Tak vyklopte to a mám tady pro vás něco.“ Vytáhne krabičku z kapsy a otevře. V stříbrném pouzdře leží pár doutníků. Přisune ho k Docu. „Vaše oblíbené, myslím. Jen spravedlivá výměna informací.“

Zack se natáhne pro doutník a pro mne ho mezi prsty. Jemně, aby ho nepoškodil. Felix má pravdu. Jsou jeho oblíbené. „Šerife, já nejsem vám povinen cokoliv sdělit. Měl byste si to sehnat někde jinde. Nerad bych viděl mrtvého šerifa. Nemám to rád,“ řekne tichým hlasem a přimhouří oči. Doutník schová do kapsy u světlé vestičky.