Shounen - ai povídky

                                                Poslední hra - 1 díl.

„Ještě kousek zvládneme… Co tomu říkáš Apple?!“ osloví svého koně chraptivým hlasem postava a rozkašle se. Kůň s divným jménem Apple se zastaví a podívá se na svého pána. Ten pomalu klouže z něho dolů. Uzda mu vyklouzne z rukou a klesne na zem. Apple trpělivě stojí, tak jak tomu byl naučen. Doc Holliday leží na zemi a zavírá oči. Už to dál nezvládne. Ví to. Nakonec ho karty, kouř, saloony dostaly v podobě ještě víc rozvinuté tuberkulózy a on umírá v bezejmenné díře. Tělem mu otřese další kašel a on otočí hlavu, aby vykašlal krev na zem. Poslední stadium. I když co vjel do těch hor se cítí trochu lépe tak stejně… takhle zemřít.

Počítal, že zemře tam v té přestřelce u O.K. Corralu s bratry Earpovými, ale jako na potvoru to přežil. Vnímá studenou chladnou oblohu a hvězdy svítí jak démanty. U hráčského stolku už měl v rukou několikrát démanty a tak ví jak září blýskají se a jsou taky tak studené. Zavře oči, nechce vidět jejich krásu. Opět zakašle a na rtech se mu objeví krev. Už nemá sílu ji ani otřít a tak ji tam nechává. Jak dlouho tady leží? Jak dlouho už tady leží? Neví. Jen vidí horké slunce. Žhavou kouli, která na něho neúprosně svítí. Dívá se do jeho životodárných i smrtících paprsků. Nadzvedne hlavu a popadne ho kašel.

Tak Apple ho opustil. Je to hodný kůň. Je dobře, že se starým tuberákem, jako je on, nezůstal. Nemá hlad, ale jednu cigaretu by si dal. Nebo hlt pravého koňaku. Tak jako když byl ve městech na východě nebo západě. Ne tu levnou whisky, která se prodává v salonech a všichni ji pijí. Vzpomíná na tmavě zlatavou barvu a jeho vůni. Polkne a ucítí jak ho to znovu přimělo kašlat. Zavře oči.

Apple ho opustil. Už to říkal, nebo už se mu to vše plete? Hodný kůň. Koupil ho… Od koho? Už ani neví. Asi nějaký potulný kovboj, ale je to nádherné zvíře. Apple – má rád jablka… Zakašle a zvedne ruku, aby si otřel krev. Má pocit, že je mu lépe, ale to je jen zdání. To slunce je krvelačné. Vysušuje z něho naprosto vše. Rozepne si kabát. Je mu tak horko…

Zafrkaní. Má halucinace. Už to dlouho nebude trvat. Už konečně! Opět zafrkání. Dotkne se ho studený čumák a on s kašlem otevře oči a podívá se do tváře Apple.

„Hodný chlapec!“ dostane ze sebe a rozkašle se až se chuchvalce krve octnou na zemi.

„Je to nádherný kůň… Je Vám něco?“ Doc Holliday se chce zasmát, ale znovu se rozkašle. Tak na konci svého života přece jen někoho potká. Dívá se do jeho tváře, ale proti sluníčku nemá šanci. Zavře oči a upadne do bezvědomí. Nevnímá jak je zvednutý a jak ho ta postava přehazuje přes hřbet Appleho. Ten zafrká a opatrným krokem vyráží za tím mužem, kterého našel, když hledal potravu. Voní koňmi a tak ho dovedl k svému pánu.

„Buď to přežiješ nebo ne,“ řekne suchý hlas na hnědém koni s bílými punčoškami a bílým nosem. Řídí ho jen lehkým stiskem kolen. Nemocný… Ví, že umírá, zřejmě na tuberkulózu, ale co! Aspoň bude mít nějakou společnost. Už přes tři měsíce neviděl jediného človíčka. S nikým nepromluvil. Nic. Loví koně a o nic moc se nestará a teď má tady jeho. Kdo to asi je? zadumá se. Je to jeho věc. On se o něho jen postará až zemře. Je tak lehoučký, když si vzpomene na tělo, které zvednul. Hubený jak tyčka.

„Tak jsme tady!“ osloví koně a svého teď už spolutáborníka. Nedaleko je pramen s vodou a koral s koňmi. Zadívá se na ně. Jeho pýcha jeho radost. Až se vrátí na ranč budou pýchou i okresu. Bude je chovat a šlechtit. Spojí je s ušlechtilými koňmi z východu a oni získají nejen krásu, ale i rychlost a vytrvalost. Pod skálou je vidět lůžko a bágly. Nemá strach, že by je někdo vzal. Jedině nějaká zvířata. Jinak nic, teď tam přibude další lůžko. Sundá ho ze hřbetu a položí ho na svoje lůžko. Přejde k Applemu, a znovu toho koně obdivuje. Jeho černou srst, v slunci skoro stříbrnou, a jeho ušlechtilé tělo závodního koně. Miluje koně. Moc mu toho nezbývá a tak upnul všechnu svoji lásku k těmhle ušlechtilým zvířatům.

Připraví lůžko, přesune ho na jeho pokrývky a přikryje. Zkontroluje tep, ale ještě dýchá. Těžkým, mučivým, trhaným dechem. Slyší chrastění, jak se plíce namáhají. Sevře rty. Chudák. Otočí se a od pasu odepne láhev vody. Nalije vodu na šátek a utře mu zakrvácené koutky rtů a pak si všimne krve v bradce. Je mi líto, ale tohle bude muset dolů. Ale ne teď. Teď se musí postarat o jeho skvostného koně. Sundá vaky a dá je vedle něho. Odsedlá ho a pak vytře. Kůň trpělivě stojí a pak se jde napít.

Muž odstrojí svého hnědáka, hvízdaje si u toho melodii, kterou minule zaslechl v jednom městečku na závodech. Koně mají rádi zpěv a někdy v noci vezme harmoniku a hraje jim nebo zpívá. To pak zpozorní, shluknou se u něho a pozorují ho s vážnou tváří. Někteří jemně přežvykují. Když skončí rozejdou se. Je to nejlepší obecenstvo pod sluncem a hvězdami. Oba zažene do koralu. Opře se o břevna a láskyplně je pozoruje. Posune si klobouk dozadu. Jen se dívá na svoji pýchu. Ještě chce chytit... Kašel. Otočí se a rychlým krokem přejde k tomu muži, kterého našel, ne ke kterému ho dovedl jeho kůň.

Všimne si modrých oči a starší tváře. Kolik mu asi muže být? „Jmenuji se Matthew Darmont. Ale říkejte mi Matt. Váš kůň mně k Vám dovedl. Je nádherný. Tady, napijte se trochu.“ Doc chce něco říct, ale rozkašle se. Cítí jak mu ten muž otírá koutky úst a teprve teď vidí jeho tvář. Zelené laskavé oči, hnědá čupřina z pod klobouku a snědá tvář ošlehaná sluncem a větrem. Na tváři a na krku se táhne vybledla jizva. Na krku zelený šátek.

„Apple…“ dostane ze sebe a opět se rozkašle.

„Kůň?“ hádá a vidí, že chce promluvit. „Jen přikývněte. Nemluvte a zbytečně se nevysilujte. Uvidíte bude dobře.“ Sedí u něho na bobku a pozorují se. Líbí se mi ten muž… Má hrozně smutné, vyhaslé oči. Musely toho vidět až neskutečně mnoho. „Za chvilku bude jídlo,“ pronese. Doc zakroutí hlavou, že nechce, ale Matt je vůči tomu slepý. „Mám vajíčka v prášku, udělám je. Jako na přivítanou. A čaj taky. Nikoho jsem neviděl už skoro tři měsíce a vy jste můj první host. Takže neodmlouvejte.“ Doc vidí jak se zvedá a něco tahá z malého převisu. Batoh, asi s jídlem. Vytahuje nějaký sáček a kuchtí. Slyší cinkot pánve a nakonec se objeví v jeho zorném poli. Rychle zavře oči.

„Vím, že nespíte, tak nebuďte tak tvrdohlavý. Nebo to vyhodím ven!“ vyhrožuje Matt. Je mu to jedno. Nechápe to. Proč si dovolí vůči němu takovou důvěrnost? Nechápe proč ho tak rychle přijal. Nebo je to tím, že umírá? Doc otevře oči a zadívá se na něho. Škoda, že je tak slabý. To štěně je drzé. Myslí, že jemu Docu Hollidayovi může poroučet? Co si o sobě myslí?! Někdo by ho měl naučit slušnému chování. Chce něo říct, ale opět se rozkašle. Matt se mu ztratí znovu ze zorného úhlu a jen cítí jak mu něco chladivého přejede rty a pak tvář.

„Napijte se trochu. Máte horečku. Omlouvám se neuvědomil jsem si to.“ Doc se napije a cítí jak ho chladivá voda osvěžuje.

„Dej to sem!“ zavrčí. Takhle o něho pečovat. Je mu hanba a kdyby mohl… Jiného by za to zastřelil. Nechápe proč je vůči němu Matt tak laskavý. Vůbec to celé nechápe. Například neslyší ostruhy. Zřejmě je lovec koní, ale přitom nemá ostruhy. A má vajíčka v prášku. Je to tak strašně zvláštní a teď… čaj??? Doufám, že se nepletu. Ale on dělá čaj a ne kávu! Kdo to je asi? Nevzpomíná si, že by někdo do pustiny tahal čaj.

Ruka se mu třese, ale ty vajíčka jí. Nalije do plecháčku čaj a nese je k tomu muži. Neřekl mu jméno a dokud mu je neřekne on se ptát nebude.

„Čaj.“ Měl pravdu. On má čaj. Má pocit, že v jeho očích má takový úžas... „Dědeček byl Angličan. Nic jiného nepil,“ řekne omluvně. Sedne si k němu a napije se. Má rád čaj a jestli ten muž ne, tak je mu líto. Nemá totiž tady nic jiného, ale možná on ve svých zavazadlech…

„Ne to je v pořádku. Jen jsem nepil čaj už… Nepamatuji se,“ dodá rozpačitě. Napije se. Horký čaj jim projede jako whisky. Zavře oči a vychutnává si ho. Matt ho pozoruje s úsměvem. Za chvilku se bude šeřit. Dneska už nepůjde lovit Červený plamen…

Doc mu podá talíř se zbytkem jídla. Matt odejde a za chvilku se vrátí s prázdným talířem. Bílá Lucy si na nich opravdu smlsla. Když to zjistil, že miluje vajíčka byl bez sebe mrtvý, ale koně mají různé chutě stejně jako lidé. To jenom ti to nevidí.

Sedí vedle něho a povídá mu o koních. Doc poslouchá cizí, jiný život než ten, který vedl on u hráčského stolku. Matt se dívá na západ slunce.

„Krvavý západ. Zítra bude krásně!“ obrátí se k němu, ale vidí, že spí. Usměje se a jde lehnout na svůj dílec. Přikryje se pokrývkou a spí. Neslyší, jak se Doc budí suchým kašlem.

Démanty na obloze. Tamhle to je jeho hvězda. Pozoruje jak bliká. Je to jen zbytečné protahování jeho utrpení. Možná by to mohl skončit, ale ten Matt Darmont ho velmi zajímá. Možná ještě chvilku by stálo za to zůstat tady na té zemi. Vždy ho zajímali zajímaví lidé a někdo, kdo má čaj v pustině, chodí bez ostruh, ale má zbraň na boku a velmi nízko, ho zajímá.

Ráno se probudí a vedle něho je plecháček s čajem, láhev vody a placka.

„Jsem na lovu.“

Zkoumá elegantní písmo. Dědeček? Jak je to dlouho co viděl něco psaného? Zajímavý muž, rozhodně. Upije čaje a otočí hlavu na koně. Jsou nádherní, uvědomí si. Každý ten kůň by mohl být prodán nejméně za padesát dolarů. Tamten bílý a ten hnědý dokonce za sedmdesát. Počítá je. Jen deset koní. Co s nimi chce dělat? Chvilkami spí a probouzí se jen, aby si odlomil kousek placky anebo se napil vody. Dneska je mu tak dobře jako za dlouhé měsíce ne. Možná ještě jeho čas nepřišel…

Frkot a klapot koní. Tichá píseň provází zvuky, které tak dlouho neslyšel a kdy vlastně je doopravdy slyšel? Nepamatuje si. Je hráč a pistolník, ale ten poklidný život, ten snad nezažil nikdy. Nechce se mu otevírat oči, ale nakonec je otevře. Pane jo, je nádherná! uvědomí si okamžitě. Mustang, nezkrocený, ale ta stavba těla…! Černá jak uhlí, jen s bílou punčoškou na levé noze.

„Jedna ze stáda Červeného plamene.“ Uváže ji pevně a začne ji hladit po chvějících se bocích. Doc se dívá jak se uklidňuje, ale přesto se třese vzteky. „Červený plamen je nejkrásnější hřebec Vysočiny. Je nezkrotný, jako tyhle hory. Chci ho chytit a zušlechtit svoje stádo koní. Vše se může ztratit, nastoupí nový věk a život bude stále rychlejší, ale ušlechtilí koně vždy přežijí. To mi říkal můj dědeček. Proto jsem tady. Mám menší údolí, kde mám dům a tam je ten zbytek. Jsem tu už hodně dlouho a ještě nějakou dobu tu zůstanu. Je Vám lépe?“ Obejde klisnu a dívá se ji do očí.

„Krásná maličká a hodná, viď? Já vím, zlobíš se, že jsi přivázaná a nejsi se svým druhem a pánem. Že nejsi na louce a nemůžeš běžet s větrem v hřívě.“ Dotkne se jí. Kůň i Doc hypnotizovaně poslouchají jeho slova. Mluví hlouposti, ale oba chápou co chce říct. Položí ruku na její čelo a dál šeptá drobné blázniviny. Vypráví ji o údolí kam ji zavede a jak bude mít hříbátka. Doc se usmívá a nepřerušuje ho. Jednou, jen jednou tohle viděl, ale byla to žena, která dokázala jen hlasem uklidnit zdivočelého koně.

Přeruší proslov a jde se věnovat svému koni, který na něho trpělivě čeká. „Zasloužíš si Hnědáku velkou mrkev, ale nemám ji a tak ji dostaneš až přijedeme do města. Byl jsi dneska rychlý jako vítr!“ odsedlává ho a mluví s ním jak předtím s kobylkou. Ta zařehtá. Nelíbí se jí, že se věnuje jinému koní než jí

„Dobře, dobře tobě to taky vyprávím,“ povídá s úsměvem, „a teď Hnědáku do ohrady. Hodný kluk. Zítra budeme odpočívat. Nikam nepojedeme.“ Doc neví jestli to je pro něho nebo pro ty koně. Vidí ho vůbec? Odkašle si.

„Omlouvám se, ale byl jsem zvyklý na samotu a jedinou společnost mi dělali koně. Hned udělám jídlo. Vida placku jste snědl.“ Zarazí se. Připadá mu nějak divné, že neví jak ho oslovit. „Já jen… Co takhle kdybych Vás oslovoval Zack? Připadá mi pitomé...“ začervená se.

„Klidně, je to jméno jako jiné.“ Dokonce lepší než to co nosí.

„Tak Zacku, hmm zní to dobře, udělám placky s fazolema. Nebojte, nebude to ostré. Ani ostré nemůžete. A jak ti dělá vzduch? Dědeček povídal, že takový vzduch je balzám na kašel. Sám na to trpěl.“

„Matte já mám tuberkulózu a umírám.“ Ten se na něho podívá. „No abych řekl na mrtvolu vypadáte setsakramentsky dobře. Ale jíst musí i napůl mrtvola.“ Doc se zasměje a chytne se za krk, jak začne kašlat. „Nate. Jen voda.“ Trochu se napije. Studená. „Jídlo bude hned. Zítra musím nanosit dříví a budu tady v táboře. Taky musíme něco udělat s tvým vzhledem.“ Dál to nerozvádí. Proč vzhled? Vypadám dobře na živoucí mrtvolu, řekne si suše Doc. Za chvilku už vidí jak peče placky na kameni a v kotlíku fazole. Kdy naposled jedl něco takového?

„Stačí. Víc nesním,“ když pozoruje jak zavinuje placky s fazolí po mexickém vzoru.

„Nevadí Bílá Lucy to dojí. Kůň,“ dodá. „Asi se jí to popletlo v hlavě a řekla si, že lidská strava je lepší než její a tak jí to co já. Možná si myslí, že je člověk.“ Směje se. Kdy slyšel tak sytý, ničím nezakalený, smích? V salonech to byl smích tanečnic a hráči se nesmějí. Jedině vidí jejich ztuhlý úsměv při prohře. Smích chraptivý od toho jak polykají kouř, z probdělých nocí a prospaných rán. Hlas a smích od levné whisky. Smích beznaděje. Kdy se on smál, aniž by se rozkašlal? Kdy vlastně se vůbec smál? S ním se nasmál snad víc, než za celý život na Západě.

„Je ti něco?“ ozve se starostlivý hlas Matta.

„Ne. Jen si říkám kdy jsem slyšel smích, kdy jsem se smál.“

„To já se směji často. Koně to mají rádi. Celý můj život je jim věnován. Zaslouží si to. Když se nesmějí jsou smutní. A smutní koně jsou k ničemu. Jsou nespokojení a nešťastní. Za chvilku bude noc. Ve městě takové noci nejsou. Jsou osvětlené a lidé málokdy zvednou hlavu a podívají se na ty démanty. Samý spěch a kvalt. Byl jsem…“ Odmlčí se. Sedí tiše na pokrývkách a dívají se na hvězdy, které se pomalu objevují. „Velká medvědice, Malá, tam je Andromeda, Kassiopeia a Rys s Honicimi psy, Drak, oblíbené souhvězdí dědečka…“ odříkává jednotlivá souhvězdí. Není to jen obyčejný kovboj, zajímalo by ho kdo je.

„Proč jsi odešel z města?“ zeptá se a nejraději by si dal facku. Takhle lézt do do soukromí svého hostitele!

„Umyji nádobí. Možná budou padat meteority…“ řekne jen a vezme mu z ruky talíř. Jde k prameni a pečlivě je umyje. Neměl se ptát. Jen tím pootevřel dveře, které byly tak dlouho zamknuté. Ne otázkou, ale svoji přítomností je pootevřel. Snaží se je zavřít, ale už jsou otevřené. Podívá se na tu hubenou postavu. Co je na ní tak zvláštního, že ho přitahuje?

Tuberkulóza. Nemoc na kterou se umírá. Jeho otec byl doktor. Uloží talíř na místo. Proč vlastně bral dva talíře? Možná proto, že… Ne, nech toho! Zvedne se přejde k němu. Dívá se na jeho spící tvář. Prudce se odvrátí a vytáhne z kapsy harmoniku. Sedne si na kládu od ohrady a začne hrát. Jedna písnička střídá druhou. Veselé i smutné. Koně pozorně poslouchají a poslouchá i Doc. Nakonec zavře oči. Je mu dobře. Zajímalo by ho, kde to vlastně je, ale k čemu mu to bude? Stejně nevydrží.

„Ty malá bestie!“ uslyší hlas. Není vzteklý, ale spíš pobavený a trpělivý. „Nemysli si, že bude po tvém. Znám každý trik s kterým na mně přijdeš. Vím, vím těch pár pádů, to víš, musíš si zachovat hrdost. Jinak bys ses určitě vzdala.“ Ten kluk je směšný si myslí, Doc. Ta se nevzdá.

„Tak jste vzhůru? Nádhera. Konečně. Víš, že je tvrdohlavá? Místo aby hezky stála, tak kope a kouše a podobné věci. Nechápu proč.“

„Asi to sedlo nechce!“ řekne suše.

„No jo. Máš pravdu. Tak šup s ním na hřbet!“ Doc jen kouká, jak je najednou kobylka osedlaná. „Tak a teď ty! Našel jsem venku pár věcí. To víš mám jídlo, ale to bylo pro mě…“

Narazil jsem na tyrana , pomyslí si Doc, když drží placku plněnou něčím podivným. Připomíná mu to trávu. „Fuj!“ vyprskne. „Chceš mně otrávit?“

„Víc to nejde. Věř mi Zacku. Tak sněz to. Naučil mně to jeden indián a jsou to samé bylinky. Buď rád, že tady není!“ Zakousne se. „Máš pravdu, není to dobré, ale zdravé!“ Podívá se na něho svýma zelenýma očima. Doc se zachvěje. Jsou tak neústupné. Jednou je viděl u jednoho mezka, když zkoušel projít poušti. Udělal dva kroky a víc už ne. Musí odsud zmizet.

Matt se usmívá jako by tušil co se děje v jeho hlavě. Proč by ho pouštěl? Má konečně společnost. „Otec byl doktor. Určitě by to schválil.“

 „Mohu si pak vykopat hrob?“

„Ale jistě Zacku, ale nejdřív musíte si pro tu lopatu někam dojet. Nevedu takové zboží na skladě. A teď, když jste to snědl tak přijde ta nejdůležitější část programu dnešního dne.“

„Mohu se zeptat co?“ Má divné tušení. Jednou v jedné hospodě viděl podobný výraz u jednoho hráče. Když s ním prohrál vytáhl pistoli, začal střílet a nakonec si prostřelil lebku. Nepříjemná zkušenost. Matt se otočí a někam odejde. Něco nese v kotlíku.

„Budeme se holit. Holil jsem dědečka, takže...“

„A umřel pod tvou rukou! Jdu sedlat koně! Apple! Apple! Pojď k pánovi!“ Zvedne se z pokrývek. „Na svoji bradku a knír nenechám sáhnout! To raději někde zhebnu jako prašivý skunk!“ křičí úplně zapomínaje, že je na smrt nemocný.

 „Tady je kůň. Apple buď hodný a dovez Zacka v pořádku, ano!?“ Ten si odfrkne. Doc se po něm podezřívavě ohlédne. Pobídne koně a odjede. Nepamatuje si, kdy naposled mu bylo tak dobře. Dokonce i kašel trochu ustal…

 „Dělám zrovna oběd. Doufám, že se připojíš Zacku.“ Ten sesedne a chytne ho pod krkem.

„Cos udělal s mým koněm?!!“

„Já nic. Jen mu tady bylo dobře. Máme placky s bylinkami.“ Bezmocně ho pustí. Sedne si k ohni, nadechne se… Podívá se do jeho zelených oči, vezme talíř a tu ohavnost sní.

Ten pitomý kůň si dělal co chtěl a nakonec se obrátil a šel kam přišel. Jasně sesedl a šel pěšky, jenže v jezdeckých holínkách to dlouho nevydržel. A kůň pořád za ním. Díval se svýma očima někam do dálky a občas si ukousl stéblo trávy. Když na něho nasedl, rozběhl se směrem k tomu koňařovi Mattovi. Klel jako pohan, klel jak dva pohani a stejně mu to nebylo nic platné. Sáhne si na bradku. Vše kromě ní. Tak dlouho si ji pěstoval a teď mu ji to štěně chce oholit.

„Tvůj otec byl doktor?“

„Je doktor. Na východě. Léčí lidi. A vůbec, odsud se nedostanete. Sem lidi zabloudí náhodou.“

„Nedovolím to!“

„Ale ano. Je děsná a špinavá a já se o to odmítám starat. A máte tam breberky!“

„Jsou to moje breberky a ne tvoje!“

„Když si je chcete chovat… A vůbec vypadal byste bez ní hezčí!“

„Hezčí???“ Špatně slyšel? Určitě je nahluchlý. Neměl tak brzy začínat a vůbec se zřejmě odsud nedostane, povzdechne si.

„Jsem silnější.“ To je fakt pomyslí si. „Jste tady hostem.“

„Tak toho práva bych se rád vzdal. Hned odjedu, stačí ukázat cestu!“ řekne suše.

„Takže sice host do domu, bůh do domu…“

„To je pravda, měl bys mně ctít.“

„Jenže ten dům tady není.“

„To je taky pra… Kruci, ty štěně! Na ni prostě nesáhneš!“

„Klít je neslušné. Myslím, že Tvoje matka zanedbala péči o tebe.“

„Já si myslím, že byla dostačující.“

„Takže jdeme na to!“

„Právě jsem řekl, že…“

„Pssst, zrovna máte nůž na krku. Nerad bych, aby mně ujela ruka.“ Jak to? Nechápe to, jak se mohl k němu tak rychle dostat. Stárnu, to je tím, ale až budu zdravý tak…

„A je to. Hmm, jak jsem tušil. Vypadáte rozhodně lépe. Jen potřebujete vykrmit. Ale to si vezmu na starost já.“ Doc si přejede rukou po bradě. Moje krásná, jedinečná bradka! Ten jeden hulvát! Poškrábe se. Matt se na něho dívá jak se drbe na bradě a je tak bezradný. Přejde ke kobylce.

„Udělal jsem chybu. Měl jsme tě nejdřív pojmenovat. Jak by se ti líbila Černá kráska?“

„Fádní!“ neodpustí si Doc. Matt se zamračí. Má pravdu pro ni je to jméno fádní.

„Paní pekla!“

„Neoriginální!“

„Černá, černá...“ dochází mu nápady.

„Večernice, hochu!“

„Nejsem hoch. Ej,“ když uvidí jak zastříhala ušima.

„Díky starče!“

„Jsem v nejlepších letech, ty zelenáči!“ Pořád mu nemůže zapomenout tu bradku. Rozkašle se, ale krev se už neobjeví. Nechápe proč. Podle svého odhadu už má být mrtvý. Matt se po něm smutně ohlédne. Doc přejde k pokrývkám a zachumlá se do nich.

Vypadá a chodí jako stařec, ale mozek má zatraceně břitký. „Tak Večernice. Ano to je pro tebe krásné jméno. Jak tě asi nazýval Červený plamen? Je strašný… Co mu říkáš? Tvrdohlavý a to mu chci jen pomoci. Ale bez té bradky vypadá lépe, i když je stále tak hubený. Co myslíš kdo to je?!“ povídá si s ní a hladí po krku a nohou. Musí si na něho hlavně zvyknout. Nechce zlomit jejího ducha, chce jen aby ho uznala za svého vůdce. Obejme ji kolem krku. „Stýská se mi po babičce a dědečkovi. Tolik kvůli mně obětovali. Víš aspoň teď mohu trochu pomoci. Cizímu, ale cítím, že je hodně zvláštní.“ Mluví tiše do jejího ucha. Večernice by ho nejraději kousla, ale ten jeho hlas je tak uspokojivý, že jen stojí a vnímá teplo jeho mozolnaté dlaně.

„Víš možná jsem zlý, ale byl jsem v stejné situaci. Potřebuje najít chuť znova žít. Co na tom, že mně bude nenávidět? Až se uzdraví pojede dál a já zůstanu tady s tebou a snad i s Červeným plamenem. Našel jsem krásu a chuť žít ve vás koních a on ji musí taky najít. Tady ho to uzdraví. Určitě.“ Trochu se zasměje. Doc by rád věděl co šeptá Večernici do hřívy. Určitě samé hlouposti. Ten mrňavý zelenáč ještě uvidí co dokáže Doc Holliday, když chce!

Hladí ji a vzpomíná na město, na svoji rodinu a to jak ho odehnali až na dědečka. Povzdechne si. Je unavený a zítra má tolik práce s Večernici, tou malou darebačkou a ještě k tomu se Zackem. Pevně ji uváže a zachumlá se do pokrývek. Dívá se ještě jak se mihotají světýlka na obloze.

Den za dnem utíká a on pozoruje jak se Zack mění, aniž si to uvědomuje. Pomalu mu začínají docházet nápady jak ho povzbudit nebo spíš rozvzteklit. Má radost, když poprvé vstane a udělá jídlo, donese vodu nebo přitáhne kus dřeva na oheň. Kašel bez krve a první noc bez kašle. Pomalu se uzdravuje.

„Zvykli jsme si na něho Večernice viď?“ polaská ji rukou po čenichu. Večernice natáhne krk a foukne mu do ní. Jezdí na ní už normálně a i když občas ukáže svoje manýry tak je to jenom, aby ho poškádlila. „Za chvilku odjede a my ho nikdy neuvidíme!“

Klapot podkov o kámen. Kdo to může být? Doc si lehne a pod pokrývkou schová zbraň. I ten malý vzteklý zelenáč, co je spíš drzým spratkem má zbraň. Ani si nevšiml odkud ji vytáhl. Sedne si k ohni.

„Dobrý večer, pánové!“ zahlaholí zarostlý muž na strhaném hnědákovi. Rozhlédne se a uvidí krásné čerstvé koně. Nádherné koně… „Máme štěstí bratře. Bloudíme tady už věčnost a vůbec nevíme jak z těch zatracených hor ven!“ Stařec a kluk to bude hračka, ale i tak nemůžeme si dovolit ani jednu chybičku.

„Sesedněte a povězte nám co se děje venku!“ Podívá se na Matta, ale ten jen mlčí.

„Celkem nic co by stálo za řeč. Prakticky je to pořád stejné, viď Trampy?“

„Jasně Biddly! A co vy tady? Chytáte koně?“

„To víte. Jsou tady krásní koně a pokoušíme se tady s otcem,“ Doc se zašklebí. Otec? Ten malý… „Vylepšit chov.“ Podívají se na ně.

„Zranil se. Shodil ho kůň.“

„Ale synáček se mně o dobře stará, že Matte?“ nezapomene popíchnout Doc. Matt se zašklebí. On a synáček, to zrovna! Ani ve snu. Nejspíš by zdrhl, kdyby se dověděl jen jedinou myšlenku ohledně něho.

„To víte staré kosti. Už to není co dřív,“ nezapomene opět rýpnout. Ti se dívají z jednoho na druhého.

„Nenabídnete si?!“ vytáhnou láhev. Docovi se sběhnou sliny v ústech. Má trochu odložených dolarů a snad by mohl…?

„Co za ní dáte?“

„Tati, víš, že bys neměl…“

„Mlč kluku, když otec se baví!“ řekne tvrdě Doc. „Tak co za ní?“

„Deset dolarů!“

„Vydřiduši, ale beru to!“ zašátrá v kapse a směje se. Ti zrovna! Otevře láhev a lokne si. Okamžitě se rozkašle, jak jím ta ohnivá voda projde. Ježíši, už ji necítil tak dlouho. Docela mu chyběla. Matt se dívá se stisknutými rty. Přemýšlí, jak se zbavit nezvaných hostů. Mrkne se na koně. Neví jestli by měl. To jak se po nich dívali, ale možná by bylo lepší… Zachvěje se. Ještě nikdy, ale jednou musí...

„Je mi líto, ale budete muset dál. Je tady tak málo místa.“ Oba se na něho podívají a rozesmějí se. Doc se podívá na Matta. Kruci, doufá, že bude mířit dobře.

„Nezapomeň co jsem tě učil, synáčku!“ zakřičí. Podle toho jak stojí a je klidný, tak to zvládne.

„Tati, to co já umím, to ty už jsi dávno zapomněl.“ Oba se zvednou.

„Nebudeš nám rozkazovat!“ Stojí a ve svitu ohně se na sebe dívají. Doc se zamyslí kolikrát tohle viděl, kolikrát se takhle vyřizovaly účty. Tombstone a jiné města západu… Kolikrát on stál proti svému protivníkovi, kolikrát tasil svůj kolt v přestřelce. Je rychlý. Jak moc rychlý je Matt? Probudila se v něm profesionální zvědavost profesionálního střelce a hráče.

Je rychlý. Ne tak jako on, nebo Wyatt a jiní, ale je opravdu rychlý. Ti dva na něho neměli šanci. Jenže je neměl jen postřelit, ale zabít. Najdou si je. Budou ho hledat a pak je bude muset zabít. Dívá se jak se stisknutýma rukama sedají na koně a odjíždějí. Podívá se na Matta. Je tak klidný. Matt přistoupí k ohni.

„Udělám čaj.“

„Měl jsi je zabít.“

„Ano měl, ale šanci musí dostat každý ne?“ Vytáhne balíček a za chvilku se rozlije vůně čaje. Doc si vezme láhev a chce se napít, když najednou má prázdnou ruku a místo láhve drží plecháček s čajem.

„Chci tu whisky! Těžce jsem si ji zaplatil!“

„Je mi líto koně nemají rádi whisky!“ Doc se hrabe z pokrývek, ale to už whisky vytéká dolu z láhve. Sebere ji a na dně je maličký zbytek. Matt vytáhne harmoniku a začne všechny písničky o whisky, které zná. Doc si přetáhne pokrývku a zacpe si uši, ale pořád slyší whisky, whisky, whisky… Koně stojí a poslouchají hlas toho, který je tak okouzluje.

Ráno Doc vstane a rozhlédne se. Vlastně byl jen pořád v tábořišti. Všechny koně jsou na místě. Kam šel? Že by na dřevo? Ale když tady není mohl by uvařit a pak se projít. Vlastně moc hlad nemá a tak si vyjde na procházku. Jde směrem, kam občas viděl mizet Matta. Stezka je skoro neviditelná, ale on ji sleduje pečlivě. Zastaví se, když uslyší vodu. Voda? Tady? Otočí se k tábořišti. Že by pramen? Tam mizí a je možné, že by se tady objevil? Jde dál za zvukem vody.

„Ahoj! Tak jsem si říkal… Co je?“ vykřikne, když na něho přiletí bota.

„Vypadni šmíráku!“ Doc otevře údivem ústa: on a šmírák? Ale pak sklapne, když vidí druhou botu v Mattově ruce. Rychle zmizí z dohledu. Slyší plesknutí. Druhá bota, pomyslí si. Opatrně vykoukne a dívá se na nahého Matta, jak stojí ve vodě. Ehm to by mně zajímalo, co ho tak rozčílilo?

 Ten zakroutí hlavou. To je dobře, že zmizel. Oddechne si. Možná přece jen byl na něho dost drsný. Není zvyklý a je prostě v rozpacích. Poslední dobou se mu začínají vracet sny. Voda je ledová a trochu ho zchladí.

Doc se dívá na jeho opálené svalnaté tělo, jak si sedá na kámen a nakonec se ponoří do vody. Takže sem tedy chodí, ale proč na něho tak vyjel? Popravdě taky by se mohl vykoupat, ale když si vezme studenou vysokohorskou vodu… Otřese se. Raději půjde zpět do tábora.

Měl by se vykoupat! napadne ve stejnou chvílí Matta. Určitě by mu to pomohlo. Taková studená koupel je skvělý prostředek jak být fit a zdravý. Poslední dobou se mu zdá, že je mu o hodně lépe a když si vzpomene, jak kašlal krev na začátku... No jo! Zvedne nohu a dívá se na ni. Pohladí ji, ale ruku rychle stáhne. Nemůže tady zůstat věčně. Musí chytit Červeného plamena. Kvůli Zackovi na to pořád zapomíná. Zítra vyrazí a jeho nechá tu samotného. Možná bude lepší, když získá nějaký odstup. Vezme kousek mýdla, které ještě má a začne se drbat. Rychle a energicky. Když to tu objevil, už nemůže tady být dlouho. Vstane vytře se a rychle na sebe natáhne oblečení. Rád by si užil trochu sluníčka a nechal se jeho laskat paprsky… Nebo jeho rukama… Zrudne.

„Tak jsem zpět. Jídlo. Díky moc. Zítra vyrážím za Červeným. Musím ho konečně chytit.“

„Které koně si bereš?“ zeptá se. Matt otočí hlavu ke koním.

„Rád bych vzal Večernici, ale mám pocit, že by se jí nechtělo a možná naopak chtělo. Ne, vezmu si ji a k tomu Hnědáka. Nakonec jsem mu jméno nenašel: Bude to Hnědák. Je nejrychlejší ze všech a šampión, ale jméno nevím. Je tak bezvýrazný, ale já ho miluji.“ V hlase tón lásky. Doca to zarazí. Většinou se tak mluví o rodině. Láskyplně a něžně. Jako o milujících dětech. Jak dlouho se znají? Měsíc? Něco přes. Možná mu to nebude vadit…

„Někdo na tebe tam čeká?“

„Jistě. Mám k pomoci dva indiány už z dob...“ Smích. „Co je?“ řekne dotčeně.

„Já myslel dívku, ženu!“ řekne rozesmátý Doc. Matt se začne dusit. On a žena? Jak z toho ven?

„Moc dívek tam není!“ zabručí neochotně. Snad ho to přestane zajímat…

„Ale jsi bohatý, jak tak slyším. Máš svůj vlastní ranč. Ve městech je hodně díve...“

„Já vím. Nemusíš mi nic říkat. Vyrostl jsem tam. Musím jít spát… Dobrou noc!“ Doc se podívá na teprve zapadající slunce. Je nějaký divný. „Budu pryč. Mohl by ses vykoupat…“ ještě řekne Matt.

„Slunce. Nesnáším slunce, když mně budí. Většinou jsem šel s východem slunce spát,“ zabručí Doc, když si všimne, že pokrývky jsou prázdné. „Ježíši, já se musím postarat o koně!“

Nejdřív já a pak koně, rozhodne se. Pak si vzpomene na Matta a jeho první starost. „Tak jo, jo! Žaludek počká.“ Přejde k ohradě a snaží si vzpomenout co dělal. Aha! Podleze kládu a vejde dovnitř. Pohladí Appleho, který si odfrkne a podívá se po něm moudrýma velkýma očima.

„Tak vidíš Apple jak jsme dopadli. Terorizuje nás nějaký malý… No dobře!“ když se mu zdá, že vidí nesouhlasný pohled. „Není malý, je velký. Spokojen?“ Tiché odfrknutí Bílé Lucy mu vyvolá na rtech úsměv. Má pravdu. Jsou jako lidé. Mají svoje nálady i neřesti. Jde dál a otevře branku do malého údolí plné trávy. Pomalu jí tam nebude, ale Matt říkal, že brzy pojedou domů.

Domů… Nikdy domov neměl. Přesněji řečeno od té doby co odešel z východu. Neví co má dělat. Matt je tak… Pečuje o něho. Nikdo ještě o něho se tak nestaral. Nikdo. Vlastně není ani tak starý. Nikdy by to nepřiznal ale ta jeho péče se mu líbí. Jen je takový divný. Vůbec se v něm nevyzná. Proč odešel sem? Proč ho sem dědeček přivedl a koně? Ne neví co si o něm má myslet.

„Nepočítejte, že Vám budu zpívat! To byste rychle utekli zpět a Matt by se zlobil!“ Koně zvednou hlavy a podívají se k němu. Líbí se mu to tady. Líbí se mu tenhle život bez saloonu, bez cigaret, bez hraní a bez známostí na jednu noc, pokud se odtrhl od hracího stolku. Vlastně si nepamatuje kdy byl tak spokojený se svou situaci. Nadechne se. I kašel ho skoro opustil. Podleze kládu a přejde ke svým věcem. Poprvé po dlouhé době otevře svůj ranec. Je netknutý. Možná by se opravdu mohl vykoupat. Sice nepočítal s tím, že přežije tak dlouho, ale… Mlčky rozváže balík pevně zavázaný do motouzu. Opatrně ho rozbalí. Kolty se slonovinovými plátky přidělaných v místech pažby. Kolikrát je použil, a derringer? Ten používal při hraní. Maličký.

„Kdepak je synáček, otče?“ Doc ztuhne, když si uvědomí komu ten hlas patří.

„Synáček jel lovit, příteli! Čehopak chceš?“

„Koně! Chceme koně! Potřebujeme je! Všechny!“

„K čemu všechny koně? Na útěk potřebujete jen dva.“ Hrubý smích. Doc se dívá na své dva nabité kolty. Neví jak vypadá situace za ním, ale Matt se o něho staral. Nic menšího, než zachránit koně mu nemůže dát. Je to málo za život, ale...

„Nedám!“ postaví se zády k němu. Ticho a zvuk natahovaného kohoutku. Pomalí… jsou moc pomalí. Vrhne se stranou a otočí se. Vystřelí, ale mine. Účel to však splnilo. Horami se ozve třesk tří výstřelů. Doc vstane a podívá se na roztržený rukáv. Nějak jsem pomalejší. Dřív by se mi to nestalo. Vzpomene si na O.K. Corral a přestřelku s bratry Caltonovými. Pak přistoupí k tělům. Šťouchne nohou a pak se k nim skloní. Druhá šance, Matte někteří lidi si druhé šance neváží. Musí je odvézt. V táboře je nechce mít. Naloží je na koně. Opře se o jednoho. Je zadýchaný. Ještě se mu síly nevrátily, ale před měsícem by nedokázal ani vystřelit. „Tak pojďte koníčci!“ Vezme je za uzdy a odvede je hluboko do hor. Těla hodí do malého kamenitého dolíku a nanosí ne ně kameny.

„Hezky. Moc hezky. Tak dobrou noc a příště… No jo žádné není. Taky bych tady nejspíš ležel, oklován supy a vlky. Nebýt toho pitomého koně, tak jo... Jdeme! To jsem zvědavý jak tohle vysvětlím Mattovi.“

Přemýšlí o tom celou dobu. No jednoduše mu řekne, že ty koně našel a je to.

Tak a jsme tu. Rozhlédne se po pasti na Červeného. Chce, aby byl základem jeho budoucího stáda. Možná je zbytečné něco stavět, když to nikdy nebude mít komu předat, ale něco mít musí. Musí se něčím zabývat. Nechce, aby vše co dědeček vybudoval, přišlo vniveč. Podívá se do dálky, kde je pramen a slepá ulička. Sem ho musí ho zahnat. Do pasti. Trochu je mu ho líto. Jak se asi má? Vypadl jsem včas. Už se stmívá. Vezme za uzdu Hnědáka a pobídne Večernici.

„Musíme se utábořit. Nikde tady není, viď?!“ poplácá ji po krku. Klisna zastříhá ušima jak uslyší jeho hlas. Vyrazí na předem určené místo. Utáboří se, vytáhne placky a dívá se do dálky. Tam někde… Sklopí oči k zemi.

Proč zrovna on musí být nenormální! Chtěl by mít rád dívku a mít všechno a zatím se ho rodina… Nechce vzpomínat. Rozbalí pokrývky a vklouzne do nich. Za chvilku tiše spí. Nevšimne si jak se k němu přiblíží Hnědák a dívá se na něho.

Ráno ho osedlá a vyjede po známých stopách. Ví, kde pije vodu, kde má stádo. Ví a zná vše, jen lapit ho nemůže. Po dvou hodinách jím projede vzrušení, když uvidí čerstvé stopy. Vyjede za ním pomalu, aby ho nevyplašil. „Jsme blízko Hnědáku. Budeme se honit!“ Vyrazí drobným klusem. Tam je! Musí ho mít! A vyrazí…

„Sákryš!“ sundá z hlavy klobouk a praští jím o stehno. Zase unikl, jako vždy. Podívá se na vyčerpaného Hnědáka. „Půjdeme ano?“ Pomalým krokem vyrazí k tábořišti. Z kopce je pozoruje ohnivě červený kůň.

„Zasloužíš si velké jablko, ale nic takového nemám. Budeš muset počkat do města až se vrátíme.“ Čistí ho dlouhými tahy. I on je unavený, ale ne tak jako Hnědák. Zítra si vezme Večernici. Ráno po něm Hnědák loupne svým okem. Není rád, že tady zůstává sám.

„Tak jedeme za tvým pánem Večernice, viď? Musíme ho lapit víš… Hm zajímavé, že by…“ v hlase se mu ozve vzrušení. Ohrazené místo je jedno z malá, které má ještě vodu. Už dlouho nepršelo a Červený má určitě žízeň. Možná vede stádo... Pomalu se blíží, když najednou ze zatáčky proti němu se vyřítí kůň červené barvy. Zapře se nohama a zařičí. Klisna, jeho klisna! Chce ji zpět! Byla mu sebrána a on ji chce... Hrábne přední nohou a Matt znervózní, když ucítí jak se pod ním chvějí svaly Večernice. Chce být s ním. Obrátí ji a chce odcválat. Proč nejsi tak rychlá jako obvykle. Slyší za sebou Červeného a najednou na něho zaútočí. Hlavou mu bleskne myšlenka, že byla chyba ji sebou vzít. Večernice vyhodí zadníma a on má co dělat aby se udržel. Musí dolů a když uvidí volný plácek před sebou. Švihne sebou na něj a ucítí nad sebou závan kopyt. Odkulí se, ale i tak cítí, že po něm přejede kopyto. Musím výš, a začne lézt po skále. Otočí se a dívá se jak se Večernice zbavuje sedla. Válí se po něm. Matt úpí. Bude totálně zničené. Praskne podpěnka a on vidí jak sedlo sklouzne dolů. Vypadá neporušeně.

„Tak to bylo o fous!“ zamumlá si. Ještě trochu a bylo by po něm. Vidí jen zvířený prach jinak nic. Sleze a podívá se smutně na sedlo. Tak je pryč. Kopne do kamínku. Ale ještě má Hnědáka a ten je věrný, ne jako ta krásná nevěrnice. Prohlédne sedlo. Je v pořádku, jen trochu šití. Nemá to rád, ale babička trvala na tom, aby se to naučil. Zesmutní, když si na to vzpomene a na její smutný pohled, když se to učil… Sakra! Vezme sedlo na ramena a zašklebí se při představě dlouhé cesty do tábora.

„Jsem mrtvý hnědáku. Měl jsi pravdu. Měl jsem ji nechat.“ Shodí nepohodlné boty na podpatku. „Auu!“ úpí, když si masíruje nohy. Zvedne oči v sloup jak je to příjemné i zároveň bolestivé. Hnědák ho drcne do ramene.

 „Já vím. Je to prostě klisna. No, sebral mi ji. Co chceš víc… Je to dareba, ale je nádherný. Málem mně zabili. Jsem mrtvý. Dneska ne Hnědáku. Já vím chceš, abych ti zazpíval. Zítra na...“ ale to už spí. Hnědák se ho dotkne čumákem. Co mu je? Dotkne se ještě jednou, ale když slyší tiché funění tak poodejde.

Druhý den se vzbudí a první co uslyší je kručení žaludku. Musí něco sníst. Rozdělá oheň a udělá placky. Má toho dost. Dneska zkusí něco ulovit. V ústech se mu začnou sbíhat sliny a zamží se mu zrak.

„Hnědáku, dnes bude jen lov.“ Ten zvedne hlavu. „Ne na Červeného, ale potřebuji maso. Já vím nic ti to neřekne, ale je to něco jako pro tebe oves.“ Hnědák mu naslouchá. Sní snídani a vezme sedlo. Vezme pomůcky na šití a pečlivě šije. Jak se asi má? Byl se už vykoupat? Stýská se mu po něm a to je pryč dva dny. Zakleje, když se píchne do prstu.

„Vidíš jaké dělám voloviny!“ ukazuje mu prst. Nakonec to dokončí a vyzkouší. Hodí sedlo na Hnědáka a je rád, že má náhradní uzdu. Původně měla být pro Červeného.

Tedy, tady snad všechno vymřelo, posteskne si Matt. Aspoň… Ale ne, vytáhne kolt a vystřelí, shýbne se, zazubí se na Hnědáka.

„Jídlo na večer!“ přiváže si ho k sedlu. Trošku zajíce poškodil, ale jíst se to dá. V duchu už si plánuje jak toho králíka vyspraví bylinkami, když uslyší zoufalé ržání. Hnědák našpicuje uši a Matt opatrně se přiblíží ke zvuku. Skoro se rozesměje, když uvidí tu potvoru zapletenou do uzdy a křoví a teď nemůže nijak sem ani tam. V dálce vidí pobíhat Červeného. Krouží kolem místa kde je uvězněna klisna. Ta stojí vyčerpaná bojem. Zvedne hlavu když ucítí toho dvounožce se zajímavým hlasem. Odfrkne si.

„Ne je mi líto, ale s ním nemůžeš!“ domlouvá jí, když ji odvazuje. Pevně ji spoutá a odvádí. Za nim vztekle řičí Červený. Dnes mám dobrou náladu, si pomyslí, když si večer opéká králíka. Osolil ho a na bylinky se vykašlal. Sliny se mu sbíhají v ústech a doslova králíka připéká svým pohledem už, aby byl. Stáhne ho a trochu pofouká, ale nakonec ho jí.

 „Dobrota Hnědáku. Copak má Zack k jídlu? Co myslíš? Víš rád, bych věděl kým je? Všiml sis jeho rukou? Nikdy nedělal nic tvrdého.“ Odfrknutí. „Ne, víš jak to mám na mysli. Honáka nebo podobně. Jsou štíhlé a jak se pohybují. Musíš si všímat i takových maličkostí. A oblečení je drahé. Nic nekvalitního.“ Obere poslední kostičku. Hnědák už dávno od něho odešel, když viděl, že nic zajímavého z něho nekouká. Matt se zvedne a přejde ke klisně.

„Špatné jméno vybral. Měl bych ti říkat Nevěrnice. Kdybych tě nechápal, ale chápu tě. Co teď s tebou?“ Pohladí ji po její dokonalé šíjí. „Jsi až moc krásná, víš to? A on to dobře ví. Je už dost pozdě. Půjdeme spát a zítra uskutečníme další pokus a tentokrát, že jsi mi unikla budeš dělat návnadu.“ Ta se na něho mrzutě podívá. Matt se zasměje a vytáhne harmoniku. Chvilku jen tak hraje melodii, kterou jednou slyšel na Východě. Nakonec přestane hrát a poslouchá šepot noci. Copak asi dělá?

„Sakra! Nejsem zvyklý práci!“ kleje zrovna Zack alias Doc Holliday. Většinu práce udělal Matt a on jen tak něco přinesl, nebo uvařil. Chybí mi jeho společnost. Zvykl si na hraní jeho harmoniky stejně jako ti pitomí koně. A jídlo… No, když vařil bylo nějak lepší. Nešťastně si lehne na lůžko a zadívá se do noci. Jak mu asi jde lov? Už ho chytil nebo ještě ne? Je docela zvědavý na toho… Jak mu to říkal? Červený plamen… Kůň. Každý kraj, každé hory, místo má svého legendárního nepolapitelného hřebce. Všichni jsou krásní a věční. Zívne. Mohl by se už vrátit. Je tady nuda a co on nesnáší je nuda.

„Tak malá pokušitelko. Za to, že jsi mi utekla, teď budeš dělat návnadu. Vím, vím neděláš to ráda, ale podívej se na to z hlediska budoucnosti. Ta hříbátka budou stát za to. Takže pár dní tady vydržíš. Máš dost jídla a pití taky. Hnědáku jedeme!“ zavelí a nasedne. Podívá se na rozzlobenou přivázanou klisnu. Zamne si skoro ruce. Mimoděk se usmívá nad její, tak zřetelně projevovanou, nevolí.

Vyjede z údolí a na vrcholku kopce se usadí s dalekohledem. Poledne. Zakručí mu v žaludku. Je čas na jídlo, ale nemůže se odsud hnout. Lehne si na chvilku a stáhne do čela klobouk.

„Kdyby něco vzbuď mně!“ přikáže Hnědákovi. Ten se na něho zadívá a pak na kopce.Začne okusovat suchou trávu.

„Zas mně nevzbudil!“ postěžuje si Matt. Podívá se na slunce. Skoro bude zapadat. Krvavý západ. Bude hezky, pomyslí si. Bez deště. To sucho tady už trvá moc dlouho. Jak se asi mají doma? A co dělá… Myslí na něj nějak moc často. Měl by přestat. Stejně odjede, až se uzdraví. Měl by přestat snít. Děda mu přece jasně řekl, že to nejde, ale on v skrytu duše doufá, že najde někdy někoho s kým by mohl být… Ptal se ho na to jestli je to jen on a je divný nebo jsou ještě takový jiný než on. Dost neochotně řekl, že ano, ale že nikoho takového nezná.

Utrhne Hnědákovi stéblo před tlamou a začne ho žvýkat. Taková nuda. Pročesává kopce, jestli ho neuvidí, ale nikde není. Záblesk ohnivé červeně… Cože on je skoro už u ústí vchodu. Musí...!!! Vyskočí a nasedne na Hnědáka. Pobídne ho a Hnědák se tím spěchem skoro ani nehne. Ale pak vyrazí. Prosím, jen ať to nejsou vidiny, jen ať to není sen! Nebyl, když najde žíni z ohonu v křoví. Zazubí se. Mám tě chytráku! Rychle postaví ohradu a přemýšlí jestli je dost vysoká a pevná. Zajímalo by ho, kde má stádo? Nasedne na Hnědáka a připraví si laso. Poplácá ho po krku, nadechne se a pomalu vyrazí k pytli kotliny. Už tam bude…!

Je tam a je nádherný! Okouzleně zírá na Večernici s Plamenem. Jen, kde je jeho stádo? Je pravda, že ho poslední dobou vůbec neviděl. Vlastně poslední tři měsíce ho nevidí. Plamen se postaví před klisnu a sklopí uši. Vůbec se mu to nelíbí, řekne si. Ani se mu nediví. Je to jako by někdo přivázal Zacka, udělal z něho návnadu a on by ho nemohl odvázat. No jo, mrští lasem.

„Ehm!“ když smyčka se omotá okolo jeho krku a on tam stále stojí. Smyčka sevře jeho krk. Možná je nemocný, napadne ho. Přitáhne ho a přiváže ho ke blízkému stromu. Tak to se mu nelíbí. Plamen se vzpamatoval a začne bojovat. „Pozdě hochu,“ zamumlá soustrastně Matt. Jen, aby si neublížil.

„Dnes budeme spát tady!“ Jde se napít a dá napít i Hnědákovi. Celou dobu se dívá jak Plamen bezmocně zuří ve smyčce lasa. Nakonec nejde spát a pozoruje všechny tři koně. Možná bych ho měl pustit, říká si k ránu. Pitomost. Podívá se na Plamena. Pořád ještě zuří. Ta vytrvalost. Jenže dnes se musí odsud dostat. Nejdřív odvede klisnu a pak…

Ouha! Asi to nepůjde, když Plamen skoro zdivočí. Co blbne myslí si a nakonec vezme oba dva. Hned se uklidní. Matt tomu nerozumí. Jistě má klisnu, ale to není důvod… Jedině, že by! Ale to… Později. Odvede je do tábora a přiváže k sobě. Zatím je klidný, ale vsadí se, že to nebude na dlouho. Dnes ještě ne. Udělá jídlo a rozloží pokrývky. Krvavý západ. Bude krásně a sucho. Pořád to stejné. Už aby byl doma. Vytáhne harmoniku a začne hrát. Hnědák s Večernici zpozorní a otočí se k němu. Dokonce i Plamen se trochu zklidní, ale pak začne sebou škubat a snaží sebe i Večernici dostat pryč. Tak to ne, řekne si po hodině. Ještě by jí mohl ublížit. Odváže ji a odvede někam jinam. Plamen vztekle zařičí a začne sebou cloumat ještě víc. On se snad uškrtí, když vidí napjaté laso.

Ráno otevře oči s tím, že je uškrcený. No vida není. Asi se v noci vyčerpal. Tak a teď jak ho tam dopravit a pak si vzpomene… Udělá z konopného provazu smyčky, obalí to kožešinou z králíka a honem dokud je vyčerpaný, mu sváže přední nohy. Plamen to nedůvěřivě pozoruje a chce pryč, ale nejde to. Vztekle se vzepne, ale laso ho zadrží. Poplácá ho po hřbetě.

„Neboj, takhle to jde taky. Pomalu ale jde to. Jen tě přejdou myšlenky na pitomosti a cesta je dobrá. Půjdeme velmi pomalu.“ Plamen po něm loupne okem a poskočí. Matt se zachechtá. Je vzteklý a Matt je rád, že to vyřešil. Nasedne na koně.

„Tak to je Červený plamen!“

„Jo a nedívej se tak! Netrápím ho a cestou se mi třikrát pokusil zdrhnout.“ Rozváže mu nohy a uskočí jak mu kopyto prolétne kolem kotníku. Kousek a je ze mně mrzák.

„Moc roztomilé zvíře!“

„Ani nevíš jak. Všechno ti řeknu. Cestou jsem zastřelil králíka. Možná proto se pokusil zdrhnout. Jsem rád... doma,“ dodá. Něco je tady divně a ty koně… Na ty má oko. To jsou koně těch dvou co Zackovi prodali whisky.

„Našel jsem,“ pokrčí rameny. „Potulovali se kolem, tak jsem si řekl, že…“

„A tohle se stalo při čištění zbraně?“ Doc se podívá na rukáv.

„No ano… Víš jsem hrozně nešikovný…“ dostane ze sebe. Má oči jako rys, posteskne si v duchu Doc. A stejně! Co mu je potom?!

„Doufám, že to nošení kamenu tě moc neunavilo.“

„Ani ne, představ si to. A koně jsou smutní,“ chce to zakecat. Matt se na něho ironicky podívá. Hráč, tak ho tipoval a nakonec asi i pistolník. Ruce na to má a to že nenosí rukavice...

„Udělej aspoň toho králíka. Vykuchat ho snad umíš ne?“ Podá mu nůž.

„No víš. Nemohl bych ho jen tak hlídat!“

„Ne! A mrskni sebou! Ty, Zacku, koupal ses??“ řekne jemně. Zack sebou trhne.

„Nebyl čas. To víš, nošení kamenů…“ Matt se usměje a podleze kládu. Hvízdne. Koně se k němu přiřítí jako by ho neviděli měsíce.

„Bílá Lucy, Liško, Modřenko, Krásko…! No, no taky se mi po Vás stýskalo!“ Každého pohladí. Tak Zack zabíjel. Asi nevzali si k srdci jeho varování… Doc zatím zručně vykuchá králíka, vnitřnosti odnese a přikryje kameny. Opláchne ho a stáhne z něho kůži. Za chvilku se tábořištěm line nádherná vůně. Podívá se po něm a pak na Plamena. Otevře branku a všechny koně nažene do údolí. I Hnědáka. Večernici a Plamena dá do malé ohrady. Dívá se jak si měří její výšku.

„Ne, to nepřeskočíš!“ slyší Doc.

„Hotovo, podle mně!“ zabouchá na talíř. Matt se s úsměvem na něho podívá. Kdy se vlastně do něho zamiloval? Neví, ale budoucnost to nemá, to ví.

„Co kašel?“ zeptá se. Na talíři má kus králíka s plackou. „Už mi to jídlo leze krkem!“ posteskne si.

„Nevím, nechápu, ale cítím se o hodně lépe. A kašel, no ještě mně trápí, ale vůbec se neobjevuje krev.“

„Tak to je skvělé! Zítra se vykoupeš. Nechci nic říkat, ale i skunk je cítit lépe.“

„Ne!“ ale nenápadně si přivoní k oděvu.

„A ten se musí vyprat! Smrdí jak tchoř s dvěma skunky.“

„Ne!“

„Zacku! Opravdu! Nevíš nic o čistotě. Moje bab…“

„Nezajímá mně co říkala tvoje prabába!“

„Babička ne prabába. Čistota půl zdraví. Bylo to dobré. Jdu spát, konec diskuzí! Jo, nenávidět mně můžeš jak chceš.“ Odmlčí se. „Ke koním se nedostaneš tak nepřemýšlej o útěku. Jen pouvažuj jestli chceš se vykoupat sám, nebo mám tě k tomu donutit.“ Doc přemýšlí, že teprve teď pochopil význam slova tyran. Je jím Matt. Matt je tyran v pravém slova smyslu. Chvilku uvažuje, že by vytáhl svoje zbraně a pak kapituluje. Zabít ho nechce, postřelit taky ne. Při představě, že ho ošetřuje a on ho komanduje, bezděky zbledne. Cestu nenajde a jsou koně momentálně mimo dosah. Nenávistně se podívá po Plamenovi. Ten, jako by vycítil spřízněnou duši, se na něho podívá. Opře se do ohrady, ale je pevná. Doc se zabalí do pokrývky. Ještě dobře, že se oholil. Už vidí jak má opět nůž na krku. Když se mu to stalo dvakrát, aniž zjistil jak, raději se holí sám.

Jednou bych chtěl zůstat v posteli a nevstávat. Otočí hlavu. „Och!“ Tak on se koupe. Vstane a přemýšlí, co teď. Snídaně, koně a nohy ho nesou stezkou k pramenům. To jsem zvědavý jestli našel ten teplý pramen. Zastaví se vykoukne. Hubený, napadne ho prvně, ale jinak polkne. Nikdy, vlastně nikdy, neviděl kromě sebe nahého muže. Stojí jako očarovaný a jen se dívá jak tam leží. Udělá krok vzad.

„Matte?!“

„Jen jsem se přišel podív...“

„Přidej se taky. Voda je skvělá! Nevím proč jsem to tak dlouho odkládal… Matte je ti něco?!!“

„Ne,“ řekne chraptivým hlasem, ale jeho nabídka, že by mohl ho úplně zaskočila. „Jen ti přinesu věci a jistě je to hezký, že!“ Obrátí se, spíš utíká z místa činu. Cestou se opře o skálu. Snad vychladnu. Určitě. Nádech, výdech! V táboře vezme náhradní věci.

Co tomu klukovi je? pomyslí si. Utíkal odsud jako by mu za patama hořelo. Možná není zvyklý se s někým koupat? Nebo nikdy nikoho neviděl nahého? Ale to je blbost.!

„Tak tady jsou věci. Laskavě zavři oči!“ Doc vytřeští oči. Zavřít oči, ale když chce… Zavře je. Slyší jak se svléká a pak šplouchání vody. Otevře je a zrovna ho vidí před sebou. Matt sebou rychle praští do vody.

„Zavři oči!“ zaječí tak silně, že Doc málem ohluchne. Automaticky zavře oči.

„Můžeš je otevřít!“ uslyší vzdáleně hlas. Kde je? Sedne si a natočí hlavu. Tam je kousek dál… Matt se v duchu zakření.

„Víš je tady ještě teplý pramen. Asi jsem…“ vzdychne, „zapomněl o něm zmínit!“

ZBRANĚ. Zabije ho. On se tady koupe v studené vodě! Hmátne po kameni a vstane. Tak tohle přepískl. Matt jen vyhekne, když se podívá do jeho chladných očí v kterých hoří podivný plamen. Asi jsem mu o tom měl říct dřív, napadne ho.

„Chceš mýdlo?“ vyhrkne a přikrčí se. Zavře oči. Uslyší plesknutí.

„To je nádhera!“ Otevře oči a vedle něho leží spokojeně Zack. „Nechápu proč se koupeš v té studené vodě, když máš tady něco tak skvělého!“

Matt odvrátí oči od jeho těla. Přece mu nebude vykládat, že ho vzrušuje, tak, že se musí zchladit. Někdy to funguje. někdy ne. Zvedne oči k modré obloze. Chtěl by…

„Jak dlouho chceš tu zůstat?“

„Jen co trochu zkrotím Plamena. Pak pojedu. A co ty?“ odváží se zeptat. Zatají dech.

„Ani nevím. Myslel jsem, že tady umřu a najednou…“ řekne zamyšleným hlasem. „Kde vlastně bydlíš?“

„Blízko městečka Popler. Dědeček koupil kus země od Indiánů. Zní, no, v překladu Malé údolí. Postavil tam dům, ohrady. Ještě než přišel do Ameriky tak byl v Anglii podkoním. Miloval koně…“ Odmlčí se. Oba tiše sedí vedle sebe.

„Popler – Topol. Hezké malé městečko. Kdo ví… Ještě jsem tam nebyl. Stejně nemám kam jít. No, a někde se začít musí.“ Matt se tiše uvelebí. Přemýšlí o celé situaci. Možná by mu to měl říct. Bylo by to správné a má tušení, že Zack si to nechá pro sebe. Polkne. Dnes večer… Podívá se po něm. Ale vidí jen uvolněnou tvář a zavřené oči. Zavře je a nevidí jak Doc je otevře. Ten kluk má tajemství a to pořádné. Pořád nemůže přijít co je na něm tak divného. Když to všechno vezme kolem a kolem… Ne, opravdu neví a to jak se před ním někdy začervená? Nakonec se Matt zvedne se slovy, že musí se postarat o koně a nemůže se flákat. Doc otevře jedno oko a zase je zavře. Matt se obleče a přitiskne se ke skále. Pochybuje, že někdy bude někomu tak blízko. Otřese se a vykročí ke koním. Dnes to řekne a bude to! Nemůže si dál nalhávat a lhát i Zackovi. Jistě, neřekne mu jak se mu líbí, ale pokud není tele tak to pochopí. Nanejvýš ho odsud vyvede.

Celý den se snaží zkrotit Plamena, ale je zatvrzelý a urputně se brání. Po prvních pádech, kdy se ještě Doc směje, ztichne a pozoruje ten souboj dvou bytosti. Zápas mezi koněm a jezdcem. Zachovat si svobodu a podmanit si zvíře, bytost zrozenou ve volnosti. Souboj dvou stejně silných vůlí. Neví kdo vyhraje, když vidí sbírat se Matta ze země.

„Proč ho nezkrotíš stejně jako Večernici?“

„Nejde to. Potřebuje cítit, že mám nad ním navrch, že jsem jeho pánem. Jenže dokud mi to nedá dobrovolně, tak nic nebude. Musí se rozhodnout sám. Tady nic nezmůžu. A násilí nechci použít. Zlomený kůň je k ničemu.“ Sedí a vrtí se.

„Nepotřebuješ polštář? Možná bych pro nějaký měl dojet.“ Matt se na něho vztekle podívá.

„Dneska Zacku ne. Jsem otlučený a všechno mně bolí.“ Stiskne plecháček s čajem. Je horký stejně jako plamen ohně. Oba jsou spát.

„Zacku, spíš?“

„Nespím. Přemýšlím.“

„Víš, tak jsem si říkal… Asi bys to měl vědět. Bude to tak lepší. Zítra tě vyvedu z hor ven.“

„Myslel jsem, že ti pomohu s koňmi…“ Je to tady?

„Rád bych, ale nejdřív ti to řeknu a ty se rozhodni.“ Doc mlčí a Matt sbírá odvahu.

„Můj dědeček, jak jsem ti říkal, pocházel z Anglie, kde byl podkoním, ale jeho irská krev… Měl problémy. Utekl s babičkou sem do Ameriky. Jako z románu, viď? Vedlo se mu moc dobře a měl syna a dvě dcery. Můj otec Harold se stal doktorem. Váženým bohatým člověkem. Bydleli jsme v krásném domě se služebnictvem. Nic nám nescházelo. Mám ještě bratra Johna a sestru Melissu. Studoval jsem a měl se dobře, jako někdo kdo má vše a nemusí si s ničím lámat hlavu. Taky jsem si ničím hlavu nezatěžoval. Ani jsem neuvažoval nad svoji budoucnosti, ale bylo mi čtrnáct let. Říkali nám zlatá mládež. Dělali jsme co jsme chtěli a já byl tak bezstarostný… V patnácti jsem se zamiloval. Vůbec jsem netušil co tím způsobím. Na své šestnácté narozeniny jsem to řekl na své oslavě, že miluji. Byli tam všichni spolužáci a spolužačky a těch darů… Samí vážení lidé. Ještě tomu nerozumíš proč…“ nadechne se.

„Řekl jsem, že jsem se zamiloval do Alexe, svého o rok staršího spolužáka.“ Ticho. „Nastalo takové ticho, že bylo slyšet každý šelest šatů, každé nadechnutí. Všichni se na mně dívali zhnuseně a nesouhlasně. Nechápal jsem co jsem řekl. Dnes to chápu, ale tehdy jsem jen řekl, že jsem zamilovaný. Blázen jsem byl. Otec mi vlepil facku. Cítím ji ještě dodnes… A pak mně chytl za ruku a zavřel v mém pokoji. Nechápal jsem co se děje. Slyšel jsem jak se hosti rozcházejí a pak křik. Dědeček se hádal s mým otcem a pak se otevřely dveře a v nich byl otec. Řekl: ,Nejsi mým synem. Zítra odjedeš.‘ Zavřel dveře a já zůstal sám. Nic jsem nechápal. Nic. Rozbrečel jsem se, když za mnou přišel děda,“ sype to ze sebe rychle. „Objal mně. Jako jediný zůstal se mnou. Odvezl mně i babičku sem do toho údolí a vrátil se k tomu čemu rozuměl nejlépe. Ke koním. Naučil mně vše a taky mi vysvětlil. Snažil se mi říct, že se nic nestalo, ale všechny moje dopisy se vracely neotevřené. Po nějakém čase jsem vše pochopil. Babička mně naučila vařit, šít, dělat domácí práce. Dědeček mi dal smysl života. Jsem jim tak zavázán! Víc než je možné. Zachránili mně a celou dobu chránili. To je vše. Zítra tě odvedu ke stezce, kterou se odsud dostaneš. Dobrou noc. Budeš mi chybět!“ zašeptá, ale Doc se nehybně dívá na hvězdy. Tak konečně mu to doklaplo.

Matt Darmont je na muže. Jistě ví o tom, že někteří dávají přednost mužům před ženám, ale nikoho takového nepotkal a najednou tady s někým takovým táboří. Muselo být to pro něho kruté. Kdyby se to dověděli… Proč mu to vlastně říkal? A pak mu to dojde… Je sám a zřejmě se do něho zamiloval. Nemůže uvěřit tomu, že to řekl. Chudák. Do něho, starého tuberáka. Co ale teď má dělat? Jistě, že to nikomu neřekne. Určitě na to spoléhá. Vysmáli by se mu, ne mohli by, ale zůstat tady s ním nemůže. Co když… Představí si to… Ne nejde si to představit! Opravdu, co dělat? Nad čím, ale to tady uvažuje. Odjede a je to. Sám to řekl. Nakonec usne.

Vůně. Vůně jídla. Podívá se na Matta, který se otáčí u ohně. Teď, když to ví, se na něho dívá úplně jinak, uvědomí si.

„Dobré ráno,“ pozdraví a zrudne. Otočí se. „Dělám jídlo. Bude za chvilku. Jestli se na to cítíš tak si zabal věci. Došel jsem pro Appleho. Je vykrmený, ale hádám, že cestou zase zhubne,“ mluví jedno přes druhé jen, aby se nemusel na něho podívat. Jen aby nenastalo ticho a pak…

„Já nejsem na muže!“ řekne tiše. Mattovi poklesnou ramena. Zastaví se.

„Já to vím. Nikdo není dokonalý,“ zavtipkuje, ale cítí, že se mu do oči derou slzy. „Tak hotovo.“ Položí před něj talíř s jídlem. „Za pár dní se vracím. Plamena už mám a dokonce mám víc než jsem chtěl. Večernice je březí. Možná s Plamenem…“ jeho hlas zní pyšně. „Budou mít krásná hříbátka. Doufám. Ty barvy, ale jinak.“ Doc poslouchá a zlobí se na sebe. Už dávno měl být pryč, ale je mu ho tak nějak líto. Váhavě navrhne: „No víš, kdybys mi slíbil, že mně necháš…“

Matt se rozesměje jako blázen. „Nevíš o čem mluvíš, Zacku. Je to jako když jsi se ženou, která tě vzrušuje. Cítíš její vůni přítomnost, její tělo a hoříš. Buď ji budeš mít, nebo se zblázníš. Já jsem na pokraji. Skoro. Nikdy jsem nikoho neměl a najednou jsi tady ty! Bude lepší, když odejdeš.“ Přejde ke koralu a lehounce zahvízdá. Hnědák. Obejme ho kolem šíje.

Doc začne balit. Je mu ho líto, ale kvůli tomu s ním nebude spát. Ani nechce. Zachránil ho. Je si vědom toho co pro něj udělal. I ty jeho projevy… Pomalu jak se uzdravoval, tak mu to došlo co tím sledoval. Podívá sena jeho záda a jak objímá koně. Přijde k němu a objeme ho. Pláče uvědomí si a vzdychne.

„Pomohu ti s koňmi, ale…“ Matt zvedne hlavu. Podívá se na Hnědáka a jeho hřívu. Upraví mu ofinku. Má přece je.

„To je v pořádku. Nikdy jsem nevěřil, že někoho najdu. Děda mi to říkal. Snažil se mně na to připravit, že budu celý život sám. Dokonce mně vzal do města, ale nevěděli jsme… To je jedno. Přežiji to. Mám přece je, a Večernice bude mít hříbátka. Krásná, moc krásná… Jsem rád, že je ti lépe. Měl bys zajet na východ k nějakému doktorovi. Nebo na Západ, k zálivu. Medicína velmi pokročila.“ Doc poslouchá. Teď už chápe jeho starostlivost, která ho podivně odrazovala, ale i přitahovala. Je zvláštní, že nezahořkl a že je takový jaký je. Matt se otočí. Obejme ho a chvilku drží.

„Promiň. Vícekrát se to opakovat nebude.“ Doc neví jak reagovat. Jediné objetí, a to bylo dávno, jediné objetí, to byly holky z tančírny a ještě před dobou než začal kašlat, a pak nic. Bylo mu tak zvláštně. Nečekal to.

„Co ten doktor? Možná nějaké jiné místo…“ Zasténá. I kdyby chtěl, tohle by nefungovalo.

„Žádný doktor! Nemám rád doktory a žádného do své smrti nechci vidět!“

„Dobře, dobře. Jen bych rád věděl jak jsi na tom. To víš, vypadal jsi hrozně, když jsem tě našel.“

„Vím jak jsem vypadal!“

„Vida, vida. To zrcadlo mně uniklo.“ Musí, tohle možná od něho mu zachová odstup.

                                                    Konec 1. dílu