Shounen - ai povídky

Tajemství slečny Hansen

Hardy pomyslí mrzutě na vězně. Čert, aby ho spral a co vůbec dělal tak pozdě u slečny Hansen? Mají snad něco? Tvrdila, že ho nezná, ale upřímně - věř řečem ženy, i když slečna Hansen je výjimkou. Je krásná a k tomu chytrá. Pravá dáma. Je zvláštní, že se ještě neprovdala a ví, že nabídek určitě měla hodně. Tak proč? Je to snad kvůli muži, kterého zatkl?

Dorazí do kanceláře a vězení zároveň. Nejdřív si prohlédne zatykače. Možná tam někoho objeví. Otevře dveře a vyvalí se na něj puch. Zamračí se, ale vejde dovnitř.

„Hej, milostpán se uráčil přijít. Mám hlad!“

„A co má být? Městská pokladna nemá na to, aby živila darmožrouty, a bude ticho!“

„Zavři držku, prase. Pusť mě!“

„Nevidím důvod. To je jasné vloupání. Byl jsi v cizím domě, kde jsi neměl co dělat. Můj zástupce mi to dosvědčí. Stačí se zmínit a ten dub na kraji města bude mít ozdobu.“

Zarostlý muž s divokým pohledem v očích zmlkne. Hrůzu ze soudce Lynche má každý.

„Tak mi dej nažrat!“

„Žerou pouze prasata. Pošlu pro jídlo.“ Ne, slečna Hansen by se nezahazovala s někým takovým.

„Hej šerife, kdy bude soud?“

„Soud? Nevím. Leslie, to jsem rád, že jsi přišel.“

„Bože, to je smrad.“

„Jo, tohle je nemilá povinnost každého šerifa. Jsme vynášeči odpadků. Já tam vlezu a ty hlídej.“

„Jasně. Odprásknu ho, jen se pohne.“ Napřáhne pušku a tiše cvakne kohoutek. Muž v cele se ihned uhne do kouta. Šerif vytáhne velké klíče a otevře celu. Vezme opatrně kbelík a opět zamkne. Muž pozorně sleduje klíče.

Hardy s nimi zatočí na prstě. „Zapomeň, že bys je někdy získal.“

„Hajzle.“

„Ještě jedna nadávka a jsi bez jídla. Leslie, můžeš mu něco přinést?“

„Jasně. Kdo to je?“

„Tohle individuum jsme chytli se Zackem, když vycházel z domu slečny Hansen. Ale ani muk. Doufám, že máš na jazyku uzel.“

„Nebojte, jsem němější než mrtvola. Co mám dělat?“

„Nejdřív tohle!“ Otevře šuplík, vytáhne černou knihu s křížem na vrchu. „Stačí říct přisahám.“

„Přisahám.“

„Perfektní.“ Odloží bibli na místo a vytáhne hvězdu. Už si ani nepamatuje, kdy ji měl. Jeho první. Slavnostně ji připíchne na Leslieho koženou vestu. Leslie se na ni podívá.

„Hej, chci jíst! No tak!“ začne bušit kovovým hrnkem do mříže muž za mřížemi. „A pít!“

Hardy se k němu otočí. Kdyby to nebyl vězeň, asi by ho naučil lepšímu chování. „Leslie, nemusíš spěchat.“ Usměje se na vězně. Ten zkrotne, když pochopí, že by mohl být další den bez jídla.

„No tak šerife, jen mám hlad. Dva dny tu sedím naprázdno.“

„Smůla odešel, a ticho nebo si to ještě rozmyslím.“ Vytáhne nejspodnější zásuvku a vytáhne štos zatykačů. Vrchní otře rukávem, jak se jimi dlouho neprobíral. Posadí se a opatrně odkládá jeden za druhým. Zadívá se na zatykač Claye. Dvacet tisíc. Nic moc, ale jsou to pěkné peníze. S těmi padesáti se opravdu vyšvihne na úctyhodnou částku. Odloží i ten. Po dvaceti minutách odloží poslední s částkou pět set dolarů. Nikde, přitom by řekl, že na jeho hlavu bude vypsaná slušná odměna. Je ale pravdou, že nemá všechny zatykače a v tomhle státě ho nemusí hledat. Otočí se k vězni. Zdá se, že zkrotl.

„Nesu jídlo, šerife. Vzal jsem i nám.“

„Šikovnej,“ ocení Leslieho Hardy. Udělal dobře. Rozdělí jídlo. Za asistence Leslieho otevře dveře a podá mu.

„Konečně, blevajs!“ Hardy se nerozmýšlí a jednu mu ubalí.

„Jídlo paní Marie nebudeš pomlouvat. Ještě jedná poznámka a dám ti přinést oves. Takže zavři tlamu a žer, ty prase.“

„Hej šerife, takhle se tu chovají k lidem?“

Hardy nakloní hlavu. „K lidem? Nééé, ale k prasatům jóóó!“ zavře dveře a přejde k chechtajícímu Lesliemu. Zauvažuje. Bude muset jít za slečnou Hansen. Nedá se nic dělat. Jen ona může jeho problém osvětlit.

V klidu dojí, aniž se něco přihodí. Šerif se zhoupne na židli. „Leslie.“

„Co je?“

„Pohlídáš ho.“

„Jasně.“ Vezme židli a vynese si ji ven. Šerif se usměje. Jo to je přesně ono. Vstane, prohlédne se v zrcátku. Přetře si a uhladí rostoucí strniště. Neměl by tak jít, ale popravdě nechce se mu chodit domu. Nakonec, ale stočí se k domovu. Je nedaleko kanceláře s vězením. Zajde do bílé omítnutého domku. Svleče ze sebe špinavou košili a vezme novou. Na krk si uváže šátek modré barvy. Uznale se prohlédne. Vypadá k světu. Povzdechne a rozhlédne se. Většinou tu jen přenocoval. Potřebovalo by to ženskou ruku a on ví o jedné, kterou by chtěl. Bohužel má pocit, že neopětuje jeho city. Dnes se uvidí. Na hlavu narazí světlý klobouk a důstojně vyjde ven. Po cestě k domku Ingrid se zdraví s lidmi. Občas se zastaví a prohodí pár slov.

„Hej!“

Leslie sebou trhne a otočí se ke dveřím, ale potom upře zrak opět na prašnou silnici. Zívne. Myslel, že to bude větší vzrušení, ale aspoň má práci. Konečně bude moci zajít za rodiči Helen. Posledně ho hnali díky tomu, že prej je povaleč a nemá slušnou práci. Teď může s klidem ukázat hvězdu. Snad ho nevyhodí jen proto, že je zástupcem šerifa. Možná v budoucnu se stane šerifem.

„Hej, zástupce! Tisíc dolarů, když zapomeneš klíče poblíž mříže.“

Tisíc dolarů je hodně. Ne, Helen je lepší. Vzpomene si na plavé vlasy spletené do copu, na milou tvářičku a rozkošné ďolíčky, když se směje. Je štíhlá a rozkošná.

„Pět!“

„Co zavřít klapačku?“ zavrčí.

„Hej, co s vámi tu je? Nabízím něco za něco!“

Leslie se otočí a kopnutím zavře dveře. Konečně klid. Z dálky zahlédne šerifa. Tiše hvízdne nad tím, jak se vyšňořil.

„Hej, kam šel ten idiot,“ zařve muž ve vězení. Neklidně přemýšlí o tom, jak ho načapali. Sakra, netušil, že to všivé městečko má i zástupce. Aspoň Ingrid to neříkala. Pak se dá spolehnout na babské řeči. Až ji uvidí, vytmaví ji to. Díky ní tu teď trčí, místo aby byl se svoji bandou. Černý Jack se zblázní. A to jen proto, že ji chtěl vidět. Copak se o ni nestará dost dobře? Jen počkej.

Co když nebude doma? Zapřemýšlí po cestě Hardy. Touží tu záhadu vyřešit. Tu noc byla k němu velmi příkrá. Sice ji vzbudil, ale přece jenom. Nikdy ji neslyšel mluvit takovým tónem. Jistě občas ze školy zazněl přísný hlas, ale ti spratci potřebují pevnou ruku. Jenom, když si vzpomene na sebe. Raději se toulal po okolí než, aby seděl ve třídě. Je taky pravdou, že neměli tak hezkou učitelku.

Sundá klobouk, přihladí si vlasy, rázně otevře vrátka. Zabuší na dveře. „Slečno Hansen, to jsem já, šerif.“ Připadá si nějak pitomě, ale okna jsou otevřená. Jistě bude doma.

„Chcete něco, šerife?“ Dveře se otevřou a na zápraží stojí Ingrid. Zkoumavě ji přejde pohledem. Od tmavě hnědých šatů s volánkem, až po unavené oči. I vlasy má neupravené.

„Rád bych s vámi mluvil.“

„Už mluvíte. Co chcete?“

„Nestalo se něco? Mohu vám pomoci?“

„Nic.“

Hardy ztuhne. Tak to ne. Odkašle si. „Chci vysvětlení ohledně vaší noční návštěvy.“ Ingrid sebou trhne a zbledne.

„Nic vám nemusím vysvětlovat, šerife.“

„Ten muž bude obviněný z vážných zločinů.“

Ingrid udělá krůček. V očích se jí mihne zoufalství. „Je můj milenec, chtěl jste tohle slyšet? A teď můžete jít pryč.“ Hardy zkoprnělé na ní zírá. Ingrid se otočí, práskne dveřmi a sesune se podél dveří. Po tvářích se jí koulejí slzy.

To není možné. To nééé! Zmateně hledí na dveře. Chce otevřít, ale potom si rozmyslí. Nandá si klobouk a jde pryč. U vrátek se ještě otočí. Zdá se mu, že viděl mihnout se stín mezi něžnými bílými záclonami. Zamračeně jde ke kanceláři. Dozvěděl se prd. Zas nic neví.

Lhala.

Určitě. Není to žena, která by schovávala milence. A ještě po tmě. Vždyť má plat a je známá. Jistě by si ho vzala. Je velmi přísná. Ale proč? Proč by někdo jako slečna Ingrid lhala? Nebo snad ne? Možná ji něčím vydírá? Zamračí se ještě víc a Charlee přejde na druhý chodník. Jenže čím by ji kdo vydíral? Optá se vězně.

„Leslie, jak to šlo?“

„Fajn. Nabízel mi za klíče pět tisíc! Nikdy bych neřekl, že ten kus kovu tolik stojí,“ říká s širokým úsměvem.

Hardy hvízdne. „A ty jsi to nevzal?“

Leslie se začervená. „Ne, chci si vzít Helenu a podmínkou je, že budu pracovat.“

„Za tolik peněz bys mohl mít kus půdy. Rodiče Heleny by tě jistě přivítali.“

„Nejsem krysa, šerife.“ Dotkne se hrudě.

„Výborně.“

„Dozvěděl jste se něco?“

Hardy zavrtí hlavou. „Zůstaň tu. Večer možná budeme transportovat vězně.“

Leslie přikývne. Hardy se zadívá na zavřené dveře. Vejde dovnitř a postaví se před mříže.

Muž se zašklebí a ignoruje ho. Dál odpočívá na posteli a dívá se na strop.

„Vstávej!“

„Co je šerife?“

„Chci vysvětlení.“

„Nechápu jaké.“

Hardy si pomyslí, že si s ním hraje jako s myši. To tedy ne. „Ty víš jaké. Co jsi dělal v noci u slečny Hansen?“

Muž se posadí. Rukou si přejede strniště. „Co bych mohl dělat u ženské, šerife? Nic vás nenapadá? Je to kůstka vhodná na zahřátí postele.“ Zasměje se. Hardy udělá dva kroky k mříži a sevře je. Před očima má rudo. Potom je svěsí. Takže mluvila pravdu. Otočí se.

„No né zamilovanej šerif! Pozdě! Tahle je jen moje!“ Šerif bezmocně se dívá na dveře. Napřáhne nohu a doslova je vykopne. Zámek bezmocně se rozletí.

„Hardy?“

„Nic. Zavolej Bricknera, ať to opraví.“

„Teď mě musíte pustit! Nic jsem neudělal!“

Hardy chce odejít, když ho Leslie zastaví. Hardy se mu vytrhne.

„Nech mě.“

„Šerife, myslíte, že je to pravda?“

Hardymu ihned dojde, že vše slyšel. Otočí se a chytne ho pod krkem. „Budeš mlčet, nebo…“

„Nebo co? Nechovej se jako vůl. Myslíš, že by slečna Hansen schovávala milence?“

Hardy ho pustí. „A co mám dělat? Oba tvrdí totéž. Mám je považovat za lháře? Copak on, ale slečnu Ingrid?“

„Já jen, kdyby byla zamilovaná, potom by ho bránila hned, no né? Zamilované ženské jsou jak fúrie!“

Hardy na něj kouká. Asi má pravdu.

„Nějak si nedokážu představit, že by si jen tak vrzla… ehm sorry.“

„Ne, to je v pořádku. Máš pravdu. Tady něco nehraje. Díky.“

Leslie se zazubí. „Není za co. Jdu za Bricknerem. Nemám rád nepořádek.“ Hardy se usměje. Nikdy by neřekl, že je to fajn chlap. Jasně občas ho viděl a příležitostně i pracoval, ale většinou ihned všechno rozházel. Když byl švorc, vzal jakoukoliv práci. Jednu zimu i lovil a s puškou je jak ďas. Nejedna budova má díry po jeho střelbě a nejeden chlap se válí na hřbitově. A taky občas strávil u něj v pohostinství. Tentokrát, ale má pravdu. Ti dva musí lhát. Ingrid by nic takového neudělala. Z dálky zahlédne mohutnou postavu kováře a Leslieho. Zdá se, že vykládá otci Helen o svém štěstí. Asi se u něj přimluví.

Zamává jim a vyrazí k domku slečny Ingrid. Leslie, ten ňouma má pravdu. Kdyby ho milovala, bránila by ho. Aniž sundá klobouk, opět zabuší na dveře. Z okna vykoukne plavovlasá hlava. V očích se ji mihne zděšení a potom strach. Otevře dveře.

„Co chcete? Už jsem vám vše řekla.“

„Lžete, Ingrid a já chci vědět proč?“

Ingrid zalapá po dechu. „Já… Já… lžu? Jak se odvažujete?!“

Zrudlý Hardy rozpačitě stojí na zápraží malého domku, který je hned vedle školy. „Já… Já…“

„Vypadněte!“

„Ne!“ Zadrží dveře. „Mám vás rád a chci, abyste se stála mou ženou!“ vyhrkne rázně.

Ingrid ustoupí o krok a potom se jí po tvářích začnou koulet slzy.

„Já, stalo se něco? Já… jestli mě nechcete, pochopím to.“ Rozpačitě žmoulá klobouk.

Ingrid se posadí. Otře si oči. „Ten muž je můj bratr Albert.“

„Cože a proč jste mi to neřekla hned? Hned ho pustím. Kvůli tomu mi nemusíte lhát. V tom je něco víc, že?“ dojde mu ihned.

Ingrid žmoulá obrus. Odhodlaně se podívá na Hardyho. „On se dal na špatnou dráhu. Víte, není zlý, jen divoký,“ dodá na sebeobranu.

Hardy pochopí. Co teď?

„Můžete jít?“

„Já…“

„Běžte, šerife. Rozbolela mě hlava. Mám vás chlapů dost. Jen něco chcete. Pořád něco chcete!“ vybuchne najednou, zvedne se a vší sílou do něj strčí, až zavrávorá. „Jen něco chcete, ale já chci mít klid. Klid! Slyšíš, Hardy?“ po tvářích se jí koulejí slzy. „Vypadněte. Oba dva!“

„Ingrid. Já…“

Ingrid se otočí a vyběhne ven. Hardy se rozeběhne za ní. Dívá se, jak běží směrem ke kostelu. Povzdechne si. Bratr. Jak to, že na to nepřišel dřív. Jenže co má teď dělat? Pustit ho? Nic na něj nemá. Zaslechne lokomotivu. Denverský polední vlak. Rozhodným krokem zamíří k telegrafistovi. Napíšu zprávu pro policii Denveru. Večer ho vypraví do Denveru, ať chce nebo ne. Bude mu jedno, co zjistí.

Ingrid. Ztratí ji. Má ho pustit? Ingrid by mu byla vděčná. Takhle ji může ztratit, ale má ho ráda? Poslední dobou dávala najevo sympatie, ale není to láska.

Zastaví se u kostela. Hraje něco smutného. Otočí se. Svět se nezboří, pomyslí si. A možná opravu na něj nic nebude, a když ano? Co udělá? Nemá ho hned pustit?“

„Šerife.“

„Tak co? Jak jsi pohodil u Bricknera?“ Posadí se na druhou židli. Snaží se dát najevo, že on tu vládne městem.

„Dobrý. Mohu se jí dvořit.“

„To znamená, že na svatbu půjdete jako pár.“

Leslie se zazubí. „Přesně. Víte,“ zvážní a zahledí se na městečko. „Mám to tu rád, ale když se vrátí pan Grey, víte, budu mít to místo?“

Hardy ho poslouchá. Mluví jako vzdělaný člověk. Bůhví čím byl, než sem před třemi léty přišel. Je to jeho věc. „Budeš ho mít.“

„Díky, moc.“ Na Leslieho tváři je vidět úleva. „Byl ticho. Kdo je to?“

„Nikdo důležitý.“

Leslie chce už něco říct. „Chápu.“

„Díky.“ Hardy vstane a jde dovnitř. Stoupne si těsně k mřížím. Prohlíží si ho. Jak si toho nemohl nevšimnout? Stejná barva vlasů, stejné oči.

„Hej, co si mě tak prohlížíte? Mohu jít?“

„Ne, Alberte.“

„Ta kurva!“ vyskočí a zalomcuje mřížemi. Dovnitř vtrhne Leslie. Hardy ho zadrží.

„Jako bys nic neřekl. Za chvilku se uklidní, že.“

Albert vztekle drží mříže. Potom je spustí a ušklíbne se. „Nic nezjistíte.“

„To se uvidí.“ Hardy vyjde ven a zavře dveře. Přemýšlí co dál. „Leslie, poraď.“

„Co je?“

„Kdybys měl udělat správnou věc, ale ublížil bys tím Helen, udělal bys to?“

Leslie přemýšlí. Nechápe, proč se ptá. „Jestli je to žena, kterou miluji a ona mě, pochopí to. Pokud ne… Myslím, že to bude jedno.“

Hardy na něj obdivně hledí. „Odkud jsi, Leslie?“

Ten se zazubí. „Ze staré dobré Anglie a byl jsem tam právníkem.“ Usměje se. „Musel jsem pryč. Některé věci se v některých kruzích nepromíjí, ale víte co?“

„Co?“

„Jsem zatraceně rád, že jsem tu.“

Hardy ho plácne po zádech, když si všimne Adolfa, kluka telegrafisty. „Otec vám posílá zprávu. Byla urgentní.

„Přivezte ho.“

Hardy na to zamračeně pohlédne. Nepárají se s vysvětlením.„Leslie, večer se připrav. Běž si odpočinout. Máš kde bydlet?“

„Mám. Díky.“ Hardy přikývne. Papír schová do kapsy. Posadí se do židle. Z kapsy u vesty vytáhne nezbytné hodinky. Má ještě pár hodin klidu. Potom ho odvezou do Denveru. Stáhne si klobouk do čela a přemýšlí o zpackaném životě. Kdo by řekl, že slečna Hansen bude mít bratra za zločince. Musí to být pěkné kvítko, když si tak rychle pospíšili s odpovědi.

„Šerife.“

„Slečno Hansen?“ Pošoupne si klobouk do čela. „Co si přejete?“

„Mohu navštívit vězně?“

Hardy zavrtí hlavou. „Ne.“

Ingrid zkřiví tvář a ruce se jí zachvějí. „Potřebuji mu něco říct, prosím.“

„Ne.“

„Hardy, já udělám, oč mě požádáte.“

„Tolik ho máte ráda?“

„Je to moje rodina,“ tiše řekne. „Nikoho jiného nemám.“

Hardy strnule pomyslí na bratra. Oni byli rodina, dokud ho bratříček nechodil přes palubu. Kvůli pitomosti. „Dobře.“ Vstane a jde dovnitř. Ingrid za ním. Hardy zůstane stát.

Ingird se podívá na Alberta, který ihned vstane.

„Ty huso pitomá, tys mu to vyžvýkla.“

„Přišel by na to, Alberte. Můžeme zůstat o samotě?“

Hardy pomyslí na bráchu. „Ne.“

Ingrid sáhne do kabelky, ale Hardy ji rychlostí blesku ruku zadrží. „Půjdeme ne,“ řekne měkce. Je mu Ingrid líto, ale nedovolí ji pykat za bratra. On by utekl, ale ona ne.

Ingrid se zoufale podívá na Alberta, otočí se a vyběhne. Hardy se podívá na Alberta. „Večer pojedeme do Denveru.“

„Ty…“

„Já vím. Lichotek mě můžeš ušetřit. Uvidíme se večer.“ Ušklíbne se. „Najíst ti dají v Denveru!“

„Ty…“ hardy ho neposlouchá. Vyjde ven a zadívá se na vzdálený západ slunce. Za chvilku tu bude vlak.

„Není to zbytečné?“

„Ne, Leslie. Nic víc ztratit nemohu. Nemohl jsi spát?“

Leslie se ošije. „Já. Nemohl. Co partičku karet?“ vytáhne balíček karet. Hardy přikývne. Aspoň si ukrátí čas.

„Ty šejdiří! Se divím, že seš ještě celej!“ znechuceně Hardy odhodí karty.

„Hraju poctivě. Fakt, ale budeme muset jít.“

„Jo,“ odpoví znechuceně Hardy. Z druhého šuplíku vytáhne želízka.

Albert sotva vleze Hardy do cely, vyrazí s divokým vřískotem kupředu. Hardy, který to čeká, ho umlčí pažbou pistole. Leslie se dívá na zhroucené tělo. „Přivedu koně.“ Otočí se a dojde pro koně. Za chvilku už míří k stanici. Drží mezi sebou Alberta, když uslyší pískot vlaku. Albert se probere a snaží se jim vykroutit z ruky.

„Šerife, nenávidím vás!“ Hardy hledí do očí slečny Hansen. Věděl to. Leslie rozpačitě odvrátí tvář.