Shounen - ai povídky

Zack na jihu

Týden na cestě, pomyslí si Zack na tmavohnědém koni. Ani nezná jeho jméno, ale je vytrvalý. Vzhledově by se nikdy nemohl ukazovat jako výstavní kus, ale jemu jde o jeho vlastnosti. Zastaví, podívá se kolem sebe. Polopoušť. Nesnáší je. Neví proč. Odepne od pasu čutoru a svlaží si pusu. Polkne jeden doušek. Už i voda mu dochází. Jak je na tom Clay?

Sesedne a nalije do ruky vodu. Potře koni hubu.

„Musíš vydržet. Za chvilku by mělo vidět městečko.“ Jenže to už mělo být před hodinou a ono nikde. Vyhoupne se do sedla. Za chvilku bude tma. Musí dál. Pobídne koně k další cestě.

Jména. Vzpomene si na Hnědáka, kterého musel zabít, protože si v závodě zlomil nohu. Matt byl tehdy strašně smutný a plakal. „Budeš Hnědák,“ rozhodne se. Nahrbený nad šíji koně, jede kupředu. Nemůže nic dělat.

Před dvěma dny ztratil Claye z dohledu. Od té doby se snaží zjistit, kde je. Nejspíš blázen riskl sebe i koně a jel celou noc, místo aby odpočíval po třidenní honičce, kdy hnali se jak ďábli. Potíž je, že mohl jet kamkoliv. Po neúspěšném dni plném bloudění, protože nemohl v téhle pustině narazit na stopu, objevil vůz s přistěhovalci. Byl rád. Konečně se najedl.

Seděli tiše u ohně a poslouchal neznámé řeči. Jen muž uměl pár anglických slovíček. Vyrozuměl, že jedou na západ, kde chtějí založit farmu. Kolik takových potkal? Kolem něho si hráli děti. Jedno asi desetileté, druhé už mělo okolo patnáct. Žena byla těhotná, přesto se otáčela kolem ohně jako nic. Bylo mu jí líto, ale v očích čtveřice planul oheň naděje na lepší život.

Ráno dostal trochu jídla a informací o městečku. Jestliže Clay o něm věděl, určitě k němu vyrazil. Byl stejně na tom jako on. Bez jídla, pití. Od té farmy na nikoho nenarazil až na tuhle rodinu. Teď tu v západu slunce sedí na koni a doufá v náznak obydlí. Bude muset zastavit, protože kůň dál skoro odmítá jít. Protře si oči. Cítí se unavený.

„Tak Hnědáku, utáboříme se tu. Co tomuhle místu říkáš?“ Kůň si odfrkne. „Vím, není tu takový luxus jako na ranči, ale není tu zas až tak špatně.“ Je tu hrozně, pomyslí si uprostřed křoví. Sundá sedlo a uzdu nechá volně viset. Nikam neodejde. Kůň se pustí do suchých větviček křoví.

Zack přitáhne větve a zapálí oheň. Posadí se a zírá do něj. Dlouho se do ohně nedíval. Vlastně strávil celou zimu na ranči v pohodlí. Asi ho to zhýčkalo. Natáhne se pro vaky, ulomí si kus chleba. Ještě že potkal tu rodinu, jinak mohl být mrtvý hlady. Nezná hnusnější smrt. Mohl něco ulovit, ale popravdě jako by pustina byla mrtvá.

Jak je na tom asi Clay, pomyslí si na toho zmetka.  Strčí si úst kousek chleba a žvýká. Dnes mu to bude muset stačit. Jestli nenarazí na obydlí, je konec. Opře se o sedlo a dívá se do ohně, který tiše praská. Občas zvedne hlavu a pozoruje zářící hvězdy, aniž uvažuje o kráse oblohy. Přemýšlí, co udělá dál, pokud ztratil jeho stopu. Znechuceně si uvědomí, že bude muset čekat, dokud někde se nevynoří. Možná by mohl jet za Wyattem. Zatelegrafuje mu. Jak vlastně je dlouho pryč z Popleru?

Uvědomí si, že skoro týden a neví skoro kde je. Brzy bude Maryina svatba. Rty se mu zvlní při vzpomínce na Mary a její nenávist. Prý se k němu má chovat slušně, má ho uspokojit, spát s ním. Těžké, ale když je tady tak sám, bylo by mít dobré společníka.

Zafrkání. Pohlédne k Hnědákovi. Děje se něco? Nastraží uši a sevře zbraň. Ne, nikdo tu není. Ulehčí se mu, ale ještě chvilku napjatě naslouchá. Přihodí pár větviček na oheň. Tmou se rozprsknou drobné hvězdičky. Ozáří pohublou unavenou tvář s šedýma očima a kloboukem staženým do čela. Nechce se mu spát, i když by měl.

Uvědomí si, že nějak na Matta pozapomněl, ale v koutku mysli tam je uvízlý. Chce po něm mnoho. Nedokáže být na jednom místě. Usadit se stejně jako Wyatt. Měl by odjet a nevracet se.

Kam?

Zarazí se, když si uvědomí, že Wyatt má svůj život, i když pořád honí zločince. Byly by tam vítaný, ale dívat se, překážet, to on nerad.

Nepatřím nikam. Jedině k stolku, ale to už se mu nezdá tak přitažlivé jako dřív. Ono nikdy nebylo přitažlivé, možná hra o peníze, ale jiný život ani nemohl žít. Neměl na výběr, až teď. Může teď dělat, co chce, protože je mrtvý. Výhodné i nevýhodné.

V dálce se ozve štěkot.

Kojot. Uklidněn se opět ponoří do myšlenek.

Měl by zajet na svatbu. Slíbil to Mary. Po svatbě odjede ihned opět za Clayem. Nedovolí, aby mordoval ženy. Měli by ho už chytit. Možná se někde objeví anebo bude něco vědět Wyatt. Vždy má eso v rukávě. Co bude potom, uvidí se. Cítí se dobře, ale tuberkulóza se může kdykoliv vrátit.

Kdy sis dělal starosti, že umřeš?

Povzdechne si. Uvidí se, až bude v městečku. Rozhodně pokud narazí na Clayovu stopu, vyrazí za ním. Lehne si a zachumlá se do pokrývky. Ještě jednou se podívá po Hnědákovi a usne.

Ráno se probudí a zamžourá do chladného rána. Ví, že to bude trvat sotva hodinku a potom se opět rozpálí nemilosrdným sluncem. Rozdělá oheň a uvaří si silnou kávu, která ho postaví na nohy. Hnědák zatím slizuje drobné kapky rosy z rostlin, které se vytvořili v noci.

Zack klidně upijí kávu. Má takový vnitřní pocit, že je konec honičky. Po chvilce se zvedne a zabalí věci. Osedlá hnědáka a za chvilku už jsou opět na cestě liduprázdným krajem. Kolem polední se zastaví a zírá na budovy. Vypadá to skoro jako přelud. Popleská Hnědáka po krku. Potřebuje odpočinek, ale hlavně ošetřit koně. Zajímalo by ho, jaké městečko je. Proč tu vlastně je vybudováno? Půda kolem je neúrodná. Jedině zlato nebo nějaký jiný důl, a když ano, potom tam bude saloon s děvčaty a hlavně lázeň. Potřebuje se umýt.

I Hnědák, který vycítí, že se blíži odpočinek přidá do kroku. Zack vjede do městečka. Panečku, když se dívá hned na tři saloony vedle sebe, i když ho překvapí klid, který tu vládne. Co si pamatuje, v každém takovém městečku byl chaos a lidi jako máku. Takže někde je důl, ale kde? Nebo není? Zahlédne nápis nájemná stáj. Tam se dozví vše, co potřebuje vědět.

„Halo!“

„Okamžik!“ ozve se mladý hlas ze stáje. „Co chcete? Ustájit?“ Z tmavého vnitřku vyjde mladý muž s cigaretou v koutku úst. Špinavý klobouk posunutý dozadu.

Zack se usměje. Jistě, co by to mělo být? „Co asi?“ Dívá se na mladého kluka, který vezme Hnědáka a vede ho dovnitř.

„Co se tu děje?“

„Ehm nevíte? Zlato v poušti. Před nedávnem by tu chcípl pes a najednou přibylo dvacet nových domů.“

„Nevím. Někoho hledám.“ Popíše mu Claye.

„Neviděl jsem.“

„Musí tu být velký provoz.“

„No zas tak velkej ne, ale takového bych si pamatoval. To víte, tady by chcípl, pes. Rejžují z toho, co vydělají. Lepší než se lopotit na poušti. Stejně to tu zanikne,“ pochmurně dořekne.  „Znám to. Jednu chvilku se topí v penězích a za půl roku se mezi budovami prochází smrt.“

„A proč nejdete hledat zlato?“

„Proč? Tady z té stáje mám víc peněz než z čehokoliv jiného. Jinak jestli chcete se vykoupat, potom doporučují malé lázně madam Julie. Jsou tamhle, ale zaplatíte pěknej majlant. Jsou drahé.“

„Mám peníze. Půjdu. Možná bude vědět o nějakém chlápkovi. Schovává se.“

„Můžete to zkusit,“ přisvědčí muž. Zack vyjde na hlavní třídu. Okamžitě se uchýlí do stínu domu, ale i tak slunce stojí nad hlavou. Zkoumavě přejede vývěsní štít. Vypadá to dobře. Vejde dovnitř.

„Vítejte, drahoušku u madam Julie. Co to bude?“

„Otázečku a potom koupel.“

„A hádám, že koupel záleží na odpovědi. Koho stíháte, drahoušku?“

Zack se uculí. Tahle žena se mu náramně líbí. Je přesně rázná, ale usměvavá a k tomu vypadá velmi dobře, když zaregistruje tmavé šaty s vínovými aplikacemi a hluboký výstřih a náhrdelník. Opět popíše Claye. Julie zavrtí hlavou.

„Je mi líto, drahoušku, ale víš co… Proč ho stíháš? Nevypadá to, že bys honil pro pomstu. Děvčata!“

Dovnitř vpadnou dvě dívky. „Ano madam?“ Pukrle a nesmělý kukuč po Docovi.

„Potřebuji vědět, zda tu byl vysoký, mohutný, zarostlý muž, světlé vlasy, zlý pohled.“

„Ne madam, ale vím, že jeden takový byl v jednom saloonu. Měla jsem tam schůzku s Gérardem. Omlouvám se, ale nikdo tu nebyl. Přijel, vyměnil koně. Strašně nadával, i když byl unavený. Páchl a nelíbil se mi. Určitě cizinec. Odjel na jih.“

Mám ho! „Kdy to bylo, slečno?“

„Mireille, pane. Před dvěma dny.“

„Cože?!“

Mireille přikývne. „Ano. Ten kůň to nepřežil, Byl úplně schvácený. Už proto se mi nelíbil. Kdo by uštval tak krásného koně? Zastavil, kůň klopýtl, svalil se a potom pan Trevor ho dodělal. Hrozně klel, protože mu sebral jeho nejlepšího koně, ale znali se s tím chlapem. Je to saloon u Zlaté růže.“

„Madam Julie, máte šikovná děvčata. Koupel zatím odložíme.“ Políbí jí ruku a ta se usměje.

„Hodně štěstí!“ Zack spěšně vyjde a jde k Zlaté růži. Vejde dovnitř. Docela prázdno, ale v poledne jsou lidé, spíš zalezli. Postaví se k dlouhému pultu. Pořád to stejné, když se dívá na obraz nahotinky nad pultem. No je to obměna, ale asi je to lepší než pořád kupovat zrcadla.

„Vítejte, cizinče. Co to bude?“

„Pivo. Mám žízeň.“

„Samozřejmě.“ Načepuje a přistaví ho před něj. Strategický se postaví nedaleko, aby mohl slyšet.

„Sháním informací.“ Položí bankovku na pult. Muž přestane čisti sklenici.

„Poslouchám.“

„Muž, vysoký, plavovlasý, mohutný, přijel na vyčerpaném Hnědákovi.“

„Stíháte Claye?“

„Zabije mě…“

Zack položí ruku na bankovku. Zná ten tvrdý chtivý svit v očích. Za zlato, peníze vše.

„Před dvěma dny v noci přijel jako by ho honili fúrie. Sebral mi nejlepšího koně. Toho druhého jsem musel zastřelit.“

„Jasně. Kam měla namířeno?“ přidá k bankovce druhou.

„K čertu na jih, kam jinam! Víc mi neřekl, ale popravdě, mohl zatočit kamkoliv.“

„Díky!“ stáhne jednu bankovku a druhou tam nechá.

„Hej…“

„Nevím, kam jel.“

„Je to jako honit vítr po pláni. Mohl jet kamkoliv. Měst je tu dost a schovávaček ještě víc. A banda tu není žádná, když nepočítáme zlatokopy, ale ti brzy odejdou.“

„Umírá to tu?“ Napije se piva.

„Jo. Dost rychle. Už první odjíždějí. Banda se je snaží obrat o to poslední, ale mají tam dobrého šerifa.“

„Koho?“ Wyatt?

„Nějaký Shannon. Je rychlý a s bouchačkou to umí. Má pod palcem další tři, kteří mu pomáhají. Jsou tam něco jako soudce, porota i kat.“

„Oh.“

„Udržují tam pořádek. Už dostali asi pět lidí z té bandy.“

„Jasně.“ Stará historie. „Nevíte, nic neřekl?“ Vyhlíží na slušného chlapa, co se vyzná a vypadá, že Clay ho důkladně nakrkl tou krádeži koně. „Je na něj vypsaná odměna.“

„Opravdu?“ podiví se.

„Jistě. Třicet tisíc.“ Neví jistě, ale i kdyby je měl dát z vlastní kapsy, tak je dá.

Tichý hvizd. „To už mu bude horká půda. Co udělal?“

„Zabil dívku, vzal rukojmí. Je toho dost na doživotí, i když pokud by se tam dostal.“ Naznačí lynčování. Muž za barem přikývne. Každý ví, jak to chodí.

„Je mi líto. Za tohle bych práskl i svou babičku. Škoda, ale kdybych něco se dozvěděl…“

„Pište mi na ranč Little Oak, Popler, Zack Grey!“ řekne automaticky. Trochu strne, ale uvolní se. „Jo, tam to dejte vědět, a pokud ho chytíme, odměna je vaše.“ Dotkne se klobouku a vyjde ven. Tenhle by práskl i svou starou. Podívá se směrem k lázním. Dva dny. Nemá cenu ho stíhat. Pokud uštval svého předchozího koně, uštve dalšího. Je daleko.

„Sakra!“ Zas ho nedostane. Kdyby jen měl náznak. Stačilo by cokoliv.

„Jsi zpět, drahoušku? Co ti ten hlupák Trevor řekl?“

„Je na něj naštvaný, snad řekl vše.“

„Jo on je jednoduchý. Jeho mozek je nastavený na peníze. Za dolar by prodal i vlastní dítě. Tak co to bude, drahoušku? Koupel, dívka nebo něco jiného?“

„Odpočinek v lázni a dívka, proč ne. Mireille?“

„Je mi líto drahoušku, ale tu ne. Bude se vdávat, ale mám Anne. Je přítulná. Anne!“

„Paní Julie, přejete si?“ Doc zjistí, že je to ta druhá. Usměje se.

„Drahoušku, prosím v mezích slušnosti.“

„Jistě, madam Julie a co něco k jídlu a k pití. Pro dva?“

„Samozřejmě. Tak běžte, zlatíčkové.“ Anne odhrne těžký závěs a vejdou dovnitř. Vede ho k jedněm dveřím, otevře a Doc se radostí nadechne. Madam zřejmě předpokládala, že se vrátí. Začne se svlékat za přítomnosti nenechavých prstíků Anne. Vklouzne do horké vody.

„Báječné.“

„To jsem rád, pane. Náročná jízda?“

„Přes poušť. Ano. Jak to tu vypadá?“

„Dřív to bylo lepší a upadá to. Madam už se pomalu stěhuje jinam. Zůstali jsme tu ještě my dvě. Mireille kvůli Gérardovi a já, protože nerada se někam stěhuji, i když vím, že budu muset.“ Ozve se zaklepání. Mireille otevře dveře a dovnitř napochoduje madam Julie.

„Tak drahoušku.  Tady oh, jsi po nemoci? Jídlo, pořádný steak pro pravé chlapy, whisky a doutníčky. Chceš ještě něco?“

„Ne, děkuji. Netušil jsem, že tu najdu tak skvělou obsluhu. Klidně byste mohli být v San Francisku. Děkuji moc.“

„Není za co, drahoušku, dobře se bav.“

„Jistě.“ Počká, až odejde. Uvelebí se a nechá si pod hlavu dát malou podušku. Cítí, že je unavený.

Stárnu?

„Tak co chceš dělat?“ Doc otevře oči a zahledí se do štědrého výstřihu. Vzpomene si na svoji poslední návštěvu v bordelu. Najednou vůbec nemá chuť si něco začít. V duchu zavrtí hlavou.

„Myslíš, že bys mě mohla nechat o samotě? Chvilku.“ Zářivě se na ni usměje.

„Oh jistě. Přijdu za pět minut.“

Doc přitaká. Posadí se. Rázně vyžene všechny myšlenky na Matt, na ranč a lehne si nazpátek. Bude si užívat, ale vnitru cítí, že ho Clay užírá a s ním zároveň i Matt. Dokud ho nechytí, bude mě štvát, uvědomí si.

Zaťukání. Dovnitř vejde Anne.

„Myslím, že dnes tvé služby nebudu potřebovat.“

„To přece nevadí. Mohu ti dělat jen společnost.“

Tohle jsou lázně na vysoké úrovní. Madam se zřejmě vyzná, jak obsloužit muže. „Tak mě můžeš umýt.“

„Samozřejmě,“ usměje se vřelé, až se ji udělají dolíčky.

„Jen umýt.“ Nemá chuť jít s někým od postele. Uvědomí si, že mu Matt chybí. Jak je to možné, nechápe. Měl odejít z ranče už dávno. Ta malá je šikovná, pomyslí si, když se lehce vzruší.

„Opravdu chcete jen společnost?“

„Opravdu. Děkuji za nabídku. Pořád mi vrtá hlavou ten dotyčný.“

„Ach vy muži. Myslíte jen na zbraně a boj. Ale z toho člověk není živý.“

„Mluvíš jako můj přítel.“

„Opravdu? Je chytrý. Jenže takových moc není. Jen přijít a odejít. Mireille měla kliku. Má něco našetřenýho a ten její taky. Povídali, že odejdou do města a otevřou saloon nebo nějaký obchod. On se v tom vyzná.“

„A ty taky,“ polichotí ji. Vezme doutník a zapálí. Hříšnost. Matt by se nejspíš zamračil a okamžitě udělal přednášku o zdraví. Nejspíš by se zděsil, jak vypadá. „Je tu nějaká železnice nebo dostavník?“

„Jo přijíždí jednou týdně. Bohužel odjel, ale pokud pojede na západ, potom dojedete do Woodsu. Je tam všechno, ale je to tak dva dny jízdy.“

„Pojedu. Za týden bych měl být na svatbě.“

„Svatba. Ta tu nebyla velmi dlouho. I Mireille se chce vdávat až ve městě. Vaše svatba?“

„Ne přátel.“ Přátelé, divně to zní. Jeho přátelé dosud byli jen Wyattova rodina. Najednou má tolik známých. Je to jenom kvůli tomu, že nevědí kým je? Je to možné a Matt. Sakra, proč na něj tolik vzpomínám?

„Budete chtít oholit?“

„Jistě. Musím vypadat jako grizzly.“

Mireille se usměje. „To ne. Tamten vypadal hůř.“

Doc se opět zamračí.

„Nemáte ho rád.“ Nadhodí a odhrne si pramínky vlasů z čela.

„Nemám. Honím se za ním tolik let a on pořád uniká, ale jednou ho dostanu. Musím. Udělal moc špatných věcí.“

„Jako mnoho jiných. Hotovo. Chcete ještě tu být nebo chcete oholit?“

„Najím se, vílo a potom mi shoď to strniště.“

Mireille se uchichtne. „Vílo. Takhle mi nikdo neřekl ani nevím. Jsi milý.“ Doc se usmívá a pozoruje, jak se točí po místnosti. Mireille položí na vanu delší prkno a na ně položí jídlo. „Dobrou chuť. Chceš ještě něco přinést?“

„Co sklenku vína?“

„Červené nebo bílé?“

„Červené. Madam se vyzná.“

„Ano. Je moc hodná.“ Odejde a Doc se pustí do jídla. Za chvilku je talíř prázdný. Tomu se říká život, pohne se a uvědomí si, že voda je už studená. Dovnitř vejde opět Mireille s potřebami na holení.

Vezme prkno, odnese je a Doc vyleze. Zabalí se do velkého plátna a usadí se před zrcadlo. Přejede si strniště. Pozoruje jak si ostří břitvu. Na stolku před sebou má položený revolver. Žena se tomu usmívá. Doc zakloní hlavu, opře se a zavře oči. Ucítí horkost na tvářích, ale drží. Za chvilku bude mít to dole. Blaženě poslouchá jemnému šustění.

„Chceš knírek dolu nebo ne? Mohu ho jenom zastřihnout.“ Doc se podívá do zrcadla, kde najednou uvidí Matta.

„Dolu.“

Mireille nic neřekne a pečlivě ho dá dolu. Doc se podívá do zrcadla. Vzpomene si, jak pro něj to byla neznámá tvář a dokonce Wyatt ho nepoznal. „Jste šikovná.“

„Děkuji. Vypadáte jinak. Víte, že se mi líbíte více?“

„Opravdu?“ Překvapeně se na ní podívá.

„Ano. Za hodinu budou šaty čisté. Můžete jít do knihovny, do salonku nebo do páry.“

„Horká pára?“

„Ano. Madam to zařídila. Nikdy jsem to neviděla, dokud jsem k ní nepřišla. Byl byste sám.“

„Neváhám!“ zabručí. Neměl možnost ji využít příliš, ale párkrát když byl u indiánů, to zažil. Cítil se vždy o dvacet let mladší. V prostěradle jde za Mireille. Sundá to a posadí se. Uprostřed místnosti jsou žhavé kamení a kbelík s vodou a naběračkou. Vezme a nalije na horké kameny. Vyvalí se pára. Posadí se.

Po půlhodině jde do vedlejší místnosti, kde ho Mireille polije studenou vodou. Doc se oklepe a nechá se zabalit do županu. Jde do další místnosti, kde se posadí do pohovky.

„Tak co, drahoušku? V pořádku?“

„Madam, kam se stěhujete? Přijedu za vámi, i kdyby to mělo být na kraj světa. Tak skvělé jsem se necítil léta.“

Julie se zasměje. „Denver. Rozhodla jsem se pro větší město. Líbilo se vám?“

„Úžasné, ale budu muset o dům dál.“

„Škoda, ale tak to má být. Muži mají vyrazit na cesty a my tu zůstáváme. Co si dáš? Dvanáctiletou whisky?“ Vřele se na něj usměje.

Doc nic neřekne, ale opětuje její úsměv. Přikývne. Proč ne?  Zaplatí za služby a ubytuje se v malém hotelu, který je prázdný. Ráno nasedne na Hnědáka. Vyrazí na západ. Za městečkem, které je ještě menší než Popler se obrátí a podívá se. Určitě ji v Denveru navštíví. Bez ohlédnutí vyrazí na prašnou cestu. O dva dny později stojí na nádraží ve Woodsu. Je rozhodně větší než tamto městečko. Dá se klidně srovnat s Poplerem. Zahledí se k jihu a mimoděk sevře ruku.

Někde tam je Clay, jenže je tam ve skutečnosti? Znechuceně se usměje a potom namíří do prvního saloonu s příznačným názvem U šťastného esa. Má před sebou celou noc než ráno vyrazí vlakem do Popleru, protože tak to má být. Ještě jednu pošle zprávu a to o neúspěšném stíhání Wyattovi, a kde bude k zastižení. Možná bude vědět, kde se Clay nachází.

„Pánové, mohu si přisednout?“

„Nejstarší muž v notně ošoupaném klobouku a fajkou v koutku úst přikývne.

Posadí se k mužům, kteří si taky krátí čas na příjezd vlaku. S kamennou tváří odhadne jejich peněženky a hbité prsty. Na okamžik se odhalí slonovinové rukojetí revolveru. Starý muž se na okamžik zarazí a potom zavrtí hlavou.

Nemožné, Doc Holiday vypadal jinak a pak je po smrti. Rozdá karty.

Zack své společníky líně pozoruje. Cítí, že je ledově klidný, ale taky to, že chce vyhrát. Soustředí se na svých pět karet. Natáhne k nim štíhlou ruku. Hra začíná.