Shounen - ai povídky

Zack na pochůzce

Charleeho bar Zlatý nugget je přesně to, co potřebuje. Vejde dovnitř a nasaje typické vůně. Alkohol, nevětraná místnost, ale hlavně zvuky. Pití, chrápaní, šelestění karet, šoupání židli, opatrné zvednutí hlav.

„Vítej, Charlee.“

„Zacku, zdravíčko. Co ty tady děláš?“

„Na obchůzce. Jsem šerifovým zástupcem, nepamatuješ si?“

„Potěš pánbů, a který pitomec ti dal ten úřad? Hele, neměj mi to ve zlém, ale nehodláš tu hrát, že ne!“

Zack se zaškaredí. „Možná.“

„Víš, střílečka je fajn, ale mrtvoly podniku nedělají dobrou reklamu. Mám rád klid. Ty prostě neumíš být opatrný.“ Vyjádří své obavy, že by toho druhého neušetřil. „Nejsem Krankem.“

„Vždy jednám v sebeobraně, a kde je tvoje proslavená pohostinnost nebo mi nedáš napít?“

„Jasně, že jo.“ Sáhne pod pult, vezme skleničku, kterou čistil a podá mu ji.

„Nechápu, že tak rádi čistíte sklenice.“

„Ruce se zabývají a je to vhodný nástroj na házení. Takové malé upozornění. Šerif,“ řekne mrzutě. Dva ochránci zákona tady ve stejnou dobu… Zpozoruje, že někteří z hostů se ztišili. Další se vytratili. „Johny, zahraj něco!“ zařve na celý lokál.

„Jasně!“ Nese se mohutný řev od stařičkého piana. Za chvilku spustí se skřípavá melodie, která dokonale přehluší jakýkoliv jiný zvuk. Zack se šerifem ji poslouchají. Souhlasně pokyvují hlavou.

„Charlee, potřebuješ něco nového.“

„Já to vím a vám prozradím - už je na cestě.“

„Kdo?“

„Slavíce západu, slečna Mimi Marlen! A taky nové piáno,“ říká pyšně. „Johnyho propustím. Je stejně k ničemu. Dovezou mi ho i s klavíristou.“

„Huch.“

„Jo přesně. Víte, myslím, že jste potřebnější někde jinde. Tam venku řádí bandité. Jen se podívejte po hostech. Jsou jak pěny. Nevinní, kteří přišli se napít a popovídat.“

Šerif k němu zvedne oči. „Ále ópravdu? Nevšiml sem si tohoo, že by se střílelo. Ty, Zacku, všiml sis něčeho?“

„Ani náhodou šerife. Je tam klid jak o bohoslužbě.“ Oba se na sebe usmějí. Charlee schlípne. To mu tak přálo štěstí. „Šerife, co říkáš partičce pokru?“

„Ale jistě, Zacku. Karty si zahraji velmi rád.“ Oba se přesunou k malému stolku, posadí se tak, aby měli celou místnost na očích.

„Proč to děláš?“

„Má něco za lubem, dám na to krk, ale otázkou je co.“

Zack se na něj skepticky podívá. „Je opatrný na to, aby vyloupil banku a co jiného by mohl udělat?“ Vezme karty do ruky a zamíchá, že Hardy sotva postřehne, co dělá. Zavrtí hlavou. Jemu ať někdo vykládá, že není hráč. Je a zatraceně dobrý. Nejlepší, jakého viděl, a že jich pár ve svém toulavém životě poznal.

„A tím, že tu budeme sedět, to zjistíme? Dva páry.“

„Jeden pár. Ne, ale nehne se odtud. Podívej se. Je nervózní jako čokl, co nemůže za fenou.“ Zack se nestydatě otočí k Charleemu. Hardy má pravdu, něco kuje, ale co? Rozdá další partičku, když si vzpomene, že nedohráli s Mattem svoji sázku. Dohrají ji někdy nebo to bude jeho jediná sázka, kterou nevyhraje? Ale chce ji vyhrát? Jak vlastně sázka zněla? Chvilku mlčky hrají. Uprostřed stolu se vrší drobné, číšníci mění prázdné skleničky za plné.

Otočí se k Charleemu. Září víc než jeho zlaté zuby. Prošvihli to, ale co? „Prošvihli jsme to. Nějak to stihl udělat.“

„Jo vidím, ale jak?“

Zack se zadívá na Hardyho. Trápí ho to. „Co se děje?“

„Nic moc. Náznaky. Je to jako když tě začne svědit zadek a ty už víš předem, že dostaneš vyrážku. Kruci! Něco se tu děje, ale nevím co. Všichni mlčí, jak zařezaní. Mrtvola od Kranka je hovornější.“

„Možná to nevědí. Charlee je tajnůstkař.“ Vytáhne z vesty hodinky a mrkne se na ně. Jedna hodina. Uběhlo to a on je čerstvý jak rybička. Půjde za Mattem. „Kdyby neuměl držet jazyk za zuby, myslíš, že by došel tak daleko? Zakouřím si a jdu spát nebo mě budeš potřebovat?“

„Taky půjdu, ale nejdřív udělám ještě obchůzku. Nemám rád, když nevím, co se v mém městě děje. Kdyby něco, tak měj oči otevřené.“

„Nemusíš mi to říkat. Vím to sám, až moc dobře.  Hardy, počkej ještě.“

„Co je?“ Kývne na jednoho z číšníků a ten jim přinese po skleničce.

„Potřebuji něco vědět. Za prvé: pan Hans Danz. Za druhé Irving a jeho sestra. Co o nich víš?“

„Ty se mě na ně ptáš?“

„Proč ne?“

Hardy se rozesměje. „Ale nic. No, Hans Danz je tím čím je. Realitním agentem. Daří se mu dobře, ale má tučné provize. Dovede obrat dotyčného o poslední halíř, ale nic nepoctivého. Jeden co si na něj stěžoval, tak jsem to musel zamítnout. Dávat pozor co podepisuješ. Chceš si koupit pozemek?“

„Ne, Matt chce koupit dům.“

„Těch tady je. Jeden si staví. Malé monstrum. Všem vykládá, jak bude úžasné,“ odfrkne si. „Ale je pravda, že předák je správný chlap. Má to v hlavě srovnané a k dílu se umí postavit. To se tady shodneme všichni. Od něj bych si dům koupil. Od pana Danze moc ne.“

„Nabídl nám ten dům za pět set. Matt o tom uvažuje.“

„No nevím, k čemu by vám byl, ale cena myslím je rozumná. Je pravda, že ceny pozemku vytrvale stoupají. Město se rozrůstá. Pomalu ani nevím, co tu vše máme. Teď dokonce noviny, realitního agenta, co ještě? Budu muset najmout ještě aspoň dva pomocníky. Sám už to přestávám zvládat.“

„Jasně. A co Irving?“

„Našel zalíbení ve slečně Katty. Nevím, zda si ho vezme nebo ne. Jednou se k němu chová mile, podruhé špatně. Jo ženská.“

„Pravda. Nic víc?“

„Proč? Něco víš?“

„Ne.“ Jenom možná instinkt, kdo ví. Někdy má takový divný pocit. „Půjdu.“

„Taky.“ Oba se zvednou, zaplatí pití. Charlee si oddechne, když zmizí. Ochránci zákona mají špatný vliv na lidi, usoudí, když pozoruje ruch. Hlavní je, že se mu povedlo hosta dostat pryč, aniž ti dva si něčeho všimli. Jestli by ho uviděli, měl by velké problémy a ty on nemá rád. 

Zack se šerifem vyjde ven. Pomalu jdou vedle sebe, rozhlížejí se. Docela mrtvo, pomyslí si oba dva. Už se chtějí rozloučit, když si Zack všimne stínu. Šťouchne do Hardyho. Ten se zamračí. Domek slečny Hansen a někdo se do něj plíží. V noci! Co má dělat? Poslední dobou se docela spřátelili, i když jeho nabídky k sňatku pořád odmítá. Prý se nemůže vdát, ale proč? Nikoho nemá, to ví celý Popler. Je to snad kvůli tomuhle chlapovi? V tom případě ze něj udělá dobře propečený steak. Podívá se na Zacka. Ten už je za domkem slečny Hansen.

Jde přímo k domu. Má snad ten muž klíče? Nebo bylo otevřeno okno? Nějak nemůže tomu uvěřit, že by měla milence, a kdyby ano, proč by ho schovávala? Proč? Mohla by mít každého chlapa v okruhu sto mil. Otevře vrátka, vejde dovnitř a zabuší na dveře.

„Slečno Hansen, tady šerif Hardy. Někdo k vám vlezl oknem. Otevřete!“

Zack se ušklíbne. Tak přísná slečna Hansen má milence. Kdo by to řekl, ale je to její věc. Vůbec nechápe, proč Hardy takhle vyvádí. Je pravda, že se jí dvoří, ale teď to asi vzdá. Ale proč by přijímala muže o půlnoci? K čemu takové tajnosti. Ženatý muž! A doma má přísnou ženušku a zřejmě ošklivou. To dává smysl. Kdo to asi je? Rozhodně bude dávat pozor.

„Slečno Hansen, ozvěte se!“

„Nic se neděje, šerife,“ ozve se z domku. „Nikdo tu není.“

„Skutečně? Může to být nějaký padouch. Byl bych rád to zkontroloval.“

Hardy to fakt žene na hranu, myslí si, když málem dostane okenici po hlavě. Stačí se jen taktak uhnout. Vytáhne zbraň. Mladý člověk. Nezná ho, ale je tu spousta neznámých tváří.

„Nic se neděje, šerife. Jsem tu sama a právě jste mě probudil. Dobrou noc.“

Chudák Hardy, pomyslí si ve chvíli, kdy strčí neznámému mladíkovi pistoli do zad. „Stát!“

„Do pekla!“

„JO. Jdeme a nezkoušej utíkat nebo budu střílet… Koleno.“

„Netrefíš se!“ zavrčí nejistě muž.

„Vsadíš se o koleno? A jsem si jistý.“

„Dobrou noc, slečno Hansen.“

„Dobrou noc, šerife.“ Hardy pohlédne směrem k Zackovi. Vypadá to, že ho dostal. Konečně mu natrhne fasádu. Jde k němu a uhodí ho do tváře a ještě jednou do břicha. Zack zakroutí hlavou.

„Nestačí to už?“

„Ani náhodou?“ doslova zasyčí. „A ke mně. Já ho naučím zpívat o krásách vězení.“

„Fajn. Pohni se.“ Mladík se zvedne ze země. Nenávistně na ně se podívá, ale jde před nimi. Uvažuje, jak zdrhnout, ale ten za ním je příliš zkušený. Cítí to. Ještě se mu nechce odejít z tohoto světa.

„Tak a je to. Klíče jsou u mě a nedostaneš je ani za celý svět, dokud hezky nenazpíváš. Zacku, díky moc.“

„Není za co. Budu v hotelu.“ Dotkne se klobouku. Vyjde ven a zapálí si cigaretu. Tři denně mu nic neudělají. Pomalým krokem jde k hotelu. Překvapí Matta. Možná by se mohli pomazlit. Špatný to s ním je, když dá přednost Mattovi před madam Josefíně a jejím rozkošným holoubátkům. Ale už si nějak zvykl a popravdě je to příjemné s ním spát. Ten dům koupí. Chce mít klid a v hotelu to nejde. Před hotelem zašlápne cigaretu do země. Vejde dovnitř. Nikde nikdo jen malá petrolejka svítí na pultě. Přejde k němu a chce už zazvonit na zvonek, když si uvědomí, že by probudil hosty nahoře. Nechápe, proč mu Irving vadí. Je příliš učesaný, usoudí po chvilce.

„Irvingu?“ Z místnosti za pultem vyleze Daniela. Protírá si oči. Okamžitě zledovatí, když si všimne, kdo tam stojí. „Potřebujete něco?“

„Ne, děkuji. Jdu nahoru.“ Pozoruje ji. Co se mu na ní nezdá? Uvažuje. Je hezká, příjemná, nesnáší mě, protože ví, co jsem provedl jejímu bratříčkovi. Něco na ni je divného. Otevře svůj pokoj a přemýšlí, jestli má vzbudit Matta nebo ne. Svleče si sako, sundá boty a i květovanou vestu. Vytáhne hodinky. Dvě hodiny. Možná by přece jen měla zajít za madam. Zavrtí hlavou. Raději ne, i když madam je diskrétní. Zajde za Mattem.

Přejde ke dveřím a jde k Mattovým. Aniž zaťuká, otevře je. Vejde, rozhlédne se, otočí a vyjde. Za sebou zavře pečlivě dveře. Vejde do svého pokoje, obleče se a jde dolu. Dole mohutně praští do zvonku. Vyjde ven.

Ten chlípník, ten mizera, ten… lhář. Ztuhle jde ulici, aniž si čehokoliv všímá. Nejraději by někoho zmlátil. Vejde k Charleemu do hospody. Ten okamžitě mu přisune flašku, aniž by se obtěžoval se skleničkou. Pokyne jednomu z číšníků a naznačí vyklidit lokál. Ten pobledne, zadívá se na hosta a rychle začne obcházet hosty, kteří se pakují.

„Co se děje, Zacku?“ Ten nic neřekne, otevře zuby korek a mohutně si lokne. Láhvi třískne o stůl. Perfektně chápe Hardyho. Jenom nechápe, jak mohl se udržet a nezabít ho. On by nejraději někomu zvalchoval do běla fasádu. Kdepak! Rov metr na metr. To by stačilo na to, co by z něj zůstalo. Přihne si ještě víc. Čím dál pije, tím víc je střízlivější a chladnější.

Charlee se třese. Nevzpomíná si, kdy by měl takový strach. Přímo z něj sálá touha po vraždě. On nechce být tím mrtvým. Co se stalo? Byl tak v pohodě. Ježíš, ani mu neřekne o prachy. Kašle na těch pár drobných.

„Díky!“ Ženskou. Chce ženskou. Obrátí kroky k domu madam Josefíny. Zatočí za roh, když do někoho vrazí. Zableskne se mu v očích.

„Hej, dávej pozor!“

„To ty si dávej pozor!“ a vyrazí. Brada. No vida, umí se taky rvát, když mu to vrátí. S potěšením ho začne mlátit. Stejně tak přijímá rány. Solar. Čelist. Ruka. Je to jedno. Ten dotyčný potřebuje naučit slušnému chování.

„Hek!“

Jo to je vono. Já tě zabiju, dostanu tě, ty ubožáku. Já ti dám si ze mě dělat legraci! Co si myslíš, že jsi? Bůh? Kdepak jen obyčejný koňář a tebe Irvingu zabiju. Udělám z tebe sardinky do sudu! Myslí si zuřivě. Ani si nevšimne, že dotyčný leží na zemi. Ještě poslední rána, upraví si kabát a vyrazí k hotelu. Jedna holka, omyl dvě. Já se držím nazpět a on mi provede tohle. Nechci ho už vidět. Karty, ženské jsou pro mě. Těm rozumím.

Dojde k vrátkům od domu madam Josefíny. Červené lucerny svítí do dálky. Co na tom, že dům je na kraji městečka. Uvnitř bude rušněji než u Charleeho o půlnoci. Otevře vrátka.

„Je zavřeno,“ oznámí mu hlas.

„Abraháme, pro mě je vždy otevřeno. Uhni se.“

„Ne. Je mi líto, je zavřeno.“

„Já tam chci! Pusť mě.“ Abrahám se rozkročí. „Chceš se rvát?“

„Nepustím tě. Madam uzavřela pro dnešek podnik. Děvčata mají volno.“

„Kecy! Neštvi mě!“ zavrčí a vyrazí. Má pocit, že praštil do zdi. Zatřepe rukou, ale zlost to v něm jen posílí. Klidně vytáhne zbraň. „Uhni se.“

„Ne.“

„Abraháme, máš rád život? Tak uhni. Jen chci společnost. Jakoukoliv.“

„Tak zajdi za některou vdovou.“

„Abraháme, radím ti, otevři ty vrata, než je rozstřílím. Nemám náladu tu s tebou diskutovat o filozofickém umění a otevírací době.“

„Fajn. Běž.“

„Konečně.“ Opatrně kolem něj se prosmýkne. Abrahám se za ním kouká. Vypadá jako by chtěl vyvraždit svět. Takového ho nezná. Postaví se před dveře. Josefína se o něj postará.

„Kdo je to? Drahoušku, pojď dál.“

„Josefíno, co to znamená, že mě nechtěl pustit dál?“

„Ale no tak. Děvčata už jsou unavená, ale Eliza je volná. Co ty na to?“

„Klidně. Máš tu klid. Jindy je tu narváno.“

„No ano, klid.“ Odtuší Josefína. „Hned ji přivedu.“ Pomalým krokem jde k zadním místnostem. Přemýšlí, jak nezvaného hosta vystrnadit. Zack se za ní dívá. Jak se pohybuje. Jinak než muž. Tak žensky, plavně… ne. Dost. Vezme láhev z malého baru. Upije se a promiluje celou noc. Je to prolhaný zmetek. Zrovna s ním. Zabije ho, až Matt odjede. Je mu jedno jak. Prostřelí mu to černé srdce.

Jde rovnou za madam Josefínou. Proč by měl čekat, když může jít rovnou do pokoje hezké rusovlasé Elizy. Zatracený Irving. Zatracený Matt. To jim neprojde jen tak snadno. Žádnému z nich.

„Počkejte tu, ano.“

„Možná, co mi je potom.“ Zack ztuhne, pustí láhev a sáhne po zbrani. Clay? Tady? To tedy ne. V očích mu divoce zahoří. Má možnost dostat nejhledanějšího zločince. A on ho dostane. Zapomene na pohled, který se mu naskytl v Mattově pokoji. Ustoupí a čeká.

„Psss.“

V očích madam Josefíny se objeví hrůza. Zack pochopí, že Abrahám to věděl. „Do pekla.“ Jen neví, proč na něj musejí narazit pokaždé v bordelu.

„Co chcete?“

„Co by? Chytit největšího zločince.“

„Tady? Ne. Prosím počkejte, až odejde.“

„Abyste ho mohla varovat, a on uteče? Ne. Pochopte, honím se za ním déle, než je pro mě zdrávo. Před půl rokem jsem si myslel, že ho nedostanu. Potom mi utekl ještě jednou.“

„Co udělal?“ zašeptá s hrůzou, když vidí jeho nenávistný pohled.

„Žije. Nic víc.“ Odmlčí se a pohlédne k místnostem s děvčaty. „Teď půjdete a řeknete každé z nich, že má zůstat ve svém pokoji a zamknout se. Klíče mají ne?

„Nemají, ale zůstanou uvnitř.“

„OK.“

„Co Daniela?“ Nemá šanci mu to vymluvit. Bože, proč jen dovolila, aby se tu schoval? Kdyby ji Charlee nevyhrožoval, nikdy by to neudělala.

„Řekněte ji, že přijel na návštěvu strýček.“

Josefina zkřiví tvář. Strýček? Kdo by tak byl blbý, aby na to skočil? Je to na ní.

„Madam?“ ozve se ode dveří Abrahám. „Mohu nějak pomoci?“

„Běž za šerifem.“

„Dobře.“ Vyběhne ze dveří.

Zack se k ní otočí a potom k místnostem. Půjde raději sám. Vytasí pistoli a tiše se plíží. Přitiskne se ke dveřím, když se otevřou dveře. Smích a hlas Claye.

„Hned to donesu.“ Světlovlasá Daniela v průsvitném černém negližé jde k baru, když ji Zack zarazí s rukou na puse. Vleče ji k madam.

„Co chtěl?“

„Šam… Šampaňské. Ježíši, co se děje?“ hned ji dojde, že to není normální.

„Dejte mi je.“

„To nezvládnete!“

„Ale jo!“ zasměje se suše. „Rychle!“ Vezme je a jde. Dojde ke dveřím, otevře je a rozhlédne. Kruci, udělal chybu, když si uvědomil bleskový pochyb. Vrhne se kupředu a vystřelí. Nezasáhl. To věděl v momentu, kdy vystřelil.

„Co se tu děje?“ optá se šerif Hardy s Abrahámem v patách. Venku stojí madam s uslzenou Danielou.

„Zack tam honí Claye. Vyřizují si účty,“ řekne pochmurně madam a myslí na děvčata a podnik. Snad z něj něco zbude. „Měl vražednou náladu, když přišel.“ Trhne sebou, když uslyší řinkot. „Původně si přišel zašpásovat.“

Šerif si povzdechne. Už skoro spal, když k němu vlítnul Abrahám s divokou historkou. Tak zas divoká nebyla.

„Zack je uvnitř? Jdu tam.“ Ozve se za nimi Mattův hlas.

„Nepočítej, že toho koně dostaneš. Měl jsi ho držet na ranči!“ vyjede rozzlobeně Hardy. „Teď mi tu dělá z města chlívek!“

Matt zrudne. Cítí vinu, protože ho načapal s Irvingem, ale on za nic nemůže. Jen, kdyby mu dal šanci všechno vysvětlit. Hlavně on za to může.

„Obklíčíme to tu. Bože, jsou tam děvčata.“

„Poradí si. Doufám,“ špitne madam Josefína, která drží Danielu za ramena.

„Třesk!“ Všichni zvednou hlavu k patru.

Co se tam děje? Co bude dál? Víří všem přítomným v hlavách.