3. 7. 2013
Anděl bitvy
Poslední mávnutí meče, poslední mávnutí křídel rudých jako krev. Svalnatá ruka otře si čelo a zadívá se na bojiště kolem sebe. Uprostřed nich, andělů s rudými křídly, se chvěje anděl s křídly jako nejčistší sníh.
„Co sis myslel, že děláš?!“ zařve.
„Já… Duše mě volala,“ odvětí statečně.
„Ty blázne, copak nevíš, že tu nemáš co dělat? Anděl začátečník. Zmiz! Bude to!“
Anděl s bílými křídly chce něco říct, ale rozmysli si to. Nechápe, co se tu stalo. Slyšel duši, která ho volala. Přispěchal k ní a najednou ho pohltila černota. Cítil, jak mu docházejí síly, když tmu rozřízl záblesk jasné čisté energie. Uklidnilo ho to a potom nastalo peklo temných a světlých zášlehů. Pak uviděl anděly s rudými křídly a vzápětí na to bytosti, které ho vyděsily. Když se snaží vybavit jejich vzhled, pak by řekl, že je lidská, ale tvar takový rozplizlý. Ne, lidé to nebyli ani andělé, pak kdo? Bude se muset optat starších andělů. Ale taky nemusel na mě řvát, řekne si mrzutě.
„Dani! Dani, máme zraněného!“ ozve se.
Dani se otočí za hlasem. Spěšně přiletí. Meč už mu dávno visí u pasu. „Jak mu je?“
„Bylo lépe, ale ty jsi taky zraněný!“
Dani stiskne rty. Vidí neklid, ale nemůže ho tu nechat na pospas osudu. Povzdechne si, rudá křídla se zachvěji. I on ucítí šrám na paží, které schytal se zbloudilými dušemi. Měl by se nechat ošetřit, ale když nesnáší nemocnice!
„Řekněte jednotce zleva a zprava, že jsme v pořádku. Veliteli nahlaste průběh bitvy, i to, že…“
„Dani, on umírá,“ řekne klidně jiný anděl. „Není čas se vybavovat,“ naznačí jemným hlasem.
Dani zraněného anděla vezme do náruče, otevře křídla a mávne jimi. Ostatní se za nimi dívají.
„Přežije to?“
„Netuším, ale lékaři v nemocnici dokážou vyléčit cokoliv. Jdeme!“ Rozletí se různými směry.
Dani svírá Thomase v náručí. Doufá, že přežije. Možná se zdá, že je jich mnoho, ale pravdou je, že je jich zoufale málo. Stejně jako Andělů volání. Ne, každý může jít do bitvy s dušemi. Andělé volání mohou zůstat v nebi libovolně dlouho, ale oni po splnění úkolů se rodí opět na zemi. Jeho doba ještě se nepřiblížila, jak cítí.
Zasténání ho přinutí k rychlejšímu letu, až přistane na zápraží velké bílé budovy s mnoha sloupy v starém stylu. Trojúhelníková střecha je zdobená starobyle hadem a kalichem.
„Bitva!“ hlesne, když vejde dovnitř. Anděl se stříbřitými křídly se k němu obrátí.
„Prosím, dej mi ho.“
Dani zaváhá, ale nakonec mu ho podá. Přesto jde za nimi. Ani doktor ani nikdo jiný ho nezastaví. Takže dojde až na pokoj, kde je široké lůžko. Dívá se, jak Thomase svlékají. Potom si povzdechne, když se dívá, jak doktor si k němu lehne, obalí ho stříbřitými křídly, takže vypadají jako velký kovový kokon.
„Jsi zraněný. Pojď, ošetřím tě,“ ozve nechraplavý hlas. Prudce se otočí.
„Anselmo!“ Nemá ho rád. Už se setkali několikrát a nikdy moc ho nemusel. Ani netuší proč. Jako by mu vadila jeho klidná dokonalá tvář nebo netuší co.
„Dani, jsi zraněný. Momentálně tu není nikdo jiný.“ Sevře ho kolem paže. Danimu se zkroutí tvář, ale jde za ním. Anselmo s křídly hebkými, ale chladnými jako kov mu přiloží ruku na paži. Mlčky se dívají, jak rána se pod dotekem pomalu hojí.
„Nemusíš…“
„Možná jsem zabíjel, ale…“
Anselmo zvedne oči. Pravidelná tvář bez šrámu, který kdysi měl, se zadívá do nádherné tváře Daniho. Nezná jeho historii, nezná ani proč se stal Andělem bitvy, ale podle křídel zbarvených jako krev zabíjel. Jako on, ale jeho křídla nepřitahují tolik pozorností jako Daniho. Proto se přitahuji nebo naopak odporují? Proč? Proč vlastně vůči němu cítí takovou nevraživost?
„Jak víš, že jsem zabíjel?“ optá se chladně stejně, jako vypadají jejich stříbřitá křídla. Paže je už vyléčená, ale Dani dál sedí na židli. „Kdo ti řekl, kým jsme byli?“
„Nic, jen jsem slyšel, že jste vraždili. S vrahy se zásadně nebavím!“
Anselmo vybuchne. Už v této chvíli toho želí, ale jeho povaha… „Ty, zrovna máš co říkat, vrahu! Ty s rudými křídly barvy krve, ale i rukama! Nic nevíš, tak nesuď jiné!“
Oba stojí proti sobě, když Dani se otočí a odchází. Cestou pozvedne ruce. Anselmo má pravdu. Na jeho rukou je krev, kterou ještě nesmyl. Až se to stane, vrátí se na zem. U nemocnice zaváhá, ale potom se vydá ke Knize osudu. Postaví se před ní a v myšlenkách vyvolá jméno svého maličkého bratra. Simon Brain. Kniha zaševelí a ukáže mu stránky s příběhem osoby. Nemusí se dívat, ale stejně čte věty, co se s ním děje. Nemůže jít na zem, podívat se na něj, ale aspoň takto může vidět jaký má osud. Tohle je jeho jediná útěcha. Když dočte poslední slova, roztáhne rudá křídla a odletí na bojiště hlídkovat.
„Je v pořádku?!“ zakřičí na něj Arnie. U pasu má stejný meč jaký mají i ostatní andělé.
„Nevím. Jeden z doktorů si ho vzal na starost.“
„Jsme oslabení. Musíme s tím něco udělat. Hlídáme příliš velké hranice. Promluv si s představeným.“
Dani mávne rukou. „Už jsem mu to říkal několikrát. Pravidla jsou pravidla.“ Pevně se mu zadívá do očí. Vypadají jinak, jsou jiné krve, ale všechny anděly spojuje jediná minulost. Vražda.
Arnie se zamračí. „Vrátí se?“
„Netuším. Nějaký z těch doktorů ho teď léčí!“
Na Arnieho tváří se objeví údiv. Nemůže uvěřit, tomu, co slyší. „Ty je nemáš rád.“
Dani sebou trhne. „Nesnáším je, ty vrahy!“
Arnie se ho dotkne. „Co jsme my?“ zaševelí jeho jemný hlas a dotkne se napjatého těla, až povolí. Smutek je ovine jako hedvábná stuha vlasy.
Dani se narovná. V očích se objeví tvrdý lesk stejný jako před mnoha léty. „My měli důvod. Oni ne.“
Arnie se od něj odpoutá. „Ty víš, kým jsou? Máme podobný osud.“
Dani pokrčí rameny. „Jen jsem slyšel, že zabili hodně lidi. Ne jednoho, ale kvanta.“
Na Arnieho tváři se objeví údiv. „A to jsou tady?!“
Dani zaskřípe zuby. „Jo. Musíme jít, podívej se. Víš, když se tak dívám, pak si myslím, že chystají něco většího.“ Oba se vrhnou k vzdálenému zahřmění. Vzápětí se začnou objevovat blesky od mečů a negativní energie. Dani si pomyslí, jak tohle se může tolerovat, ale automaticky se vrhne do bitvy.
„Anselmo, zase jsi vybuchl vzteky. Simone odešel na zem.“
Na Anselmově tváři se objeví prchavý úsměv. „Moc si to přál.“
„A co ty, Anselmo? Nepřeješ si zde skončit službu, odejít na zem a žít normální běžný život? Tvé hříchy touto službou budou smyty. Můžeš začít život nezatížený svým předchozím životem. Proto děláme, to co děláme.“
Anselmo se zhoupne na židli. „Nevím. Na jedné straně bych rád, na druhé straně ne příliš. Jediné koho vidíme, jsou Andělé bitev, potom ty neopatrné a vzácně se setkáme s ostatními. Duše se příliš nezraní. Jak dlouho už tu jsem? A pak, za mými zády stojí příliš mnoho nevinných.“
„Přes pět set let tu jsi. Dlouhá služba na lékaře. Nejdelší jakou kdo tu kdy vykonával. Delší než moje. Měl jsi být představeným, ale místo toho jsi to odmítl. Myslel jsem…“ nepokrytě si prohlíží svého podřízeného. Nevyzná se v něm. Svou práci koná poctivě, ale s odstupem jako by se za ně styděl.
„Theo, řekni mi, kdo bude léčit anděly bitev, když my tu nebudeme, když odejdeme? Kdo převezme po nás štít naši těžké služby?“
Theobold pokrčí rameny. „Netuším, ale právě jsem ti chtěl říct, že na příštím Setkání andělů bude i jeden náš.“ Anselmovy oči se rozšíří, přestane se houpat. „Přesně tak. Nemusíš se bát, že takových jakých jsme my, ubude.“ V hlase se objeví trpkost. „Dokud budou vlády, dokud bude moc, síla, lidé, potom budou i takoví jako my a mezi nimi lepší i horší.“
„Ale podívej se, kolik nás tu je. Deset a Simone teď odešel. Myslím, že se mýlíš. Je už málo takových, jako jsme my.“ Postaví se, protože se rozezní jemný cinkot. „Další bitva. Přibývají. Měli by vzniknout andělé, které tyhle zbloudilé duše přinutí uznat, že nemohou si dělat, co chtějí.“
„Pak by nás nebylo zapotřebí. Ani andělů bitev. I těch není mnoho, ale vždy nějaký přibude,“ řekne, čímž dá najevo, že o jejich osud si dělá taky starosti.
Anselmo přikývne, vybaví si Daniho a jeho obvinění. Bylo pravdivé. Zabíjel. „Přesně tak. Nebyli bychom potřeba. Pojď se připravit na další kolo.“ Vstanou a odlétnou do haly, kde trpělivě čekají na první zraněné.
Další bitva, kterou zažehnali, ale tentokrát se jim povedlo jednu duši získat nazpět. Díval se, jak ho ta blondýnka odváděla. Je krásná a na rozdíl od tamtoho anděla, je zkušená. Měla sebou Anděla volání. I když je to muž, musel uznat, že nikdy tak krásného anděla neviděl. Volal tu duši, lákal, zatímco ten druhý s bílými křídly – posel ho uklidňoval svou něhou. Lirael, tak ho jmenovala. I její jméno zaslechl. Rachel. Přesně takhle si každý představuje anděla. Vypadá to, že spolu dost často spolupracují. Musí jim poděkovat, že zachránili tu duši.
„Jsi nějak zamyšlený.“
Dani vzhlédne k Arniemu, který na něj vykoukl zpoza mraku. „Ano. Chtěl bych poděkovat těm dnešním andělům. O jednoho méně.“
Arnie se krapet cynicky usměje. „Potřebovali bychom celou baterii takových, jako jsou oni. Stále přibývají.“
„Duše, které opustí tělo dřív, než zemřou.“
„To je tím, že je umělé udržují na přístrojích a podobně.“
„Ano. A pak, když je odpojí, tak duše je vzteklá a pobouřená. Nedivím se, že je popohání nenávist.“ Dani se protáhne. Roztáhne křídla. Nevzpomíná si, kdy vyletěl mimo jejich svět, jestli vůbec kdy. Už od příchodu do nebe ho sem zavedli a do té doby zná jen tři věci. Bitvy, jejich domov mezi mraky, nemocnici a samozřejmě knihu. Arnie zavrtí hlavou, když vidí, jak odlétá, ale je klid a je to jeho věc.
Dani létá a přemýšlí, kde andělé volání žijí. Jistěže ví, kde žijí poslové, taky by měl ji navštívit. Možná… „Hej!“
Anděl s černými křídly se otočí. „Ahoj,“ pozdraví ho. Zvědavě si prohlíží toho neznámého. Ještě nikdy neviděl anděla s křídly zabarvenými jako krev. Bude se muset optat Liraela, kým jsou. „Potřebuješ někoho?“
„Ano. Rád bych našel Liraela.“ Takové krásné exotické jméno. Hodí se k muži, který je stejně krásný. I když tenhle anděl je taky hezký.
„Právě odvádí duši, ale za chvilku zde bude. Pojď za mnou. Jsem Joshua.“ Rozletí se vpřed. Za chvilku se posadí na nadýchaný oblak.
„Moje jméno je Dani.“
„Těší mě. Kdo jsi? Ještě jsem podobná křídla neviděl a to znám i anděla se zlatými křídly, ale ty nikdo nevidí. Tedy kromě jeho partnera.“
„Zlatá křídla?“ podiví se. „Já znám jen stříbrná.“
„Jé! Musí být nádherná!“ vyjekne nadšeně. „Jak vypadají a kde bych je mohl spatřit?“
Dani se zamračí. „V nemocnici. Jsou chladná… a hebká,“ dodá spíš pro sebe.
„Řeknu Liraelovi, aby mě tam vzal. Hele, už je tady. Liraeli.“ Ten přiletí, sklouzne pohledem po andělovi bitev a přitáhne si Joshuu do náruče. Vášnivě ho políbí. Dani jen zírá. Nikdy by ho nenapadlo mít s někým vztah. Dokonce si ani nevzpomíná, že by někdo nějaký měl. Připadá si nepatřičně. Odkašle si.
„Chci poděkovat za tu duši uvězněnou v temnotě.“
„To poděkuj Ráchel. Zaslechla jeho toužebné volání a povolala mě jako posilu. Nic moc jsme neudělali.“
Dani okouzleně naslouchá jeho hlasu. Kdyby na něj někdo volal tímto hlasem, šel by za ním jako beránek na porážku. „Poděkuji jí. Byl bych rád, kdyby Zbloudilých duší ubylo. Někdy mám pocit, že se na ně zapomnělo.“ Ukloní se a odletí.
Lirael se zamračí.
„Co je ti? Kdo to je? Taková křídla…“ hlesne Joshua. Stulí se do jeho náruče.
Lirael ho pohladí po rozčepýřených vlasech. „Oni jsou dost zvláštní. Ach jo, vidím, že jsi zvědavý, ty moje štěně.“
„Haf!“
„Nevím, co se stalo jemu, ale andělé bitev jsou lidé, kteří na zemi zabili, aby ochránili jinou osobu.“ Joshua vykulí oči. „Zde si odpykávají trest za tento hřích ne-hřích,“ zamračí se, „aby se opět narodili na zemi. Mají na rukou krev. Zde nás chrání před Zbloudilými dušemi, které se vzdaly těla dřív, než zemřeli fyzicky. V takovém případě je nemůžeme odvést. Jsou vzteklí a útočí na nás. Vlastně nikdo netuší proč. Jako by sem chtěli, ale zároveň toto místo nenáviděli.“
„Nechápu, kdo by mohl tohle místo nenávidět.“ Odmlčí se. „Jak mohli zabít? Jak? Já, možná rozumím, ale neměli by to dělat.“
„Ne, neměli. Tohle je možnost, jak se znovu narodit, aniž by je minulost dostihla a nesli si tu zátěž sebou dál.“
„Jako zločinci, kteří stále páchají víc a víc zločinů a jejich duše čím dál víc úpí pod tím,co spáchali.“
„Ano.“
„Je mi jich líto a proč se nic nedělá s těmi dušemi.“
Lirael pokrčí rameny. „Duše sem musí chtít jít sama. Dobrovolně a musí být anděl, který dokáže to jejich volání v temnotě zachytit. Věř, je to velmi obtížné a ještě obtížnější je ho přesvědčit, že mu tu nic neuděláme. I když sem chce, pak má strach sem jít.“
„Netušil jsem, že to existuje.“ Lirael se dívá do dálky, hladí ho po zádech a přemýšlí, o čem ještě Joshua neví. Nebude mu to říkat. I tak jednou na to přijde. Ovšem teď by mohl… Nakloní se k němu a důkladně ho začne líbat. Touha se v obou vzedme. Lirael ho vezme do náruče. Smějí se, jako by zapomněli na anděla s krvavými křídly.
Zmatený Dani letí bezcílně, až narazí na velký shluk andělů s křídly bělostnými jako sníh. Smějí se, baví se a jejich radost je vidět, slyšet i cítit do dálky. Rozhlíží se po krásném andělu s dlouhými vlasy. Najednou ji uvidí. Je obklopená dalšími a je vidět, že je velmi oblíbená.
„Paní…“
„Hej, to je Rachel,“ zvolá jeden. Na chvilku jsou zaražení barvou křídel, ale brzy se vzpamatují. „Nechceš si jít hrát na honěnou? Máme volno.“
Volno? Nevzpomíná si… Pravda to jsou přestávky mezi bitvami, ale to spíš odpočívají. Hrát si?
„Co potřebuješ?“ ucítí laskavý dotek Rachel.
„Jen, chci poděkovat za tu duši.“
„Je to naše práce a jsem šťastná, že jsem zaslechla její volání. Je to velmi obtížné, víš.“
„Aha.“
Rachel si ho prohlíží. Je hezký, i když tak nějak drsně. Neměl asi lehký život a zřejmě netuší, co tím míní. „Nemůžeme odvést odtamtud duši, pokud si to nepřeje aspoň slabou nitkou volání. Jestliže nezavolá, nemůžeme nic dělat a ta volání jsou ojedinělá.“
„Netušil jsem.“
Rachel se usměje. „Tak co, půjdeš si s námi hrát?“
Dani si vzpomene na ostatní, které tam zanechal. „Ne, musím se vrátit. Co když mě budou potřebovat? Přesto děkuji.“
„Já děkuji!“ zavolá Rachel smutně.
„Rachel, nech ho být. Jsou divní.“
„Nejsou! Jsou neuvěřitelní!“ Ale vzápětí ji špatná nálada přejde. „Tak jdeme! Vsadím se, že se schovám tak, že mě nenajdete.“
„Tak to se uvidí!“ zmizí mezi načechranými oblaky.
Zmatený Dani letí ke svému domovu na okraji nebes. Vlastně netuší, zda je to konec nebo ne, ale zde jsou hranice, za kterou se seskupují Zbloudilé duše. Už z dálky slyší hluk bitvy. Meč mu sám vklouzne do ruky a s křikem si to zamíří přímo do bitvy. V tu chvíli zapomněl na vše kromě toho, že nesmí překročit hranici. Proč netuší, ale ví, že by se stalo něco špatného.
„Jsem tady!“ zvolá na Arnieho, když si všimne, že je zraněný. Zaváhá, ale potom ho odvleče do bezpečí. Najednou zjistí, že je sám a temnota houstne. Vyšle paprsky nalevo a napravo, kde jsou další jednotky. Bojuje, když si s hrůzou všimne, že duše přešly hranici. Zatrne mu, protože konečně pochopí, proč bojují, proč nesmí se sem dostat. Jasné světlo pod jejich vpádem potemní. Uvědomí si své oslabení. Zařve, ale v duchu si nadává, že odešel z místa.
„Ne!“ zařve. Jeho meč vysílá světlou energii, ale je to jako kapka vody v plamenné bouři. Hrdlo má vyschlé, ale bojuje, seč může. Vybaví se mu jeho život na zemi a rysy ztvrdnout. Už nikdy nedovolí nikomu, aby si s ním dělal, co chce. Objeví se záblesky zprava i zleva. Oddechne si. Netuší, zda území ztratili nebo ne.
„Už jsme tu! Co se stalo?“
„Demini, netuším,“ přizná. „Potom!“ vyšle mohutný výboj, ale už cítí slabost. Za chvilku bude na pokraji sil. Jen doufá, že ty co odtáhl, to přežijí. Hlavně Arnie, který je s ním nejdéle.
„Podařilo se,“ říká Demini po bitvě. Dívají se na nejasnou hranici stínu a světla, kterou je snadno přejít a ocitnout se v temnotě úzkosti.
„Děkuji. Musíme je odnést do nemocnice.“
„Už se o to postarali. Ještě, že je tak blízko.“ Odmlčí se. Zadívá se na Daniho, který sice bez zranění, ale s únavou v očích se na něj dívá. „Kde jsi byl?“
„Chtěl jsem poděkovat dvěma andělům. Vím, že jsem se neměl vzdalovat, ale netušil jsem, že tak brzy zaútočí.“ Zaváhá, ale potom se odhodlá. „Myslím, že něco plánují. Něco většího a tohle měly být zkoušky. Ještě nikdy neútočili tak často.“
„A většina útoků směřuje sem, to si snad uvědomuješ.“
„Ne. Opravdu?“
„Ano. Dnes jsem byla za velitelem. Myslím, že za chvilku to oznámí, ale možná se pleteme. Nechám ti zde několik andělů. Jakmile se zbytek vrátí, tak mi je pošleš. Kdyby něco, vyšli ihned paprsek o pomoc. Nebuď hrdinou.“ Tváři se mu mihne dávná vzpomínka.
„Nebudu. Děkuji za pomoc.“
Demini přikývne, pokyne a odletí nalevo. Další skupina letí vpravo. Dani s ostatními osami. Netuší co dělat. Měl by zaletět na velitelství nebo do nemocnice, ale má strach se vzdálit. Nakonec zůstane, ale nedá mu spát Deminiho slova o útocích právě na jeho skupinu. Proč oni? Čím jsou důležitější od ostatních? Taky útoky jsou organizovanější. I přes boj si toho všiml. Kdyby tak mohl být za hranici a sledovat je, ale jakmile by ji překročil, byl by oslaben natolik, že by tam zemřel nebo by ho rychle dostali. Možná velitel něco bude vědět.
Nakonec, ale přece jen zaletí do blízké nemocnice. Jen doufá, že tam nepotká Anselma.
„Stav se u mě, až budeš odcházet. Ty rány by mohly být nebezpečné!“
Danimu se zablýskne v očích. „Nestarej se!“
Anselmo vzhlédne. „Právě, že je to mým úkolem, tvrdohlavče!“ Stojí proti sobě jako dva berani.
Dani ho mine. Nebude se s někým takovým hádat. Anselmo si povzdechne, potom mávne na svého kolegu. „Prosím tě, můžeš ho ošetřit, až bude odcházet?“
„Ale…“
Anselmo se usměje.
„Tak dobrá.“
Anselmo pokračuje ve své cestě, ale nemůže z mysli vytěsnit Daniho oči. Jako by viděly propast, ale radost dohromady. Nikdy tak smíšené city u něj neviděl. Má o něj starost, jenže popravdě on nechce o tom nic slyšet a on nebude se mu vnucovat. Je lékař, přestože na zemi měl úplně jiné povolání. No, někdy byl i lékař. Zpovzdálí sleduje Daniho ošetření, chvění rudých křídel. Jeho bolest jako by se přelévala na něj. Jen kdyby… Copak nechápe, že jsou stejní? Skoro. Ne, nesmí na to myslet, ale vtírá se mu do mysli jako had na stromě života.
„Děkuji ti.“
„Jen drobné škrábance. Ty, Anselmo, myslím, že to sice neřekl naplno, ale očekává velkou bitvu. Jen se zmínil, že poslední dobou jsou útoky častější.“
Anselmo se nadechne. „Řekl ti to?“
„Ano.“
Anselmo upustí pergamen a vzlétne. Stříbrná křídla rozčísnou ostře vzduch. „Dani!“ zakřičí. „Zastav!“
Dani se otočí, potom se zamračí a ztratí se. Nechce s tím vrahem mluvit.
Anselmo zastaví, stříbrná křídla tepou, jak ho nadnášejí. Snaží se ho objevit v oblacích, ale nikde ho nevidí. Odhodlá se letět na jeho stanoviště, ale není tam. Zmateně požádá jiného anděla, aby Danimu vyřídil, že s ním nutně potřebuje mluvit.“ Potom se rozhlédne. Ne, možná si dělá zbytečně starosti. Andělé bitvy jejich svět vždy ochránili.
„Opět jsi tu,“ říká Arnie, který se vrátil z nemocnice a nějakou dobu ho pozoruje. „Sleduješ tu hranici jako by na tom závisel život.“
„Možná ano. Cítím, že něco chystají, ale co? Bojím se, Arnie.“
Arnie přikývne. „Takže i tobě se to zdá.“ Prohrábne si rozčepýřené světlé vlasy. Na tváři má nejistý úsměv. „Poslední dobou se mi zdává, jak tu bojujeme a umíráme. Myslel jsem, že jsem sám, komu se zdá, že je něco v nepořádku. Jako bych se vrátil z nemocnice jiný. No, nezbláznil by se tu člověk?“
„Ne. Zde ne, ale tam na zemi mi k tomu nechybělo mnoho a stál bych po druhé straně, ne zde.“
Arnie se po něm překvapeně podívá.
„Ten den, když jsi byl zraněný, byl jsem poděkovat těm dvěma andělům. Víš, že ten Anděl volání má druha?“
Arnie zamrká. „No, není to logické?“
„Nikdy jsem žádného neměl,“ řekne. „Nenapadlo mě, že zde si andělé mohou někoho najít.“
„To je tím, že žijeme na hranici války. V takovém prostředí láska moc nekvete,“ řekne s úsměvem. „Taky jsem byl sám.“
„Podívej se!“ Najednou ukáže na černou tečku.
Arnie polkne. „Je obrovská. Tohle… Útok!“ Zvedne meč vzhůru. Ze špičky do všech stran září červené paprsky. Světlo je zalévá krvavou červeni. Dani zatím vyšle stejné paprsky vpravo i vlevo.
„Útok! Útočí!“ zakřičí z plna plic. Postaví se, napřáhne meč, sebere energii, které jeho tělo uchovává a vyšle přímo do epicentra. Vedle něj stojí s mečem Arnie. Na tvářích je jim vidět strach, ale neohroženě se vrhnou do víru temnoty. Bojují a zášlehy světla s temnými se střídají, i když temných pomalu začíná převládat.
Hranice se posouvá v náš neprospěch, uvědomí si v jednu chvíli Dani. Kde jsou posily, zavíří mu v hlavě. Kde jsou?! Potřebujeme pomoc!
O pár dalších chvil si uvědomí, že jsou už jenom dva. Arnie a on jsou k sobě otočení a hlídají si záda. Okrajově si uvědomí, že nemají zájem o anděly, ale o co? Má je vytáhnout z toho pekla, ale potom to nechá být, protože pochopí celou pravdu.
„Nemocnice!“ zašeptá Arnie v stejnou chvíli. „Míříme k nemocnici,“ řekne o něco silněji.
Anselmo! Vytane první Danimu v hlavě. „Musíme ji zachránit!“
„Jak?! Nemáme dost sil a podívej se, kolik území jsme ztratili? Kde jsou posily? Kde jsou ostatní skupiny?“
Danimu to rychle dojde. „Bojují.“ Polkne, když si uvědomí, co musí udělat. „Arnie leť k nim. Možná netuší, jak je u nás zoufalá situace.“
Arnimu přes tvář přeběhne zoufalství, ale potom přikývne. Mávnutím rudých křídel se dostane pryč z epicentra temnoty. Dani se nadechne, potom roztáhne křídla a vší sílou mávne. Kolem něj se vytvoří kapičky čisté krve. Temnota jako by zaváhala před čistotou, kterou stvořil.
„Teď!“ mávne mečem a ze srdce vyšlehne plamen světla. Zařízne se do epicentra. Už se mu zdá, že se mu to povedlo, ale jen uslyší řev a světlo se vytratí. Kolem něj začnou vybuchovat kapky jeho krve. Oni jsou odhodlání získat nemocnici stůj co stůj.
Na prahu nemocnice stojí Anselmo. S chladem v očích pozoruje přibližující temnotu. V duchu si vyčítá, že se nepokusil za Danim ještě jednou zajít. Ovšem taky nechápe, kde jsou posily, kde jsou ostatní andělé. Klidně s ostatními čeká, až se k nim temnota dostane. Nevěří, že ty rudé zášlehy něco pomohou. Poslední obrana, kterou jsou schopní andělé bitvy vytvořit. Pak umírají.
Je to zde, pomyslí si mrazivě. Pak v mysli mu vytane velký anděl s černými neposlušnými vlasy, s jiskřivými šedýma očima a netrpělivými rty. Pousměje se, když ztuhne, protože z temnoty vyšlehne červené světlo a neproniknutelně obalí nemocnici jako příkrov krve. Z temnoty se vzedme čistý řev vzteku. Sleduje, jak na ně útočí, ale bariéra, který je chrání, odráží každý útok. Netuší, jak dlouho prostřednictvím té bariéry anděl bude žít, ale dokud je v něm jiskřička života, dotud jsou chráněni.
Neví, proč ho napadne Daniho jméno, ale nikdy by neřekl, že by byl schopen vytvořit něco tak složitého jako je Kokon sebeobětování.
„Anselmo, kde jsou ostatní a co to je?“
„To je Kokon sebeobětování, ale netuším, jak dlouho vydrží. Nevím, ale myslím, že ostatní bojuji, ale dokud má v sobě anděl jiskřičku života, dotud budeme v bezpečí.“
„A pak?“
„Nevím. Zažil jsem už tento útok v minulosti. Byl jsem nováček, který sem přišel. Stál jsem tu, a tam probíhala bitva. Tehdy se nikdo neobětoval. Porazili je a musíme doufat, že to udělají opět.“
„Proč to ale vše?“
„Netuším.“ Kéž by to věděl, ale jedno dobře ví. Anděl slábne. Kokon už není tak silný jako dřív. Ještě chvilku a praskne. Potom budou vydání napospas temnotě. Kdyby mohli odejít, ale nemohou, protože jsou k tomu místu přikování jako nevolníci. „V posledním okamžiku,“ zašeptá s úlevou, až mu stříbrná křídla poklesnou úlevou. Ani si neuvědomil v jakém je napětí. Zleva dorazila skupina. I na tu dálku zřetelně vidí, jak jsou vyděšení stavem. Ještě aby dorazili ti zprava a byli by zachráněni. O pár chvil v dálce uvidí další anděly. Spěchají a jejich rudá křídla jsou vidět do dálky.
Zachráněni, ale za jakou cenu? Zatleská.
„Připravte se na přijetí zraněných!“
„Ano!“ zvolají mladší andělé. Jeden nezkušený nováček se chvěje jako list ve větru. Anselmo ho dotekem uklidni.
„Děkuji, ale…“
„Vidět je to strašné. Já sám jsem to poprvé spatřil, když jsem sem přišel, ale to bylo před pěsti sty lety. Neboj se, pochybuji, že se to stane podruhé.“ Otočí se k prvním andělům, kteří nesou zraněné.
„Dani!“ vykřikne. Měl pravdu. Kokon sebeobětování vytvořil Dani. Zachránil je, ale za jakou cenu. „Sem!“ odsune všechny. Běží k první místnosti s lůžkem. Cestou ze sebe strhává oblečení. Netuší, zda se mu to podaří nebo ne, ale on je svým činem vykoupil od strašného osudu a on teď udělá vše proto, aby zachránil jeho. Rychle ho svlékne, položí se vedle něho. Cítí chlad, ale v nitru, velmi hluboko cítí jiskru života.
Křídla chladivá, aby tišila horečky a hebounká, aby zahřála studené tělo, je obalí do své náruče. Všichni vyjdou ven a andělé bitvy se vrátí ke svým druhům.
„Spí, vyléčím tě,“ zašeptá Anselmo klidně, ale v srdci má strach, že tentokrát to nedokáže. Drží ho v náručí beze vší touhy, ale v srdci mu klíčí jiná touha. Chránit ho a mít ho aspoň chvilku pro sebe jinak než je to teď. Za celé roky si neuvědomil, že k němu cítí i něco jiného. „Neboj se, budeš opět bojovat. To jsi dělal celý život, že? Nevím, proč ses stal andělem bitvy, ale vím, že jsi musel o něco usilovně bojovat. Co to asi bylo? Chtěl bych, abych byl mezi věcmi, o které bys usiloval. Bláhový sen.“ Přivře oči a přestane myslet.
V zábalu ze stříbrných křídel je příjemně a povrchní rány se ihned zahojily, ale ty vnitřní, ta jiskřička života, které se vzdal ve prospěch jiných ta je málem vyhaslá. Anselmo věří, že dokáže ji rozdmýchat, protože ještě jednou by chtěl spatřit Daniho pohled, i kdyby byl vzteklý a opovržlivý.
„Už tu leží příliš dlouho,“ zašeptá jeden z lékařů. Ani Anselmo ani Dani to neslyší.
Druhý si povzdechne. „Přichází o jiskérku života a jen ji udržet je nesmírně těžké. To není na dvě minuty léčby. Musí v něm probudit chuť k návratu a není to snadné. Snad se mu to podaří. Pojď.“ Tiše zavřou dveře. Stříbrný kokon s dvěma muži uvnitř opět osamí.
„Vidím tvé oči!“ zajásá vyčerpaný Anselmo, který všechnu svou sílu postupně předává Danimu, ale dobře ví, že musí opatrně, proto to tak dlouho trvá.
„Jak jsme skončili?“ zachraptí. Šedé oči jsou potemnělé bolestí, že skoro přecházejí do černé.
„Ochránili jste nás.“
„Ty jsi to věděl?“
„Ano. Podobný útok nastal, když jsem sem prvně přišel. Chvěl jsem se strachy, ale andělé bitvy je zahnali nazpět. Tak jako vy.“
„Takže my chráníme vás.“
Anselmo se usměje. Má chuť ho políbit na suché rty. „Ano, ale i ostatní anděly, kteří konají svou práci. Ještě nejsi zdravý. Musíš se plně uzdravit. Jsem rád, že ses probudil.“
Dani zavře oči. Proč je vlastně v náručí… Nemůže říct vrah, když mu postupně vrací zdraví.
„Před pěti sty lety jsem se stal pařížským katem. Měl jsi pravdu, když jsi řekl, že jsem vrah a mýma rukama prošlo mnoho oběti. Má matka byla katarka – dokonalá, ale zamilovala se. Opustila svou víru a porodila mě, ale své víry se úplně nevzdala. Naučila mě své práci a bylinám. Můj otec, kat se o mě postaral, když odešla opět ke svým a opět se stala čistou. Moje profese byla předurčená. Ani jsem nepomyslel, že bych dělal jinou. Bylo to opovrženíhodné řemeslo, ale obávané.“
„Kat?!“
„Ano. My všichni, andělé se stříbrnými křídly, jsme kati a ubývá nás. V dnešní době, už nejsou takoví jako my. Ti co to dělají, dělají to z přesvědčení a s rozkoší. Pro ně není cesta své oběti vykoupit.“ Aspoň si to myslím.
„Chápu.“
„Spí.“ Přejede mu rty čelo.
Dani užasle se na něj zahledí. „Proč?“
„Spí. Spánek léčí,“ řekne tiše. Zmatený Dani usne, aniž ví jak. „Tak teď už víš, kým jsme.“ Vybaví své dny, kdy věšel, popravoval, ale i podal jed nebo utišující prostředek člověku, který měl skončit na hranici, samozřejmě za úplatek, ale i za ty lidi, kteří k němu chodili pod rouškou noci a žádali byliny pro nemocné. Nakonec skončil on na špalku a jiný kat ho popravil, protože díky bylinám si nedával pozor a někdo to na něj práskl. Biskup byl nemilosrdný. Našel smrt ve své práci. Věděl, že skončí v pekle a netušil, že neexistuje. Za to k němu přišel soudce a nabídl mu tuto práci za vykoupení všech lidi, které kdy popravil. Přijal, aniž by vlastně tušil, proč vlastně dostal druhou šanci, protože to se jinak nazvat nedá.
V této práci našel, co chtěl celou dobu dělat, ale teď, když je skoro na konci své zdejší cesty, zjišťuje, že ještě něco mu v životě chybělo. Dani.
Ten velký vzteklý neohrožený anděl, který se obětoval za cizí, přestože je neměl rád. „Miluji ho,“ přizná si těžce, ale zároveň s ulehčením, že konečně našel úplný smysl života.
Je tu příjemně, pomyslí si Dani, když se probudí. Zadívá se do spící tváře nahého anděla. Kdo by jen tak vzal pod svá křídla neznámého, který plival na něj jed a léčil ho svým tělem? Cítí se dobře, ale taky ví, že jeho doba zde skončila. Jakmile se uzdraví, odejde na zem, tak jako před ním další. Jeho život se k tomu dni upnul, protože doufal, že by mohl vidět svého bratra, ale nedoufal v to. Sen se mu splnil a on ho uvidí. Andělé bitev si uchovávají všechny vzpomínky, kým byli, ale ještě žádnému se nepovedlo vrátit tak brzy do života. Horší je, že když tu je, tak zavinutý do stříbrných křídel s mužem po boku, nechce se mu odejít.
Kat.
Strašná profese. Nikdy by neřekl, že i oni se mohou dočkat vykoupení. Ovšem netušil spoustu věci jako například, že andělé se zamilovávají nebo dokonce si nacházejí partnery. Od setkání s Liraelem ho to strašilo víc než cokoliv jiného. Když bojoval, uvědomil si, že andělé, kteří je léčili, zemřou a mezi nimi i Anselmo. Najednou to nechtěl.
Nikdy by neřekl, že může něco podobného stvořit. Stál uprostřed boje a cítil, jak do bariéry naráží temné světlo. Každý úder byl jako by ho bodali a propichovali. Řval bolestí, ale věděl, že je to poslední obrana, kterou jim může poskytnout. Až on padne, potom padne všechno. Na pokraji vědomí si uvědomil svistot křídel dalších andělů bitev. Věděl, že je pro něj pozdě, ale pro léčitele. Pak se probudil. Byl zachráněn s vědomím, že už nikdy toto místo neuvidí.
Bylo mu smutno, že už tu nebude, že nikdy neuvidí naštvaného Anselmo a potom s tím polibkem… Cítí ho ještě. Nikdy nedostal tak nádherný polibek, když nepočítá dětské bratrovy pusy. Přesto byl i vzrušující. Takový, který ho polechtal, a kůže se stala citlivější a on mu poručil usnout. Udělal to, protože doufal, že na vše zapomene, že už tu nebude, ale stále tu je.
„Probudil ses. Jsi silnějším.“
„Proč vlastně nazí nás léčíte? Není jiný způsob?“
Anselmo se usměje. „Je mnoho způsobu, ale nejjistější je dotek, kterým přenášíme léčivé vlny tohoto místa na vás. Proto tu jsme zavření. Naše léčitelská moc bez toho místa by zmizela.“
„Netušil jsem. Nikde jsi nebyl?“ Zavrtění hlavou ho překvapí, ale i on teprve nedávno viděl víc. „Takže tady v tom místě žijete, celou dobu schraňujete v tělech energii, kterou potom předáte zraněným.“
„Ano.“
„Aha.“ Rozpačitě se odmlčí. Pak si uvědomí, že jejich společný čas se krátí. „Zabil jsem svého otce.“
Anselmo strne, pak se uvolní. Jistě měl důvod. „Nemusíš mi nic říkat.“
Dani se zamračí. Chce to, aby věděl, že není takový netvor, že chtěl jen dobře. Že to skončilo, tak jak skončilo, bylo hrozné. Možná kdyby… Ale to kdyby se nese s ním celý život. Jak na Zemi, tak zde. „Odjakživa jsem nebyl žádný cvalda. Vytáhlý ano, ale nijaký silák. Matka zemřela, když mi bylo devět, bratrovi tři. Otec se o nás staral, ale možná to na něj bylo moc, netuším, ale časem se začal měnit. Nejhorší dopad byla ztráta zaměstnání. Nějakou dobu jsme to překlepali, ale potom po mých třinácti,“ polkne, pak se obrní. „Mě prodal. Fotky, potom i sexuální styk. Vždy po focení, když někdo si za mě doplatil. Najednou měl peníze. Každý pátek a někdy i sobota. Později když jsem byl starší i někdy v týdnu. Snažil jsem se to někomu říct, ale otec byl vzorný a mě seřezal, ale tak, aby rány nebyly vidět. Pak jsem přestal. Bál jsem, že by mohl začít bít bratra. Po mých patnáctinách mi řekl, že jsem starý.“
„Starý?“
„Jo. A dodal. V sobotu půjdeš s bratrem. Řekneš mu, co má dělat. Bylo mu devět.“ Celý týden jsem se klepal strachy a potom jsem ho zabil. Jo, toho parchanta! Nebylo mi ho vůbec líto. Protože jsme měli peníze, ujala se nás vzdálená teta, co netušila, jakého měla příbuzného. Myslel jsem, že je konec,“ řekne tiše. „Jenže fotky a jeden zákazník mě poznal. Byl jsem sice pro něj starý, ale ne pro jiné. Taky můj vzhled se změnil. Vysoký jsem byl stále, ale začal jsem hodit do posilovny. Strašně moc jsem chtěl být silný. Začal mě všemožně vydírat a já souhlasil. Šlo to nějakou dobu a potom mě jeden zákazník předávkoval. Že se rozehřeju…“ zasměje se hrubým hlasem. „Řekl, že jsem studený jako rampouch.“
„Chránil jsi bratra, proto jsi tu,“ pochopí velmi rychle Anselmo.
„Ano. Dobrou noc, až se vzbudíme příště, už tu nebudu.“
„Ne!“ odmítne Anselmo, přestože mu hlavou víří, co musel prožít. V jeho době tohle bylo normální, ale dobře ví, že ne v jeho.
„Anselmo?“
„Prvně jsi mě oslovil. Nikdy jsi neřekl mé jméno.“
Dani zesmutní, potom ho pohladí, políbí na čelo. „Dobrou noc.“ Zavře oči.
Anselmo se na něj dívá. Mohl by to udělat, ale nechce, protože i on odchází. Jeho poslední anděl, kterého zachránil. Stovky obětí jeho službou jsou konečně vykoupeny. Kdyby věděl, že ho najde, že ho potká, že se setkají, potom by s ním odešel, ale takto… „Miluji tě, Dani. Chci, abys to věděl.“
„Cože?!“
„Miluji tě,“ řekne klidně Anselmo. „Nikdy mě nepřitahovaly ženy.“
„Proč to říkáš?“ optá se zmateně Dani. Nechápe, že přešel jeho život jako by nic. Absolutně netuší, že pro Anselma je jeho příběh normální, který viděl každý den.
„Protože zde končím jako ty. Dost často se stane, že společně odchází jak anděl bitvy, tak i léčitel. Protože se už nesetkáme, chtěl jsem, abys to věděl.“
„Končíš, To se už neuvidíme?“ ptá se ještě zmatenější Dani. Nedokáže si to představit. Vždy tu byl. Jeho přátelé odcházeli, někdy umírali pohlceni temnotou a přicházeli noví, ale Anselmo tu byl neochvějně jako skála a zničehonic zmizí z jeho života. Nechce to.
„Ano.“
„Nechci to!“ rozhodne se. „Chci tu zůstat, chci se s tebou vidět, poznat, chci zapomenout, že nějaká Zem existuje. Nechci tam,“ říká sobecky, aniž by bral v úvahu Anselmova přání a pocity.
Anselmo s úžasem mu naslouchá. On chce, aby zde zůstal? Chce ho vidět? Vzedme se v něm naděje? Mohl by ho stejně jako on… milovat?
„Zůstaneme tu, že?“ optá se jako dítě. „Řekni, že ano. Neotevírej už nikdy svá křídla,“ škemrá. Ví, že se chová bláznivě, ale nechce ztratit jistotu, která mu zbyla.
„Ale nemůžeme zde zůstat.“
„Proč ne?“ optá se tvrdohlavě. „Kdo řekl, že musíme odejít? Já nechci a ty taky ne.“ Znejistí pod Anselmovým nečitelným výrazem. „Poprvé v životě…“ jsem řekl, co opravdu chci. Vždy tu byl někdo jiný. Vždy tu byl bratr. I když zde byl, tak myslel jen na něj, ale tentokrát myslí na sebe. Je špatný?
„Co?“
„Nic.“ Chtěl by se odtáhnout, ale v stísněném prostoru to není možné. Chtěl by se přestat dívat do Anselmovy tváře, ale to by musel zavřít oči. Nesmyslné přání, nesmyslné touhy, pomyslí si. Co vlastně chce? Být s ním. Tak jednoduché, tak nemožné.
„Chceš být se mnou?“
Dani se mu zadívá do očí. „Ano.“ pohne se jediným směrem, kde je ještě krapet volno a to k jeho hlavě. Políbí ho na rty. Vzpomínky, kdy ho násilím líbali muži, kteří si ho zaplatili, se vykouřily. Zůstal jen neuvěřitelný pocit spojení rtů. Teplých, ale pevných, které v něm rozechvívají touhu. Chtěl by ho obejmout, ale ani to nemůže. Slabá odpověď ho překvapí, skoro vyděsí stejně jako i jeho reakce, která mu říká, že pociťuje touhu se milovat.
„Pak něco zkusím.“
„Co? Sám jsi řekl, že zde nemůžeme zůstat. Je možné se setkat tam dole?“
Anselmo zavrtí hlavou. „Nemožné.“
„Pak jak?“
„Když mě přestaneš líbat a rozrušovat, zkusím zavolat anděly volání.“
Dani zavrtí hlavou. „Ale oni právě naopak duši volají z těla. Jak mohou zařídit, aby zůstaly v tělech? To není možné?“
„Je, ale netuším, zda to pro nás udělají. Dej mi chvilku.“ Zavře oči, v paměti si vyvolá obraz Liraela, s kterým dřív často mluvil, dokonce jednu dobu byl do něj zamilovaný, ale který anděl nebyl? Ten mu ukázal, jak zavolat anděla, kterého ale musí znát. Schopnost volání tomu říkal.
Lirael se nakloní k lůžku, už chce vyřknout první slova. Dřív svou práci neměl příliš rád kvůli tomu, že lidé opravdu odcházeli ze spokojeného života, ale co má Joshuu, tak už to není tak hrozné. Najednou zaslechne Anselmovo volání. Něco se stalo, protože by nezneužíval toho, co ho naučil. Vedle něj stojí Arabel.
„Desdemondo, bohužel volá mě jiný anděl, budete tak laskavá a půjdete s Arabel? Vím, že je milujete, oni vás taky, ale jestli je máte ráda, odejdete. Promiň, Arabelo, musím jít.“
„Hele, počkej! Tohle si odneseš!“
„Já vím, je to jedno!“ zvolá. Roztáhne černá křídla a vznese se. Arabela se s Desdemondou na sebe v šoku podívají.
„Omlouvám se, vám,“ řekne rozpačitě Arabela.
„Půjdu. Omlouvám se, že jsem přidělávala tolik starosti.“ Zvedne se z nemocenského lůžka. Podá ruku andělu s bílými křídly. Ta ji uchopí. Přístroje dlouze pípnout a čára představující srdce se srovná do přímé linky. Ozve se pláč.
„Nechcete jim ještě něco vyřídit? Máme anděly, kteří doručí jakýkoliv váš vzkaz.“
„Ne, drahoušku. Je čas odejít. Sbohem, mi drazí.“ Anděl s duší se vznese.
Lirael letí k nemocnici, seč může. Má strach, co se stalo. Už z dálky vidí známky bitvy, které se hojí. Nikdy by neřekl, že Zbloudilé duše se dokážou dostat tak daleko. Snese se dolů.
„Anselmo?“ Odchytí neznámého anděla.
„Léčí Daniho. Byla tu strašná bitva. Už jsme mysleli, že zemřeme, ale andělé bitvy nás ochránili.“
„Zaveď mě za ním.“
„Ale…“
„Zaveď mě za ním,“ poručí hlasem, kterému nikdo nemůže odolat, stejně jako úsměvu. Omráčený anděl ho slepě vede do místnosti, kde leží stříbrný kokon stvořený z křídel.
„Běž pryč. Anselmo, co se děje?“
„Liraeli, máme k tobě velkou prosbu.“
Ten se podiví a automaticky se optá. „Jakou?“
Anselmo se zavřenými očima odpovídá. Ví, že ho Lirael slyší. „Náš čas nastal. Já a Dani bychom měli odejít, ale chceme tu zůstat. Nás, lékařů je málo a já Daniho miluji. Je škoda, že jsem to zjistil tak pozdě. Na zemi se nesetkáme.“
„Ano, ale co s tím mám společného? Och ne! Chceš, abych porušil, tím čím jsem? Víš, že náš prvotní zákon je duši povolat, ne zadržet v těle!“
„Prosím.“
„Nemohu tu být neustále. I tak jsem porušil své poslání u Desdemondy. Zatraceně!“ zakleje nevybíravě Lirael.
„On nadává,“ užasne Dani.
Anselmo se usměje. „Je to Lirael,“ řekne, aniž by cokoliv dál vysvětloval.
Lirael svírá rty, potom se začne procházet po místnosti. Zvažuje. „Dobrá.“ Zavolá Joshuu a Rachel. Ti dva pochopí a Rachel jako jeden z nejstarších poslů, může se dostat, kam on ne. S Joshuou zadrží duše a Rachel zjistí, co mají dělat, aby duše neodešly na svět.
„Liraeli, pospěš si, prosím.“ Zadívá se do Daniho tváře. „Miluji tě, Dani.“ Lirael zčervená, když mu dojde, že to nebylo pro něho, ale pro toho druhého. Pak si vybaví anděla, který za ním přiletěl a poděkoval mu. Byl z nějakého důvodu v šoku. Přes to udělal na něj dojem, že se odvážil ho vyhledat. Byl svým způsobem hezký.
„Co se děje, Liraeli?“ Joshua ho políbí. „Sotva jsem stihl zavolat duši. Nemám volno.“
Lirael ho obejme. „Mám k tobě prosbu. Můžeš ignorovat volání a pomoci jim?“ kývne k lůžku. „Chtějí zůstat spolu, ale měli by zároveň odejít na svět.“
„Tak tam se potkají, proč bychom měli jim pomáhat?“
Lirael si povzdechne. Další věc, kterou ještě neví. „Nesetkají se.“
„Ne?! To je strašné! Dobrá,“ řekne bez rozmýšlení. „Co mám dělat?“
„Budeš je volat, já taky.“
Joshua se poškrábá v hnědých rozčepýřených vlasech. „Ale to je voláme?“
„Dvojí volání se neguje, to znamená, že duše reaguje na jedno volání, ale i na druhé a tím, že netuší koho si vybrat, pak duše zůstává na místě, rozumíš?“
Joshua přikývne. „Je zmatená. Ale jsou tam dva, zvládneme to? Neměl bys povolat posilu?“
Lirael zčervená. „Tohle je porušení našeho poslání. Může to skončit, ne, určitě to skončí naším potrestáním, proto si to rozmysli.“
„Nemám co. Jdeme na to.“ Začnou šeptat, volat, ale efekt to nemá, když přiběhne Rachel.
„Co se tu děje? Víte, že porušujete všechna nebeská pravidla a své poslání? A já jako mám vám pomáhat?“ optá se, protože ihned odhadla správně situaci.
„Anselmo potřebuje tvou pomoc, Rachel. Prosím, pomůžeš?“
Dani zaslechne hlas Rachel. „Pomůže nám?“
„Jestliže ji zavolal Lirael, potom ano, lásko.“ Chtěl by povolit svá křídla, ale nemůže. Jak je jednou tak zabalí, už zůstanou, než se vyléčí. Kdyby je rozevřel, potom zmizí. „Rád bych se tě dotkl, ale nemohu.“
„Copak se nedotýkáme těly, duši, rty,“ šeptá a líbá ho. „Miluji tě a spílám si, že jsem to nepoznal dřív. Mám svého bratra rád, ale jednou bych chtěl být jenom já.“
„Já a ty?“
„Ty a já.“
Lirael se rozpačitě zadívá na Joshuu, který je rudý jak rajče. Rachel, která neslyší, zvědavě se po nich dívá. Pak se uchechtne. „Tak dobře. Zajdu za písaři.“ Vzlétne.
„Písaři?“ optají se všichni.
„Ti, kteří píšou Knihu osudu. Nikdy jsem je neviděl, ale slyšel jsem o nich jen jednou a to právě od Rachel. Říkala, že jsou to chudáci, nic víc,“ vysvětlí Lirael.
Rachel letí k velké budově, o které málokdo ví. Zabuší na stříbrnou bránu. Ta se skřípáním pootevře. Závan prachu a potom se ozve chraptivý hlas. „Kdo jsi a co žádáš po písařích?“
„Znát osud anděla Anselma a…,“ zarazí se, protože zapomněla se optat na toho druhého.
„Kniha osudu nezaznamenává osudy andělů. Zeptej se soudce.“ Rachel obejde strach a dveře se stejně pomalu zavřou. Soudce? Vzpomíná si, že u něj byla jako každá duše, která se stala andělem, ale kde ho najít? Kdo by to mohl vědět?
Opět zavrznutí a stříbrné dveře se pootevřou. Tentokrát vykoukne mladý smutný obličej s delšími blond vlasy. Kdyby tu nestála, řekla by, že stojí za těmi dveřmi. „Potřebuješ ještě něco?“
„Kde je soudce?“ optá se rychle, než zmizí v budově ve tvaru pyramidy.
„Tam!“ ukáže nahoru a dveře se opět zavřou. Rachel polkne, rozevře křídla a letí. Neví, kudy jinudy se tam dostat. Oblétává budovu v kruzích, aby neopomněla jakýkoliv vchod, když uvidí duši. Pustí se za ní. V poslední chvíli se ji chytí a najednou je uvnitř v místnosti. Čeká, stejně jako duše, ale ne na dlouho. Stěna jako by zmizela a dovnitř vstoupí muž v obleku bez křídel. Objeví se stůl, objeví se židle. Duše jako by věděla, co má dělat, posadí se.
„Vítej v nebi, Sergeji.“
„Vy jste kdo?“ optá se duše.
„Já jsem soudce. Na zemi jsi udělal špatnou věc, ale zároveň dobrou, proto tu jsi.“
Duše se schoulí do sebe. V starším obličeji se objeví nenávist, stejně jako smutek. „Zasloužil si to! Nic špatného jsem neudělal!“
„A přesvědčoval ses o tom celou dobu, ale zabil jsi.“
„Musel jsem!“ obhajuje se. „Kdyby ne, má sestra, má… Klidně si mě mučte, ale udělal bych to podruhé!“
„Ano, i to vím. Nabízím ti odpuštění toho hříchu, když budeš bojovat. Potom až uplyne příslušný čas, vrátíš se na zem nezatížen tímto hříchem. Tvá duše do dalšího života si neponese stigma zabití. Přijímáš?“
„Vrátím se? Bojovat? Neumím bojovat.“
„Umíš, protože to umí každá lidská bytost, jen o tom netušíš. Bojoval jsi za sestru ne?“ řekne laskavě, ale nekompromisně. „Musíš se rozhodnout.“ Zadívá se na Rachel.
Rachel se zamračí. Proč na něj tak naléhá?
„Přijímám,“ ozve se po chvíli. Vstane. Židle, stůl zmizí a na zádech duše se objeví červená křídla.
„Vítej mezi námi, Sergeji. V čase Setkání pro tebe přijdou. Nemusíš se bát. Jestliže budeš chtít, potom můžeš do té doby křídla kdykoliv odmítnout a vrátit je.“
Ano, takhle ji to bylo nabídnuto taky, ale nikdy je nevrátila. Za ta staletí na to zapomněla.
„Dobře.“
Soudce se uhne a Sergej roztáhne křídla. Zmizí. Rachel polkne, protože si uvědomí, že je na řadě. „Tohle je porušení předpisu, Rachel. Nemáš tu co dělat.“
„Jaký osud má Anselmo, anděl se stříbrnými křídly? Nechce se vrátit na zem, ale Kniha osudu…“
„Andělé nemají napsaný osud. Mají jen poslání a pravidla, která musí dodržovat.“
„Oni chtějí zde zůstat, co mají udělat?“
Soudce se zastaví. „Oni?“
Rachel zrudne. „Ano. Dva.“
Soudce se k ní obrátí. „Jen chtít zůstat. Nic víc.“ Zmizí. Rachel poklesnou ramena. Co má dělat? Najednou je venku, aniž by chtěla. Obrátí svůj let k nemocnici. S Liraelem něco vymyslí.
„Mám tu pro tebe zvláštní případ. Porušení pravidel, zde v nebi,“ ozve se muž v obleku k dalšímu. Podá mu desky společně s malou knihou Přísahy
Muž se pousměje. „Ano, vím to. Vyřídím to.“
„Tak co?“ optá se Lirael, který s Joshuou přišel na to, jak konečně to sladit. Stačilo se chytit za ruce a volat. Výsledek byl úžasný, i když by to mohlo být nebezpečné, protože duše, Anselma s Danim, jsou stále zmatenější.
„Písaři nic a Soudce řekl jenom, že musí chtít!“ řekne mrzutě Rachel.
„Ty jsi byla za Soudcem?“ optá se Lirael.
„Maličkost,“ mávne rukou Ráchel. „Jenže to nám vůbec nepomůže.“
„Naopak,“ ozve se za nimi velmi přísný hlas. Všichni se obrátí k muži v obleku. „Porušili jste nejen pravidla, ale i své poslání.“
Joshua okamžitě se ozve. „Neporušili.“
„Ne?“ podiví se soudce nad troufalostí a sebejistotou plynoucí z hlasu.
„Ne, protože jsme vyslyšeli hlas duše. Tím je Anselmo a Dani. Oba dva nás zavolali a my přišli.“
„Měl jste být právníkem, ne doktorem, ale pravidla ano. Dost. Otevři křídla, Anselmo.“
Rachel si povzdechne. „Zadržel čas.“ Soudce se po ní zadívá, až zčervená. Teď, když se na něj dívá s odstupem, pak je hezký.
Křídla se pomalu rozevírají jak okvětní lístky a objeví se dvě těla, která vypadají jako jedno. Posadí se, udivení, že tu jsou. Oblečou se. Rudá a stříbrná křídla se delikátně dotýkají, ale je jasné, že nemohou bez sebe být. V místnosti se objeví kniha.
„Jak mi bylo řečeno, vy dva si přejete zůstat zde v nebi, místo toho, abyste odešli na zem, jak vašemu stavu a splněné službě přísluší. Musím vás upozornit na jedno. Pokud se to tak stane, potom bude to navždy a vy budete mít Zemi navždy uzavřenou.“
Dani s Anselmem se na sebe podívají. Mnoho si řekli, když si navzájem dívali do očí a mnoho ne, ale jedno vědí. Chtějí být spolu a to mohou být jen zde.
„Dani, vždy jsi chtěl být se svým bratrem. Tu cestu si uzavřeš. Anselmo, chtěl jsi léčit lidí, místo abys je popravoval. Vaše rozhodnutí bude definitivní, proto to zvažte. Času na to máte dost.“
„Chceme.“
„Pak se dotkněte knihy. Jestliže vaše touha je skutečná, pak zde zůstanete. Jestliže, ale najde ve vašich myslích jen slabé zaváhání, potom budete muset odejít.“
Lirael s Joshuou skoro nedýchají stejně jako Rachel. Dívají se na knihu a na dva anděly. Netuší, co jim běhá hlavou. Najednou, jako by se spolu domluvili, oba dva položí ruku na knihu, cuknou, když se dotknou prsty knihy, ale potom své ruce na ni vrátí. Chvilku se nic neděje, potom ale zmizí. Stejně jako kniha se beze slova ztratí i soudce.
„Nechci nic říkat, ale běhá mi z nich mráz po zádech. Počkat, jak výsledek dopadl?“ zničehonic se optá Rachel. Všichni se zadívají na Anselma s Danim, ale ti tu stále stojí. Těm začnou upřené pohledy přátel vadit.
„No asi dobře,“ řekne Dani.
„A vůbec nemáte zde co dělat,“ řekne do toho Anselmo. „Kšá!“ mávne stříbrnými křídly, až se ozve nepříjemný zvuk. Pozvaní hosté se ocitnou na chodbě, aniž by věděli jak.
„To máme za to, že jsme jim pomohli,“ řekne naštvaně Lirael. Joshua se uculí, stane na špičkách a pošeptá Liraelovi do ucha.
„Chtěli být spolu.“ Lirael zčervená. Rachel si povzdechne, protože mu to snad sluší než normálně. „Volání, musím jít.“
„Já taky,“ řekne Rachel, jenže mávnutím odletí za případem. Lirael osamí, ale i on zaslechne volání. Cestou se mu mihne hlavou, jak asi budou potrestání, ale stálo to za to.
Anselmovy ruce se jemně dotknou Daniho tváře. Obejme ho pevně, až skoro nemůže dýchat. „Spolu, navždy.“
„Navždy. Miluji tě.“ Políbí ho, když se zarazí. V očích se objeví lítost. „Musím…“
„Chraň nás jako svého bratra, prosím. Vždy tu budu, abych tě zachránil,“ slíbí mu. Dani přikývne. Vyjdou ven ruku v ruce. „Bitva, připravte se!“ zvolá silným hlasem Anselmo. Z nemocničního prahu se dívá za křídly rudými jako krev, které čeří bělostné nevinné obláčky.
Dani se otočí, v očích mu zahoří, a i když ví, že to nemůže vidět, pošle mu vzdušný polibek. Zároveň si uvědomí, že je poprvé v životě zamilovaný. Miluje ho a bude se k němu vracet. Už nedovolí, aby mu někdo diktoval život. Ochrání nejen Anselma, ale i ostatní, kteří je léčí. Koutkem oka zblýskne dva anděly. Zamává jim. Rachel s Liraelem se usmějí.
„Pomohu vám!“
„My víme. Snad se nám podaří ji dostat z toho pekla!“ řekne vážně Lirael. Tichým, ale pevným hlasem zavolá. „Pojď, nemusíš se bát.“ Dani se zachvěje pod ním a pak ji uvidí. Malý světlý bod jako světluška září mezi temnotou. Vyšle tam mohutný záblesk energie, který rozčísne temnotu a na chvilku tak spatří duši, která zavolala o pomoc.
„Pojď…,“ šeptá Lirael vábně a duše se vydá vstříc hlasu, který slibuje klid a lásku, po kterém touží.
„Za Anselma, za bratra,“ zašeptá dani, když mávne opět mečem. V šedých očích je odhodlání ochránit, ty, které miluje za každou cenu.
Konec
