Shounen - ai povídky

                                             Anděl volání

  „Podívej musím to udělat. Nemohu...?“ zašeptá muž s černými křídly dívce s bílými.

  „Dobře víš, že musíš. Nemůžeme ovlivnit kdy mají odejít.“ Muž s černými křídly přikývne.

  „Jasmíne, podívej se na toho chlapce jak ji drží za ruku, zoufale a se slzami v očích. Má už jen matku. Nikoho...“ podívá se na ni prosebně.

  „Má ještě otce.“Pokrčí rameny.

  „Který ho bije a týrá. Proč je Kniha tak krutá!“ Jasmíne jako průvodce duší nemá tak hroznou práci jako Lirael. Lirael přistoupí k matce chlapce. Jsou v nemocnici a on za chvilku půjde k dalšímu člověku, který na něho čeká. Na to jak je jich málo mají velmi důležitou roli. Musí odpoutat duši od těla a pak andělé s bílými křídly je uklidní a odvedou. Nikdo o nich neví, nikdo je nevidí a přece má pocit, že ten malý chlapec co klečí u její pelestě ho vidí. Skloní se k ni.

  „Musíš jít, pojď!“ volá ji tiše se smutným úsměvem. Vidí jak je duše zmatená. Chce zůstat tady na tom světě a přece si uvědomuje, že nemůže. Vidí jak jeho volání ji odpoutává od těla a on ustoupí Jasmíne. Ta ji bere za ruku s andělským úsměvem. Žena je uklidněna její přítomnosti. Ohlédne se ještě za chlapcem a pak už jde v ruku s rukou s Jasmíne. Dívá se za nimi jak ve světle pomalu mizí. Otočí se, chce odejít, když ho zarazí hlas chlapce.

  „Kdo jsi? Co jsi to udělal s maminkou?“ říká tichým hlasem. Stojí u lůžka, pláče a přece statečně se postaví proti té neznámé bytosti, která právě vzala jeho matku.

  „Ty mně vidíš?“ zeptá se nesměle Lirael. Co plní úkoly jako anděl ještě nikdo ho nespatřil.

  „Ano. Moje maminka už tady není, že. Odešla do nebe?“

  „Ano odešla do nebe.“ Z chodby uslyší hluk.

  „Musíš jít. To je otec!“ utře si slzy. „Nesmí tě tady vidět.“ Lirael se podívá po dveřích do pokoje. Jeho otec ho nemůže vidět, ale tam o dva pokoje dál na něho čeká další anděl a další duše, kterou musí...otočí se, když ucítí jak ho někdo tahá za rukáv. S nepochopením se otočí. Vidět to by ještě rozuměl, ale ten chlapec se ho může dotknout. Nerozumí tomu.

  „Přijdeš mně navštívit jako maminku?“

  „Ne je mi líto, ale jestli chceš mohu se na tebe přijít podívat.“ Právě porušil všechny nebeské zákony a pravidla. Možná kvůli jeho slzám, možná kvůli duši jeho matky. Podívá se ještě jednou do jeho světlé modrých oči. Jsou tak krásné, je to krásný chlapec ... uslyší volání Rachel. Musí jít. Pohladí ho po hnědých vlasech. Jsou tak kostrbatě ostříhané.. usměje se a odejde.

  Nevidí jak do pokoje vrazí otec chlapce a uhodí ho až upadne. Potom jde k lůžku své manželky. Je opilý. Zasměje se. „Konečně mohu žít tak jak chci!“ křikne u postele a vypadne ven. Chlapec sedí na zemí a snaží se, aby ho jeho otec nezahlédl. Vstane a s rukou na tváří se dívá na zeď kde zmizel jeho anděl.

  „Jsem tu Rachel. Promiň...“

  „Víš jak trpí? Už se na to nemohu dívat...“ Lirael přistoupí k paní, která se svijí na lůžku. Cítí její velkou bolest. Podívá se po ostatních kdo tam jsou. Celá rodina. Ne jako u té matky chlapce. Začne ji tichým hlasem volat. Slzy, když vidí jak tělo ohabne. Na rtech je úsměv a její duše odcházi  s Rachel. Otočí se stejně jako matka chlapce a rozloučí se se všemi přítomnými. Lirael ještě chvilku stojí a dívá se na nářek a pláč přítomných. Dnes už skončil, může si dělat co chce. Potřebuje odpočinek. Tenhle týden byl náročný a jich je tak zoufale málo. Nikdo nechce dělat tuhle práci. Je to něco jiného než provázet duše do nebe. Vlastně dalo by se říct, že jsou andělé smrti, ale to zas tak úplná pravda není. Trochu cynicky se usměje. Andělé smrti nikdy se nemusejí dívat do oči lidi a hlavně do tváří těch, které je obklopují. Ti je nechají zemřít, ale i pak často duše zůstává v těle, nechce odejít. Drží se zoufale života a pak jsou volání oni Andělé volání  říká se jim... a musí duši přesvědčit, aby opustila svět. Někdy je to velmi těžké a někdy lehké.

  Odpoutá se od nemocnice a vzlétne. Roztáhne černá křídla a pak si vzpomene na toho chlapce, který ho nejen viděl, ale dotkl se ho. Nepamatuje si, že by se ho kdy dotkl. Od té doby co je Andělem volání se ho nikdo nedotkl. On se dotýká, ale jeho nikdo. Chybí mu to. Letí jen tak bez cíle, černé křídla roztažené a nechává se unášet větrem.

  „Liraeli co to s tebou bylo?“ Lirael se zastaví a podívá se na Rachel. Dělá svoji práci už přes pětset let a je volána k nejtěžším případům a tak se dost často stýkají. Má trochu podezření jestli se do něho nezamilovala...  prohlédne si její krásnou štíhlou postavu, dlouhé světlé vlasy a modré oči s růžovými rty. Takhle kdysi si představoval anděly.

  „Promiň, ale byl tam jeden chlapec. Joshua se jmenoval. Viděl mně.“ Ta překvapeně zvedne oči. Existují lidé, kteří je mohou vidět, ale ..

  „A Jasmíne viděl?“ Lirael se zarazí a jeho křídla se zachvěji.

  „Myslím, že ne. Nevím opravdu, ale ptal se jen po mně.“ Rachel udiveně zakroutí hlavou. Ještě neslyšela, že by někdo viděl Anděly volání. Podívá se na něho. Je krásný až moc. Sama podléhá jeho vlivu. Jeho volání žádná duše nedokáže odolat. Černé delší vlasy lehce vlnité, černé oči a pokožka bílá jako její křídla. Je oblečený celý v černé. Rysy obličej nejsou jemné a přece je v něm něco neodolatelného. Musel zažít něco hrozného, když se stal Andělém volání. Jim se nestane každý, ale i když se snažila, tak nezjistila co se stalo. Moc by chtěla a nejen ona, aby se stal jejím partnerem, ale on jako by neslyšel volání jiných andělů. Zdá se být tak nedotknutelný. Zaslechne volání...

  „Promiň musím jít. Podívej se do Knihy.“ Lirael přikývne. Už se díval. Zná celý jeho život, ví kdy se ožení, ví kdy zemře. Možná se neměl dívat do Knihy, ale chtěl vědět proč Joshua ho může vidět. Vše tam nalezl jen odpověď proč ho může vidět nenašel.

  Je noc a hvězdy se třpytí jak démanty. Mohl by zaletět k ostatním andělům, odpočívat a nic nedělat, ale něco ho přitahuje tam k osvětleným oknům. Sletí dolů na zem. Letí k jednomu z oken. Krásný dům jasně osvětlený. Křik.

  „Ne to není možné! Jak to mohla udělat!“ křičí tam otec toho chlapce Joshuy. „Já mu ukážu!“

  „Je mi líto, ale pokud se mu něco stane, tak nedostanete nic. Takhle máte rentu...“ právník se zvedne. Konečně to má za sebou. Neví jak ochránit toho chlapce a jen doufá, že si nějak poradí. Dívá se do zbrunatnělé tváře toho opilce. Nechápe jak Marie si ho mohla vzít. Jenže ze začátku takový nebyl, ale něco se změnilo. Aspoň zabezpečila a ochránila chlapce. Za chvilku dospěje a půjde na kolej a tam se už s otcem neuvidí. Povzdechne si. Tuhle práci nesnáší, ale nemohl odmítnout Marii. Ještě teď ji má rád. Už dávno spolu nechodí, ale její prosba... udělal to tak, aby závěť byla neprůstřelná a ochránila jejího chlapce. Byla těžce nemocná leukémii a když ji navštívil, měla zrovna světlou chvilku a požádala ho o přepracování závěti. Nemohl její prosbu odmítnout. Pozval ještě pár právníků, aby dosvědčili, že je při smyslech a ten opilec nemohl závěť napadnout. Nakrátko zemřela, ale i kdyby něco vyčaroval na něho nemá. Sbalí si tašku a jen se dívá na zkamenělého Roberta. Dostal co si zasloužil.

  Lirael letí podél domů a dívá se do oken, kde by mohl být ten chlapec. Tam je. Zastaví se za oknem a dívá se jak spí. Rád by vletěl dovnitř, ale bez důvodu nebo bez pozvání nemůže. Chce už odletět, když vidí jak chlapec vstává. Vycítil ho? Zvláštní.

  Joshua se zvedne a podívá se do noci. On je tady uvědomí si, když zahlédne za oknem tu krásnou tvář a černé křídla. Vyskočí z postele a otevře okno.

  „Ty jsi přišel?“ Lirael váhá. Nechce se mu dovnitř, ale láká ho to nesmírně. Nakonec vkročí dovnitř. Joshua k němu přijde a obejme ho kolem pasu. Lirael ho pohladí. Překvapí ho to. Vůbec neví co má k němu cítí. Lítost to ano, ale žádná... nepřemýšlej nakáže si. Kdyby tam nahoře někdo zjistil  co dělá, zakázal by mu to.

  „Proč nemáš bílá křídla?“ Lirael se usměje.

  „Protože jsem Andělém volání, víš.“ Joshua se zamračí.

  „Myslel jsem, že maminku odvede anděl s bílými křídly a moc jsem ho chtěl vidět. Vidíš takový!“ Vede ho k psacímu stolu, kde má knihu. Je otevřená na krásném andělovi s bílými křídly. Lirael se usměje. Rachel.

  „Však s takovým krásným andělem odešla.“ Podívá se jak si sedne na židličku. Je tak vážný. Měl by se smát a hrát si a zatím... vidí rány na těle a slábnoucí modřiny.

  „Vždycky jsem věděl, že existujete. Nikdo mi nevěřil, ale existujete. Proč jsem ho neviděl?“ řekne podezřívavě? Lirael si povzdechne a sedne si před něj se zkříženýma nohama. Joshua vyskočí a uvelebí si v jeho náručí. Lirael ho pohladí a obejme křídly.

  „To já taky nevím. Většinou lidé vidí je, ale ne nás Anděly volání. Víš maminka od tebe nechtěla odejít, ale byla tak moc nemocná, že by tady nemohla být. Hrozně by trpěla a pak jsem tady já a já ... je mi to líto, ale musel jsem to udělat. Vzal jsem její duši z jejího těla.“ Joshua si povzdechne. Je mu u toho divného anděla tak dobře. Zívne si a ani neví jak, usne. Lirael ho vezme do náruče a odnese do postele. Je mu smutno, protože ví, že ho chránit nemůže. Vedle něho se zjeví další anděl. Zamračí se.

  „Nemůžeš ho chránit víc, Susan?!“

  „Dělám co mohu, Liraeli. Nemáš tady co dělat to přece víš. Porušil jsi pravidla. Jenže opravdu má to krušný. Nemohu nic víc dělat. Mám co dělat, aby vůbec přežil, víš.“

  „Susan, prosím neříkej to nikomu ano!“

  „Stejně to nakonec zjistí a pak budeš potrestán!“

  „Já vím, ale něco mně k němu vábí.“ Susan mlčí. Jako strážný anděl by neměla to dovolit, ale už je tak dlouho na světě... Joshua je její šestý člověk, které stráží a zatím ji dává nejvíc práce. Bude ho potřebovat.

  „Dobře, ale jestli se něco stane o ničem nevím!“ Lirael se usměje.

  „Díky moc a musím už jít. Víš, že tu nebudu zas tak často.“ Susan se smutně usměje.

  „Potřeboval by matku. Někoho kdo by ho chránil, ale hlavně miloval.“ Miloval. Jak dlouho to slovo neslyšel vyslovit. Dívá se jak Susan se rozplývá a on odchází taky. Zavře za sebou okno a vyletí vysoko na oblohu.

  Ráno otevře Joshua oči a zadívá se na okno. Určitě se mu to zdálo. Musí jít do školy. Sejde dolu do kuchyně. Nalije si mléko s cornflakes.

  „Tady máš na svačinu!“ hodí mu otec peníze. Joshua je vezme a nechápe to. „A neutrať to celé!“ Zvedne ruku a dá mu pohlavek. Joshua se přikrčí. Bojí se další rány a nakonec uteče s penězi v hrsti.

  „Zmetek!“ zasyčí za nim jeho otec. Určitě není jeho. Bůhví s kým ho měla. Odplivne si. Měl by najmout nějakou hospodyni. Najednou se mu zlepší nálada. Hospodyně a on ví přesně jakou. Ví o jedné servírce v baru Na rohu. Je moc a moc .. mlaskne si.

  Joshua zatím vezme kolo, které dostal od maminky a vyrazí do školy, která není daleko.

  Den ubíhá za dnem a Joshua roste a Lirael zůstává stejný. Susan nic neřekla a tak Lirael pořád ho navštěvuje a povídá si snim. Joshua je šťastný z toho, že má takového kamaráda a vždy ho objeme a dá pusu. Vypráví mu co se seběhlo za týden co ho neviděl. Někdy musí přerušit vyprávění a poslat Liraela pryč, jak k němu vletí otec a začne ho mlátit. Většinou je to, protože ho Lissa jejich nová hospodyně, která jen většinou sedí kouří a lakuje nehty, vyhodí z ložnice a to je pak vzteklý a vylévá si ten vztek na něm. Nebýt jeho kamaráda, asi už dávno by to vzdal, ale jen myšlenka na něho ho povzbuzuje, aby se pilně učil a aby to vše vydržel. Někdy ani neví kdy se rozhodl stát lékářem. Zachraňovat životy a pomáhat jiným lidem. Když to povídá Liraelovi, tak se na něho zvláštně podívá.

  „Nemůžeš všechny zachránit. Někdy prostě jejich život skončil.“

  „Já vím, ale zas někdy zachráním a pak ten úsměv na tvářích přítomných.. nebude to stát za to, Liraeli?“ Ten s úsměvem přikývne. Je už tak velký. Dvanáct let a roste jako z vody. Pro něho je to jako včera kdy ho viděl klečet u lůžka matky a plakat. Dnes je velký chlapec s neposednými vlasy, modrýma očima ukrytýma za skly brýlí, které se ho zvědavě vyptávají na vše možné.

  „Budeš mně navštěvovat na koleji?“ zeptá se nesměle Joshua v náručí Liraela. Je už moc velký na tohle. Jenže on ho rád hýčká. Poslední dobou, když k němu přijde se tak roztomile začervená. Sluší mu to.

  „To víš, že budu. Přece bych nemohl u tebe nebýt. Jsem rád, že jsi se tam dostal.“

  „Přece víš, co chci dělat a já to dokážu!“ Neřekne mu, že v nemocnici by mohl vidět i jeho. Je takový čahoun v šestnácti. Sama ruka noha. Jen ty oči se nezměnily. Jsou pořád stejně vážné. Je u toho jak odjiždí a on vidí jak se otočí a mává mu.

  „Čekají tě!“ ozve se u něho hlas. Lirael se otočí. Anděl posel. Je to tady. Nakonec přišel trest. Oba odletí k bráně. Zastaví se tam. Čekají až je pustí dovnitř. Oba vejdou a za chvilku se Lirael dozví od svého nadřízeného trest za to, že se stýkal s člověkem. Nakonec to dopadne bez trestu, ale nesmí s nim už nikdy mluvit, dotknout. Teprve teď pochopí jak mu chlapec přisrostl k srdci a že ho miluje. Jen přikývne, ale nejraději by se vzepřel a šel za nim.

  „Mohu se rozloučit?“ nakonec se odváží říct.

  „Ano, ale už nikdy rozumíš. Nechápu jak tě to napadlo?“

  „Když mně viděl a nikdo mně nemohl vidět...“ Jeho nadřízený se podívá do Knihy se stránkou Joshua  Martin. Dobře vidí, že kdyby nebylo Liraela, tak chlapec už nežije a tak by mohli přijít o jednoho z budoucích lékářů. Povzdechne si. Být na něm, tak je mu to jedno, ale pravidla jsou pravidla a on je nemůže ignorovat.

  „Běž už a pak do práce. Nesmíš zapomínat...“

  „Děkuji a svou práci....“

  „Ne je vše v pořádku Liraeli.“ Podívá se do jeho černých očí. Zamrká. Je tak, kdyby nebyly jeho rysy postava mužskými, tak ty oči... Lirael se otočí a vyjde ven. Chce roztáhnout křídla, když uvidí Rachel. ¨

  „Rachel. Dlouho jsme se neviděli.“

  „Liraeli jak se daří a co vlastně dělá ten tvůj chlapec?“

  „Je už na koleji a zrovna jdu se s nim rozloučit. Musím.“

  „Netušila jsem, že už je to tak dlouho co jsme spolu nepracovali.“ Zamyšleně stojí a za ní se chvěji bílá křídla. „Nechceš zajít s ostatními na setkání nových andělů?“ Lirael zavrtí hlavou. Jindy rád vítá nové anděly. Někdy, ale velmi málokdy je mezi nimi i Anděl volání. Je to vždy velká slavnost, kterou málokdo si nechá ujít.

  „Promiň dnes ne. Nebo se přijdu podívat později , ale chci se rozloučit a asi to nebude jednoduché.“

  „Ani bych se nedivila, kdyby se do tebe zamiloval?“

  „Dej pokoj Rachel. Vždyť je to chlapec“ řekne se smíchem, ale u srdce ho trochu bodne.

  „Když myslíš.“

  „Shannon počkej jdu s tebou!“ Rachel rozevře křídla a přidá se k jednomu z andělů. K Liraelovi doléhne jejich smích průzračný jak cinkot skleněných zvonků.

  Roztáhne ta svá černá jako noc  a letí tam dolu ke koleji kde teď bydlí Joshua. Vidí jak jde s ostatními studenty. Vypadá mezi nimi krásně s pýchou pomyslí a zároveň je ještě tak... Joshua ho zahlédne a celý se rozzáří. Něco řekne ostatním a odpoutá se od nich. Jde k němu. Je to poprvé co ho vidí někde jinde, než doma nebo za oknem. Něco se stalo, zamrazí ho, když vidí smutek v očích Liraela svého anděla. Stoupne si před něj a pak se obrátí. Lirael ho následuje. Cítí kolem sebe šumot jiných křídel a vidí, že ho ostatní andělé vidí a přemýšlejí co tady může dělat Anděl volání, ale on jde za Joshuou a nevšímá si ostatních.

  Joshua otevře dveře.

  „Tak tady se budeme mohli vidět. Spolubydlíci odjíždí na víkendy...“ zmlkne, když vidí jak Lirael se rozhliží po místnost. „Něco se staloLiraeli? Prosím řekni mi to.“

  „Jednou jsem ti povídal, že se budeme museli rozloučit... já musím jít. Už se dále nemůžeme stýkat.“ Nerad to říká někomu s kým strávil skoro osm let. Pro ně anděly čas nemá význam, ale pro... ucítí kolem svého těla jeho ruce. Má pocit, že mu právě nasadil pouta.

  „Proč, Liraeli, proč zrovna teď... já“ pustí ho. Lirael má pocit, že ztratil něco velmi důležitého. Něco co už nenajde. Jenže mezi nimi nic nemůže být. Jen by nakonec ho musel odvést a dívat jak mizí. Lirael se k němu otočí. Vidí jeho oči a je mu těžko u srdce. Miluje toho chlapce. Možná ho miloval hned od začátku. Nikdy vůči němu se necítil jako bratr, otec nebo kamarád. Jen ho miloval. Nic víc.

  Joshua zatíná nehty do dlaně. Nesmí plakat, nesmí. Už tak dlouho... vletí mu do náruče, obejme ho a začne líbat.

  „Miluji tě Liraeli, miluji, prosím.. zůstaň!“ vyráží mezi polibky. Neví kdy se do svého anděla zamiloval, neví kdy k němu pocítil lásku. Možná už od začátku. Neví jen nechce ho ztratit. Nechce aby odešel.

  Lirael šokovaně cíti na svých rtech jeho polibky. Jeho slzy a jeho vyznání. Chce mu říct, že ho taky miluje, že ho neopustí, ale ví, že to není možné. Ne... vymaní se mu z náruče. Bude to tak lepší. Odstrčí ho a rozevře křídla. Závahá ví, jaké to může mít důsledky. Ne to nemůže ani on... dívá se jak leží na podlaze a vzlyká. Cítí takový smutek... Proč nemohu být šťastný! Po tváři mu sklouzne jedna slza. Lirael se dívá jak se mění. V okamžiku kdy zmizí na zem cikne dokonala kulatá slza. Joshua ji sebere a drží. Je černá jako jeho peří a teplá jako jeho ruce. Sevře ji v dlaních a jen se dívá na místo kde stal. Musí žít. Lirael by to tak chtěl a možná jednou ho opět spatří. Nevidí jak Lirael ho pozoruje a na zem padá jemný déšť.

  „Pláče anděl“ řekne jedna stará žena a nastaví déšti tvář. Lirael odletí od koleje a letí k muži, který se nechce odpoutat od své ženy. Která sedí u jeho lože a drží ho za ruku.

  „Rachel“ pokývne ji. Ta se na něho pátravě podívá.

  „Liraeli. Vše v pořádku?“

  „Ano.“ Smutně se usměje. Rachel ví jak se cítí.

  „Pak ho zavolej.“ Lirael přistoupí a začne ho volat. Muž k němu otočí hlavu, ale Lirael ví, že ho nevidí. Nikdo kromě Joshuy ho nemůže vidět. Vidí jen Rachel, která se na něho usmívá. Na tváři muže se objeví úsměv. Lirael cítí jak jeho duše opouští tělo a vidí jak ho Rachel bere za ruku.

  Slyší další volání a jde k nehodě. Nemá rád, když lidi odcházejí uprostřed krve a násili. Stojí v pozůstatcích auta a volá muže k sobě. Jeho žena přežije, ale jaký to bude pro ni život bez dítěte a bez manžela, které velmi milovala. Skončí, rozevře křídla a vidí dva anděly jak je odvádějí do nebe. Lirael se musí usmívat a přesto cítí trochu hořkost ze své práce. Ale zavázal se, že bude pokračovat a jeho vina se ještě nesmyla. Možná nikdy a svým způsobem to tak má být.

  Roky utíkají jak splašené a on pozoruje z dálky Joshua. Je s ním když dostane diplom na lékářské fakultě. U jeho první operace a na svatbě. Je sním, když čeká narození prvního dítěte a pak i druhého. Samantha a Brett. Krásné jména, ale v jeho srdci pořád, cítí to, dřímá nenaplnění. Je sním u všech důležitých událostech aniž to Joshua tuší. Protrpí si snim rozvod a nakonec osamění a ponoření do práce.

  Je tady. Vím to, říká si Joshua, když přebírá diplom. Nalézá lásku, i když ji nemiluje jako svého anděla. Kathrin. Krásné jméno a přece ví, že ji nemůže dát tolik lásky jako jemu. Narození Samanthy a pak Bretta a on stále cítí jeho přítomnost, jeho tichý dohled. Jeho ponoření do práce a dny, večery, noci strávené v nemocnici s umírajícími doufajíc, že ho zahlédne. Závan jeho černých křídel by mu stačil. Nechce víc.

  Nakonec rozvod s Kathrin. Tichý skoro klidný rozvod. Souhlasí se vším co požaduje a on chce jen, aby se mohl vidět s dětmi. Cití, že je to tak správné, že si zaslouží někoho lepšího. Někoho kdo ji věnuje celé srdce ne jako on jen půlku. Přechází po nemocnici a poslouchá jestli nezaslechne závan křídel. Ale je ticho. Nic není slyšet. Zvedne ruku s prstenem v kterém se skví slza Liraela, kterou po sobě zanechal. Nebýt ji, možná by na něho zapomněl, ale tak cítí, že je stále s nim.

  Nedávno zemřel jeho otec. Nebyl na jeho pohřbu. Upil se k smrti a on neželel jeho ztráty. Nechtěl vzpomínat na to jak byl malý. Kdyby to šlo vymazal by všechny vzpomínky na něho a zůstaly mu jen na matku a na Liraela.

  Oslaví v kruhu rodiny padesát let. Má se narodit jeho první vnouče. Je šťastný. Když se to vezme neprožil špatný život a příběh o anděli s černými křídly předá dál. Možná vnoučata Samanthy nebo Bretta ho jednou uvidí.

  Lirael stojí a dívá se jak Joshua odchází. V kruhu rodiny klidně. Odchází rád, bez přítomnosti anděla s černými křídly. Tak to viděl v Knize. Vidí jak Susan mizí, aby dostala dalšího narozeného človíčka. Usmívá se a kyne mu. Zamává ji. Podívá se kdo Joshuu bude provázet. Někdo z nováčku. Nezná ho. Nebudou komplikace a Joshua rád odejde. Tak si zvyknou na těžší případy a jednou možná s nim bude vyprovázet jinou duši, která nechce odejít a přesto musí.

   Otevře křídla a vidí jak slza mizí s duši, kterou provází. Lirael se usmívá a zaslechne volání. Musí jít. Už nikdy neuvidí Joshuu, kterého bude milovat navždy. Chlapce, který mohl vidět Anděly volání. Letí za hlasem a dalším úkolem. Nezaslechne Joshuovu otázku.

  „Jak se mohu stát Andělem volání?“

 „Liraeli to jsem ráda, že tě vidím.“

 „Ahoj Rachel. Kam letíš?“

 „Zase jsi zapomněl?“ zavrtí hlavou. „Je setkání s novými anděly.“ Nakloní se k němu a tajemně mu pošeptá. „Prý tam bude i Anděl volání.“ Lirael nadzvedne obočí. Možná by se tam měl podívat. Nechce se mu a taková setkání už dávno vypustil ze svého života. Vlastně ani neví jak je to dlouho, kdy naposled viděl Joshuu, ale pořád nemůže na něho zapomenout. Nakonec se připojí k Rachel.

  „Pozdě už je po všem! A to jen proto, že jsi mně zdržel.“ Povzdechne si a jde ke kamarádce, kterou zahlédne ve společnosti nového anděla.

  „Ahoj Liraeli. Když jsi nemohl být se mnou tam, tak já budu s tebou tady.“ Lirael se otočí k známému mu hlasu. Před ním stojí anděl s černými křídly. Nejistě se usmívá.

  „Joshua?“ vykoktá ze sebe. „Jak?“

  „Záleží na tom? Miluji tě!“ Obejme ho a přitiskne se k němu. Lirael pohne křídly a skryje je před zraky ostatních. Nikdo nevidí jejich první a ne poslední polibek. Polibek dvou andělů.

Konec