Shounen - ai povídky

Andělské volání

„Tady jsi!“ zvolá postava a otočí se za sebe. Za mrakem vykoukne postava s delšími černými vlasy a rozesměje se. První postava k ní přiletí a obejme ji kolem štíhlého těla. Zatočí se spolu a černá křídla kolem nich zavíří, až rozhrnou něžnou krajku mráčků. Na chvilku je ukryjí před jakýmkoliv zrakem.

Proč nemohu být taky tak šťastný, pomyslí si s lehkou závistí anděl, který je zpovzdálí sleduje. Přetočí se a kolem něho se jemně sevřou křídla černá jako noc. Zesmutní a pomyslí si, proč nemůžu taky najít někoho, kdo by mě sevřel v náručí jako Lirael Joshuu. Všichni znají jejich historii a přejí jim, jen on jim trochu závidí jejich štěstí. I když je Andělem volání, stále hledá někoho, s kým by mohl být. Vždyť vypadám dobře,  když se zahlédne v zrcadle mraku.

„Ellione, kde jsi byl?“ zakřičí na něho Ráchel s Christinou. Otočí se k nim a usměje se svůdným úsměvem.

„Krásné dámy, co si přejete od padlého anděla jako jsem já?“ Zasmějí se a jen mávnou rukou. Vždyť ho tady každý zná. Christina se zapýří.

„Nic, jen jdeme ze setkání nových andělů. Bylo to nádherné jako vždycky,“ a mávnou křídly. „Kdepak jsou Lirael a Joshua?“ vyptávají se.

„Schovávají se tam u těch mraků,“ řekne Ellion. „Copak jim chcete?“

„Jen maličkost. Můžeš jít s námi, pokud chceš. Máme novinky.“

Ellion se zarazí. Nechce vidět ani Liraela, ani Joshuu, ale nakonec si povzdechne a přidá se k Ráchel a Christině. Ráchel si ho prohlíží. Je krásný, možná ještě krásnější než Lirael. Ne, každý je jiný. Ellion se svými lehce blond zářivými vlasy, modrýma očima a bleděrůžovou pokožkou je dokonalý jako anděl, narozdíl od tmavého Liraela. I ta černá křídla k němu tak nějak patří. K tomu hezká, štíhlá postava v modrém oblečení. A je tak veselý...

„Joshuo! Liraeli!“ zavolají. Ti dva se vynoří z mraků, rozesmátí a šťastní. Obejmou se a přiletí blíž. Všichni tři se koupou v záři jejich štěstí. I když pro anděly čas neznamená nic, přece jen všichni vědí, jak dlouho Lirael čekal na Joshuu a nebýt jejich lásky a Joshuovy odvahy, nikdy by spolu nebyli jako pár.

„Copak chcete?“ optá se Lirael hlubokým hlasem, při kterém se všichni zachvějí. Je čarokrásný, a snad i proto je Andělem volání.

„Nic, jen tě vidět a říct, že máte nováčka do party.“

„Nový anděl, a patří k nám?“

„Chudák,“ zamumlá Ellion. Lirael se zamračí. Elliona nemá příliš v lásce a nechápe proč. Jejich práce je těžká a ne zrovna vděčná a příjemná jako u ostatních andělů, ale Ellion se někdy chová tak nemilosrdně, jako by zapomínal, kým vlastně je.

„Bude potřebovat pomoc.“ Joshua se k němu přitiskne. On vždycky věděl, jaká bude jeho práce, ale když přijde nováček, je pro něho zjištění, co obnáší jeho práce, šokující a kruté. 

„Ne, ty ho zaučovat nebudeš. Tentokrát dostal učedníka tady Ellion,“ popíchne ho Christina, která stojí opodál a má pocit, že si jí nikdo nevšímá.

„Cože?!“ zvolá Ellion. „To nemyslíš vážně!“

„Bohužel ano,“ řekne Ráchel. Ellion se zarazí. Proč chtěli, aby s nimi šel? Jen proto, aby mu to oznámili před Liraelem a Joshuou?

„No, musím jít. Zas někdy na viděnou,“ řekne v šoku Ellion.

„Dávejte na toho nového pozor. Ellion je...“ nedořekne Ráchel starostlivě a pohladí Liraela po tváří. Lirael se mračí. Nemá tohle rád. Zavrtí hlavou, ale Christina s Ráchel už jsou dávno pryč.

„Liraeli, co budeme dělat? Víš, jak to pro nováčka může být otřesné.“ Joshua se k němu přitiskne se starostí ve tváři.

„Nic, Joshuo,“ řekne vážně Lirael. „Jen je budeme pozorovat. A vůbec – už jsi mě dlouho nepolíbil.“ Obejme ho svými černými křídly a skryje před tváří všech.

„Já, a nějaký učedník? Ne, v žádném případě!“ zaprská Ellion. Vtom do někoho vrazí.

„Auu,“ vykřikne neznámý anděl.

Ellion se zastaví a pohlédne na toho smělce, který do něho vrazil. Malý, hubený anděl s brýlemi na nose a rozcuchanými vlasy. Na zádech se mu skví černá křídla. Nezná ho.

 „Omlouvám se,“ uklání se ten nešika a zčervená. Kdo je to?Je překrásný. Oči se mu rozzáří, když si prohlíží Elliona.

„Příště dávej pozor,“ zahučí Ellion  a chce odletět.

„Prosím, mohu se zeptat?“ špitne neznámý anděl, že ho skoro není slyšet. Proboha, čím chce zaujmout duši, aby se odpoutala od země? pomyslí si Ellion nevybíravě. Otočí se k němu se širokým úsměvem.

„Copak se děje?“

„Nevíš, kde bych mohl najít Elliona?“ optá se anděl nesměle. Ellion v duchu zaúpí. To je určitě ten nováček. Jestli bude i takové nemehlo při práci, to bude něco.

„Já jsem Ellion. Co potřebuješ?“ Jen ať to není ten nový anděl.

„To jsem rád, že jsem tě našel. Máš mi všechno říct.“ Obdivně se na něho  zadívá a Ellion se ošije. Ten obdivný pohled mu dělá dobře, jenže nechce nikoho zaučovat.

„Dobře. Takže jsi Andělem volání. To znamená, že přicházíš pro duše, které se nechtějí rozloučit se svými milovanými a chtějí zůstat na světě. Zavoláš je a ony se odpoutají od fyzického těla. Pak si je přebírají Průvodci. Andělé s bílými křídly, kteří je doprovázejí do nebe. To je všechno. A teď pojď se mnou, ukážu ti, co a jak. Půjdeme k pár případům, aby ses všemu naučil.“

„To je hrozné!“ zvolá Nathaniel. Z očí mu sklouzne slza. Ellion zaúpí. Nejen nemehlo, ale k tomu ještě citlivka. „Nemůžeme je...“

„Ne, to nejde. Každý člověk má na světě vyměřený čas. Jenže někteří nemají všechno vyřešené a nechtějí z určitých důvodů opustit svět. Ale za to my nemůžeme. Jak se jmenuješ?“ optá se zvědavě.

„Nathaniel Blake.“

„Nathaniel. Druhé jméno tady nikdo nepotřebuje. Pro všechny budeš jen Nathaniel. Víš, proč jsi tady?“ Nathaniel zavrtí hlavou. „Podivné. Většina z nás to ví. Tohle je Kniha,“ ukáže mu Knihu, ke které doletěli.

„Je malá,“ řekne s úctou Nathaniel. „Co je v ní, Ellione?“

„Je to Kniha osudů. Můžeš tu najít osud lidi tam dole na světě, ale říkáme ji jednoduše Kniha.“

„Mohu se jí dotknout?“ vykulí Nathaniel tmavé oči barvy čokolády. Dívá se na knihu s posvátnou úctou, která se mu zračí v celém obličeji. Ellion už pomalu zapomněl, jak Kniha působí na jiné anděly, zvlášť na nováčky. Prohlížel si ji už tolikrát, že ji přijal jako samozřejmost, která je tady odjakživa.

„Jistě, jsi Andělem volání a můžeš si ji prohlížet, jak chceš,“ řekne blahosklonným tónem, ale Nathaniel si toho nevšímá. Dotkne se Knihy, a ta se otevře.

„Jak se v ní hledá?“

„Stačí si jen pomyslet jméno dotyčného a ona, podívej se... Roby Clark Sinclair,“ zašeptá a v knize naskočí text.

„Brzy zemře,“ řekne posmutněle Nathaniel, když jeho zrak skočí na poslední řádek.

„Zkus to sám.“

Nathaniel zavře oči. „Sára Blake.“

V knize se objeví slova, věty. Nathaniel si je pro sebe tichounce mumlá. Na stránky kanou slzy. Jeho sestra. Bude šťastná. Bude mít tři děti a nejstarší z nich – chlapec, se bude jmenovat po něm. Sára na něho nikdy nezapomene.

Ellion ho zvědavě pozoruje. Vypadá smutně a zároveň dojatě. Vlastně vypadá docela hezky, jen kdyby nebyl tak nesmělý a tichý.

„Děkuji moc,“ řekne potichu. Zavře Knihu a rozhostí se ticho.

Nakonec si Ellion odkašle. „Tak jdeme. Někdo mě volá.“ Nathaniel přikývne a Ellion se s ním přemístí do nemocnice.

„V nemocnicích budeme často. Zde lidi umírají nejvíc, a neradi.“ Povzdechne si. „Je to matka a má dva syny a manžela. Miluje je a nechce se od nich odloučit.“ Projdou dveřmi a stanou u postele. Vedle stojí a čeká anděl s bílými křídly. Vážný a trochu netrpělivý. Přikývne a je vidět, jak se mu odlehčilo, že už jsou tady.

„Ellione, prosím,“ řekne tiše Harriet.

„Dobře.“ Přistoupí k posteli a začne tiše zpívat rytmickým hlasem. Nathaniel sleduje, jak hlas ženu upoutává  a jak  mu pomalu a celou svojí duši naslouchá. Vidí, jak se jí zavírají oči a její duše jde za veselým Ellionovým voláním. Duše se rozhlédne kolem a pak k ní přistoupí s hřejivým úsměvem Harriet. Takhle vypadají andělé. Hřejivé, laskavé bytosti. Nathanielův obdiv k Ellionovi ještě vzroste. Pokojem se rozléhne nářek ostatních lidi a on se po nich podívá. 

„Vidí nás?“ Ellion zavrtí hlavou. „Co vím, tak Anděly volání dokázal vidět jedině Joshua. Občas zahlédnou Průvodce, ale nás nikdy. Jenže Joshua byl výjimka. Zamiloval se do Liraela a on do něho. Když jeho život skončil, požádal o to, aby se mohl stát Andělem volání a bylo mu vyhověno. Ne každý má dispozice se jím stát. Pojď. Nemám rád nemocnice.“ Ellion se ještě otočí za plačící rodinou.

„Je to kruté,“ řekne  Nathaniel, už když jsou pryč. Ellion si povzdechne. Co má na to říct? Ať řekne cokoliv, změnit názor musí sám Nathaniel. „Tak, a teď si to zkusíš sám.“

„Ne, počkej,“ vyjekne Nathaniel. Není připravený, že uvidí slzy malého chlapce, který nechce od rodičů pryč. Začne zpívat, ale jeho hlas je tichý, bez vší radosti, kterou slyšel u Elliona. Elliot, který čeká, zakroutí hlavou.

„Ellione!“ řekne Nathaniel prosebně. Ellion ho odstrčí, až spadne a jeho černá křídla se zatřepotají. Začne zpívat a lákat chlapce veselým hlasem. Nathaniel se s údivem dívá, jak se chlapec odpoutává od rodiny a se smíchem se vrhá k Ellionovi. Oči se mu zalijí slzami. Ellion chytne Nathaniela za ruku a vleče ho pryč. Nathaniel před ním stojí a neví, jak se mu podívat do očí. Tolik ho zklamal, a přitom chtěl na něho zapůsobit.

„Omlouvám se,“ špitne. „Příště se polepším.“

„Nemáš se co polepšit. Nevím, proč jsi vlastně Andělem volání. Nehodíš se k tomu,“ řekne Ellion tvrdě. „Jdu to oznámit starším.“ Odletí pryč a Nathaniel se rozbrečí. Proč to neumí zvládnout? Uslyší šum křídel a odvrátí se. Rozevře křídla. Nechce nikoho vidět .

„Počkej, Nathanieli,“ ozve se nadpozemský hlas. Nathaniel si utře oči a otočí se, jak mu ten hlas učaruje. Před sebou vidí dva anděly s křídly černými, jaké má sám. „Pojď sem. Jmenuji se Lirael a tohle je Joshua. Něco ti řekneme a Elliona si nevšímej. “

„Když on je tak nádherný...“ v Nathanielově hlase zazní obdiv a nadšení. Jeho oči se rozzáří obdivem a něžným svitem. Lirael si povzdechne. Jak mu k tomu všemu má ještě říct, že Ellion dává přednost ženám? Těžký úkol, ale aspoň mu řekne to, co mu měl říct Ellion. Ten už zřejmě dávno zapomněl, že i on byl nováčkem.Copak tak zlhostejněl, nebo co se s ním poslední dobou děje? Jenže teď tu před sebou má Nathniela nešťastného a zároveň zamilovaného.

Přistoupí k Nathanielovi   a pohladí ho  po vlasech.

„Každý anděl má svoje volání. A  Andělé volání... Asi nevíš, o čem mluvím, ale slyšel jsi přece Elliona, jak zpíval.“

„Ano, bylo tak radostné jako svit slunečních paprsků tančících na jezeře. Veselé jako zpěv cikád při západu slunce. Chtělo se mi tancovat a smát se.“

„Ano, jeho volání je voláním radosti. Když volá duše Joshua, volá je důvěrou. Lidé mu věří, že všechno bude v pořádku. Ale každý anděl potřebuje najít svoje vlastní volání. Není to snadné a napoprvé se to ne vždy podaří. Pamatuješ se, Joshuo?“

Ten přikývne a povzbudivě se na Nathaniela usměje. „Nevzdávej se a zkus to znovu. Taky budeš volán k lidem, kterým právě chybí to, co jim chceš dát. Uvidíš, přijdeš na to.“

„Jak... já chci... a co ty? Jaké je tvoje volání ?“

„Čím je volám já? Hlasem. Volám je, aby se odpoutali a šli za ním. Je to můj dar i prokletí,“ zašeptá. „Slyšíš to?“

„Ano, něco mě volá. Je podivné, že jsem to neslyšel dřív.“

„To je pro tebe. A hodně štěstí!“ zavolá za ním Lirael. Joshua mu sevře ruku. 

Nathaniel sletí do nemocnice. Chvěje se, když jde chodbami nemocnice a míjí lidi. Nemocné, staré i zdravé. Doktory, sestřičky i pacienty. Ví, kam jít a ke komu, a bojí se, co se tam stane. Před dveřmi do pokoje zaváhá, ale nakonec vejde dovnitř. Stará žena, obklopená postavami. Nevšímá si jich a dívá se do ženiny tváře. Vedle lůžka, u hlavy, stojí anděl, kterého vídával v obrázkových knihách. Nádherný, zlatovlasý anděl s bělostnými křídly a hřejivým úsměvem.

„Jmenuji se Ráchel,“ řekne tiše anděl. „Trpí, protože je nechce opustit, i když se k ní nechovali dobře. Jmenuje se Daniela.“

Nathaniel přistoupí k ženě a vezme ji za ruku. Snaží se napodobit Elliona, ale jeho hlas k ženě nedoléhá. Pořád upírá oči potažené závojem bolesti ke svým drahým. Nathaniel nerozumí, proč se jeho volání nedotýká ženiny duše. Tolik se snaží. Podívá se do tváře Ráchel. Usmívá se a přikývne, že počká a nemá spěchat.

Co mám dělat? Copak já vím, jak mám zavolat duši svým voláním a jaké je moje volání? Skoro bezmyšlenkovitě  začne ženu hladit po ruce. Ráchel překvapeně pozoruje, jak se žena zarazí a pak se jí v očích objeví překvapení, které se pod Nathanielovým dotykem mění v porozumění. Přetočí hlavu k andělům. Nevnímá už postavy kolem lůžka, nedívá se na Ráchel, od které odvrátila zrak, ale věnuje pozornost Nathanielovi a jeho volání, kterým jí sděluje, že vše bude v pořádku, že se o ni konečně někdo stará, pečuje. Nathaniel skoro neslyšně zpívá tichou melodii a stále ženu hladí po vrásčité, mozolnaté ruce.

„Prosím, pojď, Danielo,“  brouká. Ráchel neví, co tím vyjadřuje, až zničehonic pochopí. Dává té ženě bezpečí a péči zároveň. To, co jí chybělo nejvíc. Nathaniel nepotřebuje hlas, protože jeho voláním je dotek. Ráchel se začne usmívat. I Nathaniel se usměje. Žena se postaví vedle něho a svírá  s pocitem úlevy jeho ruku. Nathanielovi připadá, že mu říká Děkuji. Přistoupí k nim Ráchel a vezme ženu za druhou ruku. Ta nerada pustí Nathanielovu ruku ze své, ale nakonec klidně následuje Ráchel. Nathaniel se rozbrečí úlevou.

„Vidíš, všechno je v pořádku a zbytek už musí vyřešit sám,“ řekne spokojeně Lirael Joshuovi. Oba pozorují, jak Nathaniel objevuje své volání. Jsou za něho šťastni. Lirael zaslechne svoje volání, rychle políbí dlaň Joshuovy ruky a ztratí se. Joshua si povzdechne a vzápětí slyší své volání i on. Mávne černými křídly a odletí.

Nathaniel, ještě s mokrými tvářemi, ale s právě probuzenou důvěrou a nadějí, že to zvládne, ještě chvíli zůstane v místnosti. Vtom zaslechne další volání. S větší sebejistotou se rozletí vpřed. U postele ženy středního věku stojí anděl, který není tak trpělivý jako Ráchel. Nathaniel s klidem vezme ženinu ruku do své a začne si pobrukovat.

Sedí ještě na posteli, když žena odchází s průvodcem, a jeho duši naplní krásný pocit. Pochopí, že není to kruté, že to tak má být. Je mu sice smutno z toho, že kolem stojí osoby, které umírající milovaly a ti milovali je, ale čas je vymezený pro každého člověka. Další volání neslyší, a tak odletí k ostatním. Hledá Elliona a nenachází ho. Zesmutní, protože se mu tolik líbí a tak rychle se vkradl do jeho duše. Chce mu říct, že našel své volání, že se stal  Andělem volání. 

Seznámí se s ostatnimi Anděly volání i Průvodci, ale Elliona nikde nevidí. Pochopí, že se mu vyhýbá, a přitom  mu tolik toho chce vyprávět. Až jednou do něj opět vrazí.

„Ellione, já už to umím!“ vykřikne, ale zní to spíš jako šepot. Chytne Elliona za ruku a drží. Ellion se mu vytrhne a zanadává.

„To vidím,“ řekne dost mrzutě a pak se rozesměje. „Jsem rád, ale mám schůzku, tak mě omluv.“

„Aha,“ zesmutní Nathaniel, když Ellion rychle odlétá.

„Nic si z toho nedělej. Jestli chceš, můžeme někam jít a pobavit se,“ vrhne se mu kolem krku jeho kamarádka Lissa, která letí okolo. Kolem ní zavíří bílá zářivá křídla a prostor se naplní srdečným smíchem. „Určitě běží za tou novou. Počkej, jak se jmenuje? Elissa. Je malá, hezounká a podle mne trochu nepřístupná, ale opravdu milá.“

„Jeho asi všichni mají rádi, že.“

„No, popravdě...“ povzdechne si. „Na můj vkus je dost egoistický, ale každý Anděl volání má nějaké specifické vlastnosti. Nestačí být dobrý a hodný. Musí mít něco, čím odpoutá lidi od pozemských schránek, a nás, co na to říct?“ Rozpačitě se usměje. „Lákají nás k sobě, jako můry světlo lamp. Ani nevíš, jak nás zklamalo a kolik nás obrečelo Liraela, že si vybral Joshuu. Jenže on si ho zaslouží. Nikdy jsem ho tak veselého neviděla.“

Nathaniel zrůžoví a nasává všechny informace. Už dávno si přiznal, že miluje toho nádherného veselého anděla, který ho k sobě vábí svou lehkovážnosti a veselým přístupem k životu. On sám je jiný. Pořád zadumaný a zasněný. Nemá mu co nabídnout. Vypadá jako nějaký pouliční podvraťák s vlasy roztřepenými na všechny strany, hubený a s brýlemi. Není na něm nic není hezkého. Slabě si povzdechne.

„Tak pojď a netrap se pro něho.“

„Tobě se to řekne.“

„Já vím,“ protáhne obličej Lissa. „Já zas miluji Cola, a ten chodí s jinou.“

„Víš, Lisso, když jsem četl pohádky o andělích, nemyslel jsem, že je to tak, tak...“

„...že máme stejné starosti jako na Zemi?“

„No ano,“ váhavě řekne Nathaniel. „Co mám udělat pro to, aby si mě všiml? Od toho posledního setkání mě ignoruje.“

„Řeknu ti, že nevím. Já asi bych byla mu pořád nablízku. Nejde to vždy, ale někdy ano. Zajímalo by mě, proč se tě straní? Ellion rád vyhledává společnost narozdíl třeba od Liraela,“ zadumá se Lissa. „Tak půjdeme?“ Nathaniel vážně přikývne a rozletí se za Lissou.

Čas plyne pro anděly jinak a on se stále trápí tím, že si ho Ellion nevšímá. Co by dal za to, aby se ho mohl opět dotknout. Co by za to dal, aby ho směl políbit. Zesmutní a letí ke Knize. Dost často se dívá na svoji sestru, kterou dole zanechal, a pak se mezi jeho čelem vytvoří vráska a on je smutný.

„Neměl bys tady tolik trávit času,“ ozve se vedle něho hlas a on zvedne hlavu a zavře Knihu, jako by ho někdo přistihl při něčem, co se nemá dělat. Zdá se mu to nebo ne? Před ním stojí Ellion s jiskřičkami smíchu v očích, a přese všechno se tváří zamyšleně. Nebo se mu to jen zdá a ona vidí to, co si jeho srdce přeje?

„Dívám se na svou sestru. Ellione, proč se mi vyhýbáš?“

„Něco se ti zdá,“ zamluví to.

„Ne, nezdá. Bavíš se všemi ostatními, i s Liraelem a Joshuou, tak proč ne se mnou? Vadím ti nějak?“

„Jsme andělé!“ odsekne Ellion. Nebude tomu štěněti vykládat, že ho rozrušil dotek jeho ruky. Jeho, Elliona, který se rád baví a přelétá od jedné lásky k druhé. Ten dotek mu připomněl dávno ztracené štěstí. Možná to nebylo až zas tak velké štěstí, dnes už to ví a není tak slepý, k tomu co se stalo v jeho životě tam dole. Nebyl tak šťastný jak si to někdy namlouvá, a přece tehdy byl na vrcholku blaha, když měl možnost milovat.

Vzpomněl si na život tam na Zemi a on na ty chvíle vzpomíná nerad. Proč mu to Nathaniel svým dotekem dělá?  Když se to tak vezme, bojí si někoho najít a být s ním navěky. Tiše závidí ostatním, ale přitom nechce mít jedinou partnerku a z toho mladíčka je nervózní.

„Takže se mnou půjdeš na Setkání?“

Ellion se nadechne. Copak nepochopil, že s ním nechce nic mít?

„Podívej se, Nathanieli. Nechci s tebou nic mít. Byl bych rád, kdybys mě přestal sledovat a otravovat,“ řekne drsně. Nathaniel se do sebe schoulí, jak ho ta slova zabolí.

„Promiň mi to.“

„Á, promiň mi to, omlouvám se,“ říká Ellion sžíravým hlasem, jak nejlépe svede, „mám už dost toho fňukání a sebepodceňování. Měl bys ses začít chovat jako Anděl volání. Leze mi to na nervy.“ Nechá Nathaniela stát u Knihy, zkamenělého a zmateného. Nesmí dát najevo, že mu na tom malém andělovi záleží.

Nathaniel zírá na místo, kde před chvílí stál Ellion, a nemůže tomu uvěřit, že to byl on, že to z jeho nádherných rtů vyšla ta slova. Začne se chvět. Přece jen je k ničemu. Přesně, jak mu to matka s otcem celou dobu říkali. Uprchne od Knihy a toulá se. Nechce nikoho vidět.

Nechce vidět nádhernou slavnost, kde jsou vítáni noví andělé. Pamatuje si, jak tam stál mezi nováčky a nadšeně zkoušel  svoje černá křídla. Jak ho zajímal každý jejich ševel a jak se rozhlížel po těch nádherných bytostech a nemohl uvěřit, že on k nim patří. On, Otloukánek, jak mu říkali v každé škole. A tady se po něm všichni dívali s takovým zájmem. Ne, není Andělem volání. Nikdy mezi ně nebude patřit. Je zde jen omylem.

 Schoulí se do klubíčka a přemýšlí o tichých závanech křídel, černých jako noc. O sebejistém kouzelném úsměvu a o rtech, které říkají takové smutné a kruté věci. Copak nemohu najít někoho, s kým budu šťastný? Není mi to asi souzeno. Přece jen měli pravdu.

Kéž by tu byla jeho sestra Sára. Ona jediná ho utěšovala a jediná ho milovala takového, jaký byl. Ne, vlastně má ještě něco. Duše a jejich vděčnost. Posadí se a dívá se na krajkový obláček, nadýchaný jako šlehačka. Sára miluje šlehačku stejně jako on. Tady by se jí líbilo.

Bude sám. Zvládne to a jednou zapomene na jiskřičky v modrých očích, na okouzlení, které ho potkalo. Postaví se. Přece zvládl být Andělem volání. Našel své vlastní volání. Říkal to jak Lirael, tak Joshua. Půjde na tu slavnost. Chce slyšet závan křídel a šumění hovoru, chce potkat své přátele. Není tu sám. Rozletí se na Setkání. Usmívá se. Není sám.

Je konec, pomyslí si trochu zklamaně, když slétne k Joshuovi a Liraelovi. Obrátí se na ně. Jsou spíš jedno než dva. Tak krásní. Podívají se na Nathaniela a zarazí je v zvláštní svit v jeho  kouzelných očích. Vypadá jinak. Zničehonic se odhodlává uskutečnit to, o čem snil od první chvíle, kdy potkal Elliona.

„Neviděli jste Elliona?“

Lirael se podiví. „Já ne, a co ty, Joshuo?“

„Kromě tebe nevidím nikoho.“  Lirael se usměje a Nathaniel se rozloučí. Jsou do sebe tak zamilovaní...

Pokusí se naposled promluvit s Ellionem a pak buď nastane konec, nebo začátek něčeho nového krásného. Najde Elliona, jak zpovzdálí vážně sleduje končící slavnost.

„Ellione?“

Ellion se pomalu otočí. Zná ten tichý hlas, který už nechtěl nikdy slyšet, hlas, který ho spoutává péčí, o kterou nestojí, a přece po ní touží, bojí se jí a zároveň si ji přeje cítit. Od jejich prvního setkání se sám v sobě nevyzná. Přitahují ho ty čokoládové oči a to, co slibuje svým voláním Nathaniel. Ale opět uvěřit? Co když  se jeho srdce znovu ztratí v utrpení?

„Co chceš?!“ vyjede vztekle. Nepotřebuje nikoho, a už vůbec ne někoho takového. Slabě si povzdechne, když vidí, že se Nathaniel změnil, a přitom vypadá stejně, jako když do něho poprvé vrazil. Rozčepýřený anděl, kterému má chuť uhladit vlasy a slíbat z tváře ten smutný výraz. Vrátit mu na tvář úsměv.

„Jen být s tebou,“ odhodlá se Nathaniel říct pravdu, a neví proč. Copak chce slyšet ta přezíravá slova znovu? Jak je nevzhledný, k ničemu se nehodící anděl, který mezi anděly vlastně nepatří.

„Najdi si někoho jiného. Někoho, kdo potřebuje tvoji péči víc než já.“

Bože, on nic netuší! zaúpí Ellion. Copak neví, že jeho dotek uklidňuje, že nevědomky pečuje o duše, že jeho voláním je péče? Vždyť je nevinný jak čerstvě narozené dítě. To mu Lirael nemohl říct, že jeho volání je dotyk a péče? Nic neví a on nemá právo mu ukázat, jak svět je krutý. Proč zrovna jeho duše slyší na Nathanielovo volání? Proč ho nemohl zaujmout jiný anděl? Proč to musí být zrovna Nathniel se svou nevinností, se svou péčí, po níž tolik prahne?

„Ale, ale já...“ Nathaniel neví, co říct, a uvědomí si, že chce se o něho starat. Proč? Vždyť Ellion ze všech andělů, co zná, potřebuje nejméně péče. Vždy krásný, usměvavý a...

Přistoupí k němu. „Proč to říkáš? Já bych tě jen chtěl držet v náručí, ochutnat tvé rty, milovat se s tebou. Vím, že nemáš rád chlapce, a uvědomuji si, že vypadám strašně. Nehodím se k tobě. Jsi krásný jak letní den.“

„Blázne,“ zasyčí Ellion. „Nevím, proč posloucháš ty drby. Copak nevíš, že tady je jedno, kým kdo je? Myslíš, že Lirael neměl žádnou ženu? Joshua byl ženatý a nebýt Liraela, mohl prožít po boku své ženy nádherný život. Prostě jim dávám přednost, no.“ Možná ho to odradí.

„Jen proto? Protože vypadám tak, jak vypadám, a nejsem ženou?! Já se nemohu změnit!“ vykřikne Nathaniel a neuvědomuje si, co říká. Celým svým srdcem touží být s ním. Ellion se zastaví. Proč jen ho nemůže nechat na pokoji? Pomalu se k němu otočí. Ty jeho slzy nesnáší. Přistoupí k Nathanielovi a jemně ho obejme.

„Netuším,“ řekne popravdě, „jen vím, že mi přinášíš neklid.“ Nathaniel ztuhne a odtáhne se. Pohlédne mu do těch nádherných modrých očích. Pátrá v nich po odporu, po nechuti, že ho objímá, ale nalézá jen nejistotu a váhavost. Mluví o tom, co cítí, nebo ho chce jen odehnat?

„Neklid? Pak...“ Vycítí šanci, sevře Elliona v náručí a spoutá ho svým dotykem. Pohladí ho po zádech a přitiskne k sobě. „Ellione, myslím, že mě máš rád, a já tě už z objetí svých křídel nepustím.“ Nesměle ho políbí na rty.

Ellion sebou trhne a ztuhne v jeho nevinném objetí. Co mám dělat? víří mu v hlavě. Zničehonic je nejistý a neví, co dál. On, který vždy věděl, co udělat, co říct, má najednou prázdnou hlavu a chaos v myšlenkách. Na rtech cítí Nathanielovy teplé rty, které se jen tisknou a nic nežádají. Jen se ho dotýkají a on si uvědomuje, jak ho ten nevinný dotek spoutává, stejně jako ruce kolem jeho těla.

Nemůže to tak být, rozhodne se a odstrčí ho, až skoro upadne. Nathaniel nechápe, co se děje a v jeho očích se zračí údiv. Proč musí být tak nevinný, tak krásný? Ellion nechtěně zasténá a Nathaniel s tvrdohlavostí vlastní sobě k němu opět přistoupí. Nerozumí tomu, proč ho Ellion od sebe odhání, vždyť přece jen chce o něj pečovat. Přece toho nechce tolik, nebo ano?

„Proč?“ natáhne ruku a pohladí Ellionovou tvář. Ten se zarazí pod jeho jemným dotykem. Proč už dávno neodletěl? Proč tu zůstává a mučí je oba?.

Nathaniel se dívá do jeho modrých očích, jasných jak modrá letní obloha. Na hebkou pokožku, kterou hladí. Přistoupí ještě blíž. Začne si tiše pobrukovat.

„Ne!“ zašeptá Ellion. Proč se bráníš, šeptá jeho druhý hlas. Copak jsi to celou dobu nechtěl? Svírat někoho v náručí? Zavře oči a po hladkých tváří sklouzne slza. Chci to! vykřikne celou svou duši. Ale nevím, jak přijímat jeho dotek!

Nevíš jak? ozve se lehce posměšný hlas. Jen ho sevři v náručí a víc dělat nemusíš.

„Co když mě opustí?“ neuvědomí si, že to říká nahlas.

„Opustit tě? Proč?“ uslyší zhrozený Nathanielův hlas.

Otevře oči. Stačí jen sevřít v náručí? Stačí opravdu jen to? Polkne, má strach. Strach jako nikdy v životě. Udělá krok a pevně ho obejme. Nathaniel zavře štěstím oči. Je jeho. Konečně tak, jak o tom snil. Ellion váhavě najde rty, o kterých se mu zdály sny, a poprvé je políbí . 

Dvoje rty, dvě duše splynou v jedno a kolem nich se chvějí dvoje černá křídla vzájemně se dotýkajíc a splývajíc.

Konec