Chrám liščího démona
Sluneční světlo mdle proniká temnotou stromů, které tvoří hustý les. Je tichý, že vyvolává pochybnosti, zda v něm je život, ale občas můžeme zahlédnout mihnutí stínu ptáčka nebo o mnoho krutějšího vládce lovu, který se vydal za kořisti. Ale nejvyšším loveným není v tu chvíli ani velký tygr nebo divoký kanec, ale člověk, který klopýtá stezkou stále výš a výš, jak ho vede strach. Za ním - v dálce jsou temné dobře vyzbrojené stíny, které touží po jednom: Chytit muže, kterého stíhají.
Postava se zastaví, podívá se na nohu. Slaměné sandály, které ukradl ve vesnici, déle nevydrží, přesto je rád, že je má. Cípy skvostného černočerveného kimona si zastrčí za pás, aby mu nepřekážely v běhu. Je unavený z honičky, kterou na něj uspořádali. Ohlédne se. Jak dlouho ho ještě budou pronásledovat ty nezřetelné stíny poslušných zabijáků? Podívá se nahoru k nebi, jako by tam mohl najít spásu, ale nic nevidí. Je stále ještě světlo, ale ti co ho honí, nevzdají se.
Hořce pomyslí na svého mladšího bratra Jiroua, který se odvážil sáhnout na titul po otcově smrti. Nikdy by ho nenapadlo, že může usilovat o jeho smrt, zvláště proto, že ho má rád.
Ohlédne se za svými pronásledovateli. Má jen slabý náskok, který získal, když běžel proti proudu potoka, ale potom z něj musel vylézt. Je rád i za tu chvilku, kdy se uklidnil a začal uvažovat. Ví, že se před nimi nikde neskryje, ale pokud chce zvítězit a on chce, tak musí se ukrýt. Poté najít přátelé, své poddané a vytáhnout proti svému bratrovi, aby ho zničil.
Otočí se, aby viděl za sebe. Nechápe, proč se ohlíží, když nejsou vidět. Díky hustému porostu nevidí na nebe, nedokáže odhadnout kolik je hodin, natož aby viděl smrtící stíny vrahů.
Napadli ho dnes ráno v jeho ložnici. Jen díky tajnému průchodu, který mu otec ukázal před svou smrtí jako hlavě klanu, unikl jisté smrti. Nestihl si ani vzít meč, který měl u své hlavy. Byl rád, že je oblečený, protože dlouho do noci pracoval a nechtělo se mu svlékat. V tu chvílí, kdy na něj zaútočili, dokonale zazmatkoval. Kdyby měl meč, postavil by se jim. Zabil by je i bratra.
Od té doby utíká jako zajíc se strachem v srdci, že nesplní svou úlohu jako hlava rodiny. Slíbil otci, že vrátí slávu jejích rodu, ale ne způsobem, který navrhoval bratr, ale čestnou službou císaři. Měl odjet za dva dny. Vše připravil na odjezd. Bratr měl být jeho jménem, jeho vůli na panství. Místo toho mu zachutnala moc prvního muže panství.
Zastaví se, opře se o strom. Sehne se k sandálu, když kolem něho prosviští šíp. Zkamení hrůzou. Jsou blíž, než si myslel. Drahocenný čas, který získal, už nemá. Chvějícími rukama se snaží spravit sandál, ale nejde mu to. Vztyčí se, rozeběhne se dál do lesa. Doufá, že ho ochrání.
Už uvažoval, že se zastaví, pokusí se jednoho z mužů přemoci, vzít meč a postavit se jim čelem, jak se na daimjóa sluší a patří, ale nepochybuje, že bratr nenechal nic náhodě. Určitě si najal nejlepší muže, které mohl sehnat. Kde vzal zlato, neví, ale mohl je ukrást z rodinné pokladnice. I tak toho nemají mnoho. Už jenom krádež by ho odsoudila k trestu.
Běží, supí, protože je u konce se silami. Pomyslí si na svého učitele šermu. Zlenivěl. Neuvědomuje si, že už je na cestě několik hodin.
Z ničeho nic se záhadně objeví mlha. Zastaví. Ustoupí vzad, jak ho obejme děs.
„Kouzlo,“ zašeptá a jeho zvučný hlas se od mlhy odrazí jako od neviditelné bariéry. Udělá další krok nazpět. Mlha se nepřibližuje, nevzdaluje. Jenom se převaluje jako hustá mléčná oblaka. Polkne. Co má dělat? Otočí hlavou, když kolem hlavy proletí šíp, který se zabodne do dřeva. Mimoděk si řekne, jak dokázal vystřelit s takovou přesnosti? Jak?
Zvedne hlavu, jako by nad ním byl nepřítel. Hledí na obyčejný šíp s bílým peřím, který se ještě chvěje. Vykročí k mlze, vzápětí udělá další krok, když se předkloní, chytí se za pravé rameno. Násilím zlomí šíp, aby mu nepřekážel. Ponoří se do mlhy jako do mléka. Za sebou nechává krůpěje krve.
„Co je to?“ optá se muž v prostém oblečení, které se skládá z košile, kalhot, sandálů, ale přes tvář má černý šátek. „To není přirozené.“
Jeden z mužů si klekne na zem. Přičichne, dotkne se něčeho, olízne si prst. „Je raněn, pane.“
„Mlha. Ztratil se nám.“
Úder do tváře muže stojícího za ním. „Nikdo se nám ještě neztratil. Je sám beze zbraně, k tomu zraněný. Snadnější cíl snad už nemůžeme mít a pan Iwai nám platí velmi dobře. „Jdeme!“ Mávne rukou. Tři muži v stejném oblečení, s prvotřídním válečným vybavením, vyrazí do mlhy za svou kořistí.
Tarou se v mlze zastaví. Nevidí na krok. Předpokládá, že i s jeho pronásledovateli je to stejné. Natáhne ruku a velmi opatrně kráčí kupředu. Krok za krokem se vzdaluje pronásledovatelům. Olízne si rty se slabou vlhkou příchutí zeminy, stromů. Na zranění, i když bolí, zapomíná, jak se soustředí na cestu.
Mám strach, sevře jeho odhodlání.
Ještě nikdy v životě nic takového neviděl. Vždy, když byla mlha, bylo vidět kousek cesty nebo aspoň obrysy předmětů. Určitě není obyčejná, pomyslí si při vzpomínce na jeho učitele. Vyprávěl jemu a bratrovi historky o démonech, bozích i jiných zázracích. Otočí se. Smysly ztrácí realitu. Neví najednou, zda je ten směr kupředu nebo nazpět k jeho pronásledovatelům. Dokonce nic neslyší. Je mrtvo. Chce udělat krok vzad. Potom se vzpamatuje, ovládne svůj strach.
„Tarou…!“
Otočí se za hlasem. V očích bázeň z neznáma.
Opět. „Tarou… Tarouuuu! Pojď sem… Sem…!“
„Kouzla?“ vydechne. Musí se, co nejdřív odtud dostat nebo se zblázní. Přitiskne si dlaně na uši, aby neslyšel šeptat své jméno. Vrazí do stromu, obejme ho, aby měl jistotu, že je ještě ve svém světě.
„Nezbláznil jsem se!“ zvolá. Posadí se na zem, když si uvědomí, že tu nemůže zůstat. Nemůže dovolit těm mužům, aby jeho hlavu přinesli nabodnuté na kopí. Potom si uvědomí půdu, zranění, krev, vůní lesa. Zvedne se. Musí jít dál. Vyjde z té podivné mlhy. Jde, neví kudy kam, ale uvědomuje si, že je stále slabší a slabší. Snaží si ovinout rameno kusem látky, aby zamezil krvácení, ale bez cizí pomoci nic nezmůže.
Zemřu, uvědomí si v jediné chvíli. Povedlo se jim to, hořce přizná. Klečí s hlavou skloněnou, jak očekává poslední úder. Ani nemá meč, aby důstojně odešel. Dívá se na ruce, které se boří do černé měkké hlíny s listím. Po chvilce si uvědomí, že vidí zem. Předtím neviděl nic - jen bílé chuchvalce mlhy. Zvedne hlavu. Mlha se rozjasňuje. Neuvědomuje si, že se tvoří úzká cestička. Vstane, potácivým krokem jde kupředu, neví kam, jak, ale cítí, že musí jít. Za ním se cesta uzavírá, jako by nikdy neexistovala.
„Chrám.“ Na bezkrevných rtech se objeví úsměv. Zvedne hlavu k bílé liščí soše. Dívá se na ni. Dobrý duchu, pomoz mi, vytane na mysli, když klesne na zem. Mlha se slabě rozptýlí, jako by ustupovala před něčím mocnějším. Okolím se ozve krátké zaštěkání potom mohutný řev, jako by vycházel z hrdla démona.
Muži v mlze se přikrčí, ale vidina peněz je nutí jít dál, i když si dobře uvědomují, že nemohou ho tu najít. Možná náhodou, proto se modlí k bohyni štěstí.
Socha lišky se chladně dívá kolem sebe, když vzduch kolem ní se zavlní. Chrám rozjasní měsíční světlo, které se prodere mezi větvemi stromů. Svatyně vypadá strašidelně, když se mihne mezi budovami něco stříbrného.
Liška dál nehybně sedí, tak jak byla vytesána do kamene. Zpoza sloupu vykoukne stříbrovlasá hlava. Jen podle uši a chvějícího ocasu je poznat, že je to démon.
„Proč jsi mě sem vyzvala?“ optá se stříbrná postava. Ozve se smích jak zurčící pramínek v skálách. Začichá, očima se mihne neklid, ale ten se vytratí. „Krev? Kdo znesvětil chrám? Neřekneš?“ Postava se šibalským úsměvem, smíchem v očích pohladí sochu. Potom opět se zamračí, zvážní. Vykoukne na cestu vedoucí k chrámu. Krev, muž v hedvábném červenočerném kimonu. Opatrně k němu přejde. Stříbrné ocasy zametají zem jako podlahu. Jen démoní oko dokáže spočítat, že jich má devět. Postava v bílém, s rudou šerpou kolem pasu, poklekne. Potom se podívá k soše „Mám ho zachránit, že?“
Zvedne ho, opatrně ho opře o sloup, na kterém nehybně trůní liška.
Mladík se stříbrnými vlasy překvapeně zamrká. „Je krásný, viď. Zas neodpovíš. Šíp! Nesnáším je. Kolikrát jsem před nimi utíkal? Jen díky tobě jsem tu ještě, když mě naposled ten lovec postřelil, ale unikl jsem a on za svou odvahu zaplatil životem.“
Obratně vytáhne šíp. Zastaví krvácení. Z váčku kolem pasu vytáhne perlu. Jemně ji promne mezi prsty. Potom ji vezme mezi prsty, ale nejde mu otevřít cizincova ústa. Povzdechne si. Co má dělat? Vezme je do úst, přitiskne je na jeho. Překvapeně cítí, že se podvolují jeho tlaku. Dotkne se jeho jazyka a projede jím ohnivá rozkoš, ale dokončí svůj úkol. Perla pomalu sklouzne do krku neznámého, který je ji donucen polknout. Přiloží ruku na srdce. Bije. Stáhne mu hedvábné květované červeno černé kimono, aby viděl ránu.
Je zmatený cizincem, ale ještě víc svými pocity, které zakusil, když mu dával Hoshi no tama. Doufá, že ho perla moci zachrání. Zvedne se, utrhne ze své haori, převázanou červenou šerpou, dlouhý bílý pruh látky. Na ránu přiloží bylinky, které rostou kolem chrámu. Jsou na posvátném místě, proto mají léčivé účinky znásobené měsícem i místem. Potom mu pečlivě ováže rameno. Něžně se dotýká jeho pokožky. Jeho prsty se chvějí neznámými pocity. Pečlivě navleče na rameno kimono. Potom vklouzne rukou k srdci. Dotkne se bradavky, která pod jeho pátravým dotekem ztvrdne. Přimhouří oči, v hlavě pátrá, co s ním je.
Touha.
Uleví se mu. Ten cit, už zakusil, ale bylo to dávno. Je rád, že to není žádná kletba, ale možná, že tohle je horší než kletba, zauvažuje.
Bije. Pravidelný tlukot se ozývá pod jeho prsty. Devět ocasů se sotva viditelně míhá kolem postav. Usmívá se. Potom přitiskne svoje rty na jeho ruku. Mazlivě ji tře o svou tvář. Je překrásný. Kdopak to asi je, že zabloudil sem na místo, kam nikdo nechodí.
V dálce svým liščím sluchem zaslechne zvuky, které nepatří lesu ani jeho obyvatelům. Stíhají ho, pochopí. Nedostanou ho, rozhodne se vzápětí. Mlha ještě víc zhoustne. Vyrazí na lov, rozzlobený, že narušili jeho území. Muž v hedvábném kimonu je pod jeho ochranou, proto nedovolí, aby mu někdo ublížil. Stříbrná postava skočí, vzduch se zamihotá a tmavým lesem ponořeným do mléčné mlhy se mihne devítiocasá stříbrná liška.
Liška na sloupu netečně se dívá směrem k moři, které je nedaleko. Hlídá spánek muže, který sem přišel a žádal ochranu, aniž o tom věděl.
Tarou otevře oči. Uvědomí si, že musel usnout. Uvědomí si tepavou bolest. Dotkne se ramene, když si uvědomí ještě něco: Je naživu. Podívá se vzhůru. Slunce, světlo, chrám a bílá liška. Žádal ji o ochranu. Zvedne se. Neuvědomuje si ve svém těle perlu, neuvědomuje si čarovnost místa. Jde k budově. Je jednoduchá, ale prázdná. Dotkne se rány, hedvábného chladivého obvazu.
Kdo ho ošetřil?
Pokloní se sepnutýma rukama. Vykoná obřad poděkování. Potom se posadí nazpět na stejné místo. Cítí se unavený. Chvilku jen sedí se založenýma rukama. Vnímá klid, mírumilovnost, krásu místa. Občas po něm přejedou záchvěvy něčeho neznámého. Je to takový šimravý pocit, který mu proudí celým tělem.
Zavře oči, v hlavě plánuje, jak se pomstí svému mladšímu bratrovi Jirouovi. Není prvorozeným, proto vláda nad rodem připadá jemu - Tarouovi. Nikdy by neřekl, že bude tak zákeřný. Vzpomene si na zabijáky, které najal. Jestli ho tu najdou, bude s ním konec. Vstane, když se mu zatočí hlava. Stříbrný blesk prokmitne v slunečních paprscích. V poslední chvíli ho zachytí, ale hlava se dotkne kamenného sloupu.
Stříbrná postava ho opatrně položí k sloupu. Dotkne se ho. Co to vyváděl? I přes Hoshi no tami je ještě slabý. Pohladí ho po krátkých vlasech, velmi neobvyklých pro muže jeho stavu. Podle rukou, rysů tváře, kimona, je to určitě někdo vznešený. Opět se ho mazlivě dotkne. Nemůže odolat hebké pokožce, svůdnému rytmu srdce i hebkým černým vlasům. Lehne si k němu, ocasy ho přikryjí jako stříbrná peřina.
„Odpočiň si,“ zašeptá s úsměvem k němu přitulená postava.
Tarou otevře oči. Hlava ho strašně bolí. V paměti si vybaví mladou překrásnou tvář se zvířecíma ušima. Mámení, usoudí. Zvedne se. Rozhlédne se po okolí. Chrám. Potom se snaží vybavit, co tu dělá, ale má v hlavě prázdno. Přemýšlí o tom, až ho hlava ještě víc rozbolí. Lehne si, vybaví se mu měkká stříbrná kožešina, pod kterou odpočíval. Usměje se. Nic takového neexistuje, pomyslí si. Vyčerpaný zraněním, útěkem, usne. Nastane noc.
Stříbrná postava se opět nad ním naklání. V ruce drží dvě syrové ryby. Položí ho vedle muže. Okouzleně se dívá na jeho rysy, postavu. Hltá každé zdvihnutí hrudi, každý záchvěv rtů, řas.
„No vidíš, co jsi způsobila,“ říká soše, která nehybně hledí vpřed. Nedává na sobě nic najevo, ale postava s ní mluví, jako by byla živá. „Co teď jako mám dělat? Vábí mě, chápeš? Asi ne.“ Zadumaně hledí na muže před sebou. Připoutá se k němu, rozhodne se. Zítra, pozítří je to jedno, ale spočine v jeho náručí. Rozechvěje se v předtuše slasti, kterou mu tento cizinec poskytne.
Nastraží uši, když zachytí podezřelý zvuk. Zapomněl na ty muže. Včera zmámil jejich mysl, svedl je pryč od chrámu. Nechtěl je poblíž chrámu zabíjet, ale teď mu došla trpělivost. Zamumlá slova. Na les spadne mlha, jež vytváří čarovné postavy.
„Zmate to tvé nepřátele, odvedu je od tebe nebo je zabiju. Nikdy tě nedostanou,“ pošeptá mu. Vykročí, vzduch se zachvěje démoní sílou a z postavy se stane stříbrná liška. Hlavu otočí k ležící postavě. Vykročí mezi lesní velikány potrestat ty, kteří přišli zabít jeho vyvoleného.
Tarou otevře oči, zmateně je přimhouří. Potom ucítí zápach. Podívá se vedle sebe. Ryby. Vezme je a začne jíst, i když moc dobře nevoní, ale ví, že musí jíst. Naplní si žaludek, potom vstane. Pomodlí se ještě jednou k liščímu démonu za ochranu.
Odchází. Z šera chrámu ho pozoruje stříbrná postava. Ví, že i kdyby ho k sobě připoutala, srdce ho bude táhnout k lidem. Zmateně švihne kolem sebe ocasy. Vycení drobné zoubky, v očích se mu objeví šibalský výraz. Z lidské postavy se stane liščí. Sleduje cizince, přičemž si uvědomí, že nezná jeho jméno. Pomalu jeho kroky směruje k rybářské vesnici, která uctívá jeho chrám, i když nemusí. Sedí na kraji lesa, pozoruje, jak přistupuje k staršímu muži, který spravuje sítě. Olízne si packu, schová se hlouběji do lesa.
„Dobrý den. Prosím vás, co je to za vesnici? Kde jsem?“
Starý muž si ho prohlédne. „Jsme obyčejná rybářská vesnice. Vidím, že jsi byl zraněný, pane. Prosím, pojďte dál.“ Muž zkušeným okem si všimne krásného kimona, jaké si mohou dovolit boháči.
„Já, děkuji. Jsem už delší dobu na cestě, trochu mě to unavilo.“
„Jsi raněn, pane. Není divu, že jsi slabý. Mám jen prostou chýš, ale myslím, že nepohrdneš mým pohostinstvím, i když je jen ubohé.“
Tarou nic neříká. Posadí se na lavičku. Tvář nastaví slunci. V mysli se mu prokmitnou chladivé měsíční paprsky se stříbrnými záblesky.
„Zde je voda. Přišel jste od chrámu.“
„Chrámu? Ano. Na nějaký jsem narazil. Někdo mi tam zavázal rameno.“
„Jsi oblíbencem lišek. Promiň, že…“
„Vstaň. Ani neznám své jméno. Bolí mě hlava.“
„Nejspíš jste se uhodil. To zranění, mohu se podívat?“ Tarou přisvědčí. Muž jen nakoukne za obvaz, potom se zahledí na horu. „Pane, rána je od šípu. Řekl bych, že nedávno vás někdo zranil.“
„Ano to vím, ale nevím, kdo jsem, proč mi chtějí ublížit.“ Cítí důvěru k tomu člověku, aniž tuší proč. Stařec, jenž prošel nejednou bitvou, potřese hlavou. Ani on to netuší. Přemýšlí, zda se má odvážit mu pomoci.
„Jak se jmenuješ, pane?“
Tarou se zarazí. V hlavě prázdno, jen bolest zesílí. „Nevím. Bolí mě hlava. Kde to jsem?“
Stařec přikývne. Myslel si to. Kdyby znal svoje jméno, neseděl by tu. „Na území klanu Iwai. Pán nedávno zemřel. Jeho nástupcem je jeho prvorozený syn Tarou. Má ještě jednoho syna, ale nikoho jsme zde nikdy neviděli. Jen výběrčí.“
„Neviděli?“
„Jsme chudá zapadlá rybářská vesnice. Co by tu měli pohledávat? Jezdí někam jinam. Nechcete tu zůstat, dokud se vám paměť nevrátí?“
Tarou přemýšlí. „Proč ne, ale nemám čím…“
„Pomůžete mi se sítěmi a víte co? Budu vám říkat Tarou,“ zamumlá radostně. „Snad vám to přinese štěstí - jako mladému pánovi.“
„Dobře.“ Cítí, že to jméno je dobré, že se k němu hodí.
„Bude se stmívat, lepší zůstaneme zde, pane.“
„Proč?“
Kosuke se zadívá na horu. „V noci se na hoře objevuje tajemná mlha, která pohltí vše živé, taky jsou slyšet tajemné zvuky. V tu dobu vládne okolí paní liška.“
Tarou přikývne. „Děkuji ti.“ Kosuke nic neřekne. Připraví hrst rýže pro každého, uzenou rybu. Mlčky se najedí.
„Vyjdu na chvilku ven.“
„Samozřejmě, ale nechoďte k lesu. Je to nebezpečné. Až se vrátíte, mám tu trochu saké, které jsem koupil na trhu. Letos je pěkná úroda ryb.“
Tarou nic neřekne. Vyjde ven. Chvilku se rozhlíží po vesnici, potom zajde až skoro na pláž, o které se lomí stříbrné vlnky moře. Sedne si na písek, pozoruje nádheru nespoutaného živlu.
„Dobrý večer. Krásná noc.“
Tarou zvedne oči k hlasu. Nad ním stojí překrásná žena v jednobarevném bavlněném kimonu. Usmívá se, v očích šibalský výraz. „Mohu si přisednout? Dvěma se dívá na hvězdy i měsíc lépe.“
„A… Ano.“ Nikdy tak půvabnou ženu neviděl. Nechápe, co tu v takovém zapadlé vesnici dělá. Kdo to asi je?
Žena si půvabně sedne, aniž by se cokoliv pod ní pohnulo. Tarou se chce odsunout, když je zadržen drobnou ručkou. Ostýchavý pohled, jemnost pokožky, červeň rtů ho oslní. Má pocit, že mu dochází vzduch. I krása moře bledne ve srovnání s půvabem ženy.
„Líbím se ti?“
„Ano, jste překrásná.“ Je mu divně. Jako by to setkání bylo kouzlo, které ho má polapit, ale proč? Je to jen zdání.
„To jsem ráda.“ Hlava mu spočine na rameni. Tarou se ošije. Co má jako dělat?
„Musím jít,“ vypraví ze sebe. V přítomnosti žen se nikdy necítil dobře.
Žena - liška překvapeně zvedne hlavu. Copak její proměna nefunguje? Je zmatena, protože necítí z něho touhu, ale spíš nervozitu, možná rozpaky. Jistě i zájem, ale nic víc. Ví, že její lidská podoba ženy je dokonalá. Co se tedy to děje?
Tarou se zvedne. „Omlouvám se, ale musím za hostitelem.“ Spěšně ji opustí, i když srdce bije jako o závod. Chuť zůstat, i odejít.
Postava se zvedne, vycení drobné zoubky, v očích se jí zablýskne. Je to poprvé, co ji lidský muž nechal kvůli jinému člověku. Zatne pěsti, aniž si všimne, že se jí objeví ocasy, které se jemně hýbají a zametají písek na pláži. Zasyčí, vzduch se zavlní a kolem prvních domů proběhne rozzlobená stříbrná liška.
Když se Tarou dostane ke Kosukemu, oddechne si.
„Sedni si,“ pobídne ho Kosuke. Podává mu kalíšek s průzračnou tekutinou.
Tarou ji vypije. Nastaví. „Kosuke, znáš ve vesnici každého, že?“
„Jistě. Žiju tady už patnáct let. Za tu dobu sem cizí málokdy přijde.“
„Žena v modrém oděvu. Je překrásná. Alabastrová pleť, červené rty, jemný hlas. Znáš ji?“
Stařec si ho udiveně prohlíží, potom se rozesměje. „Nikdo takový tu nežije, to bych musel vědě. Nejspíš mámení v měsíčním světle. Na, napij se.“
„Nejspíš ano.“ Ale ještě teď cítí zvláštní vůní, kterou žena byla cítit. Pozdě v noci ulehnou na rohože, přetáhnou přes sebe pokrývku. Tarou ještě chvilku hledí na strop. Byla krásná, ale nezatoužil po ní. Zvláštní. Kdo to asi byl?
„Nejsi zvyklý na práci, i když máš mozoly, ale spíš jsou od meče a natahování luku,“ prohodí druhý den Kosuke při odpočinku na lavičce.
Tarou si prohlíží ruce. Nikdy nad tím neuvažoval. „Nejspíš ano. Moc jsem ti nepomohl.“
Kosuke se usměje. „Na večeři sis vydělal. Půjdeme brzy spát. Pozítří brzy ráno vyjíždíme. Nasušíme ryby, dokud je hezké počasí. Snad se nám je podaří později prodat na trhu.“
Tarou přikývne. Sotva si lehnou, nenápadně se vyplíží ven. Je zvědavý, zda potká tu krásnou ženu. Uchvátila ho tajemnosti. Celý den na ni myslel. Opět se posadí na stejné místo. Pozoruje obzor. Trápí ho, že si nemůže vzpomenout na své jméno, ale ne zas tolik, jak by mělo. Čeká, zda přijde nebo ne. Netouží po ni, ale připadá mu něčím fascinující. Nejkrásnější žena jakou, kdy spatřil.
Sedí tam, čeká na koho? Na mě? Z dálky se na vesnici dívá stříbrný démon. Youichi si pomyslí, že by mohl zkusit znovu vzít na sebe podobu ženy, i když má nejraději podobu muže, protože je pro něj přirozenější. Promění se v mladíka v bílém oděvu. Liščí uši i ocasy skryje. Šibalsky se usměje. Musí zjistit, komu dává přednost. Musí ho svést, protože se mu líbí. Vycení drobné zoubky. Stačí, aby souhlasil, a bude jeho.
„Dobrý den!“ Nakloní se k němu.
Tarou zvedne hlavu, když zaslechne známý hlas a vůní. Překvapeně hledí na mladíka se světlými vlasy, jaké prý mají někteří cizinci. Kdo to je? Pomaličku ho přejede od hlavy k patě.
Youichi trpělivě čeká. Zapůsobí na něj lépe tato forma?
Je krásný, myslí si omámeně. Krásnější než svit slunce, než sakury v plném květu. Je rozkošný. Pocítí nával touhy v slabinách.
Youichi skryje pobavený úsměv, když zjistí, jak na něj působí. Je rád, že dává přednost mužům. „Mohu se posadit?“ optá se líbezným úsměvem.
„Jistě. Kdo jsi?“
„Youichi,“ odpoví. „A ty?“
„Tarou, ale nepamatuji své jméno. Doufám, že je brzy zjistím. Co tu děláš sám? Jsi z vesnice nebo blízkého městečka? Dnes ráno jsem tě tu neviděl.“
„Bydlím tam za horou,“ mávne neurčitě rukou. „Zabloudil jsem na lovu, když jsem tě uviděl, jak tu sedíš. Čekáš snad na někoho?“ Snad na mě? Touží po kladné dopovědí.
Tarou se začervená, protože to řekl takovým tónem, při kterém měl pocit, že se rozsype. Odsedne. Musí si zachovat chladný rozum, když Youichi si k němu naopak blíže přisedne. Stejně jako žena včera si položí na jeho rameno hlavu. „Kouzelná noc, kdy se dějí zázraky, nemyslíš?“ Pohladí ho po hrudi. Vycítí Hoshi no Tama. Je už skoro zdravý, ale perla v něm zůstane, dokud bude živý.
„Ano.“ A jedním takovým zázrakem je Youichi. Nakloní se k němu, políbí ho na rty. Očekává, že mladík ucukne, ale ten se k němu víc přitiskne a opětuje polibek. Nechápe, proč to udělal, ale lákaly ho, aby se jich dotknul.
„To neznám,“ řekne Youichi. „Ale je to krásné. Chci toho víc. Dáš?“ Podívá se na něho prosebnýma očima. Tarou by měly varovat podivné oči plné moudrosti, ale i jiskřiček smíchu, ale nevarují ho. Celá jeho bytost se soustřeďuje na mladíka. Zapomněl na ženu i touhu se s ní znovu setkat, zapomněl na svou minulost i bolení hlavy.
„Jsi krásný.“
Youichi natočí hlavu, skoro vyprskne smíchy. Jistěže je krásný. Je liščím démonem, ne člověkem. „Jsem rád, že se ti líbím, protože se mi taky líbíš. Uděláš to ještě jednou?“ ponouká ho k polibkům. Je to zvláštní pocit, který se mu líbí.
Tarou na nic nečeká, přitiskne své rty k mladíkovým svůdným. Líbá ho, i učí se, když Youichi pootevře rty. Tarou se dotkne jeho jazyka. Ucukne. Zmateně se na sebe dívají.
Youichi si lehne na písek. Kimono se trochu sesune a odhalí pokožku. Dívá se na hvězdy. Nic takového dosud nezažil. Je to nádhera. Místo hvězd uzří nad sebou Taroua. Neví, zda se tak skutečně jmenuje nebo ne. Pátrá v jeho očích, ale vidí jenom touhu po něm. Jeho duše se zatetelí štěstím. Nechce nic víc, než mu patřit. Natáhne ruce, obejme ho a přitiskne ho k sobě. Políbí se. Těla se o sebe třou, až vykřiknou slasti.
„Budu muset jít, ale přijdu zítra opět, chceš být můj, Tarou?“ Přivlastní si ho.
„Ano chci, ale setkáme se na kraji lesa.“
Youichi se rozesměje. Tarou ho s rozkoší poslouchá. Je to jako šumění lesa, jako zurčení potůčku, je slastný, při němž se rozechvívá jeho tělo i duše. „Les je nebezpečný,“ varuje ho s šibalskými ohníčky v očích. „Jsou tam démoni, kteří tě snědí.“ Směje se. Tarou je okouzlený.
„Nevadí mi to, pokud tam budeš. Klidně se nechám sníst, jestliže tě budu moci uvidět.“
Youichi zvážní. Pohladí ho po tváři. Najednou si uvědomí svoje ocasy. Rychle je schová. Musí být opatrný, protože nechce ho ztratit jen kvůli své liščí podobě. Lidé na ně reagují divně.
Tarou se podiví jeho proměně. Najednou je takový jiný, vážnější. „Trápí tě něco?“ optá se opatrně. Chtěl by, aby byl stále veselý. Něžně ho políbí.
„Ne, jen se ptám, jak dlouho naše štěstí vydrží. Vzpomeneš si, kdo jsi a potom mě odhodíš.“
Tarou se k němu nakloní. „Přísahám…,“ zarazí se, protože neví na co přísahat.
„Mlč. Půjdu. Můj čas se blíží.“ Zvedne se. Podívá se na Tarou. Je krásný, je jeho.
„Musíš jít? Zůstaň,“ zaprosí Tarou, ale taky se zvedne. Uvědomí si, že mladík je oproti němu malý, ale má v sobě kouzlo, které ho nutí, aby ho následoval.
V Youichiho očích se objeví jiskřičky smíchu. „Opravdu mě budeš kamkoliv následovat?“
„Ano. Budu, řekni…“
„Jen zítra tu buď. Nic víc nechci.“ Rozeběhne se k lesu. Tarou chce zvolat, že les je nebezpečný, ale mladík zmizí v něm jak stříbrná hvězda. Jde do chýše, kterou obývá s Kosukem. Ulehne a přemýšlí, kdo to je. Musím se optat Kosukeho, pomyslí si se zívnutím, kdo je ten mladík. Taky na tu vesnici, co je za horami.
Druhý den ráno je rád, že večer může usednout k misce rýže a rybě. Pomalu jí. Práce rybáře je náročná. Opře se o stěnu chýše, dívá se na západ slunce, když si vzpomene na mladíka. Zasní se při vzpomínce na žádoucí ústa, na polibek, na vyvrcholení v jeho náručí. Ještě nic tak úchvatného nezažil.
„Kosuke, řekni mi, co je za tou horou?“
„Tam? Tam je hrad našeho pána, vesnice, městečko, jinak nic. Jednou za čas, když mám hodně sušených ryb, tam jedu na trh. Což s tvoji pomoci bude zítra. Chceš jet se mnou?“
„Rád, možná tam narazím na někoho, kdo mě pozná.“
„Ještě se ti nic nevybavilo?“
Tarou smutně zavrtí hlavou.
„Neboj, určitě se ti vybaví a možná tě někdo pozná. Půjdu spát. Brzy ráno vyrazíme.“ Kosuke se zvedne, seber dřevěné misky s hůlkami. Umyje je ve vědru a nechá uschnout. „Ještě zůstaneš venku?“
„Rád bych. Chci si vzpomenout, kým jsem byl. Když tu sedím, tak mi před očima proplouvají útržky. Nevím, zda z minulých životů nebo z tohohle.“
„Dobrou noc.“
Tarou mu popřeje taky dobrou noc. Sotva stařec zmizí v chýši, zvedne se a rychlým krokem jde k lesu. Cítí, že mu srdce buší jak o závod, ruce se potí nedočkavostí. Rozhlédne se, ale nevidí závan bílého oděvu nebo známé postavy. Zklamaně stojí, když se někdo k němu přiblíží a na uchu ucítí jemný dech.
„Co tak smutný?“
Tarou se prudce otočí, sevře postavu v náručí. Radostně ji drtí v mohutném objetí. „Přišel jsi. Už jsem se bál, že nepřijdeš. Proč tak pozdě?“
„Byl jsem na lovu,“ řekne neurčitě. Usměje se. Líbí se mu, jak se ptá, kde byl. Líbí se mu jeho nedočkavost. Přivoní k němu. Má tu nejhezčí vůní, jakou kdy čichal. Tu správnou vůní, uvědomí si. Olízne si rty. Celý den jenom přemýšlel o polibcích, o jeho rukách, touze. Ležel stočený v chrámu na kupě spadaného listí, odpočíval a za zavřenými víčky snil.
„Čekal jsem tě. Nevím, zda… Přijdeš zítra?“
Mladík se jemně usměje. „Počkám na tebe. Možná tě i doprovodím,“ řekne tajemně.
„Jsi z města?“
„Záleží, odkud jsem?“ optá se. V očích mu to rozverně hraje. Rád si hraje. Díval se, jak přichází k lesu. Vše, co by jejich schůzce mohlo vadit, odstranil. Ještě stále má pochyby, ale uvědomuje si, že jeho kouzlu propadá stále víc a víc. Cítí se s ním kompletní, jako s žádnou jinou osobou, kterou kdy potkal. „Kam jdeš?“
„Na trh. Pomohu Kosukemu. Aspoň se mu odvděčím za péči.“
Youichi natočí hlavu. Ano, taky by se mu měl nějak odměnit. Uvidí. „Polib mě. Celý den jsem snil o tvých rtech,“ požádá ho. V očích má nedočkavost.
„Rád,“ zašeptá Tarou. Rukou zajede do vlasu, přitiskne si jeho hlavu, jeho rty ke svým. Líbá ho, až ztrácí ponětí o tom, kdo je, kde je. Touží jen po jednom. Když jim dochází dech, odtáhnou se, dívají se na sebe dychtivě. I Youichi touží si ho k sobě připoutat navždy a ví, že to může jedině milováním. Jakmile budou spolu ležet, potom bude jeho. Doufá v to, neboť lidské suše jsou rozmarné. Nemají jistotu jako démoni.
„Až se mě nasytíš, odhodíš mě,“ řekne smutně. Posadí se do hebké trávy.
Tarou vedle něj klesne. Zvedne útlou ruku. „Nikdy. Jsi jediný, věř mi.“
„Věřit člověku?“ zalekne se, že uhodne kým je.
Tarou se podiví jeho úleku.
„Promiň, občas se zapomínám.“ Uvědomí si své ocasy. Zaúpí. Opět se nedokázal ovládnout. Rychle je schová. Je jenom rád, že lidské oko je nedokonalé, že je nedokáže zachytit, ale jsou chvíle, kdy by mohl. Nechce svou totožnost říct, protože potom by se vše pokazilo. Vždy to tak bylo. Byl by rád, kdyby nemusel se skrývat, ale pravdou je, že musí.
„Nevadí mi, kým jsi, hlavně že jsi se mnou.“
„To říkáš teď, ale až si vzpomeneš, kým jsi, odvrhneš mě.“ Schoulí se do klubíčka jako liška. Neuvědomuje si, že vypadá v tu chvílí krásně bezbranně, kdy touží ho ochraňovat. Polibek na čelo.
„Nikdy!“ vykřikne vášnivě. „Mohu se tě dotknout?“
Youichi se světlými vlasy k němu zdvihne černé oči. Ano, to chci. „Ano.“ Tarou se ho nejprve dotkne váhavě, ale když vidí jeho souhlas, ruce i rty se távají smělejšími, drzejšími.
Youchi přivře oči. Na tuhle vášeň čekal celá staletí. Na to, až v něm někdo probudí jeho já. Nemůže se pohnout, jak je přikován laskajícími rukama k zemi. Uvědomuje si, že ho zotročují, upírají mu svobodu, ale je šťastný. Zvedne své ruce, aby mu pomohl z oblečení.
Jen měsíc, hvězdný svit pozoruji v trávě dvě postavy, které prožívají vášeň. Svědkem jejich rozkoše je tráva, stromy, které o tom budou mlčet. O spojení člověka a démona, kdy se tvoří pouto silnější než smrt.
Výkřik rozbije ticho, které nastalo s příchodem liščího démona. Na trávě leží dvě navzájem propletená těla. Z démoních očí zmizel raráškovitý zvědavý pohled a nahradil ho ukojený.
Youichi se pohladí po těle. Ještě nic podobného nezažil. Nepustí ho ze svého objeti, ale uvědomuje si, že to záleží i na Tarou. Musí souhlasit s jejich spojením. Pokud by ho nemiloval dostatečně, potom vše bylo zbytečné, ale on doufá, že jejich pouto bude trvat nadále. Nikomu nedovolí, aby mu ublížil, ale přijme jeho démoní podstatu? Je tu možnost, že by to mohl tajit, ale celou věčnost? Nechce se mu. Rád by ho přivítal v pravé podobně. Jako liška i jako démon by ho chtěl zahřívat v temných nocích, hledět na něj při úsvitu, pozorovat při slunečním světle. Možná časem to půjde, uvidí se. Zatím by chtěl trávit v jeho náručí celé noci.
„Víš, někoho mi připomínáš.“
„Koho?“ Zabije ho.
„Nevím sám. Jen mám matnou vzpomínku,“ zasměje se. „Budu muset jít.“
„Nemusíš,“ přesvědčuje ho. „Zůstaň, budu ti dělat společnost.“ Pohladí ho po hrudi. Líbí se mu reakce na jeho laskání.
Tarou se na něj podívá, jemně ho políbí. „Musím. Někdo mě možná pozná, bude vědět moje pravé jméno. Potřebuji vědět, kým jsem, abych mohl zůstat s tebou.“
Youichi přikývne. „Dobře, ale slib mi, že se vrátíš.“
„Slibuji, kam jinam bych šel? Odejdeš ty nebo já?“ Zasměje se, protože dál leží vedle sebe, zahřívají se svými těly, která jsou propletená, jako by bylo jedno jediné.
Tarou hledí do jeho obličeje. „Kolik ti je? Nemohu uhodnout věk. Obličej jako by patřil dítěti, ale oči…“
Youichi odvrátí zrak. Opět ty prokleté oči.
„Promiň! Nezáleží mi na tom.“
Jednou bude, pomyslí si Youichi. Posadí se, mírně se kolébá. Ucítí na zádech hřejivý dotek milencovy ruky. Obrátí se k němu. Tolik by si přál, aby mohli být spolu. Obleče se do bílého obleku s rudou šerpou.
„To není lovcův oděv,“ prohodí bezstarostně Tarou, ale pak se svému nápadu zasměje. „Nevšímej si mě. Přijdeš sem zítra? Prosím.“
„Přijdu sem každou noc,“ slíbí mu. Rozeběhne se do hlubin lesa. Když si je jistý, že ho nemůže zahlédnout, promění se v lišku, která lehkým krokem běží k chrámu. Posadí se před sochou. Olízne si tlapku.
„Vidíš, co jsi způsobila? Netušíš to, viď.“ Stočí se klubíčka, spokojeně přimhouří oči. Zívne, až se objeví řada drobných zoubků. Ve snech se ji objevuje Tarou a on.
Tarou se vplíží do chýše, lehne si na rákosovou rohož. Dívá se na strop, promítá si milování. Je to něco, co ještě nezažil. Ráno, ještě než slunce vyjde, Kosuke jim třese o sto šest. Pojedí sušenou rybu, naloží zboží vozík a vyrazí do města. Cestou Kosuke mlčí stejně jako Tarou. Až těsně před městečkem se na něj podívá.
„Co když mě nikdo nepozná?“
„Pak půjdeš dále. U mě není tvoje místo. Máš ruce i duši válečníka. Příliš jemné pro osud rybáře.“ Usměje se. Už chtějí projít bránou, když si Kosukeho s Tarouem všimne jeden muž. Drcne loktem do druhého. Ten zdvihne hlavu od misky s rýží. Podívá se na svého druha. Odhodí misku. Rychle k nim přistoupí s vytasenými meči.
Kosuke s Tarou se na ně udiveně podívají.
„Zemřeš!“ Jediný výkřik se rozlehne prostranstvím. Tarou uchopí větev a postaví se do šermířského postoje, když si uvědomí, že drží obyčejnou větev. Usměje se, zapře se více nohama. Už ví kdo je, kým je, co má dělat. Mlha, která mu kalila vzpomínky, se rozptýlila, jako by nikdy neexistovala. Klidně stojí proti dvěma mečům. Hbitě se uhne, použije klacek. Sáhne po meči, který vyrve z rukou staršího muže, který to nečekal. Překvapení rychle se mění v poznání.
„Jdi, oznam to!“ zasyčí starší muž k mladšímu. Mladší zastrčí meč do pochvy a zmizí jako kouzlem z prostranství.
„Musíš zemřít!“
„Já vím, ale teď mám meč,“ řekne klidně. Vyčkávají, jak se na zkušené válečníky sluší a patří. Kosuke, který stojí stranou, se na ně dívá. Má strach, i když byl vojákem, ale přesto, proč Taroua chtějí zabít?
Najednou, Kosuke ani neví proč, nebo co dalo podnět k střetu, se oba setkají. Meče do sebe zuřivě narážejí. Najednou je slyšet výkřik, zachroptění. Postava s šátkem kolem hlavy padá na prašnou zem.
Tarou klidně otře meč do oděvu. Podívá se na Kosukeho, potom na město. „Půjdeme prodat ryby, ne?“
„Kdo to byl?“
Tarou pokrčí rameny. „Někdo, kdo se mě pokusil zabít. Nikdo důležitý.“
„Tak sis vzpomněl.“
„Ano.“ Vzpomněl si na dny s otcem a matkou, s mladším bratrem Jirou. Na noci s milenci, na jídlo i pohřeb nejprve matky potom otce. Na slib obnovení rodové slávy. Na to, jak ho napadli a on utíkal jak zajíc. Věděl, že je bezbranný. Na les s podivnou mlhou i na zranění, které se vyléčilo skoro přes noc. Dotkne se ho. Ještě občas bolí, ale už ne tak jako dřív.
„To je dobře. Možná to byl lupič, kdo ví.“ Na tržišti si Tarou koupí slaměný klobouk, který mu stíní tvář. Ví, že se neschová před bystrými pohledy najatých zabijáků, ale oddálí střet. Do poledne prodají celý náklad ryb.
„Pojď, dopřejeme si. Tak dobře jsem tu snad ještě neprodal. Přinesl jsi mi štěstí.“ Nechá vozík před stánkem s občerstvením. Dají si misku s rýží, zeleninu, knedlíčky a na závěr objedná Kosuke saké. Přiťuknou si. Vypijí saké na jeden doušek. Kosuke si otře ústa. Podívá se na poklidný ruch tržiště.
„Půjdeme nebo se do vesnice nedostaneme včas.“
Tarou vstane. Nejdřív ho udiví, že se neptá, kým je, ale možná ho chápe. Lepší zůstat v anonymitě, než se dozvědět, koho hostí. Jdou vedle sebe. Tarou občas převezme vozík. Nikdo ho v městečku nepoznal, ale on si to tak přál. Pomůže Kosukemu a vrátí se přes horu do svého sídla. V mysli se mu vybaví legendy o malém chrámu Kitsune, i o podivných pověstech, které kolují krajem. O stříbrné moudré lišce, která si dělá, co chce. Bude se tam muset stavit a dát ji hojnou oběť, neboť kdo jiný než ona mu ošetřila ránu?
„Kosuke, stará se někdo o chrám na hoře?“
„Nevím o nikom, i když v slavnost lišek, tam přinášíme oběti, aby nás nechali na pokoji. Zatím nás nechává na pokoji, ale někteří říkají, že v temných nocích dolu scházívá podivná mlha až k sítím. Potom nám mizí úlovek.“ Pokrčí rameny. „Je to tak dáno a nikdy nám nevezme toho příliš, tak oželíme těch pár ryb za klid duše.“
„Chápu.“ V tom případě to musela být opravdu kitsune, která ho zachránila. Bude jejím dlužníkem do konce svého života. Z ničeho nic se otočí. Uvidí mračno prachu. Zamračí se. Přesně ví, kdo za ním jede. Tentokrát nebude utíkat jak zajíc.
„Zmiz, Kosuke. To není tvoje věc. Zachraň si život.“
„Copak by mě nechali žít?“ zamumlá Kosuke. Vytáhne klacek.
Tarou přikývne. Zůstane stát s vytaseným mečem. Pět jezdců, bratr mezi nimi není. Zbabělec.
„Stát! Jsi Tarou?“
Kosuke se na něj ohlédne. Jejich pán.
„A kdybych nebyl?“
„Potom zemřeš!“
„Pak proč chceš po mě odpověď?“ zasměje se Tarou. Kosukemu se z toho smíchu zježí zbytek vlasů, které ještě má.
Tarou se zapře do země. Vyčkává. Ví, že jsou zkušení, taky ví, že pokud nebude na jeho straně štěstí, potom zemře. Zhluboka, klidně dýchá. Na chvilku zavře oči, zkoncentruje se. Kolem dvou mužů se rozstoupí pět. Slyšeli pověsti o obratnosti nejstaršího ze synů pana Iwaia, ale možná to jsou jen báchorky. Přesto opatrně se po něm dívají. Co kdyby…
Tarou vyčkává. Ví, že čím déle to protáhne, tím spíš oni udělají chybu. Musí ji udělat, protože chce se pomstit, ale taky chce opět vidět Youichiho. Pro něj bude žít. Dnes večer bude v lese na něj čekat. Odveze si ho sebou na své sídlo.
Muž, který mluvil za skupinku, uvědomí si nebezpečí, které se rýsuje. Zasykne. Pověstí byly pravdivé. Zaútočí. Ostatní taky, když se ozve zaryčení, které se protahuje. Všichni ohromeně se rozhlížejí za zvukem, když prolétne stříbrný blesk, splaší koně. Zpomalí, posadí se vedle Taroua, otře se o něj. Všichni bez dechu sledují zákmity ocasu. Někdo se hystericky zasměje.
Youichi rozevře tlamu s drobnými zoubky. Podívá se na Taroua, nadechne se.
„Je to jen liška!“
„Stříbrná!“ vykřikne někdo. „Proti démonu bojovat nebudu!“
„Nikdo se nám…,“ nedořekne, protože Youichi s každým nádechem se zvětšuje, mohutní. Kolem tlap se mu válí mlha jako mléko. Kosuke s Tarou od něj ustoupí. Youichiho to zabolí, ale slíbil, že ho bude bránit. Natáhne tlapu, důkladně šlápne na zem, která tiše zasténá.
„Já nebudu…,“ Poslední slovo, které vůdce skupiny dořekl, protože Youichi skočí. Tarou se vzpamatuje a taky zaútočí na své vrahy. Za chvilku jsou na silnici jen cáry lidských těl. Youichi se zmenší do své původní podoby. Leží uprostřed těl, stříbrnou kožešinu má neposkvrněnou, ocasy se jemně chvějí. Otočí se k lidem Tarouovi a Kosukemu. Ten o krok ustoupí.
„D… Démon!“ Kecne si na zem, chvěje se, rukou zaclání si obličej. Tarou odhodlaně přistoupí k lišce. Youichi k němu zvedne hlavu, krátce zaštěká, potom zmizí v lese jako stříbrný blesk.
„D… Démon! Sežere mě!“
„Kosuke, už je pryč. Zachránil nás.“
Kosuke zvedne hlavu. Uklidní se, když nevidí kolem sebe záblesk stříbra. „No jo, ale tamty zabil.“ Tarou se nepodívá na těla. Nechť je sežerou supi.
„Půjdeme.“ Nakonec Tarou táhne vozík i s hořekujícím Kosukem.
„Budu muset odejít.“ Loučí se u chýše se starcem.
„Nechoď přes les,“ nabádá ho Kosuke. „Může tě zabít. Je skutečná. Ty pověsti…“
Tarou přikývne. „Děkuji ti za pomoc.“
Kosuke přikývne, potom zjistí, že je noc. Zaleze do chýše, kde vytáhne ukryté saké. Přihne si z hliněné nádoby. Utře si rty, ale po chvilce usoudí, že jeden lok za dnešní podívanou je málo.
Tarou si to namíří přímo k hoře, k chrámu liščího boha. Vystoupí až nahoru. Celou dobu cítí, že ho někdo pozoruje. Tuší kdo to je, ale nevěří, že by mu ublížil. Vždyť mu už dvakrát zachránil život. Proč by tedy ho bral? K půlnoci dorazí k soše s červenými střapci kolem krku. V malé kapličce se mu pokloní, odříká modlitbu, nakonec zapálí vonné tyčinky.
Jde se posadit k soše. Vzpomíná si matně, jak se sem dostal, ale ví, že tu seděl s šípem v rameni, krvácel. Cítil, jak z něho uniká život. Zavře oči.
Youichi nesměle vykoukne zpoza sochy. Je zvědavý, co dělá. Na sobě má bílý oděv přepásaný červenou šerpou. Něžně se dívá na odpočívající postavu. Odežene ho nebo ho k sobě přivine?
„Youichi jsi to ty?“ optá se s lehkým mrazením v zádech.
Youichi se promění v člověka. „Ano. Neměl jsi čekat dole?“
Tarou otevře oči. „V lese jsem říkal. Tohle je les.“ Je krásný. Jak to, že měl šupiny na očích a neviděl, kým je? Youichi se k němu přivine. Slastně si povzdechne. Jeho náruč je jak ráj. Nevyhnal ho.
„Kdo jsi?“
„Záleží na tom? Taky jsem se neptal, kdo jsi.“ Podívá se mu do černých očí. Ucítí ve vlasech velkou rukou. Z hloubi hrdla se mu ozve slastný tón.
„Vím to.“ Zaváhá. Tuší, kdo je, ale je dobře, že… „Chci, abys se mnou odjel do mého sídla.“
„Pomstit se?“
Tarou se k němu nakloní, políbí na rty. „Žít.“
Youichi štěstím přivře oči. Žít, s ním - krásné. „Já…“
„Prosím. Chci tě mít u sebe. Já… Miluji tě.“
V černých očích stříbrné lišky se objeví štěstí. „Půjdu. Pomohu se ti pomstít. Budu ti žít po boku, dokud budeš naživu. Poté odejdu. Dám ti vše, čím jsem, ale víš, kým jsem?“ Nechce, aby mezi nimi vládla faleš. Skoro nedýchá, jak očekává odpověď.
„Jsi mým štěstím,“ odpoví. Políbí ho na svůdné rty.
Youichi se zapomene, kolem jejich těl se obtočí devět ocasů. Vzteklé zaprská. „Když jsem s tebou, neovládám se. Nevadí ti to?“
Tarou obezřetně se dotkne jeho vlasů, potom uši. Jsou hebounké, roztomilé a trochu děsivé. Je to zvláštní.
„Neboj se, nebudu takhle vypadat pokaždé, ale potřebuji volnost.“
„Budeš ji mít, kolik budeš chtít, pokud mě neopustíš.“ Políbí ho v jeho démoní podobě. Ucítí touhu. Uvědomí si, že mu nevadí, kým je. Chce jenom, aby ho doprovázel po celý život. Ví, že lišky jsou dlouhověké, ale taky bude jeho jediným. Usměje se.
„Když se usmíváš, jsi nejhezčí muž.“
„Ne, protože ty jsi nejkrásnější. Nic krásnějšího jsem neviděl. Nechce se mi odtud, ale slíbil jsem otci, že se postarám, aby náš rod obnovil svou slávu. Je mi líto, že můj bratr poskvrnil náš rod touto zradou. Nechci ho zabíjet. Chci…“
„Jsi si jistý, že to byl on?“ optá se.
„Kdo jiný by mě měl zájem zabít?“
„Nevím. Miluj mě. Vášnivě, divoce, až štěstím se budeme vznášet do oblak,“ požádá ho.
„Zapomenout,“ šepot se ztratí ve vášni, která je zahalí stejně jako bílá mlha.
Druhý den ráno scházejí z hory. V první vesnici si Tarou půjčí osla. Youichi ho provází jako stín v podobě lišky. Naléhal, aby s ním jel jako rovný s rovným, ale on jen řekl, že mu bude hlídat záda. Nerad souhlasil.
Dorazí s bušícím srdcem před bránu svého hradu. Překvapí ho, když zahlédne svého bratra v bráně. Seskočí z koně. Nedůvěřivě se kolem sebe rozhlíží, odkud přijde útok, kde je nachystaná léčka. Nedívá se za sebe, kde tuší Youichiho. Věří, že ho ochrání. Sklouzne k postavě Jiroua. Něco drží. S mrazením si uvědomí, že je to hlava. Polkne.
„Stůj!“ Jirou napřáhne před sebe meč. „Zklamal jsem tebe, otce, všechny. Neodkázal jsem vést svůj vlastní dům.“
Tarouovi se pod nohy skutálí ženská hlava. Uvědomí si, že to byla bratrova manželka, Keiko. Uvědomí si, že bratr ho nechtěl zabít, ale jeho žena.
„Chtěla být paní. Neodkázala se smířit s postavením, které jsem ji dal. Odpusť!“ Klesne na kolena a do břicha si zanoří krátký meč.
„Ne!“ přiskočí k němu.
„Nemohu jinak odčinit, co napáchala. Omlouvám se, Tarou. Vyber si lépe než já. Odpusť Kaoru…“ Na rtech se objeví krev, z očí se vytratí život.
Tarou ho vezme do náruče. Kolem něho se něco prosmýkne Youichi. Vybral jsem si, bratříčku, démona. Je to lepší výběr? Nevím sám. Pohladí ho po tváři, z které vyprchal život. Zahořekuje. Měl ho rád. Byl bláhový, že mu nevěřil. Měl vědět, že by ho nikdy nezradil.
„Pane?“ Přiběhne k němu komoří, který padne na kolena. Očima těká z pána na jeho bratra.
„Připravte vše potřebné na pohřeb a vedle mé ložnice připrav další. Kaoru je v pořádku?“ optá se na malého jednoměsíčního bratrova synka.
„Nevím, pane. Zjistím to,“ odpoví vystrašeně komoří.
Vedle něj se postaví bílá postava. „Nerad jsem sám, proč druhá ložnice? Je mi to líto.“
„Věděl jsi to?“
Sloužící hledí s údivem na mladíka, který se objevil jako duch. Někteří udělají ochranná znamení. Youichi si jich všimne. Zbytečné, pomyslí si. Jsem tu.
„Věděl jsi, že on to nebyl?“
„Netušil jsem to. Nikdy jsem tu nebyl. Bolí tě to…“ Tarou se mu vymaní zpod ruky. „Teď ne.“ Potom se rozvážně zahledí na své poddané, sloužící, vojáky, stráže i osobní družinu. „To je Youichi. Odteď jeho slovo bude mým slovem.“
Davem to zašumí, všichni se podívají na krásného mladíka. Youichi v duchu Tarouovi poděkuje. Tím vymezil jeho postavení. Všechno se v něm chvěje štěstím. Jde za svým pánem, jak se sluší a patří. Sloužící jim dělají uličku.
Pozdě v noci oba dva sedí v zahradě. Tarou má položenou hlavu v klíně Youichiho. Kolem zpívají cikády, květiny voní, voda tiše zurčí. Vášnivý nekončící polibek.
„Musím jít.“
„Já vím, přijď brzy.“
„Přijdu. Vždy se budu k tobě vracet.“ Tarou zvedne hlavu, zadívá se, ale ani teď není schopen poznat jeho proměnu. Zahledí se na lišku s devíti ocasy. Ta se k němu přitulí jako domácí mazlíček. Tarou ji pohladí mezi ušima.
Krátké štěknutí, stříbrný blesk zmizí, jako by tu nikdy nebyl. Tarou osamí, ale v duši ví, že si vybral dobře. Chtěl by to říct svému bratrovi. Možná to ví, usoudí. Usměje se. Zavře oči, když ho probudí lehký polibek. Otevře oči. Podívá se do nádherných černých očí, v kterých se odráží staletá moudrost lišek.
Konec
